V rozhlase o Pelevinovi

V pondělí ve čtyři odpoledne bude ČRo 3 - Vltava vysílat půlhodinovou diskusi o knize Viktora Pelevina Helma hrůzy. Vede ji překladatel Libor Dvořák, inteligentně mu odpovídá Nikolaj Mokrý a podstatně méně inteligentně já. Předtáčeli jsme to před dvěma týdny. Pan Dvořák byl tak laskav a pozval mě, protože jsem na Pelevina napsal recenzi. Myslím, že stejnou chybu už podruhé neudělá; ale já, ač v té diskusi jsem skutečně za blba, jsem byl velice rád, že se mohu seznámit s člověkem, který dokonale překládá nejen Pelevina, ale i Strugacké, Sorokina, Babela, který si troufl na druhý český překlad Mistra a Markétky... Moc příjemné setkání s dvěma chytrými lidmi. Helmu hrůzy mohu doporučit, líbila se mi víc než samotnému překladateli, který ji má v kontextu Pelevinova díla spíš za slabší věc.

Ke Dni státnosti

O historickém knížeti Václavovi nevíme téměř nic. Není jisté, kdy se narodil, ani kdy byl doopravdy zavražděn. Nevíme, zda opravdu uměl číst a psát, ale je to spíš pomluva – to by tehdejšímu rytíři nebylo nijak ke cti. Víme, že byl nějakým způsobem „poplatný“ Jindřichu Ptáčníkovi, ale to mohlo znamenat mnoho různých věcí, takže ta anekdota o třech stovkách volů vyvážených ročně do Němec nemá žádný reálný podklad. Už jen proto, že žádné Německo tou dobou a ještě hezky dlouho poté nebylo. Voly si vymyslel František Palacký, když dal dohromady dvě různé historické informace způsobem, jaký by dnes studentovi FF UK neprošel ani v seminární práci. A bylo jich podle Palackého sto dvacet, zvučnější tři sta z toho patrně udělali až Voskovec a Werich.

Nevíme o něm téměř nic; a právě takoví lidé jsou materiálem, z nějž se dobře vyrábějí legendy. Ta svatováclavská je pozoruhodná už tím, že ji založil sám světcův vrah: byl to skutečně Boleslav, kdo prosadil Václavovu kanonizaci! Cynik musí poznamenat, že tento postup se v české politice vžil, jen postupem času pozbyl raně středověké elegance. Václav se stal oficiálním světcem země, jejím věčným nadzemským panovníkem, a zároveň lidovou legendou, vůdcem rytířů, kteří jednoho dne vyjedou z Blaníka a vyřídí si to… většinou právě s tím zemským panovníkem, který vládl za Václavova posvěcení a jeho jménem.

Kupodivu ten rozpor nikdy nikomu nevadil. Definitivně upevnili pozici národního světce obrozenci: Palacký ho posadil na koně obrazně a Myslbek doslova. Ironie je tím dovršena. Václav je v českém panteonu zobrazen jako bojovník, jímž nebyl; jako zakladatel státu, jehož vzniku překážel tak důkladně, že musel být odstraněn; jako symbol vzdoru proti cizí moci, před níž se naopak skláněl. Demonstranti proti oběma okupacím se scházeli vždy u Václavovy sochy a Halas o něm v těžké hodině národa napsal snad nejpatetičtější verše, jaké čeština má: „kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás‘ / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál“. Spojil tím Václava i s husity, kteří by pro nebohého knížete jistě byli samými zplozenci pekla, kdyby se s nimi přes těch pět století mohl setkat.

Každý národ má světce, jakého si zaslouží. Václav, který může být vším, čím si přejeme, vyhovuje naší tradiční pružnosti myšlení dokonale; tedy pěkný Den české státnosti!

(Vyšlo v Ekonomu 27. 9. Přečetla si to O. a nevěřícně zavrtěla hlavou: tos přehnal. Přečetl si to šéfredaktor a poslal mi mail, v němž stálo zhruba totéž. Dva lidé, kteří mě dobře znají, pokládají tedy tento text za úlet. Co řeknou cizí? - Nemyslel jsem to jako provokaci, ale nějak z toho asi vyšla sama. Všechno je to samosebou pravda, mám to z prací dobrých historiků - od Dušana Třeštíka, Petra Čorneje, základní fakta koneckonců i z toho Palackého. Ale kdykoli si z pravdy vybíráme nějakou její podmnožinu, děláme to na vlastní odpovědnost. Karikatury Proroka, mír a požehnání s ním, jsou taky podmnožinou pravdy. Každá pravda je podmnožinou pravdy.)

Ode dneška zase přednáším

Po roční pauze se vracím na VŠE s jednosemestrálním kursem 4IT460 - analýza trhu IT. Oč jde? Nejlíp to vysvětlím citací z FAQ k předmětu:

K čemu je předmět 4IT460 dobrý? K lepšímu porozumění tomu kousku světa, kterému se říká trh informačních technologií. Existují bezprostřední praktické důvody, proč se snažit IT trhu porozumět: IT firmy jsou zajímavými zaměstnavateli. Některé oblasti IT mají dostatečně nízký vstupní práh pro start drobného podnikání prakticky od nuly. Prakticky všichni jsme zákazníky dodavatelů IT zboží a služeb. Ale hlavní a nejdůležitější důvod je tento: IT je v současné době hlavním akcelerátorem vývoje a změny všech oborů průmyslu a služeb. Na způsobu využití IT přímo závisí konkurenceschopnost a prosperita jak segmentů trhu, tak národních ekonomik. To zní skoro jako mantra... ale myslím to tak vážně, jak jen lze.

Učit mě baví, ostatně jinak bych to nedělal. Těším se na inspiraci; nejvíc jí přichází z těch zdánlivě nejhloupějších otázek, protože právě ty dovedou postavit dávno známou věc do jiného světla. (Třeba v diskusi o možném zákazu Visty v Evropě: "A proč by vlastně někdo měl chtít novou verzi Windows?" - Je to úplně mimo, řeč je přece o přijatelné míře vládních zásahů do byznysu. Ale zároveň je to velice k věci. Bezděčné out of the box thinking.)

K předmětu jsem zřídil blog otevřený pro všechny zapsané studenty. Možná se vůbec neujme a kromě mých občasných organizačních poznámek tam nic nebude. Možná se stane živým diskusním fórem. Přál bych si to druhé, ale nechám tomu volný průběh a uvidíme.

Nová Nokia N95 a Pračková tragédie

Hezká mašinka, že? Komentář k novým počítačům Nokia.


Jo, mám pro tyhle strojky slabost a mít kartu dostatečně platinovou, jdu si jednu N95 koupit hned zítra, bez ohledu na to, že to jistě bude mít hodně much a mušek. Opravdu už je nepřípadné říkat tomuhle telefon. Hm, ono je podobně nepřípadné říkat jakémukoli počítači počítač. Pamatujete povídku Stanisława Lema Pračková tragédie? "Další model Nuddleggovy pračky už vyšíval sonety. Snodgrass reagoval pračkami, které udržovaly rodinnou konverzaci o přestávkách v televizním programu. (...) A což teprve pračky, se kterými bylo možno podvádět manželku nebo manžela! (...) Pračky (...) se potají sdružovaly ve skupinkách, zabývajících se nekalými machinacemi. (...) Ale brzy se ukázalo, že komplicové zločinných praček vykupují jejich zbytky a znovu je sestavují. Antizmrtvýchvstalecký návrh na novelizaci Mac Flaconova zákona, schválený kongresovým výborem, byl torpédován senátorem Guggenshynem. Zanedlouho poté se ukázalo, že senátor Guggenshyne je pračka. Od té doby jsou všichni kongresmani před každým zasedáním proklepáváni. Tradičně se k tomu používá dvouapůlibrového železného kladiva."

Res Respekt II

Několik aktuálních odkazů:

• Oficiální stanovisko redakce (celkem nic tam není, ale pod článkem je zajímavá diskuse);
• Stanovisko Miloše Čermáka;
• Rozhovor Lidových novin s Markem Švehlou;
• Rozhovor Lidových novin s Milošem Čermákem;
• Zajímavý názor Petra Staníčka alias Pixy.

Všechno to zrušíme

Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman má obecně vzato pravdu, když říká, že systém investičních pobídek deformuje trh a že by bylo správné jej omezit. Ještě větší pravdu má v tom, že pokud se už mají nějaké pobídky poskytovat, pak především na produkci a využití špičkových technologií.

Háček je v tom „obecně vzato“. Učebnicové pravdy jsou jedna věc, skutečný život druhá. Přímé zahraniční investice, které Česká republika v posledních letech získala – z velké části právě díky pobídkám – mají negativní i pozitivní dopady. Nelze je vzájemně sčítat a dojít tak k nějakému závěru, ke kladnému nebo zápornému číslu. Každý z těch dopadů totiž působí na jinou skupinu obyvatelstva a často také v jiném čase: některé okamžitě, jiné v nejisté budoucnosti.

Navíc, a to je důležitější, z dlouhodobého hlediska vlastně nevíme, co je pozitivní a co negativní. Posilování koruny patří k důsledkům investic. Dnes někomu prospívá, někomu škodí; dlouhodobě se může ukázat, že to byla výhra pro celou zemi, protože tvrdší měna rychleji zlikvidovala méně prosperující podniky.

Je vůbec zajímavé podívat se neideologicky, čistě věcně, čím a komu investiční pobídky škodí. Teoreticky především těm firmám, které je nedostanou; ovšem většina příjemců pobídek jsou podniky výjimečné přinejmenším tím, že jsou velké.Často k nim neexistuje domácí srovnatelný konkurent. Zato dá jejich přítomnost vydělat domácím subdodavatelům, kteří tak na pobídkách rozhodně nejsou biti. V některých oborech, hlavně v hi-tech, vedou pobídky k nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, případně k prudkému růstu platů; subvencované firmy mohou zaplatit vyšší mzdy. To je ovšem dočasná nerovnováha a její skutečnou příčinou nejsou pobídky, ale malá kapacita vysokých škol. Zaměstnanci na tom prozatím vydělají – než se problém vyřeší například dovozem pracovní síly z ciziny – zaměstnavatelé se rychleji přizpůsobí evropským cenám práce, což je pro ně teď tvrdé, ale v budoucnu je to ušetří dalších šoků.

Dalo by se zlomyslně říci, že na názorech Martina Římana nezáleží – nestane-li se politický zázrak, dlouho ministrem nebude. To však není korektní. Na názorech pravicových politiků záleží, v zemi s přibližnou rovnováhou pravolevých preferencí budou vždy mít významné slovo. Koneckonců, v mnoha ohledech mají pravdu. Ale otáčet kormidlem by rozhodně měli podle kompasu, ne proto a o tolik, aby se co nejzřetelněji odlišili od předchozího kormidelníka.

(Vyšlo v Ekonomu 21. 9. Lze mi právem vytknout, že problém zjednodušuji, mám ale pocit, že ministr jej zjednodušuje ještě víc. On nadto činem, já jen písmem.)

Jak vzniká hrozba teroristického útoku

Já bych si to představoval asi takhle: někde v jižním Londýně zastaví policie otlučenou dodávku kvůli rychlé jízdě. Ukáže se, že řidič auta, mladý Pákistánec, nemá a nikdy neměl řidičák. Spolujezdec, jeho bratranec, je na tom ještě hůř, ten nemá ani povolení k pobytu ve Spojeném království. Teprve před pár měsíci přijel načerno z Islámábádu. V autě se najde slušné množství trávy, úhledně nasáčkované na prodej, a sice nefunkční, ale přece jen pistole, samozřejmě nelegálně držená. Kluky odvedou na policejní stanici. Tam počítač zjistí, že jejich otisky prstů se shodují s těmi, které se nedávno našly při vyšetřování vloupání do lékárny v Docklands.

–Hoši, to vypadá na pěkný flastr, zabručí víceméně dobrácky vrchní inspektor. Kluci klopí oči k podlaze. A pak ten chytřejší z nich vyhrkne:

–A co když vám povíme, co chystá na příští týden al-Kaidá? A nakopne toho druhého, který užasle vytřeštil oči.

Vrchní inspektor ví, že je v potenciálním řetězci příčin a důsledků posledním příčetně uvažujícím člověkem. Kdyby to bylo na něm, pošle je s takovým návrhem vlídně do řiti: Nice try, guys! Jenže taky ví, že má tři roky do penze, že je chce dožít v klidu a že támhle mladý Smith se jen třese, aby na jeho židli usedl co nejdřív. A že si ten zatracený Paki dal záležet, aby klíčovou větu vyřkl srozumitelně a nahlas, aby ji slyšelo co nejvíc lidí.

Takže jde a vytočí příslušné číslo. Kamínek spustí lavinu. Dál je všechno jasné, snad až na to, co se stane s těmi dvěma kluky. Kdoví; možná už jsou zpátky v ulicích South Endu, možná přece jen sedí v normální base kvůli tomu vloupání. Možná se dokonce na útraty spřátelené velmoci podívají na Kubu.

What a wonderful world.

Děkuju za odpověď; ano, takhle nějak jsem to myslel. Klíčová věta: "Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext." (A ještě nádavkem pro zasmání: "(...) nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič." - If you're so smart, why aren't you rich?, ptám se teď sám sebe.)

Res Respekt

Dalo by se říci, že Miloš Čermák nemá v tuto chvíli téměř žádný Respekt.

Blbý vtip. Ale takové věci člověka napadají, když o situaci přemýšlí. Každý, kdo byl v Česku aspoň chvíli intelektuálem, má k týdeníku Respekt nějaký vztah, často vyjádřený slovy „jó, dřív to bejvalo lepší“. Myslím si ostatně totéž. Respekt jsem pravidelně četl a také jsem do něj psal – po prohledání disku s údivem zjišťuju, že těch článků bylo přes stovku! Psát jsem přestal před rokem, číst o hodně dřív.

Vždycky to byl a pořád je chytrý časopis, a to u nás neznamená málo. Časem však začal být nudný, protože předvídatelný; a především jednostranný. Média samozřejmě mohou být nositeli názorů, ale je mnohem lepší, když to jsou opravdu názory, nikoli názor. Respekt je už dlouho nositelem jediného postoje, jediného politického názoru zhruba identifikovatelného s Havlem a někdejší Unií svobody. Přitom to – pozor! – není žádná placená nebo vynucená propaganda. Většina redaktorů a jistá část externích autorů takhle píše proto, že je to prostě jejich hluboké přesvědčení, jejich svět. Poznali pravdu a teď ji hlásají urbi et orbi. Cítí se být jejími majiteli.

Důsledky jsou předvídatelné. Vznikne tvrdé jádro čtenářů, kterým časopis slouží jako svatý text, jako každotýdenní utvrzení vlastního pohledu na svět. Milují jej, ale je to nebezpečná láska; netoleruje žádnou změnu. Lidem mimo tento myšlenkový okruh naopak začne být celý ten podnik zcela ukradený. Přesně to se také stalo. Náklad Respektu je už několik let tak nízký, že kdyby jej většinový majitel, tedy Karel kníže Schwarzenberg, nedotoval slušnou sumičkou, dávno by bylo nezbytné zavřít krám.

Mimochodem: to tvrdé jádro čtenářů, to nejsou žádní hlupáci ani fanatici. Většinou to jsou prima lidé, se kterými je radost hovořit. Mnozí z nich patří k intelektuální elitě menších měst, kde jim Respekt nahrazuje kavárnu, dobré knihkupectví, pražský společenský život, přináší jim týdenní dávku svobodomyslnosti a ujištění, že nejsou se svým pohledem na svět sami. Je to jejich měkká droga.

Kníže měl nejspíš situaci řešit už dávno, ale – ač rozhodně není venkovským učitelem - sám patří k těm, kdo mají pro tento druh Respektu slabost. (Opravdu věřím, že je to tak. Kdyby mu šlo o to používat časopis jako politickou páku, bylo by to vidět, přinejmenším vždy před volbami. Jeho noblesa stojí za povšimnutí, je v Česku až absurdní.) Protože však neudělal nic, převzala faktickou moc redakce.

Všechny časopisy jsou svým způsobem stejné. Lidé, kteří v nich pracují, jim dávají mnohem víc energie, než se po nich chce, než se po nich vůbec může chtít (ti, kteří toho nejsou ochotni či schopni, tam dlouho nevydrží). Za nadstandardní výkon většinou nedostávají nadstandardní peníze, namísto toho (a proto) mívají pocit spoluvlastnictví, práva rozhodovat. Dobrý novinář cítí za svůj list odpovědnost. To je za normálních okolností vynikající věc. Jenže noviny také mají skutečné majitele a ti nehledí na písmena, ale na čísla. Když jde náklad dolů a podnik do ztráty, majitel zpravidla zkusí nějaké radikální řešení; například povolá krizového manažera a pověří ho změnou koncepce. Případně souběžně dojde i ke změně majitele. Přesně v tu chvíli se velmi často stane, že redakce dá jako jeden muž výpověď.

Udělá to z dobrých i špatných důvodů. Dobré: změna koncepce je v podobné situaci vždy zaměřena na vyšší prodej ergo širší cílovou skupinu ergo větší povrchnost, líbivost. Nový management jménem majitele může chtít tisknout věci, které jsou pro redakci mravně špatně přijatelné – co já vím, třeba skrytou obchodní či politickou reklamu. A špatné důvody: začne se vyžadovat kázeň, termíny, účast na poradách, plná loajalita a žádné kšeftíky bokem. Začne se vyžadovat přemýšlení o něčem, co do té doby nikoho ani nenapadlo: jak to udělat, aby byl časopis pořád kvalitní, ale přitom šel na odbyt? Rozhodně se vyžaduje změna a tu lidé obvykle neradi.

V různých případech to bývá různě namíchaná směs a já opravdu nevím, které z těch důvodů dnes v Respektu převažují. Vím ale, že s odchody redakcí to nebývá tak horké. Leckdo se zkusí tiše vrátit dveřmi, kterými při odchodu nahlas bouchl. Leckoho není nakonec taková škoda, jak to vypadalo. Leckdy je lepší postavit nový tým z neznámých mladíků než z hvězdných primadon.

Respekt zatím nezanikne, ledaže by se pro to rozhodl bývalý a budoucí majitel, tedy Schwarzenberg a Bakala; ani jeden z nich však nemá důvod. Může mít velké provozní problémy, ale ne dlouho: mezi novináři se stávkokazů najde vždycky dost. Na druhou stranu má šanci být mnohem lepší než dosud, protože stagnuje už tak dlouho, že zlepšit se není zas tak těžké. Reakce tvrdého jádra čtenářů bude velmi odmítavá, ale je jich tak málo, že obchodně na tom skoro nezáleží. A stejně budou po očku pošilhávat a pokud uvidí, že nový Respekt je koneckonců uspokojuje, budou jej kupovat, brblajíce.

Respekt může jistě zaniknout později. Pokud z něj Miloš Čermák udělá druhý Týden, bude šlus, protože jeden Týden každý týden stačí. Ale to Miloš ví. Pokud ho neznáte, musím zde říci, že ač je to mnohdy nesnesitelný pán a pohádali jsme se už mockrát, nikoho vhodnějšího jako šéfa resuscitačního týmu Respektu si neumím představit. Je nesmírně chytrý, přiměřeně bezohledný a má vynikající přehled o mediálních trendech ve světě. Abych pravdu řekl, já tu hromadnou výpověď čekal už delší dobu; Čermák a staří matadoři z Respektu, to nejde dohromady.

Byl to dobrý časopis; není to dobrý časopis; může to být dobrý časopis. Sledujme pozorně.

Vzal si heslo s sebou do hrobu

Další netušený důsledek digitální doby. Místo stužkou převázaných svazečků milostných dopisů máme vzpomínky na vymazané SMS. Místo alba rodinných fotografií soubory na cédéčku, které za pár let přestane v mechanice fungovat. A teď ještě tohle.

Beta je beta je beta: Blogger zlobí. Z Firefoxu dnes nejde blog editovat, v Exploreru zas tvrdošíjně zobrazuje Táňu dvakrát (ve Firefoxu jen jednou). Mohl bych vlézt pod kapotu a možná bych na to časem přišel, ale nemám sil. Oni to v Americe zas časem spraví, snad.

Ta dřina na tom nesmí bejt vidět

Z cesty jsem se vrátil v neděli a od té chvíle jsem se nezastavil. Napsat Weekly, dodělat Inside Report 10/2006, vymyslet to a zařídit ono... Uštvaný, naštvaný, nevyspalý, ve skluzu se spoustou věcí. Ta dřina na tom nesmí bejt vidět, řekl klaun krasojezdkyni. Jistě to byl starý klaun; takovou věc se člověk učí celý život.

Tedy navažme přetrženou nit. Cesta, z níž jsem se v neděli vrátil, byla velká tisková konference Aceru v Monte Carlu, neobyčejně nóbl, přesto dost zajímavá (to nebývá běžná kombinace). Acer je dnes čtvrtý největší výrobce PC na světě, což je samo o sobě pozoruhodné, a za tři roky chce být druhý po Dellu, což je ještě pozoruhodnější - hlavně když vezmeme v úvahu, že většina toho, co prodává, jsou přenosné počítače. Nové notebooky mě moc nevzrušují, ale úvahy o tom, že v budoucnu se musí počítat s novými form factors (form factor pécéčka v obchodních počtech je dnes notebook, desktop nebo server), to mě naopak zajímá velice. Acer tam náznak takové věci předvedl, napíšu o tom brzy víc.

Prošel jsem se po městě, tedy po státě Monako, a fotografoval jsem - diktafonem! Foťák jsem totiž před odjezdem doma nenašel. Olympus W-10 je opravdu především diktafon, fotoaparát o rozlišení 0,3 megapixelu je tam spíš pro legraci, anebo z technické bravury, že to jde. Obrázky to dělá, ale... no, podívejte se sami. Fokus je samozřejmě fix, ostřit při tomhle rozlišení stejně není co. V Monte Carlu je pěkně, dalo by se tam určitě strávit pár dní. Nebo zbytek života.

Na cestě 2 - Čekárna

Přípoj uletěl. Bylo to spočtené jen tak tak, a když je na odletu z Prahy půl hodiny zpoždění, není šance. Security sice moc nezdržuje, Francouzi asi taky četli Schneiera, takže usoudili, že to stejně nemá cenu, ale za 20 minut na Charles de Gaulle z mezinárodní linky na vnitrostátní prostě nepřestoupíte. Takže čekárna. Z nudy jsem obešel obchody s kosmetikou, kořalkami a šperky, prolistoval v trafice (Relay jako u nás v metru, svět je malý) nevelký výběr knih a časopisů v angličtině, odolal pokušení koupit nějaký protifrancouzský pamflet nazvaný Merde Actually - a to je všechno, víc se tu dělat nedá. Dvě hodiny času. Ztracené, nebo darované? Bůh suď. Rozhodně to je nezvyk, nudit se.

Na cestě 1 - Pohled z výšky

Letadlo se sune nad Evropou, jako by skoro jen nehybně viselo ve vzduchu. Na neviditelné nitce. Čtu si na displeji telefonu esej Bruce Schneiera: "The people terrorists
kill are not the targets; they are collateral damage. And blowing up planes, trains, markets, or buses is not the goal; those are just tactics. The real targets of terrorism are the rest of us: the billions of us who are not killed but are terrorized because of the killing. The real point of terrorism is not the act itself, but our reaction to the act." Přikyvuju, je to v souladu s tím, co si myslím sám. I v letadle. Starost si dělám jen s tím, zda v Paříži stihnu přípoj. A vlastně ani to ne; je mi to fuk. - I když přece jen, hm: když to bouchne, je člověku fuk, jestli byl target, nebo jen collateral damage. Ale ono to nebouchne, dneska a tady určitě ne. Nejsem tak nebojácný, ale jsem realista.

Pokazili nám pohádky

To, co se po osm let odehrávalo ve sklepě garáže v solidní vídeňské čtvrti, nebylo nic jiného než moderní verze pohádky o princezně a drakovi; tedy archetypální příběh. Jeden z těch, jež máme uloženy v podvědomí a poměřujeme jimi svět. Natascha Kampusch však nepočkala na prince. Osvobodila se sama. Z moderní pohádky udělala postmoderní, vzepřela se pravidlům, jimiž se mají princezny řídit. Nesedí teď zhroucená v koutě, což by asi vyvolalo obecné sympatie. Namísto toho poskytuje rozhovory za velké peníze, má dost přesnou představu, jak si zařídit život, naplno, ale s rozumem se odškodňuje za ztracená léta. Je inteligentní, odvážná, sebevědomá… a na nejlepší cestě být velice nepopulární. Protože pokazila pohádku.

Natascha Kampusch se už dokonce stihla stát předmětem konspiračních teorií. Nevymýšlejí je jen účastníci internetových diskusí – což je často víceméně diagnóza – ale i lidé jinak příčetní. Co když je to vymyšlené, co když se osm let někde schovávala v pohodlí, aby teď mohla shrábnout slávu a peníze? Natascha možná skutečně napíše o svém osudu knihu, jak jí to předvídají. Ale je téměř jisté, že se nebude prodávat ani zdaleka tak dobře jako jiné knihy, které vyjdou souběžně a budou vysvětlovat, že Nataschin příběh je mediální podvod a dalekosáhlá konspirace.

Pozor, tohle už není jen senzacechtivost a návyk na bulvár, tohle je hlubinná psychologie. Skutečné příběhy našeho světa nám přestávají dávat smysl, uchylujeme se tedy k těm tradičním, archetypálním, i kdybychom si měli skutečnost do jejich vzorců sebevíce přitesat. Princezna v slzách, bezmocná, slabá, čekající na zachránce – ta je v pořádku. Princezna, která se umí porvat s drakem i sama se sebou a vyhraje svůj život vlastními silami, ta nás zneklidňuje natolik, že ji musíme obvinit ze lži. Takhle nám tu pohádku přece nevyprávěli, když jsme byli malí.

Lidí odmítajících realitu, protože je neslučitelná s obsahem jejich podvědomí, očividně přibývá a to je trend, z něhož jde strach. Tento týden jsme měli páté výročí jedenáctého září; stojí tedy za to připomenout, kolik lidí věří, že si vláda USA ty mrakodrapy odstřelila sama. Kolik Američanů na oplátku věří, že útok řídil Saddám Husajn. Kolik lidí v západním světě odmítá Darwina. Ve složitém prostředí hledáme jednoduchá vysvětlení – a nejhorší je, že je nacházíme. Zpravidla se totiž najde někdo, kdo takové vysvětlení rád poskytne. Lidé pak kráčejí za jeho píšťalkou, rok od roku povolnější… Ale není to jen další konspirační teorie?

(Vyšlo v Ekonomu 14. 9. Nevím, jak by se dalo jakžtakž exaktně posoudit, zda konspiračním teoriím skutečně věří stále více lidí; od oka bych ale řekl, že ano. Svět je složitý. Pohádky jsou jednoduché. Konspirační teorie snižují existenciální úzkost na přijatelnou míru. Nebo se o to aspoň pokoušejí. Zkuste si sami, kolik věcí se takhle dá celkem obstojně vysvětlit. Teroristi také chtějí kus světa výrazně zjednodušit, udělat z něj příběh srozumitelný sobě a svým přátelům. George Bush, Jr., jakbysmet. - Pokud jde o Nataschu, líbí se mi a držím jí palce.)

Jak vypadá Zune, jak nové iPody

Microsoft zveřejnil fotky svého mediálního přehrávače Zune - předpokládané konkurence pro iPod. Nedá se popřít, že vypadá hezky. Jak hraje, na to si budeme muset počkat pravděpodobně do vánoc. (Link přes obrázek vede na více fotek.) Zune bude mít pevný disk 30 GB a třípalcový displej. Má také vestavěný FM tuner a - což je ze všeho nejzajímavější - má Wi-Fi, což se dá použít k mnoha věcem, v první řadě ke sdílení hudby a videa mezi dvěma (i více) přehrávači a tedy uživateli. Třeba na ulici. Nevím, jak si tohle vyříká Microsoft s RIAA. Vlastně vím: mají dohodnuté schéma, podle nějž legální uživatel nahrávky ji smí poskytnout jinému, u něhož půjde třikrát přehrát, než se zablokuje, vymaže či co se to s ní stane. Způsoby použití v reálném světě mohou být, jak se dá tušit, docela jiné, hackeři si už jistě brousí zuby. V každém případě: komunitní aspekt, možnost sdílení hudby, je na Zune to nejzajímavější, ale nemusí to být rozhodující. Návyk uživatelů na iPod je silný.

Apple uvedl předevčírem nové modely. Nový je Shuffle (opravdu maličký), nový je Nano (menší, levnější, u některých verzí trochu moc barevný - v zásadě v těch barvách, jaké míval Mini), nový je standardní iPod (dělaný především na přehrávání videa). Nový je také program iTunes, který ve verzi 7 zavádí novinku, jakou jsme už ani nečekali: obousměrnou synchronizaci. Čekala se možná nějaká větší revoluce, ale vývoj nových modelů je dost rychlý i tak - ani od bohatých uživatelů nelze požadovat, aby své iPody vyhodili jednou za rok a šli koupit nové.

Táňa le Moigne ředitelkou pražského Google

Blogger musí být pohotový. Včera odpoledne byste si tu se zájmem přečetli, že paní Taťána le Moigne née Janečková byla jmenována ředitelkou (dosud neexistující) pražské pobočky Google. Dneska to už je v novinách, takže kromě gratulace není mnoho co dodat. Tedy aspoň dodatečné drby: Táňa pracovala na několika pozicích v českém Microsoftu v 90. letech. Měla na starosti PR a protipirátské aktivity, řídila firemní časopis MS News. Pak odešla do nadnárodních struktur Microsoftu. Její manžel Vassili le Moigne pracoval v evropském Microsoftu na různých vyšších manažerských pozicích, náplň většiny z nich souvisela s rozvojem mobilních technologií a spoluprací s telekomunikačními operátory. Dnes oba žijí v Praze - řekl bych, že s důrazem na rodinný život. Táňa chvíli pracovala jako PR poradce pro easyJet a také vymyslela dětskou hru Nešťourej se v nose, jejíž druhý díl Dávej bacha! se právě začíná prodávat.

Místo, na které teď nastupuje - pobočka Google v Praze začne fungovat od října - by podle mě mohlo být nejzajímavější a nejvlivnější IT pozicí ve střední Evropě. (Proč si to myslím? To je delší povídání, které sepíšu co nejdřív.) Nebo taky ne; hodně bude záležet na tom, co z něj právě Táňa udělá.

BlackBerry přichází podruhé

Telefónica O2 začala prodávat BlackBerry. Už jsem zahlédl ten strojek včera v ruce spěchajícího manažera. Seděl v Audi, čekal na zelenou a otáčel rolovacím kolečkem. Český T-Mobile má tuhle digitální obsesi na trhu už skoro dva roky, ale zatím milosrdně bez velkého marketingu, takže procento zpitomělých, přijímajících maily i... no, prostě úplně všude a za všech okolností, není velké. Změní se to? Celá Olšanská jistě věří, že ano.

Včera na ČT24, tentokrát o vývoji cen notebooků. Stává se ze mě poslední dobou mluvící hlava, když mě po týdnu vítají v televizi upřímně míněným "už jste u nás dlouho nebyl". Hm... ono to zas přejde, až skončí okurková sezóna.

Web 2.0 v širších souvislostech

Zandlův článek, na který upozorňuji níže, vyvolal reakci Jiřího Brossmanna. Není nezajímavá, ale málo k věci a příliš emocionální - kdybych měl takovou moc, poprosil bych autora, ať to napíše znovu a lépe (klidně ještě daleko kritičtěji, to je v pořádku). Koneckonců, nejde o Web 2.0, to je zástupný problém, jde o další vývoj znalostní společnosti u nás. To je ještě horší buzzword než Web 2.0, ale buzzwordy jsou jen nálepky a ta krabice, na které jsou nalepeny, může být plná i prázdná. Znalostní společnost ano nebo ne - to není abstraktní diskuse, ale velice konkrétní rozdíl několika tisíc dolarů HDP na hlavu v roce, řekněme, 2020. Web 2.0 sám o sobě nás nespasí, ale konstatování, že nás nespasí, nás nespasí už vůbec. Pro tentokrát tedy: Brossmann no, Zandl sí.

Mimochodem, vřele doporučuji k přečtení také esej Paula Grahama Why Startups Condense in America, zmíněný v diskusi na Brossmannově blogu. Na tohle musíme najít odpověď. Pro začátek by bylo dobré kriticky přezkoumat často uváděné protipříklady zemí, kde se hi-tech podnikání daří (Irsko, Izrael, Finsko, Estonsko atd.); zjistit, zda je to vůbec pravda nebo jen zažitý mýtus; pokud je to pravda, proč; co z toho lze uplatnit u nás a co k tomu vymyslet dalšího; zda to potřebuje politickou podporu (zde bude odpověď velmi pravděpodobně kladná, bohužel); a v tom případě, koho vlivného přesvědčit, že si může udělat jméno a kariéru na tom, že bude takový vývoj aspoň chvíli podporovat. Nebo se aspoň tvářit, že jej podporuje.

Autogoogling: co se taky člověk dozví

Právě - co vlastně?

- Lopulta Koubský päättää Amandan olevan "tavallinen iloinen tyttö, joka on juuri tullut saunasta, eikä sillä siksi ole mitään päällään." Toimittaja siirtyy Suomen historiaan, sukupuolten tasa-arvoon ja tsaarin vallanaikaan. Niistä hän siirtyy edelleen teollisen kehityksen ihmeeseen: etenkin Nokiaan, jossa aluksi valmistettiin WC-paperia ja kumisaappaita.

- Ennek ellenére a PGP aláírás megkerülésének lehetősége komoly gond. "A PGP-t jelenleg az emberek milliói használják különféle üzletekre, hivatalos ügyintézésre. Számukra ez nagyon kellemetlen következményekkel járhat" - mondta Petr Koubsky, a Softwarové Noviny szaklap szerkesztője.

Gibson (už zas) bloguje

Spisovatel William Gibson provozuje blog s přestávkami; jako my všichni :-). Teď je zrovna aktivní, hlavně asi proto, že zveřejňuje útržky z rozepsané knihy. Je to jistě dobré jako reklama i jako test čtenářských reakcí, takže příliš spontánní to rozhodnutí obnovit blog nebude. Ale to je jedno, Gibsona budu číst, i když bude opisovat vancouverský telefonní seznam.

Práskni šéfa, posílíš mír

Ještě k pirátství: h.cz mi zcela právem vytkl, že jsem v té televizi nemluvil o open source jako alternativě ke komerčnímu softwaru. K diskusi na téma legality softwaru to samosebou patří. Mě samotného zas mrzí, že jsem neřekl něco jasnějšího na téma udávání jako metody boje. Tak jsem o tom sepsal aspoň pár slov pro Inside (odkaz bude funkční až od půlnoci). - BSA není víc ani míň než marketingový nástroj velkých softwarových firem, a pokud ty myslí takovýhle marketing vážně a důsledně, pak si skutečně zaslouží, abychom všichni přešli na Linux. Pozor, docela jiná věc je výroba padělků a jejich prodej. To je organizovaný zločin, který je potřeba potírat v zájmu společnosti, nejen výrobců softwaru. Takovouhle policejní razii bych viděl docela rád, ale BSA preferuje mnohem snazší cíle.

S Point.X na Malevilu

Větší část víkendu jsme strávili na oslavě 15. výročí založení společnosti Point.X. Tohle musím vysvětlit. Na společenské akce počítačových firem zpravidla nechodím. Jednak proto, že tu trochu volného času, která mi ještě zbývá, si úzkostlivě šetřím pro rodinu a pro sebe; jednak proto, že jsem introvert, takže nezávazná společenská konverzace s lidmi, které příliš neznám, pro mě znamená pěknou dřinu. Konečně a především z toho důvodu, že přátelsky popíjet s lidmi, o nichž třeba už zítra budete muset psát, jednoduše není dobrý nápad (a nezáleží na tom, zda o nich napíšete pozitivně nebo negativně, oboje může být v důsledcích nepříjemné; je zdravé a profesionální udržovat si přiměřený odstup).

Jenže pak jsou výjimky, kvůli nimž jdou všechna pravidla k šípku. Pana Milana Rázgu, zakladatele a většinového vlastníka firmy Point.X, znám téměř po celých těch patnáct let. Dovážel do Česka kapesní počítače Psion, což dost dlouho byl spíš koníček než byznys; pak uspěl u větších zákazníků a firma se utěšeně rozeběhla, což platí dodnes, přestože britský Psion prošel za tu dobu velkými proměnami a je něčím docela jiným než tehdy. Milanu Rázgovi je teď sedmašedesát let, na které ani trochu nevypadá. Tomu, co dělá, říká z legrace lifestyle business - a možná ne tak docela z legrace. Je to pro něj radost, ne stres. A ne kvůli tomu, že by snad měl v garáži tři mercedesy nebo tak něco, ale proto, že umí žít. To se špatně vysvětluje, to se musí vnímat.

Psion? Co že to je? Kapesním počítačům se v devadesátých letech ještě neříkalo PDA, ale palmtop. Psion byl na trhu dřív než Palm a reprezentoval odlišný přístup: stroj s klávesnicí, kapesní zmenšeninu notebooku. Měl jsem postupně dva modely, Series 3a a Series 5mx, oba jsem je skutečně místo notebooku používal. Dokonalé není na světě nic, ale některé (nečetné) věci se k tomu velmi slušně přibližují a počítače Psion takové byly. Navrhovali a vyráběli je nadšenci pro nadšence. Pak to na chvíli vypadalo, že rozmach trhu s kapesními počítači vygumuje Psion ze světa. Jeho výrobky byly z hlediska masového uživatele až příliš dokonalé, drahé a (proto) posléze ustrnulé ve vývoji. Nakonec se historie firmy Psion Plc propletla s kanadskou Teklogix a stalo se to, co se povede jen vzácně: přechod k jinému sortimentu, na jiný trh, ale se zachováním původních hodnot, kvality a tak vůbec. Psion Teklogix dnes dělá příruční počítače určené do terénu: pro policisty, celníky, velké sklady, výrobní závody…

Point.X k nám tyhle věci dováží, vyvíjí k nim softwarová řešení, zajišťuje instalaci a servis a prostě všechno, co k tomu patří. A vede se mu dobře, což mi dělá radost – jednak to panu Rázgovi a všem jeho lidem přeju, jednak je to malý, ale přece jen důkaz, že byznys lze dělat důsledně slušně, s noblesou a nadhledem.

Tedy na oslavu téhle firmy jsme jeli a bylo to velice příjemné. Když jsem se dověděl, že se to koná na jakémsi ranči Malevil, nenadchlo mě to, protože jsem si představil obvykle nablblé české hraní si na americký Západ s falešným saloonem, falešnými revolvery, falešnými cedulemi Wanted! a hnojem nevykydaným ještě z dob, kdy tam bylo JZD. Většího omylu se dopustit nelze. Malevil je neobyčejně příjemné a neobyčejně fungující místo. Nachází se v Lužických horách u vesnice Heřmanice a je to nejen luxusní hotel maskovaný jako vesnická chalupa (se třemi restauracemi!), ale patří k tomu regulérní golfové hřiště, parádní lanové centrum, stáje, kde si můžete půjčit koně; a ještě bazén a squash a asi tak sto dalších aktivit. Taky pštrosi, lamy a další exotická zvěř ustájená v safari stylu anebo volně pobíhající kolem. Na kovboje si tam nikdo nehraje. Majitelé projeli autem Afriku, mají všude spoustu tamních fotek a jsou to... no prostě, nejsou to zlatokopové, ale nadšenci. (Právě odjížděli vylézt si na Triglav.) S Point.X to šlo moc dobře dohromady. Pokud byste tam chtěli jet, doporučujeme rezervaci hodně dopředu. My tam někdy zas pojedeme docela určitě.

Takže jsme si nechali navléknout úvazky a lezli jsme, nechali jsme se poučit, jak si rozumět s koněm a projeli jsme se, nechali jsme se hýčkat. Zahráli jsme si kuželky, poblahopřáli jsme panu Rázgovi, poznali jsme příjemné lidi. Skvělý víkend a díky. Přiznávám to všechno veřejně; klidně si mě ohlídejte, až budu o Point.X a Psion Teklogix psát. Já sebe ohlídám taky.

Web 2.0: poznámka k poznámkám Patricka Zandla

Před pár lety to vypadalo, že web neodvolatelně spěje k ustálené a nezajímavé budoucnosti televize s deseti miliony kanálů. Pak se všeobecně rozšířil levný broadband, objevily se nové softwarové technologie a tím se otevřela cesta k opravdu interaktivnímu Internetu, který umožňuje uživatelům být aktivní, spolupracovat, spoluvytvářet. Wiki, blogy, sociální software, sdílené záložky, webové aplikace jako alternativa k lokálně instalovaným. Říká se tomu Web 2.0 a dnes je módní nad tím pojmem ohrnovat nos - protože každá akce vyvolá reakci v opačném směru a protože hodně lidí je prostě příliš mladých, vývojové souvislosti neznají ze zkušenosti a přečíst si o nich zatím neměli čas. Patrick Zandl dnes napsal na svůj blog velice dobrou obhajobu koncepce Web 2.0; vystihl právě včas (čti: nikoli předčasně, a to říkám bez sebemenší ironie!) ducha doby, jako v minulosti už několikrát. Mohl bych proti úvodní pasáži jeho článku namítnout, že jsem o Webu 2.0 již před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem, ale na tom opravdu nezáleží. Zandlův text si zasluhuje pozornost. Měl by vyvolat diskusi, měl by přimět k přemýšlení. Protože Web 2.0 není ani móda, ani hloupost, je to nový stupeň rozvoje Sítě – a kdo chvíli stál… však to znáte.

Test postu z mobilu

K vlastnostem systemu Blogger patri i to, ze posty lze odesilat i z terenu. Avšak bez háčků a čárek.

Rada k ničemu

Ministerstvo informatiky zveřejnilo seznam doporučení pro bezpečnou elektronickou komunikaci - očividně jako reakci na krádeže peněz z účtů v KB a ČS. Samé dobré rady, jenže pro laika totálně nesrozumitelné a tím pádem nepoužitelné. Už jen vcelku prostá věta "Pro kontakt s bankou používejte počítač, jehož systém je pravidelně aktualizován, má aktualizovaný antivirový program a je chráněn firewallem." je nad možnosti průměrného uživatele - dokáže snad poznat, zda má na počítači antivirus a firewall? Věřte mi, že ne. A odkaz na osobní weby dvou našich nejlepších kryptologů, to už je vysloveně humor nechtěného.

Máte tu nějakou práci

Ač se to nezdá, závažná témata v české politice existují: americká protiraketová základna a obecněji koncepce bezpečnosti státu; termín přijetí eura; dlouhodobá hospodářská politika; a konečně propojení části justice, policie a – řekněme – quasipolitické vrstvy s organizovaným zločinem. Našlo by se toho možná víc, ale tahle čtyři témata stačí. Nevyřeší nám je Brusel, neviditelná ruka trhu ani prostý běh času. Žádné z nich nesmí ignorovat ten, kdo to s ovlivňováním chodu země myslí vážně.

Politická krize, do níž země upadla po volbách, samosebou znemožňuje, aby se v těchto věcech cokoli dělo. Teď máme vládu s nevalným mandátem, vládu, kterou polovina obyvatelstva nechce. Bude mít mnoho starostí sama se sebou. Skutečné problémy řešit nebude: nebude moci, takže ani nebude muset, což nakonec z jejího hlediska není nepříjemné. Namísto toho se napře plnou silou do pseudoproblémů: zrušit či nezrušit nějaké ministerstvo? Zakázat kouření ještě víc, než už je? Povolit jízdu kamionů v sobotu odpoledne? Na tom všem také záleží, ale je špatné používat takovou agendu jako výmluvu, proč se nelze věnovat záležitostem hlavním.

Nic z toho asi nebude, ale za pokus to přece stojí: apelujme na ženy a muže ve vládě a v parlamentu, aby překonali sami sebe. Chtějme po nich domluvu vedoucí k pokroku ve věcech, které jsou závažné; nikoli reality show. Protože – čas běží. Je to náš čas, vyměřený čas našeho života, nikdo nám ho nevrátí. Přeloženo do prakticky použitelných pojmů, při současném rozdělení politických preferencí obyvatelstva se prostě musí na nějakém kompromisu dohodnout ODS a ČSSD. Nakonec se to stejně stane, proč tedy tím časem dál plýtvat?

Máme politickou scénu, jakou si zasloužíme? Vcelku ano - když se i jiná média než tabloidy více zajímají o to, s kým spí předseda vlády, než o to, jak chce řešit výše uvedené čtyři problémy, a přitom nezkrachují kvůli nezájmu čtenářů.

Revoluce se konat nebude. Poklidná, ale nemalá změna poměrů je úkolem společenských elit, tedy úzké vrstvy těch, kdo mají vliv; úkolem, který větší část této vrstvy ignoruje a menší část na něj jde tak nešikovně, že působí víc škody než užitku. Zadrhnutý uzel stagnace české společnosti, její neschopnosti řešit – a co víc, rozpoznat – to, co je opravdu důležité, se však musí začít rozvazovat právě zde. Celé národní obrození taky uvedlo do pohybu tak málo lidí, že by se jistě všichni vešli do jedné hospody. Dnes by to mohla být třeba jedna středně velká konferenční místnost.

(Vyšlo v Ekonomu 7. 9. Všechno se nepovede, tohle není dobře napsaná úvaha. Co jsem jí chtěl říci, k tomu by víceméně stačil poslední odstavec. Kdo má schopnost ovlivňovat lidi, má i takovou povinnost. Elity u nás však sledují daleko osobnější a krátkodobější cíle.)

Penal de máxima seguridad

To je fantastické jméno pro basu: Zacatras... Dostat se ale v Salvadoru za katras žádná velká legrace nebude.

Deníček... hm, no prostě deníček

Nejspíš to není vtip; byl by přehnaně pracný. Určitě jsem už někdy viděl na webu něco ještě praštěnějšího než tohle, jen si na to momentálně nemůžu vzpomenout. Píšu zrovna pro Inside seriál článků o sociálním softwaru. MyBlackBook tam nezahrnu, i když by to bylo lákavé; pojem "sociální" se touhle službou posouvá do úplně nové dimenze. Je to tak strašlivá blbost, že se klidně může ujmout.

Blátem a louží

Komentář pro Inside se dnes jmenuje Vyšetřování ztráty třídní knihy v HP a je pokusem o co nejstručnější popis aférky, kterou má Hewlett-Packard v těchto dnech v Americe. Tohle je ten novinový článek, kvůli kterému se otevřelo peklo; chápete, proč vlastně? Já ne.

Z družiny domů přes Kavčí hory

Pozvali mě včera do ekonomického zpravodajství České televize pohovořit o softwarovém pirátství. Byl bych dal přednost nějakému jinému tématu... ale budiž. Rozhovor byl veden věcně, bylo na něj dost času - až příliš; řekl bych, že jim něco vypadlo a bylo třeba zaplnit místo - a sestříhali ho jen mimimálně. Čímž mi sebrali všechny myslitelné výmluvy a za to, co se odvysílalo, už můžu jen já sám. Příjemné překvapení! Už jsem se taky viděl na obrazovce říkat jedinou hloupou větu z pětiminutového interview. Ale to bylo na jiné stanici a v jiném století.

Z logistických důvodů jsem s sebou musel vzít K&S, dostali od hodných slečen žlutou limonádu a omalovánky. Odcházeli jsme, zrovna když se přestali stydět a začali se osmělovat. Tedy na poslední chvíli. Čekal jsem, že televize zevnitř na ně udělá dojem, dělá ho vždycky i na mě: ruch, shon, obrazovky, telefony, papíry, sto činností najednou a zvířený prach. Ale vzali to v klidu jako jedno další místo k zběžnému okouknutí. Nějak se ty dnešní děti málo dovedou divit, ani s dopomocí jim to nejde. Neštěstí to žádné není, škoda trochu ano, jejich i naše.

Tohle bude ještě velmi zábavné, protože držitelé zneplatněných licencí obratem zažalují stát. Tyhle přízemní věci jsme my všichni vizionáři digitální televize nějak nevzali v úvahu, že?

Zrušit ministerstvo?

Vladimír Mlynář ve své obhajobě další existence ministerstva informatiky neříká nic nového. Prakticky stejnými slovy hájí úřad, v jehož čele stál, již několik let. Přesto stojí jeho argumentace za přečtení, i kdyby jen z toho banálního a nudného důvodu, že má pravdu. Tedy, z větší části má pravdu; nesouhlasím s jeho paušálním odsudkem úředníků z vnitra, mám za to, že jeho odbor informatiky udělal a dělá hodně kvalitní práce. Mezi MV a MI ovšem vždycky existovaly spory, to je uvnitř státní správy bohužel běžná věc. (Všeobecně lidská: když k nám domů přišel elektrikář, také po shlédnutí stávající instalace s gustem pravil: "Které prase vám to dělalo?")

Formou podrobnější analýzy se existence MI zastal také Jiří Kofránek, místopředseda odborné komise ČSSD pro informatiku a telekomunikace. I tu stojí za to pečlivě pročíst; kdo chce předložit dobré argumenty pro zrušení ministerstva, měl by umět přesvědčivě vyvrátit hlavní body obou citovaných textů. Vím, že pro mé pravicové přátele je Kofránek a možná i Mlynář příliš nalevo, ale podstata problému není politická, je zcela věcná, racionálně řešitelná, spočitatelná. Takže argumenty ad hominem přenechme těm, kteří na nic chytřejšího nemají.

Pokud ovšem nepřistoupíme na názor, že politický problém = kdo může odkud tahat peníze pro sebe a své kamarády. Pak existence MI zajisté politickým problémem je, stejně jako každá kompetenční otázka v celé veřejné správě. Zkusme však prozatím ještě vycházet z předpokladu, že tohle není celá pravda o naší zemi.

Televize z telefonní zásuvky

Dnešní komentář pro Inside: Telefónica O2 začala provozovat televizní vysílání přes ADSL. Připadá mi to jako jednoznačně dobrá zpráva - kabelové televize konkurenci nutně potřebují. O2 na to má: už sama funkce zpožděného příjmu televizního pořadu (jmenuje se TV Archiv) je tak atraktivní, že se pro mnoho lidí může stát hlavním důvodem, proč k O2 přejít. Někdejší Telecom jako motor konkurenčního trhu? Ale staly se už podivnější věci. - Nebezpečný háček možná spočívá v kapacitě sítě; kolik zákazníků si O2 může dovolit, aby to systém vydržel? Jak rychle dokáže přenosovou kapacitu posilovat, pokud to bude třeba? Znalci již léta zachmuřeně (a bez důkazů) říkají, že Telecom je podinvestovaný, navzdory těm desítkám miliard, které do něj stát vložil. Teď přijde zatěžkávací zkouška.

Blog 2.0

S blogem jsem poprvé začal v létě 2004. Byla to záležitost původně anonymní, ale někteří mě rychle odhalili. Ignoroval jsem to a psal dál své a po svém: osobně, víceméně upřímně, s minimální autocenzurou, zato s velkou mírou – přehánění? Ne. Spíš: stylizace do role, která se mi zrovna zalíbila. Chvíli do jedné, chvíli do jiné. Zkoušel jsem si identity, názory, postoje, nálady. To si ukázněný publicista píšící za peníze, což je moje řemeslo, může dovolit málokdy, v tak velké míře nikdy. Může si to zajisté dopřát spisovatel, ale tak daleko mé slovesné nadání ani má pracovitost nesahá, takže blog mi byl velice příjemnou hračkou.

Když si hrajete s nějakou neřestí, nevyhnutelně dojdete do bodu hraničícího s tím pověstným, odkud není návratu – do bodu, za nímž si ta neřest začne hrát s vámi. Veřejně provozovaný deník vypadá jako relativně nevinná věc, ale není: když si nedáte pozor, začnete prodávat vlastní duši za trochu efektu, ani o tom nevíte. Vašim čtenářům je to sice fuk, protože mají jiné starosti než vás, ale na autorovi se to vnitřně podepíše. Zkrátka a dobře, nechal jsem toho, bylo to překrásné a bylo toho dost.

Z mého prvního blogovacího období zůstalo pár věcí, o nichž si myslím, že mají jistou informační nebo literární hodnotu:

• Úvaha o dětské knížce Žabákova dobrodružství (autor Kenneth Grahame);
  
• Esej Čáry dělící Evropu;
  
• Miniesej o knize Gulag (Anne Applebaum): Gulag a bolšaja zona;
  
• Česká pop-music: písničky, které mi chybí;
  
• P.F.2005 na písmena Ž.S.O. (už přemýšlím, která tři to budou na rok 2007, do roku 2006 jsem rozesílal péefko na M.S.K., ale moc se nepovedlo);
• Virtuální největší Čech - to byla taková televizní soutěž, kdekdo tou dobou sestavoval svůj vlastní žebříček, udělal jsem tedy také jeden - tvořený literárními postavami;
  
• Úvaha o hlavních městech světa;
• Seriál o Londýně: nultý, první, druhý, třetí a čtvrtý díl;
• Něco jako recenze na knihu Pí a jeho život (Yan Martel);
  
• Seriál o životě programátorského učně na začátku osmdesátých let minulého století (poslední díl, prolinkováno zpětně).
  

pár věcí, které se snad líbily jiným:

• Asi asi
  
• Pohřeb vzdálených příbuzných na vesnici mezi kopci
  
• Americká noc (Generace)
  
• Existuje Ježíšek? Nezamýšlená variace na klasický doják Yes, Virginia...
  

a konečně pár věcí, které se nelíbily zřejmě nikdy nikomu kromě mě samotného:

• Kdysi uprostřed noci
  
• Eschatologie pro mateřské školy
• Žižkov III.
  
• Komenská loďka
• Sen o jiném městě
  
• Jen ty příjemné věci
  

Tolik k minulosti. Tento blog je jiný. Dělám ho pod svým jménem jako jednu ze svých profesionálních aktivit. Není sice součástí toho, čím se zabývám ve svém zaměstnání, tedy ve vydavatelství Softwarové noviny, ale je s tím v souladu. Přesto - čistě z formálních důvodů - je třeba říci, že za obsah stránek Idées fixes odpovídám já sám, nikoli vydavatelství.

Proč blog provozuji? Jednak pro radost, jednak proto, že mi to pomáhá lépe organizovat vlastní myšlenky - a taky kvůli zpětné vazbě od čtenářů, která může být nesmírně užitečná. Myslím, že k práci publicisty, analytika, novináře, učitele apod. – což všechno ve větší či menší míře jsem, jak je dnes, v době rozmazaných specializací, normální - tato forma komunikace patří a že na ni má jeho publikum právo: ukaž co dovedeš, ať sami posoudíme, co jsi zač, co umíš a zda ti chceme platit tolik a tehdy, kolik a když to požaduješ.

Idées fixes je v souladu s tímto záměrem jednoduchý web s důrazem na obsah. Chci zde zveřejňovat většinu svých článků publikovaných kdekoli, okud získám souhlas příslušného vydavatele (poslední dobou píšu pravidelně pro náš měsíčník Click! a pro týdeník Ekonom, ne příliš často pro Lidové noviny, MF Dnes, Hospodářské noviny, od příštího roku se zřejmě vrátím taky na stránky Respektu).

Celkem samozřejmou výjimkou je moje hlavní práce, tedy časopis Inside, kde jsem šéfredaktorem. Ten stojí na placeném obsahu a zveřejňovat jej tímto způsobem nelze. K Inside však patří denní komentáře na jeho webové stránce, ty jsou volně přístupné a zde na ně budu odkazovat. Vedle toho budu na blog dávat drobnější komentáře, postřehy, odkazy… prostě to, co dělá blog blogem: aktuální věci.

Jako základní nástroj jsem si vybral nový Blogger Beta, jehož provozovatelem je Google. Je jednoduchý i pružný, dovoluje mi starat se o obsah, ne o formu, dovede zakrýt, že o webdesignu nevím nic... má tedy většinu rysů, které potřebuji. Jeho jedinou – relativní – nevýhodou je to, že je jako všechno od Google stále ve vývoji a čas od času nečekaně mění chování, sice většinou k lepšímu, ale překvapení to být může; pro autora i pro čtenáře.

Značku Google nese i většina použitých doplňkových nástrojů. Google Calendar používám pro záznam nadcházejících událostí, které zde chci zveřejnit (rubrika Stalo se / Stane se v pravém sloupci). Google Notebook mi slouží jako rychlý poznámkový blok na webové stránky, které mě zaujaly – a můžete mi je pak číst takříkajíc přes rameno, stačí kliknout na příslušný odkaz, rovněž v pravém sloupci. Statické stránky pro trvalejší obsah jsem si založil rovněž u Google. Pro svůj linkblog používám už třetím rokem del.icio.us, plně mi vyhovuje. To je vcelku všechno, co tu je k vidění; změny v průběhu vývoje samozřejmě nejsou vyloučeny.

Těším se na všechny čtenáře a jejich reakce.

Simply the Best

Další drobný přesný postřeh Erika Besta: korupce zpomalující výstavbu silnic a dálnic stojí životy řidičů. Takové "páni-to je přece-jasný-proč-to-už-dávno-nenapadlo-mě?" u něj najdete téměř denně. Málokdo v Česku se umí tak dobře dívat.

Technická poznámka

Odstranil jsem z blogu chybu, která působila, že ve starších verzích MSIE s nastaveným užším zobrazovacím oknem nebylo vidět nic kromě mlhy. Ať žije kompatibilita. Neručím ale celkem za nic, protože software, na němž blog běží, je beta. Jeho chování se může měnit ze dne na den, jak to hoši a děvčata z Bloggeru (přesněji řečeno, dnes už z Google) zrovna nastaví.

Ještě tu ceduli nesundávejte, chlapi

Dnešní komentář pro Inside je, jak jinak, o prohlášení Ivana Langera, že samostatné ministerstvo informatiky je třeba zrušit. K tomu by se dalo říci ledacos a mnozí to jistě udělají. Já jen připomenu, že zrušit ministerstvo nelze jinak než změnou zákona (konkrétně kompetenčního, ale v tomto případě zdaleka ne jen toho jednoho); zákony mění parlament; a ten musí napřed dát vládě důvěru, než se s ní začne dohadovat o nějakých návrzích zákonů. Jinými slovy, řemeslníky na odšroubování tabulky od dveří ministerstva bych ještě rozhodně nepovolával. - Mimochodem, vzpomínám si - není to tak dávno - na populární roadshow čtyř mladých politiků věnovanou propagaci internetu. Jeden z nich pak ministerstvo informatiky zakládal, druhý ministrem informatiky byl, třetí dostal za úkol je zrušit, jen ten čtvrtý vzadu... ten je advokátním koncipientem.

G9 v ČSA

Už je to jisté: někdejší generální ředitel českého Microsoftu Jirka Devát zamířil doslova vysoko. Stal se viceprezidentem pro IT v Českých aeroliniích. Dobrý let!

Legální hudba zadarmo, n-tý pokus

Dnešní komentář pro Inside: newyorský startup jménem Spiral Frog chce legálně distribuovat hudbu zdarma a vydělávat na reklamě. V obecné poloze se taková myšlenka nedá posoudit, může být dobrá nebo úplně nesmyslná. Záležet bude na realizaci, na marketingu, na náhodě. V každém případě je to však důkaz, že pod tlakem reality začínají velké nahrávací společnosti uvažovat pružněji. Ještě před pár lety by vás s takovým nápadem roztrhli jako... žábu.

Tak takhle tedy: sestavená, leč zatím ryze imaginární vláda. Toho Moldana si škrtněte a doplňte "širší veřejnosti prakticky neznámého odborníka".

Zítřejší dluhy

České domácnosti žijí stále více na dluh. Optimisté tvrdí, že to je v důsledku prosperity, která dává lidem důvěru v budoucnost. Realita bude spíš opačná. Nemalá část růstu HDP je financována úhrnem záporných zůstatků na kreditních kartách. Této nové hračky se Češi zmocnili se značnou vehemencí. Snad to stojí za zamyšlení, ale důvod k velkým starostem to sám o sobě není. Žije tak celý Západ a víceméně to zvládá.

Je tu však jiný problém, který může dohromady se zadlužením domácností vytvořit třaskavou směs. Školství a obecněji vzdělávání – protože to je širší pojem! - je u nás zanedbáváno a proto zanedbáno, chybí v něm peníze, kvalitní lidé, projekty a vize. Zatím to příliš nebolí, protože – velmi drsně řečeno – u výrobního pásu v automobilce to pořád ještě stačí, a těžiště české ekonomiky se nachází právě tam. Za deset či dvacet let tady však už buď nebudou ty automobilky, nebo se i v nich bude požadovat náročnější odborná příprava, než jakou budou české školy tou dobou schopny poskytnout.

Zato dluhy, ty budou mít lidé pořád. A větší než dnes, větší o úroky i novou útratu. S poklesem konkurenceschopnosti jednotlivců a národní ekonomiky jako celku však bude stále těžší je splácet. Takže se nám vynořuje neradostná představa stárnoucí, neprosperující a po uši zadlužené populace.

Zdá se být evidentní, jak to napravit, ale není tomu tak. Dát víc peněz na školství znamená dnes totéž jako lít benzín do auta s děravou nádrží – ano, trochu se rozjede, na chvilku. Kromě toho stát ty peníze stejně nemá; z příčiny velmi podobné, jen umístěné o patro výše. Školství potřebuje totéž co zdravotnictví, penzijní systém a vlastně všechny velké veřejné agendy: lidi, kteří objeví, jak na to, budou mít odvahu to uskutečnit a jednoznačnou podporu z nejvyšších míst, aby nepadli dříve, než se systém znovu nastartuje v podobě, v níž se už udrží v chodu sám. Strašlivý úkol, ale jiné cesty není. Na druhou stranu, ve světě se už tu a tam podobná salta mortale povedla, obvykle také pod tlakem naprosté nevyhnutelnosti – třeba ve Finsku po pádu SSSR.

Zatím částečně funguje náhradní řešení: firmy si zaměstnance vzdělávají samy. Je to tak trochu odplata za to, jak nízké daně odvádějí; nezaplatíš do veřejného rozpočtu, nahraď si tedy veřejnou službu ze svého. Ale dokud neprojde školství velmi radikální změnou, bylo by téměř zločinem – a co hůř, chybou, můžeme říci s Talleyrandem - chtít po komerční sféře, aby do něj vkládala více peněz.

(Vyšlo v Ekonomu 31. 8. Tohle je opravdu má idée fixe: představa ČR za dvacet let - zaostalé země s nevzdělaným obyvatelstvem. Školství ovšem potřebuje napřed nápady a řízení, až pak peníze. Jako zdravotnictví, jako infrastruktura, jako všechno. Možná... nějakou vládu by to chtělo.)

Ztraceni: seriál Lost česky

Nepomyslel bych si, že někdy začnu udílet televizní tipy, dokonce na Novu, ale never say never. Americký seriál Lost, jehož první díl u nás jde v neděli 3. září ve 21:15, je něčím, co by si neměli nechat ujít zejména ti, které by jinak ani nenapadlo zapnout televizi, natožpak právě tuhle stanici. Věřte mi, nebudete litovat. Viz též obsáhlý komentář Jiřího Brossmanna. Má pravdu, hrozí vám závisLost.

Schmidt a Jobs

Obvyklý komentář ke komentáři: není co dodat :)