Jak nepsat komentář

Musím napsat další sloupek pro Ekonom – teď hned. O čem, propána? Témat je dost, jenže jsou všechna stejná. Čunek, radar, gripen, Kavan, lustrace, Kubice, příbramská mafie, havlíčkobrodská nemocnice. Peníze, úplatky, skandály, nepodložená obvinění, tušení nedokazatelného. Lži a polopravdy, propletence zájmů, přičinliví hlupáci sledující jednu jim předhozenou nitku z celé tkaniny. O české současnosti se vlastně nedá psát. Je co, ale není jak. Kdo tuhle skutečnost ignoruje, dopadne jako Martin Komárek v dnešní MFD. Jeho komentář k Čunkovi je kvintesencí bídy lepší české žurnalistiky. Autor zná stejná nová fakta jako každý z nás. Patrně stejně jako my ví, že z nich samých nelze nic vyvodit, že je třeba počkat na více informací.

S vědomím těchto omezení sedne a napíše. Proč? Má uzávěrku a nic lepšího nevymyslel? Má chuť/důvod/úkol dát Čunkovi další ránu? Spíš bych to viděl na tu uzávěrku. Jeho komentář neříká vůbec nic, je to ryzí hysterická reakce televizního diváka, jenž se po shlédnutí zpráv cítí být informován a oprávněn soudit. Komárek však není strejda z Horní Dolní, ale výtečný stylista. Pěknou metaforou („hoří pod ním lehký topný olej“) zakryje prázdnotu sdělení. Takové konstrukce jsou vratké, ale nikdo od nich také nechce víc, než aby vydržely po tu dobu, po kterou jim čtenář věnuje pozornost. Tedy pár desítek vteřin.

Nejsem pro Čunka ani proti Čunkovi. Nevím, zda je zločinec, nebo oběť. Nikdo, kdo je odkázán jen na veřejně dostupné informace, to dnes vědět nemůže. Sympatický mi není ani za mák, ale kvůli tomu ho přece neoznačím za lumpa. Vytahování jednoho obvinění po druhém, jako když mariášník vynáší, působí ovšem dojmem promyšleného a koordinovaného útoku, ani to však nemusí být pravda; také to nelze dokázat. Rozhodně však jsem proti tomuto způsobu žurnalistiky. Novinář smí nevědět, jak to či ono je, ale pak je povinen to otevřeně sdělit. Napadá mě, že toto by mohla být funkční definice bulváru: předkládat jednoznačné stanovisko ve víceznačné situaci.