Faux pas 2008

Vymyslel jsem si před několika lety takovou novoroční hříčku: textové péefko na tři písmena. Každoročně ho posílám těm, o nichž tuším, že by je mohlo pobavit. Letos jsem učinil stejně, ale bohužel s malou změnou: místo osobního mailu každému příjemci jsem použil pohodlnou, leč nepopulární metodu Bcc. Myslel jsem, že pro jednou mi to projde. Předělávám si v těchto dnech celý pracovní život a nějak jsem už neměl sílu... chyba. Dostal jsem překvapivě mnoho rozladěných odpovědí, což je to poslední, co člověka jako reakce na novoroční blahopřání potěší. Nic nepomohlo, že jsem se v dotyčném hromadném mailu předem za použitou formu omluvil, nic nepomohlo, že jsem adresáty pečlivě vybral, ne že bych odklepl celý adresář.

No jo, jenže ti rozladění mají pravdu. Forma je důležitá vždy. Kde jde o emoce a mezilidské vztahy, je nesmírně důležitá. Už jsem se dost nařečnil a napsal na téma společenských důsledků informačních technologií, abych věděl, že tohle se nedělá. Ještě jednou se omlouvám, poučil jsem se, víckrát to v osobní komunikaci neudělám. Snad mi bude rok pokračovat lépe, než jsem si ho začal...

Kniha roku

Letos jsem se do zprůměrovaného názoru intelektuální elity nejen netrefil - žádná z knih, pro něž jsem hlasoval, že v žebříčku neumístila - ale ani pasivně do něj nezapadám. Z první desítky jsem četl jen tři knihy, z prvních tří dokonce ani jednu. Budu to muset dohnat, i když do některých z oceněných titulů se asi nepřinutím. (Jeden můj učitel jednou pravil, zoufale: "Nic mi neříkejte! Já chci umřít blbej!") Já si to představoval takto:

Jiří Kratochvil: Brněnské povídky. Kouzelník při práci: tahá z rukávu tolik příběhů, osudů, nápadů, žonglérských míčků a erotických představ! A celé Brno k tomu jako přídavek. Jiří Kratochvil je veliký, pořád ještě ne zcela doceněný spisovatel, Brno je magické město. Snad lze namítnout, že jde o výbor, jehož velká část byla vydána po částech jinde a dříve. Ale tahle krásně vypravená kniha může autora představit i těm, kdo ho zatím ke své škodě brali málo na vědomí.

Václav Cílek a Martin Kašík: Nejistý plamen. Téma „docházející ropy“ zpracované bez hysterie i bez iluzí. Dobrý popis jednoho z nadcházejících uzlových bodů osudu nás všech.

Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Skvostná intelektuální provokace, která je víc než to; dokáže zapnout čtenáři taková centra v mozku, o nichž ani nevěděl. Jak je v české literatuře notoricky známo, „pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“ (Egon Bondy via Bohumil Hrabal). Tož, zde by to tak bylo.

Tell me that you want those kind of things that money just can't buy

Firma na zážitky: větší část toho, co nabízejí, by si člověk dovedl zorganizovat sám nebo za pomoci sítě známých, levněji a nejspíš příjemněji. Menší část ne, nebo neúměrně komplikovaně (jízdy a lety v různých strojích, Den popelářem, Sama v sexshopu, podezřele vyhlížející Hospodyňky do domu apod.) Je jasné, že hlavní část klientely tvoří firmy. Ale lidé, kteří mají víc peněz než fantazie a času, jistě mohou být s nabídkou spokojeni. Představa předem zakoupeného zážitku v úhledném balíčku je odpudivá a lákavá zároveň. Zvrácená. S takovým zbožím se obchoduje jistě dobře. Kupovat ne, ale bavilo by mě to prodávat. Pozorovat zákazníky, přemýšlet o nich. A navrhovat nové produkty.

Mimochodem, brožurka, kterou mám v ruce, se jmenuje Bílý katalog a její obsah je náležitě spořádaný, zcela nevinný (až na ty Hospodyňky, a to je beztak jistě klamavá reklama). Vnucuje se představa: existuje také nějaký Černý katalog? Jak se k němu dostat? Nebo si ho mám napsat sám?

Nokia : kolik muziky za kolik peněz?

Byl jsem včera u toho, když Anssi Vanjoki, viceprezident společnosti Nokia, oznámil tu překvapivou novinku: v ceně některých telefonů Nokia bude roční neomezené stahování hudby - a až ten rok vyprší, všechny MP3 vám zůstanou! Žádný háček. Prý.

Ve skutečnosti to několik háčků mít může, ale zatím lze jen hádat, protože lidé z Nokie jsou skoupí na detaily - ono to bude spíš tak, že o některých z nich ještě není rozhodnuto. Co jsem se stihl dovědět: hudba bude ve formátu WMA DRM, tedy by neměla být omezena jen na telefony Nokia, ale půjde použít na některých jiných přehrávačích (na iPodu samozřejmě ne). O cenách neříká nikdo nic, k jakým modelům telefonů se to bude přibalovat, to se také neví; zda si budete moci jako stávající majitel telefonu Nokia program "Comes with Musc" pořídit, to taky není jasné. (Taky by mě zajímalo, zda půjde hudba stahovat i přes PC, nebo jen telefonem. To může představovat podstatný rozdíl.) Jediným vydavatelem hudby, který má na tuhle novinku s Nokií zatím smlouvu, je Universal. Na dalších se prý pracuje.

Je to velká změna, to je jisté; takhle se k obtížnému problému prodeje digitální hudby zatím nepostavil nikdo. Zda a jak to může fungovat, to záleží právě na těch detailech, o nichž se ještě neví. Pro Nokii i pro Universal to je především zajímavý pokus, do něhož není potřeba na počátku investovat kromě marketingu téměř nic. Nemají celkem co ztratit. Nokia navíc nutně potřebuje dát najevo, že umí odpovědět na iPhone. Steve Jobs by určitě měl zpozornět. Zejména v těch zemích, kde se iPhone v dohledné době nezačne prodávat, by "Comes with Music" mohlo mít odezvu. Ale začne to nejdřív za půl roku.

There is (still) hope

V souladu s podstatou věci mě nenapadá žádný vtipný komentář, nechám to bez něj. Jsou ty kontextové systémy čím dál tím chytřejší.

Zdravý názor

Erik Best má pravdu; nejde ani tak o to, kdy přejde na euro Česká republika, jde o to, kdy má přejít na euro rozumný český občan. První polovina příštího roku mi také připadá jako vhodný termín. Mimochodem, Erikova bublinová nápověda k vlastním textům je vynikající nápad. He made Best even Better.

Dobový obrázek

Pan H. napsal písničku o panu N. Písnička je špatná, tak neuvěřitelně špatná, že nemůže fungovat ani jako parodie sama sebe. Je horší než Vyčítalův song o radaru a to je už nějaké měřítko. Pan H. neumí ani skládat, ani zpívat, ani veršovat, navíc není soudný a myslí si, že to všechno dovede. Pan N. naproti tomu tohle všechno umí a to velice dobře. Morální profil pana N. je však jistě temnější než týž pana H. Obou se týká řada přitěžujících i polehčujících okolností, proč tomu tak je - srovnávat je obtížné. Ta část veřejnosti, kterou oba pánové ještě zajímají - tedy v podstatě vzdělanější část jejich generace - si v diskusi o písničce a o obou pánech plete morálku se schopnostmi a s vkusem, čímž vzniká nerozmotatelné klubko. Je snazší posoudit pana N.: je to kvalitní umělec, rozhodně aspoň vynikající řemeslník umění, s životopisem obsahujícím lepší a horší věci včetně těch, za něž je třeba se stydět. (Zda se za ně opravdu stydí, těžko říct.) To tak bývá nejen u umělců, u nich však téměř vždy. Posoudit pana H. je naproti tomu hodně těžké, nevím si s ním rady, už myšlenka na to posuzování mě naplňuje apriorní únavou a nechutí. S kým z nich bych raději poseděl a pohovořil, o tom nemám pochyb; teď. Až by k tomu skutečně došlo, třeba bych změnil názor.

Deníček z Cannes, úterý

Jak začne někdo mluvit o využití blogů a wiki v podnikové praxi, cítím se nesvůj. Hlavně proto, že si myslím, že by to opravdu mohlo fungovat - ale jen někdy a někde a za jakýchsi okolností - a vůbec, že s podobnými úvahami je potřeba zacházet nesmírně opatrně, jinak budou do roka mít všichni zaměstnanci všech nadnárodních společností nařízeno psát blog a jejich manažer ho s nimi bude při čtvrtletním review rozebírat. Tvořivost a atmosféra spolupráce se nedá úředně zavést, stejně jako zavedením voleb nevznikne demokracie (což známe).

Gartner se totiž letos zbláznil do Webu 2.0. Kdyby se nemluvilo anglicky, řekl bych, že se skloňuje ve všech pádech. Sociální sítě, mashupy, folksonomie kam se podíváš. Velkým tématem je Second Life. A teď si představte, že typickým návštěvníkem konference je šéf podnikové informatiky, který na týden vypadl z práce, aby se dověděl něco přímo použitelného - a doví se, že si má pořídit avatara a hned mu bude lépe. Pokud je to myšlené jako velice rafinovaný způsob, jak Web 2.0 znechutit nám, kdo v něj víceméně věříme, pak se to povedlo.

Ale křivdil bych Gartnerům, kdybych tvrdil, že nic jiného se na konferenci člověk nedoví - zapůsobil totiž výběrový efekt, zapsal jsem si hlavně ty přednášky, které byly dle anotace hodně avantgardní, takže bych si neměl stěžovat, že takové opravdu byly. Koneckonců jde o popis reality: například IBM nedávno uvedla na trh nástroj pro tvorbu mashupů (oni tomu říkají kompozitní aplikace, ale je to totéž), tedy programů, které jsou propojeny jen na prezentační vrstvě, jinak fungují zcela samostatně. Na webu se dělají mashupy běžně; jen takových, kde jednou složkou jsou Google Maps, existují možná tisíce. V podnikovém prostředí to je novinka. Fór je v tom, že vytvořit takovou aplikaci je velmi jednoduché, s moderními nástroji se to dá naklikat za pár minut. Užitečnost výsledku sice zpravidla odpovídá vynaložené námaze, ale někdy může být i vyšší. Příležitostně to prozkoumám, vybavím se příklady a napíšu víc.

Výborné bylo také porovnání platforem pro podnikové aplikace: Oracle, IBM, Microsoft, BEA nebo SAP? Velmi věcné, střízlivé, nabité fakty a samozřejmě bez výsledku. S důrazným doporučením, že vázat se na jedinou platformu je chyba.

Hvězdou dne měl být šéf SAP Henning Kagermann, ale nebyl - méně charismatického vůdce velké firmy si lze těžko představit. Vypadá zdvořile až zakřiknutě, mluví rozvláčně a nezajímavě. Miluje frázi "That's a good question" - dobrý způsob, jak získat pár vteřin na přemýšlení. Třeba to dělá naschvál, aby měl pokoj a nikam ho nezvali - znudit k smrti. Prohlásil, že Business Objects koupili proto, že "se naše produktová portfolia nepřekrývají" - to mohli rovnou koupit KFC, kdyby bral člověk takovou odpověď vážně. Trochu ožil jen tehdy, když přišla řeč na Oracle, jednou se dokonce pokusil o nějakou jedovatost, ale je to holt pan profesor. Larry Ellison by si ho dal k snídani, tedy pokud by šlo o efektní vystoupení pro publikum. V obchodní realitě je SAP ovšem pořád silnější než Oracle, ale náskok se zmenšuje. Pokud dojde k akvizici BEA Systems, bude to pro SAP už hodně složité.

Konference pokračuje, ale já zítra musím domů, takže hotovo. Ostatně, strašlivě bych tu ztloustl, přísun pamlsků mezi přednáškami je drtivý a jak se má tělo bránit, když mysl je vyčerpaná? K večeři byla sea food. Zítra mě čeká naopak air food, kterou však rád vynechám.

Deníček z Cannes, pondělí

"Tak co jste tu viděl zajímavého?" zeptala se mě společensky Dana Bérová, bývalá ministryně informatiky, nyní analytička u Gartnerů.

"Že soupeření Microsoftu s Googlem není hra s nulovým součtem," plácl jsem, co mě první napadlo.

Vykulila na mě oči a ve tváři jsem jí zřetelně četl: a kvůli tomu jsi musel jet až do Cannes? A řekla něco velmi zdvořilého.

Má pravdu - je to sdělení triviální až běda. Která konkurence je koneckonců vztahem s nulovým součtem? Ale na druhou stranu je zajímavé, že lidé od Gartnera, zpravidla dost konzervativní, vůbec připouštějí nějaké soupeření. Koneckonců, příjmy Google pocházejí výhradně z reklamy, příjmy Microsoftu skoro výhradně z prodeje softwarových licencí. Kde je konkurenční vztah? V náladě, v pocitech, budiž. Ale v číslech?

Pánové David Mitchell Smith a Tom Austin (první z nich má u Gartnera na starosti Microsoft, druhý Google) zahájili svou společnou přednášku otázkou, která mluví za vše: co se stane, když všechny hlavní funkce produktu, jehož vývoj trvá dvacet let a stál již stovky milionů dolarů, vytvoří znovu během roku čtyřčlenná firma a dá jej k dispozici zdarma celému světu, na jedno kliknutí myši? A když tu firmu pak koupí Google? Řeč je o editoru Microsoft Word, o webovém editoru Writely a o produktu, který se dnes jmenuje Google Docs & Spreadsheets.

Google dnes ještě není hlavní starostí Microsoftu. Tou je hlavně opadající zájem a klesající význam firmy, na čemž se víc než některý konkrétní konkurent podepisuje duch doby. Apple je cool. Google je cool. Linux je pořád ještě docela cool. Microsoft už dlouho není cool. A emoce, nálady a pocity dnes prodávají víc než cokoli jiného. Google se však může stát velkou starostí Microsoftu, bude-li jeho alternativa k Office úspěšná nejen u jednotlivců, ale aspoň částečně i na podnikové půdě. A to se stát může; odstranit námitky, které dnes brání používat Google Docs & Spreadsheets v podnikovém prostředí (hlavně ty bezpečnostní) nemusí být těžké ani zdlouhavé. Pak už zbude jen psychologická bariéra a tu lze snadno promazat penězi - kalkulace nákladů bude mluvit ve prospěch Google.

Nikdo nemluví o revoluci, o totálním zániku Office nebo Microsoftu. Ale i menší snížení významu je v těchto objemech prodeje vážná věc. A zde přichází ke slovu ten nenulový součet: co získá Google, to nemusí nutně ztratit Microsoft. Obě strategie se budou navzájem ovlivňovat. Microsoft není jen v pozici obránce, také se snaží urvat Googlu kus půdy pod nohama, snaží se například stát se prodejcem reklamy. (Třeba to bude za pět let základní obchodní model prodeje softwaru!)

O Google a vyhledávání se tu vůbec mluví hodně. Mnohem víc než o Microsoftu. Vzhledem k tomu, že tato konference je primárně určena podnikovým informatikům a v zásadě ignoruje všechno, co pro ně není relevantní, je to důležité sdělení. Snad jsem té Daně nakonec neodpověděl tak úplně hloupě.

Víno bylo dnes červené a už ne stolní. Začínám se rozmlsávat. Počasí je nadále krásné a internetové kanape funguje. Až začne Microsoft viditelně prohrávat, začnou ho lidé mít rádi a emoce se obrátí proti někomu jinému, třeba proti Apple nebo Google. A rovnováha se zas zhoupne zpátky. Setrvačnost všeho je větší, než se zdá. Nenulové součty mohou být ve velmi dlouhé perspektivě koneckonců zas nulové. Jenže, jak řekl Keynes, v dlouhodobé perspektivě jsme všichni mrtví.

Deníček z Cannes, neděle

V Cannes mají Festivalový palác, festivalem z názvu je samosebou Festival - pravý, jedinečný a neopakovatelný filmový festival v Cannes. Teď je však palác plný jiné chásky: IT specialistů. Konference Gartner Symposium je ve světě podnikového IT víceméně přesně tím, čím Festival (aspoň jak já si ho představuju) ve světě filmu. Je to setkání důležitých a vlivných lidí, přehlídka hlavních světových trendů, omílání dávno známého, snobárna, místo, kde se tvrdě pracuje, drtivé vítězství establishmentu nad avantgardou, hektolitry perrierky, vína a kafe, tuny sendvičů, nabitý program, v němž nelze stihnout ani desetinu toho, co by člověk chtěl, silný zážitek - nejmíň tohle všechno dohromady. Rozdíl oproti Festivalu je v tom, že šaty účastníků pocházejí především ze salonu Marks & Spencer a že podíl žen je zřetelně podpoloviční. Taky je tu méně fotografů (no, skoro žádní), účastníci nepřijíždějí limuzínami, ale šatlbasem, případně po svých, nebydlí na jachtách v přilehlé maríně, ale fotografují si je svými mobilními telefony jako jiní turisti... zkrátka, nebylo to špatné přirovnání, to ne, ale nesmíte od něj očekávat zas příliš mnoho.

Přes den je na Azurovém pobřeží i teď počátkem listopadu stále ještě příjemně teplé počasí, na zahrádce kavárny se dá sedět jen v košili, jenže na středomořské lenošivé presso není moc času, takže se musím převážně spokojit s kávou bukvicové chuti z várnic uvnitř Paláce. Tam žádné počasí není, tam je klimatizace. Architektura typu Vojenské stavby Praha, betonová kobka - ve Francii, i na těch nejméně pravděpodobných místech, má člověk pocit, že tu ten reálný socialismus měli taky. (Já vím, že se říká, že ještě mají.)

Neděle byla nultým dnem konference, zahřívacím kolem, než to vypukne. Konají se hlavně různé tutoriály, jejichž smyslem je nám zaostalejším vysvětlit použité pojmy, zkratky a tak podobně. Vybral jsem si přednášku Business Process Management Technology: A Primer, protože to je přesně oblast, kde mám přinejmenším v terminologii zmatek. Odnesl jsem si pocit, že ho nemám jen já... a taky, že popis podnikového informačního systému lze postavit vcelku libovolně okolo toho, co si zrovna chcete zvolit jako centrální komponentu. Když se rozhodnete, že ve vašem pohledu je právě řízení procesů tím základním prvkem a všechno ostatní mu slouží, můžete to tak mít - přinejmenším na úrovni abstraktního popisu. Stejně tak můžete mít v centru BI/DW, CRM, ECM a mnoho dalších zkratek na tři písmena. Což je oblíbený trik marketingových kouzelníků, popsat věci tak, že právě naše řešení je to nejdůležitější, kol nějž se malé točí.

Jenže na úrovni abstraktního popisu se dá sice dělat cokoli, ale s realitou to nehne ani o píď. Lidé, kteří ten podnikový systém reálně spravují (a rovněž ti, kdo ho používají) mají zas svůj pohled - přesněji, mnoho svých pohledů. Když se kouká víc lidí na cokoli složitého, vidí každý z nich něco jiného. Velká část intelektuálního úsilí se pak spotřebuje na alespoň přibližnou domluvu, že vidíme zhruba totéž. Abychom s tím společně viděným ještě něco udělali, to už je příliš velký požadavek - takže většinou pak každý jednotlivec stejně zasahuje ne do toho společného obrázku, ale do svého individuálního. Svému vlastnímu pohledu totiž rozumíme; jak by ne, vždyť jsme si ho tak zkonstruovali. Byť může být zcela mylný (a bývá), je aspoň pochopitelný. Tomu společnému pohledu obvykle moc nerozumíme a kromě toho také může být zcela mylný, tak co. (Still with me?)  Výsledkem je strašlivý zmatek, jemuž se pak říká třeba podnikový informační systém, zákonodárný proces, výchova dětí, daňové přiznání či útok na kótu 534.

Ještě jedna věc: použití zaklínadel jako SOA, BPMS a tak dále se běžně zdůvodňuje explozivním růstem požadavků na podniková IT oddělení. Všichni prý chtějí pořizovat nové aplikace a předělávat staré a všechno to propojovat, protože podnik žije v dynamickém konkurenčním prostředí a jestli nezavedeme nový způsob fakturace gumových kačenek hned zítra, převálcuje nás asijská konkurence - takže informatici nestíhají programovat, testovat a implementovat, a jejich šéf se musí zařídit podle Gottwaldových slov "po staru se žít nedá". Tudíž je nucen implementovat SOA, BPMS a tak dále (pro účely této úvahy je význam obou použitých zkratek, jakož i toho "a tak dále", bezpředmětný), čímž se vše zachrání a kačenky jsou expedovány včas.

Takže se ptám: je to pravda? Skutečně v poslední době výrazně roste zátěž IT oddělení v podnicích? A specificky, je to pravda v České republice? (Já vím, přátelé ajtíci, že fakt nestíháte a máte hodně práce. Beru. Ale zajímá mě, zda to je trend. A potom, úplně potichu, zda už jste pomocí SOA, BPMS a tak dále něco užitečného někdy vyřešili.)

Jak vidíte, Gartner Symposium je skutečně inspirativní, zejména pokud se zapije místním vin de table. Prodolženije sledujet. Dám si ještě půl láhve, ale už si na to sundám badge z krku. Čímž ukončím pracovní den.

Drátové wi-fi kanape

Není to špatný hotel, jen tak trochu vypadá, jako by ho projektoval Erich Honecker. A Vasil Biľak tu dělá údržbáře. Už při pohledu z taxíku jsem tušil, že zůstanu offline. Seznam hotelových služeb je sepsán jen ve francouzštině a pochopil jsem z něj jen slovo modem. Ale pro jistotu jsem se šel zeptat.

"Ale jistě, máme tu wi-fi," řekla slečna v recepci velmi francouzskou angličtinou, které se nebudu posmívat, protože je to jediný jazyk, jímž se tu lze domluvit - a kéž bych uměl francouzsky desetinu toho, co ona anglicky.

"Opravdu? Ale já ho nějak nemůžu najít."

"No jasně! Pojďte, ukážu vám ho."

Tupě jsem za ní šel až do míst, kde jí došla angličtina. Pokynula rukou a řekla něco jako "kanapé".

A bylo tam. Kanape. Ne moc pohodlné. A u kanape šňůra do zdi s RJ-45 na konci. Ne moc dlouhá, sotva dosáhne ke kanapi.

"Voilà. Wi-fi hot spot - ici," řekla hrdě.

Ale funguje to. Jako ta francouzská angličtina. A je to zadarmo.

Abych nezapomněl, kanape, slečna, hotel a já se nacházíme v Cannes, kousek od Festivalového paláce. Zítra tu začne letošní Gartner Symposium, IT konference pro velké kluky. Těším se.

Na (českém) IT nezáleží

Od úterka je v Brně Invex. To je takový ten velký počítačový veletrh (před pár lety by tahle věta byla čirou ironií, ne moc vtipnou, dnes už je zcela prvoplánová, oznamovací - generace se mění). My (= vydavatelství Softwarové noviny, pojmenované podle toho časopisu, co už není) tam společně s BVV pořádáme velkou zahajovací konferenci v Rotundě. Těším se na tu Rotundu an sich. Je to nádherný prostor, inženýrský chrám (to už jsem někdy někam napsal, ale ať). Pokud jde o samotnou konferenci, zvu vás, přijďte se podívat. (Všechna místa jsou už rezervovaná, ale nějak vás tam nacpeme.) Rád bych trochu udělal poprask v poklidném světě českého IT a nevím, zda to ještě  vůbec umím a zda se ta šílená sebestředná spokojená setrvačná hmota rozhýbat dá, aspoň na chviličku. (A pohne-li se, zavalí?)

Protože - na druhou stranu, co zblízka vypadá jako velikánská hmota, drtivá síla trhu, to je ve světovém měřítku ždibíček. Česká trh s informačními technologiemi představuje něco mezi 0,2 až 0,3 % světového trhu (podle toho, jak se to počítá: v korunách, v dolarech, ve stálých cenách nebo ne, podle parity kupní síly nebo bez ní a tak podobně). Roste docela rychle, hlavně když se to počítá v dolarech, což se počítá téměř vždy. Přesto: kdyby se u nás od zítřka neprodalo ani ň, v Americe si toho nikdo nevšimne, kromě pár liniových manažerů, kterým by možná chyběl řádek v tabulce.

Přemýšlím o dvou věcech. Jednou z nich je domácí produkce "informatiky", a berme to slovo široce, jak to jen jde: montáž PC, bodyshopping, software, služby všeho druhu. Zatím se u nás dělají hlavně ty ruční práce. V Rudné a v Pardubicích se denně smontují stovky kamionů (vážně!) počítačů. V outsourcingových centrech v Praze, v Brně i jinde sedí a na dálku prací lidé všech možných profesí, od účetních po správce velkých sítí a mainframů. To je všechno fajn, ale žádnou díru do světa to neudělá. Netřeba rozebírat, tečka.

Jiná věc je domácí produkce softwaru. Ta bohužel také díru do světa neudělá, ale z jiného důvodu. Zde není problém v "přidané hodnotě" (ano, taky už to spojení nemůžu ani slyšet). Té je kupodivu dost. Není tu jen NetBeans (dnes vývojářský tým českého Sunu) a Systinet (dnes vývojářský tým českého HP), tedy dva úspěšné projekty Romana Staňka - i když tyhle dva jsou zatím nejlépe finančně zhodnocené. Ale jsou tu také výteční vývojáři ve firmách jako Cleverlance, Logos, Unicorn, Software602, Seznam, Illusion Softworks, Alwil, Grisoft... - a to jmenuju jen ty, u nichž je produkce software převažující činností (a na mnohé jsem jistě zapomněl); vedle nich tu jsou ještě systémoví integrátoři atd. Programuje se v Česku hodně a často dobře, o to by nebylo. Jenže se to nedaří prodat. Nezapomeňte: nula celá dvě procenta světového trhu. Domácí úspěch se softwarovým produktem, to je nic. Česká ekonomika to ani nepozná, světový IT byznys už vůbec ne. Softwarová produkce v malé zemi musí být orientována výlučně na vývoz, na svět. Tohle samosebou ví spousta lidí, mnozí o to usilují, ale chybí jim přístup ke kapitálu, kontakty v zahraničí, zkušenosti. Po nedávné investici do Grisoftu prohlásíl Gabriel Eichler, že jde o to, aby firma byla jedním z největších světových dodavatelů bezpečnostního softwaru. Slyšíte? Největších! Ne nejlepších, ne nejoblíbenějších, ne s nejlepšími výsledky testů Virus Bulletinu. Největších. O to jde, má-li mít domácí IT produkce nějaký ekonomický význam. Co nám chybí asi nejvíc, jsou desítky takových Eichlerů. Výborných programátorů máme dost, kupodivu; ale dost jich také odchází a nevrací se.

Ach ano, ta druhá věc, o níž přemýšlím. Tou je využití IT v domácí ekonomice. Počítačů, softwaru, informačních systémů a tak podobně se u nás prodává hodně. Strašně moc. Tempo růstu IT prodeje je po řadu let ve srovnání se západní Evropou několikanásobné. Z velké části je to tím, že podniky (ani domácnosti) prostě žádnou techniku neměly a postupně se musely vybavit. To je však spíš minulost. Dnes se už i v ČR vybavení spíš obměňuje, než se by se nakupovalo poprvé, k extrémně rychlému růstu tedy není zas tak velký důvod. Pomiňme teď domácnosti; ale kde se příznivě projevují ty nakoupené počítače v podnikové sféře?

To je ukrutně obtížná otázka. Nadto, ať ji položí kdokoli a kdekoli, vždy se ocitá na hraně demagogie. Ekonomové vedou už léta spor, zda počítače doopravdy zvyšují produktivitu práce, nebo zda jejich přínos spočívá v něčem jiném (třeba ve změně charakteru produkce). A pokud zvyšují, zda se to může projevit hned, nebo později (efekt dynama). Jenže to jsou úvahy týkající se hlavně Ameriky. U nás by ten přínos měl být vidět poměrně jednoznačně, právě proto, že podniky počítače napřed neměly a teď je mají.

On také vidět je, ale jen někde: především tam, kde ruku v ruce s počítači přišlo know-how (co s nimi) a pevné řízení. Jinými slovy, v podnicích se zahraničním kapitálem. Odpovídá to skutečnosti, že české hospodářství je dvourychlostní, že zahraniční vlastníci si vedou lépe a že to jsou převážně oni, kdo táhne růst HDP.

Tedy: domácí produkce IT je bezvýznamná, dokud bude malá a nedosáhne výrazných úspěchů na světovém trhu; výrazný úspěch definujme jako dvouciferný podíl na trhu v některém standardním segmentu. Domácí využití IT je neefektivní, dokud nebude aspoň intuitivně zřejmé, že růst některého odvětví je tažen právě informatikou. Že se změní to první, je z historických, geopolitických atd. důvodů málo pravděpodobné - Silicon Valley se holt nachází především v Silicon Valley. Aby se změnilo to druhé, musely by se mj. změnit priority a přístup dodavatelů IT, což by ale mělo za následek (přinejmenším dočasný) pokles jejich tržeb (museli by přestat cpát husy šiškami a začít je místo toho cvičit).

A teď musím vymyslet, jak to celé říct daleko srozumitelněji a vtipněji.

int rok, buh_sud; for ( rok = 1990; rok < buh_sud; rok++ ) { // uz zas }

Invex: již řadu let bydlíme v Brně ve stejném penzionu a stejně rozmístěni do pokojů. Předem tedy vím, která židle je rozvrzaná; obraz čehosi nadpřirozeného ve stylu new age je pořád stejně příšerný; tatranská krajinka se Štrbským plesem nad mou postelí je pořád stejně mile realistická, malovaná zjevně dle pohlednice. Prkýnko nutno při čůrání přidržovat rukou, jinak velmi nevhodně spadne - jako loni, předloni, předpředloni. Jen povlečení má jinou barvu, aspoň myslím. Něco jako návštěva u vzdálené tetičky, kam se jezdí také jednou za rok. Namísto mísy koláčů, úklidu půdy a návštěvy hřbitova však čeká neviditelná ruka veletrhu a chystá se nás jako vždy řádně proplesknout.

Výborně

Vůbec mě nezajímá, jaké má kdo názory, zda je left, right nebo dočista wrong. Zajímá mě, zda je inteligentní, vtipný(á), umí se vyjadřovat, nenudí, INSPIRUJE. Nutí přemýšlet, s důrazem na slovo "nutí"; sebere vám všechny ostatní možnosti přístupu k věci. Je to trochu nebezpečný přístup k životu, ale nešť.
Vlastně jsem jen chtěl říci, že Miloš Čermák píše výborně.

Am I twit? RU?

Začal jsem experimentovat s Twitterem - to je ten sloupek vpravo, nadepsaný "Rychle načmáráno". Inspirace přišla od pana Cuketky, díky za ni! Webdvounulkových hraček jsem se z velké části už přesytil, tahle se mi však zatím líbí. Plní totiž najednou a zcela automaticky dvě odlišné funkce: za prvé, je to miniaturní blog, hodí se pro stručné až enigmatické poznámky, pro výkřiky všeho druhu, pro odkazy na webové stránky prchavého významu (nelíbí se mi ukládat do del.icio.us zpravodajské banalitky). Psát do Twitteru lze i pomocí SMS, tedy z terénu, což může být užitečné (esemeska do zahraničí naštěstí stojí u všech našich operátorů stejně jako esemeska tuzemská, nejbližší proxy Twitteru je podle čísla někde v Británii).

Za druhé, je to zároveň nevtíravý komunikační nástroj uvnitř velmi volně vymezené skupiny: mohu něco sdělit, mohu možná čekat odpověď, ale od nikoho ji nevyžaduji, ani implicitně ne (což nedokáže brutálnější SMS, mail nebo IM). Tady na blogu mám teď jen své vlastní příspěvky, ale stejně dobře si lze zobrazit plynulý proud hlášek od těch uživatelů Twitteru, s nimiž chcete být v kontaktu. Pokud chcete být součástí takové společně mluvící-mlčící skupiny, klikněte na ono "follow me on Twitter" a řiďte se jednoduchými pokyny. Vypnout to koneckonců jde vždycky (třeba až si uvědomíte, co znamená slovo "twit" ;)

Vtip je v tom, jak psát, aby příspěvky plnily zároveň blogovou i komunikační funkci a ještě se vešly do sta šedesáti znaků, což je záměrné (a správné) omezení nastavené Twitterem. Jinými slovy, můžete s někým vést přes Twitter rozhovor, ale pokud to jako já zároveň zveřejňujete, měli byste ho vést tak, aby každá samostatná replika byla třetí osobě srozumitelná bez kontextu. Pěkné cvičení.
Pro zapisování do Twitteru používám kouzelně jednoduchý add-on Firefoxu nazvaný Twitterbar (nainstalujte si to a zjistíte, že "kouzelně jednoduchý" není v tomto případě fráze - tak vtipně řešené uživatelské rozhraní jsem neviděl už dlouho!) Zápisky "naší komunity" čtu v Google Desktopu pomocí gadgetu GD Twitter - ten by ještě trochu vývoje potřeboval, občas zazlobí.

Filozofie pro váš všední den

(Tohle si objednali v jednom časopise a pak řekli, že to vlastně nechtěli.)

Většina technicky a ekonomicky vzdělaných lidí zvedne oči ke stropu a začne zívat, uslyší-li slovo filozofie (nejde-li ovšem o tzv. „filozofii“ prodeje, managementu a podobně – tu zase zvedají oči ke stropu lidé humanitně vzdělaní). Filozofové o tom vědí a snaží se svou vědu popularizovat, mimo jiné ze sebezáchovných důvodů; i oni potřebují granty a subvence. Popularizace filozofie však zpravidla nedopadá nejlépe. Tradičně začíná několika anekdotami o Diogenovi (to je ten s tím sudem) a končí Heideggerem, Husserlem a tvrdě spícím čtenářem.

Nová vlna popularizačních prací jde na věc mnohem chytřeji. Ukazuje, jak se filozofický přístup používá při řešení problémů každodenního života, používá tedy praktických příkladů. Výtečnou ukázkou jsou dvě knihy, jejichž autorem je Stephen Law. Obě vyšly nedávno česky, první pod názvem Akta F (Argo 2005), druhá jako Filozofická gymnastika (Dokořán 2007). První je vysloveně začátečnická, druhá pro mírně pokročilé, použitý přístup je zcela stejný: položit otázku, která se tak či onak týká každého a zkoumat ji. Je správné klonovat lidi a provádět genetické manipulace? Smí se jíst maso – a jak to lze morálně zdůvodnit? Co bylo před Velkým třeskem? Existuje Bůh?

Nečekejte odpovědi, Law je ani předložit nemůže, vždyť velmi často jde o nerozhodnutelné problémy – přinejmenším na dnešní úrovni poznání světa. Cenné je, že názorně předvádí, jak by se o takových otázkách mělo uvažovat, aby to dávalo smysl. Činí tak velice názorně, zpravidla formou příběhů a dialogů. Nejen stimuluje k přemýšlení, ale překládá zábavné a napínavé čtení; filozofii bez tajemného učeneckého hávu. Přesněji řečeno, ukazuje čtenáři, že filozofií se zabývá vlastně každý a denně, jen o tom neví. Autorův styl pěkně přiblíží útržek dialogu mezi Bohem a poněkud bigotním křesťanem Jarvisem – ten se těší, že Bůh před jeho očima potrestá za jejich hříchy skupinu homosexuálů.

Bůh: Když budeš číst dál tu pasáž o homosexualitě [v Třetí knize Mojžíšově], dojdeš až k tomu, že nesmíš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken. (...) Dále se tam píše, že je hřích půjčovat peníze za úrok. A přece z těchto věcí žádnou neodsuzuješ, nebo ano?

Jarvis: Ne.

Bůh (...) To mi připadá, že si vybíráš jen to, co ti vyhovuje.

Jarvis: Ale ty pasáže o mořských jídlech, šatech a půjčování peněz určitě už teď nemyslíš vážně. Ty jsou zastaralé, ne?

Bůh: (...) ty se rozhoduješ, které pasáže z bible přijmeš a které odmítneš (...) na základě svých vlastních morálních měřítek, nemám pravdu?

Jarvis: No, asi ano.

Akta F i Filozofická gymnastika se obsahově trochu překrývají, ale zároveň dobře doplňují, takže neprohloupíte, přečtete-li obě.

Velmi podobného ražení je česky dosud nevydaná kniha Juliana Bagginiho The Pig that Wants to be Eaten (Vepř, který chce být sněden, první vydání 2005). Tvoří ji seznam stovky jednoduchých problémů a jejich řešení. Baggini používá podobnou techniku jako Law, píše mikropovídky „ze života“ a pak pomocí filozofických poznatků a technik uvažování dešifruje jejich význam. Představte si třeba následující situaci: čtyři sestry se rozjedou na prázdniny a slíbí matce, že jí budou pravidelně psát. Hew píše dopisy, ale z divočiny, kde se nachází, je nechává doručit na poštu po neznámých lidech, kteří jsou nespolehliví. Ani jeden dopis nedojde. Dew je odesílá sama, ale nestará se, zda je správně ofrankuje. Dopisy nedojdou. Lou ví, jakou známku nalepit, ale poštovní systém v zemi, kde se nachází, je velmi nespolehlivý. Ani její dopisy nedorazí k cíli. Sue je na tom stejně jako Dew, ale telefonuje pravidelně domů a ptá se, zda dopisy došly. Nedošly. Otázka zní: která ze sester splnila daný slib? (Hew ani Dew očividně ne, Sue jistě ano; opravdu zajímavý případ je Lou.)

Čtveřici naší malé knihovničky populární filozofie doplňuje Roger Pol-Droit a jeho 101 experimentů z každodenní filozofie (Baset 2003). Tahle knížka je jiná než předchozí tři. Nepředkládá problémy k zamyšlení, ale skutečná praktická cvičení: situace, jimž se čtenář má experimentálně vystavit, pozorovat své pocity a analyzovat je. Vesměs jde o banální věci, maličko posunuté každodenní zkušenosti. Například: dívejte se na televizi s vypnutým zvukem. Sestupujte po dlouhém schodišti – minimálně osm pater, raději více – a představujte si, že nikde nekončí. Poklekněte a čtvrt hodiny předčítejte jména z telefonního seznamu; sledujte, co to s vámi dělá. Představte si co nejbarvitěji vlastní smrt (a pak se radostně vraťte do života). Zkuste pít ze sklenice chladnou vodu a zároveň čůrat. (Velmi působivé!) A tak dále. Tohle je filozofický útok na cit, nikoli na rozum.

Filozofie, jak ji předkládají jmenovaní autoři, je velmi praktická. Zjasňuje a zostřuje myšlení, konfrontuje nás s našimi předsudky a nevědomými předpoklady. Pomáhá lépe rozumět životu, což potřebujeme všichni. A rozhodně neuspává.

Stephen Law, Filozofická gymnastika: 25 krátkých myšlenkových dobrodružství. Dokořán, Praha 2007, přeložil Petr Pálenský, 342 stran, ISBN 978-80-86569-84-0

Stephen Law, Akta F: Filosofie pro záškoláky. Argo, Praha 2005, přeložil Ladislav Nagy, 226 stran, ISBN 80-7203-676-9

Julian Baggini: The Pig that Wants to be Eaten and 99 other thought experiments. Granta Books, London 2006, 306 stran, ISBN 978-1-86207-855-0

Roger-Pol Droit: 101 experimentů z každodenní filozofie. Baset, Praha 2003, přeložil Zdeněk Müller, 158 stran, ISBN 80-86223-80-9

Překlep. Freudovský?

Cuntdown. (Dáma, které jsem ten mail poslal, snad promine.)

Velmi stručné listy z Číny

Kamarád Jirka Čermák se dostal na nějakou dobu do Číny a píše odtamtud blog nazvaný Nestíhám psát blog. Obsah zatím názvu celkem odpovídá, ale už se to zlepšuje... Pobavilo mě například , že sice může své zápisky ukládat (neboť to se děje na necenzurované doméně blogger.com), ale dokud nenašel příslušný technický trik, nemohl si je přečíst (protože se k nim přistupuje přes cenzurovanou doménu blogspot.com). Zrovna čtu nového Vaculíka, vmýšlím se po x-té do šedesátých let a zkouším si v nich jako ein Gedankenexperiment představit Internet. Kdysi jsem si naivně myslel, že má-li tuhý režim zůstat tím, čím je, musí podobné technické vymoženosti tvrdě potlačit, nepustit si je přes práh. Teď se čím dál tím víc kloním k názoru, že i totalita se může naučit s Internetem žít. Obzvlášť když demokratické země dodají příslušný software. Ale nechme Jirku, ať nám to z Číny popíše všechno sám.

Instantní mystika

S létajícími talíři žijeme na jedné planetě už šedesát let. Koncem června 1947 uviděl americký byznysman Kenneth Arnold ze svého soukromého letadla, které sám pilotoval, devět podivných objektů ve vzduchu poblíž hory Mount Rainier v americkém státě Washington. Jako první použil slovního spojení "létající talíř". To se ujalo. Arnoldovo pozorování se dnes pokládá za první setkání s UFO v moderním slova smyslu, přestože existují nejasné zprávy i z dávnější historie. Pak se s létajícími talíři roztrhl pytel. Existují stovky hlášení z celého světa včetně setkání s očividně mimozemskými bytostmi. Po vytřídění očividných nesmyslů zbývá několik případů, které jsou zatím skutečně nevysvětlitelné – a kromě toho hlasité hnutí těch, kdo neochvějně věří v zelené mužíčky, únosy a především ve velké celosvětové spiknutí vlád, které tohle všechno tají. Jenže – co tedy jsou létající talíře? Podle nejrozumněji znějící teorie jde převážně o projekce našich úzkostí a nadějí, moderní protějšek někdejších náboženských zjevení, tedy kulturní a psychologický fenomén. Sci-fi filmy a Akta X jsou pak jak důsledkem, tak příčinou. Mimozemské potvory nejsou příliš důstojnou ani elegantní náhražkou žehnající Panny Marie, ale snad i to je znamením doby: i mystika je instantní, jako fast food. Taky jedna daň za naše pohodlí a technické vymoženosti.

(Vyšlo v Ekonomu, pokud to dobře počítám, 11. 7. Notně jsem vyvěšovaní tamějších sloupků zanedbal - inu, prázdniny. Postupně je doplním. Tenhle byl vysloveně časový; komentář ke kulatému výročí. To bude legrace, až emzáci přijdou: tak ty jsi, hochu, psal, že neexistujeme a že nejsme zelení...)

Smíšené pocity z reformy veřejných financí

Jako levičáka mě to mrzí. Sociální rozdíly se prohloubí, národ se čím dál tím víc skládá z částí, z nichž každá směřuje jinam; škoda každého roku takového vývoje.

Jako chladně uvažující profesionál vím, že dál se stát zadlužovat nesmí, jinak míří do bahna. Způsobů, jak tomu zabránit, je málo. I tenhle polovičatý prošel o chlup. Reforma je nutná, a když už je nutná, měla by být tvrdší. Tahle bude bolet, ale přitom mnoho nepřinese. Aby to bylo ještě horší, celkově musí vláda utrácet méně, ale přitom v některých oblastech - určitě ve školství! - by měla utrácet mnohem víc. Nerovnováha je tedy větší, než se zdá na první pohled.

Jako čtenář novin cítím obvyklou směs pobavení a hanby nad tím, jakých šaškáren jsou naši politici - zleva doprava a zpět, všichni - schopni, jak nízkou úroveň mají, jak jim chybí stud a sebeúcta a styl. Výjimkám, které není v davu těch ostatních vidět, se omlouvám, jistě to chápou.

Jako správce rodinného rozpočtu zatím neumím důsledky spočítat, ale od oka bych řekl, že nám nebude líp ani hůř. Možná trochu hůř kvůli vyšší DPH, ale změnit spotřební návyky bude snadné a koneckonců i užitečné.

Jako velkorysý muž si se zájmem všímám toho, že po dlouhé době nějaká česká vláda prosadila opatření, které jí na popularitě nepřidá - protože je přesvědčena, že to je nutné.

Jako fejetonista lituji, že jakýkoli pokus vtipně zužitkovat datum přijetí reformy - 21. srpna - je předem beznadějně trapný a nepoužitelný. Bůh s těmi, kdo se o to v zítřejších novinách pokusí.

Jako Čech se obávám, že se to všechno stejně nějak zašolichá do ztracena. Budeme mít všechny negativní dopady reformy, hlavně ty, co se týkají nálady a morálky, ale hospodářský užitek z toho nevzejde.

Jako optimista si říkám, že se koneckonců všichni máme velice dobře. A jako aktivní účastník šestiprocentního růstu HDP jdu pokračovat v práci přerušené tímhle mudrováním.

Z přežvýkavců

Zaujalo mě na lahvičce 60% lékařského lihu: "Nepochází z přežvýkavců." Že by nám na chemické škole něco podstatného zatajili? Nebo něco podstatného zatajili někomu jinému? Nepochází autor etikety z přežvýkavců?

Za úvahu též stojí, že formulace nevylučuje živočišný původ špiritusu jako takový. Pořád by ještě mohl ten líh pocházet z pakobylek, koaly či rysa ostrovida. Právně by to bylo čisté. Technicky je to představa monumentální, hodná dobře vypsaného pera autora sword & sorcery románů.

Nejlepší myslitelná kariérní rada

Tohle je velká a důležitá pravda:

If you want an average successful life, it doesn't take much planning. Just stay out of trouble, go to school, and apply for jobs you might like. But if you want something extraordinary, you have two paths:

1. Become the best at one specific thing.
2. Become very good (top 25%) at two or more things.

The first strategy is difficult to the point of near impossibility. Few people will ever play in the NBA or make a platinum album. I don't recommend anyone even try. The second strategy is fairly easy...

Tak pravil tvůrce Dilberta Scott Adams. (Nalezeno via Lifehacker. Při té příležitosti jsem překvapeně zjistil, že Adams má i psaný blog, nejen komiksový.)

Do třetice

1. NetBeans: 1999, Sun Microsystems, 9 milionů dolarů
   
2. Systinet: 2006, HP via Mercury Interactive, 105 milionů dolarů (jejichž hodnota mezitím ovšem poklesla)
3. Good Data Corporation: ?, ?, ? milionů dolarů (jejichž hodnota mezitím ?).
   

Perioda vzorkování

Vrátili jsme se z dovolené, s nechutí zběžně zjišťuji, co nového ve světě. Zdá se, že nic. Když prodloužíte vzorkovací interval, ztratíte sice nějaké množství informace, ale zároveň odfiltrujete část šumu. Jak by se člověku změnil pohled na svět, kdyby (důsledně) sledoval zprávy jen jednou za čtrnáct dní? K větší lhostejnosti. Uškodilo by to něčemu?

Dvě deci čehosi

Přihodilo se mi obědvat v dražší pražské restauraci a poručil jsem si sklenku červeného - měli černohorský Vranac, ten mám rád. Jenže ta láhev, šarže nebo možná celý ročník se nějak nepovedl - co mi přinesli, bylo téměř k nerozeznání od průměrné tuzemské frankovky. Asi je to nějaká nehoda, která postihla celý region, protože před týdnem jsem si v restauraci jen-o-chlup-méně-nóbl dal italské cosi a chutnalo to přesně stejně. Zbaběle jsem se neodvážil protestovat, ale doma jsem si Vranac otevřel, abych měl jistotu. Spravil jsem tím chuť aktuálně a ještě víc zkazil jaksi ex post.

Doporučení: rozhodnete-li se pro rozlévané víno, dávejte si to nejlevnější. Pak víte, za co zaplatíte. Taky by šlo asertivně trvat na nalití před zrakem hosta, ale jednak tohle dokáže požadovat jen poměrně otrlá osoba, jednak to stejně nic nezaručuje.

Nápis na zdi...

...kdesi na Malé Straně (a neměl jsem foťák): CHCEME PRÁCI A NE SLIPY! Spodní bříško u B někdo umazal.

Mýtus Roswellu

No jo, máme šedesáté výročí. A malinkou senzaci: očitý svědek sepsal a nechal po své smrti otevřít přísežné prohlášení, jak to všechno bylo. Samosebou viděl jak kosmickou loď, tak mrtvoly mimozemšťanů, ale nadřízení mu zakázali o tom mluvit. Morbidní fór, ale docela dobrý - udělat poprask ještě z hrobu.

Bomba a iPhone

New Yorkem prošla minulý víkend vlna vzrušení. Apple zahájil prodej své nové technické hračky, nezvyklého mobilního telefonu iPhone. Před obchody se hromadily mnohahodinové fronty. Za mírný poplatek jste si mohli koupit služby bezdomovců – vystáli frontu za vás. Během víkendu se prodalo dvě stě tisíc přístrojů. Krásných, dokonalých, přísně vzato zbytečných.

Jiná západní metropole, Londýn, také dostala svou porci napětí, arciť zcela jiného původu. Británií otřásly výbuchy a vláda vyhlásila stav ohrožení. V kostce je to rub a líc západní civilizace: vyspělá spotřební společnost pod palbou chudšího zbytku světa, bomba proti iPhone. Velká otázka zní, zda je rub důsledkem líce. Je terorismus produktem ekonomické nerovnosti, nebo by tu byl tak jako tak?

Odpověď hodně závisí na politických názorech mluvčího. Zjednodušit složitý jev na jeden rozměr je zaručenou cestou k omylu. Mnozí dnešní sebevražední útočníci pocházejí ze střední vrstvy, stejně jako z ní v minulosti pocházelo mnoho radikálních levičáků od Lenina po Guevaru. Bombu lze odpálit i se sluchátky iPhone v uších, možná je to silnější zážitek. Přesto lze těžko vyvrátit názor, že bez hluboké nerovnosti mezi různými částmi světa by terorismus měl daleko menší základnu a byl by řešitelnější. Do propasti mezi Severem a Jihem pomalu kloužeme všichni.

(Vyšlo v Ekonomu 4. 7. Začínám být tématem globální nerovnováhy nezdravě posedlý. Možná blbnu. Možná ne.)

Nezájem

Před půldruhým rokem by ptačí chřipka ve velkochovu drůbeže na Ústeckoorlicku nejenže naplnila na pár dnů první stránky novin, ale vyvolala by něco velmi blízkého celostátní panice. Dnes je to noticka, zcela k přehlédnutí vedle Lžianičky a jiných senzací dne. Noviny, pokud chtějí ze smrtící nemoci vůbec něco vytřískat, musí sahat po nedostatku vajec v dotyčné vsi a po neprávem utraceném papouškovi, jejž ministr promptně a džentlmensky nahradil jiným ptákem. Plyne z toho důležité varování: dnešní starosti nám zítra patrně vrásky dělat nebudou. Platí to ovšem také opačně. Co dnes přehlížíme, to nám v budoucnu může pěkně zamotat hlavu. Zpravidla nejde o děje a problémy nerozpoznané a neviditelné, ale o takové, které se vlečou bez viditelných změn už dlouho. Hladomor v Africe? Tam je nějaký pořád. Občanská válka v Iráku? O tom se píše denně. Nezájem české politiky o vědu, výzkum a vůbec přípravu země na budoucnost? Stará vesta. Nedostatečná reforma veřejných financí? Však ono to nějak dopadne. A tak dále. Patří k vlastnostem a řádu mediálního světa, že naprosto neumí vzbudit zájem o dlouhodobé problémy. Ani ti nejvlivnější a nejmocnější dnes de facto nemohou vnímat svět jinak než přes tento filtr. Ale i tak je ohromující, jak se lidstvo znovu a znovu dává – a bude dávat – zaskočit a zdeptat zřejmým a předvídatelným.

(Vyšlo v Ekonomu 29. 6. Neznamená to, že by ty mediální filtry byly všechny stejné. Nadále není jedno, zda čtete Lidovky nebo FAZ.)

Mobil pro Šakala

Začal jsem před spaním, v tramvaji a při podobných příležitostech listovat starými thrillery; ne že bych neměl co dělat, naopak, potřebuju se odreagovat z pocitu, že navršenou hromadu práce nelze stihnout. Frederick Forsyth mě přivedl k celkem banálnímu postřehu; měli to ti dobří i špatní chlapci ještě před dvaceti, pětadvaceti lety těžké! (Ani nemluvě o počátku šedesátých let, kam je zasazen jeho první a nejlepší román.) Žádné mobilní telefony - když se vám měl někdo dovolat, museli jste být tehdy a tehdy tam a tam, což bylo třeba předem domluvit. Žádný GPS, takže se bloudilo. V každé zemi západní Evropy jiná měna. Žádné Google Maps. Občas dokonce pasové a celní kontroly. A tak dále.

Tohle všechno zmizelo a mě napadlo, zda se tím změnila rovnováha sil. Zdá se mi, že ano, a to ve prospěch těch ošklivých. Snížil se totiž význam kvantitativního aspektu věci. Jinými slovy, s vysokým rozpočtem nedokážete o mnoho víc než s nízkým. Letecké snímky celé planety na úrovni umožňující plánovat vojenské operace má k dispozici každý, legálně a zdarma. Když do toho nasypete víc peněz, nic podstatného už nezískáte. Totéž platí o mobilních telefonech, šifrování, dostupnosti vojenského materiálu a zbraní. Svět je otevřenější než dřív, dá se snáze zneužívat a obtížněji bránit. Úřady a policie sice disponují technologiemi jednadvacátého století stejně jako zločinci, ale zároveň se potýkají s tíhou stejné byrokracie a rozpočtových omezení jako kdykoli dříve. Druhá strana je pružnější. Síla jednotlivce roste. Síla organizace se nemění.

Na co neklikat

McAfee propaguje svůj SiteAdvisor - mimochodem, používáte to? - mimo jiné pomocí studie, která porovnává vyhledavače z toho hlediska, kolik nebezpečných stránek se zobrazí jako výsledek hledání toho či onoho. V průměru vychází ve studii nejlépe AOL, pak Google, nejhůř Yahoo. Nebezpečné stránky definuje McAfee jako ty, "které obsahují adware, spyware či viry, provádějí pokusy o zneužití zranitelností, jsou spojeny se zasíláním nevyžádané pošty, zobrazují nepřiměřeně agresivní okna typu pop-up nebo jsou silně provázány s dalšími servery spadajícími do této kategorie".

Pořadí textů, jejichž vyhledání vede k nebezpečným stránkám, je místy překvapivé. Hodně se tam vyskytují P2P nástroje - budiž, chápu. Ale že "screensavers" dává téměř v polovině případů rizikový odkaz, to bych nečekal. Erotické stránky jsou prý poměrně bezpečné, studie však neuvádí, jakými frázemi je výzkumníci hledali (jen povšechně - zdrojem výrazů použitých k experimentům byl Google Zeitgeist). Obecně jsou nebezpečnější také sponzorované odkazy. Naučit se poznat rizikovou stránku intuitivně netrvá myslím dlouho, stačí trocha citu a zdravého rozumu, jako osvěta pro začátečníky se však tyto jednoduché informace mohou hodit.

Seznam turistům

Zas jedna novinka, kterou všichni znalci jistě vědí dávno, já to však objevil právě teď: na seznamáckých Mapách přibyla nová vrstva, turistické mapy od SHOCart. Líbí se mi to velice! Ostatně Mapy mají mnoho dalších vymožeností, které povrchní čtenář přehlédne; doporučuju zběžně prolétnout jejich blog. Přesně tento druh služeb pečlivě vyladěných pro tuzemského zákazníka může udržet Seznam nad vodou v jeho nadcházejícím nevyhnutelném souboji s Googlem.

Maličkost

Když už aktivační kód musí vypadat nějak jako WBPM3MUUVLQIENSRL9MN, proč tam nejsou v pravidelných rozestupech pomlčky, tečky, mezery, cokoli? Totéž platí pro čísla bankovních účtů a tak dále. Nevím, jak vy, ale já pořád zápasím s problémem, kde v řetězci zrovna jsem. Nebo je k tomu nějaký důvod?

Vyšší než polynomiální složitost

-A co jsi vlastně studoval?, ptám se hodně vysoko postaveného manažera hodně veliké nadnárodní firmy. Máme chvilku času na plkání jen tak, čekáme na cosi nebo na kohosi.

-Matematickou informatiku, říká. -Dělal jsem práci o výpočetní složitosti algoritmů...

-NP-úplné problémy a tak? Tak to pracuješ na správném místě, říkám a širokým gestem ukážu zevnitř na ten velikánský skleněný a ocelový dům plný lidí, peněz, zakázek, intrik a kostlivců ve skříni propletených do neřešitelna.

Usměje se, ne moc vesele.

-On je život vůbec z větší části NP-úplný problém, říká po chvíli zamyšleně.

Indigové děti

Byla kdysi beat generation. Pak květinové děti. Pak konzumní znuděné frustrované Husákovy děti, na druhé straně drátu neméně konzumní znuděná frustrovaná generace X. Pak MTV generace, generace Matrixu, metrosexuálové a frikulíni. Teď přicházejí indigové děti. To jsem zvědav, jak s tím světem zatočí, než se z nich stanou učitelky a manažeři a popeláři a traktoristi a počítačové grafičky a konzultanti a květinářky a předsedkyně vlád a pasáci a děvky a dobrovolní dárci krve a vojáci a reklamní textařky a udavači a zdravotní sestry a nevyléčitelně nemocní a tak dále. Jako se stalo se všemi dosud, všem dosud.

Lokomotiva a vagóny

Když Jaromír Dušek pohrozil minulý týden generální stávkou, poukázal mimoděk na nečekaný a zajímavý rys vládních reforem: nelíbí se nikomu. To není zrovna běžné; reformní kroky obvykle jednu část společnosti bolí, jiné prospívají. Obojí tak zřetelně, že spokojený nebo nespokojený postoj dovedou lidé zaujmout předem. Vládní reforma veřejných financí, jak je dnes navržena, nebudí nadšení ani mezi podnikateli a všeobecně horními deseti tisíci, ani v řadách levice a pracujících. Kdo ji tedy podporuje? Snad průměrný volič ODS, nacházející se teoreticky mezi těmito dvěma skupinami. Ale i ten jistě vnímá, že předvolební sliby se od povolebních kompromisů hodně liší. Vláda se nemotorně pokouší o nemožné, totiž vyhovět všem. V životě soukromém a veřejném to nevyhnutelně znamená, že všechny znechutíte. Nebylo by to lepší naopak? Suchý se Šlitrem moudře říkali: když si to s někým rozházet, tak s každým! Třeba právě to, co české vládní politice chybí nejvíce, je větší porce rozhodnosti, odvahy, dobře dávkované bezohlednosti. Dušek tyto vlastnosti má a kdoví, třeba pomocí nich prosadí i vcelku nesmyslný požadavek zbytečné stávky. Nejde totiž o podobu toho, co uvádíme v pohyb, ale výhradně o energii, se kterou tak činíme. Nepřekvapí, že tohle ví dobře právě strojvůdce. Vládě by se nějaký hodil.

(Vyšlo v Ekonomu 22. 6. Mohou se ke generální stávce připojit programátoři? Jediným způsobem: přestanou na den myslet. Je to ostatně vhodný způsob, jak se plně solidarizovat a ztotožnit s většinou.)

Conservapedia - The Trustworthy Encyclopedia

Další Antiwikipedia je na světě! Plný text hesla Czech Republic:

The Czech Republic is a country in central Europe. Its capital is Prague. It is part of the former Czechoslovakia. Vaclav Klaus is president of the Czech Republic. He believes that environmentalism is a threat to freedom, democracy, the market economy and prosperity.

Pořadí odkazů, které dostanete jako výsledek hledání dotazu "Czech", je taky pěkné. Skoro se zdá, že jeden "Czech-born theoretical physicist working at Harvard" má nové hobby. A proč ne.

Kdybyste měli někdy pocit, že máte nos moc nahoru...

...poskytněte rozhovor nějakým masově čteným novinám a počkejte si na diskusi pod článkem. Skvěle vás to dostane zpátky na zem. Vyzkoušel a doporučuji.

A přece se budou točit

Původně se očekávalo, že evropský projekt satelitní navigace zaplatí hlavně soukromí investoři – třeba firmy, které vybírají mýtné na dálnicích. U nás se o tom ostatně stále ještě hovoří jako o otevřené možnosti a Praha se dokonce uchází o sídlo řídicího střediska. Dost předčasně - protože Galileo nemá daleko ke klinické smrti, právě kvůli nedostatku peněz. Nikdo jej totiž nepotřebuje. Vlastní navigační družice má dnes jen Rusko, protože je zdědilo po SSSR. Udržuje je v chodu za krajních finančních obtíží a víceméně z prestižních důvodů. Za několik let asi zprovozní svůj systém Čína. Civilním i vojenským uživatelům v Evropě však zcela vyhovuje americký GPS. Všechny členské země NATO jej mají pro své ozbrojené síly k dispozici v maximální dosažitelné přesnosti, ale i ta veřejná je víc než postačující, což může potvrdit každý, kdo má navigaci v autě. Galileo tím dostává zajímavý politický náboj – je součástí argumentace těch, kdo požadují větší vojenskou nezávislost EU na USA. O takovém záměru lze diskutovat, ale skutečná otázka zní, zda správnou cestou k němu musí být zrovna družicový systém za tři a půl miliardy euro – a to je nejnižší odhad. Galileo dostal nový impuls před týdnem. Evropská komise rozhodla, že by projekt měl pokračovat za veřejné peníze. Možná budeme mít moderní Hladovou zeď na stacionární oběžné dráze. Galileo Galilei hájil rozum proti establishmentu, jeho jménem teď postupuje establishment proti rozumu. Eppur si muove.

(Vyšlo v Ekonomu 15. 6. Ještě bych tam byl rád napsal, že oficiálně uváděné tři a půl miliardy jsou úplná blbost, ale neumím to opřít o věcnou argumentaci, takže nic.)

Safari pro Windows

Ale to se podívejme!

Čas k ústupu

Letošní Jom Jerušalájim, den Jeruzaléma, se prý v Izraeli příliš nadšeně neslavil. Památka dne, kdy Moše Dajan se svými vojáky dobyl jeruzalémské Staré Město, rok od roku hořkne. Vítězství rozšířilo židovský stát o historická území, nejen o východní Jeruzalém, ale také o západní břeh Jordánu a Gazu. Namísto nepřítele zvenčí – okolní arabské státy – si tak Izrael pořídil nepřítele uvnitř svých nových hranic, palestinské Araby. První z nepřátel byl tou dobou již naladěn smířlivě, druhý je dnes ještě neústupnější než v roce 1967. Samostatný palestinský stát, i včetně znovurozděleného Jeruzaléma a bez speciálních bezpečnostních záruk pro Izrael, je jediným řešením krize, která se v důsledcích týká celého světa. Především Evropa je v tom morálně povinna Izraeli pomoci. Tím, co se v evropských zemích – a přestaňme si nalhávat, že to je jen vina Němců! - odehrávalo během druhé světové války, byl na dlouho vymezen další osud Židů a vznik Izraele v jeho dnešní podobě. Jakou jinou možnost a naději měli? Pokud Evropa tento dluh realisticky uzná, může prospět celému světu. Snaha nikdy a za nic nekritizovat izraelskou politiku, abychom se vyhnuli obvinění z antisemitismu, škodí především lidu Izraele. Jeho skuteční přátelé musí mít odvahu říkat pravdu.

(Vyšlo v Ekonomu 8. 6. Do cizí politiky se raději moc nepletu. Ale - znáte ten vtip, jak si Kohna předvolají v padesátých letech na StB a povídají: "Vy jste nám tady vyplnil do dotazníku, že nemáte žádné příbuzné v cizině. My ale máme informaci, že vaše sestra žije v Tel Avivu. Jak nám to vysvětlíte?" Kohn klidně povídá: "To maj jednoduchý. Moje sestra nežije v cizině. To já žiju v cizině." - Dnes trochu přes míru, ale - tož tak.)

Chlast v prášku

Od oka bych řekl, že to musí být hoax:

Dutch students have developed powdered alcohol which they say can be sold legally to minors. The latest innovation in inebriation, called Booz2Go, is available in 20-gramme packets that cost 1-1.5 euros. Top it up with water and you have a bubbly, lime-colored and -flavored drink with just 3 percent alcohol content.

Pravda, je to zpráva Reuters, ale podívejte se, v jaké rubrice. O pivu v prášku jsem už slyšel hodně vtipů; tohle je, řekl bych, obyčejný šumák a slušný kanadský žertík. Na druhou stranu: ze studia chemie mi zbylo v hlavě strašně málo, ale přece jen... Etanol v prášku samosebou existovat nemůže. Stejně tak není na světě látka, tuhá či jiná, která by s vodou reagovala za vzniku etanolu. Ale čistě teoreticky by snad mohlo jít o nějaký adsorbent. Nasákne lihem a ve vodě jej zas vypustí. Kdoví, co by udělalo obyčejné živočišné uhlí? Seriózní zdroje k tomu zatím mlčí, zato nějaký Polák se už vyptává, kde si to může objednat.

Další noc v Opeře

Jo, pořád mě to bere. Jedna z nejohranějších a nejprofláknutějších desek historie pop music.

To je tak: když mi bylo čtrnáct patnáct, rozlišovali jsme pět rockových skupin: Uriáše, Párply, Sabaty, Slejdy a Zepelíny, přičemž ti poslední byli výhradně pro snoby mezi námi. Já ulítával (tehdy se tenhle obrat ovšem nepoužíval) na Uriáších, hammondky jak temná špinavá řeka (dodnes si s chutí a mrazením poslechnu začátek Easy Livin') - odbočuju. Znali jsme taky Bítlz, ale to pro nás nebyl rock, snad kromě písně Helter Skelter z bílého dvojalba. (Rádi jsme měli z téže desky Back in the U.S.S.R. - jednu z mála skladeb Beatles, kterou dnes opravdu nemohu ani cítit - neb jsme byli přesvědčeni, že je režimem zakázaná. Zase odbočuju.)

No, a do tohoto milieu vpadli Kvíni jako zjevení. Noc v opeře byla první deska, kterou jsem od nich slyšel. Poslouchali jsme ji s Radkem N. z jeho kazeťáku National a vrtěli nad tím hlavou. První skladba, Death on Two Legs, je ještě celkem konvenční bigbít dle našeho tehdejšího vkusu a ve svižném tempu. Pak nás ale hned šokovalo Lazing on a Sunday Afternoon: retro (už tehdy retro) popík, že by si ho mohli z fleku vystřihnout Korn s Vondráčkovou včetně stepování a cyklistických zvonků. Hotový Ein Kessel Buntes! - v jiném kontextu bychom to zhnuseně odmítli, ale sem to prapodivně patřilo. Následuje zcela jiná šílenost, I'm in Love with My Car. "The machine of a dream / such a clean machine..." - zde je třeba připomenout, že názvy skladeb jsme neznali, protože originální album jsme nikdy neměli v ruce, a slova jsme obtížně a útržkovitě chytali, tu slovíčko, tu frázi; zrovna tohle dvojverší si dobře pamatuju... a dohadovali jsme se, spíš s použitím fantazie než naší katastrofální angličtiny, o čem to asi je. A pak to jde jedno po druhém, valící se kompaktní hmota nabroušených kytar, klenutých melodií, britských hospod, music hallu i té opery, což nám přišlo zdaleka nejpodivnější. A přijdou dva vrcholy alba, Prophet's Song a Bohemka; síla, vole, co? Síla. A sedíte, koukáte, přemýšlíte, kazeta se zarazila na konci, dáme si to znova.

Šlo nám to k duhu. Tehdy jsme to nemohli samosebou vědět, ale A Night at the Opera byla naší vstupní branou do Woodstocku, k Residents i k Coltranovi, a nejen k nim, taky k Franzi Kafkovi, Gustavu Klimtovi a tak vůbec. Ne že by ten popík, dneska zaškatulkovaný jako glam rock - no budiž - byl tak mistrovské dílo. Ale byl dost dobrý, aby člověka někam postrčil a přitom dost špatný, abychom to dokázali s radostí poslouchat, jestli mi rozumíte. První malinký krok na cestě k tomu bodu, odkud není návratu.

Poslouchám to rád dodnes (ano, právě teď). Je to po pravdě řečeno příšerný pompézní kýč maskovaný jako sebeparodie (ne naopak). Zachraňuje ho jednak neuvěřitelně skvělý Mercury, jednak těžko postižitelný milimetrový přesah za ten kýč do jiného světa. Jako taková ta pohlednicově odporná krásná krajina v pomalém, dočista archetypálním západu slunce: prospekt podřadné cestovní kanceláře i zlomek miligramu Boha v tomtéž obrázku. Kdo to tam chce mít, ten to tam má.

Kybernetičtí výtržníci

Představte si, že fotbaloví chuligáni, nespokojení s výsledkem, táhnou cizím městem. Oklamou ostrahu a rozbijí skleněné dveře ministerstva. Pak utečou. Co to je – akt mezinárodní agrese, nebo obyčejná pouliční výtržnost? Záleží na kontextu. Velmi podobný střet se právě teď odehrává v Estonsku, jen s tím rozdílem, že jde o chuligány kybernetické, nikoli fotbalové; a terčem nejsou skleněné dveře, ale webové stránky estonských státních institucí. Ruští hackeři si vzali jako záminku skandál kolem přemístění sochy Neznámého vojína a pomstili bezejmenného rudoarmejce po svém. Estonský ministr obrany Jaak Aaviksoo použil termín "kyber-válka" a označil útoky za hrozbu z hlediska národní bezpečnosti. NATO poté vyslalo do Estonska své specialisty. Estonští hackeři mezitím napodobují své ruské kolegy a trefují se do moskevských serverů, ale o tom se tolik nemluví. Kybernetická válka to ovšem není ani náhodou. Ta by vypadala docela jinak, začala by vyřazením nebo poškozením telekomunikačních sítí a pokusem zasáhnout životně důležité systémy. Ty zpravidla přímo na internet připojeny nebývají, mimo jiné právě z bezpečnostních důvodů. Bez webové stránky toho či onoho ministerstva se země – při vší úctě – pár hodin nebo dnů obejde. Bez elektrického rozvodného systému (například) těžko. Pozor tedy na velká slova: kdyby bylo opravdu zle, nebude se jich dostávat nejen panu Aaviksoo.

(Vyšlo v Ekonomu 24. 5. Hovořil jsem mezitím kvůli téže události s interviuky z rozhlasu i z televize, oba se mě snažili natlačit do předem daného schématu - že to je všechno na Putinův příkaz nebo tak nějak. Nevěřím.)

Nevím

Byli lidé vždy tak ochotní vyjádřit se suverénně k čemukoli, nebo za to může internet? Snad lze přijmout pracovní verzi, že všeználků býval dostatek vždy, ale v digitálním věku to mají snazší a jsou viditelnější. Americký radar v Brdech; Kaplického projekt Národní knihovny; globální oteplování; sestry Mauerovy z Kuřimi; a to jsou jen příklady z poslední doby. Společného mají tolik, že se o nich vede obsáhlá diskuse, která jen málo souvisí s věcnou podstatou. O té amatérští ani placení komentátoři zpravidla mnoho nevědí, často dokonce ani to málo, které by si mohli poměrně snadno opatřit z otevřených zdrojů. Jenže to by stejně nestačilo. Relevantní fakta jsou v těchto kauzách skryta hlouběji, útržkovité informace není snadné vyhodnotit, mediální obraz je pro posouzení situace nepoužitelný. Zkrátka, často je jediný rozumný postoj vyčkat, až se dozvíme více. Soudného člověka poznáte i podle toho, o čem mlčí. Pokušení nechat se strhnout davem a pronést názor je však silné – vždyť ti ostatní říkají ještě větší hlouposti! Lavina nekompetence je nebezpečná. Chytrých slov je vždy k mání méně než hloupých, ale mezi deseti hloupými výroky jeden rozumný ještě jakž takž poznáme. Najít deset rozumných ve stovce nesmyslů je daleko těžší úkol. Nezmnožujme to břemeno. Intelektuální mravnost by měla velet co nejčastěji prostě říci: nevím. Tečka.

(Vyšlo v Ekonomu 31. 5. No comment.)

Na indexu

Hm:

"Nejnověji se na indexu ocitl také Kafka, Goethe, Dostojevskij a dokonce i polský exilový autor Witold Gombrowicz."

Zajímalo by mě, kdo z těch protestujících někdy četl něco od Gombrowicze. O což nejde; za upozornění spíš stojí ta maličkost, že nebýt v seznamu povinné četby a být na indexu jsou dvě různé věci. Chce-li ministerstvo zhnusit pube/adolescentům jinou než dobrou literaturu, je to nakonec možná záslužný čin. Teď ale nehájím Giertycha (už jsem toho pro něj udělal dost :), ale ohrazuju se proti přiblbému novinářskému dryáčnictví.

Co je v ceně a co ne

Rozmohla se nová mediální zábava – spotřebitelské testy zdravotnictví. Simulující redaktor/ka se dožaduje péče, kterou nepotřebuje, aby mohl/a kritizovat přístup personálu. Máme brát vážně články typu „Můj pes se má u veterináře lépe“? Titulek „Někteří lékaři se nechovají k některým pacientům vždy korektně“ by jistě tolik netáhl, takže co na tom, že by byl pravdivější. Ideální představa vlídně vysvětlujícího pana doktora a úslužné zdravotní sestry však není realizovatelná zde a nyní – v tomto křivém a děravém systému financování a řízení zdravotnictví. Se psy je to jednoduché, jejich majitelé platí na dřevo, jde o průhledný a konkurenční byznys. U lidí tohle udělat nejde, proto máme zdravotní pojištění. Tím pádem na jeden způsob, jak nastavit systém správně, připadá tisíc způsobů špatných, jež postupně zkoušíme. Lékař i pacient jsou společně lapeni v pasti vynuceně neracionálního chování. Základní péči požadovat můžeme a musíme; cokoli nad to je dobrá vůle zdravotníků. Spotřebitelské testy, zdá se, jsou plny údivu, že občas chybí právě ono „nad to“. Ale zdravotníci jsou také lidé a k dobré vůli někdy nemívají dostatek sil. Těm zcela vyčerpaným zbývá naděje, že je napadnou v novinách, nadřízený je vyhodí a jim nezbude než se živit jako farmaceutičtí reprezentanti – za několikanásobek dřívější mzdy. Anebo vydržet, než se podaří narovnat systém včetně náležitého a podrobného etického kodexu, jehož se pak budou moci dovolat obě strany, ne si jeho pravidla nechat ad hoc vymýšlet novináři.

(Vyšlo v Ekonomu 10.5. Někteří doktoři mají vychování řeznického psa, někteří novináři zas kůži hrochovu. Podstata věci je jinde, v pokřiveném systému. I dobře zaplacení lékaři se často cítí ukřivděně, stejně jako mnozí dobře ošetření pacienti. Efektní reportáže to nespraví, stejně jako když se Nora Nováková hrdinně vetřela v Ruzyni na plochu. Jenom všechny ještě víc podráždí. Není to dobrý nápad. Bulvarizace mainstreamových médií pokračuje, je s podivem, že ještě má kam.)

Malé cesty

Včera: křížem krážem středočeskou krajinou za různými cíli, pevnými i pohyblivými. Pomalými okreskami, s těžce naloženým autem a zvědavým Si na zadním sedadle. Byl jsem nucen důkladně zavzpomínat na zasuté znalosti zeměpisu, dějepisu i přírodopisu. Velice nenápadná krása středních Čech není, myslím, pro každého. Je třeba se k ní propracovat věkem, zkušeností a četbou dobrých autorů. Léta mě z přírody nezajímalo skoro nic jiného než holá skála 2000 m.n.m. a výše. Teď vidím jemněji, přesněji a jsem za to vděčný. Kde dřív byla bezvýrazná plocha, je dnes napínavá krajina plná příběhů. Rozlámaná rovina s nečekaně hlubokými proláklinami, koryty dávných řek. Fantastické výhledy - všimněte si někdy pozdě odpoledne za dobrého počasí, v příhodně šikmém slunci, odkud odevšud jsou vidět Krkonoše (třeba od Kostelce nad Černými lesy); teď, dokud jsou na hřebenech zbytky sněhu, je to snazší a nápadnější. O dalekých pohledech směrem ke Středohoří ani nemluvě. Jedete tou zelenou a žlutou a červenou krajinou, krajinou osení, kvetoucí řepky a střech, krajinou železničních tratí a zapomenutých potoků, a připadáte si jako mraveneček lezoucí po štábní mapě. Nad Křincem zničehonic kopec jak zmenšenina Řípu; opuková svědecká hora. Esoterika ve všech podobách mi je protivná, ale kdo nepocítí blízkost a současně nedostupnost jiného světa tady, ten má v sobě něco polámaného. (Nebudu dělat chytrého, jméno jsem si našel až doma: Chotuc. Takových míst je právě ve středních Čechách plno.) Nemáme nudnou zemi.

Kanárek je mrtev

Minulý týden zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut, Jr., autor mnohými milovaný, kultovní (ať to znamená cokoli), často mylně pokládaný za autora sci-fi. Tím nebyl o nic víc než Graham Greene tvůrcem detektivek. Ano, ve Vonnegutových příbězích se občas vyskytují malí zelení mužíčci, ale i to jsme koneckonců my. Vonnegut byl v zásadě realistickým spisovatelem, vypravěčem velkých deziluzi a malých nadějí. Bojoval v druhé světové válce, přežil bombardování Drážďan, o čemž později napsal Jatka č. 5, možná své nejsilnější dílo – právě v něm hrají svou roli ti zelení mužíčci z planety Tralfamador. Jako každý, kdo měl to štěstí být tehdy v aktivním věku, Vonnegut intenzivně prožil opojná šedesátá léta a kocovinu, která po nich následovala. Drážďany, McCarthy, Kennedy, Vietnam, lidé na Měsíci, Watergate, pád Berlínské zdi, ekologická a ropná krize, internet; vnější okolnosti životů Vonnegutovy generace. Patřil k posledním tradicionalistům; nosil cynickou masku, ale vnímal svět jako souboj dobra se zlem, tak o něm psal, tak jej žil, proto se hlásil k pacifismu a anarchii. Nepatřil do nynějšího věku relativizovaných, rozpitých hodnot. Potvrzuje to jeho tisíckrát citovaný výrok o kanárkovi v uhelném dole, k němuž přirovnal umělce; když je něco v nepořádku – plyn ve štole nebo postupující zkáza ve společnosti – kanárek to pozná dřív než lidé. Zpravidla tím způsobem, že zemře. V čase autorovy smrti je těžké pustit tu metaforu jen tak z hlavy.

(Vyšlo v Ekonomu 26.4. Omlouvám se za otřepané téma, ale pro čtenáře tohoto týdeníku možná zas tak otřepané není.)

Až jedenáct set korun za hodinu

Tohle je... hodně české:

Bývalá ministryně školství a dnes premiérova poradkyně Miroslava Kopicová si dokázala vydělat až jedenáct set korun za hodinu – a to z veřejných peněz. Neobvykle vysokou odměnu si účtovala ještě v době, než byla veřejně známá. V tu dobu měla v Česku na starosti rozdělování evropských peněz na stipendia pro studenty. Vyplývá to z dokumentů, které má MF DNES k dispozici. Takové výdělky v Česku platí jen soukromá poradenská společnost McKinsey & Company, která je v čele tuzemského platového žebříčku. Její zaměstnanci berou 200 tisíc měsíčně.

Jen McKinsey? Každý dobrý konzultant většinou bere kolem dvou tisíc na hodinu, opravdu hodně dobrý ještě víc. Je hovadina přepočítat to na hodinovou mzdu, protože a) konzultace na špičkové úrovni se nedají dělat osm a půl hodiny denně, b) nejde o mzdu, ale o příjem, od nějž si pak konzultant odečte své náklady, často nemalé. Správně zacházet s fondy EU může patřit k činnostem, na něž je toho špičkového dobře zaplaceného konzultanta zapotřebí. A vyplatí se. Aspoň tohle mohl autor citovaného článku připsat, než to tak pěkně napálil; občane, pohleď, kolik jiní berou! ("Třeba ta Zagorová. Je to milá holka..." nebo jak to generální tajemník říkal.) Nevím, co paní Kopicová s těmi fondy dělala a zda se dopustila protizákonného či nemorálního jednání, z předloženého textu se to rozhodně poznat nedá. Pokud ano, je v pořádku ji soudit, ne urážet. Osobní zkušenost: přednášela a diskutovala na naší konferenci. Dobře a zadarmo. - Ano, je správné a žádoucí, když média hlídají, co se dělá s veřejnými penězi, zaplaťbůh za to. Ale nešlo by to dělat aspoň trochu na úrovni? Tenhle pes nehlídá, jen slintá.

Včely, mobily a svět

Prý začaly houfně vymírat včely a mohou za to mobilní telefony; kvůli jejich vysílání se včely nedovedou dostat domů do úlu, ztrácejí orientaci a jaksi se zblázní. Napsalo to pár seriózních novin v seriózních zemích, citovaly z obsáhlé německé studie. Nic to nezaručuje, naopak; podobných mylných zpráv z vědeckého světa jsme už četli spoustu. Má-li věda nějaký dramatický objev, pak se v novinách a v televizi určitě objeví dřív, než je pořádně a nezávisle prozkoumán. Doufejme tedy, že to s včelami není tak horké, opak by znamenal pořádný průšvih; o med ani tolik nejde, o opylování ano. Na druhou stranu – kdo se odváží od stolu říci, že to je celé nesmysl? Orientační systém včel není ani zdaleka prozkoumaný stejně jako miliony jiných zdánlivě drobných přírodovědných záležitostí. Věda není všemocná. Čím více využíváme zeměkouli na doraz, tím častěji narážíme na podobné detaily, které mohou způsobit nečekaně vážné potíže – připomeňme banální příklad DDT. Obecněji: realita, jak ji vnímáme a jak se její výklad vyučuje ve školách, není vůbec žádnou realitou. Je to jen praktické zjednodušení, bez nějž se ovšem neobejdeme. Čas od času na nás nevyhnutelně vybafne něco, co je vlastně mimo realitu – právě proto, že náš obrázek je nedostatečný, nepostihuje všechno. Zapomíná se na to a pak se nestačíme divit.

(Vyšlo v Ekonomu 19.4. Mezitím provedl VÚČAKO fundovanou rešerši, z níž vyplývá, že příčinná souvislost mezi zmatenými včelami a mobilním signálem nejspíš není vůbec žádná, jakož i to, že média pracují povrchně. Faktem zůstává, že včely buď chcípají, nebo odlétají neznámo kam, podobny v tom delfínům Douglase Adamse. Mobily jsou znervózňující, nepoužívají se ještě tak dlouho, aby se něco pořádného vědělo o kumulativních účincích. Panikařící veřejnost ovšem většinou blbne, ale co kdyby? Ještě v šedesátých letech se celkem nic nevědělo o škodlivosti kouření. A podobně.)

Idée fixe

-Co jsi dnes dělal celý den v práci?

-Bla bla bla bla bla.

-A komu jsi tím udělal radost?

Zbytky po úklidu hlavy

Daňový poklad.
Sybilla zabila debila Emila.
Říkáš, že ti to dělá dobře, nebo že ti to dobře dělá?
Poslední, leč.
Pravda vítězi.
Reklama jakési továrny na obaly: S námi to můžete zabalit.
Poskvrněné nepočetí.
Česky plesky.
Stokrát opakovaná výjimka se stává pravidlem.
Kdo nakousl Apple?

Urážka mezi bloggery

Zdá se mi, že existují dva hlavní názory na blogy. Jeden říká, že jde prostě o záznam myšlenek, nápadů a postřehů lidí, kteří se domnívají, že mají co říci, přičemž tato domněnka je občas opodstatněná. Druhý názor hovoří o komunitní aktivitě, intenzivní výměně myšlenek mezi autorem a čtenářem, autorem a popisovanými objekty jakož i mezi bloggery navzájem. Tento názor je mi vzdálenější, protože když s někým chci komunikovat, tak přece jdu a řeknu mu to nebo napíšu, ne? - ale mnozí lidé to vidí jinak. Ta komunikace pak může být občas velice zábavná (odkaz via Malý čtenář) a spletitá, plná rozvětvujících se vláken, osobních narážek pro zbytek světa nesrozumitelných, avšak naznačujících... a tak vůbec. Věcně toho většinu nechápu, ale připadá mi to jako zajímavý sociologický materiál, stejně jako třeba diskuse mezi českými wikipedisty.

Ve vojenských řádech existuje pojem urážka mezi vojáky. Byl tam dokonce i v osmdesátých letech, když jsem sloužil v socialistické armádě, ač zřetelně jde o pozůstatek dob, kdy lajtnanti na korze břinkali šavlemi a kvůli upuštěným kapesníčkům krasavic se vyzývali na souboje. Vojenští pánové ve snaze zabránit přílišnému úbytku lajtnantů pojem urážky mezi vojáky institucionalizovali (fujtaxl, to by si jeden zlomil jazyk), stanovili postup řešení a tresty. Souboje tak nahradil čestný důstojnický soud a v podobě znetvořené, leč rozpoznatelné existuje dodnes. Nebo se aspoň dá inscenovat. Mimochodem, jeden takový případ jsem na vojně skutečně zažil, urážky jiného důstojníka se dokonce dopustil politruk (!), soud zasedl v objektu přezdívaném sauna a všichni se tam zťukali jak datli, čímž byla věc vyřešena.

Tak si říkám, zda by se neměla formálně definovat urážka mezi bloggery a stanovit analogický postup řešení. Jen by bylo potřeba vyřešit otázku, kdo a jak pak ve svém blogu smí smírčí proces popsat, jinak se budou případy množit geometrickou řadou.

Carpe diem

-Je to jen jeden den, přemlouvá mě mladší kolega k čemusi.

-No právě. Den ke dni a je to rok. Pro tebe je rok dejme tomu padesátinou budoucího života. Pro mě pětadvacetinou. Den je pro mě dvakrát dražší než pro tebe.

Vymyslel jsem si tu konstrukci na místě jako výmluvu. Ale zůstala mi pak v hlavě. Koneckonců je to pravda, mně běží čas zhruba dvakrát rychleji a bude to čím dál tím horší. Ale je to jen odhad. Kdokoli z nás může mít nehodu, kdokoli si může přinést od lékaře špatnou zprávu. Určitě by to šlo algoritmizovat. Shromáždit počáteční data - běžnou lékařskou anamnézu, styl života, zvyky, zámožnost, kdeco. Pak pravidelně aktualizovat. Primitivní pokusy existují, ale mám na mysli něco dokonalejšího, serióznějšího, snad dokonce certifikovaného. No kidding. Každé ráno byste měli na monitoru spolu s maily i aktuální hodnotu dne přepočtenou na vhodně zvolenou referenční hodnotu, třeba na statisticky průměrný věk dožití v době vašeho narození. Ukázalo by to například 1,94. Nebo 25 000. Taky by to šlo převádět na procenta.

Odkudsi: Dnes je první den zbytku vašeho života. Užijte si ho.

Zwei eins sieben fünf vier sieben drei

Bylo mi dnes strávit přes dvě hodiny v metru a tramvajích, vesměs mimo špičku, takže jsem celkem pohodlně a v klidu přečetl novou akvizici - Konečné řešení (The Final Solution) od Michaela Chabona (vydal Odeon, pěkně přeložili David a Markéta Záleských). Dojem veskrze pozitivní až na moulu redaktora, který na záložce vytroubil to, co má čtenáři dojít vlastním úsudkem až tak asi na stránce 25. Pocit z knihy by pak byl určitě silnější.

Je to hezký, dobře promyšlený příběh s mile nostalgickou atmosférou, kterou umí Chabon navodit opravdu výborně - jako by měl soukromý stroj času a jezdil se tam podívat (iluze: my tam nebyli, takže co můžeme vědět? Ale dobře napsaná iluze). Líbí se mi i to, že jde o konvenční vyprávění bez ostrých střihů a flashbacků. Je v něm pár drobných nelogičností, ale to je možná jen moje nepozorné čtení (metro je metro). A je tam spousta lásky, přestože na první pohled (a na doslovné úrovni) vlastně žádná. Emocionální záležitost v nesmírně střízlivé poloze, understatement.

Chabonova válečná Anglie se mi zdá být odvozená spíš z jiné beletrie než z archivů, a tu mě napadá samosebou Graham Greene - Revolver na prodej a Ministerstvo strachu. Nevadí mi to, beru to spíš jako poctu Greenovi než výpůjčku, ostatně třeba se pletu. O zápletce neprozradím ani slovo, nejsem jako oni. Zapleťte se do ní sami.

Hodnocení: ●●●½ ○

Dva troubové

"Dobrý den. Tady Koubský. Mám zmeškaný hovor z vašeho čísla, asi před deseti minutami."

"Tady XY... moment..."

Šustí papíry, někdo něco mumlá.

XY? Vím, kdo to je, rád dlouze hovořívá o ničem. Nedávno jsem ho viděl na jedné konferenci, ale nemluvili jsme spolu. Poctivěji řečeno: obloukem jsem se mu vyhnul. Šustí další papíry, trvá to nejmíň minutu.

"Tak já... já teď vážně nevím, co jsem vám to chtěl," povídá nakonec.

To mám za to. Jenže na čísla zmeškaných hovorů volávám kvůli dětem. Člověk nikdy neví, co se může stát; mají naše telefonní čísla pořád u sebe a znají je nazpaměť.

"Tak promiňte," říkám já, nesmyslně. Kdo z nás dvou se ukázal v té scénce jako větší blb? - Nerozhodně, řekl bych.

Tvořivost

(...pokračování sobotní mnohohlasé diskuse v liberecké pizzerii Millenium...) Ano, opravdu si myslím, že k tvořivosti vedou především velmi netvořivé metody výuky a výcviku. Dril, chcete-li. Uznáváme, že fotbalista musí běhat, posilovat a dělat kdeco dalšího bez míče, uznáváme, že houslista, než je toho jména hoden, musí mnohokrát přehrát Ševčíka odpředu dozadu a zpět; proč by tomu v jiných oborech mělo být jinak? Extrémní podoba: historky z buddhistických klášterů a různých škol bojových umění (nejsou-li pravdivé, jsou dobře vymyšlené). Je v pořádku, když novic místo tréninku nějakou dobu zametá dojo. Nenaučí se nic přímo použitelného, ale srovná si pár věci v hlavě. To může být nakonec ten nejcennější vklad.

Před tvořivostí musí přijít řemeslo, ne naopak. Dobré, poctivé řemeslo spočívající z větší části (ne jenom: to pak není dobré řemeslo) v rutině. Malujte si abstraktně do alelujá, ale napřed bezchybně zvládněte figuru, zátiší, krajinku; tužkou, uhlem i štětcem. Když to ošidíte, na té hlubokomyslné změti čar snažících se něco vykřičet do světa to bude poznat.

Ale ještě před řemeslem musí adept zvládnout něco prvotnějšího a důležitějšího: řád kolem sebe a řád v sobě. Neříkám "pořádek", protože ten je podmnožinou řádu. Řád je uspořádané myšlení, chování, prožívání. Na chemické škole jsme museli do zblbnutí odvažovat na analytických vahách různá předepsaná množství sádry - daleko déle, než bylo třeba, abychom se to prostě naučili. Legendě, kterou nám asistent s vážnou tváří sděloval - že jde o brizantní výbušninu - jsme samosebou nevěřili ani vteřinu. Ale nutili nás s tou sádrou zacházet, jako by to výbušnina byla. Je to velice nadměrný požadavek, normální chemik váží zpravidla modrou skalici nebo hydroxid sodný, rozhodně ne něco, co bouchá. Nešlo o to, abychom uměli vážit výbušniny. Šlo o dril, bezpodmínečné podřízení pravidlům, řád. Nemusí se to každému líbit, ale nechtěl bych pracovat v laboratoři s někým, kdo takovým drilem neprošel. Naučíte se prostě být jak opatrnější, tak pečlivější na podvědomé úrovni. Ušetříte tím v životě mnoho času, varného skla a drobných lékařských zásahů.

Jo, ta tvořivost, zapomněl bych. Ta přijde sama jako víceméně vedlejší produkt výcviku. Klidně i jako svého druhu protest proti němu, ale ne jako výmluva, že výcvik odmítáš. V pevně vymezených úzkých hranicích se tvořivost projeví dřív a snáz než na neohraničené a nerozlišené ploše. Srovnej: "Napiš povídku" versus "Napiš povídku ne delší než 5000 znaků, v níž se musí vyskytovat studna, kamenolom a oidipovský komplex, začínající fragmentem věty Na cestu se vydal až k večeru, protože..." - co je snazší? Budiž, pro někoho asi to první, ale je to pak tvořivost? Mantinely jsou spíš pomůckou než omezením. Nápovědou. Nutnost je krásná, citoval v Liberci Martin Štoll z Čapka, jen si nemohl vzpomenout, odkud to je.

Tak. A teď to někdo aplikujte na to, o čem jsme si tam doopravdy povídali, tedy na soutěž "malých televizních tvůrců" - televizních pořadů vyrobených dětmi. Máte to jako praktické cvičení v tvořivosti.

Krajina Cílek

Václav Cílek zachází s námi, svými fandy, dost bezohledně, když doplňuje a předělává druhá vydání svých stěžejních knih a nutí nás tak koupit si je podruhé. Udělal jsem to dnes, pořídil jsem znova Makom i Krajiny vnitřní a vnější. Útratu jsem si zdůvodnil tím, že ta první vydání teď mohu tahat s sebou do vlaku atd. a nedbat tolik na jejich sličnost. Dává to jakžtakž smysl, protože na přeskáčku to dovedu číst téměř pořád a kdykoli.

Cílka obdivuju. Ne nekriticky: jeho výlety do new age (či co to je) mě neoslovují. Kromě toho píše a publikuje poslední dobou příliš mnoho a začíná trpět inflací. Žádný autor tohle sám nevidí, dokud/pokud mu to píše; měl by mít agenta či redaktora, který by mu to dovedl správným způsobem říci. Ale těm dvěma hlavním knížkám to nevadí; o různých, náhodně poskládaných aspektech světa (života, vesmíru a vůbec) dovede Cílek říci víc než kdokoli jiný žijící mně známý. (Přečetl jsem si teď předchozí větu podruhé, zavrtěl jsem hlavou a váhavě přiznal, že je to asi přece jen pravda.) Píše zdobně, barokně, což mi vyhovuje, bere vážně rituály a řád, vidí skryté struktury. Sdílím jeho nadšení pro technické památky, pro legendy a tajemství, pro napětí mezi světem věcí a světem příběhů. Dělá mi radost tím, jak mě učí vidět českou krajinu, kterou jsem dosud (snad s výjimkou Středohoří) pokládal převážně za banální. Vůbec: učí vidět. Udělá vám z všedního nevšední. Na solidním přírodovědeckém a technickém základu: geolog, bývalý horník. Dejte si na něj pozor, zasáhne vám do života, když si ho tam pustíte.

Hlava dvacet kolik?

Ale představte si, Yossariane, že by takhle smýšlel každý, snaží se v Hellerově Hlavě XXII major Danby rozmluvit neposlušnému hrdinovi špatnou bojovou morálku. Yossarian logicky odpovídá: "Tak bych byl potom pěknej trouba, kdybych zrovna já smýšlel jinak, nemyslíte?" – Trouba nechce být nikdo, ani těch patnáct zajatých a propuštěných britských námořníků. Než se ministerstvo obrany rozhodlo, že to snad raději přece jen zakáže, stihli někteří z nich už výhodně prodat své zážitky bulvárním médiím. V Británii to rozpoutalo ostrou diskusi. Turneyová a její lidé jsou kritizováni nejen za horentní honoráře, ale také za nevojenské chování před tváří nepřítele. Špatně prý snášeli nepohodlí, výslechy a zastrašování, nečestně lhali. A co? Byli by troubové, kdyby se chovali jinak. Nejvyšší hodnotou v naší části světa není žádný druh ideálu, ale člověk, tedy individuální jedinec a jeho život. Má to chybičku – těžko se pak hledají lidé, kteří právě za tenhle žebříček hodnot budou ochotni život nasazovat. Nebezpečný paradox nám zatím prochází, protože máme víc bomb, letadel a počítačů než ti druzí, jimž nezbývá než na hodnotu života kašlat a pro vnitřní potřebu to nazývat vlasteneckou či náboženskou ctí. Ale nezapomeňme, že Yossarian se vzbouřil až po sedmdesáti bojových akcích; ne před první.

(Vyšlo v Ekonomu 5.4. A zapomněl jsem ještě napsat, že Yossariana odvedli; tohle byli profíci a dobrovolníci. Lev s jednorožcem koukají jak blázni.)

Den v pohybu

Snídal jsem včera s O. a SGI v Mělníku (na Mělníku? na Mělníce??), obědval s porotou v Liberci a namísto večeře jsem poseděl v Praze na zubní pohotovosti. Zajímavý den.