8. června 2007

Další noc v Opeře

Jo, pořád mě to bere. Jedna z nejohranějších a nejprofláknutějších desek historie pop music.

To je tak: když mi bylo čtrnáct patnáct, rozlišovali jsme pět rockových skupin: Uriáše, Párply, Sabaty, Slejdy a Zepelíny, přičemž ti poslední byli výhradně pro snoby mezi námi. Já ulítával (tehdy se tenhle obrat ovšem nepoužíval) na Uriáších, hammondky jak temná špinavá řeka (dodnes si s chutí a mrazením poslechnu začátek Easy Livin') - odbočuju. Znali jsme taky Bítlz, ale to pro nás nebyl rock, snad kromě písně Helter Skelter z bílého dvojalba. (Rádi jsme měli z téže desky Back in the U.S.S.R. - jednu z mála skladeb Beatles, kterou dnes opravdu nemohu ani cítit - neb jsme byli přesvědčeni, že je režimem zakázaná. Zase odbočuju.)

No, a do tohoto milieu vpadli Kvíni jako zjevení. Noc v opeře byla první deska, kterou jsem od nich slyšel. Poslouchali jsme ji s Radkem N. z jeho kazeťáku National a vrtěli nad tím hlavou. První skladba, Death on Two Legs, je ještě celkem konvenční bigbít dle našeho tehdejšího vkusu a ve svižném tempu. Pak nás ale hned šokovalo Lazing on a Sunday Afternoon: retro (už tehdy retro) popík, že by si ho mohli z fleku vystřihnout Korn s Vondráčkovou včetně stepování a cyklistických zvonků. Hotový Ein Kessel Buntes! - v jiném kontextu bychom to zhnuseně odmítli, ale sem to prapodivně patřilo. Následuje zcela jiná šílenost, I'm in Love with My Car. "The machine of a dream / such a clean machine..." - zde je třeba připomenout, že názvy skladeb jsme neznali, protože originální album jsme nikdy neměli v ruce, a slova jsme obtížně a útržkovitě chytali, tu slovíčko, tu frázi; zrovna tohle dvojverší si dobře pamatuju... a dohadovali jsme se, spíš s použitím fantazie než naší katastrofální angličtiny, o čem to asi je. A pak to jde jedno po druhém, valící se kompaktní hmota nabroušených kytar, klenutých melodií, britských hospod, music hallu i té opery, což nám přišlo zdaleka nejpodivnější. A přijdou dva vrcholy alba, Prophet's Song a Bohemka; síla, vole, co? Síla. A sedíte, koukáte, přemýšlíte, kazeta se zarazila na konci, dáme si to znova.

Šlo nám to k duhu. Tehdy jsme to nemohli samosebou vědět, ale A Night at the Opera byla naší vstupní branou do Woodstocku, k Residents i k Coltranovi, a nejen k nim, taky k Franzi Kafkovi, Gustavu Klimtovi a tak vůbec. Ne že by ten popík, dneska zaškatulkovaný jako glam rock - no budiž - byl tak mistrovské dílo. Ale byl dost dobrý, aby člověka někam postrčil a přitom dost špatný, abychom to dokázali s radostí poslouchat, jestli mi rozumíte. První malinký krok na cestě k tomu bodu, odkud není návratu.

Poslouchám to rád dodnes (ano, právě teď). Je to po pravdě řečeno příšerný pompézní kýč maskovaný jako sebeparodie (ne naopak). Zachraňuje ho jednak neuvěřitelně skvělý Mercury, jednak těžko postižitelný milimetrový přesah za ten kýč do jiného světa. Jako taková ta pohlednicově odporná krásná krajina v pomalém, dočista archetypálním západu slunce: prospekt podřadné cestovní kanceláře i zlomek miligramu Boha v tomtéž obrázku. Kdo to tam chce mít, ten to tam má.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Aspoň pro pobavení určitě stojí za poslechnutí The Kleptones - Night at the Hip-Hopera.
Napadlo mně to jako první věc po přečtení titulku.

Odkaz posílam výměnou za tvoje březnové
nevědomky-doporučení stop ve sněhu/citu slečny smilly pro sníh. Nevím, jestli je to úplně fér výměna (knižka je perfektní, víc takových...), ale donutilo mně to poslechnout si noc v opeře v podstatě celou poprvé od doby, kdy jsem jí slyšel asi v osmi letech z kazeťáku s velkýma oranžovýma gumovýma knoflíkama :)

svědek řekl(a)...

Moc pěkné čtení aneb aKB at large. Díky!

Anonymní řekl(a)...

pro bartj: zkuste od něj (Hoega) i jiné, stojí to IMHO za to

Jinak se připojuji k poděkování za čtení - uronil jsem slzu nad ztraceným mládím

vfb

Anonymní řekl(a)...

to vfb: co bys od Hoega doporučil? v knihkupectví jsem kdysi narazila jen na jakési depresivní povídky, to se mi moc nepozdávalo.
SuE

Anonymní řekl(a)...

pro SuE: když on je celý takový roztomile depresivní :-) Zkus Představy o dvacátém století, to je (snad by se dalo říct) rodinná sága, trochu štrejchnutá magickým realismem (snad i jako Sto roků samoty). Povídky jsou depresivní, ale rozhodně kvůli nim hodlám někdy navštívit Kodaň a Dáni se mi "vydělili" z Evropy - vím o nich.

vfb

Omlouvám se za OT.

Anonymní řekl(a)...

vfb: tak mám čtení na dovolenou. a zatím můžu říct jen to, že smilla je o moc lepší, protože celou knížku vypraví ONA. včera jsem ale stihnul v tramvaji přečíst teprv jednu stránku, teď nechávám odpočinout oči a schovávám je za slunečníma brýlema, takže udělení známky za umělecký dojem si s dovolením nechávám na později. díky :)