Lokomotiva a vagóny

Když Jaromír Dušek pohrozil minulý týden generální stávkou, poukázal mimoděk na nečekaný a zajímavý rys vládních reforem: nelíbí se nikomu. To není zrovna běžné; reformní kroky obvykle jednu část společnosti bolí, jiné prospívají. Obojí tak zřetelně, že spokojený nebo nespokojený postoj dovedou lidé zaujmout předem. Vládní reforma veřejných financí, jak je dnes navržena, nebudí nadšení ani mezi podnikateli a všeobecně horními deseti tisíci, ani v řadách levice a pracujících. Kdo ji tedy podporuje? Snad průměrný volič ODS, nacházející se teoreticky mezi těmito dvěma skupinami. Ale i ten jistě vnímá, že předvolební sliby se od povolebních kompromisů hodně liší. Vláda se nemotorně pokouší o nemožné, totiž vyhovět všem. V životě soukromém a veřejném to nevyhnutelně znamená, že všechny znechutíte. Nebylo by to lepší naopak? Suchý se Šlitrem moudře říkali: když si to s někým rozházet, tak s každým! Třeba právě to, co české vládní politice chybí nejvíce, je větší porce rozhodnosti, odvahy, dobře dávkované bezohlednosti. Dušek tyto vlastnosti má a kdoví, třeba pomocí nich prosadí i vcelku nesmyslný požadavek zbytečné stávky. Nejde totiž o podobu toho, co uvádíme v pohyb, ale výhradně o energii, se kterou tak činíme. Nepřekvapí, že tohle ví dobře právě strojvůdce. Vládě by se nějaký hodil.

(Vyšlo v Ekonomu 22. 6. Mohou se ke generální stávce připojit programátoři? Jediným způsobem: přestanou na den myslet. Je to ostatně vhodný způsob, jak se plně solidarizovat a ztotožnit s většinou.)