Na co neklikat

McAfee propaguje svůj SiteAdvisor - mimochodem, používáte to? - mimo jiné pomocí studie, která porovnává vyhledavače z toho hlediska, kolik nebezpečných stránek se zobrazí jako výsledek hledání toho či onoho. V průměru vychází ve studii nejlépe AOL, pak Google, nejhůř Yahoo. Nebezpečné stránky definuje McAfee jako ty, "které obsahují adware, spyware či viry, provádějí pokusy o zneužití zranitelností, jsou spojeny se zasíláním nevyžádané pošty, zobrazují nepřiměřeně agresivní okna typu pop-up nebo jsou silně provázány s dalšími servery spadajícími do této kategorie".

Pořadí textů, jejichž vyhledání vede k nebezpečným stránkám, je místy překvapivé. Hodně se tam vyskytují P2P nástroje - budiž, chápu. Ale že "screensavers" dává téměř v polovině případů rizikový odkaz, to bych nečekal. Erotické stránky jsou prý poměrně bezpečné, studie však neuvádí, jakými frázemi je výzkumníci hledali (jen povšechně - zdrojem výrazů použitých k experimentům byl Google Zeitgeist). Obecně jsou nebezpečnější také sponzorované odkazy. Naučit se poznat rizikovou stránku intuitivně netrvá myslím dlouho, stačí trocha citu a zdravého rozumu, jako osvěta pro začátečníky se však tyto jednoduché informace mohou hodit.

Seznam turistům

Zas jedna novinka, kterou všichni znalci jistě vědí dávno, já to však objevil právě teď: na seznamáckých Mapách přibyla nová vrstva, turistické mapy od SHOCart. Líbí se mi to velice! Ostatně Mapy mají mnoho dalších vymožeností, které povrchní čtenář přehlédne; doporučuju zběžně prolétnout jejich blog. Přesně tento druh služeb pečlivě vyladěných pro tuzemského zákazníka může udržet Seznam nad vodou v jeho nadcházejícím nevyhnutelném souboji s Googlem.

Maličkost

Když už aktivační kód musí vypadat nějak jako WBPM3MUUVLQIENSRL9MN, proč tam nejsou v pravidelných rozestupech pomlčky, tečky, mezery, cokoli? Totéž platí pro čísla bankovních účtů a tak dále. Nevím, jak vy, ale já pořád zápasím s problémem, kde v řetězci zrovna jsem. Nebo je k tomu nějaký důvod?

Vyšší než polynomiální složitost

-A co jsi vlastně studoval?, ptám se hodně vysoko postaveného manažera hodně veliké nadnárodní firmy. Máme chvilku času na plkání jen tak, čekáme na cosi nebo na kohosi.

-Matematickou informatiku, říká. -Dělal jsem práci o výpočetní složitosti algoritmů...

-NP-úplné problémy a tak? Tak to pracuješ na správném místě, říkám a širokým gestem ukážu zevnitř na ten velikánský skleněný a ocelový dům plný lidí, peněz, zakázek, intrik a kostlivců ve skříni propletených do neřešitelna.

Usměje se, ne moc vesele.

-On je život vůbec z větší části NP-úplný problém, říká po chvíli zamyšleně.

Indigové děti

Byla kdysi beat generation. Pak květinové děti. Pak konzumní znuděné frustrované Husákovy děti, na druhé straně drátu neméně konzumní znuděná frustrovaná generace X. Pak MTV generace, generace Matrixu, metrosexuálové a frikulíni. Teď přicházejí indigové děti. To jsem zvědav, jak s tím světem zatočí, než se z nich stanou učitelky a manažeři a popeláři a traktoristi a počítačové grafičky a konzultanti a květinářky a předsedkyně vlád a pasáci a děvky a dobrovolní dárci krve a vojáci a reklamní textařky a udavači a zdravotní sestry a nevyléčitelně nemocní a tak dále. Jako se stalo se všemi dosud, všem dosud.

Lokomotiva a vagóny

Když Jaromír Dušek pohrozil minulý týden generální stávkou, poukázal mimoděk na nečekaný a zajímavý rys vládních reforem: nelíbí se nikomu. To není zrovna běžné; reformní kroky obvykle jednu část společnosti bolí, jiné prospívají. Obojí tak zřetelně, že spokojený nebo nespokojený postoj dovedou lidé zaujmout předem. Vládní reforma veřejných financí, jak je dnes navržena, nebudí nadšení ani mezi podnikateli a všeobecně horními deseti tisíci, ani v řadách levice a pracujících. Kdo ji tedy podporuje? Snad průměrný volič ODS, nacházející se teoreticky mezi těmito dvěma skupinami. Ale i ten jistě vnímá, že předvolební sliby se od povolebních kompromisů hodně liší. Vláda se nemotorně pokouší o nemožné, totiž vyhovět všem. V životě soukromém a veřejném to nevyhnutelně znamená, že všechny znechutíte. Nebylo by to lepší naopak? Suchý se Šlitrem moudře říkali: když si to s někým rozházet, tak s každým! Třeba právě to, co české vládní politice chybí nejvíce, je větší porce rozhodnosti, odvahy, dobře dávkované bezohlednosti. Dušek tyto vlastnosti má a kdoví, třeba pomocí nich prosadí i vcelku nesmyslný požadavek zbytečné stávky. Nejde totiž o podobu toho, co uvádíme v pohyb, ale výhradně o energii, se kterou tak činíme. Nepřekvapí, že tohle ví dobře právě strojvůdce. Vládě by se nějaký hodil.

(Vyšlo v Ekonomu 22. 6. Mohou se ke generální stávce připojit programátoři? Jediným způsobem: přestanou na den myslet. Je to ostatně vhodný způsob, jak se plně solidarizovat a ztotožnit s většinou.)

Conservapedia - The Trustworthy Encyclopedia

Další Antiwikipedia je na světě! Plný text hesla Czech Republic:

The Czech Republic is a country in central Europe. Its capital is Prague. It is part of the former Czechoslovakia. Vaclav Klaus is president of the Czech Republic. He believes that environmentalism is a threat to freedom, democracy, the market economy and prosperity.

Pořadí odkazů, které dostanete jako výsledek hledání dotazu "Czech", je taky pěkné. Skoro se zdá, že jeden "Czech-born theoretical physicist working at Harvard" má nové hobby. A proč ne.

Kdybyste měli někdy pocit, že máte nos moc nahoru...

...poskytněte rozhovor nějakým masově čteným novinám a počkejte si na diskusi pod článkem. Skvěle vás to dostane zpátky na zem. Vyzkoušel a doporučuji.

A přece se budou točit

Původně se očekávalo, že evropský projekt satelitní navigace zaplatí hlavně soukromí investoři – třeba firmy, které vybírají mýtné na dálnicích. U nás se o tom ostatně stále ještě hovoří jako o otevřené možnosti a Praha se dokonce uchází o sídlo řídicího střediska. Dost předčasně - protože Galileo nemá daleko ke klinické smrti, právě kvůli nedostatku peněz. Nikdo jej totiž nepotřebuje. Vlastní navigační družice má dnes jen Rusko, protože je zdědilo po SSSR. Udržuje je v chodu za krajních finančních obtíží a víceméně z prestižních důvodů. Za několik let asi zprovozní svůj systém Čína. Civilním i vojenským uživatelům v Evropě však zcela vyhovuje americký GPS. Všechny členské země NATO jej mají pro své ozbrojené síly k dispozici v maximální dosažitelné přesnosti, ale i ta veřejná je víc než postačující, což může potvrdit každý, kdo má navigaci v autě. Galileo tím dostává zajímavý politický náboj – je součástí argumentace těch, kdo požadují větší vojenskou nezávislost EU na USA. O takovém záměru lze diskutovat, ale skutečná otázka zní, zda správnou cestou k němu musí být zrovna družicový systém za tři a půl miliardy euro – a to je nejnižší odhad. Galileo dostal nový impuls před týdnem. Evropská komise rozhodla, že by projekt měl pokračovat za veřejné peníze. Možná budeme mít moderní Hladovou zeď na stacionární oběžné dráze. Galileo Galilei hájil rozum proti establishmentu, jeho jménem teď postupuje establishment proti rozumu. Eppur si muove.

(Vyšlo v Ekonomu 15. 6. Ještě bych tam byl rád napsal, že oficiálně uváděné tři a půl miliardy jsou úplná blbost, ale neumím to opřít o věcnou argumentaci, takže nic.)

Safari pro Windows

Ale to se podívejme!

Čas k ústupu

Letošní Jom Jerušalájim, den Jeruzaléma, se prý v Izraeli příliš nadšeně neslavil. Památka dne, kdy Moše Dajan se svými vojáky dobyl jeruzalémské Staré Město, rok od roku hořkne. Vítězství rozšířilo židovský stát o historická území, nejen o východní Jeruzalém, ale také o západní břeh Jordánu a Gazu. Namísto nepřítele zvenčí – okolní arabské státy – si tak Izrael pořídil nepřítele uvnitř svých nových hranic, palestinské Araby. První z nepřátel byl tou dobou již naladěn smířlivě, druhý je dnes ještě neústupnější než v roce 1967. Samostatný palestinský stát, i včetně znovurozděleného Jeruzaléma a bez speciálních bezpečnostních záruk pro Izrael, je jediným řešením krize, která se v důsledcích týká celého světa. Především Evropa je v tom morálně povinna Izraeli pomoci. Tím, co se v evropských zemích – a přestaňme si nalhávat, že to je jen vina Němců! - odehrávalo během druhé světové války, byl na dlouho vymezen další osud Židů a vznik Izraele v jeho dnešní podobě. Jakou jinou možnost a naději měli? Pokud Evropa tento dluh realisticky uzná, může prospět celému světu. Snaha nikdy a za nic nekritizovat izraelskou politiku, abychom se vyhnuli obvinění z antisemitismu, škodí především lidu Izraele. Jeho skuteční přátelé musí mít odvahu říkat pravdu.

(Vyšlo v Ekonomu 8. 6. Do cizí politiky se raději moc nepletu. Ale - znáte ten vtip, jak si Kohna předvolají v padesátých letech na StB a povídají: "Vy jste nám tady vyplnil do dotazníku, že nemáte žádné příbuzné v cizině. My ale máme informaci, že vaše sestra žije v Tel Avivu. Jak nám to vysvětlíte?" Kohn klidně povídá: "To maj jednoduchý. Moje sestra nežije v cizině. To já žiju v cizině." - Dnes trochu přes míru, ale - tož tak.)

Chlast v prášku

Od oka bych řekl, že to musí být hoax:

Dutch students have developed powdered alcohol which they say can be sold legally to minors. The latest innovation in inebriation, called Booz2Go, is available in 20-gramme packets that cost 1-1.5 euros. Top it up with water and you have a bubbly, lime-colored and -flavored drink with just 3 percent alcohol content.

Pravda, je to zpráva Reuters, ale podívejte se, v jaké rubrice. O pivu v prášku jsem už slyšel hodně vtipů; tohle je, řekl bych, obyčejný šumák a slušný kanadský žertík. Na druhou stranu: ze studia chemie mi zbylo v hlavě strašně málo, ale přece jen... Etanol v prášku samosebou existovat nemůže. Stejně tak není na světě látka, tuhá či jiná, která by s vodou reagovala za vzniku etanolu. Ale čistě teoreticky by snad mohlo jít o nějaký adsorbent. Nasákne lihem a ve vodě jej zas vypustí. Kdoví, co by udělalo obyčejné živočišné uhlí? Seriózní zdroje k tomu zatím mlčí, zato nějaký Polák se už vyptává, kde si to může objednat.

Další noc v Opeře

Jo, pořád mě to bere. Jedna z nejohranějších a nejprofláknutějších desek historie pop music.

To je tak: když mi bylo čtrnáct patnáct, rozlišovali jsme pět rockových skupin: Uriáše, Párply, Sabaty, Slejdy a Zepelíny, přičemž ti poslední byli výhradně pro snoby mezi námi. Já ulítával (tehdy se tenhle obrat ovšem nepoužíval) na Uriáších, hammondky jak temná špinavá řeka (dodnes si s chutí a mrazením poslechnu začátek Easy Livin') - odbočuju. Znali jsme taky Bítlz, ale to pro nás nebyl rock, snad kromě písně Helter Skelter z bílého dvojalba. (Rádi jsme měli z téže desky Back in the U.S.S.R. - jednu z mála skladeb Beatles, kterou dnes opravdu nemohu ani cítit - neb jsme byli přesvědčeni, že je režimem zakázaná. Zase odbočuju.)

No, a do tohoto milieu vpadli Kvíni jako zjevení. Noc v opeře byla první deska, kterou jsem od nich slyšel. Poslouchali jsme ji s Radkem N. z jeho kazeťáku National a vrtěli nad tím hlavou. První skladba, Death on Two Legs, je ještě celkem konvenční bigbít dle našeho tehdejšího vkusu a ve svižném tempu. Pak nás ale hned šokovalo Lazing on a Sunday Afternoon: retro (už tehdy retro) popík, že by si ho mohli z fleku vystřihnout Korn s Vondráčkovou včetně stepování a cyklistických zvonků. Hotový Ein Kessel Buntes! - v jiném kontextu bychom to zhnuseně odmítli, ale sem to prapodivně patřilo. Následuje zcela jiná šílenost, I'm in Love with My Car. "The machine of a dream / such a clean machine..." - zde je třeba připomenout, že názvy skladeb jsme neznali, protože originální album jsme nikdy neměli v ruce, a slova jsme obtížně a útržkovitě chytali, tu slovíčko, tu frázi; zrovna tohle dvojverší si dobře pamatuju... a dohadovali jsme se, spíš s použitím fantazie než naší katastrofální angličtiny, o čem to asi je. A pak to jde jedno po druhém, valící se kompaktní hmota nabroušených kytar, klenutých melodií, britských hospod, music hallu i té opery, což nám přišlo zdaleka nejpodivnější. A přijdou dva vrcholy alba, Prophet's Song a Bohemka; síla, vole, co? Síla. A sedíte, koukáte, přemýšlíte, kazeta se zarazila na konci, dáme si to znova.

Šlo nám to k duhu. Tehdy jsme to nemohli samosebou vědět, ale A Night at the Opera byla naší vstupní branou do Woodstocku, k Residents i k Coltranovi, a nejen k nim, taky k Franzi Kafkovi, Gustavu Klimtovi a tak vůbec. Ne že by ten popík, dneska zaškatulkovaný jako glam rock - no budiž - byl tak mistrovské dílo. Ale byl dost dobrý, aby člověka někam postrčil a přitom dost špatný, abychom to dokázali s radostí poslouchat, jestli mi rozumíte. První malinký krok na cestě k tomu bodu, odkud není návratu.

Poslouchám to rád dodnes (ano, právě teď). Je to po pravdě řečeno příšerný pompézní kýč maskovaný jako sebeparodie (ne naopak). Zachraňuje ho jednak neuvěřitelně skvělý Mercury, jednak těžko postižitelný milimetrový přesah za ten kýč do jiného světa. Jako taková ta pohlednicově odporná krásná krajina v pomalém, dočista archetypálním západu slunce: prospekt podřadné cestovní kanceláře i zlomek miligramu Boha v tomtéž obrázku. Kdo to tam chce mít, ten to tam má.

Kybernetičtí výtržníci

Představte si, že fotbaloví chuligáni, nespokojení s výsledkem, táhnou cizím městem. Oklamou ostrahu a rozbijí skleněné dveře ministerstva. Pak utečou. Co to je – akt mezinárodní agrese, nebo obyčejná pouliční výtržnost? Záleží na kontextu. Velmi podobný střet se právě teď odehrává v Estonsku, jen s tím rozdílem, že jde o chuligány kybernetické, nikoli fotbalové; a terčem nejsou skleněné dveře, ale webové stránky estonských státních institucí. Ruští hackeři si vzali jako záminku skandál kolem přemístění sochy Neznámého vojína a pomstili bezejmenného rudoarmejce po svém. Estonský ministr obrany Jaak Aaviksoo použil termín "kyber-válka" a označil útoky za hrozbu z hlediska národní bezpečnosti. NATO poté vyslalo do Estonska své specialisty. Estonští hackeři mezitím napodobují své ruské kolegy a trefují se do moskevských serverů, ale o tom se tolik nemluví. Kybernetická válka to ovšem není ani náhodou. Ta by vypadala docela jinak, začala by vyřazením nebo poškozením telekomunikačních sítí a pokusem zasáhnout životně důležité systémy. Ty zpravidla přímo na internet připojeny nebývají, mimo jiné právě z bezpečnostních důvodů. Bez webové stránky toho či onoho ministerstva se země – při vší úctě – pár hodin nebo dnů obejde. Bez elektrického rozvodného systému (například) těžko. Pozor tedy na velká slova: kdyby bylo opravdu zle, nebude se jich dostávat nejen panu Aaviksoo.

(Vyšlo v Ekonomu 24. 5. Hovořil jsem mezitím kvůli téže události s interviuky z rozhlasu i z televize, oba se mě snažili natlačit do předem daného schématu - že to je všechno na Putinův příkaz nebo tak nějak. Nevěřím.)

Nevím

Byli lidé vždy tak ochotní vyjádřit se suverénně k čemukoli, nebo za to může internet? Snad lze přijmout pracovní verzi, že všeználků býval dostatek vždy, ale v digitálním věku to mají snazší a jsou viditelnější. Americký radar v Brdech; Kaplického projekt Národní knihovny; globální oteplování; sestry Mauerovy z Kuřimi; a to jsou jen příklady z poslední doby. Společného mají tolik, že se o nich vede obsáhlá diskuse, která jen málo souvisí s věcnou podstatou. O té amatérští ani placení komentátoři zpravidla mnoho nevědí, často dokonce ani to málo, které by si mohli poměrně snadno opatřit z otevřených zdrojů. Jenže to by stejně nestačilo. Relevantní fakta jsou v těchto kauzách skryta hlouběji, útržkovité informace není snadné vyhodnotit, mediální obraz je pro posouzení situace nepoužitelný. Zkrátka, často je jediný rozumný postoj vyčkat, až se dozvíme více. Soudného člověka poznáte i podle toho, o čem mlčí. Pokušení nechat se strhnout davem a pronést názor je však silné – vždyť ti ostatní říkají ještě větší hlouposti! Lavina nekompetence je nebezpečná. Chytrých slov je vždy k mání méně než hloupých, ale mezi deseti hloupými výroky jeden rozumný ještě jakž takž poznáme. Najít deset rozumných ve stovce nesmyslů je daleko těžší úkol. Nezmnožujme to břemeno. Intelektuální mravnost by měla velet co nejčastěji prostě říci: nevím. Tečka.

(Vyšlo v Ekonomu 31. 5. No comment.)

Na indexu

Hm:

"Nejnověji se na indexu ocitl také Kafka, Goethe, Dostojevskij a dokonce i polský exilový autor Witold Gombrowicz."

Zajímalo by mě, kdo z těch protestujících někdy četl něco od Gombrowicze. O což nejde; za upozornění spíš stojí ta maličkost, že nebýt v seznamu povinné četby a být na indexu jsou dvě různé věci. Chce-li ministerstvo zhnusit pube/adolescentům jinou než dobrou literaturu, je to nakonec možná záslužný čin. Teď ale nehájím Giertycha (už jsem toho pro něj udělal dost :), ale ohrazuju se proti přiblbému novinářskému dryáčnictví.