Další noc v Opeře

Jo, pořád mě to bere. Jedna z nejohranějších a nejprofláknutějších desek historie pop music.

To je tak: když mi bylo čtrnáct patnáct, rozlišovali jsme pět rockových skupin: Uriáše, Párply, Sabaty, Slejdy a Zepelíny, přičemž ti poslední byli výhradně pro snoby mezi námi. Já ulítával (tehdy se tenhle obrat ovšem nepoužíval) na Uriáších, hammondky jak temná špinavá řeka (dodnes si s chutí a mrazením poslechnu začátek Easy Livin') - odbočuju. Znali jsme taky Bítlz, ale to pro nás nebyl rock, snad kromě písně Helter Skelter z bílého dvojalba. (Rádi jsme měli z téže desky Back in the U.S.S.R. - jednu z mála skladeb Beatles, kterou dnes opravdu nemohu ani cítit - neb jsme byli přesvědčeni, že je režimem zakázaná. Zase odbočuju.)

No, a do tohoto milieu vpadli Kvíni jako zjevení. Noc v opeře byla první deska, kterou jsem od nich slyšel. Poslouchali jsme ji s Radkem N. z jeho kazeťáku National a vrtěli nad tím hlavou. První skladba, Death on Two Legs, je ještě celkem konvenční bigbít dle našeho tehdejšího vkusu a ve svižném tempu. Pak nás ale hned šokovalo Lazing on a Sunday Afternoon: retro (už tehdy retro) popík, že by si ho mohli z fleku vystřihnout Korn s Vondráčkovou včetně stepování a cyklistických zvonků. Hotový Ein Kessel Buntes! - v jiném kontextu bychom to zhnuseně odmítli, ale sem to prapodivně patřilo. Následuje zcela jiná šílenost, I'm in Love with My Car. "The machine of a dream / such a clean machine..." - zde je třeba připomenout, že názvy skladeb jsme neznali, protože originální album jsme nikdy neměli v ruce, a slova jsme obtížně a útržkovitě chytali, tu slovíčko, tu frázi; zrovna tohle dvojverší si dobře pamatuju... a dohadovali jsme se, spíš s použitím fantazie než naší katastrofální angličtiny, o čem to asi je. A pak to jde jedno po druhém, valící se kompaktní hmota nabroušených kytar, klenutých melodií, britských hospod, music hallu i té opery, což nám přišlo zdaleka nejpodivnější. A přijdou dva vrcholy alba, Prophet's Song a Bohemka; síla, vole, co? Síla. A sedíte, koukáte, přemýšlíte, kazeta se zarazila na konci, dáme si to znova.

Šlo nám to k duhu. Tehdy jsme to nemohli samosebou vědět, ale A Night at the Opera byla naší vstupní branou do Woodstocku, k Residents i k Coltranovi, a nejen k nim, taky k Franzi Kafkovi, Gustavu Klimtovi a tak vůbec. Ne že by ten popík, dneska zaškatulkovaný jako glam rock - no budiž - byl tak mistrovské dílo. Ale byl dost dobrý, aby člověka někam postrčil a přitom dost špatný, abychom to dokázali s radostí poslouchat, jestli mi rozumíte. První malinký krok na cestě k tomu bodu, odkud není návratu.

Poslouchám to rád dodnes (ano, právě teď). Je to po pravdě řečeno příšerný pompézní kýč maskovaný jako sebeparodie (ne naopak). Zachraňuje ho jednak neuvěřitelně skvělý Mercury, jednak těžko postižitelný milimetrový přesah za ten kýč do jiného světa. Jako taková ta pohlednicově odporná krásná krajina v pomalém, dočista archetypálním západu slunce: prospekt podřadné cestovní kanceláře i zlomek miligramu Boha v tomtéž obrázku. Kdo to tam chce mít, ten to tam má.