P.F. 2007

dostali třicet stříbrných // dobrácký tesař saje // debil tyká sečtělému // dokonalá technologická strategie // deuterium tritium sekeromlat // druhý turnus socialismu // demokracie těžce sténá // děvčata týrají sadistu // Dánové tolerují sodomii // dentista trpí stihomamem // dáme tady sloup // dávný Topolánkův sok // družicový teleskop selhal // Danieliny tuhé svaly // docílit trhavinou spravedlnosti // dvojí tvář schizofrenika // deprimovaný telepat skočil // delegace tuleních samic // darujte též semeno // doutník Turka Sulejmana // démonický tvor spadl // dělnické tělovýchovné sdružení // děčínský trestní senát // důsledně tajemné strašidlo // domnělá totožnost Semitů // doplnili termosku svařákem // dikobraz terorizuje sršně // domácí tlačenka snědena // dole táboří slepice // dcera tchýně snacha // dosypat trochu soli // dobýt tanky Sýrii // David teď spí // dvojsmyslný text sonáty // dělejte to slušně // dominikán tančí sám // dřevorubec tesá svatého // dráždivá touha sáhnout // dres trinidadských sportovců // Danone taví sýry // dvojice teplých soudruhů // držení těla solidní // drzý trik Siciliánů // dalajláma trénuje Spartu // dobročinnost tuláka spasila // doušek tátovy slivovice // dlouhá těžká sjezdovka // dočista tuhý Saddám // digitální televize spuštěna // diskuse tlustých snobů // důstojník trpně salutuje // decentní transvestita sedí // dieta tvé sestry // držela tágo sprosťákovi // dospělé tmelí sex // denně tankuje skeptik // doga teriéra sežrala // domažlická tříděná slanina // duté trávní stéblo // docent teorie systémů // dálniční tuneláři stávkují // děsivá taktika skřítků // dostupné telekomunikace snem // dědictví truchlících savců // drhla talíře saponátem // dámy také souloží // Deuteronomium terčem sekty // donašeč tlumočí spolužákovi // dnešní třídní schůzka // dámská toaleta sboristek // dokázal Terezu sbalit // duhové trenýrky snoba // Deloitte Touche Slovensko // dovádění tržních sil // dolar trvale slábne // distributoři tričky skrblí // důsledek troufalých slibů // divoká tlupa skautů // děti těhotné soustružnice // dům trefila sonda // demonstranti táhnou Saharou // dav tupí starostu // drahocenné temné sklo // Dante tam sestoupil

PF dva tisíce sedm

(2006 - MSK, 2005 - ŽSO)

Něco za něco

Kdykoli se vyřeší problém, vznikne jiný. Hezky je to vidět na příkladu dálnice D11. Dokud nebyla dokončena, zdálo se být nad slunce jasné, že přinese spoustu výhod. Spojení z Poděbrad do Hradce Králové je neustále přetížené, dochází tam k mnoha nehodám, často závažným; a to ještě nemluvíme o Chlumci nad Cidlinou, jenž je vejpůl rozříznut pásem pomalu se sunoucího plechu, prachu a smradu. Dálnice představuje pro mnoho lidí výhru.

Jenže představte si, že bydlíte v Hradci přímo na Gočárově okruhu. Za první republiky to byl směle řešený obchvat ve stylu Paříže či Moskvy. Ani jejich okružní bulváry však dnes nestačí provozu, což teprve ten hradecký, až na něj vjede po D11 ještě více kamiónů, než jich tam už je. Vnější okruh v Hradci Králové není a jen tak nebude. Zdá se, že typický obrázek z hlavní ulice v Chlumci se přestěhuje o pár kilometrů na východ.

A v Chlumci mají také nové starosti. Ubude dopravy, ubude prachu, špíny a hluku, ubude i peněz v kasách obchodníků a hospodských. Městečku hrozí osud druhdy prosperujících obcí, jež v devatenáctém století upadly, když k nim nenašla cestu železnice.

Vždycky je to něco za něco. S tím by potíž nebyla, to každý nerad pochopí a přijme, protože koneckonců co nám jiného zbývá? Jenže přínosy obvykle dostane jeden, zatímco důsledky schytá druhý. Moje pozitivní vyvážené tvým negativním. A je zle.

Krach chlumeckého obchodníka za čistší vzduch ve městě. Čistší vzduch v Chlumci za špinavější v Hradci. Často jde prostě o chyby, k nimž by nebylo slušné přilepit filozofující vysvětlení; vnější okruh statisícového města se měl plánovat i stavět zároveň s dálnicí, která přivede více aut. Stejně často však jde o nevyhnutelné důsledky toho, že je nás hodně, že žijeme natěsnaní jeden na druhého, že máme na život vysoké nároky, jichž se nechceme zříci ani v případě, kdy jsou ve zřetelném rozporu. Kamióny, démon posledních let, vozí zboží, které v obchodech zcela samozřejmě očekáváme – to by teprv byl rámus, kdyby tam chybělo! A tohle už není Hradec versus Chlumec, tohle je rozpor, který dnešními prostředky ani při nejlepší vůli nemá všestranně uspokojivé řešení.

Vánoční přání všem: mějme vždy jasno v tom, co doopravdy chceme, co je za to třeba zaplatit a kdo to platí. Nebudeme sice šťastnější, ale... řekněme dospělejší. Což je možná víc než to, čemu se povšechně říká štěstí.

(Vyšlo v Ekonomu 21. 12. Šéfredaktor s textem ostře nesouhlasil, přesto se na něm neměnilo nic. Samozřejmost? V české politické publicistice ani náhodou. Namítl zhruba tolik, že kamióny na dálnicích nevozí ani zboží do Čech, jako spíš přes Čechy sem a tam. "Kamiony jsou kanál, kterým se nasávají v protisměru drobečky bohatství západního světa. My jsme většinou jen tranzitní země, přes kterou Rumuni a Turci zkouší štěstí se svým zelím na norimberském trhu. Naše dálnice spíš představují sochy z Velikonočního ostrova, které se snažily čelit nastupující pohromě. Uvidíme, nakolik bubáka zaplaší mýto. A jestli se dočkáme vyšších cen pohonných hmot v důsledku radikální demokratizace ropných polí. Pak by se mohl náš život zlepšit, protože bychom si museli víc vážit naší práce a dopravovat jen to, co ji převyšuje, nikoliv podlézá.")

Vy si můžete...

Z tiskové zprávy PR agentury, jejímž zákazníkem je Nokia (doslovná citace):

(...)Kromě toho si můžete nechat své oblíbené obrázky vytisknout na samolepky nebo dárkové předměty, jako jsou hrnky, skládací puzzle, podložky pod myš a trička. Tady někdy píšete jako oni uživatelé, a jinde zas – vy si můžete

Aniž by potřebovali PC nebo samostatnou fototiskárnu, mohou uživatelé přistoupit ke službě XpressPrint z aplikace Galerie v přístroji (...)

Došlo? Mně to chvíli trvalo, ale koneckonců jsou dvě hodiny v noci. Každopádně, korekturní režim ve Wordu je mrcha, zejména v kombinaci s cut & paste, a stanou se tak i horší věci než vy si můžete.

Padouch, nebo hrdina

Generál Augusto Pinochet vstoupil do života lidí z východního bloku prakticky v den, kdy uskutečnil státní převrat: stal se terčem propagandy stejně nenáviděným a nevyčerpatelným, jako je dnes z druhé strany hřiště Fidel Castro. Agitátoři a propagandisté se naučili vyslovovat slovo junta, někteří možná i znát jeho význam. Děti ve škole věděly, kdo je Luis Corvalán, kdo byl Victor Jara, jak zemřel Salvador Allende.

Brutalitu Pinochetova režimu si však nevymysleli ideologičtí tajemníci komunistických stran. Ta byla skutečná a zlá. Nezávislé odhady – a jsou to právě jen odhady, přesná čísla neexistují – mluví o třech tisících popravách a třiceti tisíci mučených. Jak víme, je to v těch končinách skoro národní zvyk, málokterá země Latinské Ameriky nezažila něco podobného. Hned v sousední Argentině nese její vojenská vláda z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let odpovědnost za deset až třicet tisíc (taky to nikdo už nespočítá) desaparecidos, těch, kdo zmizeli beze stopy. Pinochet byl ve skutečnosti patrně o dost umírněnější než argentinští generálové či Alfredo Stroessner v Paraguayi, o jiných diktátorech dvacátého století ani nemluvě: vedle Hitlera, Stalina, Maa či Pol Pota to byl vyslovený dobrák od kosti. Kromě toho nepopiratelně postavil na nohy chilskou ekonomiku, což nepopírají ani jeho nepřátelé.

Jsou všechny diktatury stejné? Sotva. Aritmetika mrtvých je nebezpečná, z metafyzického hlediska je zajisté jedna smrt nevinného stejně závažná jako smrt tisíců. Ale právě jen z metafyzického hlediska. V praxi je to náramný rozdíl! Hodně Chilanů si v Pinochetových časech polepšilo. Kdyby byl člověk ochotný převzít metody někdejších našich agitátorů a otočit je naruby, mohl by dokonce říci: hodně dětí, které by jinak v kojeneckém věku zemřely podvýživou, dnes díky zbohatnutí země žijí. Na druhou stranu: co by se s Chile stalo, kdyby zůstal u moci Allende? A nebyl by to náhodou on, koho by dnes Západ hlasitě odsuzoval? Anebo – neodsuzoval? Oběti mučení jsou vidět, pokud se to neděje v tak totalitních podmínkách, že zmizí všechny důkazy. Oběti hospodářského rozvratu vidět nejsou, ale taky se na něj umírá.

Co tedy s generálem? Chile mu upřelo státní pohřeb, což je politicky jistě správné, ale mělo by to hlubokou symboliku. Má vinu i zásluhy. Padouch, nebo hrdina? Oboje. Patřil by na lafetu – a pak do pekla.

(Vyšlo v Ekonomu 14. 12. Kdyby to v září 1973 dopadlo naopak - z geopolitických důvodů nemohlo, z týchž důvodů, pro které do Prahy o pět let dříve prostě musely přijet sovětské tanky - ale to teď nechme stranou. Kdyby to dopadlo naopak, stál by dřív či později před soudem světa Allende. Nebo spíš ne; asi by ho Corvalánovi komunisté hodili už dávno přes palubu jako přítěž, která svou úlohu splnila. Zašitého v pytli.)

Šmouhy s míčkem

Si měl kroužek florbalu...

...a já jsem tam dospěl zas o něco blíž k jistotě, že potřebuju nový foťák. Tři megapixely plus špatné světlo plus špatný fotograf plus rychlá hra rovná se katastrofa. Katastrofa minus Zoner Editor rovná se pořád ještě katastrofa.

Munch

Ano, už jsme viděli to logo v mnoha podobách, ale tohle je opravdu hodně dobré...

Rozumná mez

Případ masového vraha z havlíčkobrodské nemocnice má morbidní přitažlivost horroru. Především proto se k němu vyjadřuje v těchto dnech kdekdo, buď čistě emocionálně, což je plně pochopitelné, nebo jakoby věcně, což je horší. Ministr zdravotnictví i proslulý profesor vynášejí soudy na základě toho, co si přečetli v novinách. Příliš brzy.

Místo toho je zapotřebí případ vyšetřit a shromáždit důkazy pro soud. To je práce policie, jednoduchá určitě nebude. Je třeba stanovit odpovědnost. Spočívá na někom dalším kromě samotného vraha? Měl někdo vědět dřív a zabránit? Taková otázka je částečně lékařská, částečně právní; týká se závazných profesních postupů a organizace práce v nemocnici. Když už věděli nebo aspoň tušili, měli postupovat ostřeji, nenechat podezřelého jen tak odejít? Podali trestní oznámení; stačí to? To všechno jsou dílčí problémy, z nichž se ten velký skládá. Odpovědi na ně se nebudou naštěstí hledat mudrováním v médiích, ale zkoumáním faktů. Teprve pak přijde na řadu otázka morální zodpovědnosti. Chce na ni někdo vážně odpovědět dřív, než se všechno prozkoumá a sečte? Kdo vlastně doopravdy rozumí všem aspektům případu od pravidel personální politiky nemocnic po diferenciální diagnózu krvácivosti při vážných pooperačních a poúrazových stavech? Právě na detailech tentokrát velice záleží, protože zhruba všechno jasné je – ale to nestačí.

Kdo dělá předčasně chytrého, dopadne často právě opačně. S jistotou lze ovšem říci, že není možné vybudovat žádný systém, který bude plně zajištěný proti šílenci. Zcela obecně platí: za cenu velkých nákladů se lze účinně pojistit proti náhodným vnějším okolnostem, proti zlému úmyslu zvenčí i proti chybě lidí uvnitř jakékoli organizace. Vůči zlému úmyslu uvnitř však spolehlivá ochrana existovat nemůže. Vysoce propojená společnost, v jaké žijeme, není a nikdy nebude odolná proti vražedným psychopatům. Protiopatření mají smysl po jistou mez. Za ní se mění v plýtvání silami, penězi a v budování falešných, tudíž nebezpečných jistot. Pozůstalé po těch sedmi mrtvých z Brodu to jistě neutěší, ale morální i faktické vyšetřovatele a soudce tamních zdravotníků naopak zajímat musí: bylo této meze v tomto konkrétním případě dosaženo? O nic jiného vlastně nejde.

(Vyšlo v Ekonomu 7. 12. Text je starý vlastně týden, psal jsem ho minulé pondělí, aby ve čtvrtek mohl vyjít, ale tentokrát bych na něm nezměnil nic ani dnes. Nenajdete člověka, od opilců v hospodě Na růžku po ministra, který by nevěděl docela přesně, jak se tomu všemu dalo zabránit a kdo za to může. Škoda, že to měli na starosti zrovna ti výjimeční ignoranti, kteří to jako jediní nevědí... V HB jsem vyrostl, některé účastníky aféry znám přinejmenším od vidění, snažím se netahat do svých veřejně prezentovaných názorů osobní pocity, ale rozhodně jich nejsem prost.)

Kniha roku - Lidovky

Největší dojem na mne i v tomto roce udělaly knihy, které nevyšly letos, ale mnohem dříve. Ale budiž:

1. Luther Blissett: Q. Dokořán, 2006, přeložila Gabriela Chalupská. Čistá radost z vyprávění příběhu a z naslouchání mu. Alois Jirásek jednadvacátého století.
2. Arthur Koestler: Zloději v noci. Vojtěch Ripka – Jitro, 2006, přeložila Barbora Matoušková. Pokud si chcete o Palestině přečíst jedinou knihu, měla by to být tahle.
3. Henry Kissinger: Krize. Academia, 2006, přeložil Ondřej Novák. Nic než přepisy autorových telefonických rozhovorů v době jomkipurské války a pádu Saigonu; úžasný pohled do nitra mezinárodní politiky.

(Kniha roku je každoroční anketa Lidových novin, v níž se volí, inu, kniha roku.)

EurOpen ve Štědroníně: Vesmír, život a vůbec

V pátek jsem měl přednášku na semináři sdružení EurOpen ve Štědroníně. Těsně před cílem jsem zabloudil; do Štědronína odbočuje ze silnice nenápadná lesní cesta, která se pak větví. Rozhodl jsem se pro špatnou odbočku a dojel kamsi do bažin. Byla tma a já si připadal jako v jedné z Pohádek o mašinkách od Pavla Naumana; v té o neposlušné mašince, co nechtěla jezdit po kolejích a zabloudila v lese. Nakonec to musel vyřešit mobilní telefon a příjezd follow-me vozu. Možná na těch navigačních strojcích přece jen něco je.

Seminář byl tradičně pěkný, veselý i poučný; inu, jako když se sejdou životem otřískaní programátoři. Setkání EurOpen jsem obvykle zaměřena na odborná témata, jednou za rok však přijde řada na vesmír, život a vůbec, což bylo právě teď. Nejvíc mě zaujal sociolog Ivan Rynda (také bývalý programátor) a jeho názor, že lidé se dnes (u nás i všude ve vyspělých zemích) stále více zajímají o věci veřejné, ale stále méně o politiku. To stojí za domyšlení.

► Už jste někdy viděli půl bodu v hodnocení skladeb v iTunes? Ať mě vezme čert, jestli vím, jak se to tam dostalo.

► Ad causa Nomura/žádost o milost: součástí mírových vyjednávání bývá dohoda o válečných zajatcích. Kdo válku prohrál, je zřejmé: ten, kdo bude platit reparace.

► Už jste někdy viděli kolo bez řetězu? Já ještě ne. Zajímavé... rád bych se na tom někdy svezl.

Eurogénius (ne tak docela z) Valmezu

Si přinesl ze školy formulář dětské mezinárodní soutěže Genius Logicus. Vypadá to jako běžný IQ test uzpůsobený dovednostem žáka druhé obecné, potud v pořádku. Oříškem navíc je jazyk a formulace některých úloh. Máme například putováním v bludišti vyluštit jméno města, "v kterém se odehráva příběh Rómea a Júlie", víme, že "Timurů oštěp byl jednofarebný", chlapci házeli "šípkama na terč" a tak podobně. Podepsaná je pod tím nějaká firma Eurogenius Group jakoby z Valašského Meziříčí, majitel je však ze Sniny a jmenuje se Timur (sic) Zabuďko. Jestlipak ten eurogénius dostal na tohle dílko nějakou eurodotaci?

Olovo a polonium

Podivná smrt podivného agenta Litviněnka otvírá řadu otázek. Například: lze se nakazit nemocí z ozáření? (Doslova samozřejmě ne, v případě použitého izotopu nehrozí žádné nebezpečí ani v blízkosti postižené osoby, rizikové jsou však veškeré tělesné tekutiny oběti, pokud se v sebemenším množství dostanou do vašeho těla. Nemoc z ozáření poloniem 210 je tedy, jakkoli podivně to zní, pohlavně přenosná.)

To je zajímavé, sotva však důležité. Doopravdy záleží na jiné věci: kdo a proč Litviněnka zabil? Je to závažnější, než se zdá, protože z odpovědi, dá-li se zjistit, vyplývá hodně o dnešním a zítřejším Rusku, o jeho mocenském uspořádání, o jeho důvěryhodnosti. Rozlišujme: Bývalý příslušník tajné služby, kterého najdou jednoho dne mrtvého, to je prostě riziko povolání, v Rusku jako kdekoli jinde. Ale bývalý příslušník tajné služby, který zemře pomalou, okázalou a ošklivou smrtí na očích celému světu, podle všeho záměrně tak, aby to média prostě nemohla přehlédnout – to je něco docela jiného. Kdo a proč to udělal?

Chce Vladimir Putin takto bláznivě sdělit urbi et orbi, že s ním nejsou žádné žerty? Ale k tomu přece daleko lépe slouží dispečerské pulty v Gazpromu. Chce někdo naopak poškodit Putina, uvalit na něj neprávem podezření, že nařídil monstrózní vraždu? Nebo dokonce sám Litviněnko, zaměřen na docela jiný cíl, zacházel s něčím, čím kvůli vlastní neobratnosti sešel?

Nemáme velkou naději dovědět se pravdu, a pokud se nějaká nabídne, měli bychom k ní být hodně skeptičtí. Jisté je, že v Londýně nezemřel žádný anděl, vzor mravní čistoty, ale zkušený zpravodajský důstojník. Nevíme, co dělal, dokud byl poslušný, nevíme, proč a čemu poslušnost posléze odepřel. Vysvětlení, že ho život stály osobní účty s bývalými kolegy či se zločinci, dává zatím víc smyslu než efektní domněnka, že tak se svými vzpurnými služebníky zachází světová velmoc.

Když před pár týdny zastřelili Annu Politkovskou, nevzbudilo to ve světě ani zdaleka tolik rozruchu. Bylo to v Moskvě, ne v Londýně; bylo to olovem, ne poloniem; a nebyla to prominentní pracovnice tajné služby za dvou režimů, ale obyčejná odvážná a zásadová novinářka, která se snažila, aby se v její vlasti žilo průhledněji. Alexandr Litviněnko, pokud se v něm pozorovatelé velice nepletou, usiloval o pravý opak; možná s výjimkou svých posledních dnů, ale kdoví. Přejme mu klidné odpočinutí, ale nebuďme tak pošetilí, abychom si z něj udělali mučedníka.

(Vyšlo v Ekonomu 30. 11. Případ se dál rozvíjí, když jsem to psal, nevěděl jsem ještě o letadlech, o Gajdarovi, tím méně o Scaramellovi. Jako všechno, z čeho známe jen - programátorsky řečeno - prezentační vrstvu, nedává ani tohle vůbec žádný smysl. Ten je ukryt někde hlouběji a za padesát let o tom možná někdo zveřejní nějakou polopravdu ve svých pamětech.)