3. března 2009

Jeden bit nestačí - dodatek

Hele, toho pana Denta jsi moc nepotěšil.

To mě mrzí, to je to poslední, co jsem chtěl udělat. Ale až si to přečte znova, musí přece pochopit, že sakra nejsme v rozporu. Znám to z vlastní zkušenosti, jak nepřesně a zaujatě čte člověk napoprvé všechno, co se ho týká osobně. Zřejmě tě před tím neuchrání ani maska Misantropa. Podívej jen na tu poslední větu: „Pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl a velmi mne to mrzí.“ Za prvé, jací „všichni“? Za druhé, ani jen jeden já jsem to takhle nepochopil a nenapsal.

Opravdu nenapsal? Řekl jsi, že tě mrzí, žes na ten dotazník odpovídal. Žes jeho autorovi naletěl. Že se za to stydíš.

Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě. Za to hergot autor otázek nemůže, tak ať mi to nepodsouvá, nebo se namouduši kvůli samé slušnosti a ohleduplnosti začneme navzájem škrtit!

Uklidni se, chlape.

Podívej, Arthur Dent má samozřejmě pravdu v tom, že jednoznačné odpovědi požaduje kdekdo. Myslím, že nejen dnes, že to tak bylo vždycky. ("Co si myslíte o vstupu spojeneckých vojsk?") Rozlišme dvě situace: buď jsme spolu jen my hoši, co spolu mluvíme, pak si můžeme ujasňovat pojmy a vybrušovat nástroje a upozorňovat se na špatně položené otázky. Anebo - člověk stojí před ozbrojencem nebo Dějinami nebo Vyšší bytostí nebo prachobyčejnou mravní povinností. Těm se nedá říct, že jejich otázka je špatně položená (což je téměř vždy). Těm musíš odpovědět, rychle a jednoznačně a nevratně. Dent navrhl: zahrajme si hru, jak bychom v takové situaci odpověděli. K žádnému černobílému vidění světa nanabádá. Jen se ptá, co říkat těm, kdo sami ten svět černobíle vidí. A tady se rozcházíme.

Jak?

On by jim prostě odpověděl. Předpokládám, že hlavně proto, aby je měl z krku, aby dali pokoj. Já to udělal po jeho vzoru taky, ale teď si myslím, že správnější by bylo takovému tazateli říci: hele, jsi Dějiny nebo Vyšší bytost nebo mravní povinnost nebo na mě aspoň něčím míříš? Protože pokud ne, pak si buď poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč...

...za klobouk.

Jojo. A ač pana Denta neznám osobně, myslím, že on by se k tomu hypotetickému tazateli zachoval stejně. Nejsme v rozporu.

Tak proč o tom tolik nažvaníte, kluci?

Baví nás to. Jsme grafomani. Já mám navíc právě teď spoustu jiné naléhavé práce a takhle ji mohu hořkosladce odkládat. - A třeba v takových diskusích přece jen něco maličko objevíme, já i pan Dent i ostatní.

Nech toho a jdi pracovat. A toho Denta pozvi někdy na flašku vína, povídejte si sami, potykejte si u toho už konečně a zbytek světa aspoň na chvíli vynechte.

Výborný nápad. Kdy máte čas, Martine?

7 komentářů:

Arthur Dent řekl(a)...

Nabídka přijata, ale láhev beru já - Modrý Portugal vyhovuje, nebo raději jiné? Podrobnosti a termín proberme raději mailem nebo přes direct message na Twitteru... :)

Pardubitz řekl(a)...

Pro trosku odlehceni: SPRATELENYCH vojsk.

Cayman řekl(a)...

Myslím, že není vůbec špatný nápad vyžadovat jednoznačné odpovědi na nějaké otázky. Dle mého neexistují "špatně položené otázky", jsou jen špatné odpovědi, kdy si možná odpovídající neví rady, neví, co by odpověděl, aby to někoho neurazilo, aby byl rádoby objektivní, aby zohlednil všechny možné významy svých odpovědí.

"Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě."

Proč se bát jednoznačných odpovědí? Proč vyžadovat detaily otázek nebo odpovědí, proč dávat podmínky a vyžadovat dodatečné výklady a doplnění?

"...poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč..."

Proč se bát na rovinu říci svůj názor, který je platný v daném čase a místě?

Ano, alkohol, to je typické české řešení :-))

pankreas řekl(a)...

Nu, Caymane, uz jsi prestal zneuzivat ty maly pejsky? Ano, nebo ne?

Ježo řekl(a)...

Prvně: je to jen hra.

A potom: v životě je třeba se rozhodnout. Když to přeženu do extrémů, tak uvedu příklad topícího se člověka: tomu je jedno, jestli budete vést na břehu akademické diskuze o tom, jak zachraňovat, pro toho je důležité jestli do té řeky skočíte nebo ne.

Moje zkušenost je taková, že občas je potřeba se rozhodnout bez ohledu na to, že mám jistotu, že moje rozhodnutí je správné; že nejhorší volba mezi 0 a 1 je NULL.

Dotazník jsem si vyplnil, je to pro mně hra a zajímavá sonda. Ještě zajímavější bude, až si ho po sobě budu číst s odstupem několika roků.

Jan Vaněk jr. řekl(a)...

Takže spíš pod obojí než pod jednou?

imi řekl(a)...

Jeden bit nestačí, to je příliš málo. Nestačí ani ke kódování znaku. Když je bitů osm, tak už stačí - aspoň pro zápis latinky. A když jich je šestnáct, tak se jejich pomocí dá popsat i klingonština a rozsypané čaje. Každé rozhodování je ano/ne, i rozhodování na škále odpovím/neodpovím. Neustále se rozhodujeme na téhle škále, nic jiného k dispozici nemáme. Tohle vzorkování probíhá průběžně v čase ... a když získáme dost velký vzorek odpovědí, začneme si myslet, že dotyčného známe.

A že mluvíme a myslíme v blbě definovaných pojmech? Zase nemáme nic jiného, jen přibližné aproximace. Jasně, není to tak tvůrčí a zábavné jako rozbírání věcí na prvočinitele a zjišťování, jestli se při jejich skládání zpátky už kvantita nezměnila v kvalitu, a je větší riziko, že se pohádáme: v diskusi, která zná i jiné odpovědi než ano/ne se vždycky najde formulace, která je právě díky nejasnostem a nepřesnostem v pojmech přijatelná pro všechny (i když ti všichni třeba sídlí v jedné hlavě :-))

Jediný bit nestačí, potřebujeme jich víc. Ale každá informace se skládá z jednotlivých bitů, z ničeho jiného.