5. září 2010
Pedály
Nedosáhnout na pedály motokáry je pokořující zkušenost pro kluka, který se právě začíná cítit jako velký. Plně to chápu. Zkouším mu vysvětlit, na kolik pedálů v životě taky nedosáhnu, ač se na ně cítím, ale nakonec je ta metafora úmorná i pro mě. Ukazuje se být jedním z těch pedálů.
17. července 2010
Řetězová hra pro bloggery: #7linkscz
The 7 Link Challenge (#7links) je výzva, která se objevila na Problogger.net. K #7linkscz (to je hashtag na Twitteru, podle nějž najdete další účastníky, aniž byste tam nutně museli mít účet) vyzvala Eliška Hutníková české blogery. Ideou je publikovat post se 7 odkazy na 7 článků podle daného klíče. (Opsáno od Misantropa, který opsal od Větrovky.)
Můj první post: téměř nachlup je to šest let (kterážto koincidence mě svedla, abych se připojil), jmenoval se Chtěl jsem to tady mít hezčí.
Post, který mě nejvíc bavilo psát: Americká noc (Generace). Měl jsme na chviličku pocit, že jsem se dotkl něčeho opravdu důležitého, jenže to zas pak uteklo stejně jako ta podivná noc tenkrát na Floridě. „Opakem lži není pravda, ale jiná lež“ - těžko si asi mohu nárokovat autorství téhle myšlenky, ale tehdy jsem ji objevil, jak se pěkně říká, nezávisle.
Post, který měl skvělou diskusi: subjektivně se mi nejvíc líbila diskuse k Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete), ale je hodně osobní.
Cizí post, který bych si přál napsat sám: ó jé! Takový nacházím tak jednou týdně. Třeba ze zaniklého již blogu Na schodišti v domě leží stokoruna prakticky všechno, totéž platí o Vose na jazyku Martina Jaroše, která je snad někde archivovaná, ale já to neumím teď narychlo najít. Dtto Kamojedov, Malý čtenář, velmi často Jura Hlavenka, Patrick Zandl, Martin Malý, Pavel Šuchmann, dost často Štěpán Kotrba (no dobře, to není technicky vzato blog) a Dan Dočekal - to jsou lidé, jimž závidím jejich dovednost přemýšlet a pak to napsat. Hrozně bych si přál umět tohle jako Pixy, což ale taky není blogpost v pravém slova smyslu. Jeden jediný text... dobře, tak tedy Vladimír Kokolia a od něj Jiné světlo na začátku než na konci tunelu.
Můj nejužitečnější post: To nemůžu přece rozhodnout já, podle ohlasů se však zdá, že to byl neučesaný průvodce Londýnem, přidávám link na aktualizovanou (i když už zase zastaralou) verzi.
Můj post s nejlepším titulkem: titulky neumím, co byste chtěli od člověka, který vymyslel název „Softwarové noviny“? Snad tedy... Komenská loďka.
Post, který by si mělo přečíst víc lidí: Eschatologie pro mateřské školy.
Můj první post: téměř nachlup je to šest let (kterážto koincidence mě svedla, abych se připojil), jmenoval se Chtěl jsem to tady mít hezčí.
Post, který mě nejvíc bavilo psát: Americká noc (Generace). Měl jsme na chviličku pocit, že jsem se dotkl něčeho opravdu důležitého, jenže to zas pak uteklo stejně jako ta podivná noc tenkrát na Floridě. „Opakem lži není pravda, ale jiná lež“ - těžko si asi mohu nárokovat autorství téhle myšlenky, ale tehdy jsem ji objevil, jak se pěkně říká, nezávisle.
Post, který měl skvělou diskusi: subjektivně se mi nejvíc líbila diskuse k Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete), ale je hodně osobní.
Cizí post, který bych si přál napsat sám: ó jé! Takový nacházím tak jednou týdně. Třeba ze zaniklého již blogu Na schodišti v domě leží stokoruna prakticky všechno, totéž platí o Vose na jazyku Martina Jaroše, která je snad někde archivovaná, ale já to neumím teď narychlo najít. Dtto Kamojedov, Malý čtenář, velmi často Jura Hlavenka, Patrick Zandl, Martin Malý, Pavel Šuchmann, dost často Štěpán Kotrba (no dobře, to není technicky vzato blog) a Dan Dočekal - to jsou lidé, jimž závidím jejich dovednost přemýšlet a pak to napsat. Hrozně bych si přál umět tohle jako Pixy, což ale taky není blogpost v pravém slova smyslu. Jeden jediný text... dobře, tak tedy Vladimír Kokolia a od něj Jiné světlo na začátku než na konci tunelu.
Můj nejužitečnější post: To nemůžu přece rozhodnout já, podle ohlasů se však zdá, že to byl neučesaný průvodce Londýnem, přidávám link na aktualizovanou (i když už zase zastaralou) verzi.
Můj post s nejlepším titulkem: titulky neumím, co byste chtěli od člověka, který vymyslel název „Softwarové noviny“? Snad tedy... Komenská loďka.
Post, který by si mělo přečíst víc lidí: Eschatologie pro mateřské školy.
18. června 2010
31. května 2010
Myseľ dokorán (poznámky z TEDx Bratislava)
Na počátku byl TED, z něj pak vznikly různé TEDx a v sobotu se jeden takový konal v Bratislavě. Byl jsem tam a vrátil jsem se nadšen.
Podtitulek konferencí TED je Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese... -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.
Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo. Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.
TEDx se konal v divadle s podivným názvem Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.
Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt Bjarke Ingels: jeho projekt Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)
Doporučit mohu dále Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“
Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize Here Comes Everybody.
Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.
A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona: The street finds its own uses for things.
Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít? Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“
Neuvěřitelná osůbka Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“
Farmář Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...
Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.
Slovenský spisovatel Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.
A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena. EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)
Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.
Vladislava Dolníková z nadace Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?
Podtitulek konferencí TED je Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese... -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.
Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo. Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.
TEDx se konal v divadle s podivným názvem Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.
Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt Bjarke Ingels: jeho projekt Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)
Doporučit mohu dále Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“
Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize Here Comes Everybody.
Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.
A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona: The street finds its own uses for things.
Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít? Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“
Neuvěřitelná osůbka Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“
Farmář Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...
Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.
Slovenský spisovatel Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.
A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena. EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)
Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.
Vladislava Dolníková z nadace Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?
17. dubna 2010
Vidím to před očima
Když jsem byl kluk, uměl jsem si představit elektron.
Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.
Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)
Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?
Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.
Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.
Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)
Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?
Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.
14. března 2010
Sepsáno a publikováno tento týden
Do E15 jsem na vyžádání redakce napsal úvahu, jak to dopadlo s Paroubkem, Alešem Slabým a doménou paroubek.eu. Kdybyste nevěděli jak, tak stručná odpověď zní: kromě nás občanů pro všechny dobře. Do Hospodářek třetí díl historie informatiky.
6. března 2010
Dárek k narozeninám
Víš, co by sis měl dát k narozeninám?
Žitný chleba a půl litru padesátiprocentní absolutky z mrazáku. Żubrówka došla.
Špatně. Vlastně úplně špatně. Mám něco lepšího.
Nechci. Ale co, ty mi to stejně řekneš.
Dej si svobodu. Přestaň veřejně hlásat názory, které ti lezou krkem, které zastáváš jen proto, že si myslíš, že je to nějaká tvoje vyšší mravní povinnost nebo co. Buď sám sebou, dělej a říkej co chceš, ne to, o čem si ve své popletené palici myslíš, že se to má. Bude ti líp, i lidem s tebou bude líp.
Špatně. Vlastně úplně špatně. Mám něco lepšího.
Nechci. Ale co, ty mi to stejně řekneš.
Dej si svobodu. Přestaň veřejně hlásat názory, které ti lezou krkem, které zastáváš jen proto, že si myslíš, že je to nějaká tvoje vyšší mravní povinnost nebo co. Buď sám sebou, dělej a říkej co chceš, ne to, o čem si ve své popletené palici myslíš, že se to má. Bude ti líp, i lidem s tebou bude líp.
Jako třeba co?
Jako třeba se vyser na ty nácky. Jsi ve skutečnosti rád, že je někdo klepl přes prsty, ne? Na jejich ústavní práva kašleš, však dobře víš, že oni by se vykašlali na tvoje, jen kdyby mohli. Tak je neobhajuj chytrou sofistikou. Jsi dobrý se slovíčky, umíš okecat skoro všechno. To je nebezpečný nástroj. Nepoužívej ho proti sobě.
Ale zakazovat politickou stranu je špatné. Demokracie se nemá hájit nedemokratickými prostředky. A říkají to chytří lidé. Třeba Čulík. Nebo Kamojedov.
Že zrovna ti dva se jednou na něčem shodnou, že? Tak co, je to jejich názor. Jsou to snad jediní chytří lidé ve městě? Ty to cítíš jinak. Máš na to právo stejně tak jako oni na svoje postoje. Odvolávat to teď už nikde, proboha, nemusíš. Tak moc to nikoho nezajímá. Ale tebe to zajímat musí kvůli sobě. Tak jako tak žijeme se spoustou rozporů, protože svět nás tomu vystavuje. Přidělávat si další, to škodí zdraví. Zkoušíš si pravé opaky toho, co si myslíš, jako by ses převlíkal z šatů do šatů. Vystupuješ proti matematice, pohráváš si s teoriemi spiknutí, blbneš kolem sexuální morálky, na kterou máš ve skutečnosti velmi liberální názor - mlč, nezapomeň, že tě znám líp, než znáš sám sebe! A našlo by se toho víc.
Ale člověk by měl...
Co by měl? Hlásat něco, čemu sám nevěří, jen proto, že to je politicky korektní nebo džentlmenské nebo co? Anebo to děláš ze strachu, že ti někdo vynadá? Anebo proto, aby tě měli rádi všichni bez výjimky, aby padli na zadek z toho, jak jsi tolerantní? Aby ses zalíbil těm, které pokládáš za autority? Nebo prostě z neochoty jít do střetu, vyhnout se radikálnějšímu postoji, vědomě spornému? To všechno by člověk právě neměl. Člověk má být sám sebou. Když má většinový konformní názor, fajn, má ho. Když menšinový, taky fajn. Je třeba o nich přemýšlet, analyzovat je rozumem i citem, být připraven je změnit. Ale ne se hlásit k něčemu, co necítíš, jen jsi slyšel a četl, že by se to jako mělo. A taky máš právo si nemyslet nic. Připouštím, že něco z toho děláš kvůli literárním ambicím, jako kreativní experiment. A něco jako profesionální publicista, který už neví, čím zaujmout, a musí včas odevzdat fejeton. A něco jako rozený provokatér. Budiž, to jsou ty trochu lepší důvody, ne úplně dobré, ale přece trochu lepší. Živíš se do jisté míry jako placený šašek, jde ti to, baví tě to, máš rád pódium a prach ve světle reflektorů. Beru. Ale hlídej si ty meze.
Ty o tom mluvíš kvůli tomu Duškovi, že?
No ano, mimo jiné. Pustil ses do hádky, které tak docela nevěříš. Přesněji, v jistém bodě jsi jí přestal věřit. Jasně, neberu ti tvé levicové postoje, i když je to dost póza, viď? Žiješ snad podle nich? Ale to nic, tvoje věc. Chci ti ale říct, že s Duškem, který se chová jako vylízaná palice - a nejspíš jí opravdu je - nemáš nic společného. Jsi na jednu stranu chytřejší než on, intelektuálně, analyticky; asi taky poctivější; rozhodně slušnější; na druhou stranu vedle něj víš o životě celkem prd. Nikdy ses neživil rukama, máš je ostatně obě levé, nikdy jsi nepočítal, jestli vyjdeš od výplaty k výplatě, nikdy ti nehrozilo, že budeš na pracáku. Nikdy ses nerval o vedení v nějaké organizaci. Jsi z jiného světa než železničáři i než jejich Dušek, nic s tím nenaděláš, tak je nech být. Starej se o svoje věci.
Hm.
Malé špinavé tajemství: ty se trochu stydíš, že? Máš černé svědomí, že si sedíš v teplíčku a děláš čistou práci a oni se lopotí u výhybek a mezi nárazníky a jak si to všechno představuješ. A ty to znáš jen z rychlíku, doslova. Co z rychlíku, z Pendolina!
Jako třeba se vyser na ty nácky. Jsi ve skutečnosti rád, že je někdo klepl přes prsty, ne? Na jejich ústavní práva kašleš, však dobře víš, že oni by se vykašlali na tvoje, jen kdyby mohli. Tak je neobhajuj chytrou sofistikou. Jsi dobrý se slovíčky, umíš okecat skoro všechno. To je nebezpečný nástroj. Nepoužívej ho proti sobě.
Ale zakazovat politickou stranu je špatné. Demokracie se nemá hájit nedemokratickými prostředky. A říkají to chytří lidé. Třeba Čulík. Nebo Kamojedov.
Že zrovna ti dva se jednou na něčem shodnou, že? Tak co, je to jejich názor. Jsou to snad jediní chytří lidé ve městě? Ty to cítíš jinak. Máš na to právo stejně tak jako oni na svoje postoje. Odvolávat to teď už nikde, proboha, nemusíš. Tak moc to nikoho nezajímá. Ale tebe to zajímat musí kvůli sobě. Tak jako tak žijeme se spoustou rozporů, protože svět nás tomu vystavuje. Přidělávat si další, to škodí zdraví. Zkoušíš si pravé opaky toho, co si myslíš, jako by ses převlíkal z šatů do šatů. Vystupuješ proti matematice, pohráváš si s teoriemi spiknutí, blbneš kolem sexuální morálky, na kterou máš ve skutečnosti velmi liberální názor - mlč, nezapomeň, že tě znám líp, než znáš sám sebe! A našlo by se toho víc.
Ale člověk by měl...
Co by měl? Hlásat něco, čemu sám nevěří, jen proto, že to je politicky korektní nebo džentlmenské nebo co? Anebo to děláš ze strachu, že ti někdo vynadá? Anebo proto, aby tě měli rádi všichni bez výjimky, aby padli na zadek z toho, jak jsi tolerantní? Aby ses zalíbil těm, které pokládáš za autority? Nebo prostě z neochoty jít do střetu, vyhnout se radikálnějšímu postoji, vědomě spornému? To všechno by člověk právě neměl. Člověk má být sám sebou. Když má většinový konformní názor, fajn, má ho. Když menšinový, taky fajn. Je třeba o nich přemýšlet, analyzovat je rozumem i citem, být připraven je změnit. Ale ne se hlásit k něčemu, co necítíš, jen jsi slyšel a četl, že by se to jako mělo. A taky máš právo si nemyslet nic. Připouštím, že něco z toho děláš kvůli literárním ambicím, jako kreativní experiment. A něco jako profesionální publicista, který už neví, čím zaujmout, a musí včas odevzdat fejeton. A něco jako rozený provokatér. Budiž, to jsou ty trochu lepší důvody, ne úplně dobré, ale přece trochu lepší. Živíš se do jisté míry jako placený šašek, jde ti to, baví tě to, máš rád pódium a prach ve světle reflektorů. Beru. Ale hlídej si ty meze.
Ty o tom mluvíš kvůli tomu Duškovi, že?
No ano, mimo jiné. Pustil ses do hádky, které tak docela nevěříš. Přesněji, v jistém bodě jsi jí přestal věřit. Jasně, neberu ti tvé levicové postoje, i když je to dost póza, viď? Žiješ snad podle nich? Ale to nic, tvoje věc. Chci ti ale říct, že s Duškem, který se chová jako vylízaná palice - a nejspíš jí opravdu je - nemáš nic společného. Jsi na jednu stranu chytřejší než on, intelektuálně, analyticky; asi taky poctivější; rozhodně slušnější; na druhou stranu vedle něj víš o životě celkem prd. Nikdy ses neživil rukama, máš je ostatně obě levé, nikdy jsi nepočítal, jestli vyjdeš od výplaty k výplatě, nikdy ti nehrozilo, že budeš na pracáku. Nikdy ses nerval o vedení v nějaké organizaci. Jsi z jiného světa než železničáři i než jejich Dušek, nic s tím nenaděláš, tak je nech být. Starej se o svoje věci.
Hm.
Malé špinavé tajemství: ty se trochu stydíš, že? Máš černé svědomí, že si sedíš v teplíčku a děláš čistou práci a oni se lopotí u výhybek a mezi nárazníky a jak si to všechno představuješ. A ty to znáš jen z rychlíku, doslova. Co z rychlíku, z Pendolina!
Jo... no jo, je to tak. Víceméně.
Hovadina. Lámeš si hlavu se svou pomýlenou představou, ne s realitou. No tak neděláš to co oni. Oni zas nedělají to, co ty, akorát že je ani nenapadne, že by na tom bylo něco divného. A jestli napadne, tak ať svlíknou montérky a jdou to dělat, nic jim nebrání - pokud to budou umět. Trápíš se ty tím, že nejsi neurochirurg? Nebo letecký dispečer? Šéfkuchař? Kvantový fyzik? Martina Sáblíková, Reinhold Messner? Ani na to nepomyslíš, že?
Hovadina. Lámeš si hlavu se svou pomýlenou představou, ne s realitou. No tak neděláš to co oni. Oni zas nedělají to, co ty, akorát že je ani nenapadne, že by na tom bylo něco divného. A jestli napadne, tak ať svlíknou montérky a jdou to dělat, nic jim nebrání - pokud to budou umět. Trápíš se ty tím, že nejsi neurochirurg? Nebo letecký dispečer? Šéfkuchař? Kvantový fyzik? Martina Sáblíková, Reinhold Messner? Ani na to nepomyslíš, že?
Nepomyslím.
Ale tu manuální práci ve svém salónním levičáctví pokládáš za něco výjimečného, za oběť. Pokrytectví a naivita, hochu. A ještě něco. Těmi kecy si řešíš špatné nálady. A promítáš své osobní problémy do celospolečenských morálních a kdejakých postojů. Nedělej to. Ne proto, že v tu chvíli vypadáš před lidmi jako vůl, na to se rychle zapomene, ale proto, že tím ubližuješ sobě. Křivíš si duši. Máš právo neubližovat si. Dokonce, když o tom přemýšlím, máš nejen právo, ale i povinnost neubližovat si.
Stydím se, když mi to říkáš před lidmi.
Není důvod. Tohle je problém spousty intelektuálů, zvlášť těch se zastydlou pubertou, což je mezi vámi slušná porce. Moc knížek, málo života. Přemoudřelé děti. Žádná tragédie. Buď rád, že máš někoho, kdo to s tebou vlídně rozebere. Jiní třeba takové štěstí nemají.
Ale stejně, ty daně...
Ale já ti přece neříkám, ať měníš ty názory, kterým doopravdy věříš a máš je solidně podložené! Neříkám ti, ať otočíš na pětníku. Souhlasím, že libertariáni uvažují nerealisticky a že stát má poskytovat sociální služby a tak dále. Říkám ti jen, že když rozumem víš A a pocit povinnosti, kterou sis sám přidělil, spolu se špatným svědomím a pomýleným pohledem na morálku ti říká B, tak správně je A. Logická analýza neřeší všechno, ale přece jen má pravdu nejčastěji. Většinou ji dovedeš používat, tak to důsledně dělej a bude ti líp. A mně taky - občas to není sranda s tebou vydržet.
Většinou ji používám.
Zaplaťpámbu. Tak se toho drž. Hezké narozeniny!
Ale tu manuální práci ve svém salónním levičáctví pokládáš za něco výjimečného, za oběť. Pokrytectví a naivita, hochu. A ještě něco. Těmi kecy si řešíš špatné nálady. A promítáš své osobní problémy do celospolečenských morálních a kdejakých postojů. Nedělej to. Ne proto, že v tu chvíli vypadáš před lidmi jako vůl, na to se rychle zapomene, ale proto, že tím ubližuješ sobě. Křivíš si duši. Máš právo neubližovat si. Dokonce, když o tom přemýšlím, máš nejen právo, ale i povinnost neubližovat si.
Stydím se, když mi to říkáš před lidmi.
Není důvod. Tohle je problém spousty intelektuálů, zvlášť těch se zastydlou pubertou, což je mezi vámi slušná porce. Moc knížek, málo života. Přemoudřelé děti. Žádná tragédie. Buď rád, že máš někoho, kdo to s tebou vlídně rozebere. Jiní třeba takové štěstí nemají.
Ale stejně, ty daně...
Ale já ti přece neříkám, ať měníš ty názory, kterým doopravdy věříš a máš je solidně podložené! Neříkám ti, ať otočíš na pětníku. Souhlasím, že libertariáni uvažují nerealisticky a že stát má poskytovat sociální služby a tak dále. Říkám ti jen, že když rozumem víš A a pocit povinnosti, kterou sis sám přidělil, spolu se špatným svědomím a pomýleným pohledem na morálku ti říká B, tak správně je A. Logická analýza neřeší všechno, ale přece jen má pravdu nejčastěji. Většinou ji dovedeš používat, tak to důsledně dělej a bude ti líp. A mně taky - občas to není sranda s tebou vydržet.
Většinou ji používám.
Zaplaťpámbu. Tak se toho drž. Hezké narozeniny!
Sepsáno a publikováno tento týden + OSVČ/Dušek story
Pro Hospodářky druhý díl obecně známých řečí o historii výpočetní techniky: jak Babbage nepostavil a Ada programovala. Pro E15 reminiscenci na olympiádu a že sport bolí a že většina těch, kdo o něm/do něj kecají, o tom nemá páru. V mnohých článcích moralizuju a ne a ne se to odnaučit. Třeba je to kompenzace čert ví za co. Moralizují velmi často ti, kdo sami žijí v rozporu s hlásanými zásadami: Vaculík třeba, a toho zrovna čtu tak rád. - Měl jsem být farářem.
Kus duše mi sežral tento týden Dušek; ten Jaromír odborář, ne Jaroslav „Čtyři dohody“. Tedy, ani ne tak on osobně, ale debata, kterou jsem částečně rozpoutal o jeho rovnici OSVČ = příživník. Já OSVČ jsem si (blbý pun intended) přiživil v té diskusi hodně špatnou náladu, do čehož je světu houby, na druhou stranu v ní padlo pár zajímavých věcí. No4711 napsal návrh, čím by se v dnešní době odbory zabývat (a čím ne), připadá mi to promyšlené a informované. Uvědomil jsem si nad tím, že vlastně kecám do věcí, které neznám na vlastní kůži, vždyť já v odborech nikdy nebyl. (Před revolucí povinně v ROH, ale z toho jsem si praktické poučení o odborové práci věru neodnesl.) Dobře mě okomentoval a rozebral adent, akorát že tím téma rozšířil do nezvládnutelna, k otázkám rovnosti: další diskuse tímto směrem by vydala na učebnici politické filozofie, ne na komentář k Duškovi a neuskutečněné stávce. Modest Kamojedov, brilantní jako vždy, znepokojivě dospěl k jednomu podobnému závěru jako já, naštěstí natolik odlišným postupem a z tak odlišných východisek, že si kvůli tomu nemusí dělat starosti on ani já. Pod mým prvním a zejména druhým komentářem k věci Dušek se odehrála inspirativní diskuse, z níž bych vyzvedl zejména chytré šermování mezi bver a jvjr a laskavý nadhled Sylvin. Myslím, že jsme všichni o maličko znalejší i zamyšlenější. Já ano. - Nejlepší korunu tomu ovšem nasadil pan Dušek osobně, když v dnešních Lidovkách v rozhovoru s Danielem Kaiserem předvedl, že je zlý idiot. (Byl-li citován správně, ale intuice mi napovídá, že byl.) Jsem tomu rád, neboť se cítím zproštěn závazku zastávat se ho před svými přáteli. Spor o uspořádání společnosti ovšem trvá nezávisle na nás, ten je věčný.
Kus duše mi sežral tento týden Dušek; ten Jaromír odborář, ne Jaroslav „Čtyři dohody“. Tedy, ani ne tak on osobně, ale debata, kterou jsem částečně rozpoutal o jeho rovnici OSVČ = příživník. Já OSVČ jsem si (blbý pun intended) přiživil v té diskusi hodně špatnou náladu, do čehož je světu houby, na druhou stranu v ní padlo pár zajímavých věcí. No4711 napsal návrh, čím by se v dnešní době odbory zabývat (a čím ne), připadá mi to promyšlené a informované. Uvědomil jsem si nad tím, že vlastně kecám do věcí, které neznám na vlastní kůži, vždyť já v odborech nikdy nebyl. (Před revolucí povinně v ROH, ale z toho jsem si praktické poučení o odborové práci věru neodnesl.) Dobře mě okomentoval a rozebral adent, akorát že tím téma rozšířil do nezvládnutelna, k otázkám rovnosti: další diskuse tímto směrem by vydala na učebnici politické filozofie, ne na komentář k Duškovi a neuskutečněné stávce. Modest Kamojedov, brilantní jako vždy, znepokojivě dospěl k jednomu podobnému závěru jako já, naštěstí natolik odlišným postupem a z tak odlišných východisek, že si kvůli tomu nemusí dělat starosti on ani já. Pod mým prvním a zejména druhým komentářem k věci Dušek se odehrála inspirativní diskuse, z níž bych vyzvedl zejména chytré šermování mezi bver a jvjr a laskavý nadhled Sylvin. Myslím, že jsme všichni o maličko znalejší i zamyšlenější. Já ano. - Nejlepší korunu tomu ovšem nasadil pan Dušek osobně, když v dnešních Lidovkách v rozhovoru s Danielem Kaiserem předvedl, že je zlý idiot. (Byl-li citován správně, ale intuice mi napovídá, že byl.) Jsem tomu rád, neboť se cítím zproštěn závazku zastávat se ho před svými přáteli. Spor o uspořádání společnosti ovšem trvá nezávisle na nás, ten je věčný.
27. února 2010
Sepsáno a publikováno tento týden
Tentokrát jen dva povinné články: nejprve komentář pro E15 o zákazu Dělnické strany. Mám na to pořád stejný názor a zastávám jej s nechutí. Kdyby to bylo jen pro to voltairovské „nesouhlasím, ale..“, vykašlal bych se na to - ani Voltaire by se patrně kvůli svobodě slova svého odpůrce nedal zabít, to jsou jen velká slova. Zakazování extremistických politických stran je však nejen nedemokratické, ale taky nepraktické a nebezpečné a především strašlivě pokrytecké. Zametáme problémy pod koberec a už tam máme pěkné svinstvo.
Do HN jsem začal předělávat několik svých starších materiálů na seriál o historii výpočetní techniky - seriál, který vznikl spontánně, není s redakcí dohodnutý a nevím, zda bude mít jaké pokračování. Noviny obecně nerady seriály, když jsem řídil časopis, neměl jsem je rád taky. Lidi to neradi čtou, to je vyzkoušeno.
Do HN jsem začal předělávat několik svých starších materiálů na seriál o historii výpočetní techniky - seriál, který vznikl spontánně, není s redakcí dohodnutý a nevím, zda bude mít jaké pokračování. Noviny obecně nerady seriály, když jsem řídil časopis, neměl jsem je rád taky. Lidi to neradi čtou, to je vyzkoušeno.
21. února 2010
Sepsáno a publikováno tento týden
Na Lupě mi vyšel článek o červeném tlačítku na čarodějnice, zřejmě trochu s křížkem po funuse, ale nešť. Kromě mé archivní kopie se můžete podívat i na jeho originál s diskusí. Pro Literárky jsem napsal pojednání o iPadu - tak, aby se do kontextu Literárek hodilo, takže nečekejte technické úvahy. Ty jsou v tomto případě tak jako tak nepodstatné. V Hospodářských novinách mám kratičké uvedení do real time webu, tak kratičké, že sám ten pojem se tam skoro ani nevešel. To je ovšem problém všech technických témat ve všeobecných médiích, pokud nejsou zpracována výjimečně dobře, což, jak už samo adjektivum naznačuje, se povede jen výjimečně. Konečně ve sloupku v E15 jsem si neodpustil rýpnout do zprofanovaného Kdo neskáče, není Čech, tentokrát v modifikaci „stadión pro Martinu". A zapletl jsem do toho i barda slezského lidu.
20. února 2010
A dívají se na nás jak věrní psi
Kolik předmětů se asi nachází v dnešní průměrné domácnosti?
Ovšemže, je to velmi nepřesná otázka, ale projevte dobrou vůli. Předmětem mám na mysli funkční celek, nikoli výsledek testu rozebiratelnosti. Krabička sirek je jedním předmětem, ne čtyřiceti. U přenosného šicího stroje váhám, protože kdykoli je v použití, dá vzniknout druhému dočasnému předmětu, svému objemnému kufříku. Krabice se šicími potřebami, to je buď jeden kus, nebo učiněný mikrosvět s vlastními skrytými nehumanoidními civilizacemi. A dál tu máme: Nářadí. Cédéčka. Nádobí a kuchyňské vybavení vůbec. Šatstvo a botstvo. Knížky! Kabely, dobíječky, redukce, sluchátka, přívodní šňůry, antény and all that jazz. Obsah spíže. Neproniknutelné dětské prostory. Kupu starého horolezeckého železa. Alba známek po pradědečkovi. Koupelnu a všechna její zákoutí. Počítáte to někdo?
Ve skanzenu na Veselém Kopci lze nahlédnout do vesnické domácnosti, jak vypadala před dvěma sty (a možná ještě i sto) lety. Jistě, je to umělé. Ale o kolik méně, zcela dle očekávání, ti lidé měli věcí! Nejspíš každou z nich intenzivněji vnímali. Byli minimalisty z donucení, nikoli z přesvědčení a jistě by po našich vymoženostech rádi sáhli, nebo ne? Kdopak ví.
Stejně, to celkové číslo by mě zajímalo. Najmout nějakého autistu?
Ovšemže, je to velmi nepřesná otázka, ale projevte dobrou vůli. Předmětem mám na mysli funkční celek, nikoli výsledek testu rozebiratelnosti. Krabička sirek je jedním předmětem, ne čtyřiceti. U přenosného šicího stroje váhám, protože kdykoli je v použití, dá vzniknout druhému dočasnému předmětu, svému objemnému kufříku. Krabice se šicími potřebami, to je buď jeden kus, nebo učiněný mikrosvět s vlastními skrytými nehumanoidními civilizacemi. A dál tu máme: Nářadí. Cédéčka. Nádobí a kuchyňské vybavení vůbec. Šatstvo a botstvo. Knížky! Kabely, dobíječky, redukce, sluchátka, přívodní šňůry, antény and all that jazz. Obsah spíže. Neproniknutelné dětské prostory. Kupu starého horolezeckého železa. Alba známek po pradědečkovi. Koupelnu a všechna její zákoutí. Počítáte to někdo?
Ve skanzenu na Veselém Kopci lze nahlédnout do vesnické domácnosti, jak vypadala před dvěma sty (a možná ještě i sto) lety. Jistě, je to umělé. Ale o kolik méně, zcela dle očekávání, ti lidé měli věcí! Nejspíš každou z nich intenzivněji vnímali. Byli minimalisty z donucení, nikoli z přesvědčení a jistě by po našich vymoženostech rádi sáhli, nebo ne? Kdopak ví.
Stejně, to celkové číslo by mě zajímalo. Najmout nějakého autistu?
15. února 2010
Sepsáno a zveřejněno - první dva týdny v únoru
A ještě:
- Bez příběhu (E15): „Žijeme v době, která je něčím výjimečná, nebývalá?“ V zájmu o tento námět jsme se časově shodli s Martinem Malým, který je přesvědčen, že odpověď zní ne. Já nejsem přesvědčen o opaku, ale podezření mám.
- Džunglí (E15): „Existují velmi dobré důvody, proč by ČEZ neměl mít vymahačské komando ve stylu Rambo, ale důvody, proč by je mít měl, jsou bezmála stejně dobré.“ - Bohužel.
- Řidičák na počítač (Hospodářské noviny): pokus o stručný souhrn minima počítačových znalostí, jež mohou být ku prospěchu začátečníkovi. Dá rozum, že se tím obracím na svou a starší generaci. V té mladší slovo začátečník v tomto kontextu ztrácí význam.
Sepsáno a zveřejněno za leden
Dal jsem do pořádku archiv svých článků a mohu tedy čas od času udělat bilanci, co jsem napsal a zveřejnil - na blog už dávám jen původní texty, ne to, co šlo jinam. V lednu tedy:
- Velmoci (E15): „Nejlépe by bylo otočit definici minulého století naruby a pokládat za velmoc zemi disponující dovedností učinit část planety obyvatelnou a udržet ji v tom stavu.“
- Jiný kraj, jiný strach (E15): „Útok na autobus fotbalistů Toga na mistrovství Afriky vzbudil větší ohlas v Evropě než v Africe...“
- Bílé hvězdy na křídlech (E15): „Z krátkodobého hlediska by tou nejlepší možností pro Haiťany zřejmě byla americká okupace...“
- Cena neocenitelného (E15): „Má se na úsek dálnice vynaložit třináct miliard místo tří, aby nebyl narušen klid místních kolonií ptáků?“
- Dál a dál, konce nedohlédneš (Hospodářské noviny): jednoduchý výkladový text o Moorově zákonu.
- Co počítače nedokážou (Hospodářské noviny): s tím byla docela legrace, jde o publicistickou úvahu, zda je něco, co je pro IT principiálně nemožné. Uvedl jsem dva příklady: plnohodnotný umělecký překlad mezi dvěma přirozenými jazyky a faktorizaci velkých čísel. Dostal jsem dost mailů, od laiků i odborníků, kteří mě většinou upozorňovali, ať zacházím opatrněji se slovem nemožný. Dobře, beru. (Ale stejně vám žádná mašina nikdy Krále Leara dobře nepřeloží. Potíž je v tom, že vy, kdo se o tom hádáte, to nepoznáte.)
- Bity, bajty, terabajty (Hospodářské noviny): výklad pro začátečníky o měrných jednotkách objemu dat a přenosových rychlostí.
- Řekni mi, co používáš... (Hospodářské noviny): ...a já ti řeknu, že jsi pěkný trouba, protože nepoužíváš něco jiného. Sepsal jsem pro veřejnost stručné a hodně autocenzurované vyprávění o tom, jak se uvnitř oboru mezi sebou mydlíme, když jde o to, kdo je pro Flash a kdo pro HTML 5, kdo má Mac a kdo PC... a tak. Nebojte, neuvedl jsem žádná jména a vynechal jsem sprostá slova. Tím pádem ale zas moc nezbylo.
6. února 2010
Krajem bez nálepky
V záchvatu skrblictví jsem do vypůjčeného auta nekoupil dálniční známku, takže mi bylo motat se notných pár hodin po okreskách středních Čech. Pár neuspořádaných postřehů:
Nemohu se zbavit myšlenky: to se jednou bude těžko bourat.
Teď si samozřejmě odporuji. Jedním dechem uznávám užitečnost dálnic a kritizuji dálniční most. Ale to není jen můj osobní rozpor, to je dilema civilizace. Právě kvůli tomu dilematu ji mnoho lidí - ano, včetně mne - pokládá za neudržitelnou.
- Dálnice v okolí Prahy zkracují jízdní časy na polovinu i více. Z Prahy do Martinic u Březnice jsem jel dvě a půl hodiny.
- Bez navigace to je překvapivě těžké, směrové značení nestojí za nic. Obvykle ukazuje jen na nejbližší ves, ne na vzdálenější cíl. Přečetl jsem si mapu předem, ale stejně jsem si na dvou místech zbytečně zajel, úhrnem tak o 20 km.
- Středočeská krajina je nápadně vylidněná, jakmile opustíte pásmo satelitů Prahy. Ve vesnicích mnoho zpustlých domů, zřejmě opuštěných, celkový dojem neveselý v porovnání třeba s Vysočinou. Hlavní město vysává okolí, mocně zakřivuje siločáry pole. Za okruhem vysoké hustoty zůstává prázdno a až ve větší vzdálenosti se uplatní vliv menších regionálních center.
- Manažerských sídlišť za Prahou už přibývá pomaleji. Poptávka se nejspíš nasycuje. Jsou tu také problémy s dopravou. Staré silnice v ranní a odpolední špičce nestačí, za bydlení ve vlastním domku platíte minimálně dvěma hodinami za volantem denně. Jezdit po anglicku vlakem ještě není zvykem, u nádraží většinou chybí parkoviště a leckde prostě vlak není.
- Sama krajina středních Čech je svým způsobem fascinující, jedna z nejzajímavějších u nás, což v porovnání s papírově atraktivnějšími místy, třeba pohraničními horami, dost často nevnímáme. Je silně ovlivněná činností člověka po staletí, což neodpovídá tradičním romantickým představám o krásách přírody. Neprvoplánová atraktivita, velice silná, když se začnete dívat správně. (Viz též.)
Nemohu se zbavit myšlenky: to se jednou bude těžko bourat.
Teď si samozřejmě odporuji. Jedním dechem uznávám užitečnost dálnic a kritizuji dálniční most. Ale to není jen můj osobní rozpor, to je dilema civilizace. Právě kvůli tomu dilematu ji mnoho lidí - ano, včetně mne - pokládá za neudržitelnou.
2. února 2010
Internet Info
Od včerejška je to oficiální a mohu k tomu tedy dodat i něco neoficiálního. Z hlediska těch, kdo mě znají v jiném kontextu, se téměř nic nemění. Dál píšu do různých novin, dál učím na VŠE a na Literární akademii. Mám několik dalších projektů, což ale budu postupně omezovat - rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Projekty, které by představovaly konflikt zájmů, samozřejmě dělat nebudu.
Svoboda je pro mě důležitá a Marek Antoš s Honzou Simkaničem jsou natolik velkorysí, že to chápou a respektují. To není samozřejmost ani maličkost. Získal jsem tak unikátní možnost být zároveň členem výborného týmu - i osamělým střelcem pronajímajícím v mezích možností své pistole. (Jen těm správným zájemcům, samozřejmě.) Takové postavení jsem si vlastně vždycky přál, jenže abyste ho mohli dosáhnout, musíte potkat ty pravé lidi v ten pravý čas.
Mám na starosti především obsah konferencí a seminářů spadajících pod Tuesday Business Network. To jsou akce s tradicí. Rád jsem na ně chodil a prakticky vždy odcházel s novou inspirací a s novými vizitkami zajímavých lidí. Rád bych, aby to nadále fungovalo stejně dobře a zároveň ještě lépe. Mám pár nápadů a budu se hodně vyptávat na názory a nápady všech, které to aspoň trochu zajímá. Tedy - aspoň myslím - víceméně všech, kdo čtou tento blog. Dík předem.
Těším se. Bude to dobrá práce.
Svoboda je pro mě důležitá a Marek Antoš s Honzou Simkaničem jsou natolik velkorysí, že to chápou a respektují. To není samozřejmost ani maličkost. Získal jsem tak unikátní možnost být zároveň členem výborného týmu - i osamělým střelcem pronajímajícím v mezích možností své pistole. (Jen těm správným zájemcům, samozřejmě.) Takové postavení jsem si vlastně vždycky přál, jenže abyste ho mohli dosáhnout, musíte potkat ty pravé lidi v ten pravý čas.
Mám na starosti především obsah konferencí a seminářů spadajících pod Tuesday Business Network. To jsou akce s tradicí. Rád jsem na ně chodil a prakticky vždy odcházel s novou inspirací a s novými vizitkami zajímavých lidí. Rád bych, aby to nadále fungovalo stejně dobře a zároveň ještě lépe. Mám pár nápadů a budu se hodně vyptávat na názory a nápady všech, které to aspoň trochu zajímá. Tedy - aspoň myslím - víceméně všech, kdo čtou tento blog. Dík předem.
Těším se. Bude to dobrá práce.
31. ledna 2010
Etikety
Když mám na vybranou, vždy volím méně formální přístup. Raději tykám než vykám. Oblek nosím, jen když je to opravdu nutné a kravatu vážu, jen když je to ještě nutnější.
Respektuju, že občas to nutné je. Guth-Jarkovský je dnes legrační, ale pořád a nejen v otázkách etikety platí: abyste pravidla směli porušovat, musíte je znát. Trochu mě baví a trochu přivádí do rozpaků studenti, kteří mi na zkoušce sami podávají ruku jako první. A představují se: já jsem pan XY.
Oblek ovšem mívají pěkný a kravatu s pěkně utaženým windsorským uzlem. Já džínsovou košili a manšestráky.
Respektuju, že občas to nutné je. Guth-Jarkovský je dnes legrační, ale pořád a nejen v otázkách etikety platí: abyste pravidla směli porušovat, musíte je znát. Trochu mě baví a trochu přivádí do rozpaků studenti, kteří mi na zkoušce sami podávají ruku jako první. A představují se: já jsem pan XY.
Oblek ovšem mívají pěkný a kravatu s pěkně utaženým windsorským uzlem. Já džínsovou košili a manšestráky.
29. ledna 2010
iPad: ano
iPad si koupím, jako důvod by mi stačily aplikace Evernote a Instapaper, dva z mých základních pracovních nástrojů: tohle je pro ně ideální hardware. Dalším důvodem je častý pobyt v zawifinovaných prostorách včetně vlastního bytu: tedy web a možná mail, i když od psaní na soft klávesnici si moc neslibuju. Příjemné překvapení je, že na tom poběží iWork, pro tabulky a prezentace to bude užitečné, pro texty asi moc ne. Stanza se bude taky hodit a pevně doufám, že tam bude co nejlepší PDF prohlížeč, pokud možno s možností anotací - tedy vlastně Preview z Mac OS. Hardware, který tam někomu chybí, mně nechybí, naopak. Nevím, proč by tam měl být foťák, nepotřebuju tam telefon a tím pádem ani nechci 3G. Jsem taky rád, že pověsti o rozchodu s Google se přinejmenším zatím nepotvrdily.
Chápu, že hodně lidí iPad zklamal. Je málo šokující, vlastně nepřináší nic, co bychom neznali. Ale to teprv přijde, s časem, s aplikacemi, s vyššími verzemi. iPod byl kdysi taky jen další MP3 přehrávač a neuspěl přes noc. Myslím, že kouzlo téhle věci bude v detailech - jak je to u Apple zvykem.
Velká chyba je, že iTunes Store je pro ČR stále z větší části zavřený, což se téměř jistě bude týkat i knížek - ledaže by se ledy konečně hnuly, jak se o tom občas šeptá.
Můj tablet snů je ovšem jiný. Měl by mít víceméně zázračný displej, protože bych chtěl, aby se dal přepínat mezi třemi režimy: normální aktivní pro běžnou práci, e-ink pro čtení knížek a průhledný režim pro skenování a rozšířenou realitu. Nečekám, že bude k dostání letos nebo napřesrok, takže nákup iPadu je zatím ospravedlnitelná investice.
Pro vás třeba ne. Pokud nepracujete s útržky informací, které si musíte nějak třídit a procházet (dvě výše jmenované aplikace), pokud už něco od Apple nepoužíváte, pokud nemáte rádi iTunes... iPad neosloví každého a těžko se stane takovou prodejní bombou jako iPhone.
Apple se cílevědomě stává hlavním světovým uzlem prodeje digitálního obsahu: hudby, filmů, aplikací a nově tedy knih. Stále častěji asi budeme svědky toho, jak ti, kdo nemohou Apple porazit, se s ním budou muset spojit - jsem velmi zvědav na další kroky Amazonu. Protože to je on, nikoli Google nebo dokonce Microsoft, proti komu teď Apple stojí.
Zajímavé názory k fenoménu iPad:
Chápu, že hodně lidí iPad zklamal. Je málo šokující, vlastně nepřináší nic, co bychom neznali. Ale to teprv přijde, s časem, s aplikacemi, s vyššími verzemi. iPod byl kdysi taky jen další MP3 přehrávač a neuspěl přes noc. Myslím, že kouzlo téhle věci bude v detailech - jak je to u Apple zvykem.
Velká chyba je, že iTunes Store je pro ČR stále z větší části zavřený, což se téměř jistě bude týkat i knížek - ledaže by se ledy konečně hnuly, jak se o tom občas šeptá.
Můj tablet snů je ovšem jiný. Měl by mít víceméně zázračný displej, protože bych chtěl, aby se dal přepínat mezi třemi režimy: normální aktivní pro běžnou práci, e-ink pro čtení knížek a průhledný režim pro skenování a rozšířenou realitu. Nečekám, že bude k dostání letos nebo napřesrok, takže nákup iPadu je zatím ospravedlnitelná investice.
Pro vás třeba ne. Pokud nepracujete s útržky informací, které si musíte nějak třídit a procházet (dvě výše jmenované aplikace), pokud už něco od Apple nepoužíváte, pokud nemáte rádi iTunes... iPad neosloví každého a těžko se stane takovou prodejní bombou jako iPhone.
Apple se cílevědomě stává hlavním světovým uzlem prodeje digitálního obsahu: hudby, filmů, aplikací a nově tedy knih. Stále častěji asi budeme svědky toho, jak ti, kdo nemohou Apple porazit, se s ním budou muset spojit - jsem velmi zvědav na další kroky Amazonu. Protože to je on, nikoli Google nebo dokonce Microsoft, proti komu teď Apple stojí.
Zajímavé názory k fenoménu iPad:
18. ledna 2010
Miska
-Pořezal ses?
-Jen trochu.
Cucám si prst.
-Dej si na to kysličník.
Vybírám z výlevky střepy.
-Je jí škoda.
-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.
Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.
-Stejně je jí škoda.
-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?
-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.
-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.
-Já nevím, jestli je to správná úvaha.
-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?
Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.
-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.
-To by ti pěkně poděkovali.
Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.
Jenže sklo je navěky.
Možná se učíme špatnou ekonomii.
Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.
-Jen trochu.
Cucám si prst.
-Dej si na to kysličník.
Vybírám z výlevky střepy.
-Je jí škoda.
-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.
Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.
-Stejně je jí škoda.
-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?
-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.
-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.
-Já nevím, jestli je to správná úvaha.
-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?
Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.
-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.
-To by ti pěkně poděkovali.
Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.
Jenže sklo je navěky.
Možná se učíme špatnou ekonomii.
Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.
11. ledna 2010
Vzkaz do Antarktidy
Dovedl bych pochopit, že Dopravní podnik ani po navýšení rozpočtu pořád ještě nemá dost peněz, že má dražší vstupy a tak dále. Dovedl bych pochopit, že na síti pražské MHD je co optimalizovat, že některé spoje jsou nadbytečné a v některých případech se delší interval snese (což se ale rozhodně netýká metra v odpolední špičce). Souhlasím s tím, že by se víc měly využívat městské vlaky.
Zásadní problém však spočívá v aroganci představitelů města. Změny v dopravě se dotknou nejen nás, kteří v Praze bydlíme, ale také spousty dalších lidí, kteří sem dojíždějí pracovat. A nejen těch, kdo se bez MHD neobejdou, ale i řidičů, protože automobilů na ulicích po zhoršení veřejné dopravy zas přibude. Takže by bylo správné, kdyby někdo z magistrátu vybavený příslušnou odpovědností, zajisté nejlépe primátor, vhodnou formou jasně řekl minimálně toto: milí občané, asi vás to nepotěší, ale my musíme udělat taková a taková opatření z těch a těch důvodů, rádi si k tomu poslechneme vaše názory a námitky, půjde-li to, zkusíme k nim přihlédnout, nepůjde-li to, pak promiňte, musí to být, my se hlásíme k odpovědnosti za rozhodnutí, za nímž si stojíme.
Jenže namísto otevřeného sdělení se o plánovaných změnách v MHD dovídáme díky úniku informací do novin. Nebýt toho, zjistili bychom to nejspíš, až by chlapíci v dodávkách vyjeli přelepovat jízdní řády. Podobně tomu bylo i s omezením rychlosti na čtyřproudovkách. Podobně tomu bylo a je s územním plánem.
To vše uprostřed miliardového finančního skandálu, jenž se trapnou shodou okolností také týká veřejné dopravy. Primátor je v Antarktidě a kdyby tam byli i jeho podřízení, komunikaci občanů s nimi by to už nezhoršilo. Začínám věřit, že opravdu nechápou situaci a věří, že se takhle mohou chovat donekonečna.
A co hůř, zatím to vždycky dopadlo tak, že se v tomhle ohledu nemýlili.
Zásadní problém však spočívá v aroganci představitelů města. Změny v dopravě se dotknou nejen nás, kteří v Praze bydlíme, ale také spousty dalších lidí, kteří sem dojíždějí pracovat. A nejen těch, kdo se bez MHD neobejdou, ale i řidičů, protože automobilů na ulicích po zhoršení veřejné dopravy zas přibude. Takže by bylo správné, kdyby někdo z magistrátu vybavený příslušnou odpovědností, zajisté nejlépe primátor, vhodnou formou jasně řekl minimálně toto: milí občané, asi vás to nepotěší, ale my musíme udělat taková a taková opatření z těch a těch důvodů, rádi si k tomu poslechneme vaše názory a námitky, půjde-li to, zkusíme k nim přihlédnout, nepůjde-li to, pak promiňte, musí to být, my se hlásíme k odpovědnosti za rozhodnutí, za nímž si stojíme.
Jenže namísto otevřeného sdělení se o plánovaných změnách v MHD dovídáme díky úniku informací do novin. Nebýt toho, zjistili bychom to nejspíš, až by chlapíci v dodávkách vyjeli přelepovat jízdní řády. Podobně tomu bylo i s omezením rychlosti na čtyřproudovkách. Podobně tomu bylo a je s územním plánem.
To vše uprostřed miliardového finančního skandálu, jenž se trapnou shodou okolností také týká veřejné dopravy. Primátor je v Antarktidě a kdyby tam byli i jeho podřízení, komunikaci občanů s nimi by to už nezhoršilo. Začínám věřit, že opravdu nechápou situaci a věří, že se takhle mohou chovat donekonečna.
A co hůř, zatím to vždycky dopadlo tak, že se v tomhle ohledu nemýlili.
10. ledna 2010
Rytmus (života)
Dávné zemědělské společnosti žily v cyklickém čase. Neměly myšlenkový ani faktický aparát umožňující plánovat a řídit dále než rok dopředu.
Moderní demokracie žijí v cyklickém čase volebních období. Korporace žijí v cyklickém čase finančních roků, ne-li kvartálů. Za tento časový horizont dovedeme (ovšem velmi nepřesně) uvažovat, málokdy však jednat.
Přimět se k účinnému dlouhodobému plánování je velmi těžké. Zkušenost nám říká, že během pár let se svět kolem nás tak jako tak změní natolik, že se našim dnešním záměrům vysměje. To je velmi často pravda. Druhá věc je, že většinou dáváme přednost okamžitému užitku před časově vzdáleným, tedy bereme v úvahu diskontní sazbu (banky Život, Vesmír a Vůbec). I to je zpravidla v pořádku.
Zdá se, že během posledních řekněme padesáti let jsme se tady na Západě naučili tomu okamžitému užitku přičítat ještě větší váhu než dříve. Může být, že s tím šeredně narazíme. A ne, vůbec teď nemluvím jen o globální změně klimatu. Těch způsobů, jak narazit, je hodně. Hodně by nám asi pomohlo přejít na rytmus normálně fungující rodiny: cyklický čas střídání generací.
Jenže - prosaďte něco tak zpátečnického.
Moderní demokracie žijí v cyklickém čase volebních období. Korporace žijí v cyklickém čase finančních roků, ne-li kvartálů. Za tento časový horizont dovedeme (ovšem velmi nepřesně) uvažovat, málokdy však jednat.
Přimět se k účinnému dlouhodobému plánování je velmi těžké. Zkušenost nám říká, že během pár let se svět kolem nás tak jako tak změní natolik, že se našim dnešním záměrům vysměje. To je velmi často pravda. Druhá věc je, že většinou dáváme přednost okamžitému užitku před časově vzdáleným, tedy bereme v úvahu diskontní sazbu (banky Život, Vesmír a Vůbec). I to je zpravidla v pořádku.
Zdá se, že během posledních řekněme padesáti let jsme se tady na Západě naučili tomu okamžitému užitku přičítat ještě větší váhu než dříve. Může být, že s tím šeredně narazíme. A ne, vůbec teď nemluvím jen o globální změně klimatu. Těch způsobů, jak narazit, je hodně. Hodně by nám asi pomohlo přejít na rytmus normálně fungující rodiny: cyklický čas střídání generací.
Jenže - prosaďte něco tak zpátečnického.
6. ledna 2010
Kdo kolik dává
Američané prý dávají na charitu v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíc ze všech národů na světě - 300 miliard dolarů ročně. Čtvrtina z toho připadá na korporace, velmi bohaté individuální dárce a soukromé nadace, tři čtvrtiny na ostatní. Průměrná rodina daruje ročně dva tisíce dolarů.
To je třicet šest tisíc korun.
Chudší dávají větší část svého příjmu než bohatší. Konzervativci víc než liberálové. Největším příjemcem darů jsou církve.
Francouzi darují třikrát méně, Němci sedmkrát méně, Italové čtnáctkrát méně: i to je pořád dva a půl tisíce korun. U nás to podle údajů vyhrabaných z ČSÚ a MF vychází kousek pod tisíc korun na rodinu. Ochota dávat asi klesá s klesajícím HDP na hlavu a s rozsáhlejším systémem státního sociálního zabezpečení, tedy i vyššími daněmi - zní to logicky, ale ani z těch několika málo uvedených bodů nevychází navržená korelace úplně přesvědčivě.
Uvedené čísla vesměs pocházejí z období před začátkem krize. Ta dobročinnosti nejspíš neprospěje. Je taky otázka, nakolik jsou citovaná data spolehlivá a jak to kdo vlastně počítá. Třeba to někoho pobídne k rešerši.
To je třicet šest tisíc korun.
Chudší dávají větší část svého příjmu než bohatší. Konzervativci víc než liberálové. Největším příjemcem darů jsou církve.
Francouzi darují třikrát méně, Němci sedmkrát méně, Italové čtnáctkrát méně: i to je pořád dva a půl tisíce korun. U nás to podle údajů vyhrabaných z ČSÚ a MF vychází kousek pod tisíc korun na rodinu. Ochota dávat asi klesá s klesajícím HDP na hlavu a s rozsáhlejším systémem státního sociálního zabezpečení, tedy i vyššími daněmi - zní to logicky, ale ani z těch několika málo uvedených bodů nevychází navržená korelace úplně přesvědčivě.
Uvedené čísla vesměs pocházejí z období před začátkem krize. Ta dobročinnosti nejspíš neprospěje. Je taky otázka, nakolik jsou citovaná data spolehlivá a jak to kdo vlastně počítá. Třeba to někoho pobídne k rešerši.
5. ledna 2010
Slepice a vejce
Politici jsou zkorumpovaní, zní hlas lidu. A má samozřejmě pravdu. Ale: Zajímalo by mě, kdo z těch nadávajících by se na jejich místě choval stejně.
Mnozí ne. Mnozí ano. Zloděje - nebo ne - dělá teprve možnost volby.
Víc by bylo těch, kteří by odolali. Politika přitahuje speciální druh lidí, patrně náchylnějších nebo méně citlivých k nemorálnímu chování. Ale zároveň z nich takové lidi dělá.
Mnozí ne. Mnozí ano. Zloděje - nebo ne - dělá teprve možnost volby.
Víc by bylo těch, kteří by odolali. Politika přitahuje speciální druh lidí, patrně náchylnějších nebo méně citlivých k nemorálnímu chování. Ale zároveň z nich takové lidi dělá.
4. ledna 2010
Velikonoční ostrov
Příběh Velikonočního ostrova, jak jej vypráví Jared Diamond v Kolapsu, je v lecčem nepříjemně povědomý. Dnes si v souvislosti s ostrovem vybavíme hlavně podivné sochy moai a také jeho nesmírnou opuštěnost - k nejbližší pevné zemi je víc než dva tisíce kilometrů. Ostrov je malý, měří 170 km2, dnes na něm bydlí asi 5000 lidí, kteří se živí hlavně turistickým ruchem.
Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).
Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.
Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.
Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.
Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).
Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.
Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.
Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)