Máte tu nějakou práci

Ač se to nezdá, závažná témata v české politice existují: americká protiraketová základna a obecněji koncepce bezpečnosti státu; termín přijetí eura; dlouhodobá hospodářská politika; a konečně propojení části justice, policie a – řekněme – quasipolitické vrstvy s organizovaným zločinem. Našlo by se toho možná víc, ale tahle čtyři témata stačí. Nevyřeší nám je Brusel, neviditelná ruka trhu ani prostý běh času. Žádné z nich nesmí ignorovat ten, kdo to s ovlivňováním chodu země myslí vážně.

Politická krize, do níž země upadla po volbách, samosebou znemožňuje, aby se v těchto věcech cokoli dělo. Teď máme vládu s nevalným mandátem, vládu, kterou polovina obyvatelstva nechce. Bude mít mnoho starostí sama se sebou. Skutečné problémy řešit nebude: nebude moci, takže ani nebude muset, což nakonec z jejího hlediska není nepříjemné. Namísto toho se napře plnou silou do pseudoproblémů: zrušit či nezrušit nějaké ministerstvo? Zakázat kouření ještě víc, než už je? Povolit jízdu kamionů v sobotu odpoledne? Na tom všem také záleží, ale je špatné používat takovou agendu jako výmluvu, proč se nelze věnovat záležitostem hlavním.

Nic z toho asi nebude, ale za pokus to přece stojí: apelujme na ženy a muže ve vládě a v parlamentu, aby překonali sami sebe. Chtějme po nich domluvu vedoucí k pokroku ve věcech, které jsou závažné; nikoli reality show. Protože – čas běží. Je to náš čas, vyměřený čas našeho života, nikdo nám ho nevrátí. Přeloženo do prakticky použitelných pojmů, při současném rozdělení politických preferencí obyvatelstva se prostě musí na nějakém kompromisu dohodnout ODS a ČSSD. Nakonec se to stejně stane, proč tedy tím časem dál plýtvat?

Máme politickou scénu, jakou si zasloužíme? Vcelku ano - když se i jiná média než tabloidy více zajímají o to, s kým spí předseda vlády, než o to, jak chce řešit výše uvedené čtyři problémy, a přitom nezkrachují kvůli nezájmu čtenářů.

Revoluce se konat nebude. Poklidná, ale nemalá změna poměrů je úkolem společenských elit, tedy úzké vrstvy těch, kdo mají vliv; úkolem, který větší část této vrstvy ignoruje a menší část na něj jde tak nešikovně, že působí víc škody než užitku. Zadrhnutý uzel stagnace české společnosti, její neschopnosti řešit – a co víc, rozpoznat – to, co je opravdu důležité, se však musí začít rozvazovat právě zde. Celé národní obrození taky uvedlo do pohybu tak málo lidí, že by se jistě všichni vešli do jedné hospody. Dnes by to mohla být třeba jedna středně velká konferenční místnost.

(Vyšlo v Ekonomu 7. 9. Všechno se nepovede, tohle není dobře napsaná úvaha. Co jsem jí chtěl říci, k tomu by víceméně stačil poslední odstavec. Kdo má schopnost ovlivňovat lidi, má i takovou povinnost. Elity u nás však sledují daleko osobnější a krátkodobější cíle.)