31. prosince 2008
p.f. 2009
pod vlivem kmínky // peníze vyletěly komínem // potřebujeme více koksu // pyšní vládci Kartága // přízraky Václava Klause // přetrhl vejpůl krabici // práva vánočních kaprů // pijeme vychlazenou kofolu // Putin vyzbrojí Kaliningrad // pracující volí komunisty // pocestný vylízal krajáč // Paroubek vábí Kalouska // podivná vražda Kočky // podlezeme vrata krematoria // ponocný vytáhl křídlovku // Petra voní karamelem // pravda vítězí klopotně // pošpinili vyděděnce Kunderu // pravice valem krachuje // potrhlý vychovatel klaunů // propila vlastní kalhotky // podplukovník vyzul kanady // paličkářka vamberecké krajky // podruhé vytuneloval kampeličku // podnik výpočetních kouzel // právníci Viktora Koženého // přiveďte vévodovi koně // palestinský vysoký komisař // pepřem vylepšíš kebab // poměrně výnosná korupce // podivej, vole, Kreml // padesát věží Kodaně // prsty vrtošivé komorné // pastevci vyzbrojení kalašnikovy // prostrčil vikýřem kozu // panic vyděsil krčmářku // poutnice vyhledaly křoví // polévka vře klokotem // podezřelé výdělky kolegů // přežije vůbec kapitalismus? // Praha vypleněná krtky // prsy velekněžky Kazi // prvoci vylezli kanalizací // paměti vysloužilého kata // papež vyplísnil katolíky // prozkoumal vědecky klitoris // prezident vyloupeného Kocourkova // použili vadný kondom // padejte ven, konečná // poslankyně vaří košer // pomiloval vestoje Kláru // počůrala vedoucímu koberec // posvátný večer Keltů // poslední veletrh kopírek // pochod venezuelských kloboučníků // poslali vepřové kurýrem // Poseidon vyplaví Krétu // posloucháme veřejnoprávní klišé // polil vzorkem kyvetu // protestuje většina kybernetiků // posunovač vyžahl koňak // pekli valašské koláče // pocítíme vlhkost katakomb // prozatím vede konkurence // pohoršil veřejnost kolčavou // pozdě voláš komando // půjdeme vrátit květiny // penisem vymyslíš kulový // počátek vedle konce // Pavel viděl Krista // padá veliký kámen // přání všeho krásného // poněkud f krizi 2009
26. prosince 2008
2. října 2008
Reklamní vsuvka
V Brně bude Invex. Na Invexu bude konference Invex Hi-Tech Summit 2008. Mám v ní trochu prsty. Ať bude Invex jaký chce, snažím se, a jiní se mnou, aby ta konference byla dobrá. Kdybyste se chtěli zastavit, jste srdečně zváni a vítáni. Vstup je zdarma. Konec hlášení.
30. září 2008
Šana tova umetuka!
29. září 2008
Střepy Bohemia
Sklárna v našem městečku zavírá. Všichni Rusové už zřejmě mají českého olovnatého křištálu plné almary a nikdo jiný to asi nekupuje. 1250 lidí dostane padáka. Podotýkám, že Světlá nad Sázavou má sedm tisíc obyvatel. Všichni zaměstnanci továrny samozřejmě nejsou přímo ze Světlé, mnozí dojiždějí, ale i tak to je v místních měřítcích sociální katastrofa. Plus multiplikační efekt; městečko ze své fabriky žilo, byli na ni navázáni subdodavatelé, obchodníci, dodávky tepla a teplé vody. Teď pece chladnou, za pětatřicet let poprvé. Globalizaci musíte zažít doma, aby se vám v hlavě doopravdy rozsvítilo.
Řád, chaos a prezident McCain
Senátor McCain a guvernérka Palinová vyhrají volby. Říká to zdravý selský rozum, sázkové kursy a poslední dobou už i průzkumy veřejného mínění. Čerta starého záleží na tom, že McCain neumí poslat e-mail a co si Palinová myslí o evoluci - tedy na tématech, jež panikařící demokrati nyní vytahují. Snaží se tím naznačit, že jejich soupeř jaksi nepatří do dnešní doby. Ve skutečnosti do ní McCain patří daleko víc než Obama. Svět jede na ropu, nikoli na software; je poháněn zájmy a ne vizemi; a naprostá většina lidí touží po jistotách a bezpečí, ne po výzvách a změnách. Svět je celičký podle McCaina, ne podle Obamy - Amerika obzvlášť. Stokrát se nám to nemusí líbit, ale nic s tím nenaděláme. Když vám pořádně teče do bot, když jde o život, nebudete se starat, jaký názor na Darwina a Boha má váš možný zachránce, zda je pro-life nebo pro-choice, hlavně že vás vytáhne z bryndy. Američanům do bot teče. Dolar klesá, benzín zdražuje, lidé nezvládají splácet hypotéky, strach z teroristů neustává, pracovní místa se stěhují do ciziny. A začínají krachovat banky.
Všechna typická témata americké politické diskuse - zbraně, potraty, křesťanství, kreacionismus, přistěhovalci, Irák - jsou nakonec jen zástupnými symboly toho hlavního: více řádu, nebo více svobodné volby? Aby se hromadným přáním stalo to druhé, museli bychom žít v daleko šťastnějších časech, než jaké jsou dnes. Těžko říci, zda se jich vůbec někdy ještě dočkáme. Stejná touha a stejný strach vynesly do čela Ruska Putina a Medveděva - poptávka po vůdcích celkem vzato asi dál poroste. McCainova Amerika bude ještě tvrdší, ještě více sobecká než dnes. Ale nepleťme se, ta Obamova by byla - musela by být - stejná, jen navíc ještě zmatená a nepředvídatelná. Nevrlý starý policajt je možná lepší než mladý idealista, když mají oba v ruce stejný kvér. Pro nás, kdo v budoucích přestřelkách budeme náhodnými kolemjdoucími. to však velká útěcha stejně není.
(Vyšlo v deníku E15 17. září - od té doby se ty odhady zas houpou sem a tam. A je hůř - banky "nezačínají" krachovat, už ten proces běží naplno. Nejsem pro McCaina ani pro Obamu, však taky nejsem Američan. Kdybych byl, fandil bych paní Clintonové - a po jejím vyřazení? Nevím. McCain je Bush + IQ, což může a nemusí stačit. Palinová je zjev z jiné planety, v dobrém i zlém. Obama mě znervózňuje, příliš mi připomíná Gorbačova. Umí skvěle kritizovat to, co možná bude muset řídit. Zhroucení amerického impéria by z dlouhodobého hlediska bylo asi stejně prospěšné jako pád toho sovětského, ale tentokrát bych opravdu už dal přednost organizované demontáži.)
Všechna typická témata americké politické diskuse - zbraně, potraty, křesťanství, kreacionismus, přistěhovalci, Irák - jsou nakonec jen zástupnými symboly toho hlavního: více řádu, nebo více svobodné volby? Aby se hromadným přáním stalo to druhé, museli bychom žít v daleko šťastnějších časech, než jaké jsou dnes. Těžko říci, zda se jich vůbec někdy ještě dočkáme. Stejná touha a stejný strach vynesly do čela Ruska Putina a Medveděva - poptávka po vůdcích celkem vzato asi dál poroste. McCainova Amerika bude ještě tvrdší, ještě více sobecká než dnes. Ale nepleťme se, ta Obamova by byla - musela by být - stejná, jen navíc ještě zmatená a nepředvídatelná. Nevrlý starý policajt je možná lepší než mladý idealista, když mají oba v ruce stejný kvér. Pro nás, kdo v budoucích přestřelkách budeme náhodnými kolemjdoucími. to však velká útěcha stejně není.
(Vyšlo v deníku E15 17. září - od té doby se ty odhady zas houpou sem a tam. A je hůř - banky "nezačínají" krachovat, už ten proces běží naplno. Nejsem pro McCaina ani pro Obamu, však taky nejsem Američan. Kdybych byl, fandil bych paní Clintonové - a po jejím vyřazení? Nevím. McCain je Bush + IQ, což může a nemusí stačit. Palinová je zjev z jiné planety, v dobrém i zlém. Obama mě znervózňuje, příliš mi připomíná Gorbačova. Umí skvěle kritizovat to, co možná bude muset řídit. Zhroucení amerického impéria by z dlouhodobého hlediska bylo asi stejně prospěšné jako pád toho sovětského, ale tentokrát bych opravdu už dal přednost organizované demontáži.)
27. září 2008
Buď připraven
O politice dnes ne, raději o něčem příjemnějším. Třeba o žloutence. - Šíří se Českem rychleji než vakcína, což vzhledem k předlouhé inkubační době možná překvapí. Vysloveně nebezpečné to ještě není a doufejme, že ani nebude. Je to však instruktivní.
Aby nevznikl omyl: toto není kritika ministerstva zdravotnictví, hygieniků, epidemiologů čí kdo by se vlastně měl o hepatitidu starat. Jistě neudělali všechno, co mohli, ale v tom je právě vtip: proti žádné krizí nikdy neuděláte vše, co byste mohli, a to především z ekonomických důvodů. Zdroje jsou vždy omezené. Čím lépe se na jakoukoli nepříjemnost připravíte, tím víc času a peněz to stojí. Když zvážíte pravděpodobnost toho či onoho nebezpečí a jeho škodlivost, když do rovnice přidáte náklady na prevenci, získáte hrubý odhad, na co se připravit a na co ne.
Velké krize jsou z principu málo pravděpodobné a tudíž se na ně nikdy nikdo příliš nepřipravuje - leda na papíře. Důsledek je zjevný: každá velká krize rovná se velký průšvih. Najednou vznikne zmatek, nic nefunguje, nikdo neví, co dělat. Je to spíš vlastnost organizací a celé společnosti než jejich chyba. A funguje to všude na světě, na český šlendrián to tentokrát svalovat nemusíme.
Možná žijeme v době, kdy krizí všeho druhu přibývá. Přinejmenším si to hodně lidí myslí. Je-li tomu skutečně tak, budeme muset investovat víc do prevence - například zásobit se vakcínami, které pak nebudou potřeba. Dokonce i hepatitida, rozšíří-li se hodně, může ztížit chod státu a jeho ekonomiky. Ničivější nemoci by měly přiměřeně vážnější důsledky.
Kdo má vyhodnotit velikost rizik a očekávaný rozsah škod? Předchozí podobná krize. V tom také spočívá její užitek. Vytváří protilátky. Jasně to bylo vidět u záplav na Moravě a v Praze (bylo, už skoro není - nemovitosti v záplavových územích už zas jdou na dračku). Kdyby nás letošní žloutenka maličko připravila na neznámá epidemiologická rizika blízké budoucnosti, snad bychom se na ni mohli dívat smířlivěji.
(Vyšlo v deníku E15 24. září. Měl a chtěl jsem to pojmenovat It's not a bug, it's a feature, ale česky to nevyzní.)
Aby nevznikl omyl: toto není kritika ministerstva zdravotnictví, hygieniků, epidemiologů čí kdo by se vlastně měl o hepatitidu starat. Jistě neudělali všechno, co mohli, ale v tom je právě vtip: proti žádné krizí nikdy neuděláte vše, co byste mohli, a to především z ekonomických důvodů. Zdroje jsou vždy omezené. Čím lépe se na jakoukoli nepříjemnost připravíte, tím víc času a peněz to stojí. Když zvážíte pravděpodobnost toho či onoho nebezpečí a jeho škodlivost, když do rovnice přidáte náklady na prevenci, získáte hrubý odhad, na co se připravit a na co ne.
Velké krize jsou z principu málo pravděpodobné a tudíž se na ně nikdy nikdo příliš nepřipravuje - leda na papíře. Důsledek je zjevný: každá velká krize rovná se velký průšvih. Najednou vznikne zmatek, nic nefunguje, nikdo neví, co dělat. Je to spíš vlastnost organizací a celé společnosti než jejich chyba. A funguje to všude na světě, na český šlendrián to tentokrát svalovat nemusíme.
Možná žijeme v době, kdy krizí všeho druhu přibývá. Přinejmenším si to hodně lidí myslí. Je-li tomu skutečně tak, budeme muset investovat víc do prevence - například zásobit se vakcínami, které pak nebudou potřeba. Dokonce i hepatitida, rozšíří-li se hodně, může ztížit chod státu a jeho ekonomiky. Ničivější nemoci by měly přiměřeně vážnější důsledky.
Kdo má vyhodnotit velikost rizik a očekávaný rozsah škod? Předchozí podobná krize. V tom také spočívá její užitek. Vytváří protilátky. Jasně to bylo vidět u záplav na Moravě a v Praze (bylo, už skoro není - nemovitosti v záplavových územích už zas jdou na dračku). Kdyby nás letošní žloutenka maličko připravila na neznámá epidemiologická rizika blízké budoucnosti, snad bychom se na ni mohli dívat smířlivěji.
(Vyšlo v deníku E15 24. září. Měl a chtěl jsem to pojmenovat It's not a bug, it's a feature, ale česky to nevyzní.)
26. září 2008
Třídní společnost
Na angličtině jsme si včera povídali o rozvrstvení společnosti. Kolik přátel z odlišné společenské třídy máte? ptala se nás paní učitelka. Prakticky žádné, odpověděly spolužačky (spolužáci žádní nejsou). Namítl jsem, že v Česku ta otázka skoro nemá smysl: naše sociální struktura je pořád ještě hodně plochá, společenské třídy v západním smyslu slova teprve vznikají. Chtěl jsem to doložit i nějakými čísly, o nichž matně tuším, že existují, ale bez gůglu jak bez rukou. - Po hodině jsem odjel tramvají zaskočit za známými. Zaskočit, ne navštívit; vyřídit mezi dveřmi něco pracovního. Když jsem hledal vilu podle adresy, uvědomil jsem si, že jsem u nich vlastně nikdy nebyl. Velký dům, elegantní, klidný, tichý. Napadlo mě: tady máš vysvětlení, proč tě tihle lidé nikdy nebudou brát příliš vážně. Ne kvůli samotnému majetku, ale kvůli vzdálenosti mezi námi. Oni žijí ve středu světa, na jehož okraji se pohybuji já. Naše stanoviska mohou být shodná, naše stanoviště jsou odlišná.
Nezávidím ani plebejsky neohrnuju nos. Jen jsem si uvědomil, že je třeba počítat s jistou stálou a nevyhnutelnou mírou nedorozumění. Paralaxa. Vědomí nesouměřitelnosti. Jak vypadá struktura společnosti pohledem shora? Nejspíš se tam dole rozpozná zrovna tak málo, jako my rozlišíme nahoře.
Přišel jsem domů, otevřel na náhodné stránce nového Vaculíka a četl: "Především mějme odvahu říct si, že vše, co kapitalisté mají, krom věcí osobních, malých i velkých, patří všem a oni jsou toho formou vlastnění jen správci." Takže mám o starost víc. Nejprve se rozhodnout, zda to je či není pravda v mém modelu světa. A potom, jak to vysvětlit vám, přátelé moji, kdo determinováni svou společenskou třídou jste už teď vyskočili ze židle.
Nezávidím ani plebejsky neohrnuju nos. Jen jsem si uvědomil, že je třeba počítat s jistou stálou a nevyhnutelnou mírou nedorozumění. Paralaxa. Vědomí nesouměřitelnosti. Jak vypadá struktura společnosti pohledem shora? Nejspíš se tam dole rozpozná zrovna tak málo, jako my rozlišíme nahoře.
Přišel jsem domů, otevřel na náhodné stránce nového Vaculíka a četl: "Především mějme odvahu říct si, že vše, co kapitalisté mají, krom věcí osobních, malých i velkých, patří všem a oni jsou toho formou vlastnění jen správci." Takže mám o starost víc. Nejprve se rozhodnout, zda to je či není pravda v mém modelu světa. A potom, jak to vysvětlit vám, přátelé moji, kdo determinováni svou společenskou třídou jste už teď vyskočili ze židle.
Resuscitace blogu
Je po prázdninách. Je dokonce po létě. Tedy zpět k zaběhaným návykům. Malá rozcvička: myslíte, že má pravdu Clay Shirky, když říká, že žádné přehlcení informacemi neexistuje, existují jen špatné filtry?
13. července 2008
Vesmír vybuchne v srpnu
Lidé mají odedávna zálibu v apokalyptických příbězích. První z nich, nepřekonaný a nejspíš nepřekonatelný co do beznaděje a evokovaných hrůz, je součástí kanonického znění Nového zákona, což je na katastrofickou vizi slušná kariéra. Kam se hrabe Hollywood! Nejnovější módní apokalypsa je zas naprosto nejambicióznější a v tomto ohledu také těžko překonatelná. Mohla by se jmenovat Pohádka o Velkém Cyklotronu, který vyhodil do vzduchu vesmír.
V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.
Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.
Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.
(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)
V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.
Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.
Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.
(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)
8. července 2008
Prázdniny jsou tady
Základní škola, nad níž se dnes zamysleme v bezpečí započatých prázdnin, je instituce zvrácená. Pozor, to není kritika! Ona nemůže a nesmí být jiná. Vykonává nezbytnou činnost, pro duši člověka však v mnoha ohledech nepřirozenou: socializuje mláďata, včleňuje je do společnosti. To je její pravý a důležitější obsah. Vyjmenovaná slova, násobilka a vyvraždění Slavníkovců jsou jen užitečným vedlejším efektem. V moderní západní společnosti, zbavené světských i náboženských iniciačních obřadů, převzala jejich roli škola. Postupně a nekompromisně zbavuje děti dětství.
Roli zasvěcovatelů do dospělosti hrají učitelky (a nečetní učitelé). K jejich specifičnosti značně přispívá, že jde o mizerně placené a přitom obtížné povolání. Takovou práci budete dělat nejspíš tehdy, když k ní máte hluboký vztah, když vám skýtá radost, jíž si nahradíte jiná ocenění. Lidé tohoto typu, což se netýká jen učitelů, mají sklon brát svou práci velmi vážně, což je výborné, a bez odstupu, což výborné není. Práce je součástí jich samých, jejich osobností, proto nedobře snášejí kritiku, brání se změnám - oboje nemohou vnímat jinak než jako osobní útok.
A to pořád nemluvíme o samotných dětech. Pravda, už mají za sebou nejvnímavější období a jsou do značné míry zformovány, přesto pořád představují třaskavou směs poddajnosti, důvěry, vzpurnosti a sobectví. Jsou po hlavě vrženy do mnohosti sociálních rolí. Už nejsou jen půlkou vztahu dítě - rodiče. Stávají se dílkem kolektivu, členem neformální hierarchie, podřízeným, kamarádem; tím vším najednou. Vnější okolnosti a kulisy jsou jiné, ale pořád je škola tou dávnou africkou savanou, kde děvčátko poprvé pozvedne nádobu s vodou na cestu ke studni a chlapec se vydá na svůj první lov s oštěpem ještě příliš těžkým.
To je pěkná dřina pro tělo i duši, tenkrát tam stejně jako teď tady. Popřejme tedy hezký prázdninový odpočinek dětem, učitelům i rodičům. Potřebují ho jako sůl.
(Vyšlo v deníku E15 2. července. A už je z prázdnin týden v tahu.)
Roli zasvěcovatelů do dospělosti hrají učitelky (a nečetní učitelé). K jejich specifičnosti značně přispívá, že jde o mizerně placené a přitom obtížné povolání. Takovou práci budete dělat nejspíš tehdy, když k ní máte hluboký vztah, když vám skýtá radost, jíž si nahradíte jiná ocenění. Lidé tohoto typu, což se netýká jen učitelů, mají sklon brát svou práci velmi vážně, což je výborné, a bez odstupu, což výborné není. Práce je součástí jich samých, jejich osobností, proto nedobře snášejí kritiku, brání se změnám - oboje nemohou vnímat jinak než jako osobní útok.
A to pořád nemluvíme o samotných dětech. Pravda, už mají za sebou nejvnímavější období a jsou do značné míry zformovány, přesto pořád představují třaskavou směs poddajnosti, důvěry, vzpurnosti a sobectví. Jsou po hlavě vrženy do mnohosti sociálních rolí. Už nejsou jen půlkou vztahu dítě - rodiče. Stávají se dílkem kolektivu, členem neformální hierarchie, podřízeným, kamarádem; tím vším najednou. Vnější okolnosti a kulisy jsou jiné, ale pořád je škola tou dávnou africkou savanou, kde děvčátko poprvé pozvedne nádobu s vodou na cestu ke studni a chlapec se vydá na svůj první lov s oštěpem ještě příliš těžkým.
To je pěkná dřina pro tělo i duši, tenkrát tam stejně jako teď tady. Popřejme tedy hezký prázdninový odpočinek dětem, učitelům i rodičům. Potřebují ho jako sůl.
(Vyšlo v deníku E15 2. července. A už je z prázdnin týden v tahu.)
2. července 2008
Kapky a balvani
V očích náročnějšího voliče, například čtenáře tohoto listu, se všechny parlamentní strany již stihly historicky znemožnit - ta, jejíž filozofové tohle pěkné sousloví vymysleli, již před rokem 1989, ostatní potom. Zavinily si to politickými handly, trapnou permanentní rvačkou o koryta, korupcí, papalášstvím i prostou hloupostí, tou asi nejvíc. Jasnější okamžiky, které bychom jim upřít neměli, to nevyváží. Odpověď na otázku, koho volit - a letos na podzim jedny volby máme - je stále obtížnější.
Můj přítel, významný pražský lékař, navrhuje (skoro) vážně občanský protest formou vhazování prázdných lístků do uren. Jako happening by to mohlo být velmi pěkné, ale i kdyby takový přístup nabyl velkých rozměrů - což se sotva stane - co bychom tím získali? Žádné “nové” politiky raději nechtějme, nemá to smysl. Za prvé nejsou: slušný, schopný a příčetný člověk do toho nepůjde, půjdou do toho jen ti, jimž alespoň jedna z těchto vlastností chybí. Za druhé, najde-li se výjimka, není to stejně k ničemu dobré. Stroj české politiky si ji buď předělá k obrazu svému, nebo poničenou vykopne ven. Za třetí, tyto výjimky jsou nezvolitelné, protože je veřejnost buď nezná, nebo se jí nebudou líbit. V obecních volbách to občas může být jinak, i když si nedělejme iluze ani tam. Je-li však vůbec nějaká naděje na zlepšení, pak ji hledejme v menších městech a obcích, kde dobrá samospráva může místní poměry projasnit - v obou smyslech slova.
Volební neúčast nejspíš poroste. To nemusí a může být cesta do pekel ovládaných schopnými demagogy a lumpy; cesta snesitelně pomalá, ale tím hůř. Řešení? Jediné a skoro nemožné. Musíme si trochu zkultivovat ty politiky, které máme, především obě hlavní strany. Začít bychom opravdu mohli těmi bílými lístky; třeba by se někdo chytil za nos. A posílejme jim stížnosti a náměty, bušme do nich, nedejme jim pokoj. Tvařme se s předstíranou naivitou, že opravdu věříme, že nám mají sloužit, a požadujme ty služby. Kapka kámen proráží. Bohužel jen někdy, a vždy děsivě pomalu.
(Vyšlo v deníku E15 25. června.)
Můj přítel, významný pražský lékař, navrhuje (skoro) vážně občanský protest formou vhazování prázdných lístků do uren. Jako happening by to mohlo být velmi pěkné, ale i kdyby takový přístup nabyl velkých rozměrů - což se sotva stane - co bychom tím získali? Žádné “nové” politiky raději nechtějme, nemá to smysl. Za prvé nejsou: slušný, schopný a příčetný člověk do toho nepůjde, půjdou do toho jen ti, jimž alespoň jedna z těchto vlastností chybí. Za druhé, najde-li se výjimka, není to stejně k ničemu dobré. Stroj české politiky si ji buď předělá k obrazu svému, nebo poničenou vykopne ven. Za třetí, tyto výjimky jsou nezvolitelné, protože je veřejnost buď nezná, nebo se jí nebudou líbit. V obecních volbách to občas může být jinak, i když si nedělejme iluze ani tam. Je-li však vůbec nějaká naděje na zlepšení, pak ji hledejme v menších městech a obcích, kde dobrá samospráva může místní poměry projasnit - v obou smyslech slova.
Volební neúčast nejspíš poroste. To nemusí a může být cesta do pekel ovládaných schopnými demagogy a lumpy; cesta snesitelně pomalá, ale tím hůř. Řešení? Jediné a skoro nemožné. Musíme si trochu zkultivovat ty politiky, které máme, především obě hlavní strany. Začít bychom opravdu mohli těmi bílými lístky; třeba by se někdo chytil za nos. A posílejme jim stížnosti a náměty, bušme do nich, nedejme jim pokoj. Tvařme se s předstíranou naivitou, že opravdu věříme, že nám mají sloužit, a požadujme ty služby. Kapka kámen proráží. Bohužel jen někdy, a vždy děsivě pomalu.
(Vyšlo v deníku E15 25. června.)
30. června 2008
Nedotýkat se ani spadlých na zem
Povalený sloup elektrického vedení jsem už párkrát viděl (jeden například dvě stě metrů od tohoto). Ohnutý jako stvol pampelišky ještě nikdy. Nachází se u silnice č. 43 z Lanškrouna do Svitav kousek za Rudolticemi. Ve středu večer tam muselo být opravdu šeredně. Okolí sloupu nasvědčuje ani ne tak vichru působícímu plošně, jako tornádu: pole je místy netknuté, místy udusané. Jako by tudy po klikaté dráze proběhlo stádo slonů - nebo větrný sloup.
19. června 2008
Suveréni
Přeceňujeme roli svých volených zástupců stejně jako význam vlády, která je od nich odvozena. Ve skutečnosti ovlivňují naše životy hlavně lidé, které jsme nevolili my, případně takoví, které nevolil vůbec nikdo. Žádné spiknutí, samozřejmě. Jen výsledek proměnlivé tahanice zájmů, sil a okolností na malé planetě. Náš zítřek závisí na tom, kdo bude americkým prezidentem, jak se rozhodne čínské politbyro, co doopravdy chce Putin, kam napřou svou pozornost velcí mezinárodní investoři, kolik ropy dají vytěžit saúdští princové, jak vysoké mzdy si vynutí indičtí počítačoví inženýři, jak dobré nervy má izraelský generální štáb, s kým se spojí Hugo Chávez... Samozřejmě také na úrokových sazbách Evropské centrální banky a na rozhodnutích Evropské komise.
Mluvit o “vytunelované suverenitě”, což je výraz, který mají rádi čeští euroskeptici, nemá smysl. Dávno žádnou suverenitu, která by stála za řeč, nemáme. Když už o něčem podobném hloubat, tedy o tom, zda je celá západní demokracie ještě demokracií, nebo už nevratně něčím jiným. Do toho se však celkem pochopitelně nechce nikomu, kdo má v rámci demokracie - demokracie? - nějaké oficiální postavení. Snazší je trefovat se do Lisabonské smlouvy nebo antidiskriminačního zákona. Což jsou normy, které sice formální suverenitu českých úřadů bezpochyby omezují, stejně jako každá evropská legislativa, ale přinejmenším nám neškodí. Možná by dokonce mohly občanům Česka tu a tam prospět. To je víc, než se dá tvrdit o značné části toho, co dělají v rámci své omezené suverenity naši úředníci a politici. Nejde o to, kolik pravomoci kdo má. Jde o to, k čemu ji používá.
(Vyšlo v deníku E15 18. června. Neméně záleží i na tom, kolik půjčil Lájosi Bácsovi strejda Vik z Jihlavy, jak lehký je topný olej, kdo, s kým, o čem a pro koho... ale to už je strašně omleté. Suverenita? Jaká, která, čí? Co to je vůbec za nesmysl, mluvit o nějaké suverenitě? Když máme jen ty suverény.)
Mluvit o “vytunelované suverenitě”, což je výraz, který mají rádi čeští euroskeptici, nemá smysl. Dávno žádnou suverenitu, která by stála za řeč, nemáme. Když už o něčem podobném hloubat, tedy o tom, zda je celá západní demokracie ještě demokracií, nebo už nevratně něčím jiným. Do toho se však celkem pochopitelně nechce nikomu, kdo má v rámci demokracie - demokracie? - nějaké oficiální postavení. Snazší je trefovat se do Lisabonské smlouvy nebo antidiskriminačního zákona. Což jsou normy, které sice formální suverenitu českých úřadů bezpochyby omezují, stejně jako každá evropská legislativa, ale přinejmenším nám neškodí. Možná by dokonce mohly občanům Česka tu a tam prospět. To je víc, než se dá tvrdit o značné části toho, co dělají v rámci své omezené suverenity naši úředníci a politici. Nejde o to, kolik pravomoci kdo má. Jde o to, k čemu ji používá.
(Vyšlo v deníku E15 18. června. Neméně záleží i na tom, kolik půjčil Lájosi Bácsovi strejda Vik z Jihlavy, jak lehký je topný olej, kdo, s kým, o čem a pro koho... ale to už je strašně omleté. Suverenita? Jaká, která, čí? Co to je vůbec za nesmysl, mluvit o nějaké suverenitě? Když máme jen ty suverény.)
17. června 2008
Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete)
Psáno pro záznam. A pro vás mladší a úspěšnější, jimž se časem stane nebo nestane totéž. Věřte, já taky myslel, že mně ne.
Letos jsem přibral deset kilo. Loni jsem shodil jedenáct, takže zatím nula od nuly pojde, ale bude hůř. Mám přirozené sklony k tloustnutí a ztratil jsem vůli něco proti tomu dělat. Kromě toho: nějakou radost si člověk přece dopřát musí, ne? Ještě cvičím, ale čím dál tím míň, po dvaceti minutách na eliptickém trenažéru jsem vyřízený, na cvičné stěně mi už nechybí jen síla v rukou, ale i technika. Kecám: vždyť už dávno nelezu. Všechno se dá zapomenout, všecičko.
Mění se mi názory, pomalu, o to záludněji. Když si přečtu, co jsem psal před pouhými pěti lety, připadá mi ten autor jako vůl. A vím, že jemu bych jako korunovaný vůl připadal se svým dnešním psaním já. Jsem salónní levičák, ale McCain mi najednou připadá jako menší zlo než Obama. Jsem ochoten přiklonit se ke Klausovi ve věcech změny klimatu i EU. Ničemu z toho vlastně nerozumím, řídím se jen emocemi, hůř: předsudky. Už se mi je nechce měnit, už to moc bolí. Jsem maloměšťák se vším všudy, omezené obzory a nedůvěra ke všemu za nimi. Bylo by hezké vyvrátit to sám sobě, ale to lze jen činem a když na jakýkoli takový pomyslím, hned ho odmítnu.
Rozčiluje mě dusající rytmus, který zní z dětského pokoje, stejně jako mé rodiče rozčilovala moje muzika. Velmi legrační: jak se tohle mohlo stát? No ano, můžu si říct, že ta naše hudba byla lepší než dnešní, ale to jsem přesně tam, kde vždycky všichni staří. Ostatně nebyla lepší: mezi Ewou Farnou a Deep Purple je daleko menší rozdíl, než se zdá, vážně.
Víc čtu staré známé knížky než nové. Dokolečka Vaculíka a švédské detektivky od té dvojice, jejíž jména vždycky zapomenu, ty s Martinem Beckem a Lennartem Kollbergem, o Gunvaldu Larssonovi nemluvě. Nové věci se snad už ani dovídat nechci - ne, to není pravda, to ještě pořád ano. Jinak: nechci prožívat nové pocity. Emoční spektrum, které jsem dosud poznal, mi stačí až až.
A není to nic zvláštního, je to pravý opak tragédie. Obyčejný život, žádný Hordubal, žádný povětroň. Žádný svět podle Garpa, žádná Sofie a už vůbec žádná volba. Děti do školy a ze školy, za kolik to máš špagi?, dvakrát osmnáct třicet šest, Haničko, vyčistila sis zuby?, je to stejný jako za komunistů, pani, celozrnné rohlíky a plnou nádrž na cestu provždy okružní, slovesa nám říkají, co osoby, zvířata a věci dělají, volte Komárka a z koruny bude marka, než zapálíš plamínek, das Pferd, die Puppe, der Hund, hoď tam varný kamínek, dneska půjdu dřív spát, ano, já zas později, Ctrl-C Ctrl-V, kdy pošlete dodáte napíšete zavoláte co nejdříve! this will make your wife happier solve all your erectile woes now, už to nehul!,ještě si dáme dvě, gól! to neni možný, vole!, jaro léto podzim a jak je to dál, Haničko?, sůl je na krev, nebo na červené víno? ale je to vlastně fuk, anebo citrón? aspoň ten pes je šťastnej když my ne, HDD 1 TB levně, kyselinu do vody, nikdy naopak! se Sovětským svazem psanci této země a nikdy jinak, hustý ty vado!, kopce jako bílí sloni, bylo to vůbec? tak ahoj a třeba někdy, činžák u trati, co bylo opustit a co bylo vzít s sebou... zima, Haničko. Zima.
Nechal jsem za sebou kdeco polámaného a už to nedám dohromady. O bolestech a nemocech a eschatologických záležitostech nebudu mluvit, ale patří to sem taky. Tolik osobní nechci být ani tehdy, když jsem tolik osobní. Sami si představte a dosaďte něco svého, někoho svého.
Není to nic zvláštního. Je to normální.
Boha respektuju jako intelektuální konstrukci, bez níž je svět nemožný, něco jako nekonečno v matematice. Ale nedovedu to procítit, tedy být skutečně věřící. Chybí mi to, byla by to veliká pomoc. Tohle je problém mé generace raněné ateismem; nepochopili jsme včas, že máme na výběr. Nebo jsme jen byli blbí a jsme dál, protože na to si člověk zvykne snáz než na cokoli jiného.
Tramvají na Hlavní nádraží. Lístek do Kyjeva. Tam druhý, do Orenburgu. Zmizet ve stepi. V Euroasii.
Chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno a přestat vysílat volací znak.
Bývám unavený mnohem častěji než dřív. Z ničeho. Hodiny surfuju bezcílně po webu. Už nepracuju po nocích, tedy občas ještě ano, ale nenese to celkem žádné výsledky; kola se točí setrvačností naprázdno. Bývám rozmrzelý a vrčím kolem sebe. Zachutnalo mi pivo. Vůbec piju nějak víc než zdrávo, slušno a rozumno. Co jsem se nenaučil, to se už nejspíš nenaučím, protože se mi strašlivě nechce. Půl roku jsem už bez zaměstnání a nové nehledám, ač je to zcela nerozumné. Ale veverčí klec už nesnesu... nojo, jenže děti a hypotéka a tak dále. Neřešitelné. Před deseti lety bych v takové situaci začal dřít a vzdělávat se a rozesílat cévéčka. Dneska počítám, jak to překlepat a dělám v těch výpočtech jednu chybu za druhou.
Entropie, řekl Ijáček. A země se nepatrně zachvěla. Pú a Prasátko se přitiskli k sobě, protože věděli. Na konci tunelu není světlo. Na konci světla je tunel. Na konci světa tuleň.
Bude si tam se mnou někdo hrát s míčkem?
Respektuju, co respektovat nemám. Nepohádám se s paní učitelkou z obavy, aby se pak nevozila po dětech. Neopravím po ní hrubku, kterou napíše do zadání úkolu. Stále častěji držím hubu a krok. Nedělával jsem to. Ale ne, buďme poctiví: hubu jsem často nedržel, ale krok většinou ano. Správně to je naopak.
Ještě pořád se nedívám na české televizní seriály. Ještě pořád nechodím na točené ke Kurelům, kde je každou středu obsluha nahoře bez. Ale už vnímám, že tyhle věci existují. Ještě netoužím po tom, aby sousedovi chcípla koza, ale už na ni hledím závistivě. Kde k ní přišel? Koupil ji za poctivé peníze? Copak na takovou kozu může někdo vydělat, když já to nedokážu?
Je to normální.
Už nebudu umět německy, roubovat stromy ani postavit rovnou zeď. Už se nenaučím tancovat. Nepodívám se na Nový Zéland ani do Tiraspolu. Už asi nevylezu na Mont Blanc. Nestanu se docentem a profesorem. Nezačnu úspěšně podnikat a zářit úsměvem z reklamy na Colgate. Přestože bych se k čemukoli z toho ještě mohl upnout, porvat se o to nebo si docela jednoduše koupit lístek. Ale nejde to, už ne - a nedá se to vysvětlit, to musíte zažít, tu změnu a sesuv v sobě. Jiné hodnoty. Jiné priority. Jiný já. Vzpomínka na tamtoho: pár věcí se mu povedlo, ale jinak celkem komická figurka.
Normální.
Je mi sedmačtyřicet. To je myslím přesně ten věk, kdy se chlap stane nebo nestane strejcem, podle toho, jak se k věci postaví. Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na stařecké kecy, které tu vedu. Pupkovatím a stávám se amorfním. Ještě to vím. Už to nezměním. Přechodná fáze, hlášení pro ostatní o jednom druhu konce. Růže pro Algernon; ve které chvíli začal být hloupnoucí Charlie Gordon znova šťastný? Dočkám se?
Bude tam mít květiny? Víte, ona má ráda květiny.
(Mohl bych o sobě napsat i něco hezkého. Možná jindy.)
Nosím doma tepláky s vytahanými koleny, protože jsou pohodlné přes to velké břicho. Vypadají odporně. Rád si odpoledne zdřímnu. Jsem ochoten uvažovat o dovolené kousek od Prahy, protože mě najednou unavuje cestování. Mám někdy strach, že jsem předčasně dorazil do své Jasné Poljany. Zdává se mi o tom. A o posledním vlaku. O silnici z Magdeburgu do Halle, zatímco se stmívá. It's not dark yet, but it's getting there. Ach, ta sladká sebelítost, omluva pro všechno. A velkou vodku navrch.
Takoví nikdy nebudete. Ale možná ano.
Mohl to být úvod ke knize. Kterou nikdy nenapíšu, protože se mi už nechce. A nebude.
Letos jsem přibral deset kilo. Loni jsem shodil jedenáct, takže zatím nula od nuly pojde, ale bude hůř. Mám přirozené sklony k tloustnutí a ztratil jsem vůli něco proti tomu dělat. Kromě toho: nějakou radost si člověk přece dopřát musí, ne? Ještě cvičím, ale čím dál tím míň, po dvaceti minutách na eliptickém trenažéru jsem vyřízený, na cvičné stěně mi už nechybí jen síla v rukou, ale i technika. Kecám: vždyť už dávno nelezu. Všechno se dá zapomenout, všecičko.
Mění se mi názory, pomalu, o to záludněji. Když si přečtu, co jsem psal před pouhými pěti lety, připadá mi ten autor jako vůl. A vím, že jemu bych jako korunovaný vůl připadal se svým dnešním psaním já. Jsem salónní levičák, ale McCain mi najednou připadá jako menší zlo než Obama. Jsem ochoten přiklonit se ke Klausovi ve věcech změny klimatu i EU. Ničemu z toho vlastně nerozumím, řídím se jen emocemi, hůř: předsudky. Už se mi je nechce měnit, už to moc bolí. Jsem maloměšťák se vším všudy, omezené obzory a nedůvěra ke všemu za nimi. Bylo by hezké vyvrátit to sám sobě, ale to lze jen činem a když na jakýkoli takový pomyslím, hned ho odmítnu.
Rozčiluje mě dusající rytmus, který zní z dětského pokoje, stejně jako mé rodiče rozčilovala moje muzika. Velmi legrační: jak se tohle mohlo stát? No ano, můžu si říct, že ta naše hudba byla lepší než dnešní, ale to jsem přesně tam, kde vždycky všichni staří. Ostatně nebyla lepší: mezi Ewou Farnou a Deep Purple je daleko menší rozdíl, než se zdá, vážně.
Víc čtu staré známé knížky než nové. Dokolečka Vaculíka a švédské detektivky od té dvojice, jejíž jména vždycky zapomenu, ty s Martinem Beckem a Lennartem Kollbergem, o Gunvaldu Larssonovi nemluvě. Nové věci se snad už ani dovídat nechci - ne, to není pravda, to ještě pořád ano. Jinak: nechci prožívat nové pocity. Emoční spektrum, které jsem dosud poznal, mi stačí až až.
A není to nic zvláštního, je to pravý opak tragédie. Obyčejný život, žádný Hordubal, žádný povětroň. Žádný svět podle Garpa, žádná Sofie a už vůbec žádná volba. Děti do školy a ze školy, za kolik to máš špagi?, dvakrát osmnáct třicet šest, Haničko, vyčistila sis zuby?, je to stejný jako za komunistů, pani, celozrnné rohlíky a plnou nádrž na cestu provždy okružní, slovesa nám říkají, co osoby, zvířata a věci dělají, volte Komárka a z koruny bude marka, než zapálíš plamínek, das Pferd, die Puppe, der Hund, hoď tam varný kamínek, dneska půjdu dřív spát, ano, já zas později, Ctrl-C Ctrl-V, kdy pošlete dodáte napíšete zavoláte co nejdříve! this will make your wife happier solve all your erectile woes now, už to nehul!,ještě si dáme dvě, gól! to neni možný, vole!, jaro léto podzim a jak je to dál, Haničko?, sůl je na krev, nebo na červené víno? ale je to vlastně fuk, anebo citrón? aspoň ten pes je šťastnej když my ne, HDD 1 TB levně, kyselinu do vody, nikdy naopak! se Sovětským svazem psanci této země a nikdy jinak, hustý ty vado!, kopce jako bílí sloni, bylo to vůbec? tak ahoj a třeba někdy, činžák u trati, co bylo opustit a co bylo vzít s sebou... zima, Haničko. Zima.
Nechal jsem za sebou kdeco polámaného a už to nedám dohromady. O bolestech a nemocech a eschatologických záležitostech nebudu mluvit, ale patří to sem taky. Tolik osobní nechci být ani tehdy, když jsem tolik osobní. Sami si představte a dosaďte něco svého, někoho svého.
Není to nic zvláštního. Je to normální.
Boha respektuju jako intelektuální konstrukci, bez níž je svět nemožný, něco jako nekonečno v matematice. Ale nedovedu to procítit, tedy být skutečně věřící. Chybí mi to, byla by to veliká pomoc. Tohle je problém mé generace raněné ateismem; nepochopili jsme včas, že máme na výběr. Nebo jsme jen byli blbí a jsme dál, protože na to si člověk zvykne snáz než na cokoli jiného.
Tramvají na Hlavní nádraží. Lístek do Kyjeva. Tam druhý, do Orenburgu. Zmizet ve stepi. V Euroasii.
Chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno a přestat vysílat volací znak.
Bývám unavený mnohem častěji než dřív. Z ničeho. Hodiny surfuju bezcílně po webu. Už nepracuju po nocích, tedy občas ještě ano, ale nenese to celkem žádné výsledky; kola se točí setrvačností naprázdno. Bývám rozmrzelý a vrčím kolem sebe. Zachutnalo mi pivo. Vůbec piju nějak víc než zdrávo, slušno a rozumno. Co jsem se nenaučil, to se už nejspíš nenaučím, protože se mi strašlivě nechce. Půl roku jsem už bez zaměstnání a nové nehledám, ač je to zcela nerozumné. Ale veverčí klec už nesnesu... nojo, jenže děti a hypotéka a tak dále. Neřešitelné. Před deseti lety bych v takové situaci začal dřít a vzdělávat se a rozesílat cévéčka. Dneska počítám, jak to překlepat a dělám v těch výpočtech jednu chybu za druhou.
Entropie, řekl Ijáček. A země se nepatrně zachvěla. Pú a Prasátko se přitiskli k sobě, protože věděli. Na konci tunelu není světlo. Na konci světla je tunel. Na konci světa tuleň.
Bude si tam se mnou někdo hrát s míčkem?
Respektuju, co respektovat nemám. Nepohádám se s paní učitelkou z obavy, aby se pak nevozila po dětech. Neopravím po ní hrubku, kterou napíše do zadání úkolu. Stále častěji držím hubu a krok. Nedělával jsem to. Ale ne, buďme poctiví: hubu jsem často nedržel, ale krok většinou ano. Správně to je naopak.
Ještě pořád se nedívám na české televizní seriály. Ještě pořád nechodím na točené ke Kurelům, kde je každou středu obsluha nahoře bez. Ale už vnímám, že tyhle věci existují. Ještě netoužím po tom, aby sousedovi chcípla koza, ale už na ni hledím závistivě. Kde k ní přišel? Koupil ji za poctivé peníze? Copak na takovou kozu může někdo vydělat, když já to nedokážu?
Je to normální.
Už nebudu umět německy, roubovat stromy ani postavit rovnou zeď. Už se nenaučím tancovat. Nepodívám se na Nový Zéland ani do Tiraspolu. Už asi nevylezu na Mont Blanc. Nestanu se docentem a profesorem. Nezačnu úspěšně podnikat a zářit úsměvem z reklamy na Colgate. Přestože bych se k čemukoli z toho ještě mohl upnout, porvat se o to nebo si docela jednoduše koupit lístek. Ale nejde to, už ne - a nedá se to vysvětlit, to musíte zažít, tu změnu a sesuv v sobě. Jiné hodnoty. Jiné priority. Jiný já. Vzpomínka na tamtoho: pár věcí se mu povedlo, ale jinak celkem komická figurka.
Normální.
Je mi sedmačtyřicet. To je myslím přesně ten věk, kdy se chlap stane nebo nestane strejcem, podle toho, jak se k věci postaví. Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na stařecké kecy, které tu vedu. Pupkovatím a stávám se amorfním. Ještě to vím. Už to nezměním. Přechodná fáze, hlášení pro ostatní o jednom druhu konce. Růže pro Algernon; ve které chvíli začal být hloupnoucí Charlie Gordon znova šťastný? Dočkám se?
Bude tam mít květiny? Víte, ona má ráda květiny.
(Mohl bych o sobě napsat i něco hezkého. Možná jindy.)
Nosím doma tepláky s vytahanými koleny, protože jsou pohodlné přes to velké břicho. Vypadají odporně. Rád si odpoledne zdřímnu. Jsem ochoten uvažovat o dovolené kousek od Prahy, protože mě najednou unavuje cestování. Mám někdy strach, že jsem předčasně dorazil do své Jasné Poljany. Zdává se mi o tom. A o posledním vlaku. O silnici z Magdeburgu do Halle, zatímco se stmívá. It's not dark yet, but it's getting there. Ach, ta sladká sebelítost, omluva pro všechno. A velkou vodku navrch.
Takoví nikdy nebudete. Ale možná ano.
Mohl to být úvod ke knize. Kterou nikdy nenapíšu, protože se mi už nechce. A nebude.
16. června 2008
Poražené holky
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let demonstrativně pálily podprsenky, aby daly najevo opovržení stereotypem ženské role. Dnes to může vypadat přepjatě, jenže to prádlo hořelo ve stejném ohníčku jako povolávací lístky jejich kluků. Moderní feministické hnutí vyšlo z toho nejlepšího, co v Americe bylo a je, z ducha svobody, nezávislosti a tolerance. Jestliže tato slova dnes nejsou zrovna to první, co člověka napadne, když vidí vlajku USA, není to vinou těch tehdy rozzlobených mladých žen. Jejich snaha přerostla hranice a stala se podstatnou složkou západní civilizace. Šlo jim o ukončení diskriminace, o rovné podmínky, rovné platy, rovnou možnost podílet se na řízení společnosti. Stručně řečeno, o respekt. Vyhráno ještě není, ale změnilo se hodně, nejen v Americe. Bez nátlaku, který tehdy začal, by k tomu nedošlo.
Minulý týden padla pro tuto generaci šance, že se dočká svého největšího snu, ženy na místě prezidentky Spojených států. Je to hořký a předčasný konec zápasu. Technicky vzato, paní Clintonová jej prohrála tím, že vedla svou kampaň méně účinně než pan Obama. Prakticky vzato, stála proti přesile, na kterou nemohla stačit. Zpochybnit Obamu na základě toho, že je černoch, je - právem - nepřijatelné. Nejen zpochybňovat, ale vulgárně urážet Clintonovou proto, že je žena, si naproti tomu dovolilo mnoho amerických médií. Beztrestně. Plus ji omlátili o hlavu všechny dávné manželovy hříchy, jako by byla jejich spolupachatelem a ne obětí. Všimněte si mimochodem té familiárnosti i v našem tisku: vždy Obama nebo Barack Obama, nikdy jen “Barack”, zato pozoruhodně často jen “Hillary”.
Být ženou je - může-li to muž posoudit - někdy příjemné, někdy těžké. Být chytrou, energickou a cílevědomou ženou je pro většinu ostatních lidí, mužů i žen, hřích. A nestydět se za to, to už je vážná přitěžující okolnost. Pan Obama vyhrál proto, že je - že dovede být - mnohem méně černochem, než je paní Clintonová ženou. A pan McCain je tak zas o krůček blíže k Bílému domu.
(Vyšlo v deníku E15 11. června. Paní Clintonovou bych opravdu rád viděl rád jako prezidentku USA, stejně jako jsem tam svého času docela rád viděl jejího manžela - který tak jako tak pracoval v tandemu s ní. Jenže prohrála primárky. Není za takových okolností lepší volbou republikán? No, jsem rád, že si s touhle volbou sám za sebe hlavu lámat nemusím. Pokud jde o napadání a pomluvy, viz např. zde. )
Minulý týden padla pro tuto generaci šance, že se dočká svého největšího snu, ženy na místě prezidentky Spojených států. Je to hořký a předčasný konec zápasu. Technicky vzato, paní Clintonová jej prohrála tím, že vedla svou kampaň méně účinně než pan Obama. Prakticky vzato, stála proti přesile, na kterou nemohla stačit. Zpochybnit Obamu na základě toho, že je černoch, je - právem - nepřijatelné. Nejen zpochybňovat, ale vulgárně urážet Clintonovou proto, že je žena, si naproti tomu dovolilo mnoho amerických médií. Beztrestně. Plus ji omlátili o hlavu všechny dávné manželovy hříchy, jako by byla jejich spolupachatelem a ne obětí. Všimněte si mimochodem té familiárnosti i v našem tisku: vždy Obama nebo Barack Obama, nikdy jen “Barack”, zato pozoruhodně často jen “Hillary”.
Být ženou je - může-li to muž posoudit - někdy příjemné, někdy těžké. Být chytrou, energickou a cílevědomou ženou je pro většinu ostatních lidí, mužů i žen, hřích. A nestydět se za to, to už je vážná přitěžující okolnost. Pan Obama vyhrál proto, že je - že dovede být - mnohem méně černochem, než je paní Clintonová ženou. A pan McCain je tak zas o krůček blíže k Bílému domu.
(Vyšlo v deníku E15 11. června. Paní Clintonovou bych opravdu rád viděl rád jako prezidentku USA, stejně jako jsem tam svého času docela rád viděl jejího manžela - který tak jako tak pracoval v tandemu s ní. Jenže prohrála primárky. Není za takových okolností lepší volbou republikán? No, jsem rád, že si s touhle volbou sám za sebe hlavu lámat nemusím. Pokud jde o napadání a pomluvy, viz např. zde. )
Fotbal je mrtev, ať žije
Dovedu být nekritický fanda jako každý jiný, takže včera večer jsem napřed nakopl dveřní futra a pak šel do mrazáku pro vodku. Ale berme to sportovně: Češi si prohráli klíčový zápas sami a Turci si za fantastický závěr vítězství zaslouží - zrovna jako si naši zasloužili to 3:2 s Nizozemskem před čtyřmi lety.
Výkon českého týmu celkově nebyl dobrý. Švýcary porazili upachtěně a s pomocí rozhodčího, s nijak zázračnými Portugalci prohráli příliš snadno. Patřím k těm, kdo si myslí, že Brückner koučoval hodně konzervativně - ale na druhou stranu, on ty hráče na rozdíl od nás žvanilů skutečně zná, takže bych jeho úsudek raději nezpochybňoval. Ač se mnou asi mnozí nebudou souhlasit, líbila se mi hra Zdeňka Grygery; velmi dobrý byl Sionko, což jistě nepřehlédl nikdo; řekl bych, že dost platný byl David Rozehnal; pěkně hrál k mému údivu Baroš proti Portugalcům. Je mi líto, že jsme vůbec neviděli Fenina a jen maličko Svěrkoše. Jako vyslovený propadák mi nepřišel nikdo, i když třeba Koller proti Švýcarům rozhodně neměl den. Bylo by zajímavé vědět, jak by hru týmu změnil Rosický; myslím, že hodně. Petr Čech je jistě sympatický mladý muž, ale z mého pohledu zklamal, a nejen tím šíleným kiksem. Což je ale dáno hlavně tím, jak moc se od něj čekalo. Pověst “nejlepšího brankáře světa” si (přinejmenším podle toho, co předvedl v uplynulých dnech) nezaslouží, do jedné kategorie s Lehmannem, van der Sarem nebo Buffonem zatím nepatří. V rámci Eura tak lepší průměr, myslím. I to je dost, ne?
Končí jedna éra, a nebyla špatná. Nový trenér bude muset sestavit nový tým, stejně jako to musel udělat před sedmi lety Karel Brückner. Tahle parta (a její trenér! - protože teď se mu bude hromadně nadávat) si zaslouží uznání. Nám, co máme fotbal rádi, přinesla hodně radosti. Euro 2004 nevyhráli, ale odvezli si odtamtud pověst, jako by se stalo; hráli krásně, nadchli diváky. Kdy tohle čeští/českoslovenští fotbalisté dokázali naposled? V roce 1962?
Takže se musí začít znova od začátku. Český fotbal je mrtev. Ať žije!
Mistrovství Evropy sleduju samozřejmě dál, fandím Chorvatům, Francouzům a Rusům, za vítěze tipuju Nizozemce.
Výkon českého týmu celkově nebyl dobrý. Švýcary porazili upachtěně a s pomocí rozhodčího, s nijak zázračnými Portugalci prohráli příliš snadno. Patřím k těm, kdo si myslí, že Brückner koučoval hodně konzervativně - ale na druhou stranu, on ty hráče na rozdíl od nás žvanilů skutečně zná, takže bych jeho úsudek raději nezpochybňoval. Ač se mnou asi mnozí nebudou souhlasit, líbila se mi hra Zdeňka Grygery; velmi dobrý byl Sionko, což jistě nepřehlédl nikdo; řekl bych, že dost platný byl David Rozehnal; pěkně hrál k mému údivu Baroš proti Portugalcům. Je mi líto, že jsme vůbec neviděli Fenina a jen maličko Svěrkoše. Jako vyslovený propadák mi nepřišel nikdo, i když třeba Koller proti Švýcarům rozhodně neměl den. Bylo by zajímavé vědět, jak by hru týmu změnil Rosický; myslím, že hodně. Petr Čech je jistě sympatický mladý muž, ale z mého pohledu zklamal, a nejen tím šíleným kiksem. Což je ale dáno hlavně tím, jak moc se od něj čekalo. Pověst “nejlepšího brankáře světa” si (přinejmenším podle toho, co předvedl v uplynulých dnech) nezaslouží, do jedné kategorie s Lehmannem, van der Sarem nebo Buffonem zatím nepatří. V rámci Eura tak lepší průměr, myslím. I to je dost, ne?
Končí jedna éra, a nebyla špatná. Nový trenér bude muset sestavit nový tým, stejně jako to musel udělat před sedmi lety Karel Brückner. Tahle parta (a její trenér! - protože teď se mu bude hromadně nadávat) si zaslouží uznání. Nám, co máme fotbal rádi, přinesla hodně radosti. Euro 2004 nevyhráli, ale odvezli si odtamtud pověst, jako by se stalo; hráli krásně, nadchli diváky. Kdy tohle čeští/českoslovenští fotbalisté dokázali naposled? V roce 1962?
Takže se musí začít znova od začátku. Český fotbal je mrtev. Ať žije!
Mistrovství Evropy sleduju samozřejmě dál, fandím Chorvatům, Francouzům a Rusům, za vítěze tipuju Nizozemce.
Silové pole
Proč by většina měla připlácet na kulturní život menšiny? Pražský radní Milan Richter položil tu otázku možná arogantně a určitě z pozice síly, přesto by se nemělo přehlédnout, že na ni dosud nedostal uspokojivou odpověď. Demonstrace, dny “neklidu” a jednohlasná mediální podpora pro divadla vystavená hrozbě snížení dotací - to je vyjádření emocí a zájmů. Pochopitelné, ale z hlediska podstaty problému bezvýznamné.
Odpovědi jsou dvě, první se bude líbit panu radnímu, druhá nejspíš nikomu. Ta první: snižovat dotace je správné. Praha má přes milion obyvatel. Kolik z nich chodí na umělecky náročná představení? Deset tisíc? Proč jim má ten zbytek přispívat? Což se týká nejen milionu Pražáků, ale vlastně všech občanů - nezapomínejme, že městské daně u nás nemáme, státní rozpočet je jen jeden. Lze s čistým svědomím chtít po kadeřnici z Fulneku, aby přidala byť jen pár korun na provoz Dejvického divadla? Pochopitelně, dotáhnout tuto logiku do konce znamená skončit na pozicích extrémního libertarianismu. Milan Richter není Ayn Rand; a velká část státních peněz se vynakládá a nadále bude vynakládat po všech stránkách hůř. Ale postupné snížení dotací a snaha přimět divadla, aby se snažila vydělat si na sebe, je v tomto světle naprosto v pořádku.
A pak je tu ta druhá odpověď. Tzv. klasické “vysoké” umění potřebujeme kvůli prestiži, jako symbol a o něm také není v tomto sporu řeč: to je Národní divadlo, Karlštejn, Jan Zrzavý, Goethe v kůži vázaný. Smysl malých divadel je subtilnější, pro krajní pragmatiky špatně pochopitelný. Jsou to osamělé body hledání. Každý večer se v nich vede kousíček velkého sporu o podstatu světa. Rozšiřují vědomí společnosti, která o tom samozřejmě z velké části neví a je jí to fuk. Přesto z toho hledání nějak profituje každý. Zneklidňující myšlenky se přenášejí od člověka k člověku, dělají nás tu o chlup tvořivějšími, tu odvážnějšími, vnímavějšími... Žijeme v silovém poli a chytré divadlo patří k zdrojům, kde ta síla vyvěrá. Ty zdroje si musíme udržovat a platit, bez nich nám bude zle.
V tuhle druhou odpověď věřím - o málo víc než v tu první. Kadeřnici z Fulneku bych ji však vysvětlit nedovedl a panu radnímu už vůbec ne.
(Vyšlo v deníku E15 4. června.)
Odpovědi jsou dvě, první se bude líbit panu radnímu, druhá nejspíš nikomu. Ta první: snižovat dotace je správné. Praha má přes milion obyvatel. Kolik z nich chodí na umělecky náročná představení? Deset tisíc? Proč jim má ten zbytek přispívat? Což se týká nejen milionu Pražáků, ale vlastně všech občanů - nezapomínejme, že městské daně u nás nemáme, státní rozpočet je jen jeden. Lze s čistým svědomím chtít po kadeřnici z Fulneku, aby přidala byť jen pár korun na provoz Dejvického divadla? Pochopitelně, dotáhnout tuto logiku do konce znamená skončit na pozicích extrémního libertarianismu. Milan Richter není Ayn Rand; a velká část státních peněz se vynakládá a nadále bude vynakládat po všech stránkách hůř. Ale postupné snížení dotací a snaha přimět divadla, aby se snažila vydělat si na sebe, je v tomto světle naprosto v pořádku.
A pak je tu ta druhá odpověď. Tzv. klasické “vysoké” umění potřebujeme kvůli prestiži, jako symbol a o něm také není v tomto sporu řeč: to je Národní divadlo, Karlštejn, Jan Zrzavý, Goethe v kůži vázaný. Smysl malých divadel je subtilnější, pro krajní pragmatiky špatně pochopitelný. Jsou to osamělé body hledání. Každý večer se v nich vede kousíček velkého sporu o podstatu světa. Rozšiřují vědomí společnosti, která o tom samozřejmě z velké části neví a je jí to fuk. Přesto z toho hledání nějak profituje každý. Zneklidňující myšlenky se přenášejí od člověka k člověku, dělají nás tu o chlup tvořivějšími, tu odvážnějšími, vnímavějšími... Žijeme v silovém poli a chytré divadlo patří k zdrojům, kde ta síla vyvěrá. Ty zdroje si musíme udržovat a platit, bez nich nám bude zle.
V tuhle druhou odpověď věřím - o málo víc než v tu první. Kadeřnici z Fulneku bych ji však vysvětlit nedovedl a panu radnímu už vůbec ne.
(Vyšlo v deníku E15 4. června.)
7. června 2008
Jednoduchost vs. rozšiřitelnost
Tohle je dobrý postřeh:
Two of Silicon Valley's truisms are increasingly in conflict with each other, and you can see the battle at Google.Ano, je to neslučitelné. Patřím také k těm, kdo se chytli a okamžitě si některé z těch experimentálních novinek v GMailu zapnuli. Zdá se, že bychom často měli uvažovat přesně opačně: co vypínat, neinstalovat, nepoužívat. Dokonce ani nevyzkoušet.
The first is that to make software that is really powerful and easy to use, you take out all but the most essential features. Apple has been the leading advocate of this method. Google, too, has often, but not entirely consistently, tried to introduce products where the complexity is under the hood, not in the screens that users see.
The second very popular idea, competing with the first, is that software and Web sites can be made far more useful if they are opened up to additions and modifications from others. Firefox browser plug-ins and Facebook social networking applications are two examples of this approach.
The conflict is obvious. A community of developers can enrich software with creativity, fun and all sorts of utility. But it is virtually impossible for a mob to keep it simple.
5. června 2008
Snížený pocit bezpečí
Česká republika je zatím i na evropské poměry bezpečná země, na což upozorňují hlavně cizinci. My sami spíš vnímáme, že se situace postupně zhoršuje, pomalu, ale jistě. Bývaly časy, kdy před obchody parkovaly bez dozoru kočárky s miminy uvnitř. Dnes by něco takového udělal jen šílenec. Jistě, to bylo za starého režimu a tudíž v podmínkách policejního státu, kde je i pouliční kriminalita nevyhnutelně menší. Ale právě proto je dnešní situace zejména pro starší znepokojivá.
Jak se zachováme, až se ozve volání po větší přísnosti a pořádku? Protože ono se ozve. Nedávno zmizel devítiletý chlapec, únos a násilí jsou nejpravděpodobnějším vysvětlením. Nedošlo k tomu v chaosu velkoměsta, ale za bílého dne v ospalém městečku na Vysočině. (I když, pravda, po Zelenkově případu se tohle už o Havlíčkově Brodě s jistotou tvrdit nedá, naopak, brzy bude mít pověst centra všemožných hrůz.) Může se to stát každému a kdekoli? Nejspíš ano. A kdo si to uvědomí a procítí osobně, ten obvykle skončí s liberální rétorikou a stává se zastáncem tvrdé ruky. Zpravidla ostatně stačí mnohem méně, třeba ukradené autorádio. A z mnohých českých salónních multikulturalistů a teoretiků lidských práv se po první srážce s realitou jiné kultury stali přesvědčení a vášniví rasisté, nejspíš na celý život.
Jsme v těchto věcech mnohem méně zkušení než Západoevropané, kteří nikdy neměli zavřené hranice – ideám ani lidem. A proto jsme náchylnější reagovat unáhleně. Přísnost a pořádek potřebujeme, nutně je potřebujeme, a máme v tomto směru hodně co dohánět. Až se to stane, budeme ovšem muset dávat pozor na opačný extrém – nekontrolovanou moc, autoritářský stát. Už teď není spolehnutí na justici, státní zástupce, policii, vyšetřovatele, tajné služby – tam všude dochází k aférám, pravděpodobně ke korupci. Volání po řádu dá těmto lidem větší moc. Teď to ještě není aktuální problém, ale brzy určitě bude a vyplatí se počítat s ním předem. Na občanech, ne na státu – ten to nedokáže – bude hledání cestičky mezi riziky zločinnosti a riziky „pořádku“.
(Vyšlo v deníku E15 28. května. Nic nového, problém demokracie s pevnější rukou, která nepřestane být demokracií, mi straší v hlavě už dlouho. Podvědomě sám od sebe opisuju, kdykoli se k tomuto tématu dostanu.)
Jak se zachováme, až se ozve volání po větší přísnosti a pořádku? Protože ono se ozve. Nedávno zmizel devítiletý chlapec, únos a násilí jsou nejpravděpodobnějším vysvětlením. Nedošlo k tomu v chaosu velkoměsta, ale za bílého dne v ospalém městečku na Vysočině. (I když, pravda, po Zelenkově případu se tohle už o Havlíčkově Brodě s jistotou tvrdit nedá, naopak, brzy bude mít pověst centra všemožných hrůz.) Může se to stát každému a kdekoli? Nejspíš ano. A kdo si to uvědomí a procítí osobně, ten obvykle skončí s liberální rétorikou a stává se zastáncem tvrdé ruky. Zpravidla ostatně stačí mnohem méně, třeba ukradené autorádio. A z mnohých českých salónních multikulturalistů a teoretiků lidských práv se po první srážce s realitou jiné kultury stali přesvědčení a vášniví rasisté, nejspíš na celý život.
Jsme v těchto věcech mnohem méně zkušení než Západoevropané, kteří nikdy neměli zavřené hranice – ideám ani lidem. A proto jsme náchylnější reagovat unáhleně. Přísnost a pořádek potřebujeme, nutně je potřebujeme, a máme v tomto směru hodně co dohánět. Až se to stane, budeme ovšem muset dávat pozor na opačný extrém – nekontrolovanou moc, autoritářský stát. Už teď není spolehnutí na justici, státní zástupce, policii, vyšetřovatele, tajné služby – tam všude dochází k aférám, pravděpodobně ke korupci. Volání po řádu dá těmto lidem větší moc. Teď to ještě není aktuální problém, ale brzy určitě bude a vyplatí se počítat s ním předem. Na občanech, ne na státu – ten to nedokáže – bude hledání cestičky mezi riziky zločinnosti a riziky „pořádku“.
(Vyšlo v deníku E15 28. května. Nic nového, problém demokracie s pevnější rukou, která nepřestane být demokracií, mi straší v hlavě už dlouho. Podvědomě sám od sebe opisuju, kdykoli se k tomuto tématu dostanu.)
3. června 2008
Pomáhat bez emocí
Padesát tisíc mrtvých po zemětřesení v Číně – a bude jich mnohem víc, přidá-li se očekávaná epidemie cholery – je otřesné číslo. Přitom ta tragédie téměř nikoho u nás na Západě doopravdy nezajímá, projevy soucitu jsou formální a málo upřímné, poskytovaná pomoc spíš symbolická. Nechováme se správně. – Je to pravda? Myslím, že ne.
To nepředstavitelné množství obětí se nás týká v metafyzickém smyslu – tedy alespoň těch z nás, kdo takové hledisko uznávají. V praktickém smyslu však ne, a je chyba namlouvat si opak. Nejenže nemáme jak doopravdy pomoci, ale – ač to zní nesmírně tvrdě – není ani proč. Čína má záchranářů i lékařů dost. Administrativní a dopravní překážky jsou tak velké, že každý pomocník z ciziny bude mít spoustu starostí sám se sebou, než se k nějaké skutečné práci vůbec dostane. A to je v Číně nepoměrně lépe než v Barmě, kde vás za pokus pomáhat obětem cyklónu nejspíš rovnou zavřou.
Dokud neexistovala celosvětová média, hlavně kabelové televize a internet, měli jsme málo informací o tom, co se děje mimo skutečný kontext našeho života. Dnes je máme, a tím pádem i zdání, že onen kontext se rozšířil na celý svět. Ale není to pravda, je to škodlivá iluze. Musíme rozlišovat, a je to těžší než kdykoli dříve, věcně i emocionálně. Něco je globální. Něco je lokální. Co vysílá CNN, nemusí být nutně doopravdy globální. Naopak to platí taky, ale to je zas jiná pohádka.
Pomáhat se musí! Ale tam, kde to přináší největší užitek, ne tam, kde to nejvíc uchlácholí či potěší pomáhajícího. To není výtka nikomu z těch, kdo se cítí být povinni bojovat s bolestmi světa. Jen připomínka, že takových bolestí je až až všude kolem nás v okruhu pár kilometrů, stačí se dívat – na svět, ne na televizi. Dobrá vůle bez střízlivé racionální mysli je k ničemu a kdo to popírá, ten to vlastně potvrzuje.
(Vyšlo v deníku E15 21. května. Někdy jde logika úvahy pořádně proti srsti i autorovi. Tohle je ten případ. Spor můžeme vést o tom, zda je ta logika mylná či správná, nikoli však o tom, zda se má použít.)
To nepředstavitelné množství obětí se nás týká v metafyzickém smyslu – tedy alespoň těch z nás, kdo takové hledisko uznávají. V praktickém smyslu však ne, a je chyba namlouvat si opak. Nejenže nemáme jak doopravdy pomoci, ale – ač to zní nesmírně tvrdě – není ani proč. Čína má záchranářů i lékařů dost. Administrativní a dopravní překážky jsou tak velké, že každý pomocník z ciziny bude mít spoustu starostí sám se sebou, než se k nějaké skutečné práci vůbec dostane. A to je v Číně nepoměrně lépe než v Barmě, kde vás za pokus pomáhat obětem cyklónu nejspíš rovnou zavřou.
Dokud neexistovala celosvětová média, hlavně kabelové televize a internet, měli jsme málo informací o tom, co se děje mimo skutečný kontext našeho života. Dnes je máme, a tím pádem i zdání, že onen kontext se rozšířil na celý svět. Ale není to pravda, je to škodlivá iluze. Musíme rozlišovat, a je to těžší než kdykoli dříve, věcně i emocionálně. Něco je globální. Něco je lokální. Co vysílá CNN, nemusí být nutně doopravdy globální. Naopak to platí taky, ale to je zas jiná pohádka.
Pomáhat se musí! Ale tam, kde to přináší největší užitek, ne tam, kde to nejvíc uchlácholí či potěší pomáhajícího. To není výtka nikomu z těch, kdo se cítí být povinni bojovat s bolestmi světa. Jen připomínka, že takových bolestí je až až všude kolem nás v okruhu pár kilometrů, stačí se dívat – na svět, ne na televizi. Dobrá vůle bez střízlivé racionální mysli je k ničemu a kdo to popírá, ten to vlastně potvrzuje.
(Vyšlo v deníku E15 21. května. Někdy jde logika úvahy pořádně proti srsti i autorovi. Tohle je ten případ. Spor můžeme vést o tom, zda je ta logika mylná či správná, nikoli však o tom, zda se má použít.)
29. května 2008
Elektromobil místo raket
“Jedno Mojžíšovi neodpustím. Čtyřicet let nás vodil po poušti, aby nás nakonec přivedl na jediné místo na Středním Východě, kde není ropa,” řekla prý někdejší ministerská předsedkyně Izraele paní Golda Meirová - a jestli to neřekla, je to aspoň dobře vymyšleno. Doslova vzato to pravda není, hned dva sousedé Izraele, Jordánsko a Libanon, také žádné přírodní bohatství nemají. Moderní dějiny tamního regionu by však jistě vypadaly jinak, kdyby jejich pohonnou látkou nebyla právě ropa. Mojžíšova chyba spočívá spíš v tom, že svůj lid zavedl do tak třaskavého sousedství, kde se dnes kříží zájmy celého světa. Protože nejzávažnějším soudobým problémem lidstva - ač by se kandidátů na takový titul našlo dost - je opravdu energetika. Kdo nevěří, ať si zajede k benzínové pumpě a podívá se na ceny. A uvědomme si, že to je teprve nesmělý začátek dlouhodobého a nezvratného trendu.
Nedávné šedesátileté výročí Státu Izrael je třeba posuzovat i ve světle boje o zdroje. Kde by byli Palestinci se svými oprávněnými nároky prosazovanými neoprávněnými prostředky, kdyby je po desetiletí nefinancovali Saúdové? A koho by hořký souboj židovské pravdy s arabskou pravdou zajímal, nebýt strategické důležitosti Středního Východu?
Aniž by to vyvolalo ve světě příliš velkou pozornost, Izrael se teď pokouší o něco velmi důležitého a vtipného. Cílem vládního projektu Lepší místo je vyvinout plně použitelný elektromobil a zřídit v zemi hustou síť dobíjecích stanic - počítá se s půl milionem. Izrael je světová technologická velmoc, tento náročný záměr tedy nelze podceňovat. V důsledcích by mohl značně snížit závislost země na ropě. Jen Izraele, nebo celého západního světa? Kdyby za deset dvacet let nastalo i to druhé, poklesla by hospodářská relevance ropných států na přijatelnější úroveň. Ani na jaderné strašení by jim možná nezbyly peníze. Nebojujme o jejich zdroje, obejděme se bez nich! Velkým obloukem by se tak ulámalo pár hrotů i palestinskému konfliktu. Bylo by to o mnoho lepší řešení než cokoli z toho, co se děje dnes od Gazy po Basru.
(Vyšlo v deníku E15 14. května. "Jak se dostala naše ropa pod jejich písek?")
Nedávné šedesátileté výročí Státu Izrael je třeba posuzovat i ve světle boje o zdroje. Kde by byli Palestinci se svými oprávněnými nároky prosazovanými neoprávněnými prostředky, kdyby je po desetiletí nefinancovali Saúdové? A koho by hořký souboj židovské pravdy s arabskou pravdou zajímal, nebýt strategické důležitosti Středního Východu?
Aniž by to vyvolalo ve světě příliš velkou pozornost, Izrael se teď pokouší o něco velmi důležitého a vtipného. Cílem vládního projektu Lepší místo je vyvinout plně použitelný elektromobil a zřídit v zemi hustou síť dobíjecích stanic - počítá se s půl milionem. Izrael je světová technologická velmoc, tento náročný záměr tedy nelze podceňovat. V důsledcích by mohl značně snížit závislost země na ropě. Jen Izraele, nebo celého západního světa? Kdyby za deset dvacet let nastalo i to druhé, poklesla by hospodářská relevance ropných států na přijatelnější úroveň. Ani na jaderné strašení by jim možná nezbyly peníze. Nebojujme o jejich zdroje, obejděme se bez nich! Velkým obloukem by se tak ulámalo pár hrotů i palestinskému konfliktu. Bylo by to o mnoho lepší řešení než cokoli z toho, co se děje dnes od Gazy po Basru.
(Vyšlo v deníku E15 14. května. "Jak se dostala naše ropa pod jejich písek?")
23. května 2008
Nestrannost (Malá včerejší příhoda)
“Petr Koubský, dobrý den.”
“Dobrý den, tady XY, Český rozhlas - Radiožurnál. Máte na mě chvilku?”
“Jistě.”
“Rádi bychom s vámi udělali krátký rozhovor na téma návštěvy pana Ballmera v Praze. Víte, já se v té problematice moc nevyznám a potřebovala bych si s vámi napřed ujasnit, na co se ptát.”
To není úplně běžný postup, ale stává se to. Budiž.
“Prosím.”
“Tak tedy - nakupuje státní správa hodně od Microsoftu?”
“Ano. Když vezmete veřejnou správu jako celek, pak je určitě největším zákazníkem Microsoftu u nás.”
“A není to moc drahé? Existují jiné možnosti?”
“Jak v čem, třeba u databází docela určitě. Operační systémy a kancelářské programy lze taky často nahradit - třeba Linuxem a nějakým volně dostupným kancelářským balíkem.”
“Takže stát zbytečně utrácí, když nakupuje u Microsoftu.”
“To není tak jednoduché. Pořizovací cena softwaru je jen kousek z celkové ceny jeho provozu. Musíte připočítat náklady na instalaci, na údržbu, školení uživatelů, řešení havárií a kdeco dalšího. To je vesměs lidská práce a ta je drahá. Většinu těch peněz ostatně nedostane Microsoft, ale nějaká jiná firma, která ty služby dělá. Taky jde o množstevní slevy a ochranu předešlých investic. Řešení s Linuxem a řešení s Windows při dlouhodobém provozu většinou vyjde na zhruba stejné peníze. Když je hodně velké. Třeba v malé firmě by se to počítalo trochu jinak.”
“Zhruba stejné. Ale s tím Linuxem by to přece jen bylo o trochu levnější?”
“Nevím. Bez spousty dalších informací na tohle neumím odpovědět.”
“A jak je to jinde v Evropě?”
“Podobně jako u nás, v některých zemích je těch linuxových systémů víc, v některých velice málo. Mám ty státy vyjmenovat?”
“Ne, to mi stačí. Víte co, já si musím ještě rozmyslet, jestli ten rozhovor vlastně chceme. Zavolám vám za chvíli, ano?”
“Prosím. Na shledanou.”
Za deset minut:
“Dobrý den, tady XY, mluvili jsme spolu před chvilkou. Pane Koubský, já se tady poradila s kolegyní a rozhodly jsme se, že ten rozhovor s vámi dělat nebudeme. Ona by to byla taková reklama Microsoftu.”
“Reklama? Ale to, co jsem vám popsal, je realita.”
“Snad ano, ale vysílat to nebudeme. Tak někdy příště. Na shledanou.”
Na shledanou...
“Dobrý den, tady XY, Český rozhlas - Radiožurnál. Máte na mě chvilku?”
“Jistě.”
“Rádi bychom s vámi udělali krátký rozhovor na téma návštěvy pana Ballmera v Praze. Víte, já se v té problematice moc nevyznám a potřebovala bych si s vámi napřed ujasnit, na co se ptát.”
To není úplně běžný postup, ale stává se to. Budiž.
“Prosím.”
“Tak tedy - nakupuje státní správa hodně od Microsoftu?”
“Ano. Když vezmete veřejnou správu jako celek, pak je určitě největším zákazníkem Microsoftu u nás.”
“A není to moc drahé? Existují jiné možnosti?”
“Jak v čem, třeba u databází docela určitě. Operační systémy a kancelářské programy lze taky často nahradit - třeba Linuxem a nějakým volně dostupným kancelářským balíkem.”
“Takže stát zbytečně utrácí, když nakupuje u Microsoftu.”
“To není tak jednoduché. Pořizovací cena softwaru je jen kousek z celkové ceny jeho provozu. Musíte připočítat náklady na instalaci, na údržbu, školení uživatelů, řešení havárií a kdeco dalšího. To je vesměs lidská práce a ta je drahá. Většinu těch peněz ostatně nedostane Microsoft, ale nějaká jiná firma, která ty služby dělá. Taky jde o množstevní slevy a ochranu předešlých investic. Řešení s Linuxem a řešení s Windows při dlouhodobém provozu většinou vyjde na zhruba stejné peníze. Když je hodně velké. Třeba v malé firmě by se to počítalo trochu jinak.”
“Zhruba stejné. Ale s tím Linuxem by to přece jen bylo o trochu levnější?”
“Nevím. Bez spousty dalších informací na tohle neumím odpovědět.”
“A jak je to jinde v Evropě?”
“Podobně jako u nás, v některých zemích je těch linuxových systémů víc, v některých velice málo. Mám ty státy vyjmenovat?”
“Ne, to mi stačí. Víte co, já si musím ještě rozmyslet, jestli ten rozhovor vlastně chceme. Zavolám vám za chvíli, ano?”
“Prosím. Na shledanou.”
Za deset minut:
“Dobrý den, tady XY, mluvili jsme spolu před chvilkou. Pane Koubský, já se tady poradila s kolegyní a rozhodly jsme se, že ten rozhovor s vámi dělat nebudeme. Ona by to byla taková reklama Microsoftu.”
“Reklama? Ale to, co jsem vám popsal, je realita.”
“Snad ano, ale vysílat to nebudeme. Tak někdy příště. Na shledanou.”
Na shledanou...
18. května 2008
Ti, jejichž jména se nevyslovují
(Celkem pochopitelně jsem čekal, že za tenhle článek dostanu vynadáno. Stalo se. Ale nijak zvlášť moc. Od té doby se pár věcí stalo, Sparta ligu opravdu nevyhrála a Radek Hulán blog neprodal, což doprovodil velkohubým prohlášením - přesně ve svém stylu. Na názoru, který předkládám níže, to nic nemění.)
Spravedlivě posoudit někoho, kdo je vám z duše nesympatický, je těžké. A taky zdravé. - Za Spartu hraje obránce Tomáš Řepka. I ten, kdo se o fotbal příliš nezajímá, ví, že je to agresivní vztekloun, neurotik, zlý muž. Kromě toho velice dobrý fotbalista. Každému týmu, za který kdy hrál, pomohl a zároveň ho poškodil. Minulou sobotu svým zkratem Spartě ztížil cestu k titulu: hodil zblízka míč soupeři do obličeje a byl vyloučen. Možná přísně, ale v tom to právě je: od Řepky se už předem čeká lumpárna. Když se dopustí banálního dopravního přestupku, což se také stalo minulý týden, je z toho celostátní mediální pozdvižení. Nebo mu novináři závidí to lamborghini?
Velké koncertní turné právě teď podniká Daniel Landa. Skladatel, zpěvák, automobilový závodník, podnikatel a osoba svérázná aspoň stejně jako Řepka. Dost lidí ho pokládá za fašistu. Pokud jím je, pak se do stejné definice fašismu vejde tak třetina české populace: všichni, kteří mají pochopení pro přísnost, řád, nacionalismus, zdůrazněnou mužnost. Jsou to názory, které nemusí být sympatické, stejně jako Landova hudba se jistě dá pokládat za kýč.
Do třetice: kdo trochu zná český internet, setkal se s jménem Radek Hulán. Je to mladý muž s hodně velkým egem, ostatně kdo jiný by své webové stránky pojmenoval právě MyEgo? Vybudoval jim pověst, takže je teď prodává za slušné peníze. Píše protivně a chytře, má názory lišící se od většiny, je arogantní - málokdo mu ale dokáže prokázat větší chybu. Je úspěšný programátor a podnikatel a asi nejvíc pomlouvaná osoba na domácí webové scéně.
Řepka, Landa, Hulán. V mnohém jsou jako my ostatní. Skoro každý je občas nepřemýšlející hulvát jako Řepka, zastánce síly a nadřazenosti jako Landa, nesnesitelný egomaniak jako Hulán. Ale ne každý dovede hrát fotbal na evropské úrovni, vyprodat svým koncertem Sazka Arénu či vymyslet software, o kterém se ví ve světě. Pro schopné lidi platí stejná pravidla jako pro ostatní. Jejich dovednost a pracovitost není omluvou. Ale také není žádnou přitěžující okolností. Suďme je, ale z obou stran.
(Vyšlo v deníku E15 7. května. Spartě nefandím, Hulána čtu nepravidelně a osobně ho neznám, Landu poslouchám jen tehdy, když na mě vybafne z rádia. Nelíbí se mi rovnice je mi nesympatický = je to hlupák a lump. Ksakru, proč to vlastně potřebuju komentovat a zdůvodňovat? Snad abych předešel triviálním námitkám.)
Spravedlivě posoudit někoho, kdo je vám z duše nesympatický, je těžké. A taky zdravé. - Za Spartu hraje obránce Tomáš Řepka. I ten, kdo se o fotbal příliš nezajímá, ví, že je to agresivní vztekloun, neurotik, zlý muž. Kromě toho velice dobrý fotbalista. Každému týmu, za který kdy hrál, pomohl a zároveň ho poškodil. Minulou sobotu svým zkratem Spartě ztížil cestu k titulu: hodil zblízka míč soupeři do obličeje a byl vyloučen. Možná přísně, ale v tom to právě je: od Řepky se už předem čeká lumpárna. Když se dopustí banálního dopravního přestupku, což se také stalo minulý týden, je z toho celostátní mediální pozdvižení. Nebo mu novináři závidí to lamborghini?
Velké koncertní turné právě teď podniká Daniel Landa. Skladatel, zpěvák, automobilový závodník, podnikatel a osoba svérázná aspoň stejně jako Řepka. Dost lidí ho pokládá za fašistu. Pokud jím je, pak se do stejné definice fašismu vejde tak třetina české populace: všichni, kteří mají pochopení pro přísnost, řád, nacionalismus, zdůrazněnou mužnost. Jsou to názory, které nemusí být sympatické, stejně jako Landova hudba se jistě dá pokládat za kýč.
Do třetice: kdo trochu zná český internet, setkal se s jménem Radek Hulán. Je to mladý muž s hodně velkým egem, ostatně kdo jiný by své webové stránky pojmenoval právě MyEgo? Vybudoval jim pověst, takže je teď prodává za slušné peníze. Píše protivně a chytře, má názory lišící se od většiny, je arogantní - málokdo mu ale dokáže prokázat větší chybu. Je úspěšný programátor a podnikatel a asi nejvíc pomlouvaná osoba na domácí webové scéně.
Řepka, Landa, Hulán. V mnohém jsou jako my ostatní. Skoro každý je občas nepřemýšlející hulvát jako Řepka, zastánce síly a nadřazenosti jako Landa, nesnesitelný egomaniak jako Hulán. Ale ne každý dovede hrát fotbal na evropské úrovni, vyprodat svým koncertem Sazka Arénu či vymyslet software, o kterém se ví ve světě. Pro schopné lidi platí stejná pravidla jako pro ostatní. Jejich dovednost a pracovitost není omluvou. Ale také není žádnou přitěžující okolností. Suďme je, ale z obou stran.
(Vyšlo v deníku E15 7. května. Spartě nefandím, Hulána čtu nepravidelně a osobně ho neznám, Landu poslouchám jen tehdy, když na mě vybafne z rádia. Nelíbí se mi rovnice je mi nesympatický = je to hlupák a lump. Ksakru, proč to vlastně potřebuju komentovat a zdůvodňovat? Snad abych předešel triviálním námitkám.)
15. května 2008
Das ganze tschechische Volk ist eine Ersatzliebhaberbande
Dan Dočekal si pochvaluje, jak budeme chodit k doktorovi v sedm večer v hypermarketu mezi nákupem zlevněných potravin a večeří v KFC. Nesdílím jeho nadšení, nelíbí se mi mcdonaldizace čehokoli, ve zdravotnictví už vůbec ne. Menu zdravotnických řetězců bude podobně chudé jako to v mekáči: buď vám napíšou recept na antibiotika (která možná ani nepotřebujete, ale to by řekla až důkladnější prohlídka, kterou ovšem neudělají), nebo vás pošlou ke specialistovi. Jasně, mnohý praktický lékař dnes dělá přesně totéž. Ale řetězce to zafixují a udělají z toho standardní službu, místo aby si lidé zvykli, že taková péče je špatná. Úspěšná tahle politika však být může, protože je - hypermarketová. Většina národa má raději špatné zboží, jen když je ho hodně; špatné služby, jen když jsou levné; iluzi péče, jen když s ní nemají žádnou námahu sami. Nákupní vozíky narvané náhražkami. Počítání ze dne na den: to jsme zas báječně ušetřili! Až si však tenhle životní styl sečteme za celý život, zjistíme, že byl nejdražší možný.
14. května 2008
Naslouchat a být naslouchán
(Vy tenhle článek skoro určitě nepotřebujete a neoceníte. Ale pro tzv. veřejnost snad k něčemu dobrý být může.)
To nejzajímavější, co se internetu zatím letos přihodilo, se jmenuje Twitter. Vznikl vlastně už loni, ale teprve během posledních měsíců začal rychle růst a přitahovat pozornost širší veřejnosti. Twitter je tak jednoduchý, až se obtížně popisuje. Založíte si účet a začnete psát a odesílat krátké zprávy, to je vlastně celé.
Zprávy - ale komu? Těm, kdo chtějí číst (v řeči Twitteru - naslouchat), neboli vašim "followers". Získáte je třeba tak, že o svém účtu na Twitteru řeknete kamarádům. Nebo se porozhlédnete po širém světě Twitteru a najdete lidi, kteří píšou něco zajímavého, začnete jim sami naslouchat a oni vám to pak oplatí. Nebo taky neoplatí. Jedno z kouzel celé věci totiž spočívá v tom, že vztah mezi uživateli není symetrický. Když někomu naslouchám, nemusí automaticky naslouchat on mně. Dostane jen upozornění, že má nového "followera" a sám se rozhodne, zda ho zajímáte nebo ne. Zato vám nemůže v naslouchání jemu samému nijak zabránit.
Asymetrie může být značná, nejzajímavější lidé v síti mají až desetkrkát více těch, kdo je sledují než těch, které sledují oni sami. Za zdravou rovnováhu se pokládá poměr jedna k jedné. Když se vychýlíte na druhou stranu, vy nasloucháte kdekomu, zato vám skoro nikdo, jste na dobré cestě stát se twitter-šmírákem.
Twitter je tedy síť lidí propojených jediným typem vztahu: naslouchat. Tak jej aspoň popisuje Dave Winer, technologický revolucionář předchozí generace, jeden z prvních bloggerů a hlavní tvůrce RSS.
A k čemu je Twitter dobrý? Sám o sobě k ničemu, což je také důležitá složka úspěchu - bez ironie. Autoři ponechali uživatele, ať si užitek a zábavu najdou sami a nám, kdo jsme Twitteru propadli, se to docela daří. Je výborný jako nástroj komunikace uvnitř menších neformálních skupin. Dovede takové skupiny vytvářet, dávat dohromady lidi, kteří by se jinak nepotkali. Umožňuje být v šetrném kontaktu – nikdo si vaše odpovědi nevynucuje, můžete mlčet a jen poslouchat, ale jste s lidmi. Twitter jsou dveře pootevřené z vašeho počítače na globální dvorek. Denní šum planety plné lidí, z nějž tu a tam vyvstanou známé hlasy.
(Vyšlo v deníku E15 30. dubna. S velkou chybou: Winerovi jsem omylem přiřkl autorství Twitteru. Za upozornění děkuji Adamu Javůrkovi. Poslal mi ho přes Twitter, jak jinak...)
To nejzajímavější, co se internetu zatím letos přihodilo, se jmenuje Twitter. Vznikl vlastně už loni, ale teprve během posledních měsíců začal rychle růst a přitahovat pozornost širší veřejnosti. Twitter je tak jednoduchý, až se obtížně popisuje. Založíte si účet a začnete psát a odesílat krátké zprávy, to je vlastně celé.
Zprávy - ale komu? Těm, kdo chtějí číst (v řeči Twitteru - naslouchat), neboli vašim "followers". Získáte je třeba tak, že o svém účtu na Twitteru řeknete kamarádům. Nebo se porozhlédnete po širém světě Twitteru a najdete lidi, kteří píšou něco zajímavého, začnete jim sami naslouchat a oni vám to pak oplatí. Nebo taky neoplatí. Jedno z kouzel celé věci totiž spočívá v tom, že vztah mezi uživateli není symetrický. Když někomu naslouchám, nemusí automaticky naslouchat on mně. Dostane jen upozornění, že má nového "followera" a sám se rozhodne, zda ho zajímáte nebo ne. Zato vám nemůže v naslouchání jemu samému nijak zabránit.
Asymetrie může být značná, nejzajímavější lidé v síti mají až desetkrkát více těch, kdo je sledují než těch, které sledují oni sami. Za zdravou rovnováhu se pokládá poměr jedna k jedné. Když se vychýlíte na druhou stranu, vy nasloucháte kdekomu, zato vám skoro nikdo, jste na dobré cestě stát se twitter-šmírákem.
Twitter je tedy síť lidí propojených jediným typem vztahu: naslouchat. Tak jej aspoň popisuje Dave Winer, technologický revolucionář předchozí generace, jeden z prvních bloggerů a hlavní tvůrce RSS.
A k čemu je Twitter dobrý? Sám o sobě k ničemu, což je také důležitá složka úspěchu - bez ironie. Autoři ponechali uživatele, ať si užitek a zábavu najdou sami a nám, kdo jsme Twitteru propadli, se to docela daří. Je výborný jako nástroj komunikace uvnitř menších neformálních skupin. Dovede takové skupiny vytvářet, dávat dohromady lidi, kteří by se jinak nepotkali. Umožňuje být v šetrném kontaktu – nikdo si vaše odpovědi nevynucuje, můžete mlčet a jen poslouchat, ale jste s lidmi. Twitter jsou dveře pootevřené z vašeho počítače na globální dvorek. Denní šum planety plné lidí, z nějž tu a tam vyvstanou známé hlasy.
(Vyšlo v deníku E15 30. dubna. S velkou chybou: Winerovi jsem omylem přiřkl autorství Twitteru. Za upozornění děkuji Adamu Javůrkovi. Poslal mi ho přes Twitter, jak jinak...)
13. května 2008
Google Reader v nové mobilní verzi
Když už byla řeč o té RSS čtečce: na všech počítačích používám Google Reader, a to právě proto, že ho chci mít na všech počítačích (Mac, PC, iPhone). Kdybych měl jen jednu platformu, asi bych sáhl po nějaké samostatné čtečce, ale když potřebujete stroje střídat, není nad webovou aplikaci. Takže mě zaujalo, že Google právě teď uvedl novou mobilní verzi Readeru, zatím jako veřejnou betu. Liší se od té současné trochu vzhledem a hlavně chováním při prokliknutí položky: neotevírá nová okna, je tedy rychlejší, ovládání se už hodně podobá tomu, jak se s Readerem pracuje na desktopu. Pro iPhone mohu doporučit, na jiných mobilech musíte vyzkoušet sami. - Dozvěděl jsem se to od spolehlivé Giny Trapani, která to sama zase ví odjinud, jak už to tak chodí.
Kolik žárovek je třeba ke změně přístupu
Právě přelétám očima dávku tak čtyřiceti textů ručně vytříděných z tisícovky, kterou mi denně předkládá RSS čtečka. Dočetl jsem zprávu, že hasiči v Livermore v Kalifornii mají žárovku, která svítí nepřetržitě (s jedinou půlhodinovou pauzou) od roku 1901. A zarazil jsem se. Nač tohle, propána, potřebuju vědět? Proč jsem si to zatrhl k přečtení?
No ano, je to zajímavé. Je to technická kuriozita. Má to šmrnc steampunku, což mě baví. Možná by to šlo použít někdy jako metafora v eseji. Nebo dokonce jako motiv v románu či v povídce. A nejspíš mě zaujalo to Livermore, snad jsem dokonce na první pohled usoudil či předpokládal, že žárovka nějak souvisí s tamním jaderným výzkumákem.
Jenže ale: román ani povídky nenapíšu, vždyť na to myslím už léta a pořád nic; bylo by načase přiznat si to definitivně. Do eseje se mi ta žárovka jen tak brzy asi hodit nebude, a než by si své místo našla, dávno na ni zapomenu. Že si mohu článek poznamenat nebo schovat? To jistě, hned na spoustu míst: do nějaké lokální aplikace, do del.icio.us, do Google Notebooku, jako záložku v prohlížeči, jako ohvězdičkovanou položku v Readeru... anebo taky nikam, stačí zachovat si matnou vzpomínku "Livermore lightbulb" a mocné stroje zvládnou zbytek. Ale vždyť já si za pár týdnů ani nevzpomenu, že mám něco o žárovce v Kalifornii hledat; podobných inspirativních kuriozit si do té doby přečtu příliš mnoho, nelze to nosit všechno v hlavě.
Takže co? Promazat zdroje ve čtečce a omezit se na tři čtyři nejkvalitnější? To by bolelo. Anebo dál prosívat hlušinu, nalézat zlatá zrnka, prohlížet si je a pak je házet zpět do té hlušiny? Protože přesně to dělám. Vy taky?
No ano, je to zajímavé. Je to technická kuriozita. Má to šmrnc steampunku, což mě baví. Možná by to šlo použít někdy jako metafora v eseji. Nebo dokonce jako motiv v románu či v povídce. A nejspíš mě zaujalo to Livermore, snad jsem dokonce na první pohled usoudil či předpokládal, že žárovka nějak souvisí s tamním jaderným výzkumákem.
Jenže ale: román ani povídky nenapíšu, vždyť na to myslím už léta a pořád nic; bylo by načase přiznat si to definitivně. Do eseje se mi ta žárovka jen tak brzy asi hodit nebude, a než by si své místo našla, dávno na ni zapomenu. Že si mohu článek poznamenat nebo schovat? To jistě, hned na spoustu míst: do nějaké lokální aplikace, do del.icio.us, do Google Notebooku, jako záložku v prohlížeči, jako ohvězdičkovanou položku v Readeru... anebo taky nikam, stačí zachovat si matnou vzpomínku "Livermore lightbulb" a mocné stroje zvládnou zbytek. Ale vždyť já si za pár týdnů ani nevzpomenu, že mám něco o žárovce v Kalifornii hledat; podobných inspirativních kuriozit si do té doby přečtu příliš mnoho, nelze to nosit všechno v hlavě.
Takže co? Promazat zdroje ve čtečce a omezit se na tři čtyři nejkvalitnější? To by bolelo. Anebo dál prosívat hlušinu, nalézat zlatá zrnka, prohlížet si je a pak je házet zpět do té hlušiny? Protože přesně to dělám. Vy taky?
8. května 2008
Je Miloš Čermák grafoman?
U Miloše sice člověk nikdy neví, ale budu předpokládat, že svou otázku myslel vážně. Hodí se mi to jako záminka, abych k nabídnutému tématu něco řekl.
Nejprve se vypořádejme s tím nejsnazším. Miloš samozřejmě grafoman není, pokud tedy to slovo nechápeme jako přátelské poplácání po zádech: píšeš dobře a píšeš hodně, dělej to tak dál! Skutečný grafoman je příslušník mašíblu, zlý sen redaktora, stvůra plížící se podél zdí se štosem papírů a nezadržitelným proudem argumentů, proč se to má otisknout. (“Dyť se sakra tisknou ještě horší věci!”) Pár jsem jich potkal, Miloš jistě taky. Jednoho ukázkového zpodobnil Milan Kundera v povídce Nikdo se nebude smát. Tolik o grafomanech.
Problém Miloše Čermáka - a dalších jemu podobných včetně mne - je jiný. Spočívá v tom, že jsme ochotni vyjádřit se slovem a písmem skoro k čemukoli. A hůř, my se k téměř čemukoli skutečně vyjádřit umíme na akceptovatelné úrovni. A to je opravdu průšvih.
Zkusím to vysvětlit na sobě, ať se do Miloše nestrefuju příliš. V letošním roce jsem se už asi dvacetkrát mihl v televizi. Necpu se tam, ale když mi zavolají a aspoň trochu se mi to hodí, neodřeknu. A volají mi často. Proč? Jsem snad nejlepší odborník na probíranou otázku? Ovšemže ne, už jen proto, že ta otázka je pokaždé zcela jiná, jednou komentuju Microsoft/Yahoo, podruhé phishing, potřetí nedostatek absolventů vysokých škol v hi-tech. Tomu všemu dohromady nemůže na špičkové úrovni rozumět nikdo, ale televize taky nikoho takového nepotřebuje. Naopak, ten hypotetický odborník by byl spíš na závadu. Volají místo něj mě, protože:
a) Mají moje číslo na mobil;
b) Nemají rádi neznámé tváře, nejlepší kvalifikace k tomu, aby vás do televize pozvali, je ta, že vás tam už někdy pozvali;
c) Vědí, že se dokážu bez velkého rozmýšlení a přijatelně plynně vyjádřit k velkému rozpětí otázek souvisejících s IT přesně na té správné televizně povrchní úrovni; a i kdybych odpověď neznal, okecám to tak, že televizní divák bude spokojen a nic zvláštního nepostřehne.
Média takhle fungují. Forma je v nich vždy důležitější než obsah, formy je v nich hodně a obsahu málo. Nějaký tam ale přece jen být musí; částečně ze setrvačnosti, částečně proto, že lhostejnost čtenářů, posluchačů a diváků má taky své meze. Z toho plyne poptávka po lidech, kteří dovedou dělat právě to, co já v té televizi: říkat a psát věci, které jsou víceméně věcně správně, nejsou žalovatelné, jsou bez gramatických chyb, stylisticky příjemné, čtivé, vtipné, dodané v termínu a obsahující předem dohodnutý počet písmenek.
Miloš Čermák tohle umí velice dobře. Já taky. Každý časopis, každé noviny, potřebují takovéhle autory a redaktory - zkušené a zručné řemeslníky. Když to děláte delší dobu, uvědomíte si, že na té akceptovatelné úrovni, o níž jsem se zmínil výše, skutečně můžete psát o čemkoli - doslova o čemkoli. Člověk, který je sečtělý, má jistou stylistickou zručnost a umí anglicky, vám za dvě tři hodiny napíše deset tisíc znaků na libovolné téma, pokud mu dáte tichou místnost, kafe a počítač připojený k internetu. “Řekněte mi, jak to má být dlouhé a zda jsme pro nebo proti,” žertovával jsem v SWN, ale v té citaci z Haška je nepříjemně mnoho pravdy. Kdybyste teď chtěli článek o životě rolníků v mexickém vnitrozemí anebo o ochraně zvířat v Austrálii, spíchnu vám ho, přestože o tom zatím nevím vůbec nic. Takový, že půjde otisknout v jakémkoli všeobecném českém médiu, od Lidovek po Euro a zpět. Samosebou, kdybyste chtěli, aby šel otisknout ve Vesmíru, to by byla o hodně těžší práce, ale to už jsme také za hranicemi běžné publicistiky.
Ale kdybyste chtěli ten článek pro mainstreamové médium, napíšu vám ho, a Miloš Čermák jakbysmet. On vyhraněněji a vtipněji, já opatrněji a trochu víc do hloubky, ale rozdílů by bylo vcelku málo, byly by to dva standardní výrobky. Když tohle dovedete - naučit se to myslím může každý, ale ve skutečnosti to prozatím a u nás zdaleka každý neumí - má to dva důsledky.
Za prvé, devastujete svět. Vaše výrobky se pro povrchní příjemce - a to jsme mimo obor své práce a svých zájmů víceméně všichni - stanou Pravdou, nebo aspoň pravdou. Přestože to mohou být naprosté blbosti. Za druhé, devastujete sebe. Jste na dobré cestě uvěřit ve svou - no vševědoucnost ne, ale značnou všestrannost jistě. Neříkám, že se to stalo Milošovi a doufám, že se to nestalo mně, ale riziku tzv. zmoudření jsme vystaveni a pár příznaků se jistě už projevuje. Což je myslím přesně to, co má Miloš ve skutečnosti na mysli, když se ptá na grafomanii.
Jak se nestat moudrým a trapným? V množství to myslím není. Hlídat si nadprodukci není až tak důležité, koneckonců rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Daleko důležitější je přísná autocenzura témat. Čemu nerozumím, o tom nepíšu. (V rozumných mezích; důsledné uplatnění tohoto pravidla by ochromilo celý mediální trh.) Anebo píšu, ale to neporozumění otevřeně přiznám, nepředstírám opak, udělám z nouze ctnost. (To se však hodí jen pro hodně malý a specifický okruh témat a způsobů zpracování.) Anebo - vykašlu se na pravidla a doporučení. Jsem-li mimořádně nadaný a schopný, projde mi to. Kdo však zvolí tuto třetí cestu, ten by se neměl ptát veřejně, zda náhodou není grafoman. Je to nebezpečně inspirativní otázka.
Nejprve se vypořádejme s tím nejsnazším. Miloš samozřejmě grafoman není, pokud tedy to slovo nechápeme jako přátelské poplácání po zádech: píšeš dobře a píšeš hodně, dělej to tak dál! Skutečný grafoman je příslušník mašíblu, zlý sen redaktora, stvůra plížící se podél zdí se štosem papírů a nezadržitelným proudem argumentů, proč se to má otisknout. (“Dyť se sakra tisknou ještě horší věci!”) Pár jsem jich potkal, Miloš jistě taky. Jednoho ukázkového zpodobnil Milan Kundera v povídce Nikdo se nebude smát. Tolik o grafomanech.
Problém Miloše Čermáka - a dalších jemu podobných včetně mne - je jiný. Spočívá v tom, že jsme ochotni vyjádřit se slovem a písmem skoro k čemukoli. A hůř, my se k téměř čemukoli skutečně vyjádřit umíme na akceptovatelné úrovni. A to je opravdu průšvih.
Zkusím to vysvětlit na sobě, ať se do Miloše nestrefuju příliš. V letošním roce jsem se už asi dvacetkrát mihl v televizi. Necpu se tam, ale když mi zavolají a aspoň trochu se mi to hodí, neodřeknu. A volají mi často. Proč? Jsem snad nejlepší odborník na probíranou otázku? Ovšemže ne, už jen proto, že ta otázka je pokaždé zcela jiná, jednou komentuju Microsoft/Yahoo, podruhé phishing, potřetí nedostatek absolventů vysokých škol v hi-tech. Tomu všemu dohromady nemůže na špičkové úrovni rozumět nikdo, ale televize taky nikoho takového nepotřebuje. Naopak, ten hypotetický odborník by byl spíš na závadu. Volají místo něj mě, protože:
a) Mají moje číslo na mobil;
b) Nemají rádi neznámé tváře, nejlepší kvalifikace k tomu, aby vás do televize pozvali, je ta, že vás tam už někdy pozvali;
c) Vědí, že se dokážu bez velkého rozmýšlení a přijatelně plynně vyjádřit k velkému rozpětí otázek souvisejících s IT přesně na té správné televizně povrchní úrovni; a i kdybych odpověď neznal, okecám to tak, že televizní divák bude spokojen a nic zvláštního nepostřehne.
Média takhle fungují. Forma je v nich vždy důležitější než obsah, formy je v nich hodně a obsahu málo. Nějaký tam ale přece jen být musí; částečně ze setrvačnosti, částečně proto, že lhostejnost čtenářů, posluchačů a diváků má taky své meze. Z toho plyne poptávka po lidech, kteří dovedou dělat právě to, co já v té televizi: říkat a psát věci, které jsou víceméně věcně správně, nejsou žalovatelné, jsou bez gramatických chyb, stylisticky příjemné, čtivé, vtipné, dodané v termínu a obsahující předem dohodnutý počet písmenek.
Miloš Čermák tohle umí velice dobře. Já taky. Každý časopis, každé noviny, potřebují takovéhle autory a redaktory - zkušené a zručné řemeslníky. Když to děláte delší dobu, uvědomíte si, že na té akceptovatelné úrovni, o níž jsem se zmínil výše, skutečně můžete psát o čemkoli - doslova o čemkoli. Člověk, který je sečtělý, má jistou stylistickou zručnost a umí anglicky, vám za dvě tři hodiny napíše deset tisíc znaků na libovolné téma, pokud mu dáte tichou místnost, kafe a počítač připojený k internetu. “Řekněte mi, jak to má být dlouhé a zda jsme pro nebo proti,” žertovával jsem v SWN, ale v té citaci z Haška je nepříjemně mnoho pravdy. Kdybyste teď chtěli článek o životě rolníků v mexickém vnitrozemí anebo o ochraně zvířat v Austrálii, spíchnu vám ho, přestože o tom zatím nevím vůbec nic. Takový, že půjde otisknout v jakémkoli všeobecném českém médiu, od Lidovek po Euro a zpět. Samosebou, kdybyste chtěli, aby šel otisknout ve Vesmíru, to by byla o hodně těžší práce, ale to už jsme také za hranicemi běžné publicistiky.
Ale kdybyste chtěli ten článek pro mainstreamové médium, napíšu vám ho, a Miloš Čermák jakbysmet. On vyhraněněji a vtipněji, já opatrněji a trochu víc do hloubky, ale rozdílů by bylo vcelku málo, byly by to dva standardní výrobky. Když tohle dovedete - naučit se to myslím může každý, ale ve skutečnosti to prozatím a u nás zdaleka každý neumí - má to dva důsledky.
Za prvé, devastujete svět. Vaše výrobky se pro povrchní příjemce - a to jsme mimo obor své práce a svých zájmů víceméně všichni - stanou Pravdou, nebo aspoň pravdou. Přestože to mohou být naprosté blbosti. Za druhé, devastujete sebe. Jste na dobré cestě uvěřit ve svou - no vševědoucnost ne, ale značnou všestrannost jistě. Neříkám, že se to stalo Milošovi a doufám, že se to nestalo mně, ale riziku tzv. zmoudření jsme vystaveni a pár příznaků se jistě už projevuje. Což je myslím přesně to, co má Miloš ve skutečnosti na mysli, když se ptá na grafomanii.
Jak se nestat moudrým a trapným? V množství to myslím není. Hlídat si nadprodukci není až tak důležité, koneckonců rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Daleko důležitější je přísná autocenzura témat. Čemu nerozumím, o tom nepíšu. (V rozumných mezích; důsledné uplatnění tohoto pravidla by ochromilo celý mediální trh.) Anebo píšu, ale to neporozumění otevřeně přiznám, nepředstírám opak, udělám z nouze ctnost. (To se však hodí jen pro hodně malý a specifický okruh témat a způsobů zpracování.) Anebo - vykašlu se na pravidla a doporučení. Jsem-li mimořádně nadaný a schopný, projde mi to. Kdo však zvolí tuto třetí cestu, ten by se neměl ptát veřejně, zda náhodou není grafoman. Je to nebezpečně inspirativní otázka.
5. května 2008
Porno Nova
Jistěže je nahoty a přisprostlých pitomin na webu tolik, že tenhle přídavek by už nemusel nic znamenat. Ale znamená: jedna věc je prodávat pornočasopis, druhá věc je přibalovat ho k Vlastě či Květům. Nova je zaběhnutá značka, svým způsobem - ale ano! - důvěryhodná. Rodinná zábava. Nahé "moderátorky" (jak je teď asi těm normálním? napadá je, že je s těmi děvenkami budou aspoň občas házet do jednoho pytle? nebo hospodsky porovnávat?) a přehlídky veleňader by jinde tolik vadit nemusely. Ale v tomto kontextu, v rámci značky Nova, představují sdělení, že toto je normální.
Jistě, našim dětem vysvětlím, že to normální není, i proč není. Vy svým taky. Ale je to o závaží víc. O kámen v základech jakžtakž normální společnosti méně. Opakuju, porno mi nevadí, je nevyhnutelné a patří ke svobodě těch, kdo se na něj chtějí koukat a ty holky to taky dělají dobrovolně a za snesitelné peníze, aspoň doufám. Vadí mi, že si z toho porna udělala kšeft nejsledovanější televize, která představuje de facto základ české pop kultury. Nevadí mi tolik, že se k tomu děti dostanou - nedělejme si iluze, když budou chtít, dostanou se i jinam a k horším věcem. Ale vadí mi, strašně mi vadí, že se nám všem prostřednictvím kontextu sděluje, že tohle je normální a správné a přiměřené. Lidé z Novy dnes překročili něco jako civilizační hranici. Upřímně jim přeju, ať jim celý ten internetový krám brzy zkrachuje.
Jistě, našim dětem vysvětlím, že to normální není, i proč není. Vy svým taky. Ale je to o závaží víc. O kámen v základech jakžtakž normální společnosti méně. Opakuju, porno mi nevadí, je nevyhnutelné a patří ke svobodě těch, kdo se na něj chtějí koukat a ty holky to taky dělají dobrovolně a za snesitelné peníze, aspoň doufám. Vadí mi, že si z toho porna udělala kšeft nejsledovanější televize, která představuje de facto základ české pop kultury. Nevadí mi tolik, že se k tomu děti dostanou - nedělejme si iluze, když budou chtít, dostanou se i jinam a k horším věcem. Ale vadí mi, strašně mi vadí, že se nám všem prostřednictvím kontextu sděluje, že tohle je normální a správné a přiměřené. Lidé z Novy dnes překročili něco jako civilizační hranici. Upřímně jim přeju, ať jim celý ten internetový krám brzy zkrachuje.
Pověrčiví neznabozi
V časopisu Science před třemi lety vyšla studie Jona Millera. Porovnává, kolik procent obyvatel té které země přijímá či odmítá evoluční teorii. Podle očekávání - a pravděpodobně v souladu s tím, co autoři chtěli ukázat - se USA umístily na žebříčku 34 zemí druhé odspoda. Méně než Američané věří v evoluci už jen Turci: asi 25 %. V USA přijímá Darwina asi čtyřicet procent obyvatel, téměř čtyřicet ho odmítá. Je to vlastně jediná z porovnávaných zemí, kde je společnost mezi oba názory rozdělena symetricky. Na druhém konci škály je Island s osmdesáti procenty souhlasících. Českou republiku najdeme uprostřed žebříčku. Skoro dvě třetiny obyvatel jsou pro, pětadvacet procent proti, jen velmi málo nemá názor.
Americký výsledek možná není překvapivý. Český určitě je, protože neladí s všeobecně rozšířeným obrazem ČR jako bašty ateistů. Co to je za ateisty, když neuznávají Darwina?
Musíme zrušit rovnítko mezi darwinisty a nevěřícími. Spíš jde o to, kteří věřící chápou Starý zákon - nebo odpovídající pasáže Koránu - doslova a kteří jako metaforu. Víra není nutně v protikladu s racionalitou. A co je obzvlášť důležité, platí to také naruby: absence víry není zárukou racionálního uvažování. Pověrčivých neznabohů je kolem nás až dost.
Asi jich přibývá: lidí, jejichž pohled na svět je poslepován z toho, co se najde v intelektuálním odpadkovém koši západní civilizace. New Age, konzum, slabost pro jednoduchá řešení, latentní fašismus a pozapomenutá trojčlenka. Vejde se to klidně všechno do jedné hlavy, dá se s tím vystudovat vysoká škola i zaujmout nějaké odpovědné místo.
Než se hádat s takovými, to radši toho příslovečného farmáře z Kentucky, co nikdy nečetl nic jiného než rodinnou Bibli po pradědečkovi a dle biskupa Usshera věří, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před Kristem. I s těmi trilobity a dinosauřími kostmi.
(Vyšlo v deníku E15 23. dubna. Militantní ateista Dawkins, přes jehož web tu Millerovu studii cituju, mi jde ovšem na nervy taky. Další Majitel Pravdy. Trochu pokory a slušnosti, proboha! Pro kteréhokoli.)
Americký výsledek možná není překvapivý. Český určitě je, protože neladí s všeobecně rozšířeným obrazem ČR jako bašty ateistů. Co to je za ateisty, když neuznávají Darwina?
Musíme zrušit rovnítko mezi darwinisty a nevěřícími. Spíš jde o to, kteří věřící chápou Starý zákon - nebo odpovídající pasáže Koránu - doslova a kteří jako metaforu. Víra není nutně v protikladu s racionalitou. A co je obzvlášť důležité, platí to také naruby: absence víry není zárukou racionálního uvažování. Pověrčivých neznabohů je kolem nás až dost.
Asi jich přibývá: lidí, jejichž pohled na svět je poslepován z toho, co se najde v intelektuálním odpadkovém koši západní civilizace. New Age, konzum, slabost pro jednoduchá řešení, latentní fašismus a pozapomenutá trojčlenka. Vejde se to klidně všechno do jedné hlavy, dá se s tím vystudovat vysoká škola i zaujmout nějaké odpovědné místo.
Než se hádat s takovými, to radši toho příslovečného farmáře z Kentucky, co nikdy nečetl nic jiného než rodinnou Bibli po pradědečkovi a dle biskupa Usshera věří, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před Kristem. I s těmi trilobity a dinosauřími kostmi.
(Vyšlo v deníku E15 23. dubna. Militantní ateista Dawkins, přes jehož web tu Millerovu studii cituju, mi jde ovšem na nervy taky. Další Majitel Pravdy. Trochu pokory a slušnosti, proboha! Pro kteréhokoli.)
2. května 2008
Only a Pawn in Their Game
Tak koukám, že v Hospodářkách mi teď dlouho nic neotisknou. Michal Klíma vyjel po Erikovi Bestovi - jak to nazvat: nejvhodnější slovo bude nevkusně. A neúčelně. Zkušený mediální manažer má přece lépe než kdo jiný vědět, že přehnanou reakcí na takový komentář si neodpáratelně přišije nálepku potrefené husy. Takový vlastní gól nechápu. - O podstatě věci nic nevím. Nemám ponětí, zda podniky ve větší míře neobnovují předplatné HN. Jestli se to však děje, dovedl bych nabídnout k úvaze jeden či dva důvody, které mi připadají pravděpodobnější než vliv konkurenčního listu.
29. dubna 2008
Rozhovor SWN s Miroslavem Holubem - léto 1997
Když už jsem ta jména jednou sepsal, nedalo mi to a začal jsem se přehrabovat na discích. Všechno, jak se zdá, už nikdy nedám dohromady, vedli jsme v Softwarových novinách v těch veselých časech archiv dost ledabyle. Nemohu ani ručit za stoprocentní shodu s otištěnou verzí textu, protože korektury se dělaly přímo do sazby a textové soubory jsme pak už zpětně nepořizovali. - Ale přesto toho hodně zůstalo. A pár věcí možná stojí za vytažení z hlubin.
K rozhovorům tištěným v SWN všeobecně: jsou to amatérská interview, chybí v nich velký kus novinářského řemesla; učili jsme se příliš pomalu. Kalenská a Moravec by se nám smáli. Můžete s nimi, chcete-li, zlobit se nebudu. Dnešní hodnota těch textů podle mě spočívá v tom, že mohou sloužit jako dokument doby. Jako jeden malý, doplňující pohled na několik veřejně známých osob. Jak se uvažovalo, o čem se mluvilo. Jak tehdy vypadala média, jak jsme si my představovali žurnalistiku. Kdybych měl PDF nebo výtisk časopisu, přidal bych obrázek či faksimile sazby. Jenže nemám ani jedno, ani druhé.
Rozhovor s Miroslavem Holubem jsme dělali na dvorku rodinného domku na Zahradním Městě, kde redakce tehdy sídlila. Bylo to v létě 1997, text vyšel patrně v srpnu, ale nevím to jistě. Holub přijel tramvají, na cestu zpět jsme mu volali taxíka. Bylo horko, bzučely včely, obcházely nás straky, po nich zas šilhal sousedův kocour. Taková biologická nálada, až mikrobiologická.
Byl už vážně nemocný - po pravdě řečeno, vypadal na to - a samozřejmě to věděl se všemi podrobnostmi, které tak lékaři vědí. Umřel o rok později. Neptal jsem se ho na Dva tisíce slov, na všechno, co kdy podepsal a nepodepsal, odvolal a neodvolal. Připadalo mi to nezajímavé. Ani na Anděla na kolečkách, na Ameriku šedesátých let, a to jsem měl! Vyptával bych se víc o poezii, ale odepřel jsem si to, bylo to přece jen pro Softwarové noviny a my jsme tou dobou pořád diskutovali, jak moc při zemi se máme či nemáme držet. (Kdybych věděl, co vím dnes, byl bych z moci šéfredaktora nařídil vyhodit všechnu zátěž a letět vysoko, pak jistě spadnout. Kdyby.)
Ukázka následuje. Plný text je k vidění zde, ponechal jsem ho bez úprav, ač mě ruka svrběla.
Já bych řekl, že imunologie má s computer science hodně společného: obě se zabývají informací...
Ano, jistě je tu paralela. Imunologická informace se ovšem vytváří geneticky, rekombinacemi a mutacemi genů. Nepřichází odnikud zvenčí. O vnějším světě víme v imunologickém smyslu díky vnitřní připravenosti. Bezprostřední vliv vnějšího prostředí je vlastně už nepatrný. To je zajímavá a hluboká věc.
V čem spočívají hlavní problémy současné imunologie?
Imunologie je zajímavá tím, že v ní praxe vždy předchází teorii. Například ještě roku 1969 se teoreticky popírala možnost transplantací. Dnes se zvolna přechází z transplantací lidských orgánů na xenotransplantace, jde o relativně dobře zvládnutou techniku záchrany života v extrémních situacích. Praktická transplantační imunologie daleko přesáhla teorii, která zde má co dohánět. Pokud jde o teoretické otázky, k nejzajímavějším patří ta, zda imunitní systém nevzniká především jako integrační nástroj vlastního těla -- ještě dávno v děloze, ještě než jsme vystaveni vnějšímu světu. Zda to není systém, který dává naše orgány dohromady, který účinně odlišuje cizí od vlastního, funkční od nefunkčního. To je jeden vyhraněný pohled na imunitní systém: zrcadlo vlastního těla, které jen zprostředkovaně, přes zkřížené reakce na antigeny, reaguje na vnější svět. Ten druhý pohled, klasičtější, říká, že už od začátku je imunitní systém vnitřním vesmírem těla odrážejícím vesmír vnější, okolní antigenní svět.
Vznikají stále nové nemoci? Anebo se jen uvolňují do oběhu nemoci existující, s nimiž se ovšem lidstvo zatím nesetkalo -- třeba proto, že se mýtí deštné pralesy?
Částečně asi jde o nové nemoci -- už jen proto, že mikroby a zejména viry dovedou velmi rychle mutovat. Proto infekcí příliš neubývá, proto se stále v celosvětových tabulkách úmrtnosti drží vysoko, ač by vlastně měly zvolna vyklízet místo civilizovaným kardiovaskulárním chorobám, nádorovým onemocněním a autonehodám. Tady je jeden zajímavý moment: vstupujeme-li do nového prostředí vyrvaného přírodě, třeba do toho pralesa, vstupujeme tím do konkurence s tamními živými tvory. A ti se brání nejen ostrými zuby či útěkem, ale i vlastními infekcemi. To je příběh viru Ebola: ten žil v rozumné symbióze s opicemi…
…které to už prostě znaly…
…které to znaly a tudíž si vypěstovaly jistou toleranci. A teď: virus si brání svého hostitele, se kterým se mu dobře žije -- a stává se letálním vůči vetřelcům. Přirozeně, je to teleologické vysvětlení, je to metafora. Ale ten mechanismus funguje.
Co soudíte o situaci současné české vědy? Když to řeknu hodně provokativně: k čemu malá země potřebuje široký vědecký výzkum?
Vědu nemáme jen k tomu, aby objevovala nové formy uhlíku a nové způsoby léčení alergie. Věda je i proto, že abychom nebyli blbí. Věda je intelektuální bohatství národa. Věda vede k tomu, že se napřed snažím poučit a teprve pak popustím uzdu své vlastní imaginaci.
K rozhovorům tištěným v SWN všeobecně: jsou to amatérská interview, chybí v nich velký kus novinářského řemesla; učili jsme se příliš pomalu. Kalenská a Moravec by se nám smáli. Můžete s nimi, chcete-li, zlobit se nebudu. Dnešní hodnota těch textů podle mě spočívá v tom, že mohou sloužit jako dokument doby. Jako jeden malý, doplňující pohled na několik veřejně známých osob. Jak se uvažovalo, o čem se mluvilo. Jak tehdy vypadala média, jak jsme si my představovali žurnalistiku. Kdybych měl PDF nebo výtisk časopisu, přidal bych obrázek či faksimile sazby. Jenže nemám ani jedno, ani druhé.
Rozhovor s Miroslavem Holubem jsme dělali na dvorku rodinného domku na Zahradním Městě, kde redakce tehdy sídlila. Bylo to v létě 1997, text vyšel patrně v srpnu, ale nevím to jistě. Holub přijel tramvají, na cestu zpět jsme mu volali taxíka. Bylo horko, bzučely včely, obcházely nás straky, po nich zas šilhal sousedův kocour. Taková biologická nálada, až mikrobiologická.
Byl už vážně nemocný - po pravdě řečeno, vypadal na to - a samozřejmě to věděl se všemi podrobnostmi, které tak lékaři vědí. Umřel o rok později. Neptal jsem se ho na Dva tisíce slov, na všechno, co kdy podepsal a nepodepsal, odvolal a neodvolal. Připadalo mi to nezajímavé. Ani na Anděla na kolečkách, na Ameriku šedesátých let, a to jsem měl! Vyptával bych se víc o poezii, ale odepřel jsem si to, bylo to přece jen pro Softwarové noviny a my jsme tou dobou pořád diskutovali, jak moc při zemi se máme či nemáme držet. (Kdybych věděl, co vím dnes, byl bych z moci šéfredaktora nařídil vyhodit všechnu zátěž a letět vysoko, pak jistě spadnout. Kdyby.)
Ukázka následuje. Plný text je k vidění zde, ponechal jsem ho bez úprav, ač mě ruka svrběla.
Já bych řekl, že imunologie má s computer science hodně společného: obě se zabývají informací...
Ano, jistě je tu paralela. Imunologická informace se ovšem vytváří geneticky, rekombinacemi a mutacemi genů. Nepřichází odnikud zvenčí. O vnějším světě víme v imunologickém smyslu díky vnitřní připravenosti. Bezprostřední vliv vnějšího prostředí je vlastně už nepatrný. To je zajímavá a hluboká věc.
V čem spočívají hlavní problémy současné imunologie?
Imunologie je zajímavá tím, že v ní praxe vždy předchází teorii. Například ještě roku 1969 se teoreticky popírala možnost transplantací. Dnes se zvolna přechází z transplantací lidských orgánů na xenotransplantace, jde o relativně dobře zvládnutou techniku záchrany života v extrémních situacích. Praktická transplantační imunologie daleko přesáhla teorii, která zde má co dohánět. Pokud jde o teoretické otázky, k nejzajímavějším patří ta, zda imunitní systém nevzniká především jako integrační nástroj vlastního těla -- ještě dávno v děloze, ještě než jsme vystaveni vnějšímu světu. Zda to není systém, který dává naše orgány dohromady, který účinně odlišuje cizí od vlastního, funkční od nefunkčního. To je jeden vyhraněný pohled na imunitní systém: zrcadlo vlastního těla, které jen zprostředkovaně, přes zkřížené reakce na antigeny, reaguje na vnější svět. Ten druhý pohled, klasičtější, říká, že už od začátku je imunitní systém vnitřním vesmírem těla odrážejícím vesmír vnější, okolní antigenní svět.
Vznikají stále nové nemoci? Anebo se jen uvolňují do oběhu nemoci existující, s nimiž se ovšem lidstvo zatím nesetkalo -- třeba proto, že se mýtí deštné pralesy?
Částečně asi jde o nové nemoci -- už jen proto, že mikroby a zejména viry dovedou velmi rychle mutovat. Proto infekcí příliš neubývá, proto se stále v celosvětových tabulkách úmrtnosti drží vysoko, ač by vlastně měly zvolna vyklízet místo civilizovaným kardiovaskulárním chorobám, nádorovým onemocněním a autonehodám. Tady je jeden zajímavý moment: vstupujeme-li do nového prostředí vyrvaného přírodě, třeba do toho pralesa, vstupujeme tím do konkurence s tamními živými tvory. A ti se brání nejen ostrými zuby či útěkem, ale i vlastními infekcemi. To je příběh viru Ebola: ten žil v rozumné symbióze s opicemi…
…které to už prostě znaly…
…které to znaly a tudíž si vypěstovaly jistou toleranci. A teď: virus si brání svého hostitele, se kterým se mu dobře žije -- a stává se letálním vůči vetřelcům. Přirozeně, je to teleologické vysvětlení, je to metafora. Ale ten mechanismus funguje.
Co soudíte o situaci současné české vědy? Když to řeknu hodně provokativně: k čemu malá země potřebuje široký vědecký výzkum?
Vědu nemáme jen k tomu, aby objevovala nové formy uhlíku a nové způsoby léčení alergie. Věda je i proto, že abychom nebyli blbí. Věda je intelektuální bohatství národa. Věda vede k tomu, že se napřed snažím poučit a teprve pak popustím uzdu své vlastní imaginaci.
28. dubna 2008
Ano, jsme malí
(Šéfredaktor deníku E15 Tomáš Skřivánek byl tak laskav a pozval mě, abych pro ně psal pravidelný sloupek. O čem, zeptal jsem se. O čemkoli, opáčil; to je ovšem pěkné a dvojsečné zadání. Mám rozum a budu se držet přiměřených témat, tedy většinou. Ale jak vidíte, svých leitmotivů se člověk nezbaví. Tohle vyšlo 16. dubna. Mimochodem, celý E15 je denně ke stažení v PDF po bezplatné registraci. Ty noviny se mi líbí. Zatím jdou ostře nahoru - což říkám, samosebou, bez nejmenší souvislosti se svými sloupky.)
Všimli jste si někdy důležitého rozdílu mezi titulní stránkou českých novin a - dejme tomu - dánských? Ty české téměř vždy lákají čtenáře na nějakou domácí událost. V Dánsku (Portugalsku, Slovinsku, Finsku, Jižní Africe...) je mnohem častěji zprávou dne něco závažného ze zahraničí. Logicky, protože v tomto krásně a děsivě propojeném světě stále častěji záleží na tom, co se děje někde daleko od vás.
A když už máme zprávy ze světa, pak se zkreslenou optikou, takže to vypadá, že summit NATO nejednal o ničem jiném než o radaru v Brdech, že NHL stojí a padá s českými hokejisty (což je taky nesmysl, ale aspoň má k pravdě o chlup blíž než ten radar), že názory toho či onoho našeho státníka na klimatické změny zajímají někoho za Šumavou či za Vsetínem.
Jsme sebestřední proto, že taková jsou naše média, anebo jsou ta média taková, aby nám vyhověla? Je to kvůli desetiletím izolace za železnou oponou či snad tím, že nemáme moře? S tím ať si láme hlavu někdo chytřejší. Důležité je vědět, že to tak je. Důležité je nezapomínat, že bouře ve sklenici minerálky někde v centru Prahy často není zajímavá už v Libni či v Chuchli, natož kdekoli dál.
Na první pohled jsou patrné dva důsledky. Za prvé, prohlubuje se propast mezi těmi, kdo si dovedou opatřit lepší informace (což mimo jiné znamená, že čtou alespoň anglicky) a těmi, kdo nedovedou či nechtějí. Za druhé, kdo se s vámi bude v cizině bavit, když znáte jen své vlastní problémy? To je vlastně definice nedospělosti, nezralosti u jednotlivce i národa: jsme malí, dokud se nestaráme o nic jiného než o sebe.
(Ten poslední odstavec mě napadl před pár týdny v rozhovoru s Václavem Bartuškou. To je pozoruhodný člověk v pozoruhodné pozici: velvyslanec se zvláštním posláním pro oblast energetické bezpečnosti. Vysvětloval mi, že když chce, aby se někdo v cizině zajímal o jeho problémy (třeba ty naše s energetickou závislostí na ruských surovinách), musí nejprve on znát a chápat problémy svého partnera (třeba ty francouzské s dodávkami týchž surovin z Alžírska), přestože nás samotných se vůbec netýkají (pokud se tedy dá o čemkoli tvrdit, že se to čehokoli jiného netýká). Soudím, že tohle platí nejen v diplomacii.)
Všimli jste si někdy důležitého rozdílu mezi titulní stránkou českých novin a - dejme tomu - dánských? Ty české téměř vždy lákají čtenáře na nějakou domácí událost. V Dánsku (Portugalsku, Slovinsku, Finsku, Jižní Africe...) je mnohem častěji zprávou dne něco závažného ze zahraničí. Logicky, protože v tomto krásně a děsivě propojeném světě stále častěji záleží na tom, co se děje někde daleko od vás.
A když už máme zprávy ze světa, pak se zkreslenou optikou, takže to vypadá, že summit NATO nejednal o ničem jiném než o radaru v Brdech, že NHL stojí a padá s českými hokejisty (což je taky nesmysl, ale aspoň má k pravdě o chlup blíž než ten radar), že názory toho či onoho našeho státníka na klimatické změny zajímají někoho za Šumavou či za Vsetínem.
Jsme sebestřední proto, že taková jsou naše média, anebo jsou ta média taková, aby nám vyhověla? Je to kvůli desetiletím izolace za železnou oponou či snad tím, že nemáme moře? S tím ať si láme hlavu někdo chytřejší. Důležité je vědět, že to tak je. Důležité je nezapomínat, že bouře ve sklenici minerálky někde v centru Prahy často není zajímavá už v Libni či v Chuchli, natož kdekoli dál.
Na první pohled jsou patrné dva důsledky. Za prvé, prohlubuje se propast mezi těmi, kdo si dovedou opatřit lepší informace (což mimo jiné znamená, že čtou alespoň anglicky) a těmi, kdo nedovedou či nechtějí. Za druhé, kdo se s vámi bude v cizině bavit, když znáte jen své vlastní problémy? To je vlastně definice nedospělosti, nezralosti u jednotlivce i národa: jsme malí, dokud se nestaráme o nic jiného než o sebe.
(Ten poslední odstavec mě napadl před pár týdny v rozhovoru s Václavem Bartuškou. To je pozoruhodný člověk v pozoruhodné pozici: velvyslanec se zvláštním posláním pro oblast energetické bezpečnosti. Vysvětloval mi, že když chce, aby se někdo v cizině zajímal o jeho problémy (třeba ty naše s energetickou závislostí na ruských surovinách), musí nejprve on znát a chápat problémy svého partnera (třeba ty francouzské s dodávkami týchž surovin z Alžírska), přestože nás samotných se vůbec netýkají (pokud se tedy dá o čemkoli tvrdit, že se to čehokoli jiného netýká). Soudím, že tohle platí nejen v diplomacii.)
26. dubna 2008
Husákovo ticho
Některé lidové místní názvy jsou nenahraditelné. Uvědomil jsem si to, když jsem dnes zahlédl: "Těšnovský tunel - omezení provozu". Co to je Těšnovský tunel, u všech všudy? -No přece Husákovo ticho, došlo mi po chvíli. (Pro nepamětníky: název odvozen od někdejší budovy ÚV KSČ, což je ta, v níž dnes sídlí ředitelství Českých drah. Legenda praví, že podjezd byl zbudován, aby hluk aut nerušil pracovníky stranického aparátu při přemýšlení.)
Podobně: Údolí dutých hlav (to se běžně používá i v rozhlasových zprávách o provozu - název podle esenbácké střední školy, jež se tam ve verzi 2.0 nachází dodnes). A samosebou Kulaťák, i když si všímám, že poslední dobou se tak začíná říkat kdekterému kruhovému objezdu. Počítám, že ani před rokem 89 by si dobrá půlka Pražáků nevzpomněla, jak se náměstí jmenuje doopravdy a půlka z té druhé půlky by nesprávně odpověděla, že Leninovo, podle sochy.
Podobně: Údolí dutých hlav (to se běžně používá i v rozhlasových zprávách o provozu - název podle esenbácké střední školy, jež se tam ve verzi 2.0 nachází dodnes). A samosebou Kulaťák, i když si všímám, že poslední dobou se tak začíná říkat kdekterému kruhovému objezdu. Počítám, že ani před rokem 89 by si dobrá půlka Pražáků nevzpomněla, jak se náměstí jmenuje doopravdy a půlka z té druhé půlky by nesprávně odpověděla, že Leninovo, podle sochy.
23. dubna 2008
Neni peniz neni gadžet
Google chce, aby bylo více gadgetů. Tak zřídil pískoviště. A české gadgety pro iGoogle měly soutěž. Abych pravdu řekl, nic moc. Většinou je to poněkud nedoladěné a nezajímavé. Těžko taky čekat, že zrovna tahle práce přitáhne prvotřídní vývojáře. Je to spíš hra. Štefan Vadocz by řekl: nedáš budget, nemáš gadget.
Oni a my
S celebritami se vídám často. Ne už denně, to bylo dřív, když děti chodily do školky a při odevzdávání i vyzvedávaní jsem potkával Jana Krause, Ivanu Chýlkovou, nebo vzácně i oba najednou. Naše děti se s jejich Jáchymem (aka “Jácha”, dlouho jsem myslel, že to je příjmení a nespojoval jsem si tu osobu s malým Krausem) dokonce trochu kamarádily, což mohla být dobrá cesta k pozvednutí našeho společenského statutu, kdyby o to člověk stál - ale nic z toho nebylo. Zdravili jsme se, s Krausem jsem několikrát prohodil pár vět o ničem. Chýlkovou jsem občas omylem nepoznal a proto nepozdravil jako první. Tak špatnou paměť na obličeje mám. Nejspíš by mi to nevěřila. Nevěří mi to nikdo.
Teď nám osud přivál do blízkosti jinou hvězdu: Si hraje florbal v týmu, jehož členem je i Franta, syn herce Ivana Trojana. Trojan poctivě chodí na všechny zápasy a pozorně hru sleduje, dokonce jí na rozdíl od většiny ostatních rozumí. Chtě nechtě je obletovanou hvězdou našeho malého rodičovského kroužku, což nese elegantně, snaží se to trochu shazovat, ale ne zas úplně, aby nebral ostatním tu radost. (Tak to vnímám já. Co se jemu honí hlavou, těžko říci.)
Ale proč to vlastně píšu: pokaždé mě napadne, jak zajímavé by mohlo být popovídat si s Ivanem Trojanem. Ne nutně o divadle, vlastně raději vůbec ne o divadle - tam bych brzy ztroskotal na mělčině, například právě v Dejvickém jsem ještě nikdy nebyl (ale půjdu se teď podívat aspoň na ty Karamazovy do kina). Ne nutně o něčem intelektuálním. O čemkoli, třeba o Bohemians a jejich šanci udržet se v lize. (Trojan jim za tím účelem půjčuje Českého lva a zatím to funguje.) Nebo o přechodném nedostatku rychloobrátkového zboží v Tescu. Nebo se ho zeptat, co se mu doopravdy, ne jen dle mých představ, honí hlavou, když je chtě nechtě celebritou i na tom dětském florbalu a svléknout to ze sebe nemůže. Nebo zdrbnout jeho švagra Lukáše, protože to je osoba, o níž se dobře mluví.
Jenže to nejde, protože se stydím. Nerad se lepím na slavné lidi a navazuju rozhovor. Vždycky mám pocit, že je připravuju o čas, že jsem nudný, že se zakoktám. Že dolejzám. Legrační je, že vlastně mám v tomhle oboru docela velké zkušenosti. Dokud jsem byl novinář, absolvoval jsem takových rozhovorů hodně, pocity nepocity, a ještě mi za to platili. Dělal jsem interview s Billem Gatesem (dvakrát), s Jormou Ollilou (nebo jak se to správně skloňuje), s Romanem Staňkem (třikrát), s generálním ředitelem IBM Samem Palmisanem, s Carly Fiorinou, dokud řídila HP, s Carol Bartz, když byla CEO Autodesku, se Stevem Ballmerem, s Jamesem Goslingem (hlavní autor Javy), s Michaelem Dellem, s Esther Dyson - a bylo toho mnohem víc. Profesoři a rektoři, ministři a poslanci a evropští komisaři, vývojáři a geniální děti, investoři, podnikatelé, vizionáři i gauneři. Taky Zdeněk Svěrák a Miroslav Holub. Plus generální ředitelé a jiní bossové snad všech českých IT firem od obratu sto mega výše. Dokonce i František Fuka. A jeden slavný jazzman navrch. Málokdy jsem se u toho cítil dobře, ale zachraňovala mě jednoznačně definovaná role, diktafon, zápisník, novinářská visačka. Do té role jsem se schoval a vylezl ven, až když bylo po všem.
Tahle dovednost mi však s Ivanem Trojanem - a s dalšími podobnými - nikterak nepomůže. Budu dál klopit oči, stát stranou a připadat si jako neandrtálec. Anebo naopak - jako ten, kdo do toho vidí: co by mi koneckonců nezávazné plkání s Trojanem dalo? Možnost někde se tím chlubit? A co by dalo jemu? Pět nudných minut, které musí zvládnout co nejzdvořileji, aby se neřeklo, že má nos nahoru?
Moudřejší, zdvořilejší a oboustranně pohodlnější je s celebritami mlčet.
Teď nám osud přivál do blízkosti jinou hvězdu: Si hraje florbal v týmu, jehož členem je i Franta, syn herce Ivana Trojana. Trojan poctivě chodí na všechny zápasy a pozorně hru sleduje, dokonce jí na rozdíl od většiny ostatních rozumí. Chtě nechtě je obletovanou hvězdou našeho malého rodičovského kroužku, což nese elegantně, snaží se to trochu shazovat, ale ne zas úplně, aby nebral ostatním tu radost. (Tak to vnímám já. Co se jemu honí hlavou, těžko říci.)
Ale proč to vlastně píšu: pokaždé mě napadne, jak zajímavé by mohlo být popovídat si s Ivanem Trojanem. Ne nutně o divadle, vlastně raději vůbec ne o divadle - tam bych brzy ztroskotal na mělčině, například právě v Dejvickém jsem ještě nikdy nebyl (ale půjdu se teď podívat aspoň na ty Karamazovy do kina). Ne nutně o něčem intelektuálním. O čemkoli, třeba o Bohemians a jejich šanci udržet se v lize. (Trojan jim za tím účelem půjčuje Českého lva a zatím to funguje.) Nebo o přechodném nedostatku rychloobrátkového zboží v Tescu. Nebo se ho zeptat, co se mu doopravdy, ne jen dle mých představ, honí hlavou, když je chtě nechtě celebritou i na tom dětském florbalu a svléknout to ze sebe nemůže. Nebo zdrbnout jeho švagra Lukáše, protože to je osoba, o níž se dobře mluví.
Jenže to nejde, protože se stydím. Nerad se lepím na slavné lidi a navazuju rozhovor. Vždycky mám pocit, že je připravuju o čas, že jsem nudný, že se zakoktám. Že dolejzám. Legrační je, že vlastně mám v tomhle oboru docela velké zkušenosti. Dokud jsem byl novinář, absolvoval jsem takových rozhovorů hodně, pocity nepocity, a ještě mi za to platili. Dělal jsem interview s Billem Gatesem (dvakrát), s Jormou Ollilou (nebo jak se to správně skloňuje), s Romanem Staňkem (třikrát), s generálním ředitelem IBM Samem Palmisanem, s Carly Fiorinou, dokud řídila HP, s Carol Bartz, když byla CEO Autodesku, se Stevem Ballmerem, s Jamesem Goslingem (hlavní autor Javy), s Michaelem Dellem, s Esther Dyson - a bylo toho mnohem víc. Profesoři a rektoři, ministři a poslanci a evropští komisaři, vývojáři a geniální děti, investoři, podnikatelé, vizionáři i gauneři. Taky Zdeněk Svěrák a Miroslav Holub. Plus generální ředitelé a jiní bossové snad všech českých IT firem od obratu sto mega výše. Dokonce i František Fuka. A jeden slavný jazzman navrch. Málokdy jsem se u toho cítil dobře, ale zachraňovala mě jednoznačně definovaná role, diktafon, zápisník, novinářská visačka. Do té role jsem se schoval a vylezl ven, až když bylo po všem.
Tahle dovednost mi však s Ivanem Trojanem - a s dalšími podobnými - nikterak nepomůže. Budu dál klopit oči, stát stranou a připadat si jako neandrtálec. Anebo naopak - jako ten, kdo do toho vidí: co by mi koneckonců nezávazné plkání s Trojanem dalo? Možnost někde se tím chlubit? A co by dalo jemu? Pět nudných minut, které musí zvládnout co nejzdvořileji, aby se neřeklo, že má nos nahoru?
Moudřejší, zdvořilejší a oboustranně pohodlnější je s celebritami mlčet.
17. dubna 2008
Woodstock hadra!
Dva dny si lámu hlavu, čím si zvednout náladu. Teď jsem náhodou na stránkách Rádia Beat zakopl o tohle. Je to jak horký kafe po studené noci pod širákem. Díky! To si schovám.
Dvě kultury: vzdělanci a vědci
(Psáno hodně rychle pod vlivem emocí vyvolaných úvodními pasážemi knihy Johna Brockmana Třetí kultura.)
Představte si katedrálu. Je to nadužívaná metafora, já vím, ale dnes mi ji odpusťte. Představte si stavbu katedrály. Máme tu dělníky, řemeslníky, mistry. Někde jsou architekti se svými plány a výpočty. Jsou to všechno lidé mimořádných schopností, disponují značnými znalostmi a dovednostmi, jsou odvážní a tvořiví. Jinak by nemohli stavět katedrálu. Znají všemožné triky svých řemesel a vymýšlejí nové, aby příští stavby byly vyšší, odvážnější, aby se zbudovaly rychleji. Denně objevují nové věci o kameni, dřevu, kovu, o proudění vzduchu kolem nosníků, o hvězdách, k nimž lze v noci dohlédnout z věží.
Ale nevědí nic o metafyzickém rozměru stavby, na níž pracují. Nevědí nic o transcendenci, o hledání nenalezitelného a nevyslovitelného. Nevědí, protože nechtějí vědět; nestojí o nic za hranicemi svého hmatatelného a měřitelného světa. Paradox: proč tedy stavějí katedrálu? Jen zdánlivý: stavba, pyšná a nádherná, je jim sama účelem.
Metafyzika, "ono-za-fyzikou" je prací a údělem kněží. Ti přijdou do hotové katedrály, vysvětí ji a sám ten nehmotný akt se stane předmětem pochyb dělníků: vždyť ve chvíli, kdy se stavba změní ve stánek Boží, nedojde k ničemu viditelnému a měřitelnému. Ani ten elektron neprojde dvojštěrbinou, ani laboratorní myš nepohne čumáčkem, ručička voltmetru zůstane stát a Higgsův boson se nezjeví. A měkké jsou ruce kněží, svaly nezpevněly prací na čerstvém povětří, velká jsou břicha jejich a řeč pyšná a nesrozumitelná.
Dělníci i se svými architekty odcházejí do krčem slavit konec díla a žertovat na účet černoprdelníků. "Nic, pranic nevědí o katedrále, vždyť by ani vrátkem neotočili, ani kámen nepřitesali!" Řeč se mluví, pivo pije a zítra se odjíždí stavět jinam, do Remeše či Clermontu, jak rozhodne vrchnost a grantová komise. Rouhání i smíchu přibývá, ten Akvinskej, ten je teda poznamenanej náboženstvim, nebyl von nakonec ňákej flanďák?, a víte, jak voni to dělaj' s jeptiškama? - a blesk nesjede z nebe, Bůh neposlouchá, Bůh spí nebo na všechno kašle, a je vůbec Bůh? A není-li...
...a není-li? K čemu pak stavět, proč dělat to a nedělat ono, kde je smysl a vyšší řád naší svobody, proč vzít do ruky kladívko a proč neotočí dláto Jakub proti Janovi, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme a co nás tam čeká, jaká je mapa našeho bytí a kde se na ní nacházíme...
...ale to byla jen chvilka slabosti v opilé noci, ráno bolí hlava ze špatného piva, nakládají se káry a zapřahá se, ráno je zima, mlha a slunko, ráno je zas všechno v pořádku, skoro v pořádku. Svět je skoro logický, skoro pochopitelný a cesta do Remeše volná. Svět je skoro pochopitelný, překáží jen nějaké cosi oné na pátém desetinném místě a na to sere pes, brácho. Vodjakživa.
Starý muž v sutaně, s rukama pravda bílýma a břichem nemalým, dál klidně hledí do přítmí chrámové lodi, nestará se o hluk odjíždějících vozů. Ví o pochybnostech dělníků, ví o posměchu, není mu lhostejný, ale dávno se vzdal naděje, že jiným vysvětlí to, co nechápe sám, co hledá a nejspíš nenajde, co je za slovy, za čísly, za fyzikou. Co nejspíš nemáme pochopit, neboť takový je řád světa.
Tím není zpochybněna krása a účel katedrály, jakož ani skvělé dílo jejích tvůrců. (Však kapitula zaplatila.) Jen rozumět si holt už asi ti jedni pánové s těma druhýma tak ňák nebudou, žejo.
Vesmíru, hvězdám, písku, kvasinkám a bosonům, jakož i Bohu je to dočista jedno.
(Brockmanova Třetí kultura, v podstatě soubor sestříhaných a komentovaných rozhovorů s předními západními přírodovědci, vyšla v roce 1995. Česky poprvé letos. Čte se mi to špatně, protože arogance některých výpovědí mi připadá nesnesitelná, i když znám dost lidí, kteří to budou vidět právě opačně a zatleskají Smolinovi, jak toho Derridu a Monoda prokoukl, o poststrukturalismu a feministické kritice ani nemluvě. Stejně jako tleskali povedenému vtípku Alana Sokala. - Na Třetí kultuře je tím nejlepším doslov Antona Markoše k českému vydání. Jinak lze brát knihu hlavně jako důkaz, že nic takového, co naznačuje její titul, (zatím?) neexistuje. Kultury jsou dvě a nemají chuť chápat se navzájem. O kultuře vzdělanců to víme už dávno, celkem známé a pochopitelné jsou i její důvody, ty lepší i ty horší. O neochotě komunikovat na straně přírodovědy velmi dobře vypovídá například právě tato kniha. A - nic osobního, ano? A všechna čest výjimkám na obou stranách; existují.)
Většina lidí, kteří sedí v redakčních radách různých médií, má převážně humanitní vzdělání, což je z hlediska kvalifikace a zájmu inteligentního čtenáře čím dál tím větší přežitek. -Martin Rees
[Humanitně vzdělaní lidé] mají jisté romantické představy o tom, že je třeba vyjadřovat se složitě, a to je špatně. -Lee Smolin
To, co se odehrávalo v chemických či biologických laboratořích, nebylo přece hodno intelektuálů, kteří obcovali s Platónem, Aristotelem a Juliem Caesarem. Tito lidé, kteří si na své dominantní postavení v naší kultuře zvykli, mají teď nahnáno. -Nicholas Humphrey
Podařilo se mi najít, co o tomto tématu [lidském vědomí] poznamenali Tomáš Akvinský a Montaigne a Aristoteles (...) Tihle lidé měli vágní a zanedbatelné představy o tom, co vědomí vůbec je, navíc silně poznamenané náboženstvím. (...) Přesto je nám stále vtloukáno do hlavy, že pokud jsme zmíněné autory nečetli, nejsme vzdělaní. Já je sice čtu, ale moc se z nich nedozvídám. -Roger Schank
Představte si katedrálu. Je to nadužívaná metafora, já vím, ale dnes mi ji odpusťte. Představte si stavbu katedrály. Máme tu dělníky, řemeslníky, mistry. Někde jsou architekti se svými plány a výpočty. Jsou to všechno lidé mimořádných schopností, disponují značnými znalostmi a dovednostmi, jsou odvážní a tvořiví. Jinak by nemohli stavět katedrálu. Znají všemožné triky svých řemesel a vymýšlejí nové, aby příští stavby byly vyšší, odvážnější, aby se zbudovaly rychleji. Denně objevují nové věci o kameni, dřevu, kovu, o proudění vzduchu kolem nosníků, o hvězdách, k nimž lze v noci dohlédnout z věží.
Ale nevědí nic o metafyzickém rozměru stavby, na níž pracují. Nevědí nic o transcendenci, o hledání nenalezitelného a nevyslovitelného. Nevědí, protože nechtějí vědět; nestojí o nic za hranicemi svého hmatatelného a měřitelného světa. Paradox: proč tedy stavějí katedrálu? Jen zdánlivý: stavba, pyšná a nádherná, je jim sama účelem.
Metafyzika, "ono-za-fyzikou" je prací a údělem kněží. Ti přijdou do hotové katedrály, vysvětí ji a sám ten nehmotný akt se stane předmětem pochyb dělníků: vždyť ve chvíli, kdy se stavba změní ve stánek Boží, nedojde k ničemu viditelnému a měřitelnému. Ani ten elektron neprojde dvojštěrbinou, ani laboratorní myš nepohne čumáčkem, ručička voltmetru zůstane stát a Higgsův boson se nezjeví. A měkké jsou ruce kněží, svaly nezpevněly prací na čerstvém povětří, velká jsou břicha jejich a řeč pyšná a nesrozumitelná.
Dělníci i se svými architekty odcházejí do krčem slavit konec díla a žertovat na účet černoprdelníků. "Nic, pranic nevědí o katedrále, vždyť by ani vrátkem neotočili, ani kámen nepřitesali!" Řeč se mluví, pivo pije a zítra se odjíždí stavět jinam, do Remeše či Clermontu, jak rozhodne vrchnost a grantová komise. Rouhání i smíchu přibývá, ten Akvinskej, ten je teda poznamenanej náboženstvim, nebyl von nakonec ňákej flanďák?, a víte, jak voni to dělaj' s jeptiškama? - a blesk nesjede z nebe, Bůh neposlouchá, Bůh spí nebo na všechno kašle, a je vůbec Bůh? A není-li...
...a není-li? K čemu pak stavět, proč dělat to a nedělat ono, kde je smysl a vyšší řád naší svobody, proč vzít do ruky kladívko a proč neotočí dláto Jakub proti Janovi, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme a co nás tam čeká, jaká je mapa našeho bytí a kde se na ní nacházíme...
...ale to byla jen chvilka slabosti v opilé noci, ráno bolí hlava ze špatného piva, nakládají se káry a zapřahá se, ráno je zima, mlha a slunko, ráno je zas všechno v pořádku, skoro v pořádku. Svět je skoro logický, skoro pochopitelný a cesta do Remeše volná. Svět je skoro pochopitelný, překáží jen nějaké cosi oné na pátém desetinném místě a na to sere pes, brácho. Vodjakživa.
Starý muž v sutaně, s rukama pravda bílýma a břichem nemalým, dál klidně hledí do přítmí chrámové lodi, nestará se o hluk odjíždějících vozů. Ví o pochybnostech dělníků, ví o posměchu, není mu lhostejný, ale dávno se vzdal naděje, že jiným vysvětlí to, co nechápe sám, co hledá a nejspíš nenajde, co je za slovy, za čísly, za fyzikou. Co nejspíš nemáme pochopit, neboť takový je řád světa.
Tím není zpochybněna krása a účel katedrály, jakož ani skvělé dílo jejích tvůrců. (Však kapitula zaplatila.) Jen rozumět si holt už asi ti jedni pánové s těma druhýma tak ňák nebudou, žejo.
Vesmíru, hvězdám, písku, kvasinkám a bosonům, jakož i Bohu je to dočista jedno.
(Brockmanova Třetí kultura, v podstatě soubor sestříhaných a komentovaných rozhovorů s předními západními přírodovědci, vyšla v roce 1995. Česky poprvé letos. Čte se mi to špatně, protože arogance některých výpovědí mi připadá nesnesitelná, i když znám dost lidí, kteří to budou vidět právě opačně a zatleskají Smolinovi, jak toho Derridu a Monoda prokoukl, o poststrukturalismu a feministické kritice ani nemluvě. Stejně jako tleskali povedenému vtípku Alana Sokala. - Na Třetí kultuře je tím nejlepším doslov Antona Markoše k českému vydání. Jinak lze brát knihu hlavně jako důkaz, že nic takového, co naznačuje její titul, (zatím?) neexistuje. Kultury jsou dvě a nemají chuť chápat se navzájem. O kultuře vzdělanců to víme už dávno, celkem známé a pochopitelné jsou i její důvody, ty lepší i ty horší. O neochotě komunikovat na straně přírodovědy velmi dobře vypovídá například právě tato kniha. A - nic osobního, ano? A všechna čest výjimkám na obou stranách; existují.)
2. dubna 2008
Mám home page
Konečně jsem dal dohromady vlastní web, trvalo mi to od odchodu ze Softwarových novin ostudně dlouho, ale měl jsem na práci spoustu jiných málo očekávaných věcí: když člověk vypadne z jedoucího vlaku, ještě se chvíli kutálí po náspu a pak zkoumá, co ruplo a co zůstalo celé. Zabralo mi to tři měsíce.
"Dal dohromady" je asi nadsázka, teď teprve začnu vychytávat chyby a hlavně doplňovat obsah. Kritika vítána, ale buďte shovívaví... jsem jen BFU.
"Dal dohromady" je asi nadsázka, teď teprve začnu vychytávat chyby a hlavně doplňovat obsah. Kritika vítána, ale buďte shovívaví... jsem jen BFU.
28. března 2008
29. února 2008
Zápraží a Praha
Parkoviště před supermarketem ve Světlé nad Sázavou. Čtyřicet, možná padesát aut. Nejdražší je moje, vedle ojetých škodovek různých modelových řad vypadá velikánské a luxusní. Uhodilo mě to do očí, protože ten šest let starý nešetrně otlučený vůz kdekoli na ulici v Praze působí všedně a nezajímavě. Tady přitáhl pár pohledů, jež pak prozkoumaly i mě. Praha se pořád víc vzdaluje Zápraží. Špatné pro obě strany.
24. února 2008
Taky mu už hrabe
Manu Chao na svém posledním albu La Radiolina (vyšlo loni, pořádně jsem si to poslechl až teď) ve skladbě Rainin in Paradize (pravopis ponechávám dle autora) hudebně vykradl sám sebe (pěknou písničku Mr. Bobby), což dělá samozřejmě tak běžně, že to ani nestojí za řeč. Za řeč ovšem stojí text:
In Baghdad, it's no democracy
That's just because it's a U.S. country
In Fallujah, too much calamity
This world go crazy, it's no fatality
Přidejte k tomu Oskarovu nenapodobitelnou výslovnost angličtiny a máte Pavla Lišku na Festivalu politické písně v Sokolově. Nebo tak něco. "Nechtěná sebeparodie" jsou asi ta správná a hodně zdvořilá slova. Vám je to možná fuk, ale já toho člověka poslouchám rád, takže je mi to spíš k pláči než k smíchu.
In Baghdad, it's no democracy
That's just because it's a U.S. country
In Fallujah, too much calamity
This world go crazy, it's no fatality
Přidejte k tomu Oskarovu nenapodobitelnou výslovnost angličtiny a máte Pavla Lišku na Festivalu politické písně v Sokolově. Nebo tak něco. "Nechtěná sebeparodie" jsou asi ta správná a hodně zdvořilá slova. Vám je to možná fuk, ale já toho člověka poslouchám rád, takže je mi to spíš k pláči než k smíchu.
23. února 2008
Psi na Žižkově. Amores perros.
Posrané ulice. Proč je tu těch psů tolik? Chudá, falešná, excentrická čtvrť heren, zastaváren a nových drsňáckých klubů. Mozky vypatlané fetem, pivem, esoterikou, blbými geny a ještě blbějšími školami. Cikáni, Vietnamci, důchodci, hledači štěstí, perličky na dně, bohémové, romantičtí Američani, podezřelí Rusové a pár zapomenutých měšťáků jako my. Proč psi? Objekty lásky, příchylnosti, vztahu, náhražka za všechno, co se v životě nepovedlo. Mexická hospoda na rohu se jmenuje Amores perros.
21. února 2008
Kdyby tak někdo čistý
Pardubitz na nás v komentáři vytáhl Skácela (s překlepem plná/plán, který by dokonce ty verše vylepšil, kdyby byl rytmicky možný). Veden nějakou asociací jsem sáhl do knihovny pro autora, který byl z české literatury úspěšně odstraněn. Případ Nohavica v ostřejší verzi: chceme básníka s titulem RSDr.? Posuďte sami.
Znova a načisto
Když na tebe čas
položí svou tlapu
a obavy z čehosi nehmotného
ale zároveň krutě skutečného
se ti převalují v útrobách
jak vlažná slaná voda,
chtěla bys, aby ti někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
pomohl přenést přes srdce
noc
a příšeří v laciných kulisách domů,
prázdnotu mezi obrubníky,
barbarský pokřik ptáků,
když rychle houstne tma.
Je toho tolik, pod čím se člověk sehne!
Klaun večer,
sebezalíbený teplouš,
si líčí
obočí sirkou,
vlasy henou,
tváře rtěnkou.
Roztrpčení z čehosi běžného
ale zároveň hořce ponižujícího
ti ulpívá na víčkách jako maskara.
Kdyby tak někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
vytrhal všechny popsané listy!
Když mi bylo devatenáct, uměl jsem to nazpaměť. Ty verše i ty pocity. Ty hříčky a hry. (Někdo tu ale chodí / bez zvonku zvoní, bez zvenku voní /a bez chodidel kroky pátrají po pokoji). Co teď? Úzkost, žádné odpovědi. Kdyby tak někdo čistý...
Znova a načisto
Když na tebe čas
položí svou tlapu
a obavy z čehosi nehmotného
ale zároveň krutě skutečného
se ti převalují v útrobách
jak vlažná slaná voda,
chtěla bys, aby ti někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
pomohl přenést přes srdce
noc
a příšeří v laciných kulisách domů,
prázdnotu mezi obrubníky,
barbarský pokřik ptáků,
když rychle houstne tma.
Je toho tolik, pod čím se člověk sehne!
Klaun večer,
sebezalíbený teplouš,
si líčí
obočí sirkou,
vlasy henou,
tváře rtěnkou.
Roztrpčení z čehosi běžného
ale zároveň hořce ponižujícího
ti ulpívá na víčkách jako maskara.
Kdyby tak někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
vytrhal všechny popsané listy!
Když mi bylo devatenáct, uměl jsem to nazpaměť. Ty verše i ty pocity. Ty hříčky a hry. (Někdo tu ale chodí / bez zvonku zvoní, bez zvenku voní /a bez chodidel kroky pátrají po pokoji). Co teď? Úzkost, žádné odpovědi. Kdyby tak někdo čistý...
19. února 2008
Existenciální úzkost na křídě
Připouštím, mám své vlastní důvody k mizerné a úzkostné náladě (proto taky nic nepíšu); a k tomu jsem si v noci přečetl Rozšíření bitevního pole od Houellebecqa [wɛlˈbɛk] a dost mě to vzalo. Ale tuhle poznámku bych napsal tak jako tak, vážně.
Oč jde: v reklamní brožuře T-Mobile (pokouším se koupit si vyhovující mobilní připojení, ale to sem nepatří) jsem narazil na slogan, který mě nadzvedl. Neskutečně nadzvedl. Zní: “Proč pořád něco řešit, když si můžu užívat?”
Ono to není nic nového. Reklamních hesel podobného významu jsme zažili a zažíváme už spoustu, takže tohle je jen ta poslední kapka. Co tím autoři říkají? Že život může být bezstarostný, jen když víš, jak na to (a koupíš si ty správné věci, což je umístěno kvůli silnějšímu účinku až v druhém plánu). Pachtění a starosti jsou pro ostatní. Ty se tomu můžeš vyhnout, takže neváhej, nebuď socka, jeď a nerozhlížej se. Máš práva, nemáš povinnosti!
Já vím - kreativci a markeťáci by mi řekli, že to přece nejde brát doslova a že to nikdo tak zvrhle nepochopí. Nemohu souhlasit. Všichni máme podvědomí (těm, kdo si myslí, že jde o synonymum pro povědomí, doporučuju napřed návštěvu encyklopedie, jinak si nebudeme rozumět). Podvědomí je ve většině případů pamětí typu Write Once Read Many neboli WORM (ta zkratka náramně sedí). Ukládají se do něj vzory a obrazy, které nás pak řídí, aniž o tom víme. “Proč pořád něco řešit...” je přímý a hluboký zápis do podvědomí, snad dokonce záměrný, snad ne (dost možná prostě vychází z podvědomí autora, což samo stojí za úvahu).
Opakujte ten slogan často, přidejte k němu pár podobných. Výsledek: vytvoříte společenskou skupinu (nechci to dramatizovat a napsat generaci), která: se za prvé bude podle toho přikázání chovat, tedy kašlat zvysoka na všechno, co jí neslouží ku prospěchu, přesněji řečeno k uspokojení momentálního rozmaru; a za druhé, bude permanentně frustrovaná, protože takový přístup k životu je dlouhodobě neudržitelný, nefunguje, je v rozporu s ekonomickými, fyziologickými a fyzikálními zákony. Proč nefunguje, proč nejsou tak šťastni, jak jim to podvědomí slibuje a jak si to vyžaduje (přestože si kupují každé dva roky nový mobil a pijí ten správný energetický drink), to budou postižení jedinci řešit celý život s nemilými následky pro sebe i jiné. Žít mezi lhostejnými, frustrovanými a přesto akčními lidmi, to je moc pěkná vyhlídka.
Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se. Proč si pořád užívat, když můžu něco (vy)řešit?
Oč jde: v reklamní brožuře T-Mobile (pokouším se koupit si vyhovující mobilní připojení, ale to sem nepatří) jsem narazil na slogan, který mě nadzvedl. Neskutečně nadzvedl. Zní: “Proč pořád něco řešit, když si můžu užívat?”
Ono to není nic nového. Reklamních hesel podobného významu jsme zažili a zažíváme už spoustu, takže tohle je jen ta poslední kapka. Co tím autoři říkají? Že život může být bezstarostný, jen když víš, jak na to (a koupíš si ty správné věci, což je umístěno kvůli silnějšímu účinku až v druhém plánu). Pachtění a starosti jsou pro ostatní. Ty se tomu můžeš vyhnout, takže neváhej, nebuď socka, jeď a nerozhlížej se. Máš práva, nemáš povinnosti!
Já vím - kreativci a markeťáci by mi řekli, že to přece nejde brát doslova a že to nikdo tak zvrhle nepochopí. Nemohu souhlasit. Všichni máme podvědomí (těm, kdo si myslí, že jde o synonymum pro povědomí, doporučuju napřed návštěvu encyklopedie, jinak si nebudeme rozumět). Podvědomí je ve většině případů pamětí typu Write Once Read Many neboli WORM (ta zkratka náramně sedí). Ukládají se do něj vzory a obrazy, které nás pak řídí, aniž o tom víme. “Proč pořád něco řešit...” je přímý a hluboký zápis do podvědomí, snad dokonce záměrný, snad ne (dost možná prostě vychází z podvědomí autora, což samo stojí za úvahu).
Opakujte ten slogan často, přidejte k němu pár podobných. Výsledek: vytvoříte společenskou skupinu (nechci to dramatizovat a napsat generaci), která: se za prvé bude podle toho přikázání chovat, tedy kašlat zvysoka na všechno, co jí neslouží ku prospěchu, přesněji řečeno k uspokojení momentálního rozmaru; a za druhé, bude permanentně frustrovaná, protože takový přístup k životu je dlouhodobě neudržitelný, nefunguje, je v rozporu s ekonomickými, fyziologickými a fyzikálními zákony. Proč nefunguje, proč nejsou tak šťastni, jak jim to podvědomí slibuje a jak si to vyžaduje (přestože si kupují každé dva roky nový mobil a pijí ten správný energetický drink), to budou postižení jedinci řešit celý život s nemilými následky pro sebe i jiné. Žít mezi lhostejnými, frustrovanými a přesto akčními lidmi, to je moc pěkná vyhlídka.
Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se. Proč si pořád užívat, když můžu něco (vy)řešit?
20. ledna 2008
Jen tak
V Praze - ač na Žižkově, do dneška jsem o tom nevěděl - je ulice V Bezpečí.
Z jedné strany ji ohraničuje Strážní. Z druhé Hraniční. A nejbližší rovnoběžná se jmenuje Na Balkáně. I jiná jména v okolí jsou inspirativní. Dal by se o tom napsat nějaký příběh, možná.
Mohlo by být hezké bydlet V Bezpečí.
Z jedné strany ji ohraničuje Strážní. Z druhé Hraniční. A nejbližší rovnoběžná se jmenuje Na Balkáně. I jiná jména v okolí jsou inspirativní. Dal by se o tom napsat nějaký příběh, možná.
Mohlo by být hezké bydlet V Bezpečí.
1. ledna 2008
p.f. 2008
konečně jitřní záře // klekáme jen zrána // káva jistě zahřeje // kolegyně jí zeleninu // komparativní jazykověda zdarma // Karla Jaromíra známe // klín jeho známé // kapr jikrnáč zahálí // koloťukův jedinečný zisk // kličkuj jako Zidane // komunisti jednoho zvolí // krotký jednorožec zesmutněl // katoličkám jízdmo zakázali // kravaťáci jásali zbytečně // kubánské jaderné zbraně // Kriste Ježíši zachraň // kyvadlo jáma zvrhlík // kokos jistě zlevní // kalhotky jeřábnice Zuzky // kominík ječí zděšením // kdysi jidiš znával // kajícný jednatel zpustl // květy jadranské zátoky // kousl ji zezadu // Kohn jarmulku ztratil // Kainovy jateční zvyky // každý jednou zemře // kalašnikovem jestřába zahnali // kůži jehlou zraníš // kérka jejich zetě // koncentrovaný jed zabíjí // kardinál jiskří zdravím // kis jů hany // karabinou jistíme začátečníky // konopí jakžtakž zalili // kanadská jízdní záloha // kompjůtr jablečné značky // komisař Japonce zmátl // komolý jehlan změříme // krutá jednotvárnost Zimbabwe // kleine junge Ziege // kvalitní jointy zdražily // kurs jihozápad // kapitalismus již zahnívá // kladiva jednotně zvoní // Kreml Jugoslávii zradil // kriminální jednání zlatokopů // karabáč jeptišky Zoe // kapusta jim zmrzla // kloboučník jódluje zpaměti // Kénig Jóbsko Zelňák // kartotéka jazzových zpěvaček // kód jordánského zamini // kejklíři jdou Zlínem // klitoris jinoši zanedbávají // kousej jablko zvesela // krycí jméno Zázrak // kolik ještě zbývá // kauza jednoho zápasu // konec je začátek
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)