Příběh Velikonočního ostrova, jak jej vypráví Jared Diamond v Kolapsu, je v lecčem nepříjemně povědomý. Dnes si v souvislosti s ostrovem vybavíme hlavně podivné sochy moai a také jeho nesmírnou opuštěnost - k nejbližší pevné zemi je víc než dva tisíce kilometrů. Ostrov je malý, měří 170 km2, dnes na něm bydlí asi 5000 lidí, kteří se živí hlavně turistickým ruchem.
Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).
Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.
Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.
Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.
3 komentáře:
Mezi svátky jsem přátelům pustil film HOME, který určitě doporučuji (je k dispozici zdarma ke stažení!). V tom snímku tvůrci používají prakticky stejné přirovnání a navíc ho doplňují mnoha ukázkami a příklady z různých částí světa.
Je to takový zjednodušený studijní materiál, který by se mohl, kdyby nebyl tak dlouhý, promítat na středních školách v rámci výuky základů ekologie.
To, že se nepoučili, je spíš dané tím, že cyklické vnímání času u přírodních národů v podstatě znemožňuje brát historii vlastní či jiných kultur jako cokoliv relevantního pro vyhodnocení reality. Hledání zdroje problému se nikdy nemohlo dostat od "co jsme letos udělali špatně" k "neuděláme něco špatně dlouhodobě?". (I tohle je samozřejmě modelové zjednodušení, které ignoruje možný individuální vývoj, ale ten základ je prokázaně takový.)
Tak nějak jaksi pořád nevím, zda považovat úvahy o zhoubném vlivu lidského konání na Matičku Zemi za projevy pokory, nebo naopak domýšlivosti.
Okomentovat