Kanárek je mrtev

Minulý týden zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut, Jr., autor mnohými milovaný, kultovní (ať to znamená cokoli), často mylně pokládaný za autora sci-fi. Tím nebyl o nic víc než Graham Greene tvůrcem detektivek. Ano, ve Vonnegutových příbězích se občas vyskytují malí zelení mužíčci, ale i to jsme koneckonců my. Vonnegut byl v zásadě realistickým spisovatelem, vypravěčem velkých deziluzi a malých nadějí. Bojoval v druhé světové válce, přežil bombardování Drážďan, o čemž později napsal Jatka č. 5, možná své nejsilnější dílo – právě v něm hrají svou roli ti zelení mužíčci z planety Tralfamador. Jako každý, kdo měl to štěstí být tehdy v aktivním věku, Vonnegut intenzivně prožil opojná šedesátá léta a kocovinu, která po nich následovala. Drážďany, McCarthy, Kennedy, Vietnam, lidé na Měsíci, Watergate, pád Berlínské zdi, ekologická a ropná krize, internet; vnější okolnosti životů Vonnegutovy generace. Patřil k posledním tradicionalistům; nosil cynickou masku, ale vnímal svět jako souboj dobra se zlem, tak o něm psal, tak jej žil, proto se hlásil k pacifismu a anarchii. Nepatřil do nynějšího věku relativizovaných, rozpitých hodnot. Potvrzuje to jeho tisíckrát citovaný výrok o kanárkovi v uhelném dole, k němuž přirovnal umělce; když je něco v nepořádku – plyn ve štole nebo postupující zkáza ve společnosti – kanárek to pozná dřív než lidé. Zpravidla tím způsobem, že zemře. V čase autorovy smrti je těžké pustit tu metaforu jen tak z hlavy.

(Vyšlo v Ekonomu 26.4. Omlouvám se za otřepané téma, ale pro čtenáře tohoto týdeníku možná zas tak otřepané není.)