11. února 2009

Cenzurou k lepším médiím

(Sloupek v E15 z této středy. Zmínku o Watergate jsem pro úsporu místa a myšlenkových linií hrubě zjednodušil, i to byl koneckonců pes vedený buřtíkem, ale přece jen to nebylo tak zoufale průhledné a levné jako u nás, tak asymetrické. Média dnes nemohou stát vně politického boje, protože takové místo neexistuje.)

Novela zákona o trestním řízení soudním, hbitě a vtipně překřtěná na „lex Kmenta“, upravuje víc věcí, největší publicitu ovšem celkem pochopitelně dostalo zveřejňování odposlechů. Komentátoři straší: je to cenzura, hlídací pes demokracie (rozuměj: média) dostal těsný náhubek. Střízlivě vzato, pravda je jinde - bezmála přesně na opačné straně. Poslanci v tomto případě kupodivu schválili dobrý zákon, byť ze špatných - protože ryze sobeckých - důvodů.

Proč dobrý? Protože omezí případy, kdy hlídací pes kráčí tam, kam ho láká cizí pán s buřtíkem v ruce. Policejní odposlechy se neválejí na ulici. Do redakcí je dodávají ti, kdo na jejich zveřejnění mají zájem. Dělají to proto, aby posloužili spravedlnosti, průhlednosti moci, demokracii? Tomu přece nikdo nevěří. Nežijeme v zemi Woodwarda a Bernsteina, ta je jinde a dávno.

Dá se očekávat, že čas od času se noviny či televize na zmíněnou novelu vykašlou a budou riskovat soudní spor. Tak na tom byl ostatně i Washington Post v případu Watergate. Novinářská práce podepřená ochotou riskovat vlastní kůži pak také bude mít podstatně větší váhu než střelba z bezpečného krytu. Výsledkem může být - kéž by byla! - rehabilitace médií jako skutečné protiváhy mizerných poměrů ve státě. V tuto chvíli jsou domácí „investigativci“ daleko častěji součástí problému než součástí řešení. Lze je šmahem zpochybnit i tehdy, pracují-li dobře. Přispívají tak k rozkladu hodnot, jež předstírají hájit.

A dodejme: ten zákon není dobrý absolutně a navždy. Je jen nezbytnou reakcí na poměry v zemi, jež se změnily v zápas mocenských skupin. Média pořád ještě představují jednu z mála cest, jak z toho marasmu ven. Slušní a odvážní novináři teď mají šanci oddělit se od těch, kteří se nechávají vodit za nitky.

7 komentářů:

Jiří řekl(a)...

Nesouhlasím. I pes vedený vůní zločinného buřtíku může vyštěkat (a také často vyštěkal) něco, co vyštěkáno být má.

Kojot řekl(a)...

Dobrý postřeh! Naprostou souhlasím a jsem rád, že to bylo tak trefně řečeno!

Mormegil řekl(a)...

Nemohu souhlasit. Jistě, taková hůl může mít správná užití (třeba Ivánek byla jistě velká prča, ale trochu mě děsilo, s jakou lehkostí se tady s výsledky odposlechů nakládá – a naprosto souhlasím, že novináři by měli nějaké riziko nést, resp. být „potrestáni“ za to, jak sebou nechají manipulovat), ale může mít taky užití nesprávná až absurdní. A v trestním právu nemá taková nejednoznačnost co dělat. Vizte též příspěvek na stejné téma na Jiném právu.

zbyněk řekl(a)...

Novinář je vždy veden buřtíkem, alespoň zpočátku. Kde není vůně, není událost a zpráva. Lumpy nejlépe hlídají konkurenční lumpové, to není jen základní prvek detektivek s komisařem Moulinem, ale život sám. Ostatně, proto je tak užitečné střídání mocenských pozic mezi vládou a opozicí. Už samotná skutečnost, že věci lze obtížně skrývat, přispívá ke kultivaci chování lidí v mocenských pozicích. Jiná věc je, že novinařina je těžká práce, což se málo ví, dokonce i mezi novináři. Je snadné převzít cokoliv od kohokoliv a počkat, co to udělá, a je těžké jít za prvotní informací a rozvíjet příběh. Právě aféra Watergate je příkladem práce, která nebyla pouhým poklusem psa za buřtem. Prvotní signál dostal junior reporter od veterána policejní rubriky hlavně proto, že oba pracovali dlouho do večera. Stopa telefonního seznamu byla zkoumána rutinně, nebylo to něco podstrčeného. Podezření bylo sice ověřeno prostřednictvím Deap Throat, ale tudy netekly žádné jiné informace než přikývnutí, že tak to opravdu je. Dlouho trvalo, než reportéři dostali podporu vedení redakce, ale ta brzy nestačila a zachránila je až podpora souběžného pátrání dalších médií. Jestli je z celého případu, který nakonec dosáhl historického výsledku, patrná nějaká zkušenost, pak především ta, že hodnota je v metodě novinářské práce, tedy v kombinaci profesionality a nasazení. Tu nepochybně kultivovalo riziko, že chybný krok bude oceněn výletem do Krimu. Ale to je jen jedna stránka věci, která by možná potvrzovala přínos lex Kmenta či Bendova novinářského náhubku. Druhou stránkou, naivně přhlíženou, je fakt, že oba kluci z Washington Post nemuseli zhruba půl roku dělat nic jiného. V českých redakcích nic takového nenajdeme, musí šetřit a vydělávat. Jakékoliv riziko tak tisk jednoznačně umlčuje. Pak je Bendův náhubek učebnicovým dokladem toho, jak se vzletné úvahy o transformaci české společnosti nakonec sesuly do pouhého přízemního transferu moci. Svoboda slova, která není pouhým osvobozením od myšlenky a práce, je nadále cílem, za který je třeba hodně tvrdě bojovat.
Zbyněk Fiala

h-cz řekl(a)...

souhlasím s PK a přidávám: nemá cenu novináře heroizovat; zejména dnes. K investigativní práci je jistě potřeba důslednost a statečnost a ani jeden z těchto kořenů ohrožen není. Dopad lex Kmena bude dle mého názoru jen ten, že ne každý odposlech, který pustí policie, advokát nebo PR do médií, tedy do dalšího PR, pustí editor dál. A pro skutečně důležité kauzy tu vždy existuje cesta občanské neposlušnosti.

(mudd) řekl(a)...

Velmi trefně napsáno. Mám pocit že v našich médiích se čím dál víc stírá rozdíl mezi investigativní a bulvární žurnalistikou. Zveřejnění odposlechu není samo o sobě žádná investigativní práce a nějakou hlubší analýzu za nimi většinou postrádám.

Arthur Dent řekl(a)...

Naprosto souhlasím, byť z trošku jiného úhlu pohledu: Ve státě, kde jsou odposlechy nasazovány stejně jako antibiotika při prvním zakašlání, kde jsou odposloucháváni nevinní lidé (pamatujme: O vině rozhoduje soud) a kde soudy povolují odposlechy na základě toho, že policie podezřívá někoho, s kým si dotyčný před měsícem telefonoval, v takovém státě by měl být únik odposlechů OD POLICIE trestný.