Když mám na vybranou, vždy volím méně formální přístup. Raději tykám než vykám. Oblek nosím, jen když je to opravdu nutné a kravatu vážu, jen když je to ještě nutnější.
Respektuju, že občas to nutné je. Guth-Jarkovský je dnes legrační, ale pořád a nejen v otázkách etikety platí: abyste pravidla směli porušovat, musíte je znát. Trochu mě baví a trochu přivádí do rozpaků studenti, kteří mi na zkoušce sami podávají ruku jako první. A představují se: já jsem pan XY.
Oblek ovšem mívají pěkný a kravatu s pěkně utaženým windsorským uzlem. Já džínsovou košili a manšestráky.
9 komentářů:
Jojo, a taky vždy platilo, že hlupák v saku zůstane hlupákem. :-) Jen to je na něm poznat až když promluví.
A co když to není jejich omyl, co když si opravdu myslí, že jsou společensky významnější?
Nu, a co když je ten jejich názor nedejbože správný? Ovšem i v takovém případě zřejmě není zcela namístě sama sebe označovat jako pana, neřkuli pak pána.
Pokud si myslí, že jsou společensky významější, pak by se ovšem neměli představovat jako první.
Zde jde ovšem o hru a její pravidla. Tzv. společenská významnost není otázkou sebehodnocení, ale situace, role a věku. Což, nerad to říkám, mluví pro v tomto kontextu pro mne. Skutečný přínos dané osoby lidstvu je zas jiná věc, ta se dočasně odkládá před dveřmi učebny. Dobrý učitel samozřejmě ví, že tam odložená je a chová se podle toho.
Podání ruky je špatně, ale představuje se nejdříve společensky méně významný. Správně by to tedy mělo vypadat: "Dobrý den, já jsem pan XY." "Dobrý den" (Koubský podává ruku) (student ji přijímá)
Aniž bych si chtěl nárokovat právo výkladu, myslím, že pan Koubský se zde skutečně pozastavuje nad tím podáním ruky - ono napřažení pravice, jakkoli může být myšleno dobře, je totiž skutečně gestem nadřazenosti.
Předchozí anonym má ale pravdu.
Jinak u studentů oné školy (kterou jsem sám absolvoval) bych to viděl tak půl napůl v poměru neznalost / nemístné sebevědomí. Jako zajímavý sociální experiment za účelem zjištění, která z těchto možností to je, pak navrhuji nabízenou ruku nepřijmout... I když pozice zkoušejícího je beztak dost silná, a to už by mohlo být opravdu příliš.
Jinak nevím, jestli jsem k Vám dorazil v obleku (obvykle jsem to dělal a ke zkoušce to myslím patří), ale určitě jsem pozdravil a chybu s podávanou rukou jsem myslím neudělal :) Co následovalo po tom, za to se dodnes trochu stydím...
V Levných knihách mají vždycky spoustu knížek o bontonu za pár korun, možná by stálo za to dočasně přijmout nabízenou ruku a po skončení zkoušky naopak nabídnout studentovi pomocnou ruku v podobě knihy se založenou stránkou.
Přecijen, vysoká škola má především vzdělat, ne naučit. ;-)
Nepletu-li se, je pan napsaný kurzívou, autor s duší typografa toto slovo zdůrazňuje.
Ponechám proto stranou některé již probrané otázky etikety a zůstanu u toho, proč o sobě někdo řekne, že je PAN.
Možná za to může systém akademických titulů a nejistota studenta, jak se do tohoto prostředí zařadit.
BTW: sám teď zažívám studentské trable, když komunikuji emailem s lidmi z FHS. Pány docenty či profesory oslovuji akademickým titulem, ale vždy trochu váhám, mám-li psát vážený pane magistře či ještě lépe magistře et magistře :-)
A ještě dvě poznámky očima znovustudenta: trochu mě uvádí do rozpaků, že většina pedagogů mi píše "Vážený kolego". Od nich je to hezké a vstřícné gesto, ale poměrně obtížně se mi to používá recipročně: dost by se mi příčilo napsat uznávanému profesorovi také jen "vážený kolego"... :-)
A poslední: je to krásný pocit, když mi nechodí jen maily "vážení obchodní partneři", ale i "milí studenti" :-) to už je ale vážně trochu offtopic...
Okomentovat