Josef Frais: Fackovaní andělé

Dlouho jsem nečetl tak smutnou knížku.



Je smutná, protože ji napsal nemocný unavený muž.

Je smutná, protože ji napsal někdejší skvělý stylista tak špatně, že je dřina to dočíst.

Je smutná, protože dokumentuje úpadek a pád spisovatele, který napsal dvě až tři výborné novely, vyčuhující z tehdejší normalizační produkce jako tráva z betonu; a pár dalších docela slušných knížek.

Je smutná, protože v děsivé míře trpí neduhem mnohých pamětí: já, já, já. Já byl nejlepší, nejodvážnější, nejpracovitější a především nejskromnější. Uměl jsem všechno.

Je smutná, protože okatě a nešikovně vynechává všechno, co se autorovi nehodilo do pozitivního obrazu vlastní osoby.

Tohle by pořád ještě šlo. Tohle je pořád ještě v mezích špatných memoárů. Dál to bude horší.

Fraisova knížka je smutná především proto, že celým tímto svým úsilím sdělit, že nebyl režimní kurva, ukázal autor zcela jasně, že režimní kurva byl. A očividně si to vůbec neuvědomuje.

Udavačské historky z prostředí ostravské bohémy začátkem sovětské okupace, jimž je věnováno hodně místa, přitom nejsou to důležité. Stojí v nich slovo proti slovu, těžko říct, jak to bylo doopravdy, soudit někoho z dnešního pohodlí a bezpečí je levné. Frais vyšel ze svých buřičských let s vroubky a šrámy, měl před režimem co napravovat a postupně - ne najednou - to dokázal. Krok po kroku, od dvouměsíční vazby za příživnictví a podmínky za protistátní činnost až po peněžitou cenu ÚV SSM a přijetí u Husáka. Vždycky si ovšem, chceme-li mu věřit, myslel svoje, vždycky byl proti „nim“. (A dokonce mu to svým způsobem věřit můžeme. Očividně dokázal zastávat více názorů najednou, všechny upřímně. Což myslím bez ironie, zcela věcně.)

A vždycky se s „nimi“ stýkal, přátelil, jaksi náhodou se ocital na jejich oslavách a dýcháncích, nechal se od nich plácat po zádech. V životopisném vyprávění se nenápadně objevují další a další jména. „Kdoví proč, tehdejší ministr kultury Milan Klusák měl pro mě jakousi slabost...“ „Jan Pilař, který si připisoval zásluhu, že mě 'objevil', mě pozval ke svému stolu, kde seděl také šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka...“ „Můj přítel, básník Jaroslav Čejka, připomněl mé jméno...“ „Na druhou stranu jsem si nikdy nedovedl říct o nějakou výhodu...“ „Další mladí funkcionáři svazu [spisovatelů] (...) a přesto moji přátelé Josef Šimon, Kamil Mařík a Karel Sýs...“ Nikde Frais nepíše, jak se seznámili, jak k těm přátelstvím přišel. A bylo by to, opět bez ironie, přece zajímavé.

Nebyl členem komunistické strany. Nebyl udavačem. Byl a je praktikující katolík. Byl paličatě svůj - v některých ohledech. A přes to všechno byl pevnou oporou režimu. Takoví jako on mu byli cenní, propůjčovali straně a vládě jistou legitimitu, důvěryhodnost, snad i sympatii. Časem si to uvědomil, poznal svou cenu.

Svůj životopis odvyprávěl špatně, nudně - což je s podivem, protože i když ho budeme brát cum grano salis a držet se jen doložených faktů, pořád je pozoruhodný a dal by se určitě pojednat poutavěji. I když mu nebudeme věřit všechno, stejně je zjevné, že je mužem devatera řemesel a ještě více talentů, že má vtip i odvahu. Vyučil se horníkem a šest let fáral. Nikdy si neudělal maturitu. Ve dvaceti si povídal s Ginsbergem a vystupoval s Karlem Krylem. Psal pro divadlo a hrál v něm. Celý život má těžkou klaustrofobií (horník!), bez úspěchu se pokoušel léčit, trpěl jako zvíře. Od sedmdesátých do devadesátých let byl nábytkářským dělníkem, skladníkem a vedoucím skladu, za komunistů se nikdy vlastně nestal profesionálním spisovatelem. To mu přihrávalo náměty a pomáhalo u soudruhů: hleďte, dělnický autor!

Vlastně jím byl. Napsal poctivý hornický příběh Muži z podzemního kontinentu, samosebou trochu učesaný, jak to doba chtěla, ale s podivem, jak málo vlastně. A napsal to jazykem, který prozrazuje dobře načteného Vančuru a dobře zapřeného Vaculíka. Napsal Klec plnou siláků, příběh o pádu první republiky a okupaci, a dokázal to udělat nečítankově a silně. Napsal nesmírně působivý příběh adolescentní lásky Válka mezi labutěmi, oko nezůstane suché a namyslím to ve zlém. Pak to šlo z kopce, napřed pomalu (Narozeniny světa, Den, kdy slunečnice hořely) a dál čím dál tím rychleji.

Prošel dost šíleným dětstvím (opět: budeme-li mu věřit). Jeho otec byl právě takový zelený mozek jako románová postava podplukovníka Zouleho, otce klukovského vypravěče Klece plné siláků. Svou matku shrnul jediným slovem: mrcha. (To zamrazí. I když to zdůvodnil docela přesvědčivě.) Psycholog by z toho odvodil leccos, pokud jde o Fraisovo pozdější pragmatické chování. Z chladu chlad.

Jenže: no a co? Těžké dětství měl kdekdo.

Mohl svůj životopis pojednat poutavěji, jenže to by musel psát víc pravdy, nevytahovat se tolik, neomlouvat si nic. Větší člověk by to dokázal a prokázal by tím společnosti službu poučnou i očistnou. Vlastně měl šanci napsat velkou knihu, poctivou, generační; co už mohl ztratit, teď?

Nejpodivnější na Fraisově životní dráze mi připadá období po roce 1989. Psal v té době jako stroj, většinou pod pseudonymy. Cokoli, co Ivo Železný a Baronet dovedli prodat. Kovbojky, sci-fi, červenou knihovnu a taky cyklus o válce pohledem důstojníka wehrmachtu - pod pseudonymem Helmuth Nowak. Bylo těch knížek za jednadvacet let přesně osmdesát! Plus redigování dalších knih, překlady... Obdivuhodná píle a výdrž. Bral všechno, splnil jakékoli zadání, sepsal falešné vzpomínky agenta rumunské Securitate i „rytířský román pro ženy“, ať to znamená cokoli.

A tohle všechno pořád není to nejhorší, ještě ne. Až teď.

Nejhorší je hluboká, trpká ukřivděnost. Ubližovali mu pořád a mu všichni. Rodiče, příbuzní, učiliště, kolegové, kamarádi z mládí, ženy (tam je zdrženlivější, malé plus), skoro celá Ostrava, literární kritici, komunistický establishment, asi nejvíc ze všech pak „elitáři“ (míněni opoziční intelektuálové a umělci; disidenti).

(Ne že by to bylo černobílé. Fraisův povzdech nad kamarády, kteří na jaře 1990 objevili, že vlastně byli celý život tajnými disidenty, je plně na místě. O to se ani nepokusil, připisuji k dobru.)

Křivda, výčitka. Nedoceněn, očerňován, pomlouván. Naštvaný na celý svět. Musí to být hrozný život - zase bez ironie: tento pohled na svět znemožňuje být šťastný. (Nemohl takový být vždycky, ač to implicitně o sobě tvrdí; to by ty rané knihy nedokázal napsat.) Je nesmířen, neodpouští, u některých konkrétních osob nelze vztah popsat jinak než jako nenávist. I k dávno mrtvým. Rozešel-li se s někým, tedy ve zlém. Pochopitelně: vždyť se stal obětí křivdy, vždycky.

Je tam moc málo slov o tom, že by měl někoho rád. (Nepočítáme-li „Děvy šly za mnou jako omámené...“) Není tam - snad jsem to nepřehlédl - ani slovo o tom, že sám někomu ublížil, třeba jen málo, a že mu je to líto.

Psát paměti je riskantní. Mnozí tím prokážou, že svůj život nepochopili. (Nejspíš všichni, svým způsobem.) Ale tak málo reflexe, jak to předvedl Josef Frais, to je přece jen vzácnost. Nevyčítám mu, že je, jaký je. Nevyčítám mu ani to, že si nesype hlavu popelem; kdyby hrdě sdělil, že ví, co dělal a nelituje toho, uznal bych to. Vyčítám mu, že nestojí pevně rozkročen jako některý z chlapských hrdinů svých románů, ale uhýbá a hrbí se a fixluje jako ten podplukovník Zoule, mistrně napsaný konformní zbabělec s maskou hrdiny a tvrďáka. Frais si v něm bohužel předpověděl budoucnost.

Je to smutná knížka, protože je o prohře člověka, který měl na víc.

(Tato - recenze? úvaha? je též u mne na Goodreads. Bývá tam zvykem knížky hvězdičkovat, od jedné do pěti. Tuhle neumím.)