Na angličtině jsme si včera povídali o rozvrstvení společnosti. Kolik přátel z odlišné společenské třídy máte? ptala se nás paní učitelka. Prakticky žádné, odpověděly spolužačky (spolužáci žádní nejsou). Namítl jsem, že v Česku ta otázka skoro nemá smysl: naše sociální struktura je pořád ještě hodně plochá, společenské třídy v západním smyslu slova teprve vznikají. Chtěl jsem to doložit i nějakými čísly, o nichž matně tuším, že existují, ale bez gůglu jak bez rukou. - Po hodině jsem odjel tramvají zaskočit za známými. Zaskočit, ne navštívit; vyřídit mezi dveřmi něco pracovního. Když jsem hledal vilu podle adresy, uvědomil jsem si, že jsem u nich vlastně nikdy nebyl. Velký dům, elegantní, klidný, tichý. Napadlo mě: tady máš vysvětlení, proč tě tihle lidé nikdy nebudou brát příliš vážně. Ne kvůli samotnému majetku, ale kvůli vzdálenosti mezi námi. Oni žijí ve středu světa, na jehož okraji se pohybuji já. Naše stanoviska mohou být shodná, naše stanoviště jsou odlišná.
Nezávidím ani plebejsky neohrnuju nos. Jen jsem si uvědomil, že je třeba počítat s jistou stálou a nevyhnutelnou mírou nedorozumění. Paralaxa. Vědomí nesouměřitelnosti. Jak vypadá struktura společnosti pohledem shora? Nejspíš se tam dole rozpozná zrovna tak málo, jako my rozlišíme nahoře.
Přišel jsem domů, otevřel na náhodné stránce nového Vaculíka a četl: "Především mějme odvahu říct si, že vše, co kapitalisté mají, krom věcí osobních, malých i velkých, patří všem a oni jsou toho formou vlastnění jen správci." Takže mám o starost víc. Nejprve se rozhodnout, zda to je či není pravda v mém modelu světa. A potom, jak to vysvětlit vám, přátelé moji, kdo determinováni svou společenskou třídou jste už teď vyskočili ze židle.
5 komentářů:
Tenhle postřeh hezky rezonuje s mou teorií paralelních světů: jen v téhle zemi existuje několik milionů lidí, které nejen že nepotkávám, ale ani nemám šanci je kdy samovolně potkat, protože žijeme naprosto odlišné životy, vyznáváme jiné hodnoty a dost možná hovoříme i jinou řečí. Viz třeba lidé ze Slámových filmů Divoké včely a Štěstí. V mém okolí nejsou, nevídám se s nimi, nepotkáváme se. Jsou "někde tam venku", ale nepůjdu je hledat... Co bych jim asi tak řekl?
Možná je tohle ta "třídní společnost". Ale pak se Vaculík mýlí: Paralelnost světů a třídní dělení nespočívá jen v majetku.
Vaculíkovy knihy mě nebaví. Četl jsem napřed sloupky, a myslel si, že při psaní románů používá odlišný styl. Jenže pak jsem zkusil Morčata a připadalo mi to spíš jako delší úvaha. Od beletrie čekám něco jiného. Chci se nechat vtáhnout do příběhu, což se L. V. v mém případě nepodařilo.
Já myslím, že určité rozvrstvení i v českých zemích existovala neustále, ovšem projevovalo se spíš regionálně - mírou vzdálenosti od velkých měst. U mě se, hlavně v "éře předinternetové", touha po sociální mobilitě nápadně překrývala s touhou žít v Praze. :-) Dneska se to rozvrstvení, nikoliv majetkové nebo příjmové, ale spíše mentalitní, hodně odvíjí od toho, kdo to umí s Internetem a ovládá jazyky, a kdo ne.
Už na střední škole jsem si byl na své poněkud nákladné záliby nucen vydělávat tím, že jsem takřka celé prázdniny trávil coby pomocný dělník na brigádách na stavbách.
Na vysoké jsem pak makal po nocích a o víkendech jako pomocný dělník v těžkém průmyslu.
Byť tomu tak tehdy nebylo, dnes jsem svým rodičům vděčný za to, že nebyli ochotni dotovat mé záliby v plné výši a že mě tak donutili poznat zblízka život "obyčejných" lidí.
I když mi to dodnes při komunikaci s nejrůznějšími "Jupíky" dělá trochu problémy (neb tak mám občas o to intenzivnější pocit, jako bych mluvil s marťany) a i když si zeď v baráku už asi sám nenahodím, má to totiž jednu nespornou výhodu.
A tou je jistota, že nebylo-li by zbytí, dokázal bych sebe a svou rodinu uživit i "rukama" - a že bych si přitom s těmi "obyčejnými" lidmi rozuměl možná mnohem lépe, než s mnohými zamindrákovanými "Intoši" a "Jupíky" okolo.
@Arthur Dent: Tohle mi připomnělo věc kterou jsem před nějakou dobou četl. Volná citace - Kafka a Hašek chodili ve stejné době po stejném městě, a přesto se nikdy nepotkali, tedy Haškova Praha nebyla Kafkovou Prahou.
Sice třídní společnost nemám rád, ale nemůžu jí upřít určitou efektivitu. Místo aby člověk pohrdal jiným kvůli jeho vlastnostem, může jím pohrdat pro příslušnost ke třídě. A samozřejmě rozpoznat zařazení do určité třídy je jednodušší než rozpoznat osobní kvality každého koho potkáme.
@Petr Koubský: Nedá mi to když se tady rozepisuju, abych nezmínil nesouvisející věc. "Děti doporučují drby" a "On_the_road polemika" :-) Ten váš blogovací systém je básník, anebo generátor nápaditých nadpisů.
Okomentovat