iCollege jako společné dobrodružství

Když jsme se domlouvali, jak začít, myslel jsem, že si nebudeme rozumět - tak různorodá skupina lidí, odlišná zázemí, práce, životní styl, hodnoty a především odlišné představy o tom, jak má náš projekt vypadat.

Ukázalo se, že ty představy zas tak odlišné nejsou, že se dovedeme domluvit a že to je nejlepší tým, v jakém jsem kdy pracoval od doby, kdy Softwarové noviny najely na mělčinu.

Myslel jsem, že při víceméně nulové propagaci nevzbudíme mezi uchazeči o studium žádný velký zájem. Dopadlo to tak, že jsme vybírali ze čtyřiceti přihlášek na dvacet míst.

Myslel jsem, že vymyslet obsah studia bude poměrně lehké. Ukázalo se, že to je velice obtížné a že to je proces, který nikdy nekončí.

Myslel jsem, že se nám podaří získat pro spolupráci výborné lektory a přizvat k vystoupení skvělé hosty. V tom jediném jsem se nemýlil.

iCollege je na půl cesty: mezi školením a školou, mezi technologiemi a byznysem, mezi teorií a praxí. Ne proto, že bychom se snažili o kompromis, který nikoho neurazí, ale z důvodů právě opačných. Na hranici je to zajímavější než ve vnitrozemí. Mísí se tam kultury, zvyklosti a pravidla. Studenti, lektoři a organizátoři zkoumají ten pohraniční kraj a denně narážejí na věci, které neznali.

Strávil jsem tam zatím každou sobotu, ač po většinu z nich neučím. Píšu si spoustu poznámek, abych věděl, co bychom měli změnit a co ponechat. Měnit toho v dalších bězích budeme hodně a tak to má být. Release early, release often!

Můj osobní důvod, proč se do iCollege pustit, je tenhle: denně od někoho včetně sebe slyším, jak by to školství mohlo vypadat, kdyby. Jak na státních, tak na soukromých školách je těch kdyby až až. Co si jednou zkusit, jak to funguje bez kdyby? Budeme to opravdu umět tak dobře, nebo se jen vymlouváme? Takový pokus jsem si nemohl nechat ujít.

Nejsme dokonalí a nikdy nebudeme. Každý výukový den svádíme boj s šedí, s obyčejností, s konvencí. Někdy se to daří líp a někdy hůř. Hladce jde všechno jen v módních podnikatelských knížkách a ještě ne ve všech: v těch horších. V realitě proti vám stojí tisíc malých překážek.

Uměl bych vyjmenovat řadu našich nedostatků. Víme první poslední o sociálních sítích, ale sami je pramálo využíváme, podobni kovářově kobyle. Poměr teorie a praxe by měl být nastaven víc ve prospěch té druhé (pokládám ale za důležité, že tam kus teorie vždy bude, jde jen o to, jak dobře a zajímavě se učí). Měli bychom dávat podklady k dobrovolnému samostudiu — a budeme. Měli bychom poskytovat více studijních materiálů — budeme. Měli bychom každou lekci ukončit testem znalostí, je to motivační. Budeme. Měli bychom být daleko víc i-, když už se tak jmenujeme (ačkoli dokud to bude na mně, výuka tváří v tvář nikdy nezmizí). Promýšlíme toho ostatně mnohem víc. Baví nás to.

Každá skupina studentů je heterogenní, takže všichni nemohou být zcela spokojeni. Vždycky tam budete mít nějaká místa, která jsou z vašeho pohledu triviální, nesrozumitelná nebo zbytečná - a jiný to bude mít rozložené jinak. Tohle víme a ani se s tím nesnažíme bojovat - je to feature, nikoli bug. Dáváme přednost tomu, že někoho na chvíli zklameme, před nemastným neslaným kompromisem, který by nikoho nenaštval a všechny nudil.

iCollege není lehká. Kus nasazení potřebujete už k tomu, abyste osm sobot od rána do večera strávili v učebně s mozkem zapnutým naplno. Polovina našich studentů není z Prahy, někteří dojíždějí i z pořádné dálky. Lektoři předpokládají, že máte slušné předběžné znalosti i praktické zkušenosti. Jsou ale školy, kde vám dávají najevo, že jste prach pod učitelovou botou; tohle u nás nepadá v úvahu.

A hlavním důvodem není, že se platí školné. Hlavním důvodem je, že studenti a lektoři jsou v našem vidění světa rovnocenní partneři v různých rolích, usilující o společný cíl. Tím je, abychom se všichni naučili něco nového a dovedli to aplikovat v podnikání, v technologiích a v životě vůbec.

Máme volná místa na letní semestr, tedy na období únor - květen 2013. Můžete se přidat a zkusit, jaké to je. Asi jsem to měl říci dřív, ale lépe pozdě než nikdy: do půlnoci z pondělí na úterý platí early bird sleva na školném. (Za plnou cenu se pak lze hlásit do 30. 11. Přihlášky přijímáme nad kapacitu kursu, pak děláme výběr.)

Jestli máte pocit, že to je pro vás, tak dál nepřemýšlejte a pojďte do toho s námi. Nutně potřebujeme lidi, kteří jsou na stejné vlně, abychom to postrčili zas o kus dál.

Co se na iCollege učí?

• Podnikatelské dovednosti (business plán, obchodní modely, prodejní techniky…); 
• manažerské dovednosti (řízení projektů, plánování, HR, právní minimum, manažerské účetnictví…);
• technologie (přehled perspektivních oblastí, vývoj v týmu, scrum, data mining v sociálních sítích…)
• a soft skills (organizace času, boj s prokrastinací, sebezdokonalování, prezentační techniky…)

Kdo u nás učí? Lektory v tomto semestru jsou (v abecedním pořadí): Tomáš Baránek, Ondřej Bartoš, Michal Bláha, Martin Kasa, Petr Koubský, Petr Krajíček, Petr Maňas, Tomáš Nielsen, Monika Pavlíčková a Josef Šlerka.

A kdo vystoupil jako host? Jan Barta, Miloš Endrle, Jiří Fabián, Martin Jaroš, Petr Ludwig, Ladislav Müller a Pavel Zima, další ještě přijdou (Jaroslav Biolek, Dušan Šenkypl, Pavel Šťovíček).

Kdo za iCollege stojí? Deset lidí, kteří ji založili.

Viz též:
Oldřich Neuberger: Co je to ta iCollege?
Jan Barta: Myslim, ze nadesel cas pro prazskou tech "universitu"! (tím to celé začalo)

Československo

Dosloužilo. Jako starý autobus.

Smontovali ho spíš na chodníku než v továrně. Z toho, co bylo po ruce, z dílů nalezených na vrakovišti.

Jezdili s tím všelijací řidiči. Po novém asfaltu i rozbahněným úvozem. Někdy to hodně drncalo. Někdy to sice drncalo, ale jelo!

Byly bouračky. Byli mrtví. Jezdilo se za slávou, ale taky do Jáchymova a do Leopoldova. Nejčastěji ovšem z Horních Kotěhůlek do Dolních a zpět. V pracovní den a s legitimací na slevu, na místě ke stání.

Drncalo to, upadly nějaké plechy, co zbylo, svázalo se ostnatým drátem, hodně cestujících se ztratilo a lépe se po nich neptat.

Nakonec se vůz rozpadl. Co je důležité: předtím spořádaně zastavil na zastávce a nechal nás vystoupit. Nevybuchl, neshořel, i mnohá naše zavazadla nám zůstala. (A když ne nám, tak aspoň našim šikovnějším spolucestujícím.)

Žádná sláva; žádná ostuda. Na svátek to myslím není, na připomenutí ano, a dalo by se klidně spojit s Dušičkami. Vzpomínáme.

Dřina z vás lepšího člověka neudělá

1. Málo úsilí, dobrý výsledek: ideální stav. Kreativní lenost. Mějme na paměti, že tak a jenom tak to je správně.

2. Hodně úsilí, dobrý výsledek: tak to vyžaduje klasická protestantská morálka. Toto je segment workoholiků. Jenže all work and no play makes Jack a dull boy (and Jill a rich widow). Napřít opravdu všechny síly může člověk jen výjimečně, proto by se o to taky měl jen výjimečně snažit a dobře si to předem rozmyslet. Workoholici ostatně často podléhají sebeklamu. Věří, že jsou v segmentu 2 („hodně, dobrý“), ve skutečnosti však nepozorovaně sklouzli svisle dolů do segmentu 4 („hodně, špatný“).

3. Málo úsilí, špatný výsledek: oblast neschopných lenochů. Anebo také racionální volba, je-li opravdu volbou. Legitimně se v tomto segmentu smíte pohybovat jen tehdy, když přesně víte, co děláte; uměli byste to udělat lépe, ale vědomě jste se rozhodli, že nechcete. (Jestliže úkol nestojí za to, aby se řešil, pak nestojí za to, aby se řešil dobře.) Je naprosto v pořádku rozhodnout se, že něco odfláknete, jste-li připraveni nést případné následky. Často to je výhodná výměna!

4. Hodně úsilí, špatný výsledek: obvyklá životní situace většiny lidí. Frustrace, pachtění. (V extrémním případě — daleko od počátku souřadnic a blízko vodorovné osy — narazíme v tomto segmentu na tzv. aktivního blbce.) Nikdo vás neocení za to, že v téhle oblasti setrváte. Nikomu kromě sebe nevyčítejte, že v ní setrváváte. Správná strategie ovšem je opustit ji — pokud možno do segmentu 1, ale lepší než 4 je všechno.

Měří a oceňuje se výsledek, nikoli snaha, to ví každý. Každý by také měl vědět, že úsilí samo o sobě není ctností, přestože může falešný pocit ctnosti poskytnout.

Ctností ovšem není ani úspěch. Morální osa vede jinudy. Rovinu, v níž je náš obrázek zakreslen, protíná, neleží v ní.

Diagram mě napadl, ještě než jsem si přečetl ve Finmagu článek Michala Kašpárka Proč největší dříči na světě žijí v chatrčích aneb flákači, braňte se! Ten mou úvahu podporuje a doplňuje. Po pravdě řečeno, také ji číní méně objevnou. Měnit na ní kvůli tomu článku ale nic nebudu, to bych zašel po ose x zbytečně daleko doprava.

Dva druhy optima

Nastavení firemní strategie se podobá lokální optimalizaci funkce více proměnných.

Vezměte parametr A (můžeme mu říkat prospěch firmy; často, ne vždy to bude čistý zisk). Nastavte ho na hodnotu, která je pro vás ještě přijatelná a zafixujte jako konstantu. S tímto omezením pak maximalizujte parametr B. Tomu budeme říkat prospěch zákazníka — jeho spokojenost, užitek, radost. Zkoumejte způsoby, jak tento parametr stále zvyšovat.

Anebo to uděláme opačně. Zafixujeme spokojenost zákazníka na nejnižší hodnotě, kterou odhadneme jako ještě přijatelnou a maximalizujeme prospěch firmy.

S růstem B často roste i A, ne však vždy; a obvykle pomalu. Bývají rychlejší cesty. Proto jde skutečně o volbu, ne o automatický mechanismus.

Firmy v expanzivní fázi, kdy bojují o podíl na trhu, často podvědomě volí první strategii, tedy maximalizaci prospěchu zákazníka. Firmy, které už dosáhly výjimečného postavení, často vědomě volí druhou strategii. Používají k tomu především vendor lock-in, tedy vytvoření stavu, kdy náklady na změnu dodavatele jsou pro zákazníka vyšší než náklady na nespokojenost s dodavatelem stávajícím.

Ani jednou jsem nepoužil slovo Apple.

Josef Frais: Fackovaní andělé

Dlouho jsem nečetl tak smutnou knížku.



Je smutná, protože ji napsal nemocný unavený muž.

Je smutná, protože ji napsal někdejší skvělý stylista tak špatně, že je dřina to dočíst.

Je smutná, protože dokumentuje úpadek a pád spisovatele, který napsal dvě až tři výborné novely, vyčuhující z tehdejší normalizační produkce jako tráva z betonu; a pár dalších docela slušných knížek.

Je smutná, protože v děsivé míře trpí neduhem mnohých pamětí: já, já, já. Já byl nejlepší, nejodvážnější, nejpracovitější a především nejskromnější. Uměl jsem všechno.

Je smutná, protože okatě a nešikovně vynechává všechno, co se autorovi nehodilo do pozitivního obrazu vlastní osoby.

Tohle by pořád ještě šlo. Tohle je pořád ještě v mezích špatných memoárů. Dál to bude horší.

Fraisova knížka je smutná především proto, že celým tímto svým úsilím sdělit, že nebyl režimní kurva, ukázal autor zcela jasně, že režimní kurva byl. A očividně si to vůbec neuvědomuje.

Udavačské historky z prostředí ostravské bohémy začátkem sovětské okupace, jimž je věnováno hodně místa, přitom nejsou to důležité. Stojí v nich slovo proti slovu, těžko říct, jak to bylo doopravdy, soudit někoho z dnešního pohodlí a bezpečí je levné. Frais vyšel ze svých buřičských let s vroubky a šrámy, měl před režimem co napravovat a postupně - ne najednou - to dokázal. Krok po kroku, od dvouměsíční vazby za příživnictví a podmínky za protistátní činnost až po peněžitou cenu ÚV SSM a přijetí u Husáka. Vždycky si ovšem, chceme-li mu věřit, myslel svoje, vždycky byl proti „nim“. (A dokonce mu to svým způsobem věřit můžeme. Očividně dokázal zastávat více názorů najednou, všechny upřímně. Což myslím bez ironie, zcela věcně.)

A vždycky se s „nimi“ stýkal, přátelil, jaksi náhodou se ocital na jejich oslavách a dýcháncích, nechal se od nich plácat po zádech. V životopisném vyprávění se nenápadně objevují další a další jména. „Kdoví proč, tehdejší ministr kultury Milan Klusák měl pro mě jakousi slabost...“ „Jan Pilař, který si připisoval zásluhu, že mě 'objevil', mě pozval ke svému stolu, kde seděl také šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka...“ „Můj přítel, básník Jaroslav Čejka, připomněl mé jméno...“ „Na druhou stranu jsem si nikdy nedovedl říct o nějakou výhodu...“ „Další mladí funkcionáři svazu [spisovatelů] (...) a přesto moji přátelé Josef Šimon, Kamil Mařík a Karel Sýs...“ Nikde Frais nepíše, jak se seznámili, jak k těm přátelstvím přišel. A bylo by to, opět bez ironie, přece zajímavé.

Nebyl členem komunistické strany. Nebyl udavačem. Byl a je praktikující katolík. Byl paličatě svůj - v některých ohledech. A přes to všechno byl pevnou oporou režimu. Takoví jako on mu byli cenní, propůjčovali straně a vládě jistou legitimitu, důvěryhodnost, snad i sympatii. Časem si to uvědomil, poznal svou cenu.

Svůj životopis odvyprávěl špatně, nudně - což je s podivem, protože i když ho budeme brát cum grano salis a držet se jen doložených faktů, pořád je pozoruhodný a dal by se určitě pojednat poutavěji. I když mu nebudeme věřit všechno, stejně je zjevné, že je mužem devatera řemesel a ještě více talentů, že má vtip i odvahu. Vyučil se horníkem a šest let fáral. Nikdy si neudělal maturitu. Ve dvaceti si povídal s Ginsbergem a vystupoval s Karlem Krylem. Psal pro divadlo a hrál v něm. Celý život má těžkou klaustrofobií (horník!), bez úspěchu se pokoušel léčit, trpěl jako zvíře. Od sedmdesátých do devadesátých let byl nábytkářským dělníkem, skladníkem a vedoucím skladu, za komunistů se nikdy vlastně nestal profesionálním spisovatelem. To mu přihrávalo náměty a pomáhalo u soudruhů: hleďte, dělnický autor!

Vlastně jím byl. Napsal poctivý hornický příběh Muži z podzemního kontinentu, samosebou trochu učesaný, jak to doba chtěla, ale s podivem, jak málo vlastně. A napsal to jazykem, který prozrazuje dobře načteného Vančuru a dobře zapřeného Vaculíka. Napsal Klec plnou siláků, příběh o pádu první republiky a okupaci, a dokázal to udělat nečítankově a silně. Napsal nesmírně působivý příběh adolescentní lásky Válka mezi labutěmi, oko nezůstane suché a namyslím to ve zlém. Pak to šlo z kopce, napřed pomalu (Narozeniny světa, Den, kdy slunečnice hořely) a dál čím dál tím rychleji.

Prošel dost šíleným dětstvím (opět: budeme-li mu věřit). Jeho otec byl právě takový zelený mozek jako románová postava podplukovníka Zouleho, otce klukovského vypravěče Klece plné siláků. Svou matku shrnul jediným slovem: mrcha. (To zamrazí. I když to zdůvodnil docela přesvědčivě.) Psycholog by z toho odvodil leccos, pokud jde o Fraisovo pozdější pragmatické chování. Z chladu chlad.

Jenže: no a co? Těžké dětství měl kdekdo.

Mohl svůj životopis pojednat poutavěji, jenže to by musel psát víc pravdy, nevytahovat se tolik, neomlouvat si nic. Větší člověk by to dokázal a prokázal by tím společnosti službu poučnou i očistnou. Vlastně měl šanci napsat velkou knihu, poctivou, generační; co už mohl ztratit, teď?

Nejpodivnější na Fraisově životní dráze mi připadá období po roce 1989. Psal v té době jako stroj, většinou pod pseudonymy. Cokoli, co Ivo Železný a Baronet dovedli prodat. Kovbojky, sci-fi, červenou knihovnu a taky cyklus o válce pohledem důstojníka wehrmachtu - pod pseudonymem Helmuth Nowak. Bylo těch knížek za jednadvacet let přesně osmdesát! Plus redigování dalších knih, překlady... Obdivuhodná píle a výdrž. Bral všechno, splnil jakékoli zadání, sepsal falešné vzpomínky agenta rumunské Securitate i „rytířský román pro ženy“, ať to znamená cokoli.

A tohle všechno pořád není to nejhorší, ještě ne. Až teď.

Nejhorší je hluboká, trpká ukřivděnost. Ubližovali mu pořád a mu všichni. Rodiče, příbuzní, učiliště, kolegové, kamarádi z mládí, ženy (tam je zdrženlivější, malé plus), skoro celá Ostrava, literární kritici, komunistický establishment, asi nejvíc ze všech pak „elitáři“ (míněni opoziční intelektuálové a umělci; disidenti).

(Ne že by to bylo černobílé. Fraisův povzdech nad kamarády, kteří na jaře 1990 objevili, že vlastně byli celý život tajnými disidenty, je plně na místě. O to se ani nepokusil, připisuji k dobru.)

Křivda, výčitka. Nedoceněn, očerňován, pomlouván. Naštvaný na celý svět. Musí to být hrozný život - zase bez ironie: tento pohled na svět znemožňuje být šťastný. (Nemohl takový být vždycky, ač to implicitně o sobě tvrdí; to by ty rané knihy nedokázal napsat.) Je nesmířen, neodpouští, u některých konkrétních osob nelze vztah popsat jinak než jako nenávist. I k dávno mrtvým. Rozešel-li se s někým, tedy ve zlém. Pochopitelně: vždyť se stal obětí křivdy, vždycky.

Je tam moc málo slov o tom, že by měl někoho rád. (Nepočítáme-li „Děvy šly za mnou jako omámené...“) Není tam - snad jsem to nepřehlédl - ani slovo o tom, že sám někomu ublížil, třeba jen málo, a že mu je to líto.

Psát paměti je riskantní. Mnozí tím prokážou, že svůj život nepochopili. (Nejspíš všichni, svým způsobem.) Ale tak málo reflexe, jak to předvedl Josef Frais, to je přece jen vzácnost. Nevyčítám mu, že je, jaký je. Nevyčítám mu ani to, že si nesype hlavu popelem; kdyby hrdě sdělil, že ví, co dělal a nelituje toho, uznal bych to. Vyčítám mu, že nestojí pevně rozkročen jako některý z chlapských hrdinů svých románů, ale uhýbá a hrbí se a fixluje jako ten podplukovník Zoule, mistrně napsaný konformní zbabělec s maskou hrdiny a tvrďáka. Frais si v něm bohužel předpověděl budoucnost.

Je to smutná knížka, protože je o prohře člověka, který měl na víc.

(Tato - recenze? úvaha? je též u mne na Goodreads. Bývá tam zvykem knížky hvězdičkovat, od jedné do pěti. Tuhle neumím.)

Za Modestem Kamojedovem

Zemřel člověk, kterého jsem si vážil.

Neznali jsme se a znali. Mluvili jsme spolu dvakrát, ale nejmíň stokrát jsme polemizovali na síti. Vždycky, bez jediné výjimky, jsem prohrál, protože on měl v těch sporech vždy pravdu. Měl víc znalostí, lépe argumentoval, byl prostě chytřejší. Patřil jsem mezi jeho oblíbené terče. Nevím, zda ho na mém psaní něco zajímalo jaksi seriózně, nebo zda jsem jen vhodně doplnil jeho sbírku exotů, do nichž se s potěšením sarkasticky trefoval. Nezáleží na tom, užitek jsem z toho měl tak jako tak. Naučil jsem se díky němu vyjadřovat se opatrněji, víc přemýšlet, než něco plácnu. Po čase jsem zjistil, že píšu s jeho stínem za zády. Jestli si to přečte, najde tam chybu? Legrační, on o tom samozřejmě neměl ani tušení. Naučil mě znovu pokoře, která se mi lety profesionálního psaní otupila. Jsem mu za to nesmírně vděčný.

Budu si Eduarda Ecka pamatovat pod jeho internetovým nom de guerre Modest Kamojedov.

Románový Modest Kam(n)ojedov, náměstek ředitele pro věci hospodářské Výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví (VÚČAKO) je postava poměrně nesympatická. Těžko si však představit, že by si Eduard zvolil za pseudonym jméno některého z četných kladných hrdinů řečené knihy, bylo by to v rozporu s jeho důsledně ironickou a sebeironickou stylizací. Modest mu musel naprosto vyhovovat: přímočarý tvrďák, kterého se všechny pohádkové i nepohádkové bytosti bojí a jdou mu z cesty.

Z oné podivuhodné knížky, Pondělí začíná v sobotu od bratrů Strugackých, bych pro něj ovšem vybral dočista jinou postavu: Cristóbala Juntu. Kdo četl, ví.

Jiní ho jistě znali jinak, více a lépe. Já se o něm hodně napřemýšlel spíš na základě pocitů než faktů. Přesně to, co jemu by se nelíbilo. Byl velice přísný, pokud jde o metody poznání: věda, fakta, laboratorní deník, statistika. Tvrdá data. Tam, kde nejsou, mlčme. Zároveň byl praktikující katolík. Radil a pomáhal, mohu osobně dosvědčit. Chodil na ryby. Měl ženu a dvě děti. Byl špičkový telekomunikační odborník. Renesanční člověk; spousta lidí v jednom.

Internetový VÚČAKO včera zavřel dveře napořád. Průměrná inteligence a noblesa českého webu klesly. Pořád se mi tomu nechce věřit. Pořád čekám, že pod tento blogpost připíše komentář, v němž se mu šetrně vysměje a pak jeho obsah vyvrátí pomocí statistických dat, které jsem si já zapomněl vygooglovat. Kdepak. I ten nekrolog by si napsal líp.

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? Kazatel 3:22

Prostě se zeptejte, většinou to stačí

Většina z toho, co publikuji bez zprostředkovatele, je opatřena licencí Creative Commons typu BY-NC-ND. Smíte to přetiskovat, jak se vám zlíbí, smíte výňatky použít ve svých vlastních výtvorech. Musíte vždy uvést, že autorem jsem já a nesmíte to využít komerčně (bez mého souhlasu; kdykoli přijdete na to, jak se na něčem, co posílám do světa, dají vydělat peníze, určitě se mi ozvěte a domluvíme se). Když tyhle podmínky zachováte, není vaší povinností mi o svých záměrech říkat, souhlas máte udělen předem.

Když je vydavatelem někdo jiný než já, typicky u článku napsaného pro noviny, pak tohle neplatí. Takový text smíte bez omezení linkovat a citovat v rozumném rozsahu. (Nevím, co ještě je rozumný rozsah, vím, že celý text není rozumný rozsah.) Chcete-li víc, musíte se zeptat vydavatele. Můžete se samozřejmě zeptat i mě, ale můj názor není rozhodující. Na takové žádosti stereotypně odpovídám „Já proti tomu, že si otisknete celý můj článek, nic nemám, ale než to uděláte, musíte požádat vydavatele o souhlas. Obraťte se na ...“. Tím to pouštím z hlavy, dál to není moje starost.

Myslím, že kolem záležitosti s Pirátskými novinami udělali kluci z Lupy zbytečně velký rámus, ale pravdu mají. Zákonná práva vydavatele jsou jasná: na text mají práva Lidovky a na fotku Internet Info. Mně osobně to převzetí ani trochu nevadí, ale postoje a požadavky svých vydavatelů vždy respektuji.

Hlavní na tom ale je, že se stačilo zeptat. V Lidovkách i Internet Infu by, myslím, s použitím textu a fotky skoro určitě souhlasili. Potřebné kontakty lze snadno dohledat nebo jsem je mohl zprostředkovat já. Má mailová adresa je od hlavní stránky Google Search vzdálena jeden klik. Příště se prostě ozvěte a bude to mnohem příjemnější pro všechny. Jestli si piráti myslí, že kvůli žádosti o souhlas by byli jaksi méně piráty, pak je mohu ubezpečit, že ne.

432 faktoriál

Harshad alias Nivenovo číslo (jak správně česky? harshadické? určitě ne Harshadovo, neboť to není ten případ) je takové celé číslo, že je dělitelné svým ciferným součtem. Nejmenší netriviální Harshad číslo v desítkové soustavě je 12, protože je dělitelné součtem 1 + 2. Následuje 18, 20, 21... (Čísla od jedničky do devítky jsou Harshad automaticky, neboť jsou identické se svým ciferným součtem; desítka a její mocniny také automaticky, protože ciferný součet je 1.)

Pro ty, kdo si rádi hrají s čísly, to je zajímavé samo o sobě, ale proto to nepíšu. Jde mi o jinou věc. Vezměte si řadu faktoriálů:

1! = 1, 2! = 2, 3! = 6, 4! = 24, 5! = 120, 6! = 720, a tak dále.

Všechno to jsou Harshad čísla. A kdybyste v té řadě pokračovali, bude to tak stále. Ověřování by vás asi rychle přestalo bavit, už 30! je řádu 10³² a spolehlivě zjistit všechny jeho číslice s běžnými nástroji je obtížné. Podstatné ale je, že byli takoví, kdo nelenili. A tak se zjistilo, že ne všechny faktoriály jsou Harshad čísly. Nejmenší, kde to neplatí, je 432!, číslo řádu 10⁹⁵².

Tolik ke spolehlivosti indukce a smyslu pochybnosti.

(Inspirace: Fifty na blogu Tylera Cowena.)

Názorné vyučování

Je zkouškové období. To znamená, že chodbami se občas skoro nedá projít; blokují je dobře známé hloučky čekající na zkoušku. Šel jsem odkudsi kamsi a o hodinu později zpět. Složení skupiny, kterou jsem se proplétal, zůstalo téměř stejné. Hodinu, dvě, tři; čekají. Posedávají na zemi, protože židlí a laviček je málo. Vzdáleně to asociuje uprchlický tábor.

Dost nešťastný způsob, jak to dělat v jednadvacátém století, ne? Studenti by se přece měli na ústní zkoušku zapisovat na konkrétní čas. Přihlásím se na 11:15 a přijdu v 11:10, nečekám na chodbě od osmi ráno.

Drobný háček: školní informační systém ISIS tuhle funkci nemá.

Není to zásadní překážka. Dá se vyrobit například sdílená tabulka v Google Docs, do níž se studenti zapisují. Nebo stačí někam vyvěsit kus papíru. Jenže i tak málo práce navíc může být příliš mnoho.

Čímž se dostáváme k návrhu informačních systémů. Jejich fungování formuje každodenní realitu. Programátor, který by umožnil jednoduše a uživatelsky přívětivě rozdělit ústní zkoušku na šuplíčky s časy pro jednotlivce, by pomohl ušetřit spoustu času a nepříjemných pocitů. Když tři hodiny čekáte na chodbě, nenaladí vás to do nejlepší formy. Není to důstojné. Posiluje to v člověku pocit, že celá ta škola je pěkná šaškárna a učitelé nafoukanci.

A oni většinou nejsou. Jen nemají tu funkci v ISIS, která by je postrčila správným směrem. Stačí málo, abyste člověka přiměli dělat správné věci. Stačí ovšem ještě méně, aby je nedělal.

Budoucí architekti & analytici informačních systémů, kteří teď na VŠE studují, nechť pokládají průběh takto organizovaných ústních zkoušek za velmi užitečný praktický doplněk svého vzdělání.

p. f. 2012

Letos jsem rozeslal toto PF na tři písmena:

Mayové přestali tesat // mlž plstí trhl // monstrum políbilo tchána // maratónci přijeli tramvají // mnoho pichlavých trnů // malý pilný trouba // manažer polkl tabletu // Mařku Pradou trumfneš // mimořádně podivná továrna // mafie přetáčí tachometry // minou potopili trajekt // meze počítačové tomografie // mešita poblíž Teheránu // málo průhledný tendr // mrazivé peklo Titanu // mokré průsvitné tričko // modelky pijí Tuborg // mošt proudem tryská // mladá pružná těla // major přichystal trhavinu // milenka preferuje teplo // myši piští tence // melancholie panenských tajemství // mírný pokles tlaku // magie pevného topůrka // Marie podlehla tesaři // máme prázdné talíře // manželům puchří těsnění // mastíme pánev tukem // Microsoft pomlouvá tučňáky // modrý pardubický trolejbus // majetek přináší těžkosti // mravenců plné trenýrky // mumie pěti Tibeťanů // mim předvádí tuleně // macecha pěstuje tchoře // mangem poškodil telefon // Medveděv Putinovi tančí // monumentální pomník trpaslíka // masivně paralelní technologie // mečem přetni tepnu // měření pomocí tyče // morče potkalo tarbíka // montéra pomilovala třikrát // Maďar přepral Turka // miska přezrálých třešní // můžeme pojíst telecího // měsíční pravidelné trápení // muslimka půvabných tvarů // mužně přijmout trest // Mendělejevova periodická tabulka // matrace proležená tlouštíkem // Mongolové potřebují tlumočníka // maniak pracuje tvrdě // marihuanu pěstujeme tamhle // motorová pila tíží // minutový přehled tisku // mikcí přemohla tabu // mámení potrhlého topologa // máslo pašují trollové // makrela pamatuje trias // Mže Plzní teče // mží před Tachovem // mitochondrie pradávných tvorů // mloci připlují tiše // musíš projít tmou

• p. f. 2011
• všechna starší p. f. (až do roku 2005, kdy jsem tenhle zrádný nápad dostal)

Co máme číst?, zeptali se

Jeden dluh: začátkem prosince jsem měl jakýsi seminář v Dětské televizi Liberec (což je mimochodem velmi sympatická záležitost udržovaná v chodu dobrovolnickým nadšením). Dostal jsem tam otázku: co kvalitního máme číst na webu?

Na to se samozřejmě dá odpovědět, že se na to nedá odpovědět. Záleží přece na tom, co kdo hledá, oč se zajímá, co potřebuje znát. Jenže já slíbil, že si to rozmyslím a něco poradím. Jediný způsob, jak se to dá udělat, je rezignovat na objektivitu. Což jsem učinil a pak už to šlo. Zde je tedy velmi neúplný seznam toho, co bych poradil komukoli, kdo má chuť řídit se zrovna mým názorem.

Jde o „začátečnický“ výběr, užitečný hlavně tomu, kdo se teprve začíná orientovat. Po několika letech budete mít nějaký podobný seznam sami, jistě se od mého bude lišit.

Zpravodajství a komentáře - ČR

• Česká pozice; promyšlené komentáře a často také původní investigativní žurnalistika. Server založila skupina novinářů, kteří se odtrhli z týdeníku Euro, v čele stojí jeden z velkých mágů české mediální scény István Lékó.
• Deník Referendum; vyhraněně levicové komentáře, špička intelektuální levice u nás, samozřejmě poněkud salónní.
• České noviny; vydává ČTK, takže dost střízlivé, uměřené, věcné. Milý rozdíl proti bezděčným bulvárům, které na internetu produkují některé velké deníky.
• E15; stručné a velmi relevantní ekonomické a politické zpravodajství, trocha komentářů.
• iVysílání; videoarchiv České televize, živé vysílání ČT 24. 
• Český rozhlas; pěkně udělaný zpravodajský web a moderní audiopřehrávač všech stanic Českého rozhlasu.
• FS Final Word; denně jeden krátký komentář k aktuálnímu dění v ČR, v angličtině. Píše pražský Američan Erik Best.

V zájmu vyváženosti jsem chtěl přidat taky nějaké pravicově/konzervativně orientované médium, jenže o žádném dobrém nevím (což rozhodně neznamená, že neexistuje). Snad někdo doplní příslušný tip v diskusi, dík předem.

Zpravodajství a komentáře - svět

• BBC World; pořád ještě, řekl bych, nejlepší žurnalistika na světě.
• CNN; 
• Al-Jazeera; výborný zdroj nejen o arabském světě, ale o všem, co není USA & Evropa.
• The Guardian; mírně levicové britské noviny, pěkná ukázka toho, jak má vypadat digitální podoba deníku.
• The Weekly Standard; přesně ten druh inteligentního konzervativního týdeníku, který chybí u nás.
• Slate; úspěšný experiment z dob internetové bubliny, čistě webový zpravodajský magazín, takový Time jednadvacátého století...
• Salon; ...a jeho hlavní konkurence.
• F.A.Z.; nejlepší noviny, čtete-li německy.
• Neue Zürcher Zeitung; totéž.

Tolik, pokud jde o neplacené zdroje. Do naprosté špičky patří také The Economist a The New York Times, v obou můžete narazit na paywall, tedy některé články nemusí být přístupné, zvlášť ty starší. Aktuální obsah zatím lze číst volně, může se to ale změnit.

Internet, počítače, média a podnikání v této oblasti

• GigaOM; moje nejoblíbenější zpravodajství z internetového světa, střízlivý pohled.
• Wired; výborný časopis s velice obsáhlým webem, nejlepší je vybrat si jen některé sekce (třeba hry, hudba, software, věda...) a sledovat je přes RSS.
• Engadget; všechny nové technické hračky, recenze.
• TechCrunch; dění na internetu pro podnikatele a geeky. U nás začal nedávno Petr Král vydávat komentovaný výběr z TechCrunch pod názvem Drkot.cz.
• O'Reilly Radar; technologické trendy.
• Lupa; zaběhnutý český server o internetu, podnikání a technologiích.
• Médiář; dobré zpravodajství i drby ze světa českých médií, jak internetových, tak klasických.

K výjimečným osobnostem, jejichž blogy se vyplatí sledovat, patří zejména:

• Seth Godin; marketingový guru, publicista.
• Clay Shirky; odborník na nová média, sociální sítě a crowdsourcing.
• Paul Graham; zakladatel startupového akcelerátoru Y Combinator, vývojář, investor a manažer.
• Joel Spolsky; vývojář, teoretik a praktik programování, podnikatel.
• Scott Berkun; komentátor, publicista, autor několika výborných knih.

U nás mají podobný vliv (v náhodném pořadí :):

• Martin Malý;
• Daniel Dočekal;
• Patrick Zandl;
• Dušan Janovský;
• Petr Staníček;
• Marek Prokop.

(A spolu s nimi další, kteří ale moc nepíšou, spíš přednášejí, učí, vystupují na sociálních sítích...)

Zajímavé názorové blogy

• Jiří Hlavenka; 
• Stanislav Komárek;
• Šádí Shanaáh;
• Jan Macháček;
• Jiné právo;
• Michal Kašpárek.

Tady se nedá jednoduše napsat, „o čem“ to je: über Gott und die Welt, jak by řekl Němec, tedy o všem a čemkoli.

Inspirace, přemýšlení, zábava

• TED; TED je dnes velká skupina konferencí probíhajících po celém světě na rozmanitá témata se společným podtitulem Ideas Worth Spreading. Stovky brilantních přednášek, které na webu TED najdete, vám mohou sloužit jako průvodce vším, co vám neřekli ve škole. Některé obsahují i české titulky.
• longform.org; výběr dlouhých článků - kvalitního čtení z různých zdrojů na nejrůznější témata.
• xkcd; komiks pro übergeeky, chytrý, veselý a smutný. Píše Randall Munroe. Kultovní záležitost.
• Dilbert; taky kultovní záležitost, ale pro jinou generaci formovanou jinými životními zkušenostmi - pro národ žijící v open space. Píše Scott Adams.
• Saturday Morning Breakfast Cereal; komiks hlavně o vědě, sexu a... vědě. Píše skvělý Zach Weiner.
• Cuketka alias Martin Kuciel, člověk, který naučil českou internetovou generaci vařit, mlsat a rozumět jídlu.
• El Souk alias Michal Hromas, kuchař, kterým bych v povědomí národa rád nahradil jak Babicu, tak Pohlreicha.
• iLiteratura; recenze knížek a ukázky z nich, záběr pokrývá velkou část beletrie vydané v ČR. Obětavě provozuje překladatelka Jovanka Šotolová.
• AllMusic; obrovská encyklopedie pop i váž hudby.
• Pitchfork; recenze hudby pro náročného posluchače.
• Viceland; hustý! :)

Pochopitelně se to nedá stihnout všechno, ani to nemá smysl. Vyzkoušejte, vyberte si, obměňte, doplňte. Část uvedených zdrojů je lepší sledovat přes RSS, část přímo, ale na to rychle přijdete sami. Poslední rada: nenechte si od nikoho vnucovat jeho seznamy :)

TBN a já: malá změna

Dva roky jsem působil ve společnosti Internet Info jako tzv. programový ředitel Tuesday Business Network. Včera jsem tuto vizitku odložil a nadále jsem zase jen a dočista na volné noze. A gun for hire.

Z vnějšího pohledu to mnoho neznamená. Na akcích TBN i na některých jiných podnicích pořádaných firmou Internet Info mě nadále budete vídat jako moderátora nebo aspoň jako návštěvníka, podle toho, jak se to kdy tematicky a časově sejde. Nadále budu také mluvit do obsahu chystaných konferencí. Jen se už nebudu podílet na žádných organizačních záležitostech, což věci bezpochyby prospěje :)

Byla to dobrá zkušenost, poznal jsem zevnitř pozoruhodnou firmu, seznámil jsem se s několika prima lidmi a bude mi potěšením s nimi pracovat nadále.