Spíše než fašistu, za kterého je někdy pokládán, připomíná polský ministr školství Roman Giertych rytíře smutné postavy. Bojuje nejen s obry evropského establishmentu, ale – stejně jako Quijote – hlavně s kontextem, do nějž zřetelně nepatří. Některé jeho nápady jsou víceméně rozumné: školní uniformy, větší důraz na morální výchovu, kontrola pohybu nezletilých. Patří však do jiné doby, do jiných souvislostí. Proto působí směšně i zle a rozhodně nejsou použitelné. Návrhem úplného zákazu potratů v celé Evropě, předneseným minulý týden v Heidelbergu, zaútočil Giertych na svůj větrný mlýn, který ho teď mele na kousky. Musí vědět, pokud není skutečně šílený, že takovým nedostatkem taktu a taktiky poškodí Polsko i sebe. Nezapomeňme však, že i rytíř z Manchy byl fanatik! Lidé jako Giertych se chtějí a mohou stát jiskrami, jež jednou zapálí Evropu. Čistě technicky to není nemožné. Leninových bolševiků byla taky jen hrstka, Hitlerových Kameraden rovněž, Luther stál kdysi zcela sám. Může být po nových fanaticích poptávka? Bohatí a úspěšní snadno zapomínají, že lidé, kterým brány liberálního konzumního ráje zůstaly zavřeny, mohou zatoužit po pořádném požáru. Giertych se svými postoji docela určitě patří minulému času. A co budoucímu?
(Vyšlo v Ekonomu 8.3. Ten chlap mě zajímá, reakce na něj rovněž.)
2 komentáře:
Poetické. Ale vypadá to, že (ve welfare state ostatně nemnozí) z konzumního ráje vyloučení podle všeho spíš touží dostat pozvánku. Nelogickou myšlenku, že by měli obchoďák raději podpálit, se jim usilovně snaží vnuknout pár rozežraných měšťáků frustrovaných skutečností, že jejich plány na nápravu světa za cizí peníze nejsou brány dost vážně.
"Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist" je - jak si ostatně jasnozřivě povšiml už Karel Čapek - daleko spíš stylizace churavého maminčina mazánka Jiříka, který se v Praze chytil divných individuí, než autentická výpověď o stavu proletářovy duše.
No, já nevím. To je zas ta stejná diskuse o definici chudoby, že? Relativní, nebo absolutní? Ta, co člověku sedí v hlavě, je vždycky ta relativní. Těch, kdo se srovnávají a vidí, že jsou o hodně chudší než soused, je přece hodně. A je to přirozené. A zneužitelné. A že se "myšlenka stává materiální silou, zmocní-li se mas" (už nevím, zda Marx nebo Lenin), o to se přece nebudeme přít.
Kromě toho nemusí jít jen o hmotnou bídu. Kolik lidí se cítí marných, zbytečných, přehlížených, bez možnosti seberealizace - a především právě ve welfare state! (S tím by měl každý dobrý pravičák souhlasit, to není moc levicová myšlenka.)
Okomentovat