Von der Maas bis an die Memel

Tohle je půvabné:

Helena Vondráčková Němcům přepsala hymnu (...) První dva verše (v překladu "Jednota, právo a svoboda německé vlasti") byly až na zkomolenou výslovnost ještě jakžtakž v pořádku. Místo druhých dvou veršů ("O to se všichni snažme bratrským srdcem a rukou") však přišel rovnou pátý (znovu "Jednota, právo a svoboda..."). Fotbalové obránce Philippa Lahma a Christopha Metzeldera Vondráčková popletla natolik, že vytřeštili oči a zmlkli. "Chytit" se dokázal – ale až při závěrečném refrénu – jen brankář Jens Lehmann.

Hlavně že si nespletla celé sloky. To by teprv bylo na pováženou.

Příliš nízké vysoké daně

Tohle je složitější:

Z šetření vyplynulo, že 20 procent občanů považuje daně lidí s vysokými příjmy v Česku za vysoké, 24 procent za přiměřené a 43 procent za nízké, v tom 12 procent dokonce za příliš nízké.

Bylo by třeba rozlišit pojmy "mít nízkou/vysokou daňovou povinnost" a "platit nízké/vysoké daně", což zajisté není totéž, nýbrž naopak. Ujasníme-li si toto, pak lze, myslím, oprávněně tvrdit, že většina bohatých platí (příliš) nízké daně. Dovednost dosáhnout tohoto stavu patří jak k předpokladům, tak k důsledkům bohatství.

Zredigován

Vzal jsem do ruky včerejší Ekonom a s otevřenou pusou hledím, co mi tam provedli s článkem. Text, který jsem v pondělí odevzdal, zní takto:

Ještě Čunek
Ať je či není vinen, něco je strašlivě špatně.
Nelze před tím utéci. Během několika dnů asi ten muž odstoupí. Nevyhnutelně platí jedna ze dvou možností: buď je, nebo není vinen. Pokud není, pak se křivda stala nejen jemu, ale všem. Jemu ne proto, že přijde o úřad, to pro soudného a slušného člověka není žádné neštěstí; nýbrž kvůli nevratné újmě na pověsti. Řeknete, že pan Čunek se svou pověstí už předtím těžce hazardoval sám, svým maloměstským rasismem. Správně, ale to byla jeho volba, což je náramný rozdíl. A proč křivda na všech: inu proto, že demokracie utrpěla další těžký úraz. Taky by se ze součtu těch ran už nemusela vylízat! – A platí-li opačná možnost a pan Čunek je vinen? Pak patří ze Strakovky před soud a od něj jistě do vězení – uvidíme však, zda se tak stane, zda jeho trest někdo s někým za něco nevyhandluje. Tím to nekončí: stíhat a soudit by v případě viny neměli jen jeho, ale také toho nebo ty, kdo aféru spustili. Věděli o trestném činu, nechali si informaci pro sebe, až se bude hodit, a pak ji použili, nepochybně zištně; za povolenku k odstřelu místopředsedy vlády, oprávněného rozdělovat bruselské stamiliony, se jistě platí víc než za vsetínského starostu! Toto se toleruje? Nikdo se neptá, kdo a proč a za kolik? Neschopnost Čechů slušně vládnout své zemi začíná dosahovat subsaharské úrovně.

Ekonom otiskl tohle. Jsem zvyklý na redigování textů, sám to běžně dělám jiným, neb jde o součást mé pracovní náplně. Nezaskočí mě tedy, když mi někdo článek poopraví, zkrátí a tak dále. Zaskočí mě však, když mi sloupek, tedy čistě komentářový, názorový útvar, někdo přepíše a bez varování otiskne - s jiným vyzněním, s jinou myšlenkou a pointou, s (odpusťte, ale myslím si to) méně gramotnými formulacemi.

Píšu pro Ekonom týden co týden tři roky, vždycky jsem měl radost, že jsem tuhle možnost dostal. Mám tam svobodu volby tématu, mám tam výtečné přemýšlivé publikum. Teď vůbec nevím, co si myslet. Jsem otrávený, že jsem i s fotkou podepsán pod slátatinou, kterou mi z toho udělali. My pisálci jsme na tohle přecitlivělí; naprosto chápu, že většina lidí včetně čtenářů Ekonomu shledá mou reakci přemrštěnou, ale kdybych nevěřil, že na slovech záleží, zbořil by se mi kus světa. A ten si chci bránit.

Globální dohadování

Dejme tomu, že se klima poslední dobou skutečně mění (to je víceméně jisté). Dejme tomu, že nejde o výkyv, ale o trend (to jisté není) a dejme tomu, jde-li o trend, že to je v důsledku činnosti lidí (čemuž leccos nasvědčuje, ale mluvit o tom jako o prokázaném faktu není poctivé). Úhrnem – dejme tomu, že globální oteplování má ty příčiny a ten dosah, jak dnes tvrdí pesimisté. To kupodivu není ta hlavní otázka. Ta totiž zní: dá se s tím vůbec něco dělat? Lidstvo, zdá se, není zařízeno na řešení problémů planetárního měřítka. Snad jediný protipříklad z poslední doby je eradikace neštovic; a ta zdařila jen proto, že se těch neštovic nikdo nezastal. (Dneska by to už možná dopadlo jinak, nějaký Spolek na ochranu diverzity mikrobiálního života by možná zdemoloval pár laboratoří a nakonec vysoudil na WHO či na kom několik baněk s kulturami – je to celkem reálná představa.) I globální oteplování by z ekonomického hlediska mělo nejen poražené, ale taky vítěze. Dohoda o jednotném postupu proti němu – ne deklarativní, ale vymahatelná, taková, kterou by celý svět skutečně dodržel – se zdá být stejně blouznivá jako chiméra „úplného a všeobecného odzbrojení“, jehož užitečnost a současná nemožnost je zřejmá. Má-li klimatická katastrofa přijít, pak bude muset nejprve skutečně přijít. Změníme se až potom, pod tlakem okolností; předem nikdy.

(Vyšlo v Ekonomu 15.3. Účel nesvětí prostředky, (nám/mně) sympatické názory nemusí být správné.)

Nomen omen

Tohle by člověk nevymyslel ani s pořádnou dávkou zlomyslnosti:

CeBit (...) is undergoing a "180-degree shift in focus" in line with changing market dynamics, according to Sven-Michael Prüser, the trade show's senior vice president.

Úspěchy na poli ateistické výchovy

Tohle nabralo přes 4000 příspěvků (and counting), většinou rozhořčených, v diskusi během šesti hodin od zveřejnění:

Papež Benedikt XVI. potvrdil postoj katolické církve k celibátu kněží, který má být i nadále povinný. (...) potvrdil, že na úřadě rozvedeným či znovu sezdaným katolíkům bude zapovězen přístup k svatému přijímání, jestliže zánik jejich manželství nebyl potvrzen církví, a pokud se nezaváží, že s novým partnerem budou žít "jako přátelé, jako bratři a sestry". Papež znovu potvrdil odmítavý postoj katolické církve k interrupcím, eutanazii a homosexuálním svazkům.

Kdybych se na hlavu postavil, nevymyslím k té diskusi lepší komentář, než jaký svého času použil můj vážený oponent M. M. Kamojedov: "Máme papeže. A – divná to věc – vypadá to, že je to katolík." V tomto se tedy shodneme.

Kormutlivá nestydatost

Souhlasím s názory, jimiž se neřídím. Je to sebedestruktivní. "Vždycky mě fascinovala ona kormutlivá nestydatost, s jakou Dánové akceptují obludný nesoulad mezi svým poznáním a svými činy." (Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh)

Vratné obaly

Tohle je dobrý postřeh:

"Vadí nám, že to přijelo kamionem a že kvůli sklenici vody musíme vyhodit plastový obal nebo poslat sklenici zpátky kamionem k výrobci."

Na tu druhou půlku argumentu většina lidí, i dosti Zelených, zpravidla zapomíná.

► Pražské pudy? Co to máme za rohem? Ach tak; diakritika je potvora, v některých případech není úplně nejlepší nápad dát si nad vývěsní štít jen webovou adresu. To mi připomíná... no, snad už mi moje dávná studentka Sunková ten omyl odpustila.

Muž s budoucností

Spíše než fašistu, za kterého je někdy pokládán, připomíná polský ministr školství Roman Giertych rytíře smutné postavy. Bojuje nejen s obry evropského establishmentu, ale – stejně jako Quijote – hlavně s kontextem, do nějž zřetelně nepatří. Některé jeho nápady jsou víceméně rozumné: školní uniformy, větší důraz na morální výchovu, kontrola pohybu nezletilých. Patří však do jiné doby, do jiných souvislostí. Proto působí směšně i zle a rozhodně nejsou použitelné. Návrhem úplného zákazu potratů v celé Evropě, předneseným minulý týden v Heidelbergu, zaútočil Giertych na svůj větrný mlýn, který ho teď mele na kousky. Musí vědět, pokud není skutečně šílený, že takovým nedostatkem taktu a taktiky poškodí Polsko i sebe. Nezapomeňme však, že i rytíř z Manchy byl fanatik! Lidé jako Giertych se chtějí a mohou stát jiskrami, jež jednou zapálí Evropu. Čistě technicky to není nemožné. Leninových bolševiků byla taky jen hrstka, Hitlerových Kameraden rovněž, Luther stál kdysi zcela sám. Může být po nových fanaticích poptávka? Bohatí a úspěšní snadno zapomínají, že lidé, kterým brány liberálního konzumního ráje zůstaly zavřeny, mohou zatoužit po pořádném požáru. Giertych se svými postoji docela určitě patří minulému času. A co budoucímu?

(Vyšlo v Ekonomu 8.3. Ten chlap mě zajímá, reakce na něj rovněž.)

E-hääletamine

Internetové volby v Estonsku? (Teď mě kvůli nim zpovídali na ČRo 6.) Poctivě řečeno, je mi to vlastně jedno. Podobné systémy se budou používat čím dál tím víc, hlavně proto, že budou levnější - jakmile se jednou zavedou občanské průkazy ve formě čipové karty. Přinese to jistě nějaké potíže v podobě zranitelnosti, ale to bude okrajový problém. Politicky to asi neznamená celkem nic. Hovoří se sice často o tom, že se zavedením internetového hlasování posouvá složení elektorátu (směrem k mladším a vzdělanějším, ergo k voličům liberálů a pravice), ale estonské volby nepotvrdily žádné statisticky významné zvýšení volební účasti. Volby jsou koneckonců jednou za čtyři roky, těžko je srovnávat třeba s elektronickým bankovnictvím. Pavel Molek na webu Jiné právo zajímavě píše:

Právě vřazení této specifické skupiny, pro niž má vliv na věci veřejné cenu menší než půlhodina času, nicméně snad větší než dvě minuty trvající otevření dalšího okna internetového prohlížeče, bude představovat asi nejodhadnutelnější změnu; a nepochybuji, že pokud by se o podobné změně začalo uvažovat u nás, první reakcí politických stran bude nechat si zjistit velikost a stranické preference této skupinky.

Já si však nemyslím, že pohodlnost a ztráta času jsou hlavním důvodem, proč lidé nechodí k volbám. Spíš se mi zdá, že volební neúčast je sama o sobě politickým postojem. Pokud je to pravda, pak vliv internetu zde bude nevelký. Z jednoho pokusu nelze ovšem dělat závěry. - Jiná zajímavá věc je možná unifikace názorů v rodině. V komentáři k výše uvedenému textu Pavla Molka uvádí Marek Antoš:

Např. v rodině bývá jen jeden počítač, který má obvykle někdo "pod kontrolou": buď proto, že ho koupil, anebo zkrátka jen proto, že mu rozumí o něco víc než ostatní. Lze si dobře představit, že až přijde na hlasování, bude se volit společně. Ostatní jím pak mohou být více či méně ovlivněni. Trochu to připomíná stařičkou praxi, kdy o hlasování všech lidí na statku rozhodoval hospodář. Teď to bude "hospodář počítače" :-).

Intuitivně se mi zdá, že tohle by skutečně mohlo mít nezanedbatelný efekt, ale intuice je zde k ničemu, to chce data a sociologickou analýzu. Tedy čas.

• Oficiální informační stránka estonské volební komise (anglicky)
• Popis, jak to funguje (napsal Jaanus Kase, jeden z autorů systému, nyní ve Skype)
• Zpravodajství BBC
  

Jak nepsat komentář

Musím napsat další sloupek pro Ekonom – teď hned. O čem, propána? Témat je dost, jenže jsou všechna stejná. Čunek, radar, gripen, Kavan, lustrace, Kubice, příbramská mafie, havlíčkobrodská nemocnice. Peníze, úplatky, skandály, nepodložená obvinění, tušení nedokazatelného. Lži a polopravdy, propletence zájmů, přičinliví hlupáci sledující jednu jim předhozenou nitku z celé tkaniny. O české současnosti se vlastně nedá psát. Je co, ale není jak. Kdo tuhle skutečnost ignoruje, dopadne jako Martin Komárek v dnešní MFD. Jeho komentář k Čunkovi je kvintesencí bídy lepší české žurnalistiky. Autor zná stejná nová fakta jako každý z nás. Patrně stejně jako my ví, že z nich samých nelze nic vyvodit, že je třeba počkat na více informací.

S vědomím těchto omezení sedne a napíše. Proč? Má uzávěrku a nic lepšího nevymyslel? Má chuť/důvod/úkol dát Čunkovi další ránu? Spíš bych to viděl na tu uzávěrku. Jeho komentář neříká vůbec nic, je to ryzí hysterická reakce televizního diváka, jenž se po shlédnutí zpráv cítí být informován a oprávněn soudit. Komárek však není strejda z Horní Dolní, ale výtečný stylista. Pěknou metaforou („hoří pod ním lehký topný olej“) zakryje prázdnotu sdělení. Takové konstrukce jsou vratké, ale nikdo od nich také nechce víc, než aby vydržely po tu dobu, po kterou jim čtenář věnuje pozornost. Tedy pár desítek vteřin.

Nejsem pro Čunka ani proti Čunkovi. Nevím, zda je zločinec, nebo oběť. Nikdo, kdo je odkázán jen na veřejně dostupné informace, to dnes vědět nemůže. Sympatický mi není ani za mák, ale kvůli tomu ho přece neoznačím za lumpa. Vytahování jednoho obvinění po druhém, jako když mariášník vynáší, působí ovšem dojmem promyšleného a koordinovaného útoku, ani to však nemusí být pravda; také to nelze dokázat. Rozhodně však jsem proti tomuto způsobu žurnalistiky. Novinář smí nevědět, jak to či ono je, ale pak je povinen to otevřeně sdělit. Napadá mě, že toto by mohla být funkční definice bulváru: předkládat jednoznačné stanovisko ve víceznačné situaci.

Nezůstat sami

Euroskeptici pochybující o smyslu EU dostali jasné vysvětlení – ne z Bruselu, ale z Moskvy. Vojenská konfrontace s Ruskem, o níž se u nás v posledních týdnech fantazíruje, snad opravdu nehrozí. Hospodářský a politický tlak z východu nás však čeká zaručeně. Každá tuna ropy spotřebovaná kdekoli na světě posiluje mocenské postavení Ruska. Svou sílu energetické supervelmoci si Moskva zatím vyzkoušela na bývalých součástech impéria. V dalším kroku se možná zaměří na někdejší satelity, bylo by to logické. Členství v Unii tak pro nás nečekaně nabývá na významu. Budeme potřebovat zastání a ochranu – ne proti raketám, ale proti drsné ropné diplomacii. Má to dva háčky. Za prvé, Evropa musí být v postoji vůči Rusům jednotná. Především Německo se dnes chová odlišně, snaží se dosáhnout výhod pro sebe na úkor ostatních zlatých hvězd v modrém poli. To mohou zvládnout jen další silní členové sedmadvacítky. Druhá starost je však čistě naše: nesmíme dopustit, aby nás západní Evropa mohla snadno hodit přes palubu. To znamená pořádek ve veřejných financích, reformy, okamžitě Schengen a co nejdříve euro. Nejde už jen o dvourychlostní EU, o naši jízdu druhou třídou. Jde o to, abychom se neocitli v prázdnu, v nárazníkové zóně mezi Západem a Ruskem. To už známe a vždy to dopadlo špatně.

(Vyšlo v Ekonomu 1.3. Titulek není přesný, sami nezůstaneme. Zatím si však můžeme aspoň trochu vybrat z několika špatných možností - ale snad je jasně vidět, která z nich je míň špatná.

Komentář v seriózním deníku

Tohle je opravdu bizarní:

Je neformální autoritou s přirozeným diplomatickým talentem, má uznání napříč společností, zná i třináctou komnatu české duše a dokáže citlivě oslovit to nejlepší v nás, pro spoustu přemýšlejících mladých lidí je vzorem svou ušlechtilostí a vzdělaností, celým svým životem usiluje o "terapii předsudků" a duchovní obnovu národa, má rád Evropu a cítí za její osud odpovědnost, je doma na světových fórech se svou vizí pro epochu "prolínání světů", a navíc, cum grano salis, stejně jako Masaryk s Benešem je profesorem sociologie na Univerzitě Karlově.

To bude mít adresát chvalozpěvu radost... no, snad to bude brát cum grano salis. Absolvoval autor textu nějaké vyšší učiliště? Summa cum laude? A co na to Zelený Raoul... pardon, redaktor? Nešť; celý text je tak šílený, že nesprávné použití idiomu jen vhodně doplňuje celek. (mČ laskavě promine fušování do řemesla, nešlo odolat.)