31. prosince 2009
p.f. 2010
barevné plavky děvčat // bolavá přednostova dáseň // biologové pozorují dužinu // bůček pacienta dorazil // baletka pohostila doktora // bezpečnost podvodníkovy dcery // bankéři přijímají dárky // barokní porcelánový demižón // bývalý polský diplomat // blahopřání podezřelých dekadentů // Barack podržel Detroit // bosá prostořeká družička // brankář Pardubic Dominik // barvoslepým přidělili dotaci // Bosák přepsal dějiny // bombou padoucha dostaneš // bezostyšné pletky demokratů // blokovaná Paroubkova doména // babička pálila dávkami // bidet pohostinné dámy // Bém primátoruje dál // bradavky propíchnuté drátkem // banální panovníkovo dopoledne // blondýna platí daně // blazeovaný pan domácí // blízko podrážděného davu // běžná plzeňská diplomka // bujná poprsí dorostenek // bázlivý psovod dobrmanů // Brno papeže dojalo // bobr pokousal detektiva // blátivé předměstí Děčína // bečka piva denně // boháč pomiloval dělnici // bavlněná přikrývka dráždí // bohužel provaz držel // bičovat Prahu deštěm // bojovná píseň dentistů // brokolici posypali dezinfekcí // běžkyně pohoršila duchovního // branci potichu dáví // břicho podnikavého důstojníka // bagr projel dehtem // bratrská plodná diskuse // bytosti přízračných dimenzí // bílý pták dolétal // bledý pekařův dalamánek // bravurní přistání Delty // balady Pavla Dobeše // brutální přepadení Dagestánu // bonmot první dámy // budoucí předseda Dalík // Blanka pod domem // bifurkující populace datlů // bronzový penis Diův // byrokrat plánuje demisi // brloh posluchačů dramaturgie // bez peněz dodnes // bezděčně paradoxní definice // barometr předvídá dobrodružství // blázni přezimují doma // během potopy děkujme // budoucí planeta delfínů // bloudíme pustými dálkami // báječné příští desetiletí!
28. prosince 2009
26. listopadu 2009
Konference Různé podoby rizika
Zdá se, že už sem píšu, jen když jsem mezi pořadateli nějaké konference! S tím musím něco udělat. Ale prozatím o té aktuální konferenci: je už příští týden a je, jak praví podtitul, o nejistotě, strachu a rizicích současného světa, což ostatně je víceméně moje životní téma. Pořadatelem konference je deník E15, organizačně ji dělá Extra Média Miloše Čermáka a obsahovou stránku mám na starosti já. Kdyby to byl film, tak E15 je investor, Miloš producent a režisér, a já scénárista.
Důležitější jsou ovšem herci. Vystoupí tam Ivan Adamovič aka Živel; Václav Bartuška, velvyslanec pro energetickou bezpečnost; Jarda Bengl, který v Google v Curychu dělá mapy; Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; sociolog Ivan Gabal; výtvarník Vladimír Kokolia; horský vůdce Viktor Kořízek; spisovatelka a taxikářka Iva Pekárková; kryptolog Tomáš Rosa; a konečně Josef Šlerka, softwarový vývojář a učitel na FF UK. Všichni dohromady budou vymýšlet, jak se kvalifikovaně bát: čeho ano a čeho ne. Každý má k dispozici přesně patnáct minut, ani o vteřinu víc, a žádné jiné zadání. Takže jsme zvědaví, velmi zvědaví, a těšíme se.
Za zmínku také stojí, že se to bude odehrávat v nové Národní technické knihovně v Dejvicích, což může být sám o sobě dobrý důvod přijít se podívat - je to mimořádné místo. Začínáme její prohlídkou ve 14:00, vlastní konference začne ve tři (vždyť já nenapsal, který den! Ve čtvrtek 3. prosince) a vstupné je patnáct Kč na druhou. Přijít může každý, pokud se ale nezaregistrujete předem, nemusí na vás zbýt místo. Ještě malý trik: kdo si najde konferenci na Facebooku a zaregistruje se i tam, nejen normálně na webu konference, ten/ta bude mít vstupné jen deset na druhou a ještě minus jedna. To už je o dost míň než lístek do kina... a tenhle thriller bude dobrý.
Přijďte se bát.
9. září 2009
Sociální média: taneční droga
Před pár lety jsem si myslel, že blogy kradou autorům duši - jako tomu přírodní národové prý věří o fotografování. Zanechal jsem tedy blogování, ale dlouho jsem to nevydržel. Znovu jsem začal obezřetněji, méně osobně. V této poloze jsem taky dlouho nevydržel.
A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.
A přece to děláme. Proč?
Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.
Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.
A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.
A přece to děláme. Proč?
Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.
Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.
7. září 2009
Archiv článků
Konečně jsem založil jakž takž fungující archiv svých časopisecky otištěných článků. Za rok 2009 tam je všechno, starší texty budu přidávat podle možnosti - na úroveň pana Peterky to nedotáhnu nikdy, ale lepší něco než nic, sám bych v tom rád měl pořádek a dohledatelno. Z toho důvodu už také nebudu na blogu tyto články dublovat, půjdou jen do archivu.
A, protože B, nebo naopak?
(jako úvod k přátelskému setkání #tridni_boj) K politickým názorům dospějete - v obou smyslech toho slova - spíš přes emoce než přes rozum. Hrají v tom roli zážitky, běh života - tedy dílem vlastní povaha a duševní rovnováha, dílem náhoda. Socioekonomické postavení jednotlivce je pak spíš dalším důsledkem těchto faktorů než zdrojem názorů. Alespoň u nás a v dnešní době, protože startovní pozice většiny z nás byla skoro stejná. (Popírám determinaci nadstavby základnou, Karel by ze mě radost neměl.)
Anebo to tak není.
Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)
Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.
Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.
Anebo to tak není.
Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)
Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.
Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.
6. září 2009
Deczi
Impulsivně jsem si u Indies koupil tři cédéčka Laca Decziho: úplně první Pietoso z roku 1968, dále Oheň, až požár z roku 1976 a o rok mladší Jazz Cellula (tedy název desky = název kapely, jak to tehdy bylo běžné). Pietoso jsem neznal, ty novější dvě jsem kdysi slyšel na vinylech, ale nezaujaly mě, bylo mi patnáct a neuměl jsem takovou hudbu vnímat. Když už jazz, pídil jsem se tehdy po jazzrocku, líbila se mi Nová syntéza 2 a Corea a Hancock, pokud to někdo na kazeťáku měl a dal okopírovat. Poslouchat bop a mít z toho skutečný zážitek chce trochu času a zkušenosti.
Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.
Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.
3. září 2009
Převážně postkatastrofická
Už delší dobu sleduji EnglishRussia. Zpravidla tam jsou fotografie bez komentáře: současné či minulé Rusko obrazem. (Podobně vypadá také RealUSSR.) Fotky nebývají příliš umělecké, ale jejich dokumentární a emocionální hodnota je nemalá - přestože výběr na efekt pro oko západního čtenáře bývá dost patrný. Oprava Sajano-Šušenské hydroelektrárny. Komunální byty v Moskvě. Opuštěná města, železnice, stroje, vojenské základny. „Soukromé metro“ v Lipecku.
Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.
Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.
Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.
Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.
28. srpna 2009
IT 1.0/2.0: konference 5. 10. v Brně
No ano, je to další internetová konference a je na Invexu. A teď ty pozitivní věci.
Invex je mrtvější než trilobiti. Kdo viděl jeho loňský ročník, má v tom jasno, kdo neviděl, ať si vzpomene na kterýkoli z předchozích cca pěti a představí si něco daleko beznadějnějšího. Invex je dočista mrtvý a tudíž plně schopen reinkarnace. Ta se koná letos pod názvem Invex Fórum. Není to už veletrh (!), je to sada několika souběžně probíhajících konferencí, většinou na témata, která tvořila již dříve součást doprovodného programu: ERP, outsourcing, státní správa, školy a tak dále. Je to všechno na oficiálním webu Invex Fóra. Zda se ta reinkarnace povede nebo ne, to je těžko říci. Nejsem mluvčí Veletrhů a nemusím se proaktivně pozitivně thymolinově usmívat. Kdo by to ostatně věřil zrovna mně?
A vedle toho tam je taky jedna konference, která se trochu vymyká. Je nová, nemá v Brně tradici, obsahově ji řídím já a dělám to dost guerillově, protože se to k tématu hodí - a protože na jiný postup není čas. Akce se jmenuje IT 1.0/2.0. Chtěl jsem tím názvem říci, že to má být setkání lidí ze starého IT (ti budou převážně v publiku) a nového IT (ti budou převládat na pódiu, ale v publiku bych je viděl taky rád).
Za staré a nové si dosaďte, co vás napadne a jak to sami cítíte. Nejspíš se moc nespletete.
Do začátku zbývá sedm týdnů. Něco je dohodnuto, něco ne. Na akci se pořád pracuje a leccos je subject to change. Určitě přijede a keynote přednese Roman Staněk. Určitě přijdou lidé, kteří na Invex jezdí z tradice a setrvačnosti - kapitáni českého IT byznysu, toho starého. Určitě nepřijdou skoro žádní politici, protože koncem téhož týdne jsou volby. Ale upřímně, budou nám chybět? Budou tam vyšší státní úředníci a ředitelé škol a takoví lidé. Věřím, že to pro ně bude poučné a inspirativní a že jim to nasadí brouka do hlavy. Prospělo by nám všem, kdyby nějakého správného brouka v hlavě měli. Protože a protože.
Vítám každou radu a pomoc a inspiraci. Pořád ještě přijímám návrhy na přednášky a přednášející. A i když to nerad říkám takhle brutálně přímo, pořadatel - tedy společnost Veletrhy Brno - stále hledá také partnery a sponzory. Nemůžu vám slíbit, že to jsou zaručeně dobře investované peníze, můžu vám ale slíbit, že se budu maximálně snažit, aby byly.
Jak jsem se zmínil na začátku, vím, že internetových konferencí se pořádá hodně, většina z nich je kvalitních, líbí se mi a vážím si jich. Kdyby IT 1.0/2.0 měla být jen další já-taky akce, nešel bych do toho. Nicméně: život a práce mě již léta vodí po rozhraní toho jedničkového a dvojkového světa, nahlížím do obou, do žádného plně nepatřím a proto vím s naprostou jistotou, že 1.0 a 2.0 o sobě navzájem vědí málo. A vědí to špatně, se spoustou omylů. Tady je prostor pro velice užitečné seznámení.
Dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Dík.
Invex je mrtvější než trilobiti. Kdo viděl jeho loňský ročník, má v tom jasno, kdo neviděl, ať si vzpomene na kterýkoli z předchozích cca pěti a představí si něco daleko beznadějnějšího. Invex je dočista mrtvý a tudíž plně schopen reinkarnace. Ta se koná letos pod názvem Invex Fórum. Není to už veletrh (!), je to sada několika souběžně probíhajících konferencí, většinou na témata, která tvořila již dříve součást doprovodného programu: ERP, outsourcing, státní správa, školy a tak dále. Je to všechno na oficiálním webu Invex Fóra. Zda se ta reinkarnace povede nebo ne, to je těžko říci. Nejsem mluvčí Veletrhů a nemusím se proaktivně pozitivně thymolinově usmívat. Kdo by to ostatně věřil zrovna mně?
A vedle toho tam je taky jedna konference, která se trochu vymyká. Je nová, nemá v Brně tradici, obsahově ji řídím já a dělám to dost guerillově, protože se to k tématu hodí - a protože na jiný postup není čas. Akce se jmenuje IT 1.0/2.0. Chtěl jsem tím názvem říci, že to má být setkání lidí ze starého IT (ti budou převážně v publiku) a nového IT (ti budou převládat na pódiu, ale v publiku bych je viděl taky rád).
Za staré a nové si dosaďte, co vás napadne a jak to sami cítíte. Nejspíš se moc nespletete.
Do začátku zbývá sedm týdnů. Něco je dohodnuto, něco ne. Na akci se pořád pracuje a leccos je subject to change. Určitě přijede a keynote přednese Roman Staněk. Určitě přijdou lidé, kteří na Invex jezdí z tradice a setrvačnosti - kapitáni českého IT byznysu, toho starého. Určitě nepřijdou skoro žádní politici, protože koncem téhož týdne jsou volby. Ale upřímně, budou nám chybět? Budou tam vyšší státní úředníci a ředitelé škol a takoví lidé. Věřím, že to pro ně bude poučné a inspirativní a že jim to nasadí brouka do hlavy. Prospělo by nám všem, kdyby nějakého správného brouka v hlavě měli. Protože a protože.
Vítám každou radu a pomoc a inspiraci. Pořád ještě přijímám návrhy na přednášky a přednášející. A i když to nerad říkám takhle brutálně přímo, pořadatel - tedy společnost Veletrhy Brno - stále hledá také partnery a sponzory. Nemůžu vám slíbit, že to jsou zaručeně dobře investované peníze, můžu vám ale slíbit, že se budu maximálně snažit, aby byly.
Jak jsem se zmínil na začátku, vím, že internetových konferencí se pořádá hodně, většina z nich je kvalitních, líbí se mi a vážím si jich. Kdyby IT 1.0/2.0 měla být jen další já-taky akce, nešel bych do toho. Nicméně: život a práce mě již léta vodí po rozhraní toho jedničkového a dvojkového světa, nahlížím do obou, do žádného plně nepatřím a proto vím s naprostou jistotou, že 1.0 a 2.0 o sobě navzájem vědí málo. A vědí to špatně, se spoustou omylů. Tady je prostor pro velice užitečné seznámení.
Dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Dík.
9. července 2009
Oslepující lesk chromu
Bývaly časy, kdy Google nové produkty napřed uváděl (do chodu - ne „na trh“) a pak to teprve oznamoval, pokud vůbec; většinou nechal zvídavější uživatele, ať si novinku objeví sami a roztroubí to do světa. Vypadalo to až roztomile naivně a ve skutečnosti to byla nejlepší možná marketingová strategie: nežvaň, ukaž!
Tenhle styl se postupně vytrácí. Chrome a teď ještě víc Chrome OS jsou příkladem běžného přístupu, jenž v oboru zdomácněl: dlouho dopředu naslibovat, přitom zamlžit a pak to nějak udělat, nebo taky ne. Což znamená, že bychom neměli naletět a začít hodnotit kladně či záporně něco, o čem víme málo. A o Chrome OS opravdu víme málo. Přesto se jen za včerejšek stihlo napsat a napovídat hodně.
Každý si sám může vygooglovat (sic) informací hromadu. Mně se líbí stručná analýza situace (včetně sbírky odkazů) od Stacey Higginbotham(ové) na GigaOM. Sarah Perez(ová) na ReadWriteWeb formou deseti otázek shrnuje, co všechno o Chrome OS nevíme (a měli bychom vědět, aby se vůbec dalo něco posuzovat). Fajn, ale poběží na tom Photoshop?, ptá se Stan Schroeder na Mashable a mně to připadá jako velice důležitá otázka - dobře, ne nutně doslova; Photoshop na netbooku je blbost, ale jsem přesvědčen, že jen na webových aplikacích se zatím osobní počítač postavit nedá. (Mimochodem, této věci se jistě ujmou mobilní operátoři - těžko si v dnešních obtížných časech mohou nechat takovou příležitost ujít, tím spíš, že díky mnohosti výrobců netbooků budou v lepší vyjednávací pozici, než do jaké je dostal Apple s iPhonem. Pak sice budeme mít netbook 24/7 on line, ale za tisíc a víc korun měsíčně plus běžný telefonní účet - protože takovým zařízením telefon nahradit nelze. Nezvoní totiž v kapse. Tohle taky není cesta, určitě ne pro všechny.)
Pokud chcete nějaké zábavnější reakce na Chrome OS, mohu doporučit názor fake Steve Jobse (dobře, že se po návratu toho skutečného vrátil na scénu i lžiJobs), Arthura Denta a jeho Bukový piliny, anebo stručný přehled deseti hlavních nevýhod operačního systému od Google.
Pokud jde o mne, Chrome OS mi připadá jako výstřel do tmy směrem, o němž Google spolu s částí odborné veřejnosti soudí, že je zhruba správný. Když jim to vyjde, budou na koni, když ne, celkem nic neztratí. Přesně podle doktríny paralelního vývoje, kterou dle příkladu farmaceutického průmyslu do IT praxe zavedl Microsoft: pracuje se na deseti velkých projektech najednou, za dva roky se ukáže, který z nich má šanci na komerční úspěch, těch devět zbylých se hodí do koše. Vtip je v tom, že musíte mít peníze na těch deset projektů. Microsoft je má, Google je má, většina ostatních je nemá.
Hlavní naučení je zatím to, že Google kus po kusu ztrácí svou výjimečnost. Časem uvidíme, co z něj zbyde - bez ní.
Tenhle styl se postupně vytrácí. Chrome a teď ještě víc Chrome OS jsou příkladem běžného přístupu, jenž v oboru zdomácněl: dlouho dopředu naslibovat, přitom zamlžit a pak to nějak udělat, nebo taky ne. Což znamená, že bychom neměli naletět a začít hodnotit kladně či záporně něco, o čem víme málo. A o Chrome OS opravdu víme málo. Přesto se jen za včerejšek stihlo napsat a napovídat hodně.
Každý si sám může vygooglovat (sic) informací hromadu. Mně se líbí stručná analýza situace (včetně sbírky odkazů) od Stacey Higginbotham(ové) na GigaOM. Sarah Perez(ová) na ReadWriteWeb formou deseti otázek shrnuje, co všechno o Chrome OS nevíme (a měli bychom vědět, aby se vůbec dalo něco posuzovat). Fajn, ale poběží na tom Photoshop?, ptá se Stan Schroeder na Mashable a mně to připadá jako velice důležitá otázka - dobře, ne nutně doslova; Photoshop na netbooku je blbost, ale jsem přesvědčen, že jen na webových aplikacích se zatím osobní počítač postavit nedá. (Mimochodem, této věci se jistě ujmou mobilní operátoři - těžko si v dnešních obtížných časech mohou nechat takovou příležitost ujít, tím spíš, že díky mnohosti výrobců netbooků budou v lepší vyjednávací pozici, než do jaké je dostal Apple s iPhonem. Pak sice budeme mít netbook 24/7 on line, ale za tisíc a víc korun měsíčně plus běžný telefonní účet - protože takovým zařízením telefon nahradit nelze. Nezvoní totiž v kapse. Tohle taky není cesta, určitě ne pro všechny.)
Pokud chcete nějaké zábavnější reakce na Chrome OS, mohu doporučit názor fake Steve Jobse (dobře, že se po návratu toho skutečného vrátil na scénu i lžiJobs), Arthura Denta a jeho Bukový piliny, anebo stručný přehled deseti hlavních nevýhod operačního systému od Google.
Pokud jde o mne, Chrome OS mi připadá jako výstřel do tmy směrem, o němž Google spolu s částí odborné veřejnosti soudí, že je zhruba správný. Když jim to vyjde, budou na koni, když ne, celkem nic neztratí. Přesně podle doktríny paralelního vývoje, kterou dle příkladu farmaceutického průmyslu do IT praxe zavedl Microsoft: pracuje se na deseti velkých projektech najednou, za dva roky se ukáže, který z nich má šanci na komerční úspěch, těch devět zbylých se hodí do koše. Vtip je v tom, že musíte mít peníze na těch deset projektů. Microsoft je má, Google je má, většina ostatních je nemá.
Hlavní naučení je zatím to, že Google kus po kusu ztrácí svou výjimečnost. Časem uvidíme, co z něj zbyde - bez ní.
3. července 2009
Pár slov k menšině
(Sloupek v E15 z 10. 6. Většina těch nevyvěšených zde trapně zastarala, byly k událostem tak aktuálním, že ani já jako autor teď nechápu, o čem jsem to vlastně psal. Tenhle zato asi platí věčně.)
O volbách raději ne, tedy o čem? - Tyto noviny vycházejí a jsou k mání téměř výhradně v Praze, pojďme si tedy jednou promluvit o venkovanech, když oni nás neslyší.
Autor tohoto sloupku pobyl teď pár dní na místě vzdáleném od Café Louvre na Národní pětašedesát kilometrů vzdušnou čarou. Cestuje se tam vlakem, autobusem a ještě jedním autobusem a trvá to dvě a půl hodiny, když vám přípoje dobře klapnou. Tedy stejnou dobu, během níž rázný řidič dožene svůj vůz manažerské třídy někam na okraj Vídně.
I na místo, o němž mluvím, můžete zajisté jet autem, jenže v tom je právě ten vtip. Tohle totiž není venkov rekreačních chalup, tohle je kraj, kde se žije po svém a pro sebe. Lépe či hůře než v metropoli, to je věc názoru, rozhodně však jinak. Pomaleji a téměř beze změn, se stejnou hasičskou zbrojnicí a špatně zásobenou sámoškou otevřenou pár hodin denně. Jsou tam vesnice, kde není kostel a dokonce takové, kde nemají ani hospodu. Ve Středočeském kraji, na zápraží Prahy. Za exotikou nemusíte putovat do Albánie ani na Srí Lanku, skutečný český venkov je zrovna tak neznámý svět.
Kdo zná jen Prahu nebo Brno, nezná svou vlast. Jen třetina z nás žije ve stotisícových a větších městech. Krajina je zbrázděná úžlabinami drobných říček a v nich se schovávají stovky vesnic, o nichž nikdy neuslyšíte. Možná by se vám tam nelíbilo, nedá se tam koupit Cola Light a Tullamore Dew, což je snad v pořádku, ani rajčata, což teď na kraji léta v pořádku určitě není. Pro každé volby, pro každý politický program, pro každý marketingový plán, pro každou morální úvahu však platí: oni tam, to je většina národa. Menšina jsme my.
O volbách raději ne, tedy o čem? - Tyto noviny vycházejí a jsou k mání téměř výhradně v Praze, pojďme si tedy jednou promluvit o venkovanech, když oni nás neslyší.
Autor tohoto sloupku pobyl teď pár dní na místě vzdáleném od Café Louvre na Národní pětašedesát kilometrů vzdušnou čarou. Cestuje se tam vlakem, autobusem a ještě jedním autobusem a trvá to dvě a půl hodiny, když vám přípoje dobře klapnou. Tedy stejnou dobu, během níž rázný řidič dožene svůj vůz manažerské třídy někam na okraj Vídně.
I na místo, o němž mluvím, můžete zajisté jet autem, jenže v tom je právě ten vtip. Tohle totiž není venkov rekreačních chalup, tohle je kraj, kde se žije po svém a pro sebe. Lépe či hůře než v metropoli, to je věc názoru, rozhodně však jinak. Pomaleji a téměř beze změn, se stejnou hasičskou zbrojnicí a špatně zásobenou sámoškou otevřenou pár hodin denně. Jsou tam vesnice, kde není kostel a dokonce takové, kde nemají ani hospodu. Ve Středočeském kraji, na zápraží Prahy. Za exotikou nemusíte putovat do Albánie ani na Srí Lanku, skutečný český venkov je zrovna tak neznámý svět.
Kdo zná jen Prahu nebo Brno, nezná svou vlast. Jen třetina z nás žije ve stotisícových a větších městech. Krajina je zbrázděná úžlabinami drobných říček a v nich se schovávají stovky vesnic, o nichž nikdy neuslyšíte. Možná by se vám tam nelíbilo, nedá se tam koupit Cola Light a Tullamore Dew, což je snad v pořádku, ani rajčata, což teď na kraji léta v pořádku určitě není. Pro každé volby, pro každý politický program, pro každý marketingový plán, pro každou morální úvahu však platí: oni tam, to je většina národa. Menšina jsme my.
2. července 2009
Nové prostory si půjdou prohlédnout
Pro tzv. hraniční poruchu osobnosti je typické, že se postižený/á neumí vyrovnat s okolím a prostředím, reaguje nelogicky, nedbá na svou důstojnost, dělá scény, na protivenství reaguje buď poníženě, nebo agresivně. (Sam Křepelka říkal dvěma Glumovým modelům chování Podlez a Podraz.) Kolem vyklízení squatu Milada jako by se ani nepohybovali lidé, kteří tímhle netrpí: od těch squatterů přes policajty po ministra Kocába. Poslední jmenovaný v tom však lítá nejvíc.
"Dnes Kocáb řekl, že dostal nabídku od majitele domu (...) Nemuseli by prý platit nájem, ale vodu a elektřinu ano. Kocáb také uvedl, že se ptal jiných ministrů, zda o nějakém vhodném objektu nevědí (...) Dodal, že pokud budou mít squatteři nabídku, situace by se mohla vyřešit během jednoho až dvou dnů. - Zástupci squatterů uvedli, že si nové prostory půjdou prohlédnout."...a když se jim nebudou líbit, počkají, až jim pan ministr sežene něco lepšího. V zemi a v době, kdy vydělat na neregulovaný nájem není legrace, kdy velká voda ničí domy a topí lidi, kdy se v Novém Jičíně a Fulneku evakuuje... těžko hledat slova pro ty fracky, kteří kladou požadavky ("Nehledě na výsledky jednání přijde na vyklizení Milady adekvátní odpověď, která bude instituce zodpovědné za tento akt hodně bolet." - viz článek v Lidovkách odlinkovaný výše) a ještě obtížněji pro vysokého státního úředníka, který se může přetrhnout, aby jim vyhověl. Copak se ve vládě, na magistrátu, na úřadech městských částí nenajde někdo soudný a nebojácný, kdo zvučně pošle squattery i s Kocábem tam, kam společně patří?
1. července 2009
Mlhou
Úspěch v jakékoli činnosti hodně souvisí se schopností řešit nejednoznačné úkoly. Někdo neví, co chce a vy to přesto uděláte - tak, že je zadavatel spokojen. Dá se toho dosáhnout různými způsoby. Jedním z nich je racionální analýza požadavků zadavatele. Jiným je sebevědomě udělat cokoli, co vás napadne a zadavateli to vnutit, přesněji řečeno vůbec ho nepustit k námitkám. Je jasné, že hranice mezi oběma těmito krajnostmi je velmi neurčitá, přesto je lepší držet se co nejstriktněji jednoho nebo druhého přístupu. Jít v mlze buď správnou cestou, nebo drze vpřed. Co nefunguje, je pokoušet se mlhu rozfoukat. Lidé, kteří požadují jednoznačná zadání, je možná nakonec dostanou, ale s nimi také kariérní stop. Každý si musí sám zvážit, zda lépe obstojí svými analytickými schopnostmi, nebo drzým čelem. - Ještě stojí za to dodat, že korelace mezi zvoleným postupem a kvalitou výsledku je nulová.
29. června 2009
Nechte Stworu plácat, co chce
Muž případného jména Stwora je trestně stíhán za článek zveřejněný na svém webu. Řečený článek zpochybňuje některá široce uznávaná fakta o nedávných evropských dějinách a je dosti nechutně napsán (nevybočuje ale z běžných tradic a nápadů revizionismu), Stwora není jeho autorem. Stworův web je již léta dobře znám jako poměrně praštěná, často paranoidní a občas zajímavá sbírka okrajových názorů, kuriozit, nesmyslů, tu a tam i rozumných projevů intelektuálního disentu. Zpochybnění holocaustu se v takovém kontextu dřív či později objevit prostě musí, stejně jako v diskusi levičáků dřív či později někdo obviní pravici či prostě státní moc z fašismu - to je zákonité v době, kdy slova vyčichla a žádná provokace není dost velká.
Paragrafy 260 a 261 trestního zákona nepatří k ozdobám našeho právního řádu. Dají se používat výběrově a účelově, což se často velmi zřetelně děje. Myslím, že důvod jejich existence je hlubší, stejně jako u podobných zákonů v Rakousku a Německu: je to strach středoevropské společnosti z vlastních démonů. Zavřeme je tedy do králíkárny a dáme na ni visací zámek... jenže takhle to nefunguje. Lidový antisemitismus nevymýtíte tím, že zakážete říct křivého slova o Židech. Spíš naopak. Zakázat srp a kladivo je blbý vtip v situaci, kdy komunistická strana je nejen v parlamentu, ale často užitečná jako spojenec těch i oněch.
Nemám moc velkou chuť se veřejně zastávat pana Stwory a protestovat proti jeho trestnímu stáhání. Nemám do toho chuť proto, že tuším, kdo všechno ho také bude hájit a proč - a bude to kromě pár idealistů a cyniků hodně nesympatická společnost. Přesto tak tímto činím. Chtěl bych, aby pan Stwora měl právo říkat a psát, co chce. Už jen proto, že dneska to schytá on a zítra kdokoli další... ale nejen proto. Pravda se nemá prosazovat tím, že zakážeme lež, protože se tím ušpiní k nepoznání. Krom toho pravdy je v Pravdě málokdy sto procent, stejně jako nebývá jen samá lež ve Lži. Myslím, že by s tím souhlasili i ti mí příbuzní, kteří byli popraveni v Aušvicu v těch plynových komorách, o jejichž existenci pan Stwora pochybuje.
Paragrafy 260 a 261 trestního zákona nepatří k ozdobám našeho právního řádu. Dají se používat výběrově a účelově, což se často velmi zřetelně děje. Myslím, že důvod jejich existence je hlubší, stejně jako u podobných zákonů v Rakousku a Německu: je to strach středoevropské společnosti z vlastních démonů. Zavřeme je tedy do králíkárny a dáme na ni visací zámek... jenže takhle to nefunguje. Lidový antisemitismus nevymýtíte tím, že zakážete říct křivého slova o Židech. Spíš naopak. Zakázat srp a kladivo je blbý vtip v situaci, kdy komunistická strana je nejen v parlamentu, ale často užitečná jako spojenec těch i oněch.
Nemám moc velkou chuť se veřejně zastávat pana Stwory a protestovat proti jeho trestnímu stáhání. Nemám do toho chuť proto, že tuším, kdo všechno ho také bude hájit a proč - a bude to kromě pár idealistů a cyniků hodně nesympatická společnost. Přesto tak tímto činím. Chtěl bych, aby pan Stwora měl právo říkat a psát, co chce. Už jen proto, že dneska to schytá on a zítra kdokoli další... ale nejen proto. Pravda se nemá prosazovat tím, že zakážeme lež, protože se tím ušpiní k nepoznání. Krom toho pravdy je v Pravdě málokdy sto procent, stejně jako nebývá jen samá lež ve Lži. Myslím, že by s tím souhlasili i ti mí příbuzní, kteří byli popraveni v Aušvicu v těch plynových komorách, o jejichž existenci pan Stwora pochybuje.
18. května 2009
Kaddish Avelim
Na Floridu prší, voda padá z tmavošedé oblohy do korun palem a do betonové krajiny kolem. Kamarádovi u nás doma, sedm tisíc kilometrů odsud, právě umřela dcera. Bylo jí půldruhého roku. Zpráva prolétla nad světem rychlostí světla a zasáhla, koho zasáhnout musela. Jmenovala se Anička. Nevím, jaké oči měla, jaké vlásky. Jen trochu, nedostatečně, si umím představit, jak strašně trpěla po většinu svého krátkého života, utrpením, které ji nemohli vysvětlit, v němž byla tak děsivě zamčená, nedostupná. Do palem prší. Život samozřejmě nemá smysl, jsou jen užitečné sebeklamy a zpětné racionalizace. Nemá smysl a je naším úkolem přenést se přes to. Nemá řád a není spravedlivý, ač se to vzpírá našim omezeným možnostem chápání. Bůh - cokoli, co za něj považujete nebo nepovažujete - není spravedlivý ani nespravedlivý. Je to síla, která nemá s naším pojetím spravedlnosti, dobra a zla nic společného. Myslím, že právě v tom je i jakási naděje, ale uznávám, že to je obtížné přijmout. Holčička je mrtvá. Není. Nebude. Kdo znáte rodiče, myslete na ně, ať nejsou sami, jsou teď sami, nesmí být sami. Nelze to přijmout, nelze to vyhojit, dá se ale jít dál. Kdo už kráčí nezraněný? Někdo však strašlivě. Do palem prší a svět je napořád zas o něco menší a ošklivější, jiný však nemáme. A všichni jsme o zlomek mrtvější.
29. dubna 2009
Turisté nudisté
(Sloupek v E15 z tohoto týdne. Pro pořádek se však sluší dodat, že je to týž kanton, který udělil volební právo ženám až v roce 1990 - přesněji řečeno neudělil, dostal to nařízeno výrokem nejvyššího soudu Konfederace.)
Ve Švýcarsku mají trochu nečekaný problém: nahé vysokohorské turisty. Na horských stezkách prý můžete tu a tam potkat naháče obou pohlaví – s batohem a v těžkých botách. „Tu a tam“ však znamená hodně málo: jsou vzácní málem jak sněžný muž. BBC citovala právníka Daniela Kettigera, který tvrdí, že jich bude „dvacet až pětadvacet v celé zemi“. Na základě čeho tak pan Kettiger soudí, to nevíme, je však jasné, že tohle bude sotva masové hnutí, už vzhledem ke klimatickým podmínkách v horách.
Turisty nudisty však najdete ve velkém množství v novinách a na internetu. Představují typický mediální artefakt: baktérii zvětšenou do velikosti slona. Tohle byla dřív doména bulváru. Dnes se švýcarskými naháči opakovaně zabývá i BBC, vzor seriózní žurnalistiky. Nebýt médií, možná by místní počestní občané ani nevěděli, že se u nich něco takového děje. Nebo by to aspoň nebrali tak vážně.
A oni to vážně berou: švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden přijal letos zákon, jímž se pochodující nudismus zakazuje pod hrozbou vysoké pokuty. Je to legrační opatření a navíc je prý v rozporu s ústavou (což je samo o sobě neméně legrační). Jak vidět, mediální fikce má reálné důsledky. Téměř neexistující a nadto neškodní naháči se stali hrozbou, proti níž nutno rázně zakročit.
V tomhle případě to je jen zábavné. Lze si snadno představit jiné zákony, jiná rozhodnutí vzešlá z principiálně stejného mediálního tlaku,na nichž - a na jejichž uplatňování - nebude zábavného ani ň. A pak je tu ještě druhá věc: od mediálního obrazu už nic jiného než nesmysly neočekáváme. Až bude přes média - a kudy jinudy? - zapotřebí sdělit něco závažného, dopadneme jako ten chlapeček, co rád žertem v bazénu volával, že se topí.
Ve Švýcarsku mají trochu nečekaný problém: nahé vysokohorské turisty. Na horských stezkách prý můžete tu a tam potkat naháče obou pohlaví – s batohem a v těžkých botách. „Tu a tam“ však znamená hodně málo: jsou vzácní málem jak sněžný muž. BBC citovala právníka Daniela Kettigera, který tvrdí, že jich bude „dvacet až pětadvacet v celé zemi“. Na základě čeho tak pan Kettiger soudí, to nevíme, je však jasné, že tohle bude sotva masové hnutí, už vzhledem ke klimatickým podmínkách v horách.
Turisty nudisty však najdete ve velkém množství v novinách a na internetu. Představují typický mediální artefakt: baktérii zvětšenou do velikosti slona. Tohle byla dřív doména bulváru. Dnes se švýcarskými naháči opakovaně zabývá i BBC, vzor seriózní žurnalistiky. Nebýt médií, možná by místní počestní občané ani nevěděli, že se u nich něco takového děje. Nebo by to aspoň nebrali tak vážně.
A oni to vážně berou: švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden přijal letos zákon, jímž se pochodující nudismus zakazuje pod hrozbou vysoké pokuty. Je to legrační opatření a navíc je prý v rozporu s ústavou (což je samo o sobě neméně legrační). Jak vidět, mediální fikce má reálné důsledky. Téměř neexistující a nadto neškodní naháči se stali hrozbou, proti níž nutno rázně zakročit.
V tomhle případě to je jen zábavné. Lze si snadno představit jiné zákony, jiná rozhodnutí vzešlá z principiálně stejného mediálního tlaku,na nichž - a na jejichž uplatňování - nebude zábavného ani ň. A pak je tu ještě druhá věc: od mediálního obrazu už nic jiného než nesmysly neočekáváme. Až bude přes média - a kudy jinudy? - zapotřebí sdělit něco závažného, dopadneme jako ten chlapeček, co rád žertem v bazénu volával, že se topí.
26. dubna 2009
Prasečí thriller
Cestou domů mě dnes napadla pěkná konspirační teorie o prasečí chřipce. Stojí za tím Židi, což je naprosto logické, sami jsou chráněni, neboť nepožívají vepřové. Stejný případ jako ve WTC, kde, jak známo, nepřišli v kritický den do práce. Nechají góje bídně zajít a ovládnou svět, jak to předepisují Protokoly.
Chtělo to jen doladit pár maličkostí, například to, že se virus šíří výhradně vzduchem. A nějak zamlžit, že ani muslimové nejedí vepřové. A tak. Ale stejně jsem si připadal tvořivě, málem jak Dan Brown. (The Pig Code!)
Pak jsem narazil na tohle (via @madciapka) a musel jsem uznat, že jsem v oblasti konspiračních teorií břídil. Jestlipak je to ta samá laboratoř, kde v osmdesátých letech vyrobili AIDS? A co na to Mulder a Scully(ová)?
Chtělo to jen doladit pár maličkostí, například to, že se virus šíří výhradně vzduchem. A nějak zamlžit, že ani muslimové nejedí vepřové. A tak. Ale stejně jsem si připadal tvořivě, málem jak Dan Brown. (The Pig Code!)
Pak jsem narazil na tohle (via @madciapka) a musel jsem uznat, že jsem v oblasti konspiračních teorií břídil. Jestlipak je to ta samá laboratoř, kde v osmdesátých letech vyrobili AIDS? A co na to Mulder a Scully(ová)?
25. dubna 2009
Proč o tom nebudu psát komentář do novin
Při násilném útoku, o němž se neví, kdo a proč ho spáchal, byli vážně zraněni dva dospělí a velmi vážně jedno malé dítě. Nějak jinak, ale podobně špatně je na tom jen v naší zemi a v tuto chvíli mnoho dalších lidí, o nichž se nikdy nic nedozvíme. (Zasadit jedno konkrétní utrpení do střízlivého rámce neznamená zlehčovat ho. Rámec je však potřebný, abychom si připomněli, že život není totéž co obsah televizních zpráv.) Všechno ostatní jsou kecy.
Souhrn knihy ve 140 znacích
Malá páteční hra s Twitterem: napište souhrn libovolné knihy, aby se vešel do tweetu, tj do 140 znaků! Odezva byla značná a účastníci velmi tvořiví. (Někteří prozradili název příslušné knihy, někteří ne - zábavné to je v obou případech.) Jako jednočlenná porota jsem se rozhodl pro následujících pět vítězů bez určení pořadí:
- 4 == 3 (@lewaq)
- Ráno se Řehoř Samsa probudil jako brouk a pak už to bylo jen horší. (@jankorbel)
- 42 (Stopařův průvodce po Galaxii) (@cz_manix)
- Předpokládaný milostný a libertinský život Radka Hulána v 18. století. (Nebezpečné známosti) (@renestein)
- Správný občan zabíjí brouky. (Hvězdná pěchota, Mein Kampf, O zlém brouku Bramborouku) (@tracnik)
24. dubna 2009
Užitek ostudy
(Sloupek v E15 z tohoto týdne - někde se mi něco ztratilo, stejně jako organizátorům meetingu ten notebook. Velmi příznačné.)
České předsednictví přineslo Evropě jeden nepopiratelný přínos. Jasně ukázalo, že skautsky sympatická koncepce rotujícího vedení je naprostý nesmysl. Pěkně to dokreslil ztracený notebook obsahující osobní data neznámého počtu účastníků pražského summitu EU-USA včetně „jejich chorobopisů“. Je pravda, že stát se to může každému. Ale smí se to stát jen tam, kde jinak všechno funguje bezchybně a chybička zůstane ojedinělá. Demise vlády kvůli malicherným vnitropolitickým tahanicím a ještě spektakulární provozní chyba jako tato - to už je příliš.
Nikolas Sarkozy může být spokojen. Češi názorně ukázali, že Evropu mohou vést jen ti nejsilnější. Možná jsme tímhle příkladem posunuli celou diskusi o způsobech řízení EU hodně daleko - jen není jisté, zda správným směrem. (Námět pro paranoidní politickou sci-fi: nezašantročila ten počítač v Praze francouzská rozvědka?) Z tohoto hlediska jsme nepoškodili jen sami sebe. České předsednictví zůstane na dlouho argumentem každého, kdo chce EU více centralizovat.
A možná to je i pravda, nebo přinejmenším nevyhnutelnost. EU nemůže být světovou velmocí a zároveň se řídit pravidly vhodnými pro spolek štamgastů. V dobrých časech se o tom tolik nepřemýšlelo, ale teď konzumní idylka končí a politici budou muset tu a tam rozhodnout o něčem opravdu důležitém - zda jít do války a pokud ano, na které straně, co si počít po definitivním krachu penzijního systému, zda přistěhovalce integrovat nebo střílet a tak. Třeba jsme v prvním pololetí 2009 jen tuhle věc světu užitečně připomněli. Třeba nám i za ten notebook ještě poděkují v učebnicích dějepisu. - Ale dokud to nevíme najisto, držme se pravděpodobnější verze, kterou lze shrnout slovy chyby, škoda a ostuda.
České předsednictví přineslo Evropě jeden nepopiratelný přínos. Jasně ukázalo, že skautsky sympatická koncepce rotujícího vedení je naprostý nesmysl. Pěkně to dokreslil ztracený notebook obsahující osobní data neznámého počtu účastníků pražského summitu EU-USA včetně „jejich chorobopisů“. Je pravda, že stát se to může každému. Ale smí se to stát jen tam, kde jinak všechno funguje bezchybně a chybička zůstane ojedinělá. Demise vlády kvůli malicherným vnitropolitickým tahanicím a ještě spektakulární provozní chyba jako tato - to už je příliš.
Nikolas Sarkozy může být spokojen. Češi názorně ukázali, že Evropu mohou vést jen ti nejsilnější. Možná jsme tímhle příkladem posunuli celou diskusi o způsobech řízení EU hodně daleko - jen není jisté, zda správným směrem. (Námět pro paranoidní politickou sci-fi: nezašantročila ten počítač v Praze francouzská rozvědka?) Z tohoto hlediska jsme nepoškodili jen sami sebe. České předsednictví zůstane na dlouho argumentem každého, kdo chce EU více centralizovat.
A možná to je i pravda, nebo přinejmenším nevyhnutelnost. EU nemůže být světovou velmocí a zároveň se řídit pravidly vhodnými pro spolek štamgastů. V dobrých časech se o tom tolik nepřemýšlelo, ale teď konzumní idylka končí a politici budou muset tu a tam rozhodnout o něčem opravdu důležitém - zda jít do války a pokud ano, na které straně, co si počít po definitivním krachu penzijního systému, zda přistěhovalce integrovat nebo střílet a tak. Třeba jsme v prvním pololetí 2009 jen tuhle věc světu užitečně připomněli. Třeba nám i za ten notebook ještě poděkují v učebnicích dějepisu. - Ale dokud to nevíme najisto, držme se pravděpodobnější verze, kterou lze shrnout slovy chyby, škoda a ostuda.
23. dubna 2009
Důvěřovat, nebo naopak?
(Sloupek v E15 z 8. dubna. Doplnil jsem odkazy.)
Před dvěma lety se v americkém Bostonu přihodila událost, která by byla k smíchu, nebýt k pláči - nebo možná naopak. Agentura pracující pro televizní kanál Cartoon Network vymyslela pro jeden nový seriál reklamní akci, která se ukázala být až příliš kreativní. Rozmístila po městě blikající panely tvořené světelnými diodami. Na obrázcích byla zábavná postavička se známým gestem zdviženého prostředníku. Kolemjdoucí to možná trochu pobavilo, policii a vedení města však ne. Reklamní panely podle nich mohly být teroristickými bombami. „Vypadalo to velice hrozivě,“ řekla Martha Coakley, nejvyšší státní zástupkyně státu Massachusetts. „Mělo to zezadu baterii a dráty.“
Proboha, nepouštějte ji do obchodu s elektrospotřebiči, napsal k tomu uznávaný bezpečnostní expert Bruce Schneier.
Společnost Turner Broadcasting, vlastník komiksového kanálu, zaplatila dva miliony dolarů, ředitel Cartoon Network dostal padáka a autoři kampaně najatí agenturou vyvázli s dvěma týdny veřejně prospěšných prací. Otázka, zda úřady v Bostonu reagovaly neúměrně, je nadále otevřená. Na jednu stranu, není moudré hrát si v divadle se sirkami - ani s jejich napodobeninou. Panika může způsobit víc škod než požár. Na druhou stranu, kde to jsme, když nevinný žertík způsobí takové pozdvižení?
Časy se však zlepšují. Studentka v New Yorku minulý týden vypustila do ulic maličkého robota s vlaječkou žádající kolemjdoucí, aby ho pomohli nasměrovat k cíli. Nejenže nevypukla panika, ale většina lidí ráda příšerce pomohla. Možná hodně pomohlo, že neměla zdvižený prst, ale namalovaný úsměv od ucha k uchu. Ponaučení se dá číst i naopak: příští teroristická bomba bude vybavena úsměvným a něžným designem. A písemnou prosbou, abychom ji na místo určení dopravili sami.
Před dvěma lety se v americkém Bostonu přihodila událost, která by byla k smíchu, nebýt k pláči - nebo možná naopak. Agentura pracující pro televizní kanál Cartoon Network vymyslela pro jeden nový seriál reklamní akci, která se ukázala být až příliš kreativní. Rozmístila po městě blikající panely tvořené světelnými diodami. Na obrázcích byla zábavná postavička se známým gestem zdviženého prostředníku. Kolemjdoucí to možná trochu pobavilo, policii a vedení města však ne. Reklamní panely podle nich mohly být teroristickými bombami. „Vypadalo to velice hrozivě,“ řekla Martha Coakley, nejvyšší státní zástupkyně státu Massachusetts. „Mělo to zezadu baterii a dráty.“
Proboha, nepouštějte ji do obchodu s elektrospotřebiči, napsal k tomu uznávaný bezpečnostní expert Bruce Schneier.
Společnost Turner Broadcasting, vlastník komiksového kanálu, zaplatila dva miliony dolarů, ředitel Cartoon Network dostal padáka a autoři kampaně najatí agenturou vyvázli s dvěma týdny veřejně prospěšných prací. Otázka, zda úřady v Bostonu reagovaly neúměrně, je nadále otevřená. Na jednu stranu, není moudré hrát si v divadle se sirkami - ani s jejich napodobeninou. Panika může způsobit víc škod než požár. Na druhou stranu, kde to jsme, když nevinný žertík způsobí takové pozdvižení?
Časy se však zlepšují. Studentka v New Yorku minulý týden vypustila do ulic maličkého robota s vlaječkou žádající kolemjdoucí, aby ho pomohli nasměrovat k cíli. Nejenže nevypukla panika, ale většina lidí ráda příšerce pomohla. Možná hodně pomohlo, že neměla zdvižený prst, ale namalovaný úsměv od ucha k uchu. Ponaučení se dá číst i naopak: příští teroristická bomba bude vybavena úsměvným a něžným designem. A písemnou prosbou, abychom ji na místo určení dopravili sami.
22. dubna 2009
Nové mýty
(Sloupek v E15 z 1. dubna.)
Britský novinář Johann Hari, sloupkař deníku The Independent, zveřejnil počátkem letošního roku výbušnou zprávu: nejmenované evropské společnosti ve spolupráci s organizovaným zločinem prý hromadně vyhazují toxický a radioaktivní odpad v somálských pobřežních vodách. Aspoň některé z případů somálského pirátství, známých únosů obchodních lodí a tankerů, jsou podle Hariho jen aktem sebeobrany. Zbídačelí rybáři, kterým navíc cizinci kradou ryby z lovišť, vzali spravednost do svých rukou.
Zprávu převzalo mnoho webových serverů, ne však „velká“ média - televize a seriózní noviny. Těm se zákonitě nelíbilo, že Hari neprověřil své tvrzení z nezávislých zdrojů a že koneckonců jen znovuobjevil mýtus, který vznikl již na počátku občanské války. Realita somálského pirátství je s touto jánošíkovskou legendou ve zřejmém rozporu - bandité, kteří si v rozvrácené zemi udělali z vybírání výkupného slušný byznys, nevypadají na chudé hodné rybáře, byť bývalé.
Mýtus ovšem žije. Internet mu skýtá útulný domov a energii mu dodává kdeco. Potrhlí aktivisté ochotní bojovat za cokoli, jen když to je proti většině. Obyvatelé somálského pobřeží, mezi které vnesly peníze pirátů aspoň stopu hospodářského oživení. Občané Západu, kteří si o svých vládách dávno nedělají iluze a vědí, že i to nejšílenější se občas stát může.
Problém není v tom, že by bylo tak těžké podobné informace spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit. Nové technologie dávají více možností lhářům i těm, kdo lháře usvědčují, rovnováha se oproti předinternetovým časům příliš nezměnila. Problém je v tom, že o ty důkazy čím dál tím víc lidí nestojí. Internet jim dává možnost žít ve své verzi reality a ignorovat všechny ostatní jako manipulaci a lež. Dřív jsme se neshodli na názorech. Dnes se neshodneme na faktech. Pomohlo by snad jedině, kdyby se ti, kdo věří, že somálští piráti jsou hodní kluci, nechali jimi zajmout a přesvědčili se osobně. Jenže i pak - kdo ví.
Britský novinář Johann Hari, sloupkař deníku The Independent, zveřejnil počátkem letošního roku výbušnou zprávu: nejmenované evropské společnosti ve spolupráci s organizovaným zločinem prý hromadně vyhazují toxický a radioaktivní odpad v somálských pobřežních vodách. Aspoň některé z případů somálského pirátství, známých únosů obchodních lodí a tankerů, jsou podle Hariho jen aktem sebeobrany. Zbídačelí rybáři, kterým navíc cizinci kradou ryby z lovišť, vzali spravednost do svých rukou.
Zprávu převzalo mnoho webových serverů, ne však „velká“ média - televize a seriózní noviny. Těm se zákonitě nelíbilo, že Hari neprověřil své tvrzení z nezávislých zdrojů a že koneckonců jen znovuobjevil mýtus, který vznikl již na počátku občanské války. Realita somálského pirátství je s touto jánošíkovskou legendou ve zřejmém rozporu - bandité, kteří si v rozvrácené zemi udělali z vybírání výkupného slušný byznys, nevypadají na chudé hodné rybáře, byť bývalé.
Mýtus ovšem žije. Internet mu skýtá útulný domov a energii mu dodává kdeco. Potrhlí aktivisté ochotní bojovat za cokoli, jen když to je proti většině. Obyvatelé somálského pobřeží, mezi které vnesly peníze pirátů aspoň stopu hospodářského oživení. Občané Západu, kteří si o svých vládách dávno nedělají iluze a vědí, že i to nejšílenější se občas stát může.
Problém není v tom, že by bylo tak těžké podobné informace spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit. Nové technologie dávají více možností lhářům i těm, kdo lháře usvědčují, rovnováha se oproti předinternetovým časům příliš nezměnila. Problém je v tom, že o ty důkazy čím dál tím víc lidí nestojí. Internet jim dává možnost žít ve své verzi reality a ignorovat všechny ostatní jako manipulaci a lež. Dřív jsme se neshodli na názorech. Dnes se neshodneme na faktech. Pomohlo by snad jedině, kdyby se ti, kdo věří, že somálští piráti jsou hodní kluci, nechali jimi zajmout a přesvědčili se osobně. Jenže i pak - kdo ví.
Dva úkoly
(Sloupek v E15 z 25. března, téměř měsíc starý; je načase vrátit se do rytmu. Měsíc starý, ale pokud je tohle pravda, tak je nadčasová. A pokud není, tak je to taky jedno :)
Krize skončí už brzy. Krize potrvá několik let. Je to jen běžný výkyv. Povede ke zhroucení sociálních systémů, k rabování a střelbě do davů. Dolar ztratí polovinu dnešní (nevalné) hodnoty. Dolar začne stoupat. Státní podpora bank je jediné řešení. Ne, prohloubí naopak problémy. Východní Evropě ani euro! Východní Evropu je potřeba zachránit. - Jde vám z toho hlava kolem?
To proto, že vlastně nikdo nic neví, nikdo nemůže nic tvrdit s jistotou. Světová ekonomika a tím i společnost se ocitla v místě, odkud se může vyvíjet mnoha různými způsoby. Pro matematiky to pěkně řekl enfant terrible české ekonomie Tomáš Sedláček: v bodě nespojitosti nemá funkce derivaci. Kde je zlom, tam v tu chvíli není směr, protože tam jsou všechny směry najednou.
Což je důvod, proč se k prognózám nyní stavět chladně. Opírají se o předsudky, přání a zájmy svých autorů stejně jako vždycky, ale tentokrát už o nic jiného navíc. Jistě, v tom množství názorů se nakonec někdo nejspíš trefí, ale nemá velkou cenu lámat si hlavu, kdo to bude. Jednu věc ale známe s jistotu: příčinu krize.
Je to spotřeba neúměrná možnostem. Ty slavné hypotéky v Americe jsou jen vrškem ledovce, všichni na Západě jsme žili částečně za neexistující peníze. Teď zaplatíme dluhy a úroky, obrazně i doslova, což nebude příjemné a hodně lidí to šeredně skřípne, bohužel hlavně ty nesprávné - čemuž dovedeme zabránit jen v omezené míře. To je teď jeden ze dvou úkolů politiků a lídrů byznysu, ten snazší: nedopustit, aby zranitelní padli na dno. Ten těžší úkol: vymyslet, jak to budeme dělat potom, po krizi. Aby společnost fungovala, ale ne na dluh.
Krize skončí už brzy. Krize potrvá několik let. Je to jen běžný výkyv. Povede ke zhroucení sociálních systémů, k rabování a střelbě do davů. Dolar ztratí polovinu dnešní (nevalné) hodnoty. Dolar začne stoupat. Státní podpora bank je jediné řešení. Ne, prohloubí naopak problémy. Východní Evropě ani euro! Východní Evropu je potřeba zachránit. - Jde vám z toho hlava kolem?
To proto, že vlastně nikdo nic neví, nikdo nemůže nic tvrdit s jistotou. Světová ekonomika a tím i společnost se ocitla v místě, odkud se může vyvíjet mnoha různými způsoby. Pro matematiky to pěkně řekl enfant terrible české ekonomie Tomáš Sedláček: v bodě nespojitosti nemá funkce derivaci. Kde je zlom, tam v tu chvíli není směr, protože tam jsou všechny směry najednou.
Což je důvod, proč se k prognózám nyní stavět chladně. Opírají se o předsudky, přání a zájmy svých autorů stejně jako vždycky, ale tentokrát už o nic jiného navíc. Jistě, v tom množství názorů se nakonec někdo nejspíš trefí, ale nemá velkou cenu lámat si hlavu, kdo to bude. Jednu věc ale známe s jistotu: příčinu krize.
Je to spotřeba neúměrná možnostem. Ty slavné hypotéky v Americe jsou jen vrškem ledovce, všichni na Západě jsme žili částečně za neexistující peníze. Teď zaplatíme dluhy a úroky, obrazně i doslova, což nebude příjemné a hodně lidí to šeredně skřípne, bohužel hlavně ty nesprávné - čemuž dovedeme zabránit jen v omezené míře. To je teď jeden ze dvou úkolů politiků a lídrů byznysu, ten snazší: nedopustit, aby zranitelní padli na dno. Ten těžší úkol: vymyslet, jak to budeme dělat potom, po krizi. Aby společnost fungovala, ale ne na dluh.
8. dubna 2009
V Českých Budějovicích by chtěl žít každý
Jak pravil klasik. Aby taky ne, když tam peníze padají z nebe.
Fakta asi znáte. Na reklamní akci jednoho soukromého rádia vysypali z jeřábu do zaplněného náměstí sto tisíc korun v padesátikorunových poukázkách. Lidé se porvali a pošlapali, dvě děti jsou vážně zraněné. Policie vyšetřuje „neznámého pachatele“, který je však dobře známý: jeden idiot, který to vymyslel a realizoval a druhý idiot, který to na magistrátu schválil. Hodit peníze do davu je druhý nejzaručenější způsob, jak v něm vyvolat psychózu. (Na prvním místě je lynčování, na třetím fotbal.) Bylo by správné zavřít za tuhle zrůdnost autora nápadu i to rádio. Kdyby to nešlo přímo, vždycky se dá najít nějaký účelový paragraf, vždycky se nějaký našel; tak snad by to jednou výjimečně šlo i pro dobrou věc. Přinejhorším jim tam pošlete kontrolu z berňáku a to by v tom byl čert.
Na náměstí Přemysla Otakara II. jsem nebyl, přesto si dovolím odhadnout, že by to dopadlo zhruba stejně, ať by tam byl průměrný (nebo neprůměrný) vzorek obyvatel Budějovic nebo klášterní novicky, univerzitní profesoři nebo bezdomovci, ať by to bylo ve Švédsku nebo ve Rwandě. Dav se řídí vlastními zákonitostmi, které nemají s vlastnostmi jednotlivců nic společného. Dohadoval jsem se dnes dopoledne přes Twitter - hloupost, já vím - s těmi, kdo vytáhli označení lůza, plebs, socky. Nemám tahle slova rád, hodně; dovedou mě neúměrně rozčilit. Kdo jste, říkám si vždycky, že si dovolíte takhle se vyvyšovat a pohrdat? Jste si opravdu jisti svou nadřazeností? Davovou psychózu jsem zažil dvakrát, jednou jako účastník, jednou jako pořadatel čehosi. Poučné to bylo v obou případech - když se to jednou rozjede, zastavíte to asi stejně snadno jako lavinu. Lidé odolní proti tomuhle přechodnému zešílení existují, je jich ovšem velice málo a myslím, že to nikdo o sobě nemůže vědět s jistotou, dokud si to opravdu nevyzkouší. Pak už nejde o poletující padesátikoruny, jde o to, že vám přecvaklo v hlavě.
Dělá mi odjakživa potíže uvěřit, že ty řeči o lůze a sockách někdo myslí vážně, ne jako pózu či pubertální vtip; ale už si začínám opatrně připouštět, že to je autentický postoj a že může postihnout i vysoce inteligentní lidi. V souvislosti s budějovickým případem je to obzvlášť nepřiměřené. Podívejte, asi se shodneme, že vyvyšovat se nad druhé na základě majetku nebo původu je směšné a ubohé a dávno z módy. Pak už ovšem zbývá jen pocit nadřazenosti kvůli schopnostem, vlastnostem a postojům, ale pokud je někdo po této stránce kvalitní, pak do této kvality patří i to, že žádný pocit nadřazenosti nemáte. Sociální struktura v Česku je pořád ještě hodně plochá, jsme národ, kde se v hospodě může sejít topenář, filolog, manažer a nezaměstnaný na podpoře - a rozumějí si. Mám za to, že to tak je dobře a že to je velká výhoda proti společnostem, kde to takhle nefunguje. Asi bych si měl ale připustit, že to už není většinový názor a že s mou generací možná vymře. - Uvažujeme v kolejích těch slov, která používáme. Lepit na ty druhé nálepky, jež jsou nadávkami, nezanechá vaši duši bez následků: začnete je tak opravdu vidět, všechny. Obecně: lepit jakékoli nálepky nezůstane bez následků.
Ale čert to všechno vem. Hlavně ať se ty potlučené děti uzdraví brzy a bez následků.
Fakta asi znáte. Na reklamní akci jednoho soukromého rádia vysypali z jeřábu do zaplněného náměstí sto tisíc korun v padesátikorunových poukázkách. Lidé se porvali a pošlapali, dvě děti jsou vážně zraněné. Policie vyšetřuje „neznámého pachatele“, který je však dobře známý: jeden idiot, který to vymyslel a realizoval a druhý idiot, který to na magistrátu schválil. Hodit peníze do davu je druhý nejzaručenější způsob, jak v něm vyvolat psychózu. (Na prvním místě je lynčování, na třetím fotbal.) Bylo by správné zavřít za tuhle zrůdnost autora nápadu i to rádio. Kdyby to nešlo přímo, vždycky se dá najít nějaký účelový paragraf, vždycky se nějaký našel; tak snad by to jednou výjimečně šlo i pro dobrou věc. Přinejhorším jim tam pošlete kontrolu z berňáku a to by v tom byl čert.
Na náměstí Přemysla Otakara II. jsem nebyl, přesto si dovolím odhadnout, že by to dopadlo zhruba stejně, ať by tam byl průměrný (nebo neprůměrný) vzorek obyvatel Budějovic nebo klášterní novicky, univerzitní profesoři nebo bezdomovci, ať by to bylo ve Švédsku nebo ve Rwandě. Dav se řídí vlastními zákonitostmi, které nemají s vlastnostmi jednotlivců nic společného. Dohadoval jsem se dnes dopoledne přes Twitter - hloupost, já vím - s těmi, kdo vytáhli označení lůza, plebs, socky. Nemám tahle slova rád, hodně; dovedou mě neúměrně rozčilit. Kdo jste, říkám si vždycky, že si dovolíte takhle se vyvyšovat a pohrdat? Jste si opravdu jisti svou nadřazeností? Davovou psychózu jsem zažil dvakrát, jednou jako účastník, jednou jako pořadatel čehosi. Poučné to bylo v obou případech - když se to jednou rozjede, zastavíte to asi stejně snadno jako lavinu. Lidé odolní proti tomuhle přechodnému zešílení existují, je jich ovšem velice málo a myslím, že to nikdo o sobě nemůže vědět s jistotou, dokud si to opravdu nevyzkouší. Pak už nejde o poletující padesátikoruny, jde o to, že vám přecvaklo v hlavě.
Dělá mi odjakživa potíže uvěřit, že ty řeči o lůze a sockách někdo myslí vážně, ne jako pózu či pubertální vtip; ale už si začínám opatrně připouštět, že to je autentický postoj a že může postihnout i vysoce inteligentní lidi. V souvislosti s budějovickým případem je to obzvlášť nepřiměřené. Podívejte, asi se shodneme, že vyvyšovat se nad druhé na základě majetku nebo původu je směšné a ubohé a dávno z módy. Pak už ovšem zbývá jen pocit nadřazenosti kvůli schopnostem, vlastnostem a postojům, ale pokud je někdo po této stránce kvalitní, pak do této kvality patří i to, že žádný pocit nadřazenosti nemáte. Sociální struktura v Česku je pořád ještě hodně plochá, jsme národ, kde se v hospodě může sejít topenář, filolog, manažer a nezaměstnaný na podpoře - a rozumějí si. Mám za to, že to tak je dobře a že to je velká výhoda proti společnostem, kde to takhle nefunguje. Asi bych si měl ale připustit, že to už není většinový názor a že s mou generací možná vymře. - Uvažujeme v kolejích těch slov, která používáme. Lepit na ty druhé nálepky, jež jsou nadávkami, nezanechá vaši duši bez následků: začnete je tak opravdu vidět, všechny. Obecně: lepit jakékoli nálepky nezůstane bez následků.
Ale čert to všechno vem. Hlavně ať se ty potlučené děti uzdraví brzy a bez následků.
2. dubna 2009
22. března 2009
Papež a prezervativy
Každému, kdo chce věcně diskutovat o neblahých důsledcích afrických proslovů Benedikta XVI., doporučuji zvážit následující body:
Pokud jde o katolickou církev, ta má své priority a přežití jednotlivců mezi nimi prostě občas není ta nejvyšší. (V tom není mezi podobnými institucemi ani sama, ani nejhorší.) Dokud bude, jiná nebude. Je pošetilé očekávat, že její nejvyšší představitel, patřící navíc ke konzervativnímu křídlu, sebeméně zpochybní důležitou část dogmatu. Radí-li zdrženlivost a věrnost namísto antikoncepce a ochrany proti nákaze, není to lživá rada, jen nerealistická. Zrovna tak nerealistické ovšem je žádat po něm něco jiného.
Neříkám, že tohle všechno je dobře, jen říkám, že to tak je.
- První a hlavní důvod, proč se v Africe málo používají kondomy, je ekonomický. Když vyděláváte dva dolary denně, je pro vás ta papírová krabička sakra drahá a peníze se dají použít užitečněji i příjemněji. Výjimkou je Jižní Afrika, kde v lékárnách dostanete kondomy zdarma, velká poptávka po nich však ani tam není, protože...
- ...pro většinu Afričanů (neříkám, že také Afričanek, ale těch se většinou nikdo neptá) je tento způsob ochrany nemužný, komický a zahanbující. Kdyby kamarádi věděli, budou se vám smát hodně dlouho - a to je rozhodujcí.
- Mnozí obyvatelé Afriky naprosto nevěří ve spojitost mezi AIDS a pohlavním stykem, někteří z nich jsou vlivní a hlásají tento názor z pozice autority, dobře známým příkladem je bývalý jihoafrický prezident Thabo Mbeki.
- Ke křesťanství se hlásí asi třetina obyvatel Afriky. Zdaleka ne všichni z této třetiny jsou římští katolíci a zdaleka ne všichni, kdo se k římskému katolicismu hlásí, berou papežova slova jako zákon.
Pokud jde o katolickou církev, ta má své priority a přežití jednotlivců mezi nimi prostě občas není ta nejvyšší. (V tom není mezi podobnými institucemi ani sama, ani nejhorší.) Dokud bude, jiná nebude. Je pošetilé očekávat, že její nejvyšší představitel, patřící navíc ke konzervativnímu křídlu, sebeméně zpochybní důležitou část dogmatu. Radí-li zdrženlivost a věrnost namísto antikoncepce a ochrany proti nákaze, není to lživá rada, jen nerealistická. Zrovna tak nerealistické ovšem je žádat po něm něco jiného.
Neříkám, že tohle všechno je dobře, jen říkám, že to tak je.
21. března 2009
Březen měsíc ničeho
(Sloupek v E15 z této středy. Jaro je tady!)
V liturgickém kalendáři minulého režimu býval březen Měsícem knihy. Během budování reálného kapitalismu se stal Měsícem internetu, ale to už je také minulost, letos poprvé se tato kampaň nekoná – pro nezájem sponzorů. Oba ty svátky propagovaly, co propagaci nepotřebovalo: lidé četli a připojovali se k internetu i bez nich. Oba byly závislé, každý dle povahy své doby: první na ideologii, druhý na penězích. Měsíc knihy nepatřil všem knihám, ale jen těm, které nezlobily. Ty druhé ke čtenářům nesměly nejen v březnu, ale po celý rok. Měsíc internetu existoval díky snaze počítačových firem vychovat si stálé zákazníky.
A fungovalo to špatně, protože obě kampaně cílily na inteligentnější část společnosti a s tou se to vždycky může zvrtnout a taky že zvrtlo. Cílová skupina prvního Března se rychle propracovala od Fučíkova odznaku k Solženicynovi a Orwellovi. Internetová generace přestala komerčním evangeliím věřit ještě rychleji. Takže proč platit masáž mozků, když tím více věrných nezískáte?
Ať si nadšenci moderních technologií tvrdí co chtějí, rozvratná síla internetu je však mnohem menší než moc knihy. Kniha je čistý obsah a nic než obsah. Na webu se hlouposti a manipulace dají našminkovat do půvabna mnohem účinněji. V tom je také dvojsečnost širokých kampaní v dnešní době [hrozná formulace - takových kampaní jako BMI, chtěl jsem tím říci]. Ať to myslíte sebelíp, vždycky to někdo dokáže použít po svém, pro sebe.
Ať se dobře daří tvůrcům i příjemcům sdělení, ať žije kniha i internet: bez kampaní. Ať si každý jeden z nás hledá cesty jimi a k nim sám. Březen ponechme tím, čím byl po tisíciletí, místem rovnodennosti, pohanským Měsícem jara, přes nějž se houpavě sem tam procházejí křesťanské a židovské pohyblivé svátky. Na jednu dvanáctinu roku je to náklad až až.
V liturgickém kalendáři minulého režimu býval březen Měsícem knihy. Během budování reálného kapitalismu se stal Měsícem internetu, ale to už je také minulost, letos poprvé se tato kampaň nekoná – pro nezájem sponzorů. Oba ty svátky propagovaly, co propagaci nepotřebovalo: lidé četli a připojovali se k internetu i bez nich. Oba byly závislé, každý dle povahy své doby: první na ideologii, druhý na penězích. Měsíc knihy nepatřil všem knihám, ale jen těm, které nezlobily. Ty druhé ke čtenářům nesměly nejen v březnu, ale po celý rok. Měsíc internetu existoval díky snaze počítačových firem vychovat si stálé zákazníky.
A fungovalo to špatně, protože obě kampaně cílily na inteligentnější část společnosti a s tou se to vždycky může zvrtnout a taky že zvrtlo. Cílová skupina prvního Března se rychle propracovala od Fučíkova odznaku k Solženicynovi a Orwellovi. Internetová generace přestala komerčním evangeliím věřit ještě rychleji. Takže proč platit masáž mozků, když tím více věrných nezískáte?
Ať si nadšenci moderních technologií tvrdí co chtějí, rozvratná síla internetu je však mnohem menší než moc knihy. Kniha je čistý obsah a nic než obsah. Na webu se hlouposti a manipulace dají našminkovat do půvabna mnohem účinněji. V tom je také dvojsečnost širokých kampaní v dnešní době [hrozná formulace - takových kampaní jako BMI, chtěl jsem tím říci]. Ať to myslíte sebelíp, vždycky to někdo dokáže použít po svém, pro sebe.
Ať se dobře daří tvůrcům i příjemcům sdělení, ať žije kniha i internet: bez kampaní. Ať si každý jeden z nás hledá cesty jimi a k nim sám. Březen ponechme tím, čím byl po tisíciletí, místem rovnodennosti, pohanským Měsícem jara, přes nějž se houpavě sem tam procházejí křesťanské a židovské pohyblivé svátky. Na jednu dvanáctinu roku je to náklad až až.
9. března 2009
CEE
(Sloupek v E15 z minulé středy, zapomněl jsem ho vyvěsit. The Economist mezitím otiskl v rubrice Zasláno dopis viceguvernéra ČNB Miroslava Singera uvádějící na pravou míru, jak je to s českou ekonomikou. Obávám se, že ke změně vnímání to nestačí. V krizi točící se kolem čísel ta čísla sama už skoro nikoho nezajímají.)
Vídeň, jak všichni vědí, je na východ od celého historického Království českého (pomineme-li Lanškroun). Geografický střed Evropy naproti tomu leží - jak aspoň tvrdí Wikipedia - u běloruského města Marjina Horka kousek jihovýchodně od Minsku. Aby se však Evropa opravdu otáčela podle tohoto středu, musí zahrnovat například i republiku Komi, mimochodem větší než celé Německo, a to včetně tamních vorkutských lágrů. Z hlediska zeměpisu i dějepisu to tak je správně, ale vykládejte to dneska někomu v Bruselu! O Praze ani nemluvě.
Východní, nebo střední? Čím víc se o nálepku střední Evropy budeme prát, tím víc budeme objektivně patřit do východní, kde se lidé perou o nálepky, neboť na těch tam záleží víc než na realitě. Na Západě to o nás vědí a proto už dávno vymysleli sousloví "střední a východní", Central and Eastern Europe, CEE. Čti: to je ta východní Evropa, co si o sobě myslí, že je střední. Je to politicky korektní a zcela jasné.
Nám Čechům by se teď náramně hodilo nakreslit nějakou dělicí čáru, protože kdo jiný z CEE by se ocitl od ní na západ, když ne my? Ona v podstatě historicky existuje, dělila staré Rakousko na Cislajtánii a Translajtánii (zadejte do Google: Leitha). Anebo by se dala chápat jako mez latinské evangelizace, což je vstřícnější k našim visegrádským přátelům. Jenže nic z toho už neplatí, čáry po svém překreslil Stalin a Churchill s Rooseveltem kývali, a teď je zas kreslí Banka a Fond a Moody's a Fitch a S&P.
Dějepisu a zeměpisu neutečete. Budou nás vždy házet do jednoho pytle se sousedy. Křik zevnitř: „Já tu jsem omylem!“ nepomůže. Každá jiná strategie je lepší.
Vídeň, jak všichni vědí, je na východ od celého historického Království českého (pomineme-li Lanškroun). Geografický střed Evropy naproti tomu leží - jak aspoň tvrdí Wikipedia - u běloruského města Marjina Horka kousek jihovýchodně od Minsku. Aby se však Evropa opravdu otáčela podle tohoto středu, musí zahrnovat například i republiku Komi, mimochodem větší než celé Německo, a to včetně tamních vorkutských lágrů. Z hlediska zeměpisu i dějepisu to tak je správně, ale vykládejte to dneska někomu v Bruselu! O Praze ani nemluvě.
Východní, nebo střední? Čím víc se o nálepku střední Evropy budeme prát, tím víc budeme objektivně patřit do východní, kde se lidé perou o nálepky, neboť na těch tam záleží víc než na realitě. Na Západě to o nás vědí a proto už dávno vymysleli sousloví "střední a východní", Central and Eastern Europe, CEE. Čti: to je ta východní Evropa, co si o sobě myslí, že je střední. Je to politicky korektní a zcela jasné.
Nám Čechům by se teď náramně hodilo nakreslit nějakou dělicí čáru, protože kdo jiný z CEE by se ocitl od ní na západ, když ne my? Ona v podstatě historicky existuje, dělila staré Rakousko na Cislajtánii a Translajtánii (zadejte do Google: Leitha). Anebo by se dala chápat jako mez latinské evangelizace, což je vstřícnější k našim visegrádským přátelům. Jenže nic z toho už neplatí, čáry po svém překreslil Stalin a Churchill s Rooseveltem kývali, a teď je zas kreslí Banka a Fond a Moody's a Fitch a S&P.
Dějepisu a zeměpisu neutečete. Budou nás vždy házet do jednoho pytle se sousedy. Křik zevnitř: „Já tu jsem omylem!“ nepomůže. Každá jiná strategie je lepší.
3. března 2009
Jeden bit nestačí - dodatek
Hele, toho pana Denta jsi moc nepotěšil.
To mě mrzí, to je to poslední, co jsem chtěl udělat. Ale až si to přečte znova, musí přece pochopit, že sakra nejsme v rozporu. Znám to z vlastní zkušenosti, jak nepřesně a zaujatě čte člověk napoprvé všechno, co se ho týká osobně. Zřejmě tě před tím neuchrání ani maska Misantropa. Podívej jen na tu poslední větu: „Pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl a velmi mne to mrzí.“ Za prvé, jací „všichni“? Za druhé, ani jen jeden já jsem to takhle nepochopil a nenapsal.
Opravdu nenapsal? Řekl jsi, že tě mrzí, žes na ten dotazník odpovídal. Žes jeho autorovi naletěl. Že se za to stydíš.
Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě. Za to hergot autor otázek nemůže, tak ať mi to nepodsouvá, nebo se namouduši kvůli samé slušnosti a ohleduplnosti začneme navzájem škrtit!
Uklidni se, chlape.
Podívej, Arthur Dent má samozřejmě pravdu v tom, že jednoznačné odpovědi požaduje kdekdo. Myslím, že nejen dnes, že to tak bylo vždycky. ("Co si myslíte o vstupu spojeneckých vojsk?") Rozlišme dvě situace: buď jsme spolu jen my hoši, co spolu mluvíme, pak si můžeme ujasňovat pojmy a vybrušovat nástroje a upozorňovat se na špatně položené otázky. Anebo - člověk stojí před ozbrojencem nebo Dějinami nebo Vyšší bytostí nebo prachobyčejnou mravní povinností. Těm se nedá říct, že jejich otázka je špatně položená (což je téměř vždy). Těm musíš odpovědět, rychle a jednoznačně a nevratně. Dent navrhl: zahrajme si hru, jak bychom v takové situaci odpověděli. K žádnému černobílému vidění světa nanabádá. Jen se ptá, co říkat těm, kdo sami ten svět černobíle vidí. A tady se rozcházíme.
Jak?
On by jim prostě odpověděl. Předpokládám, že hlavně proto, aby je měl z krku, aby dali pokoj. Já to udělal po jeho vzoru taky, ale teď si myslím, že správnější by bylo takovému tazateli říci: hele, jsi Dějiny nebo Vyšší bytost nebo mravní povinnost nebo na mě aspoň něčím míříš? Protože pokud ne, pak si buď poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč...
...za klobouk.
Jojo. A ač pana Denta neznám osobně, myslím, že on by se k tomu hypotetickému tazateli zachoval stejně. Nejsme v rozporu.
Tak proč o tom tolik nažvaníte, kluci?
Baví nás to. Jsme grafomani. Já mám navíc právě teď spoustu jiné naléhavé práce a takhle ji mohu hořkosladce odkládat. - A třeba v takových diskusích přece jen něco maličko objevíme, já i pan Dent i ostatní.
Nech toho a jdi pracovat. A toho Denta pozvi někdy na flašku vína, povídejte si sami, potykejte si u toho už konečně a zbytek světa aspoň na chvíli vynechte.
Výborný nápad. Kdy máte čas, Martine?
To mě mrzí, to je to poslední, co jsem chtěl udělat. Ale až si to přečte znova, musí přece pochopit, že sakra nejsme v rozporu. Znám to z vlastní zkušenosti, jak nepřesně a zaujatě čte člověk napoprvé všechno, co se ho týká osobně. Zřejmě tě před tím neuchrání ani maska Misantropa. Podívej jen na tu poslední větu: „Pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl a velmi mne to mrzí.“ Za prvé, jací „všichni“? Za druhé, ani jen jeden já jsem to takhle nepochopil a nenapsal.
Opravdu nenapsal? Řekl jsi, že tě mrzí, žes na ten dotazník odpovídal. Žes jeho autorovi naletěl. Že se za to stydíš.
Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě. Za to hergot autor otázek nemůže, tak ať mi to nepodsouvá, nebo se namouduši kvůli samé slušnosti a ohleduplnosti začneme navzájem škrtit!
Uklidni se, chlape.
Podívej, Arthur Dent má samozřejmě pravdu v tom, že jednoznačné odpovědi požaduje kdekdo. Myslím, že nejen dnes, že to tak bylo vždycky. ("Co si myslíte o vstupu spojeneckých vojsk?") Rozlišme dvě situace: buď jsme spolu jen my hoši, co spolu mluvíme, pak si můžeme ujasňovat pojmy a vybrušovat nástroje a upozorňovat se na špatně položené otázky. Anebo - člověk stojí před ozbrojencem nebo Dějinami nebo Vyšší bytostí nebo prachobyčejnou mravní povinností. Těm se nedá říct, že jejich otázka je špatně položená (což je téměř vždy). Těm musíš odpovědět, rychle a jednoznačně a nevratně. Dent navrhl: zahrajme si hru, jak bychom v takové situaci odpověděli. K žádnému černobílému vidění světa nanabádá. Jen se ptá, co říkat těm, kdo sami ten svět černobíle vidí. A tady se rozcházíme.
Jak?
On by jim prostě odpověděl. Předpokládám, že hlavně proto, aby je měl z krku, aby dali pokoj. Já to udělal po jeho vzoru taky, ale teď si myslím, že správnější by bylo takovému tazateli říci: hele, jsi Dějiny nebo Vyšší bytost nebo mravní povinnost nebo na mě aspoň něčím míříš? Protože pokud ne, pak si buď poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč...
...za klobouk.
Jojo. A ač pana Denta neznám osobně, myslím, že on by se k tomu hypotetickému tazateli zachoval stejně. Nejsme v rozporu.
Tak proč o tom tolik nažvaníte, kluci?
Baví nás to. Jsme grafomani. Já mám navíc právě teď spoustu jiné naléhavé práce a takhle ji mohu hořkosladce odkládat. - A třeba v takových diskusích přece jen něco maličko objevíme, já i pan Dent i ostatní.
Nech toho a jdi pracovat. A toho Denta pozvi někdy na flašku vína, povídejte si sami, potykejte si u toho už konečně a zbytek světa aspoň na chvíli vynechte.
Výborný nápad. Kdy máte čas, Martine?
Jeden bit nestačí
Víš, co mě nejvíc mrzí z toho, co jsem tady napsal? Co bych rád vzal zpátky, kdyby web neměl tak sloní paměť?
Vím, vždyť já jsem taky ty. Ale proč jsi tedy ten Dentův dotazník vyplňoval, nutil tě někdo?
To byla ta Gaza tenkrát… a vůbec, občas se člověk chce definovat. To je v pořádku, ale má se to dělat mlčky. Činem, ne slovem. Naletěl jsem Dentovu tvrzení, že je zapotřebí jednoznačných odpovědí. To je pravda, ale k tomu musí také být otázky, které takovému zadání vyhovují. Ty jeho takové nebyly.
Dokaž to.
To mohu vzít jako příklad cokoli. Pravice/levice? Co to znamená? Lidé se hlásí k tomu či onomu, ale to se přihlašují k nálepce, ne k podstatě, tu nemají promyšlenou. Kráčejí s davem souvěrců do svého kostela. Shodnou se dva „levičáci“ dnes, co to je levice? - Dotaz na ekonomickou víru či preferenci? To je ještě mlhavější. Jak z bláta uplácat jednoznačnou odpověď? Palestina/Izrael? Na to snad ani jednoznačná odpověď být nesmí, vždyť by se rovnala rozsudku nad národem. Aktivisté? Jací aktivisté, kdo to je? Copak existují nějací všeobecní aktivisté, aktivisté s neurčitým členem? (Připouštím – pár takových lidí by se i našlo.) Radar? Žádný radar není, je jen klubko dílčích otázek, které s ním nějak souvisejí. Klaus? Vždyť pořád nemám vyřešeno, zda to je nesoudný protivný dědek nebo odvážný muž s mozkem jak břitva (a mám podezření, že platí ta nejhorší možnost: že on je tohle oboje najednou). Globální oteplování? Námitka, pane předsedo, ať pan právní zástupce jasně formuluje otázku! A tak dále.
Některé z Dentových otázek ale bezpochyby fungují jako dichotomie.
Některé ano, anebo by s nevelkým upřesněním tak fungovat mohly: Temelín, 30 Kč, politické strany, snad i ta Lisabonská smlouva. Člověče, formulovat správně otázku, která řeže a nedrolí, na kterou se dá odpovědět jen ano/ne, to vůbec není snadná věc.
A asi to nejde na jakékoli téma.
To nevím. Má se jíst maso? To je špatná dichotomie, na to se nedá odpovědět ano/ne. Ale: Jsi vegetarián? To je jednoduché a v pořádku. Musíš se ptát na osobní postoj, ne na obecný princip; a ten postoj musí být kódovatelný jedním bitem. A třetí podmínka: formulace otázky nesmí používat mlhavé pojmy, takové, které si každý může vykládat a pravděpodobně vykládá po svém. Brusel ano, Brusel ne? To je otázka zjišťující osobní postoj – v pořádku, má (dejme tomu) jen dvě možné odpovědi – v pořádku, ale co to je ten metaforický Brusel? Pro každého z nás něco jiného.
Takže třeba: Může podle tvého názoru LHC v CERN zničit vesmír?
Ano, to by šlo. Tady ale zas vidíš, že je také třeba dekódovat odpověď. Z téhle se dozvíš buď to, zda dotazovaný něco ví o fyzice, nebo to, zda by měl zajít k psychiatrovi. Bez dalších informací ale neodlišíš tyhle dvě možnosti od sebe. V jedné škatulce se tak ocitnou potrhlí katastrofisté, jistá část duševně zdravých humanitních vzdělanců, nějaké promile těch, kdo se jen rádi liší a nemohou ten sklon překonat, a možná jeden nerozpoznaný génius, který tuší něco, co my ne.
Tím, že jsi připustil toho génia, ses do té směsné škatulky zařadil sám, víš to?
Ano. Ale už nepoznáš, kterým z jejích možných obyvatel jsem. Podobné dotazníky mohou být čtivé, ale nedají se brát vážně, protože metodologicky jsou úplně špatně. Každý, kdo pracuje třeba v průzkumu veřejného mínění, by z nich dostal osypky.
Nepřeháněj, je to jen zábava.
Když já nevím. Přispívá to ke zmatení pojmů, víš? Lidé si myslí, že si udělali jasněji – odpověděli přece dvacetkrát po sobě ano/ne – a přitom v tom mají větší zmatek než předtím. Hlásíme se k nálepkám, ne k podstatě. K víře, ne ke znalosti toho, v co věříme. Kolik levičáků četlo a promyslelo Marxe, Marcuseho, Fromma, Žižeka? Kolik pravičáků doopravdy zná Friedmana (Miltona, ne Toma) a rakouskou školu? Kdo četl a chápe aspoň tu Ayn Rand?
Spousta lidí, náfuko.
A spousta ne, nebo povrchně, ale hlásí se k té či oné nálepce. Kloužeme po povrchu. Říkáme ano/ne tam, kde žádné ano/ne není, anebo tam, kde nechápeme, na jakou otázku to vlastně odpovídáme.
Za to Arthur Dent opravdu nemůže.
Copak ho obviňuju? Leda sebe, že jsem na jeho zajímavý nápad takhle neodpověděl hned.
Vím, vždyť já jsem taky ty. Ale proč jsi tedy ten Dentův dotazník vyplňoval, nutil tě někdo?
To byla ta Gaza tenkrát… a vůbec, občas se člověk chce definovat. To je v pořádku, ale má se to dělat mlčky. Činem, ne slovem. Naletěl jsem Dentovu tvrzení, že je zapotřebí jednoznačných odpovědí. To je pravda, ale k tomu musí také být otázky, které takovému zadání vyhovují. Ty jeho takové nebyly.
Dokaž to.
To mohu vzít jako příklad cokoli. Pravice/levice? Co to znamená? Lidé se hlásí k tomu či onomu, ale to se přihlašují k nálepce, ne k podstatě, tu nemají promyšlenou. Kráčejí s davem souvěrců do svého kostela. Shodnou se dva „levičáci“ dnes, co to je levice? - Dotaz na ekonomickou víru či preferenci? To je ještě mlhavější. Jak z bláta uplácat jednoznačnou odpověď? Palestina/Izrael? Na to snad ani jednoznačná odpověď být nesmí, vždyť by se rovnala rozsudku nad národem. Aktivisté? Jací aktivisté, kdo to je? Copak existují nějací všeobecní aktivisté, aktivisté s neurčitým členem? (Připouštím – pár takových lidí by se i našlo.) Radar? Žádný radar není, je jen klubko dílčích otázek, které s ním nějak souvisejí. Klaus? Vždyť pořád nemám vyřešeno, zda to je nesoudný protivný dědek nebo odvážný muž s mozkem jak břitva (a mám podezření, že platí ta nejhorší možnost: že on je tohle oboje najednou). Globální oteplování? Námitka, pane předsedo, ať pan právní zástupce jasně formuluje otázku! A tak dále.
Některé z Dentových otázek ale bezpochyby fungují jako dichotomie.
Některé ano, anebo by s nevelkým upřesněním tak fungovat mohly: Temelín, 30 Kč, politické strany, snad i ta Lisabonská smlouva. Člověče, formulovat správně otázku, která řeže a nedrolí, na kterou se dá odpovědět jen ano/ne, to vůbec není snadná věc.
A asi to nejde na jakékoli téma.
To nevím. Má se jíst maso? To je špatná dichotomie, na to se nedá odpovědět ano/ne. Ale: Jsi vegetarián? To je jednoduché a v pořádku. Musíš se ptát na osobní postoj, ne na obecný princip; a ten postoj musí být kódovatelný jedním bitem. A třetí podmínka: formulace otázky nesmí používat mlhavé pojmy, takové, které si každý může vykládat a pravděpodobně vykládá po svém. Brusel ano, Brusel ne? To je otázka zjišťující osobní postoj – v pořádku, má (dejme tomu) jen dvě možné odpovědi – v pořádku, ale co to je ten metaforický Brusel? Pro každého z nás něco jiného.
Takže třeba: Může podle tvého názoru LHC v CERN zničit vesmír?
Ano, to by šlo. Tady ale zas vidíš, že je také třeba dekódovat odpověď. Z téhle se dozvíš buď to, zda dotazovaný něco ví o fyzice, nebo to, zda by měl zajít k psychiatrovi. Bez dalších informací ale neodlišíš tyhle dvě možnosti od sebe. V jedné škatulce se tak ocitnou potrhlí katastrofisté, jistá část duševně zdravých humanitních vzdělanců, nějaké promile těch, kdo se jen rádi liší a nemohou ten sklon překonat, a možná jeden nerozpoznaný génius, který tuší něco, co my ne.
Tím, že jsi připustil toho génia, ses do té směsné škatulky zařadil sám, víš to?
Ano. Ale už nepoznáš, kterým z jejích možných obyvatel jsem. Podobné dotazníky mohou být čtivé, ale nedají se brát vážně, protože metodologicky jsou úplně špatně. Každý, kdo pracuje třeba v průzkumu veřejného mínění, by z nich dostal osypky.
Nepřeháněj, je to jen zábava.
Když já nevím. Přispívá to ke zmatení pojmů, víš? Lidé si myslí, že si udělali jasněji – odpověděli přece dvacetkrát po sobě ano/ne – a přitom v tom mají větší zmatek než předtím. Hlásíme se k nálepkám, ne k podstatě. K víře, ne ke znalosti toho, v co věříme. Kolik levičáků četlo a promyslelo Marxe, Marcuseho, Fromma, Žižeka? Kolik pravičáků doopravdy zná Friedmana (Miltona, ne Toma) a rakouskou školu? Kdo četl a chápe aspoň tu Ayn Rand?
Spousta lidí, náfuko.
A spousta ne, nebo povrchně, ale hlásí se k té či oné nálepce. Kloužeme po povrchu. Říkáme ano/ne tam, kde žádné ano/ne není, anebo tam, kde nechápeme, na jakou otázku to vlastně odpovídáme.
Za to Arthur Dent opravdu nemůže.
Copak ho obviňuju? Leda sebe, že jsem na jeho zajímavý nápad takhle neodpověděl hned.
1. března 2009
Končí jedna éra
(Sloupek v E15 z poslední středy. Někdejší šéfredaktor PC Worldu Michal Pospíšil už v půlce devadesátých let popsal situaci přesně: „Máš doma ledničku? Máš. A čteš časopis o ledničkách?“ Ani na veletrhy ledniček není proč jezdit, i když některým z nás trvalo dlouho, než jsme si to naplno připustili. - Michal z toho vyvodil závěry včas, počítačové žurnalistice dal spokojeně vale a založil si místo toho školu paraglidingu, což mu upřímně přeju a schvaluju. Možná by o něčem podobném měl v IT uvažovat leckdo.)
Minulý týden jsme se dozvěděli, že veletrh Invex po osmnácti letech končí – zbyde z něj jen jméno a snad začátek nové tradice odborných konferencí. V pondělí zas tyto noviny otiskly rozhovor s Janem Mühlfeitem, jedním z šéfů evropského Microsoftu, a v tom rozhovoru téměř nepadlo slovo informatika. To spolu souvisí. Informační technologie neztratily sice význam, ale lesk, slávu a kouzlo ano. Je to špatná zpráva pro pořadatele veletrhů, pro reklamu, pro odborné časopisy. Z hlediska podstaty věci – tedy produkce a užití IT – však tyhle novinky neznamenají téměř nic.
Informační technologie jsou všední součástí života, doma i v práci. Ke komunikaci a k práci s údaji všeho druhu, od úředních formulářů po filmy, používáme počítač, protože co jiného přece? Co bývalo převratné – internet, digitální fotoaparát, DVD, práce z domova, jízdenka na tramvaj ve formě SMS – je dnes banální. Od zázraku k banalitě jsme přitom dorazili nesmírně rychle. Veletrh počítačů je náhle veletrhem banalit, informace o novinkách si každý najde snáze na webu a velké obchody v podnikové sféře se také uzavírají už dočista jinak, než když se inženýři a ředitelé kdysi scházeli u vystaveného prototypu, uznale zamlaskali a podpis smluvy zapili koňakem.
Informatika teď začne být neviditelná – ve dvou smyslech slova. Jednak se postupně vytratí ze seznamu módních trendů (ne docela: čas od času se vždy objeví nějaký nový Twitter či iPhone), jednak začne být daleko více než dříve infrastrukturní záležitostí. Kdo z nás vlastně ví, na kolika počítačích najednou se vyřizuje dotaz zadaný do Google, a kde ty počítače jsou, a jaký složitý software je řídí? Takhle vypadá blízká budoucnost IT – užitečná, nefotogenická, na první pohled naprosto nezajímavá. Vnitřek elektrárny také nemá přitažlivost pro nikoho kromě hrstky odborníků. (A teroristů.)
Minulý týden jsme se dozvěděli, že veletrh Invex po osmnácti letech končí – zbyde z něj jen jméno a snad začátek nové tradice odborných konferencí. V pondělí zas tyto noviny otiskly rozhovor s Janem Mühlfeitem, jedním z šéfů evropského Microsoftu, a v tom rozhovoru téměř nepadlo slovo informatika. To spolu souvisí. Informační technologie neztratily sice význam, ale lesk, slávu a kouzlo ano. Je to špatná zpráva pro pořadatele veletrhů, pro reklamu, pro odborné časopisy. Z hlediska podstaty věci – tedy produkce a užití IT – však tyhle novinky neznamenají téměř nic.
Informační technologie jsou všední součástí života, doma i v práci. Ke komunikaci a k práci s údaji všeho druhu, od úředních formulářů po filmy, používáme počítač, protože co jiného přece? Co bývalo převratné – internet, digitální fotoaparát, DVD, práce z domova, jízdenka na tramvaj ve formě SMS – je dnes banální. Od zázraku k banalitě jsme přitom dorazili nesmírně rychle. Veletrh počítačů je náhle veletrhem banalit, informace o novinkách si každý najde snáze na webu a velké obchody v podnikové sféře se také uzavírají už dočista jinak, než když se inženýři a ředitelé kdysi scházeli u vystaveného prototypu, uznale zamlaskali a podpis smluvy zapili koňakem.
Informatika teď začne být neviditelná – ve dvou smyslech slova. Jednak se postupně vytratí ze seznamu módních trendů (ne docela: čas od času se vždy objeví nějaký nový Twitter či iPhone), jednak začne být daleko více než dříve infrastrukturní záležitostí. Kdo z nás vlastně ví, na kolika počítačích najednou se vyřizuje dotaz zadaný do Google, a kde ty počítače jsou, a jaký složitý software je řídí? Takhle vypadá blízká budoucnost IT – užitečná, nefotogenická, na první pohled naprosto nezajímavá. Vnitřek elektrárny také nemá přitažlivost pro nikoho kromě hrstky odborníků. (A teroristů.)
25. února 2009
Teleport
Ptala se mě dnes v Praze na Žižkově starší hubená utahaná paní, zda nevím, kde tu je Moyzesova ulice. Že tam má být slovenská ambasáda. Nevěděl jsem, jen jsem si vzpomněl, že velvyslanectví je někde ve Střešovicích.
Teď jsem si to dohledal - zajímavé. Moyzesova ulice v Praze vůbec není, jen Moysesova na Lhotce, mezi paneláky tam žádný zastupitelský úřad není. Zato v Bratislavě v Moyzesově ulici je velvyslanectví. Slovinské.
Doufám, že si to paní jen někde špatně opsala. V opačném případě je něco značně v nepořádku buď s ní, nebo s vesmírem.
Teď jsem si to dohledal - zajímavé. Moyzesova ulice v Praze vůbec není, jen Moysesova na Lhotce, mezi paneláky tam žádný zastupitelský úřad není. Zato v Bratislavě v Moyzesově ulici je velvyslanectví. Slovinské.
Doufám, že si to paní jen někde špatně opsala. V opačném případě je něco značně v nepořádku buď s ní, nebo s vesmírem.
24. února 2009
Obyčejný fašismus
Pojem „fašismus“ se nemá zneužívat, jak nás učí Godwinův zákon; jednak proto, že se často někam přilepí mylně a zbytečně, jednak proto, že jeho nasazením končí rozumná diskuse. To nám však nesmí zabránit v jeho použití tam, kam patří.
Toto je fašismus. Moderní, uhlazený, (pro mnohé) velice líbivý, podložený korektními statistikami. Statistiky jsou (věřím) v pořádku. Citace ze zákonů ČR a EU také. Závěry, které z toho Štěpán Kotrba vyvodil, v pořádku nejsou. Jakmile začneme posuzovat lidi skupinově, ne individuálně, je s námi konec. Nepoznám nikomu na čele, zda je legální nebo ilegální, vzdělaný nebo nekvalifikovaný. Poznám ale, a vy taky, jestli je to flákač, ožrala a budižkničemu, anebo normálně fungující člověk. Poznám, zda přijímá a respektuje civilizační normy. Nic víc a nic míň od nikoho nechci.
Toto je fašismus. Moderní, uhlazený, (pro mnohé) velice líbivý, podložený korektními statistikami. Statistiky jsou (věřím) v pořádku. Citace ze zákonů ČR a EU také. Závěry, které z toho Štěpán Kotrba vyvodil, v pořádku nejsou. Jakmile začneme posuzovat lidi skupinově, ne individuálně, je s námi konec. Nepoznám nikomu na čele, zda je legální nebo ilegální, vzdělaný nebo nekvalifikovaný. Poznám ale, a vy taky, jestli je to flákač, ožrala a budižkničemu, anebo normálně fungující člověk. Poznám, zda přijímá a respektuje civilizační normy. Nic víc a nic míň od nikoho nechci.
(...) bychom za své daně měli poskytnout mladým Vietnamcům odborné vzdělání. Opak vždy byl a je pravdou. Nedělali by tu práci, pro kterou jsme je sem zvali. Tedy tu nejméně kvalifikovanou a nejméně placenou. Nekvalifikovaným českým dělníkům, kteří nemohli neplatit zdravotní a sociální pojištění, díky mladým Vietnamcům klesla mzda a nebo se stali nezaměstnatelní. A jsou v péči úřadů práce. Cikáni se stali nezaměstnatelní, i když to byli převážně oni, kteří pracovali na stavbách dálnic a mostů. Kteří hloubili kanalizaci a kabeláže Telecomu. Jsou v péči úřadů práce. (...) V ČR je právně uznáno 11 národnostních menšin, včetně ukrajinské a romské. Vietnamci zde netvoří oficiálně uznávanou národnostní menšinu. Velká, ekonomickou migrací a následnou regularizací navýšená vietnamská či ukrajinská národnostní menšina s právy občanů ČR není v zájmu České republiky.Tedy Čechy Čechům a cizinec není našinec. Nevypadá to, že by pan Kotrba chtěl prohlásit, že se jen přechodně zbláznil nebo opil, když to psal. Své stanovisko naopak dále hájí, musíme ho tedy přijmout jako jeho pevný postoj. Nemyslím, že by byl reprezentativní pro českou levicovou scénu, k níž se pan Kotrba hlásí, ale nebylo by špatné, kdyby to co nejvíc lidí z té scény řeklo nahlas, jinak riskují, že padnou s Kotrbou do jednoho pytle. Já do něj nechci a nepůjdu. Jsem měšťák: lidé jsou důležití, ideje ne.
19. února 2009
Rozbili všechny ty internety
Tak jsme se dozvěděli, že jsme zase slavní.
My nevinní kolemjdoucí jsme se přiučili pár praktických věcí o routingu. Dík za lekci putuje nikoli do Bydžova, kde náměstí snad už zas svítí, ale do Uherského Brodu.
Z někdejších Hovorů H - dotaz diváka z Nového Bydžova: „Spravoval jsem doma pojistky a od té doby nám nesvítí náměstí. Co mám dělat?“Chybu může udělat každý. (Sem by patřila ještě legenda o bagristovi, který kdysi kdesi v osmdesátých letech překopl kabel, na němž závisel telekomunikační provoz mezi Prahou a Moskvou. Následné události pak prý popsal slovy: „Ako by sa otvorilo peklo.“) Systém, v němž chyba jednotlivce může mít takový dosah, by se dal prohlásit za špatný... kdyby to nebyl Internet. Nejvíc pravdy má totiž ten diskutující, který říká: ukažte mi na světě něco jiného srovnatelně složitého, kde by se podobný problém zlikvidoval za dvě hodiny.
Horníčkova odpověď: „Ve jménu všech občanů Nového Bydžova vás žádám: nikdy si sám neopravujte své splachovací zařízení.“
My nevinní kolemjdoucí jsme se přiučili pár praktických věcí o routingu. Dík za lekci putuje nikoli do Bydžova, kde náměstí snad už zas svítí, ale do Uherského Brodu.
16. února 2009
Tak blízko k moři
Třeba vám to přijde jako pitomost, ale mě to zaujalo: řeka Bodrog opouští území Slovenska v nadmořské výšce 94,3 m. (Ano, kdysi jsme se učili, že to je nejníže položený bod území ČSSR.) Bodrog se vlévá do Tisy. Tisa se vlévá do Dunaje. Dunaj se vlévá do moře. Voda neteče do kopce. Délku toku z bodu A do bodu B odhaduju na 1600 - 1700 km. Necelých sto metrů na půldruha tisíce kilometrů... no nezdá se vám to zajímavé?
(Labe v Hřensku má nadmořskou výšku 115 m, do moře mu tam zbývá 800 km. Dolní toky řek zkrátka plynou zvolna. Ale stejně je to zvláštní představa... titěrný úhel, a stačí, aby to celé fungovalo.)
(Labe v Hřensku má nadmořskou výšku 115 m, do moře mu tam zbývá 800 km. Dolní toky řek zkrátka plynou zvolna. Ale stejně je to zvláštní představa... titěrný úhel, a stačí, aby to celé fungovalo.)
11. února 2009
Cenzurou k lepším médiím
(Sloupek v E15 z této středy. Zmínku o Watergate jsem pro úsporu místa a myšlenkových linií hrubě zjednodušil, i to byl koneckonců pes vedený buřtíkem, ale přece jen to nebylo tak zoufale průhledné a levné jako u nás, tak asymetrické. Média dnes nemohou stát vně politického boje, protože takové místo neexistuje.)
Novela zákona o trestním řízení soudním, hbitě a vtipně překřtěná na „lex Kmenta“, upravuje víc věcí, největší publicitu ovšem celkem pochopitelně dostalo zveřejňování odposlechů. Komentátoři straší: je to cenzura, hlídací pes demokracie (rozuměj: média) dostal těsný náhubek. Střízlivě vzato, pravda je jinde - bezmála přesně na opačné straně. Poslanci v tomto případě kupodivu schválili dobrý zákon, byť ze špatných - protože ryze sobeckých - důvodů.
Proč dobrý? Protože omezí případy, kdy hlídací pes kráčí tam, kam ho láká cizí pán s buřtíkem v ruce. Policejní odposlechy se neválejí na ulici. Do redakcí je dodávají ti, kdo na jejich zveřejnění mají zájem. Dělají to proto, aby posloužili spravedlnosti, průhlednosti moci, demokracii? Tomu přece nikdo nevěří. Nežijeme v zemi Woodwarda a Bernsteina, ta je jinde a dávno.
Dá se očekávat, že čas od času se noviny či televize na zmíněnou novelu vykašlou a budou riskovat soudní spor. Tak na tom byl ostatně i Washington Post v případu Watergate. Novinářská práce podepřená ochotou riskovat vlastní kůži pak také bude mít podstatně větší váhu než střelba z bezpečného krytu. Výsledkem může být - kéž by byla! - rehabilitace médií jako skutečné protiváhy mizerných poměrů ve státě. V tuto chvíli jsou domácí „investigativci“ daleko častěji součástí problému než součástí řešení. Lze je šmahem zpochybnit i tehdy, pracují-li dobře. Přispívají tak k rozkladu hodnot, jež předstírají hájit.
A dodejme: ten zákon není dobrý absolutně a navždy. Je jen nezbytnou reakcí na poměry v zemi, jež se změnily v zápas mocenských skupin. Média pořád ještě představují jednu z mála cest, jak z toho marasmu ven. Slušní a odvážní novináři teď mají šanci oddělit se od těch, kteří se nechávají vodit za nitky.
Novela zákona o trestním řízení soudním, hbitě a vtipně překřtěná na „lex Kmenta“, upravuje víc věcí, největší publicitu ovšem celkem pochopitelně dostalo zveřejňování odposlechů. Komentátoři straší: je to cenzura, hlídací pes demokracie (rozuměj: média) dostal těsný náhubek. Střízlivě vzato, pravda je jinde - bezmála přesně na opačné straně. Poslanci v tomto případě kupodivu schválili dobrý zákon, byť ze špatných - protože ryze sobeckých - důvodů.
Proč dobrý? Protože omezí případy, kdy hlídací pes kráčí tam, kam ho láká cizí pán s buřtíkem v ruce. Policejní odposlechy se neválejí na ulici. Do redakcí je dodávají ti, kdo na jejich zveřejnění mají zájem. Dělají to proto, aby posloužili spravedlnosti, průhlednosti moci, demokracii? Tomu přece nikdo nevěří. Nežijeme v zemi Woodwarda a Bernsteina, ta je jinde a dávno.
Dá se očekávat, že čas od času se noviny či televize na zmíněnou novelu vykašlou a budou riskovat soudní spor. Tak na tom byl ostatně i Washington Post v případu Watergate. Novinářská práce podepřená ochotou riskovat vlastní kůži pak také bude mít podstatně větší váhu než střelba z bezpečného krytu. Výsledkem může být - kéž by byla! - rehabilitace médií jako skutečné protiváhy mizerných poměrů ve státě. V tuto chvíli jsou domácí „investigativci“ daleko častěji součástí problému než součástí řešení. Lze je šmahem zpochybnit i tehdy, pracují-li dobře. Přispívají tak k rozkladu hodnot, jež předstírají hájit.
A dodejme: ten zákon není dobrý absolutně a navždy. Je jen nezbytnou reakcí na poměry v zemi, jež se změnily v zápas mocenských skupin. Média pořád ještě představují jednu z mála cest, jak z toho marasmu ven. Slušní a odvážní novináři teď mají šanci oddělit se od těch, kteří se nechávají vodit za nitky.
9. února 2009
Zapomenutý žánr
V čase černých gramodesek jste se na jejich obalech mohli setkat se zvláštním slohovým útvarem zvaným sleevenote. Byl to textový průvodce hudbou - komentář k ní, často vysloveně esej. Sleevenote dost často psali známí hudební kritici. Přesto nepamatuji, že by to někdo vnímal jako rozpor zájmů. Autor se prostě podepsal, každý, kdo měl uši, se mohl přesvědčit, zda je chvála oprávněná, ručilo se jménem a osobní integritou. Dnes by to nefungovalo, protože... svět je jinačí, proto.
6. února 2009
Šíře výrazových prostředků
Kouzlo profesní řeči v policejním provedení:
Jednou jsem volal na stanici a sháněl vyšetřovatele. Jeho kolegyně mi asi chtěla říct, že odjel z kanceláře, přitom použila pozoruhodnou formulaci: „Pan policejní rada tady není, pan policejní rada je na pohybu.“Toho obratu „vykonal na ní soulož“ bych se ale nezříkal. Často může jít o nejpřesnější popis toho, k čemu došlo. Ba jediný možný.
5. února 2009
Stvořit Marťany
(Sloupek v E15 z této středy. Doplnil jsem odkaz. Škoda přeškoda, John Carter bude asi muset na Barsoom zapomenout...)
V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.
Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.
Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.
V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.
Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.
Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.
3. února 2009
Spodina znovu na scéně
V Britských listech se rozjela živá diskuse o knize, která česky vyšla před osmi lety. Jde o sbírku esejů Život na dně, jejímž autorem je britský psychiatr Anthony Daniels píšící pod pseudonymem Theodore Dalrymple. Kniha je to zajímavá, však jsem na ni před třemi lety rád napsal recenzi pro Ekonom. Týž časopis teď knihu objevil znova (ani já o ní nepsal jako o novince, česky vyšla půl roku před vydáním recenze, anglicky v roce 2001), otiskl recenzi pana Binky, ta se objevila i v Britských listech - a oheň je na střeše. Není divu, protože téma je kontroverzní a Dalrymple je zdatný provokatér. A já... jsem o tom už před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem a nemám co dodat...
Pomoz, než pomohou jiní
(Sloupek v E15 z minulého týdne - nějak jsem ho zapomněl vyvěsit, nebo se mi nechtělo? Myslím, že ani moc levicový není, leda na první pohled.)
Apokalypsa kapitalismu, v niž jedni doufají a druzí se jí děsí, to není a nebude; jen výkyv maniodepresivního hospodářského cyklu. Dotkne se však téměř všech, to už je jisté. Bohatší dočasně zchudnou, ale bát se nemusejí, mají dost rezerv i podkožního tuku. A chudší - ti si také budou muset poradit sami.
V moderní české společnosti je překvapivě silná tendence k odmítání solidarity na straně těch, kdo by ji měli poskytovat. Pravděpodobně jde o přetrvávající reakci na čtyřicet let režimu, v němž byla solidarita absolutní a pevná jako svěrací kazajka – tak absolutní, že ani neměla jméno. Nad neochotou dělit se nemá smysl moralizovat, to nepomůže. Je však dobré o ní vědět. Rozšířený názor, že „socky nemakají“ a je-li na tom kdo špatně, může si za to zpravidla sám, byl pochybný vždy – a brzy začne být v rozporu s každodenní zkušeností. Do průšvihu se dostanou mnozí lidé, kteří za to nemohou nade vší pochybnost. (Ano, můžete to být i vy. Nejde jen o venkov, nejde jen o dělnické profese.)
Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby krize naučila Čechy zacházet správně se solidaritou, nebyla by bez užitku. Zacházet správně: chápat význam a nutnost pomoci, ale nepřenechat celou tu věc demagogům, jimž je každé neštěstí dobré. Poslední návrhy sociální demokracie by neprospěly nikomu krom té partaje samotné, což je snadné nahlédnout. Lidé, kteří mají proč bát se budoucnosti, je ovšem podpoří. A lze se jim divit, když z druhé strany slyší, že si má každý pomoci sám, jak dovede? - Ne. Zbohatl jsi v časech konjunktury? Pomoz v době krize, nejen penězi, taky rozumem. Vymysli, jak nejlépe pomoci. Ve vlastním zájmu: jinak z tvého majetku pomůže někdo jiný, ne však těm potřebným, ale především sám sobě.
Apokalypsa kapitalismu, v niž jedni doufají a druzí se jí děsí, to není a nebude; jen výkyv maniodepresivního hospodářského cyklu. Dotkne se však téměř všech, to už je jisté. Bohatší dočasně zchudnou, ale bát se nemusejí, mají dost rezerv i podkožního tuku. A chudší - ti si také budou muset poradit sami.
V moderní české společnosti je překvapivě silná tendence k odmítání solidarity na straně těch, kdo by ji měli poskytovat. Pravděpodobně jde o přetrvávající reakci na čtyřicet let režimu, v němž byla solidarita absolutní a pevná jako svěrací kazajka – tak absolutní, že ani neměla jméno. Nad neochotou dělit se nemá smysl moralizovat, to nepomůže. Je však dobré o ní vědět. Rozšířený názor, že „socky nemakají“ a je-li na tom kdo špatně, může si za to zpravidla sám, byl pochybný vždy – a brzy začne být v rozporu s každodenní zkušeností. Do průšvihu se dostanou mnozí lidé, kteří za to nemohou nade vší pochybnost. (Ano, můžete to být i vy. Nejde jen o venkov, nejde jen o dělnické profese.)
Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby krize naučila Čechy zacházet správně se solidaritou, nebyla by bez užitku. Zacházet správně: chápat význam a nutnost pomoci, ale nepřenechat celou tu věc demagogům, jimž je každé neštěstí dobré. Poslední návrhy sociální demokracie by neprospěly nikomu krom té partaje samotné, což je snadné nahlédnout. Lidé, kteří mají proč bát se budoucnosti, je ovšem podpoří. A lze se jim divit, když z druhé strany slyší, že si má každý pomoci sám, jak dovede? - Ne. Zbohatl jsi v časech konjunktury? Pomoz v době krize, nejen penězi, taky rozumem. Vymysli, jak nejlépe pomoci. Ve vlastním zájmu: jinak z tvého majetku pomůže někdo jiný, ne však těm potřebným, ale především sám sobě.
26. ledna 2009
"Takoví kamarádi jsme zase nebyli..."
V deníku MF Dnes vymysleli docela vtipnou věc: napsali a v sobotní příloze otiskli fiktivní rozhovor s Davidem Černým, kde si z něj udělali legraci podobně jako předtím on z celé Evropy. Autor uvádí interview slovy:
Pěkné. A co když je i tohle domluvená hra - David Černý všemi způsoby dotahuje vyznění Entropy do konce a noviny mu ku vlastnímu prospěchu pomáhají? Nebo naopak, co když je mystifikací i zveřejněná sochařova reakce? Vtip je v tom, že když teď vezmete do televize Davida Černého, šéfredaktora MF Dnes anebo místopředsedu vlády Vondru, stejně jim už v této věci nikdo nemusí věřit ani slovo. (Kdysi Renčín: "Táto, a ten Bedřich Smetana a Jára Cimrman opravdu žili, nebo je to jen taková sranda?")
Česko je země, kde realita z větší části neexistuje.
V našem rozhovoru vykládal, jak to skutečně bylo s Entropou, ale do novin měl připravenou svou "oficiální" verzi. Ale protože nechci balamutit čtenáře, rozhodl jsem se, že do novin dám nakonec všechno. Myslím, že slovo dané Černému je míň než pravda. Ostatně takoví kamarádi jsme zase nebyli.Umělec podle očekávání mystifikaci neunesl a reagoval nakvašeně, což byl jistě jeden z cílů - přesvědčit se, jak mu chutná jeho vlastní medicína (dalo se předem očekávat, že moc ne).
Pěkné. A co když je i tohle domluvená hra - David Černý všemi způsoby dotahuje vyznění Entropy do konce a noviny mu ku vlastnímu prospěchu pomáhají? Nebo naopak, co když je mystifikací i zveřejněná sochařova reakce? Vtip je v tom, že když teď vezmete do televize Davida Černého, šéfredaktora MF Dnes anebo místopředsedu vlády Vondru, stejně jim už v této věci nikdo nemusí věřit ani slovo. (Kdysi Renčín: "Táto, a ten Bedřich Smetana a Jára Cimrman opravdu žili, nebo je to jen taková sranda?")
Česko je země, kde realita z větší části neexistuje.
22. ledna 2009
Ve stálém ohrožení
(Včerejší sloupek v E15. Neodolal jsem a rozvedl trochu tu stručnou poznámku z 15. 1. O rozkladu infrastruktury nepíšu poprvé ani naposled, to je opravdu jedna z mých utkvělých představ, tak do toho bubnu tluču a tluču.)
Havárie kamionu zastavila provoz na dálnici. Kvůli prasklému potrubí netekla v části Prahy dva dny voda. Spor postsovětských mocipánů (a jedné mocipaní) přerušil dodávky plynu do Evropy. Porucha ukrajinského ropovodu zamořila slovenskou řeku. Internetem se rychle šíří nezvykle chytrý virus. Společný jmenovatel: infrastruktura.
Žijeme v době zranitelných zázraků. Máme se dobře jako nikdy předtím, ale jsme vystaveni větším rizikům než dříve. Naše příliš velká města už dávno nejsou soběstačná. Závisejí na křehké síti potrubí, vztahů a zásobovacích tras. Občas se něco trochu poláme. Když se to poláme hodně, je zle, protože nemáme žádný plán B. Ve městě už dávno nemůžeme topit dřevem a také ke studni máme daleko. V obleženém Sarajevu hořely ohníčky na podlahách panelákových bytů. Pálily se v nich knihy. Hořely prý překvapivě špatně. Ceněné byly spisy klasiků marxismu-leninismu, tlusté a proschlé. Kradly se z veřejných knihoven a prodávaly svázané do otýpek.
Kde je příští Sarajevo? Kdekoli. Potřebujeme plán B a nejspíš i nějaký plán C. Nejvíce ze všeho nás neohrožují teroristé, Putin ani tajné služby. Hlavní nebezpečí spočívá v samotné naší infrastruktuře. Je složitá a přetížená. Dříve nebo později se prostě musí porouchat, stát se obětí chyby, zlého úmyslu, opotřebení. Musíme se zaměřit na dvě věci: jednak infrastrukturu opatrovat a vylepšovat, jednak se naučit obejít se bez ní – v takové míře, jak je to jen možné. To první je úkol pro různé složky státu, to druhé pro každého od vlády po žáka základní školy. Klepat se strachy před katastrofou je hloupé, nevidět riziko je hloupé neméně. Kdyby prasklo něco většího než vodovodní trubka, budeme sedět a volat na bezplatnou zákaznickou linku, nebo si poradíme lépe?
Havárie kamionu zastavila provoz na dálnici. Kvůli prasklému potrubí netekla v části Prahy dva dny voda. Spor postsovětských mocipánů (a jedné mocipaní) přerušil dodávky plynu do Evropy. Porucha ukrajinského ropovodu zamořila slovenskou řeku. Internetem se rychle šíří nezvykle chytrý virus. Společný jmenovatel: infrastruktura.
Žijeme v době zranitelných zázraků. Máme se dobře jako nikdy předtím, ale jsme vystaveni větším rizikům než dříve. Naše příliš velká města už dávno nejsou soběstačná. Závisejí na křehké síti potrubí, vztahů a zásobovacích tras. Občas se něco trochu poláme. Když se to poláme hodně, je zle, protože nemáme žádný plán B. Ve městě už dávno nemůžeme topit dřevem a také ke studni máme daleko. V obleženém Sarajevu hořely ohníčky na podlahách panelákových bytů. Pálily se v nich knihy. Hořely prý překvapivě špatně. Ceněné byly spisy klasiků marxismu-leninismu, tlusté a proschlé. Kradly se z veřejných knihoven a prodávaly svázané do otýpek.
Kde je příští Sarajevo? Kdekoli. Potřebujeme plán B a nejspíš i nějaký plán C. Nejvíce ze všeho nás neohrožují teroristé, Putin ani tajné služby. Hlavní nebezpečí spočívá v samotné naší infrastruktuře. Je složitá a přetížená. Dříve nebo později se prostě musí porouchat, stát se obětí chyby, zlého úmyslu, opotřebení. Musíme se zaměřit na dvě věci: jednak infrastrukturu opatrovat a vylepšovat, jednak se naučit obejít se bez ní – v takové míře, jak je to jen možné. To první je úkol pro různé složky státu, to druhé pro každého od vlády po žáka základní školy. Klepat se strachy před katastrofou je hloupé, nevidět riziko je hloupé neméně. Kdyby prasklo něco většího než vodovodní trubka, budeme sedět a volat na bezplatnou zákaznickou linku, nebo si poradíme lépe?
15. ledna 2009
Neteče voda
Někde pod zemí praskla trubka.
Takhle bude vypadat konec světa: budeme ještě chvíli sedět a čekat, až to někdo opraví. A hledat číslo bezplatné zákaznické linky.
Takhle bude vypadat konec světa: budeme ještě chvíli sedět a čekat, až to někdo opraví. A hledat číslo bezplatné zákaznické linky.
Za stravenky - spojme se!
(Včerejší sloupek v E15. Stávka, jak víme, nebude, což se dalo odhadnout předem, takže jsem se po nepravděpodobné budoucí události povozil trochu dryáčnicky. Ale byla to příležitost říct, co pokládám v této souvislosti za důležité: za prvé, zájmy různých sociálních vrstev se už liší víc, než si zpravidla uvědomujeme. Homogenní společnosti v Česku odzvonilo. Za druhé, tato stávka by bývala měla oprávněnou příčinu. Myslete míň na vyžrané odborářské šéfy a víc na logiku věci.)
Už za pár hodin se může zastavit velká část hromadné dopravy v zemi. Stávka, kterou odboráři hrozí, by byla bezpochyby největší a nejcitelnější za celou dobu existence České republiky. To vypadá jako neúměrně velká reakce na věc zdánlivě malou, tedy zrušení daňové úlevy u stravenek.
Ve skutečnosti to však žádná malá věc není. Pokud zaměstnavatel jako kompenzaci nezvedne platy, přijde touto cestou zaměstnanec o osm set měsíčně. I dobře situovaný člověk - pro kterého ty peníze znamenají lehký oběd ve dvou v dobré pražské restauraci - jistě pochopí, že osm stovek měsíčně se na ulici neválí. A i kdyby válely: všichni jsme citlivější vůči tomu, oč přijdeme, než vůči tomu, co vůbec nedostaneme. Brát lidem zaběhnuté výhody je náramně riskantní záležitost. Kdo ji dělá, měl by k tomu mít vážný důvod a měřit dvakrát, než řízne.
Stávka v dopravě zkomplikuje život všem, to je nakonec taky její hlavní účel, ale než se na její původce začneme zlobit, zamysleme se. V tomto případě se opravdu najdou důvody, proč v sobě najít trochu solidarity. V řadě se svými stávkujícími zaměstnanci by koneckonců mohli stát i zaměstnavatelé, jsou to oni, kdo náklady stravenkové reformy zaplatí - ty platy nakonec většina z nich bude muset zvýšit. Nenechat si od politiků líbit vše, to je společný zájem občanů bez ohledu na společenskou třídu. Vláda by měla poznat, že šlápla vedle a ustoupit. Není to jediný podobný případ, není ani nejzávažnější, ovšem většina z nás nemůže špatnou politiku potrestat tím, že vyvolá dopravní kolaps.
Už za pár hodin se může zastavit velká část hromadné dopravy v zemi. Stávka, kterou odboráři hrozí, by byla bezpochyby největší a nejcitelnější za celou dobu existence České republiky. To vypadá jako neúměrně velká reakce na věc zdánlivě malou, tedy zrušení daňové úlevy u stravenek.
Ve skutečnosti to však žádná malá věc není. Pokud zaměstnavatel jako kompenzaci nezvedne platy, přijde touto cestou zaměstnanec o osm set měsíčně. I dobře situovaný člověk - pro kterého ty peníze znamenají lehký oběd ve dvou v dobré pražské restauraci - jistě pochopí, že osm stovek měsíčně se na ulici neválí. A i kdyby válely: všichni jsme citlivější vůči tomu, oč přijdeme, než vůči tomu, co vůbec nedostaneme. Brát lidem zaběhnuté výhody je náramně riskantní záležitost. Kdo ji dělá, měl by k tomu mít vážný důvod a měřit dvakrát, než řízne.
Stávka v dopravě zkomplikuje život všem, to je nakonec taky její hlavní účel, ale než se na její původce začneme zlobit, zamysleme se. V tomto případě se opravdu najdou důvody, proč v sobě najít trochu solidarity. V řadě se svými stávkujícími zaměstnanci by koneckonců mohli stát i zaměstnavatelé, jsou to oni, kdo náklady stravenkové reformy zaplatí - ty platy nakonec většina z nich bude muset zvýšit. Nenechat si od politiků líbit vše, to je společný zájem občanů bez ohledu na společenskou třídu. Vláda by měla poznat, že šlápla vedle a ustoupit. Není to jediný podobný případ, není ani nejzávažnější, ovšem většina z nás nemůže špatnou politiku potrestat tím, že vyvolá dopravní kolaps.
14. ledna 2009
Čemu se smějete?
Bruselský fórek Davida Černého se mi nelíbí. Žádné hluboké umění v tom nevidím, jen tuctovou euroanekdotu - jednu z těch, že peklo je tam, kde jsou angličtí kuchaři, francouzští automechanici... zatímco v nebi jsou naopak angličtí policisté, francouzští milenci... budiž, k zasmání to je (dokud jste to neslyšeli v malých obměnách popáté), ale umění? Entropa také rozesměje, ať už hodně prvoplánově (Francie, Itálie...), nebo vynalézavěji (Británie, Nizozemsko, Polsko...), ale pořád to jsou stejné staré nepřesné stereotypy. Zobrazení Bulharska je na úrovni čtvrté cenové před zavíračkou a z Německa mrazí - tohle snad už máme za sebou, ne? Rozhořčení bulharských oficiálních kruhů chápu, i když nevím, čeho chtějí dosáhnout, i kdyby to celé Černý zítra demontoval, stejně se tím nic zpět nevezme.
Nějak se mi nechce věřit, že by aspoň někteří čeští politici o Černého záměru nevěděli předem - míním tím celý záměr včetně té mystifikační složky. Černý je Černý, nic než provokace se od něj čekat nedalo. To by samo nevadilo. Tohle je ale hloupá provokace; a to vadí. A kolika Čecháčkům udělá dobře, jak jsme to Evropě zas natřeli! To snad nechtěl ani Černý a rozhodně by to neměla chtít vláda: nadbíhat citům primitivů? "Чему смеетесь? - Над собою смеетесь!"
Nějak se mi nechce věřit, že by aspoň někteří čeští politici o Černého záměru nevěděli předem - míním tím celý záměr včetně té mystifikační složky. Černý je Černý, nic než provokace se od něj čekat nedalo. To by samo nevadilo. Tohle je ale hloupá provokace; a to vadí. A kolika Čecháčkům udělá dobře, jak jsme to Evropě zas natřeli! To snad nechtěl ani Černý a rozhodně by to neměla chtít vláda: nadbíhat citům primitivů? "Чему смеетесь? - Над собою смеетесь!"
9. ledna 2009
Dentův dotazník a Naostro!
Jiří Brossmann to napsal tak stručně, že citovat je třeba větší část jeho textu:
Taky se vám stává, že máte na něco dva opačné názory? Možná by to měla být jedna z otázek v tom dotazníku.
Já na ty otázky vlastně odpovídal sám sobě; byl jsem zvědav, zda jsem schopen jednoznačných odpovědí, z tohoto hlediska to byla zajímavá hra a mohu ji každému doporučit. Jen se její výsledky snad opravdu nemají zveřejňovat. Litera scripta manet, nic s tím už nenaděláme a o tolik zas nejde. Blogujíce, všichni balancujeme mezi tvořivostí a šaškárnou, jen na jedné z těch stran však hloubky nedohlédneš.
Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali - fotografie našich penisů!Tomuto lákavému návrhu sice nevyhovím, ale ano, ano, na ten dotazník mám od začátku dva silně protichůdné názory a jeden z nich se víceméně kryje s Brossmannovým, i když bych to nedovedl formulovat takhle pěkně do černého. Ten druhý názor... nu, na jeho základě jsem ten dotazník vyplnil.
Taky se vám stává, že máte na něco dva opačné názory? Možná by to měla být jedna z otázek v tom dotazníku.
Já na ty otázky vlastně odpovídal sám sobě; byl jsem zvědav, zda jsem schopen jednoznačných odpovědí, z tohoto hlediska to byla zajímavá hra a mohu ji každému doporučit. Jen se její výsledky snad opravdu nemají zveřejňovat. Litera scripta manet, nic s tím už nenaděláme a o tolik zas nejde. Blogujíce, všichni balancujeme mezi tvořivostí a šaškárnou, jen na jedné z těch stran však hloubky nedohlédneš.
7. ledna 2009
Kompas (dle Arthura Denta)
Známý Misantrop jménem Arthur Dent sdělil včera urbi et orbi, že "jsou určité otázky, na které jsou v současné době jen černobílé odpovědi." Nevím, zda na takto postavenou otázku je možná černobílá odpověď, ale v zájmu hry budu předstírat, že ano, a že je kladná. Umožní mi to okopírovat Arthurův dotazník a vložit do něj své odpovědi. Třeba se to rozmůže, názory mnoha lidí v této vynucené zkratce by mě opravdu zajímaly. Zde je tedy moje doznání:
Levice/pravice: levice. Progresivní zdanění, stát jako poskytovatel služeb (více služeb a kvalitnějších služeb než dnes - nerušit pošty, neprodlužovat intervaly pražských tramvají, čisté vlaky, víc hezčích knihoven - nemluvě o školství, zdravotnictví a policii), dobrý život pro střední třídu zaměstnanců a podnikatelů. Transparentní úřady a vláda, jednoduché srozumitelné zákony. Na člověka v nouzi se společnost nevykašle, ledaže to tak on sám zřetelně chce. Dánsko, Finsko, Německo...
Ekonomika: trh korigovaný státem. Nevím, jak tuhle škatulku pojmenovat, ale zhruba to je keynesiánství. Rozhodně ne laissez-faire a už vůbec ne jeho "ideologicky čistá" extrémní podoba, jaká beztak neexistuje jinde než v mokrých snech členů CEP. (Jimž se tímto neposmívám, rád jejich produkci čtu, nutí přemýšlet.)
Radar: proti. Jsem připraven změnit názor, až nám jeho nutnost vláda zdůvodní poctivě, bez kliček a lží. Zatím to je jako ty slavné irácké zbraně hromadného ničení. Zdravotních a jiných účinků radaru se nebojím, to jsou kecy; naštvat radarem Rusy - budiž, je-li k tomu dostatečně dobrý důvod. Tím důvodem může být třeba čest státu a národa (že dovedeme být spolehlivými spojenci, že jsme ochotni za příslušnost k Západu něco obětovat), ale pak musí jít příkladem právě politici a říct to jasně. Vynucovat si oběť - a tou vojenská základna velmoci, tedy potenciální cíl útoku, umístěná kousek od našeho hlavního města je - pomocí lží je prasárna. (Jsem líný tu větu přestylizovat, snad dává smysl.)
Temelín: pro. Využití jaderné energie je nezbytné.
Boj proti globálnímu oteplování: pro. Není to nejvyšší priorita lidstva, ale problém to je. Musí jít ovšem o opatření, která dávají smysl, ne o ideologický zelený nátěr. Právně v tomto případě je však slušná šance oddělit fakta od obou ideologií (té extrémně pro a té extrémně proti).
Aktivisti: proti. Na víru obraceti nikoho nebudeš.
NGO: pro některé, proti některým, nedá se to sečíst. "NGOismus", jak to nazval Klaus, mi nepřipadá jako problém, rozhodně ne u nás. Přispívám finančně na Člověka v tísni, na Unicef a na medicínské nadace, hlavně onkologické, které jsem si předem prověřil a kde někoho osobně znám. Pomáhal jsem různým neziskovkám s lecčíms a až narazím zas na rozumné lidi a rozumný projekt, rád se přidám. Je to podle mě důležitý další rozměr života, vedle dobývání chleba svého v potu tváře své.
Lisabonská smlouva: proti. Nelze souhlasit s něčím, co člověk nedokáže ani přečíst, tím méně pochopit.
Brusel (tj. členství ČR v EU, chápu-li to správně): pro, se spoustou výhrad. Každá jiná varianta budoucnosti ČR je však horší než tato. Zpravidla o hodně horší. Pokud se vám zdá, že ne, může to znamenat, že jste něco nedomysleli.
30 Kč poplatek: pro. Plní to účel a ten účel je rozumný. Stát má dostatek mechanismů, jak pomoci těm, pro které to může být sociální problém. To se ale musí řešit individuálně, ne plošně.
ČSSD: ne, už ne. Morální cena, kterou bych za souhlas s nimi musel platit, je už nepřijatelná. Uvítal bych, kdyby se to časem změnilo, ale s těmito lidmi ve vedení to je vyloučeno.
KSČM: ne. Nic nepochopili. Tohle už není jejich století.
ODS: ne. Nikoli z ideologických důvodů. Kdyby dělali politiku řízenou rozumem a aspoň trochou cti k tomu, byl bych pro ně - země potřebuje reformy, mně je skoro jedno, kdo je udělá a současná ČSSD to nedokáže, ani nechce. Ale ODS je z velké části hloupá (panebože, ten kongres!), uzavřená do sebe a neschopná. A zlodějů mají obě velké strany ve svých řadách stejně.
KDU-ČSL: ne. Nepřijatelná ideologie plus Čunek.
Zelení: ne. Rozumná myšlenka převedená do politiky nejhorším možným způsobem. Naděje na nápravu nulová.
Národovci: to tak ještě.
Cesta změny: ne. To jsem musel hledat Googlem, co to vlastně je.
Pravdy a lásky všeho druhu: ne. Navrch huj, vespod fuj.
(Z několika posledních odpovědí plyne, že nevím, koho volit - což skutečně nevím. V obecních volbách jsem vždy zaškrtával lidi, o nichž něco v dobrém vím, a nekoukal se na stranu, za kterou kandidují. V senátních lze uvažovat analogicky. V parlamentních bych postupoval stejně, kdyby to šlo. Protože to nejde, nejspíš bych k nim dnes nešel. V předchozích volbách jsem volil ČSSD, jednou Unii svobody.)
Klaus: nevadí. Nesnesitelný člověk, ale velice chytrý, což je víc, než se dá říci o kterémkoli jiném českém politikovi. Jako nadřízeného, člena rodiny apod. bych ho ovšem pravděpodobně časem zabil. Jeho záliba v expresivní prezentaci vlastních názorů mi začná připadat trochu dětinská. Sleduju ho však pečlivě, stojí to za to.
Paroubek: vadí. Má nás všechny za blbce, což jistě není mezi politiky jediný, ale on to dává příliš najevo. A je téměř přesným opakem všeho, co bych u sociálně demokratického politika v 21. století očekával a požadoval.
Izrael/Palestina: Izrael. Plně je chápu. Kdo bojuje s drakem, sám se drakem stává. Oni s ním bojují dlouho a stali se jím pořád ještě pozoruhodně málo. (Představa Čechů na jejich místě je... nechme toho včas.)
Praha/Brno: Praha. Sebevědomá země má být na hlavní město pyšná, obzvlášť když je to město atraktivní, známé ve světě. (Zajímavější by ovšem byla otázka Hradec/Pardubice nebo Chytráčkov/Šakalov.)
Sparta/Slavia: nic. Domácí hokej nesleduju, fotbal ano, ale bez potřeby fandit.
Mazání komentářů: obecně pro. Sám to zatím nedělám (kromě komentářového spamu, ale o to tady nejde), nicméně každý web někomu patří a každý majitel si s ním může dělat co chce, ledaže se smluvně zavázal k nějakým omezením. Nazývat to cenzurou znamená nechápat pojmy, a to je pak každá diskuse marná.
Plat ředitele ČEZ: nezajímá. Zajímá mě, kolik peněz ze mě ČEZ vyždíme, ale s platem Martina Romana to nesouvisí, ač chápu, jak příjemné je věřit opaku. (Skoro)monopol podniku, jehož většinovým majitelem je stát,je ovšem vážná věc.
A co tam bylo ještě - v komentářích?
Java/.NET: být musí oboje, ale to odpovídám na jinou otázku, ta původní mířila na vývojáře - v čem raději pracují. To zaplaťbůh už dávno není moje starost.(Tehdy bych byl býval řekl: Algol/FORTRAN? FORTRAN!)
Hulán/antiHulán: to není moje válka.
Vegetariánství/veganství: vegetariány chápu, vegany ne, maso jím.
Santa/Ježíšek: Otec Prasátek.
Al Kaidá/CIA: Hulán.
Myčka v domácnosti: ano.
Odpad: třídíme.
Přemýšlel jsem, jakou otázku bych k Arthurově seznamu přidal, abych prokázal i nějaké tvůrčí schopnosti. Napadlo mě několik takových, z nichž by vzešla skvělá polemika končící mazáním komentářů, ale místo nich sem dám tuto:
Vlastenec/kosmopolita? Kosmopolita. Oba postoje mají něco do sebe, ale vlastenectví se příliš často zneužívá ke zdůvodnění, že ti druzí jsou lumpové a že je třeba jim to řádně natřít. Anebo, v mírnější podobě, že svět nepotřebujeme, protože je nám dobře tady doma, na chalupě s pivkem a Helenkou Vondráčkovou. (Nekritizuju vlastenectvi, ale jeho karikaturu - v níž však mnoho lidí spokojeně žije.) Jsem doma ve světě a líbí se mi to tak - i když z Prahy často nevytáhnu paty, jak je rok dlouhý. O to nejde.
Ufff. Tak teď zas někdo jiný, ne?
Levice/pravice: levice. Progresivní zdanění, stát jako poskytovatel služeb (více služeb a kvalitnějších služeb než dnes - nerušit pošty, neprodlužovat intervaly pražských tramvají, čisté vlaky, víc hezčích knihoven - nemluvě o školství, zdravotnictví a policii), dobrý život pro střední třídu zaměstnanců a podnikatelů. Transparentní úřady a vláda, jednoduché srozumitelné zákony. Na člověka v nouzi se společnost nevykašle, ledaže to tak on sám zřetelně chce. Dánsko, Finsko, Německo...
Ekonomika: trh korigovaný státem. Nevím, jak tuhle škatulku pojmenovat, ale zhruba to je keynesiánství. Rozhodně ne laissez-faire a už vůbec ne jeho "ideologicky čistá" extrémní podoba, jaká beztak neexistuje jinde než v mokrých snech členů CEP. (Jimž se tímto neposmívám, rád jejich produkci čtu, nutí přemýšlet.)
Radar: proti. Jsem připraven změnit názor, až nám jeho nutnost vláda zdůvodní poctivě, bez kliček a lží. Zatím to je jako ty slavné irácké zbraně hromadného ničení. Zdravotních a jiných účinků radaru se nebojím, to jsou kecy; naštvat radarem Rusy - budiž, je-li k tomu dostatečně dobrý důvod. Tím důvodem může být třeba čest státu a národa (že dovedeme být spolehlivými spojenci, že jsme ochotni za příslušnost k Západu něco obětovat), ale pak musí jít příkladem právě politici a říct to jasně. Vynucovat si oběť - a tou vojenská základna velmoci, tedy potenciální cíl útoku, umístěná kousek od našeho hlavního města je - pomocí lží je prasárna. (Jsem líný tu větu přestylizovat, snad dává smysl.)
Temelín: pro. Využití jaderné energie je nezbytné.
Boj proti globálnímu oteplování: pro. Není to nejvyšší priorita lidstva, ale problém to je. Musí jít ovšem o opatření, která dávají smysl, ne o ideologický zelený nátěr. Právně v tomto případě je však slušná šance oddělit fakta od obou ideologií (té extrémně pro a té extrémně proti).
Aktivisti: proti. Na víru obraceti nikoho nebudeš.
NGO: pro některé, proti některým, nedá se to sečíst. "NGOismus", jak to nazval Klaus, mi nepřipadá jako problém, rozhodně ne u nás. Přispívám finančně na Člověka v tísni, na Unicef a na medicínské nadace, hlavně onkologické, které jsem si předem prověřil a kde někoho osobně znám. Pomáhal jsem různým neziskovkám s lecčíms a až narazím zas na rozumné lidi a rozumný projekt, rád se přidám. Je to podle mě důležitý další rozměr života, vedle dobývání chleba svého v potu tváře své.
Lisabonská smlouva: proti. Nelze souhlasit s něčím, co člověk nedokáže ani přečíst, tím méně pochopit.
Brusel (tj. členství ČR v EU, chápu-li to správně): pro, se spoustou výhrad. Každá jiná varianta budoucnosti ČR je však horší než tato. Zpravidla o hodně horší. Pokud se vám zdá, že ne, může to znamenat, že jste něco nedomysleli.
30 Kč poplatek: pro. Plní to účel a ten účel je rozumný. Stát má dostatek mechanismů, jak pomoci těm, pro které to může být sociální problém. To se ale musí řešit individuálně, ne plošně.
ČSSD: ne, už ne. Morální cena, kterou bych za souhlas s nimi musel platit, je už nepřijatelná. Uvítal bych, kdyby se to časem změnilo, ale s těmito lidmi ve vedení to je vyloučeno.
KSČM: ne. Nic nepochopili. Tohle už není jejich století.
ODS: ne. Nikoli z ideologických důvodů. Kdyby dělali politiku řízenou rozumem a aspoň trochou cti k tomu, byl bych pro ně - země potřebuje reformy, mně je skoro jedno, kdo je udělá a současná ČSSD to nedokáže, ani nechce. Ale ODS je z velké části hloupá (panebože, ten kongres!), uzavřená do sebe a neschopná. A zlodějů mají obě velké strany ve svých řadách stejně.
KDU-ČSL: ne. Nepřijatelná ideologie plus Čunek.
Zelení: ne. Rozumná myšlenka převedená do politiky nejhorším možným způsobem. Naděje na nápravu nulová.
Národovci: to tak ještě.
Cesta změny: ne. To jsem musel hledat Googlem, co to vlastně je.
Pravdy a lásky všeho druhu: ne. Navrch huj, vespod fuj.
(Z několika posledních odpovědí plyne, že nevím, koho volit - což skutečně nevím. V obecních volbách jsem vždy zaškrtával lidi, o nichž něco v dobrém vím, a nekoukal se na stranu, za kterou kandidují. V senátních lze uvažovat analogicky. V parlamentních bych postupoval stejně, kdyby to šlo. Protože to nejde, nejspíš bych k nim dnes nešel. V předchozích volbách jsem volil ČSSD, jednou Unii svobody.)
Klaus: nevadí. Nesnesitelný člověk, ale velice chytrý, což je víc, než se dá říci o kterémkoli jiném českém politikovi. Jako nadřízeného, člena rodiny apod. bych ho ovšem pravděpodobně časem zabil. Jeho záliba v expresivní prezentaci vlastních názorů mi začná připadat trochu dětinská. Sleduju ho však pečlivě, stojí to za to.
Paroubek: vadí. Má nás všechny za blbce, což jistě není mezi politiky jediný, ale on to dává příliš najevo. A je téměř přesným opakem všeho, co bych u sociálně demokratického politika v 21. století očekával a požadoval.
Izrael/Palestina: Izrael. Plně je chápu. Kdo bojuje s drakem, sám se drakem stává. Oni s ním bojují dlouho a stali se jím pořád ještě pozoruhodně málo. (Představa Čechů na jejich místě je... nechme toho včas.)
Praha/Brno: Praha. Sebevědomá země má být na hlavní město pyšná, obzvlášť když je to město atraktivní, známé ve světě. (Zajímavější by ovšem byla otázka Hradec/Pardubice nebo Chytráčkov/Šakalov.)
Sparta/Slavia: nic. Domácí hokej nesleduju, fotbal ano, ale bez potřeby fandit.
Mazání komentářů: obecně pro. Sám to zatím nedělám (kromě komentářového spamu, ale o to tady nejde), nicméně každý web někomu patří a každý majitel si s ním může dělat co chce, ledaže se smluvně zavázal k nějakým omezením. Nazývat to cenzurou znamená nechápat pojmy, a to je pak každá diskuse marná.
Plat ředitele ČEZ: nezajímá. Zajímá mě, kolik peněz ze mě ČEZ vyždíme, ale s platem Martina Romana to nesouvisí, ač chápu, jak příjemné je věřit opaku. (Skoro)monopol podniku, jehož většinovým majitelem je stát,je ovšem vážná věc.
A co tam bylo ještě - v komentářích?
Java/.NET: být musí oboje, ale to odpovídám na jinou otázku, ta původní mířila na vývojáře - v čem raději pracují. To zaplaťbůh už dávno není moje starost.(Tehdy bych byl býval řekl: Algol/FORTRAN? FORTRAN!)
Hulán/antiHulán: to není moje válka.
Vegetariánství/veganství: vegetariány chápu, vegany ne, maso jím.
Santa/Ježíšek: Otec Prasátek.
Al Kaidá/CIA: Hulán.
Myčka v domácnosti: ano.
Odpad: třídíme.
Přemýšlel jsem, jakou otázku bych k Arthurově seznamu přidal, abych prokázal i nějaké tvůrčí schopnosti. Napadlo mě několik takových, z nichž by vzešla skvělá polemika končící mazáním komentářů, ale místo nich sem dám tuto:
Vlastenec/kosmopolita? Kosmopolita. Oba postoje mají něco do sebe, ale vlastenectví se příliš často zneužívá ke zdůvodnění, že ti druzí jsou lumpové a že je třeba jim to řádně natřít. Anebo, v mírnější podobě, že svět nepotřebujeme, protože je nám dobře tady doma, na chalupě s pivkem a Helenkou Vondráčkovou. (Nekritizuju vlastenectvi, ale jeho karikaturu - v níž však mnoho lidí spokojeně žije.) Jsem doma ve světě a líbí se mi to tak - i když z Prahy často nevytáhnu paty, jak je rok dlouhý. O to nejde.
Ufff. Tak teď zas někdo jiný, ne?
4. ledna 2009
Gaza
Všechno, co si člověk myslí, nemusí říkat, ale občas nastane situace, že by měl. Aby později nelitoval, že byl zticha.
Izrael má v Gaze vojenskou převahu, ale souboj PR agentur - nedílnou součást každé dnešní války - už vlastně prohrál. Částečně vlastními chybami: vláda a velení IDF se často chovají, jako by měli patent na rozum a záruku, že jsou vždy v právu. Arogance je ovšem součástí jejich strategie: když už bojují, chtějí, aby z nich šel strach. Byly časy, kdy to byla vlastně jediná jejich zbraň, která stála za řeč.
Hodně lidí na Západě s Izraelem sympatizuje, ale zdá se, že větší část se spíš zastává Palestinců. Raději bych v tom nehledal antisemitismus, protože to vždy vede k absurdní a neřešitelné debatě. Řekněme, že to je přirozený sklon fandit slabšímu. Budiž. Ale posuzovat boje v Gaze bez souvislosti s celou historií země - přinejmenším od roku 1947 - je nesmysl.
V Gaze zemřelo od začátku nynějších bojů nějakých 400 lidí, mezi nimi hodně civilistů - kvůli hustotě osídlení i kvůli tomu, že chlapci z Hamásu na bezpečnost vlastních lidí nikdy moc nehleděli a spíš je vedli k tomu, aby hrdě a nesmyslně zůstali tam, kde to zřejmě bude bouchat. Izraelci to vědí. Arabové zas vědí, že tahle okolnost IDF nezastaví. Hra je pořád stejná.
Každého (v daném kontextu cynicky, ale oprávněně: skoro každého) života je škoda a mrtvé děti budí vždy extrémní odpor proti útočníkovi. Aritmetika mrtvých - píšu to v podobných případech vždy - není moc dobrý argument. Přesto se zamysleme: čtyři sta mrtvých Palestinců v nynějších bojích. Asi šest a půl tisíce (včetně těch 400) od roku 2000 (za stejnou dobu asi dva a půl tisíce mrtvých Izraelců - všechna čísla jsou samosebou zpochybnitelná, ani jedna strana je oficiálně nepotvrdila, jde o odhady OSN). Srovnejte to se sto tisíci zabitých Iráčanů (a 4 500 západních vojáků, většinou samozřejmě Američanů) v Iráku od invaze v roce 2003. Srovnejte to se čtyřiceti mrtvými civilisty, které v neděli vyhodila do vzduchu nějaká bláznivá zlá ženská v Bagdádu. Srovnejte to s tisícovkou mrtvých za rok v Česku při dopravních nehodách. Aritmetika mrtvých: ale v emocionálních diskusích bývá užitečné podívat se na čísla. Vidět věci v proporcích. Zejména, když diskuse už není diskusí, ale další frontou války.
Vládní politika Izraele se mi už delší dobu nelíbí. Nemohu však vyloučit, že kdybych tam žil, podporoval bych ji - determinován minulostí a ohrožen budoucností - stejně jako ji podporuje většina Izraelců. Kavárenský stolek v evropském bezpečí není ani přesným, ani morálně oprávněným zorným úhlem. Posuzujme opatrně.
S plným vědomím všech výhrad, s velikou touhou po nedosažitelném míru, s hořkou vzpomínkou na Libanon 2006 i na Libanon 1982, s plným vědomím toho, že zítra může být v Gaze hůř než dnes a že mrtvých přibude, s plným vědomím toho, že ani tahle válka stejně skoro nic nevyřeší, s hrůznou představou nějaké zítřejší fotky malé holčičky přejeté pásem tanku Merkava, fotky, která obletí svět a bude k ní těžké něco dodat - s vědomím toho všeho jsem jednoznačně pro Izrael a budu i nadále stát na jeho straně.
(Vynechal jsem spoustu aspektů situace. Vím o tom. Pro tuhle úvahu jsem je nepotřeboval, nepíšu knihu.)
Izrael má v Gaze vojenskou převahu, ale souboj PR agentur - nedílnou součást každé dnešní války - už vlastně prohrál. Částečně vlastními chybami: vláda a velení IDF se často chovají, jako by měli patent na rozum a záruku, že jsou vždy v právu. Arogance je ovšem součástí jejich strategie: když už bojují, chtějí, aby z nich šel strach. Byly časy, kdy to byla vlastně jediná jejich zbraň, která stála za řeč.
Hodně lidí na Západě s Izraelem sympatizuje, ale zdá se, že větší část se spíš zastává Palestinců. Raději bych v tom nehledal antisemitismus, protože to vždy vede k absurdní a neřešitelné debatě. Řekněme, že to je přirozený sklon fandit slabšímu. Budiž. Ale posuzovat boje v Gaze bez souvislosti s celou historií země - přinejmenším od roku 1947 - je nesmysl.
V Gaze zemřelo od začátku nynějších bojů nějakých 400 lidí, mezi nimi hodně civilistů - kvůli hustotě osídlení i kvůli tomu, že chlapci z Hamásu na bezpečnost vlastních lidí nikdy moc nehleděli a spíš je vedli k tomu, aby hrdě a nesmyslně zůstali tam, kde to zřejmě bude bouchat. Izraelci to vědí. Arabové zas vědí, že tahle okolnost IDF nezastaví. Hra je pořád stejná.
Každého (v daném kontextu cynicky, ale oprávněně: skoro každého) života je škoda a mrtvé děti budí vždy extrémní odpor proti útočníkovi. Aritmetika mrtvých - píšu to v podobných případech vždy - není moc dobrý argument. Přesto se zamysleme: čtyři sta mrtvých Palestinců v nynějších bojích. Asi šest a půl tisíce (včetně těch 400) od roku 2000 (za stejnou dobu asi dva a půl tisíce mrtvých Izraelců - všechna čísla jsou samosebou zpochybnitelná, ani jedna strana je oficiálně nepotvrdila, jde o odhady OSN). Srovnejte to se sto tisíci zabitých Iráčanů (a 4 500 západních vojáků, většinou samozřejmě Američanů) v Iráku od invaze v roce 2003. Srovnejte to se čtyřiceti mrtvými civilisty, které v neděli vyhodila do vzduchu nějaká bláznivá zlá ženská v Bagdádu. Srovnejte to s tisícovkou mrtvých za rok v Česku při dopravních nehodách. Aritmetika mrtvých: ale v emocionálních diskusích bývá užitečné podívat se na čísla. Vidět věci v proporcích. Zejména, když diskuse už není diskusí, ale další frontou války.
Vládní politika Izraele se mi už delší dobu nelíbí. Nemohu však vyloučit, že kdybych tam žil, podporoval bych ji - determinován minulostí a ohrožen budoucností - stejně jako ji podporuje většina Izraelců. Kavárenský stolek v evropském bezpečí není ani přesným, ani morálně oprávněným zorným úhlem. Posuzujme opatrně.
S plným vědomím všech výhrad, s velikou touhou po nedosažitelném míru, s hořkou vzpomínkou na Libanon 2006 i na Libanon 1982, s plným vědomím toho, že zítra může být v Gaze hůř než dnes a že mrtvých přibude, s plným vědomím toho, že ani tahle válka stejně skoro nic nevyřeší, s hrůznou představou nějaké zítřejší fotky malé holčičky přejeté pásem tanku Merkava, fotky, která obletí svět a bude k ní těžké něco dodat - s vědomím toho všeho jsem jednoznačně pro Izrael a budu i nadále stát na jeho straně.
(Vynechal jsem spoustu aspektů situace. Vím o tom. Pro tuhle úvahu jsem je nepotřeboval, nepíšu knihu.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)