5. února 2009

Stvořit Marťany

(Sloupek v E15 z této středy. Doplnil jsem odkaz. Škoda přeškoda, John Carter bude asi muset na Barsoom zapomenout...)

V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.

Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.

Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.

5 komentářů:

Pavel řekl(a)...

Zajímavě (a čtivě) se k tomuto filozofickému problému staví například Kim Stanley Robinson ve své Marsovské trilogii (Red/Green/Blue Mars). Rozpor mezi "pokrokovými" vědci a "ochranáři" tvoří jednu z os příběhu. I když se jedná o starší knihy, pořád je to zajímavé čtivo.

h-cz řekl(a)...

Zajímavý je tento kontext i z hlediska přirozených reprodukčních resp. růstových vlastností živých organismů. Klesající porodnost v Evropě (dost hluboko pod potřebnými 2.3 dětmi na pár pro zachování) má svou další paralelu v expanzi do vesmíru. Takže už ani na jiné planety není úplně v pořádku létat a přinášet na ně svou biosféru.
Hezké. Politicky korektní. A odsouzené k záhubě prvním agresivnějším kmenem. Ať už náboženským, biologickým nebo sociálním. Syndrom poslední generace...

akb řekl(a)...

K tématu též New Scientist: Should Mars be treated like a wildlife preserve?, objevil jsem dnes.

Keff řekl(a)...

Pěkná ilustrace posunu ideálu lidstva od mocného člověka dobyvatele, majícímu řád a touhu po poznání, kterému jsou hranicemi jen fyzikální zákony a vlastní možnosti, k nesebevědoménu dítěti v koutě postmoderního nejasného světa, zděšenému každým projevem své síly.
Smutné -a ano, h-cz, projev poslední generace. Mrzí mě že i AKB k ní ukazuje cestu.

Jan Vaněk jr. řekl(a)...

Taky jsem chtěl říct, že o tomhle jsem četl nejpozději u KSR, jestli ne v Pacnerově Polidštěné Galaxii. Ale obávám se, že jste z jedné a půl věty v tom článku vyčetl, co já nedokážu.

Asi by stálo za to přeložit Strossovu High Frontier Redux - tenhle svět, nebo aspoň blogokomentářosféra, by byl lepším místem, kdyby pár ideologickým trollům vybuchla hlava.

A o tom, že úžasná dobrodružství se dají užít i bez nutnosti spoléhat na Carterovy metody,
psal už Předseda Bruce před půl druhou dekádou.