Kanárek je mrtev

Minulý týden zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut, Jr., autor mnohými milovaný, kultovní (ať to znamená cokoli), často mylně pokládaný za autora sci-fi. Tím nebyl o nic víc než Graham Greene tvůrcem detektivek. Ano, ve Vonnegutových příbězích se občas vyskytují malí zelení mužíčci, ale i to jsme koneckonců my. Vonnegut byl v zásadě realistickým spisovatelem, vypravěčem velkých deziluzi a malých nadějí. Bojoval v druhé světové válce, přežil bombardování Drážďan, o čemž později napsal Jatka č. 5, možná své nejsilnější dílo – právě v něm hrají svou roli ti zelení mužíčci z planety Tralfamador. Jako každý, kdo měl to štěstí být tehdy v aktivním věku, Vonnegut intenzivně prožil opojná šedesátá léta a kocovinu, která po nich následovala. Drážďany, McCarthy, Kennedy, Vietnam, lidé na Měsíci, Watergate, pád Berlínské zdi, ekologická a ropná krize, internet; vnější okolnosti životů Vonnegutovy generace. Patřil k posledním tradicionalistům; nosil cynickou masku, ale vnímal svět jako souboj dobra se zlem, tak o něm psal, tak jej žil, proto se hlásil k pacifismu a anarchii. Nepatřil do nynějšího věku relativizovaných, rozpitých hodnot. Potvrzuje to jeho tisíckrát citovaný výrok o kanárkovi v uhelném dole, k němuž přirovnal umělce; když je něco v nepořádku – plyn ve štole nebo postupující zkáza ve společnosti – kanárek to pozná dřív než lidé. Zpravidla tím způsobem, že zemře. V čase autorovy smrti je těžké pustit tu metaforu jen tak z hlavy.

(Vyšlo v Ekonomu 26.4. Omlouvám se za otřepané téma, ale pro čtenáře tohoto týdeníku možná zas tak otřepané není.)

Až jedenáct set korun za hodinu

Tohle je... hodně české:

Bývalá ministryně školství a dnes premiérova poradkyně Miroslava Kopicová si dokázala vydělat až jedenáct set korun za hodinu – a to z veřejných peněz. Neobvykle vysokou odměnu si účtovala ještě v době, než byla veřejně známá. V tu dobu měla v Česku na starosti rozdělování evropských peněz na stipendia pro studenty. Vyplývá to z dokumentů, které má MF DNES k dispozici. Takové výdělky v Česku platí jen soukromá poradenská společnost McKinsey & Company, která je v čele tuzemského platového žebříčku. Její zaměstnanci berou 200 tisíc měsíčně.

Jen McKinsey? Každý dobrý konzultant většinou bere kolem dvou tisíc na hodinu, opravdu hodně dobrý ještě víc. Je hovadina přepočítat to na hodinovou mzdu, protože a) konzultace na špičkové úrovni se nedají dělat osm a půl hodiny denně, b) nejde o mzdu, ale o příjem, od nějž si pak konzultant odečte své náklady, často nemalé. Správně zacházet s fondy EU může patřit k činnostem, na něž je toho špičkového dobře zaplaceného konzultanta zapotřebí. A vyplatí se. Aspoň tohle mohl autor citovaného článku připsat, než to tak pěkně napálil; občane, pohleď, kolik jiní berou! ("Třeba ta Zagorová. Je to milá holka..." nebo jak to generální tajemník říkal.) Nevím, co paní Kopicová s těmi fondy dělala a zda se dopustila protizákonného či nemorálního jednání, z předloženého textu se to rozhodně poznat nedá. Pokud ano, je v pořádku ji soudit, ne urážet. Osobní zkušenost: přednášela a diskutovala na naší konferenci. Dobře a zadarmo. - Ano, je správné a žádoucí, když média hlídají, co se dělá s veřejnými penězi, zaplaťbůh za to. Ale nešlo by to dělat aspoň trochu na úrovni? Tenhle pes nehlídá, jen slintá.

Včely, mobily a svět

Prý začaly houfně vymírat včely a mohou za to mobilní telefony; kvůli jejich vysílání se včely nedovedou dostat domů do úlu, ztrácejí orientaci a jaksi se zblázní. Napsalo to pár seriózních novin v seriózních zemích, citovaly z obsáhlé německé studie. Nic to nezaručuje, naopak; podobných mylných zpráv z vědeckého světa jsme už četli spoustu. Má-li věda nějaký dramatický objev, pak se v novinách a v televizi určitě objeví dřív, než je pořádně a nezávisle prozkoumán. Doufejme tedy, že to s včelami není tak horké, opak by znamenal pořádný průšvih; o med ani tolik nejde, o opylování ano. Na druhou stranu – kdo se odváží od stolu říci, že to je celé nesmysl? Orientační systém včel není ani zdaleka prozkoumaný stejně jako miliony jiných zdánlivě drobných přírodovědných záležitostí. Věda není všemocná. Čím více využíváme zeměkouli na doraz, tím častěji narážíme na podobné detaily, které mohou způsobit nečekaně vážné potíže – připomeňme banální příklad DDT. Obecněji: realita, jak ji vnímáme a jak se její výklad vyučuje ve školách, není vůbec žádnou realitou. Je to jen praktické zjednodušení, bez nějž se ovšem neobejdeme. Čas od času na nás nevyhnutelně vybafne něco, co je vlastně mimo realitu – právě proto, že náš obrázek je nedostatečný, nepostihuje všechno. Zapomíná se na to a pak se nestačíme divit.

(Vyšlo v Ekonomu 19.4. Mezitím provedl VÚČAKO fundovanou rešerši, z níž vyplývá, že příčinná souvislost mezi zmatenými včelami a mobilním signálem nejspíš není vůbec žádná, jakož i to, že média pracují povrchně. Faktem zůstává, že včely buď chcípají, nebo odlétají neznámo kam, podobny v tom delfínům Douglase Adamse. Mobily jsou znervózňující, nepoužívají se ještě tak dlouho, aby se něco pořádného vědělo o kumulativních účincích. Panikařící veřejnost ovšem většinou blbne, ale co kdyby? Ještě v šedesátých letech se celkem nic nevědělo o škodlivosti kouření. A podobně.)

Idée fixe

-Co jsi dnes dělal celý den v práci?

-Bla bla bla bla bla.

-A komu jsi tím udělal radost?

Zbytky po úklidu hlavy

Daňový poklad.
Sybilla zabila debila Emila.
Říkáš, že ti to dělá dobře, nebo že ti to dobře dělá?
Poslední, leč.
Pravda vítězi.
Reklama jakési továrny na obaly: S námi to můžete zabalit.
Poskvrněné nepočetí.
Česky plesky.
Stokrát opakovaná výjimka se stává pravidlem.
Kdo nakousl Apple?

Urážka mezi bloggery

Zdá se mi, že existují dva hlavní názory na blogy. Jeden říká, že jde prostě o záznam myšlenek, nápadů a postřehů lidí, kteří se domnívají, že mají co říci, přičemž tato domněnka je občas opodstatněná. Druhý názor hovoří o komunitní aktivitě, intenzivní výměně myšlenek mezi autorem a čtenářem, autorem a popisovanými objekty jakož i mezi bloggery navzájem. Tento názor je mi vzdálenější, protože když s někým chci komunikovat, tak přece jdu a řeknu mu to nebo napíšu, ne? - ale mnozí lidé to vidí jinak. Ta komunikace pak může být občas velice zábavná (odkaz via Malý čtenář) a spletitá, plná rozvětvujících se vláken, osobních narážek pro zbytek světa nesrozumitelných, avšak naznačujících... a tak vůbec. Věcně toho většinu nechápu, ale připadá mi to jako zajímavý sociologický materiál, stejně jako třeba diskuse mezi českými wikipedisty.

Ve vojenských řádech existuje pojem urážka mezi vojáky. Byl tam dokonce i v osmdesátých letech, když jsem sloužil v socialistické armádě, ač zřetelně jde o pozůstatek dob, kdy lajtnanti na korze břinkali šavlemi a kvůli upuštěným kapesníčkům krasavic se vyzývali na souboje. Vojenští pánové ve snaze zabránit přílišnému úbytku lajtnantů pojem urážky mezi vojáky institucionalizovali (fujtaxl, to by si jeden zlomil jazyk), stanovili postup řešení a tresty. Souboje tak nahradil čestný důstojnický soud a v podobě znetvořené, leč rozpoznatelné existuje dodnes. Nebo se aspoň dá inscenovat. Mimochodem, jeden takový případ jsem na vojně skutečně zažil, urážky jiného důstojníka se dokonce dopustil politruk (!), soud zasedl v objektu přezdívaném sauna a všichni se tam zťukali jak datli, čímž byla věc vyřešena.

Tak si říkám, zda by se neměla formálně definovat urážka mezi bloggery a stanovit analogický postup řešení. Jen by bylo potřeba vyřešit otázku, kdo a jak pak ve svém blogu smí smírčí proces popsat, jinak se budou případy množit geometrickou řadou.

Carpe diem

-Je to jen jeden den, přemlouvá mě mladší kolega k čemusi.

-No právě. Den ke dni a je to rok. Pro tebe je rok dejme tomu padesátinou budoucího života. Pro mě pětadvacetinou. Den je pro mě dvakrát dražší než pro tebe.

Vymyslel jsem si tu konstrukci na místě jako výmluvu. Ale zůstala mi pak v hlavě. Koneckonců je to pravda, mně běží čas zhruba dvakrát rychleji a bude to čím dál tím horší. Ale je to jen odhad. Kdokoli z nás může mít nehodu, kdokoli si může přinést od lékaře špatnou zprávu. Určitě by to šlo algoritmizovat. Shromáždit počáteční data - běžnou lékařskou anamnézu, styl života, zvyky, zámožnost, kdeco. Pak pravidelně aktualizovat. Primitivní pokusy existují, ale mám na mysli něco dokonalejšího, serióznějšího, snad dokonce certifikovaného. No kidding. Každé ráno byste měli na monitoru spolu s maily i aktuální hodnotu dne přepočtenou na vhodně zvolenou referenční hodnotu, třeba na statisticky průměrný věk dožití v době vašeho narození. Ukázalo by to například 1,94. Nebo 25 000. Taky by to šlo převádět na procenta.

Odkudsi: Dnes je první den zbytku vašeho života. Užijte si ho.

Zwei eins sieben fünf vier sieben drei

Bylo mi dnes strávit přes dvě hodiny v metru a tramvajích, vesměs mimo špičku, takže jsem celkem pohodlně a v klidu přečetl novou akvizici - Konečné řešení (The Final Solution) od Michaela Chabona (vydal Odeon, pěkně přeložili David a Markéta Záleských). Dojem veskrze pozitivní až na moulu redaktora, který na záložce vytroubil to, co má čtenáři dojít vlastním úsudkem až tak asi na stránce 25. Pocit z knihy by pak byl určitě silnější.

Je to hezký, dobře promyšlený příběh s mile nostalgickou atmosférou, kterou umí Chabon navodit opravdu výborně - jako by měl soukromý stroj času a jezdil se tam podívat (iluze: my tam nebyli, takže co můžeme vědět? Ale dobře napsaná iluze). Líbí se mi i to, že jde o konvenční vyprávění bez ostrých střihů a flashbacků. Je v něm pár drobných nelogičností, ale to je možná jen moje nepozorné čtení (metro je metro). A je tam spousta lásky, přestože na první pohled (a na doslovné úrovni) vlastně žádná. Emocionální záležitost v nesmírně střízlivé poloze, understatement.

Chabonova válečná Anglie se mi zdá být odvozená spíš z jiné beletrie než z archivů, a tu mě napadá samosebou Graham Greene - Revolver na prodej a Ministerstvo strachu. Nevadí mi to, beru to spíš jako poctu Greenovi než výpůjčku, ostatně třeba se pletu. O zápletce neprozradím ani slovo, nejsem jako oni. Zapleťte se do ní sami.

Hodnocení: ●●●½ ○

Dva troubové

"Dobrý den. Tady Koubský. Mám zmeškaný hovor z vašeho čísla, asi před deseti minutami."

"Tady XY... moment..."

Šustí papíry, někdo něco mumlá.

XY? Vím, kdo to je, rád dlouze hovořívá o ničem. Nedávno jsem ho viděl na jedné konferenci, ale nemluvili jsme spolu. Poctivěji řečeno: obloukem jsem se mu vyhnul. Šustí další papíry, trvá to nejmíň minutu.

"Tak já... já teď vážně nevím, co jsem vám to chtěl," povídá nakonec.

To mám za to. Jenže na čísla zmeškaných hovorů volávám kvůli dětem. Člověk nikdy neví, co se může stát; mají naše telefonní čísla pořád u sebe a znají je nazpaměť.

"Tak promiňte," říkám já, nesmyslně. Kdo z nás dvou se ukázal v té scénce jako větší blb? - Nerozhodně, řekl bych.

Tvořivost

(...pokračování sobotní mnohohlasé diskuse v liberecké pizzerii Millenium...) Ano, opravdu si myslím, že k tvořivosti vedou především velmi netvořivé metody výuky a výcviku. Dril, chcete-li. Uznáváme, že fotbalista musí běhat, posilovat a dělat kdeco dalšího bez míče, uznáváme, že houslista, než je toho jména hoden, musí mnohokrát přehrát Ševčíka odpředu dozadu a zpět; proč by tomu v jiných oborech mělo být jinak? Extrémní podoba: historky z buddhistických klášterů a různých škol bojových umění (nejsou-li pravdivé, jsou dobře vymyšlené). Je v pořádku, když novic místo tréninku nějakou dobu zametá dojo. Nenaučí se nic přímo použitelného, ale srovná si pár věci v hlavě. To může být nakonec ten nejcennější vklad.

Před tvořivostí musí přijít řemeslo, ne naopak. Dobré, poctivé řemeslo spočívající z větší části (ne jenom: to pak není dobré řemeslo) v rutině. Malujte si abstraktně do alelujá, ale napřed bezchybně zvládněte figuru, zátiší, krajinku; tužkou, uhlem i štětcem. Když to ošidíte, na té hlubokomyslné změti čar snažících se něco vykřičet do světa to bude poznat.

Ale ještě před řemeslem musí adept zvládnout něco prvotnějšího a důležitějšího: řád kolem sebe a řád v sobě. Neříkám "pořádek", protože ten je podmnožinou řádu. Řád je uspořádané myšlení, chování, prožívání. Na chemické škole jsme museli do zblbnutí odvažovat na analytických vahách různá předepsaná množství sádry - daleko déle, než bylo třeba, abychom se to prostě naučili. Legendě, kterou nám asistent s vážnou tváří sděloval - že jde o brizantní výbušninu - jsme samosebou nevěřili ani vteřinu. Ale nutili nás s tou sádrou zacházet, jako by to výbušnina byla. Je to velice nadměrný požadavek, normální chemik váží zpravidla modrou skalici nebo hydroxid sodný, rozhodně ne něco, co bouchá. Nešlo o to, abychom uměli vážit výbušniny. Šlo o dril, bezpodmínečné podřízení pravidlům, řád. Nemusí se to každému líbit, ale nechtěl bych pracovat v laboratoři s někým, kdo takovým drilem neprošel. Naučíte se prostě být jak opatrnější, tak pečlivější na podvědomé úrovni. Ušetříte tím v životě mnoho času, varného skla a drobných lékařských zásahů.

Jo, ta tvořivost, zapomněl bych. Ta přijde sama jako víceméně vedlejší produkt výcviku. Klidně i jako svého druhu protest proti němu, ale ne jako výmluva, že výcvik odmítáš. V pevně vymezených úzkých hranicích se tvořivost projeví dřív a snáz než na neohraničené a nerozlišené ploše. Srovnej: "Napiš povídku" versus "Napiš povídku ne delší než 5000 znaků, v níž se musí vyskytovat studna, kamenolom a oidipovský komplex, začínající fragmentem věty Na cestu se vydal až k večeru, protože..." - co je snazší? Budiž, pro někoho asi to první, ale je to pak tvořivost? Mantinely jsou spíš pomůckou než omezením. Nápovědou. Nutnost je krásná, citoval v Liberci Martin Štoll z Čapka, jen si nemohl vzpomenout, odkud to je.

Tak. A teď to někdo aplikujte na to, o čem jsme si tam doopravdy povídali, tedy na soutěž "malých televizních tvůrců" - televizních pořadů vyrobených dětmi. Máte to jako praktické cvičení v tvořivosti.

Krajina Cílek

Václav Cílek zachází s námi, svými fandy, dost bezohledně, když doplňuje a předělává druhá vydání svých stěžejních knih a nutí nás tak koupit si je podruhé. Udělal jsem to dnes, pořídil jsem znova Makom i Krajiny vnitřní a vnější. Útratu jsem si zdůvodnil tím, že ta první vydání teď mohu tahat s sebou do vlaku atd. a nedbat tolik na jejich sličnost. Dává to jakžtakž smysl, protože na přeskáčku to dovedu číst téměř pořád a kdykoli.

Cílka obdivuju. Ne nekriticky: jeho výlety do new age (či co to je) mě neoslovují. Kromě toho píše a publikuje poslední dobou příliš mnoho a začíná trpět inflací. Žádný autor tohle sám nevidí, dokud/pokud mu to píše; měl by mít agenta či redaktora, který by mu to dovedl správným způsobem říci. Ale těm dvěma hlavním knížkám to nevadí; o různých, náhodně poskládaných aspektech světa (života, vesmíru a vůbec) dovede Cílek říci víc než kdokoli jiný žijící mně známý. (Přečetl jsem si teď předchozí větu podruhé, zavrtěl jsem hlavou a váhavě přiznal, že je to asi přece jen pravda.) Píše zdobně, barokně, což mi vyhovuje, bere vážně rituály a řád, vidí skryté struktury. Sdílím jeho nadšení pro technické památky, pro legendy a tajemství, pro napětí mezi světem věcí a světem příběhů. Dělá mi radost tím, jak mě učí vidět českou krajinu, kterou jsem dosud (snad s výjimkou Středohoří) pokládal převážně za banální. Vůbec: učí vidět. Udělá vám z všedního nevšední. Na solidním přírodovědeckém a technickém základu: geolog, bývalý horník. Dejte si na něj pozor, zasáhne vám do života, když si ho tam pustíte.

Hlava dvacet kolik?

Ale představte si, Yossariane, že by takhle smýšlel každý, snaží se v Hellerově Hlavě XXII major Danby rozmluvit neposlušnému hrdinovi špatnou bojovou morálku. Yossarian logicky odpovídá: "Tak bych byl potom pěknej trouba, kdybych zrovna já smýšlel jinak, nemyslíte?" – Trouba nechce být nikdo, ani těch patnáct zajatých a propuštěných britských námořníků. Než se ministerstvo obrany rozhodlo, že to snad raději přece jen zakáže, stihli někteří z nich už výhodně prodat své zážitky bulvárním médiím. V Británii to rozpoutalo ostrou diskusi. Turneyová a její lidé jsou kritizováni nejen za horentní honoráře, ale také za nevojenské chování před tváří nepřítele. Špatně prý snášeli nepohodlí, výslechy a zastrašování, nečestně lhali. A co? Byli by troubové, kdyby se chovali jinak. Nejvyšší hodnotou v naší části světa není žádný druh ideálu, ale člověk, tedy individuální jedinec a jeho život. Má to chybičku – těžko se pak hledají lidé, kteří právě za tenhle žebříček hodnot budou ochotni život nasazovat. Nebezpečný paradox nám zatím prochází, protože máme víc bomb, letadel a počítačů než ti druzí, jimž nezbývá než na hodnotu života kašlat a pro vnitřní potřebu to nazývat vlasteneckou či náboženskou ctí. Ale nezapomeňme, že Yossarian se vzbouřil až po sedmdesáti bojových akcích; ne před první.

(Vyšlo v Ekonomu 5.4. A zapomněl jsem ještě napsat, že Yossariana odvedli; tohle byli profíci a dobrovolníci. Lev s jednorožcem koukají jak blázni.)

Den v pohybu

Snídal jsem včera s O. a SGI v Mělníku (na Mělníku? na Mělníce??), obědval s porotou v Liberci a namísto večeře jsem poseděl v Praze na zubní pohotovosti. Zajímavý den.

Kurt Vonnegut, Jr., † 11. 4. 2007

Haj hou.

Poznámky o Apple

Statisticky významný počet případů, kdy mi někdo pořádně vynadal za to, co si myslím, říkám a píšu, se nějak točí kolem značky Apple, případně otázky Apple vs. Microsoft. Více lidí mi už sdělilo, že jsem vůči Apple (a ve prospěch Microsoftu) zaujatý, že jsem v těchto otázkách ignorant, případně že jsem zaujatý ignorant. Co s tím?

Mohl bych se naivně bránit výčtem počítačů obou platforem, které jsem kdy používal, ale tím bych se dostal přesně tam, kam nechci. Ignorant snad jsem - určitě v tom smyslu, že po technické stránce nerozumím ani Windows, ani Macintoshi zdaleka tolik jako mnozí z těch, kdo mě kritizují. Ale jsem zcela nezaujatý ignorant. Spory o to, která platforma je lepší, mě nechávají zcela lhostejným, protože s postupujícím časem je to samozřejmě čím dál tím víc jedno. (Lepší. No jo, ale pro koho a pro co?) Kromě toho pamatuju takových vášní mnoho, třeba Algol versus Fortran, Pascal versus BASIC, Lisp versus cokoli... a koho to dnes zajímá? A kolik času se o tom chytré hlavy hádaly!

Poslední takový spor se točí kolem rozhlasového interview, kde jsem mimo jiné řekl (tématem byla Vista), že hlavní konkurencí Microsoftu je Microsoft sám; že jde o to, kolik uživatelů Win XP přejde na Vistu a kolik ne, případně jak dlouho to bude trvat. Řekl jsem také, že Linux na desktopu, Mac a cokoli jiného jsou menšinové záležitosti, používané jednak pro speciální účely, jednak technickými fandy a nadšenci, kvantitativně proti Windows však mnoho neznamenají; a že si nemyslím, že se tohle v dohledné době změní. To není nic objevného, ale co se taky na téma Vista dá říct objevného?

Pověst u fandů Apple mi to stejně nevylepší, ale pro záznam prohlašuji: Apple je nesmírně důležitá počítačová společnost, samosebou mnohem důležitější inovátor než Microsoft. Apple II v roce 1977 i první Macintosh v roce 1984 představoval průlom. Jenže technologický úspěch se nemusí rovnat úspěchu obchodnímu. Nebudu tady opakovat známé analýzy, proč je obchodní model (IBM) PC úspěšnější a proč Microsoft, Intel a Dell vydělávají na osobních počítačích dlouhodobě víc než jiní; kdybyste náhodou chtěli, mám na to téma přednášku, kde ranou historii osobních počítačů používám jako ilustraci vzniku přirozeného monopolu v IT.

Nadsázka: PC mají (víceméně lhostejné) zákazníky a uživatele, Mac má fandy a nadšence. Komunitu. Mac je (mimo jiné) životní styl, sebeidentifikace, součást osobnosti. Proto, řekl bych, se někteří jeho příznivci tak rázně pustí do každého, kdo se jim nezdá. Berou to osobně. Pro Mac je to velký kompliment, neznám nikoho, kdo by podobně prožíval vztah ke svému Wintel PC... což říkám beze vší ironie. Ale technická a uživatelská přízeň je jedna věc, ekonomická realita druhá. ("Fandím Sunu a Apple, protože nejsou tolik orientované na byznys a na zisk," řekl mi ondy jeden student. Ekonomie, bohužel. Nenašel jsem vhodnou odpověď.) A ještě jeden důležitý bod (abych to s lichocením fandům Apple zas nepřehnal): pokud si myslíte, že marketing Microsoftu vymývá lidem mozek, máte sice pravdu, ale proti Stevu Jobsovi je to vysloveně druhá liga. Legenda a kult Apple, ryze marketingový produkt, je důležitějším a tržně hodnotnějším produktem než iPod a Mac dohromady. O úspěchu firem v dnešní době velmi zásadně rozhoduje, jaké pohádky o sobě dovedou vyprávět. (Pohádkou zde nemám na mysli eufemismus pro lež, ale skutečně to, co se vypráví dětem: poutavý, zapamatovatelný příběh směšující realitu a fikci.)

Zajímavější opravdu je, kam to celé směřuje. Jednu důležitou tendenci představuje masivní firemní podpora open source (IBM, Sun, Novell...), zejména Linuxu. Druhou, kvalitativně pozoruhodnou, kvantitativně (opakuju) zatím ne, je právě Apple. Třetí tendencí je možnost, že do oblasti platforem nějak promluví Google. A čtvrtou, z mého pohledu nejzajímavější - je tam pořád nejvíc peněz a síly, i když už ne tolik co dřív - je inovační potenciál Microsoftu. Pojede už jen setrvačností, jak předpovídá Paul Graham, anebo si za všechny ty miliardy dokáže pořídit něco lepšího než nový způsob ovládání Office? Vtip je pořád v tomtéž: když máte opravdu hodně peněz, můžete paralelně vyvíjet deset věcí, počkat, která z nich půjde na odbyt, těch devět pak dát k ledu a z části výnosů desáté pokrýt ztrátu.

Pak existují další tendence či varianty dalšího vývoje, pátá, šestá... například tenký klient, který v kombinaci s levným a dostupným tlustým (bez)drátem a třeba s tím Google se může zas vrátit na scénu. A tak dále.

Začal jsem Applem, skončil zas u Microsoftu. Zas to schytám. A je mi to fuk. - Měl bych to celé napsat lépe a přehledněji; snad časem.

Dilbert psychologem

Tenhle je dobrý. Kdyby se na mě někdo takhle občas zahleděl, pomohlo by mi to. Možná proto píšu blog?

K reformě zdravotnictví

Třicet korun za položku na receptu, třicet korun za návštěvu lékaře. Motivační poplatek, aby lidé zbytečně nevysedávali v čekárnách a nenechávali si předepisovat Paralen, který si mají koupit za hotové a bez doktora. Lékaři získají čas na skutečné pacienty, pojišťovny ušetří peníze na dražší léky. Na první pohled to klape. Bez hlubšího zamyšlení jsem pro.

Po hlubším zamyšlení: Naše babička měla minulý týden jakousi zdravotní komplikaci - ne zrovna takovou, která by se měla brát úplně na lehkou váhu. Praktická lékařka ji poslala na čtyři odborná vyšetření plus do laboratoře, to máme šest návštěv po třiceti korunách. Léky na předpis: měsíčně pravidelně čtyři položky, občas něco navíc, řekněme tedy sto dvacet korun plus stávající doplatky. Několik stovek za měsíc, několik tisíc za rok, patrně méně než těch pět, které mají tvořit strop. Pro důchodce to je dost peněz, jádro věci je však ještě v něčem jiném. Babička je aktivní dáma a lítat po doktorech rozhodně není její hobby. Problémy, kvůli nimž to nyní dělá, by v mnoha jiných zemích kvalifikovaně zvládl praktický lékař, případně jeho zdravotní sestra. (U těch vyšetření nejde o žádné zázračné přístroje, jen o zkušenost a dovednost.) V Česku ji však musí shlédnout lékařů několik, pacient se stává štafetovým kolíkem, návštěvy penalizované poplatkem naskakují. Nejde o žádnou výjimku, praktici se tak chovají téměř všichni a nelze jim to příliš vyčítat - lékařské fakulty je jinému přístupu, vyšší odpovědnosti a dovednosti nenaučily. Neučí je ostatně ani píchat injekce. Kromě toho je tu ekonomický problém, ve stávajícím systému úhrad praktik - na rozdíl od specialisty v nemocnici - zpravidla nemá čas věnovat se pacientovi jinak než víceméně admnistrativně.

Aby to bylo jinak, musí se změnit finanční toky v celém zdravotnictví, nastavení priorit, výuka na lékařských fakultách a kdeco. Udělat viníkem pacienta ve stylu Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande mi připadá nefér a hlavně hloupé. A ještě hloupější je žádat po lidech další peníze předtím, než se v nádobě ucpou aspoň největší díry.

Egon Bondy † 9. dubna 2007

Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

Zas kus světa zmizel. Automat Svět v Libni taky už asi brzy spadne celkovou zchátralostí. - Ale byly to časy!

Little Green Men

"Co když meziplanetární internet napadnou hackeři?" Nejzábavnější otázka na včerejší přednášce Vintona Cerfa na ČVUT.

Moře piva dětem

Jak to vypadá, staneme se jedinou zemí civilizovaného světa, kde bude možné koupit si pivo z automatu. Jedinou, ne první; například v Japonsku takové přístroje již před lety zakázali. Příslušnému zákonu učiní pivomat zadost čtecím zařízením, do nějž žíznivý zákazník vloží občanský průkaz se strojově čitelnou zónou. To porovná datum narození s běžným datem. Komu je přes osmnáct, tomu plechovka vypadne, komu ne, tomu ne. Jak se to vyřeší s těmi, kdo si budou chtít ťuknout plechovkou právě na své osmnáctiny, to není známo. Přinejhorším si od někoho staršího půjčí občanku – stejně jako každý jiný nezletilý. Důmyslná čtečka není tedy nic jiného než alibismus poháněný mikroprocesorem. Ne že by na tom tak záleželo, automatů s pivem sotva bude tolik, aby to populací nějak zamávalo. Spíš jde o ryze marketingový tah velké pivovarské firmy, jejíž logo se tak bude leckde skvět do dálky a ještě si na sebe trochu vydělávat. V zemi, kde se za rok vypije 157 litrů piva na hlavu, kojence nevyjímaje, je takový pivomat doslova kapkou v moři. Možná ta předražená třetinka uškodí teenagerům méně než další drobný důkaz, že zákony jsou pro legraci králíkům.

(Vyšlo v Ekonomu 29.3. Pravidel nechť je co nejméně, dodržovat se však mají přesně a přísně. U nás platí pravý opak. Protože to většině vyhovuje.)