Res Respekt

Dalo by se říci, že Miloš Čermák nemá v tuto chvíli téměř žádný Respekt.

Blbý vtip. Ale takové věci člověka napadají, když o situaci přemýšlí. Každý, kdo byl v Česku aspoň chvíli intelektuálem, má k týdeníku Respekt nějaký vztah, často vyjádřený slovy „jó, dřív to bejvalo lepší“. Myslím si ostatně totéž. Respekt jsem pravidelně četl a také jsem do něj psal – po prohledání disku s údivem zjišťuju, že těch článků bylo přes stovku! Psát jsem přestal před rokem, číst o hodně dřív.

Vždycky to byl a pořád je chytrý časopis, a to u nás neznamená málo. Časem však začal být nudný, protože předvídatelný; a především jednostranný. Média samozřejmě mohou být nositeli názorů, ale je mnohem lepší, když to jsou opravdu názory, nikoli názor. Respekt je už dlouho nositelem jediného postoje, jediného politického názoru zhruba identifikovatelného s Havlem a někdejší Unií svobody. Přitom to – pozor! – není žádná placená nebo vynucená propaganda. Většina redaktorů a jistá část externích autorů takhle píše proto, že je to prostě jejich hluboké přesvědčení, jejich svět. Poznali pravdu a teď ji hlásají urbi et orbi. Cítí se být jejími majiteli.

Důsledky jsou předvídatelné. Vznikne tvrdé jádro čtenářů, kterým časopis slouží jako svatý text, jako každotýdenní utvrzení vlastního pohledu na svět. Milují jej, ale je to nebezpečná láska; netoleruje žádnou změnu. Lidem mimo tento myšlenkový okruh naopak začne být celý ten podnik zcela ukradený. Přesně to se také stalo. Náklad Respektu je už několik let tak nízký, že kdyby jej většinový majitel, tedy Karel kníže Schwarzenberg, nedotoval slušnou sumičkou, dávno by bylo nezbytné zavřít krám.

Mimochodem: to tvrdé jádro čtenářů, to nejsou žádní hlupáci ani fanatici. Většinou to jsou prima lidé, se kterými je radost hovořit. Mnozí z nich patří k intelektuální elitě menších měst, kde jim Respekt nahrazuje kavárnu, dobré knihkupectví, pražský společenský život, přináší jim týdenní dávku svobodomyslnosti a ujištění, že nejsou se svým pohledem na svět sami. Je to jejich měkká droga.

Kníže měl nejspíš situaci řešit už dávno, ale – ač rozhodně není venkovským učitelem - sám patří k těm, kdo mají pro tento druh Respektu slabost. (Opravdu věřím, že je to tak. Kdyby mu šlo o to používat časopis jako politickou páku, bylo by to vidět, přinejmenším vždy před volbami. Jeho noblesa stojí za povšimnutí, je v Česku až absurdní.) Protože však neudělal nic, převzala faktickou moc redakce.

Všechny časopisy jsou svým způsobem stejné. Lidé, kteří v nich pracují, jim dávají mnohem víc energie, než se po nich chce, než se po nich vůbec může chtít (ti, kteří toho nejsou ochotni či schopni, tam dlouho nevydrží). Za nadstandardní výkon většinou nedostávají nadstandardní peníze, namísto toho (a proto) mívají pocit spoluvlastnictví, práva rozhodovat. Dobrý novinář cítí za svůj list odpovědnost. To je za normálních okolností vynikající věc. Jenže noviny také mají skutečné majitele a ti nehledí na písmena, ale na čísla. Když jde náklad dolů a podnik do ztráty, majitel zpravidla zkusí nějaké radikální řešení; například povolá krizového manažera a pověří ho změnou koncepce. Případně souběžně dojde i ke změně majitele. Přesně v tu chvíli se velmi často stane, že redakce dá jako jeden muž výpověď.

Udělá to z dobrých i špatných důvodů. Dobré: změna koncepce je v podobné situaci vždy zaměřena na vyšší prodej ergo širší cílovou skupinu ergo větší povrchnost, líbivost. Nový management jménem majitele může chtít tisknout věci, které jsou pro redakci mravně špatně přijatelné – co já vím, třeba skrytou obchodní či politickou reklamu. A špatné důvody: začne se vyžadovat kázeň, termíny, účast na poradách, plná loajalita a žádné kšeftíky bokem. Začne se vyžadovat přemýšlení o něčem, co do té doby nikoho ani nenapadlo: jak to udělat, aby byl časopis pořád kvalitní, ale přitom šel na odbyt? Rozhodně se vyžaduje změna a tu lidé obvykle neradi.

V různých případech to bývá různě namíchaná směs a já opravdu nevím, které z těch důvodů dnes v Respektu převažují. Vím ale, že s odchody redakcí to nebývá tak horké. Leckdo se zkusí tiše vrátit dveřmi, kterými při odchodu nahlas bouchl. Leckoho není nakonec taková škoda, jak to vypadalo. Leckdy je lepší postavit nový tým z neznámých mladíků než z hvězdných primadon.

Respekt zatím nezanikne, ledaže by se pro to rozhodl bývalý a budoucí majitel, tedy Schwarzenberg a Bakala; ani jeden z nich však nemá důvod. Může mít velké provozní problémy, ale ne dlouho: mezi novináři se stávkokazů najde vždycky dost. Na druhou stranu má šanci být mnohem lepší než dosud, protože stagnuje už tak dlouho, že zlepšit se není zas tak těžké. Reakce tvrdého jádra čtenářů bude velmi odmítavá, ale je jich tak málo, že obchodně na tom skoro nezáleží. A stejně budou po očku pošilhávat a pokud uvidí, že nový Respekt je koneckonců uspokojuje, budou jej kupovat, brblajíce.

Respekt může jistě zaniknout později. Pokud z něj Miloš Čermák udělá druhý Týden, bude šlus, protože jeden Týden každý týden stačí. Ale to Miloš ví. Pokud ho neznáte, musím zde říci, že ač je to mnohdy nesnesitelný pán a pohádali jsme se už mockrát, nikoho vhodnějšího jako šéfa resuscitačního týmu Respektu si neumím představit. Je nesmírně chytrý, přiměřeně bezohledný a má vynikající přehled o mediálních trendech ve světě. Abych pravdu řekl, já tu hromadnou výpověď čekal už delší dobu; Čermák a staří matadoři z Respektu, to nejde dohromady.

Byl to dobrý časopis; není to dobrý časopis; může to být dobrý časopis. Sledujme pozorně.