Teleport

Ptala se mě dnes v Praze na Žižkově starší hubená utahaná paní, zda nevím, kde tu je Moyzesova ulice. Že tam má být slovenská ambasáda. Nevěděl jsem, jen jsem si vzpomněl, že velvyslanectví je někde ve Střešovicích.

Teď jsem si to dohledal - zajímavé. Moyzesova ulice v Praze vůbec není, jen Moysesova na Lhotce, mezi paneláky tam žádný zastupitelský úřad není. Zato v Bratislavě v Moyzesově ulici je velvyslanectví. Slovinské.

Doufám, že si to paní jen někde špatně opsala. V opačném případě je něco značně v nepořádku buď s ní, nebo s vesmírem.

Obyčejný fašismus

Pojem „fašismus“ se nemá zneužívat, jak nás učí Godwinův zákon; jednak proto, že se často někam přilepí mylně a zbytečně, jednak proto, že jeho nasazením končí rozumná diskuse. To nám však nesmí zabránit v jeho použití tam, kam patří.

Toto je fašismus. Moderní, uhlazený, (pro mnohé) velice líbivý, podložený korektními statistikami. Statistiky jsou (věřím) v pořádku. Citace ze zákonů ČR a EU také. Závěry, které z toho Štěpán Kotrba vyvodil, v pořádku nejsou. Jakmile začneme posuzovat lidi skupinově, ne individuálně, je s námi konec. Nepoznám nikomu na čele, zda je legální nebo ilegální, vzdělaný nebo nekvalifikovaný. Poznám ale, a vy taky, jestli je to flákač, ožrala a budižkničemu, anebo normálně fungující člověk. Poznám, zda přijímá a respektuje civilizační normy. Nic víc a nic míň od nikoho nechci.

(...) bychom za své daně měli poskytnout mladým Vietnamcům odborné vzdělání. Opak vždy byl a je pravdou. Nedělali by tu práci, pro kterou jsme je sem zvali. Tedy tu nejméně kvalifikovanou a nejméně placenou. Nekvalifikovaným českým dělníkům, kteří nemohli neplatit zdravotní a sociální pojištění, díky mladým Vietnamcům klesla mzda a nebo se stali nezaměstnatelní. A jsou v péči úřadů práce. Cikáni se stali nezaměstnatelní, i když to byli převážně oni, kteří pracovali na stavbách dálnic a mostů. Kteří hloubili kanalizaci a kabeláže Telecomu. Jsou v péči úřadů práce. (...) V ČR je právně uznáno 11 národnostních menšin, včetně ukrajinské a romské. Vietnamci zde netvoří oficiálně uznávanou národnostní menšinu. Velká, ekonomickou migrací a následnou regularizací navýšená vietnamská či ukrajinská národnostní menšina s právy občanů ČR není v zájmu České republiky.

Tedy Čechy Čechům a cizinec není našinec. Nevypadá to, že by pan Kotrba chtěl prohlásit, že se jen přechodně zbláznil nebo opil, když to psal. Své stanovisko naopak dále hájí, musíme ho tedy přijmout jako jeho pevný postoj. Nemyslím, že by byl reprezentativní pro českou levicovou scénu, k níž se pan Kotrba hlásí, ale nebylo by špatné, kdyby to co nejvíc lidí z té scény řeklo nahlas, jinak riskují, že padnou s Kotrbou do jednoho pytle. Já do něj nechci a nepůjdu. Jsem měšťák: lidé jsou důležití, ideje ne.

Rozbili všechny ty internety

Tak jsme se dozvěděli, že jsme zase slavní.

Z někdejších Hovorů H - dotaz diváka z Nového Bydžova: „Spravoval jsem doma pojistky a od té doby nám nesvítí náměstí. Co mám dělat?“
Horníčkova odpověď: „Ve jménu všech občanů Nového Bydžova vás žádám: nikdy si sám neopravujte své splachovací zařízení.“

Chybu může udělat každý. (Sem by patřila ještě legenda o bagristovi, který kdysi kdesi v osmdesátých letech překopl kabel, na němž závisel telekomunikační provoz mezi Prahou a Moskvou. Následné události pak prý popsal slovy: „Ako by sa otvorilo peklo.“) Systém, v němž chyba jednotlivce může mít takový dosah, by se dal prohlásit za špatný... kdyby to nebyl Internet. Nejvíc pravdy má totiž ten diskutující, který říká: ukažte mi na světě něco jiného srovnatelně složitého, kde by se podobný problém zlikvidoval za dvě hodiny.

My nevinní kolemjdoucí jsme se přiučili pár praktických věcí o routingu. Dík za lekci putuje nikoli do Bydžova, kde náměstí snad už zas svítí, ale do Uherského Brodu.

Tak blízko k moři

Třeba vám to přijde jako pitomost, ale mě to zaujalo: řeka Bodrog opouští území Slovenska v nadmořské výšce 94,3 m. (Ano, kdysi jsme se učili, že to je nejníže položený bod území ČSSR.) Bodrog se vlévá do Tisy. Tisa se vlévá do Dunaje. Dunaj se vlévá do moře. Voda neteče do kopce. Délku toku z bodu A do bodu B odhaduju na 1600 - 1700 km. Necelých sto metrů na půldruha tisíce kilometrů... no nezdá se vám to zajímavé?

(Labe v Hřensku má nadmořskou výšku 115 m, do moře mu tam zbývá 800 km. Dolní toky řek zkrátka plynou zvolna. Ale stejně je to zvláštní představa... titěrný úhel, a stačí, aby to celé fungovalo.)

Cenzurou k lepším médiím

(Sloupek v E15 z této středy. Zmínku o Watergate jsem pro úsporu místa a myšlenkových linií hrubě zjednodušil, i to byl koneckonců pes vedený buřtíkem, ale přece jen to nebylo tak zoufale průhledné a levné jako u nás, tak asymetrické. Média dnes nemohou stát vně politického boje, protože takové místo neexistuje.)

Novela zákona o trestním řízení soudním, hbitě a vtipně překřtěná na „lex Kmenta“, upravuje víc věcí, největší publicitu ovšem celkem pochopitelně dostalo zveřejňování odposlechů. Komentátoři straší: je to cenzura, hlídací pes demokracie (rozuměj: média) dostal těsný náhubek. Střízlivě vzato, pravda je jinde - bezmála přesně na opačné straně. Poslanci v tomto případě kupodivu schválili dobrý zákon, byť ze špatných - protože ryze sobeckých - důvodů.

Proč dobrý? Protože omezí případy, kdy hlídací pes kráčí tam, kam ho láká cizí pán s buřtíkem v ruce. Policejní odposlechy se neválejí na ulici. Do redakcí je dodávají ti, kdo na jejich zveřejnění mají zájem. Dělají to proto, aby posloužili spravedlnosti, průhlednosti moci, demokracii? Tomu přece nikdo nevěří. Nežijeme v zemi Woodwarda a Bernsteina, ta je jinde a dávno.

Dá se očekávat, že čas od času se noviny či televize na zmíněnou novelu vykašlou a budou riskovat soudní spor. Tak na tom byl ostatně i Washington Post v případu Watergate. Novinářská práce podepřená ochotou riskovat vlastní kůži pak také bude mít podstatně větší váhu než střelba z bezpečného krytu. Výsledkem může být - kéž by byla! - rehabilitace médií jako skutečné protiváhy mizerných poměrů ve státě. V tuto chvíli jsou domácí „investigativci“ daleko častěji součástí problému než součástí řešení. Lze je šmahem zpochybnit i tehdy, pracují-li dobře. Přispívají tak k rozkladu hodnot, jež předstírají hájit.

A dodejme: ten zákon není dobrý absolutně a navždy. Je jen nezbytnou reakcí na poměry v zemi, jež se změnily v zápas mocenských skupin. Média pořád ještě představují jednu z mála cest, jak z toho marasmu ven. Slušní a odvážní novináři teď mají šanci oddělit se od těch, kteří se nechávají vodit za nitky.

Zapomenutý žánr

V čase černých gramodesek jste se na jejich obalech mohli setkat se zvláštním slohovým útvarem zvaným sleevenote. Byl to textový průvodce hudbou - komentář k ní, často vysloveně esej. Sleevenote dost často psali známí hudební kritici. Přesto nepamatuji, že by to někdo vnímal jako rozpor zájmů. Autor se prostě podepsal, každý, kdo měl uši, se mohl přesvědčit, zda je chvála oprávněná, ručilo se jménem a osobní integritou. Dnes by to nefungovalo, protože... svět je jinačí, proto.

Šíře výrazových prostředků

Kouzlo profesní řeči v policejním provedení:

Jednou jsem volal na stanici a sháněl vyšetřovatele. Jeho kolegyně mi asi chtěla říct, že odjel z kanceláře, přitom použila pozoruhodnou formulaci: „Pan policejní rada tady není, pan policejní rada je na pohybu.“

Toho obratu „vykonal na ní soulož“ bych se ale nezříkal. Často může jít o nejpřesnější popis toho, k čemu došlo. Ba jediný možný.

Stvořit Marťany

(Sloupek v E15 z této středy. Doplnil jsem odkaz. Škoda přeškoda, John Carter bude asi muset na Barsoom zapomenout...)

V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.

Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.

Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.

Spodina znovu na scéně

V Britských listech se rozjela živá diskuse o knize, která česky vyšla před osmi lety. Jde o sbírku esejů Život na dně, jejímž autorem je britský psychiatr Anthony Daniels píšící pod pseudonymem Theodore Dalrymple. Kniha je to zajímavá, však jsem na ni před třemi lety rád napsal recenzi pro Ekonom. Týž časopis teď knihu objevil znova (ani já o ní nepsal jako o novince, česky vyšla půl roku před vydáním recenze, anglicky v roce 2001), otiskl recenzi pana Binky, ta se objevila i v Britských listech - a oheň je na střeše. Není divu, protože téma je kontroverzní a Dalrymple je zdatný provokatér. A já... jsem o tom už před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem a nemám co dodat...

Pomoz, než pomohou jiní

(Sloupek v E15 z minulého týdne - nějak jsem ho zapomněl vyvěsit, nebo se mi nechtělo? Myslím, že ani moc levicový není, leda na první pohled.)

Apokalypsa kapitalismu, v niž jedni doufají a druzí se jí děsí, to není a nebude; jen výkyv maniodepresivního hospodářského cyklu. Dotkne se však téměř všech, to už je jisté. Bohatší dočasně zchudnou, ale bát se nemusejí, mají dost rezerv i podkožního tuku. A chudší - ti si také budou muset poradit sami.

V moderní české společnosti je překvapivě silná tendence k odmítání solidarity na straně těch, kdo by ji měli poskytovat. Pravděpodobně jde o přetrvávající reakci na čtyřicet let režimu, v němž byla solidarita absolutní a pevná jako svěrací kazajka – tak absolutní, že ani neměla jméno. Nad neochotou dělit se nemá smysl moralizovat, to nepomůže. Je však dobré o ní vědět. Rozšířený názor, že „socky nemakají“ a je-li na tom kdo špatně, může si za to zpravidla sám, byl pochybný vždy – a brzy začne být v rozporu s každodenní zkušeností. Do průšvihu se dostanou mnozí lidé, kteří za to nemohou nade vší pochybnost. (Ano, můžete to být i vy. Nejde jen o venkov, nejde jen o dělnické profese.)

Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby krize naučila Čechy zacházet správně se solidaritou, nebyla by bez užitku. Zacházet správně: chápat význam a nutnost pomoci, ale nepřenechat celou tu věc demagogům, jimž je každé neštěstí dobré. Poslední návrhy sociální demokracie by neprospěly nikomu krom té partaje samotné, což je snadné nahlédnout. Lidé, kteří mají proč bát se budoucnosti, je ovšem podpoří. A lze se jim divit, když z druhé strany slyší, že si má každý pomoci sám, jak dovede? - Ne. Zbohatl jsi v časech konjunktury? Pomoz v době krize, nejen penězi, taky rozumem. Vymysli, jak nejlépe pomoci. Ve vlastním zájmu: jinak z tvého majetku pomůže někdo jiný, ne však těm potřebným, ale především sám sobě.