Ke Dni státnosti

O historickém knížeti Václavovi nevíme téměř nic. Není jisté, kdy se narodil, ani kdy byl doopravdy zavražděn. Nevíme, zda opravdu uměl číst a psát, ale je to spíš pomluva – to by tehdejšímu rytíři nebylo nijak ke cti. Víme, že byl nějakým způsobem „poplatný“ Jindřichu Ptáčníkovi, ale to mohlo znamenat mnoho různých věcí, takže ta anekdota o třech stovkách volů vyvážených ročně do Němec nemá žádný reálný podklad. Už jen proto, že žádné Německo tou dobou a ještě hezky dlouho poté nebylo. Voly si vymyslel František Palacký, když dal dohromady dvě různé historické informace způsobem, jaký by dnes studentovi FF UK neprošel ani v seminární práci. A bylo jich podle Palackého sto dvacet, zvučnější tři sta z toho patrně udělali až Voskovec a Werich.

Nevíme o něm téměř nic; a právě takoví lidé jsou materiálem, z nějž se dobře vyrábějí legendy. Ta svatováclavská je pozoruhodná už tím, že ji založil sám světcův vrah: byl to skutečně Boleslav, kdo prosadil Václavovu kanonizaci! Cynik musí poznamenat, že tento postup se v české politice vžil, jen postupem času pozbyl raně středověké elegance. Václav se stal oficiálním světcem země, jejím věčným nadzemským panovníkem, a zároveň lidovou legendou, vůdcem rytířů, kteří jednoho dne vyjedou z Blaníka a vyřídí si to… většinou právě s tím zemským panovníkem, který vládl za Václavova posvěcení a jeho jménem.

Kupodivu ten rozpor nikdy nikomu nevadil. Definitivně upevnili pozici národního světce obrozenci: Palacký ho posadil na koně obrazně a Myslbek doslova. Ironie je tím dovršena. Václav je v českém panteonu zobrazen jako bojovník, jímž nebyl; jako zakladatel státu, jehož vzniku překážel tak důkladně, že musel být odstraněn; jako symbol vzdoru proti cizí moci, před níž se naopak skláněl. Demonstranti proti oběma okupacím se scházeli vždy u Václavovy sochy a Halas o něm v těžké hodině národa napsal snad nejpatetičtější verše, jaké čeština má: „kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás‘ / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál“. Spojil tím Václava i s husity, kteří by pro nebohého knížete jistě byli samými zplozenci pekla, kdyby se s nimi přes těch pět století mohl setkat.

Každý národ má světce, jakého si zaslouží. Václav, který může být vším, čím si přejeme, vyhovuje naší tradiční pružnosti myšlení dokonale; tedy pěkný Den české státnosti!

(Vyšlo v Ekonomu 27. 9. Přečetla si to O. a nevěřícně zavrtěla hlavou: tos přehnal. Přečetl si to šéfredaktor a poslal mi mail, v němž stálo zhruba totéž. Dva lidé, kteří mě dobře znají, pokládají tedy tento text za úlet. Co řeknou cizí? - Nemyslel jsem to jako provokaci, ale nějak z toho asi vyšla sama. Všechno je to samosebou pravda, mám to z prací dobrých historiků - od Dušana Třeštíka, Petra Čorneje, základní fakta koneckonců i z toho Palackého. Ale kdykoli si z pravdy vybíráme nějakou její podmnožinu, děláme to na vlastní odpovědnost. Karikatury Proroka, mír a požehnání s ním, jsou taky podmnožinou pravdy. Každá pravda je podmnožinou pravdy.)