Nevím

Byli lidé vždy tak ochotní vyjádřit se suverénně k čemukoli, nebo za to může internet? Snad lze přijmout pracovní verzi, že všeználků býval dostatek vždy, ale v digitálním věku to mají snazší a jsou viditelnější. Americký radar v Brdech; Kaplického projekt Národní knihovny; globální oteplování; sestry Mauerovy z Kuřimi; a to jsou jen příklady z poslední doby. Společného mají tolik, že se o nich vede obsáhlá diskuse, která jen málo souvisí s věcnou podstatou. O té amatérští ani placení komentátoři zpravidla mnoho nevědí, často dokonce ani to málo, které by si mohli poměrně snadno opatřit z otevřených zdrojů. Jenže to by stejně nestačilo. Relevantní fakta jsou v těchto kauzách skryta hlouběji, útržkovité informace není snadné vyhodnotit, mediální obraz je pro posouzení situace nepoužitelný. Zkrátka, často je jediný rozumný postoj vyčkat, až se dozvíme více. Soudného člověka poznáte i podle toho, o čem mlčí. Pokušení nechat se strhnout davem a pronést názor je však silné – vždyť ti ostatní říkají ještě větší hlouposti! Lavina nekompetence je nebezpečná. Chytrých slov je vždy k mání méně než hloupých, ale mezi deseti hloupými výroky jeden rozumný ještě jakž takž poznáme. Najít deset rozumných ve stovce nesmyslů je daleko těžší úkol. Nezmnožujme to břemeno. Intelektuální mravnost by měla velet co nejčastěji prostě říci: nevím. Tečka.

(Vyšlo v Ekonomu 31. 5. No comment.)