Město a venkov

Štefan u oběda chválil Prahu, kde teď na půl úvazku žije - jak dobře tu fungují služby, kolik se toho ve městě děje atd. Ano, jenže je to právě jen Praha, řekl jsem mu, venkov je docela jiný; nůžky se rozevírají. Nezdálo se mu to. Pak jsem doma zapnul počítač a vykoukly na mě fotky Romana Staňka pořízené v městečku kousek za Prahou. Nepotřebují komentář. - Samosebou, aby to zašlo tak daleko, to už není typické. Většina venkova vypadá lépe. Ale hlavní město své zemi opravdu uteklo hodně dopředu, k neprospěchu obou.

Ještě k holčičce, co je o trochu větší než propisovačka

Updated: Snad jsem ten původní post měl napsat otevřeněji. Takže dodávám: <ironie>obavy těch, kdo si dělají starost o genetický fond lidstva, jsou zbytečné</ironie> - Amillia Sonja se pravděpodobně nedožije reprodukčního věku a pokud ano, bude tou dobou mít příliš mnoho starostí sama se sebou. Bude nejspíš špatně vidět, pokud vůbec. Bude mít astma a mezi jejími potížemi to nebude ta největší. Některé tkáně si totiž novorozenec už nikdy nemůže "dokončit" sám, mohou se vyvinout jedině ve spolupráci s biochemickou továrnou matčina těla. Rodiče i ji čeká těžký život - ale život. Z toho si musí každý udělat vlastní závěr dle rozpoložení, světonázoru a zkušenosti. Těm, kdo mají jasno, jest jako téměř vždy závidět. Daní za skvělý pokrok lékařských technologií během posledních řekněme sta let je narůstající počet neřešitelných morálních dilemat. A nezřízeně chlastajících doktorů.

Znova a vážně

Po víkendovém sjezdu Strany zelených se zdá, že česká veřejná diskuse o amerických základnách přejde od nezájmu k hysterii, aniž by se zdržovala mezistupni. Má to i pozitivní stránku; snad se přestane přemílat, zda bude radar rušit televizi v podbrdských vesnicích, či před jaký soud půjde americký voják, až se popere v hospodě. Namísto toho se přiblížíme – pozdě, oklikou a ze špatných důvodů, ale přece – k podstatě věci, jíž je bezpečnost. Jednak celého Západu, jednak naše. Vlastně nás k ní přivedl Vladimir Putin, když pohrozil návratem studené války. Vůdce Ruska samosebou nechce střet s USA; chce však zpět statut globální supervelmoci a toho se domůže rozhodně snáz, bude-li se soutěžit v raketách, než na poli mikročipů, mezinárodního bankovnictví a jiných aspektů hospodářské globalizace. Co si s tím máme počít my? Především musíme rozumět hře, vsadit na vlastní úsudek, ne na polopravdy a propagandu, ať přichází z Moskvy nebo z Washingtonu. Na kolektivní obraně Evropy v rámci NATO bychom se ovšem podílet měli bez vytáček; zda se bez výhrad stát součástí nám nezřetelné vojenské strategie USA, to je docela jiná otázka; a zda se leknout vyhrožování ruských generálů, to je opět jiná věc. Potřebovali bychom na to ovšem lepší a pevnější vládu, než jakou máme; ale budeme si muset poradit i tak.

(Vyšlo v Ekonomu 22. 2. Připsal jsem tam perex: O základnách nám i nadále budou lhát skoro všichni. Lámu si hlavu: Jak jsem myslel to "skoro"? - Čemu věřím já: Základny žádné sebespojenečtější země u nás nechci. Nikoli fanaticky: dám se případně přesvědčit, ale něčím pragmatickým, ne pěknými velkými slovy. Vždyť to celé je velice pragmatická zálažitost. A ještě něco: zveličujeme to. Nechce se mi věřit, že případný radar u Jinců je klíčovou otázkou globální strategické rovnováhy. Je to typický zástupný problém. Putin chce ukázat, že bez něj nejde v Evropě nic, Bush chce ukázat, že střeženým dvorkem Ameriky je celý svět, v obou zemích se schyluje k volbám. Češi se v tom plácají, protože obvyklý obojetný postoj selhává: radar buď je, nebo není, третьего пути нет. Koneckonců, i základna by byla lepší než nedůstojné pokusy vylhat se, jichž však ušetřeni určitě nebudeme.)

Zákony zachování

Tohle vede k nesmírně nepříjemným myšlenkám:

A premature baby only slightly longer than a ballpoint pen at birth was due to be sent home in the coming days from a US hospital after four months of neonatal intensive care, the hospital said on Tuesday. The Baptist Children's Hospital in Miami, Florida, said Amillia Sonja Taylor was born at 21 weeks and six days on 24 October 2006, making her possibly the most premature baby on record to survive. (...) Amillia weighed just under 283.5 grams (10 ounces) and measured 24.13 cm (9.5 inches) in length when she was born.

Holčičku tedy zachránili, vypiplali, pustili domů, happy ending. Před nějakými deseti lety by to téměř jistě bylo nemožné, o dřívejší době nemluvě - pokrok v technologiích a znalostech. Muselo to stát spoustu peněz, ale šlo přece o život dítěte, takže je nepatřičné a neslušné se o tom zmiňovat, že?

Není.

I v nejbohatším systému veřejného zdravotnictví je omezené množství peněz. I v nejbohatším a nejlépe vedeném systému se někde a nějak, zpravidla velmi implicitně, musí rozhodovat, na které pacienty se ty prostředky vynaloží a ne které ne. Tahle úvaha se nelíbí nikomu, ale strčit před ní hlavu do písku taky - mírně řečeno - nepomůže. Rubem bravurního lékařského výkonu, o jakém se píše v novinách, často bývá někdo, kdo umře dřív, než by mohl, kdyby na jeho léčbu zbylo víc peněz. Nemluvím o zlé vůli ani neschopnosti. Mluvím o ekonomii. Tu neošidíte, stejně jako nelze ukecat gravitaci.

Amillia Sonja má štěstí v neštěstí. Přišla na svět sice předčasně, zato v bohaté zemi. Pokud byla její maminka privátní pacient, pak se na ni obsah této poznámky nevztahuje. Na miliony jiných lidí, například u nás, ano. A vždycky bude.

Ale na té fotce jí to stejně moc sluší.

Jak kráčet po vodách (Finského zálivu)

Mart Laar v Praze neřekl mnoho nového.

“It is very fortunate that I was not an economist,” he says. “I had read only one book on economics – Milton Friedman’s “Free to Choose.” I was so ignorant at the time that I thought that what Friedman wrote about the benefits of privatisation, the flat tax and the abolition of all customs rights, was the result of economic reforms that had been put into practice in the West. It seemed common sense to me and, as I thought it had already been done everywhere, I simply introduced it in Estonia, despite warnings from Estonian economists that it could not be done. They said it was as impossible as walking on water. We did it: we just walked on the water because we did not know that it was impossible.”

To už tedy známe, či přinejmenším dovedeme vygooglovat. Ale co měl také říkat nového při zcela oficiální příležitosti? Mluvil přímočaře, na státníka až neomaleně. V tom tedy své pověsti dostál. Zdálo se mi, že je velmi neideologický; pragmatik, který se na doktríny neohlíží, bere si z různých myšlenkových směrů to, co se mu zrovna hodí. Oportunista; jsme zvyklí, že to je spíš nadávka, ale proč vlastně? Nechová se nabubřele. ("Nejsem otcem estonské reformy, jak tady někdo říkal. Jsem jen otcem dvou dětí.")

Nejen já jsem si všiml, že v seznamu příčin nepopiratelného úspěchu Estonska povážlivě opomíjí příslovečnou obrovskou finanční injekci z druhé strany Finského zálivu. Jenže rychlá rešerše odhalila, že v tom bych panu Laarovi povážlivě křivdil. Navzdory tomu, co jsem opakovaně slyšel od znalců, je to takhle: V letech 2002 - 2004 (Eurostat čerstvější data prostě nemá a porovnávat jednotlivé národní statistiky mi připadá ošidné) získala desítka nových členských zemí celkem 11 miliard euro přímých zahraničních investic. Na Estonsko z toho připadla 3 %, na Českou republiku (pro porovnání) 22 %. Estonsko navíc poměrně výrazně samo investuje v zahraničí. A největší příliv investic, přes polovinu, nedostává z Finska, ale ze Švédska. Neboli - o žádnou ugrofinskou solidaritu v estonském hospodářském zázraku nejde.

Kritický k Evropské unii; opakovaně připomněl, že naděje onoho spolku spočívá v malých zemích ("We are smart, we are fast, we are new.") a nepěkně hovořil o la politique agricole commune. Ale odmítl paralelu mezi EU a RVHP, připomněl, že Brusel poskytuje dostatek svobody a že se žádná národní vláda nemá na jeho direktivy vymlouvat. Vzděláním a původní profesí historik. Vzhledem dobrácký medvídek. Reálně vzato ostrý hoch.

Dva pěkné postřehy:

• "Důležité je mít v rozpočtu co nejmíň peněz. Vláda pak nemůže mít hloupé nápady."
• "Stejně vás z politiky nakonec vyhodí - každého. Tak proč předtím neudělat něco pořádného?"

Bývalý a možná budoucí estonský premiér je rozhodně zajímavý muž. Za přečtení stojí jeho životopis a nedávno započatý blog.

Updated: dodatečně mě napadlo, že u lidí jako Laar je skoro zbytečné poslouchat, co říkají při oficiálních příležitostech. Jsou jako zpěvák, který přijel zazpívat nacvičenou písničku. Důležité je, co dělají, když něco doopravdy dělají.

Má chatu, lump jeden!

Ježišmarjá. Nemá ten chlap třeba taky ještě kolo? "Spíše nenápadné, ale vzadu má sedmikolečko a na řídítkách počítač kilometrů." Jestli tohle není objednaná kampaň, tak mi tedy řekněte, co to je. Žaludky mnohých českých novinářů jsou skutečně kvalitní a odolné.

Rozhlasoví reportéři objekt popisují jako spíše nenápadnou chalupu s plechovou střechou, podkrovím a malou zahradou. "Není ale malá a pohodlně se v ní ubytuje nejméně deset lidí," informovalo rádio.

Jo, a podepsaný pod tím svěžím dílkem nikdo není. - A třeba je Čunek gauner, co já vím. Copak se to dá z téhle goebbelsovštiny poznat? Takhle ušmudlaně, nedůstojně, podrazácky někoho uštvat... to je přinejmenším stejně nízké jako součet všeho, z čeho Čunka obviňují. Nemám ho rád, ale s tímhle svinstvem bych si nezadal ani za nic.

Dohoda od nuly

Snaha prosadit v ČR rozsáhlejší zákaz kouření, podobný úpravě platné v některých západoevropských zemích, naráží stále na odpor. Připomeňme si základní liberální argumentaci proti: jde o zásah do práva soukromého vlastnictví, neboť - dejme tomu v restauraci - není na státu, ale na jejím majiteli, aby taková pravidla určoval. To je sice razantní, ale těžko obhajitelná úvaha. Platnost zákonů přece nekončí na prahu soukromého podniku. Bude-li hostinský častovat hosty zkaženým jídlem, nesmí se divit žalobě. Mluví-li stát – právem – do hygienických norem, pak mu těžko lze upřít podobné oprávnění, pokud jde o čistotu vzduchu. Jednoduše: pokud je ve společnosti o tvrdší protikuřácký zákon skutečně zájem, pak je nutné dívat se na něj jako na platné demokratické rozhodnutí, ne jako na bruselskou zvůli. Obrana tabákového dýmu se tak dostává na slabší, ale přesvědčivější obrannou linii. Zákaz není nepřijatelný nebo protiústavní, je prostě možný a otázka stojí, zda to je dobrý nápad, nebo ne. Teprve zde by měli přijít ke slovu liberálové a vážně nás upozornit, že kdo jednou přijde zakazování na chuť, ten v něm bude pokračovat. Zkrátka, je zapotřebí dohoda, v níž nebude mít nikdo nic předem za dané a samozřejmé. Arogancí a přehlížením druhých nic nezmohou ani kuřáci, ani nekuřáci.

(Vyšlo v Ekonomu 15. 2. Co mi vadí víc, zakouřená místnost, nebo zakazování? Zakouřená místnost, ovšem za předpokladu, že se to zakazování nedotýká mě. Kdyby si tohle každý nekuřák přiznal, začala by ta diskuse být reálnější. A kouř, dokonce i pozůstatky po něm nám nekuřákům opravdu vadí - kdyby tohle pochopili kuřáci, taky by to nebylo k zahození. A tak dále. Kouření škodí zdraví. Zakazování taky!)

A čo teraz? Ísť ďalej.

Bývaly časy, kdy jsem měl chuť napsat taky něco jako:

I gave up two years of my life writing about gadgets for this site. Waking up every morning at 5 AM, chewing up press releases to find the rare morsel of legitimate information, chasing down "hot tips" that ended up being photochops of iPods with reflections of genitals in the touchscreens. Oh, and the worst: fielding emails from PR parasites eager to suck away precious time in a half-hour phone meeting while the Senior Vice-President of Smoke Blowing tells me about how his company's software—based on an idea cribbed from Google—is going to change the way I look at something I didn't care about in the first place. (Inevitably, "forever.")

Jenže jsem to neuměl, neměl odvahu, bůhvíco. Víte, co je nejhorší? Teď už ani nemám tu chuť. Vjso rovno und alles ist schon egal. Ale přečtěte si to celé, stojí to za to. Jednak je to pravda, jednak je to hezká ukázka, co dělá práce technologického žurnalisty s duševní rovnováhou, integritou osobnosti a tak vůbec.

Směr Praha

Konečně se začíná mluvit jasně:

Общественное мнение в Польше и Чехии разделилось, и перспектива оказаться под прицелом российских ракет может оказаться дополнительным аргументом против военного сотрудничества с США.

A to je BBC. Něco vlastenečtějšího na .ru nemám náladu hledat. Minulý čas ovšem není na místě: ještě se nerozdělilo, teprve se rozdělí. Místní specialisté na rozdělování veřejného mínění na tom už pracují. Tak či onak, vypadá to, že nepříjemné povinnosti zaujmout jasné stanovisko se už slušný člověk nevyhne.

Mravní ohrožení dětí, právní ohrožení dospělých

Tohle je zajímavé:

Podle listu The New York Times paní učitelka Amerová čelí před soudem obvinění z mravního ohrožení dětí a může si "odnést" až 40 let ve vězení. (...) V říjnu roku 2004 poprosila svoji kolegyni, zda by z jejího počítače nemohla odeslat email svému manželovi. Nejdříve si ale odskočila na toaletu. Když se vrátila, její kolegyně u počítače nebyla, zato se kolem obrazovky utvořil chumel dvanáctiletých studentů, kteří si prohlíželi internetové stránky (údajně o účesech). Julie Amerová se pokusila stránku uzavřít, nicméně najednou se objevilo velké množství pop-up oken s pornografickým obsahem. Hambaté obrázky se pak na obrazovce objevovaly celý den, paní učitelka později prohlásila, že v počítačích trochu plave.

Článek v NYT bude za pár dní možná obtížně dostupný, ale lepší popis i rozbor případu má stejně The Register a odkazů na webu je spousta. Odpusťme si - jakkoli platnou - úvahu o bizarním americkém právním systému, jakož i řečnické otázky, zda se Amerika definitivně zbláznila. Jiný kraj, jiný mrav; víceméně podobné věci se budou stávat stále častěji i u nás a tím vyvstává závažná otázka odpovědnosti. Kde lze oprávněně argumentovat vlastní neznalostí a kde ne? Kdo má být potrestán (když už právní řád vyžaduje trest) - učitelka, její nadřízení, správce IT, dodavatel softwaru, provozovatel porna, ISP? Nikdo? Všichni? Až se do toho pustí český právní systém, shledáme, že je stejně bizarní jako americký. A navíc úplatnější.

Bill, Gorby a Perm

A znáte tu, jak píše Michail Gorbačov Billu Gatesovi? - Zní to opravdu jako začátek anekdoty, ale jde o aktuální příběh. Bývalý sovětský prezident se před několika dny obrátil otevřeným dopisem na předsedu představenstva Microsoftu. Žádá ho, aby prokuratura permské oblasti přestala stíhat středoškolského učitele Aleksandra Ponosova – a už to zase vypadá jako anekdota! Co má nejbohatší muž světa společného s učitelem z Uralu? Inu, něco přece ano: Windows. Ponosov používal při výuce nelegální kopie, do školy přišla policie, prokurátor sečetl škodu na deset tisíc dolarů a Ponosov má jít do vězení. Tomu chce Gorby zabránit. Kuriózně se neobrací na ruské orgány, ale na Billa, neboť předpokládá, že policii do školy vyslal právě Microsoft. Možná to tak je, možná ne - nejbizarnější je sám fakt, že se někdo namáhá stíhat jednoho učitele v zemi, kde se pirátské kopie Windows prodávají na každém tržišti a podle odhadů mezinárodní organizace BSA (placené převážně Microsoftem) se používají nejméně na čtyřech pětinách všech PC. Jestli Gates pomůže vytáhnout Ponosova z basy, založí pozoruhodný precedens: téhož se budou dožadovat tisíce jiných na Východě i Západě. Gates sice provozuje největší charitu na světě, ale ta se jmenuje Nadace Melindy a Billa Gatesových, nikoli Microsoft. Ponosov měl své žáky raději učit Linux.

(Vyšlo v Ekonomu 8. 2. Ještě jsem tam chtěl nějak zamontovat tu Bukurešť, ale nezbylo místo.)

Trest za naivitu

Když byl Vladimír Mlynář ministrem, měl jednu vlastnost, kterou se nápadně lišil od většiny českých politiků: mluvil bez vytáček. Na položenou otázku vždy odpověděl, i když byla nepříjemná. Nemlžil, neuhýbal. Jistě za to trochu může jeho předchozí novinářská zkušenost. Rozplizlých řečí vyslechl hodně a patrně na ně byl alergický jako my všichni, lid obecný. Ale to by nestačilo. Je to koneckonců jednodušší: mluvil a jednal tak, jak má mluvit a jednat čestný člověk. Předstírat něco takového po delší dobu je prakticky nemožné, ergo Mlynář čestným mužem skutečně je. – Taková argumentace má ovšem nulovou praktickou hodnotu. Zdání může klamat, čestný člověk může pochybit. Ale zdravý rozum a především znalost faktů o případu Testcom servis – a ta jsou dostupná snadno - říká, že pět a půl roku vězení je zcela absurdní trest. Vladimír Mlynář se provinil především naivitou. Postupoval přímočaře, tak jako přímočaře mluvil, což byla chyba. V minovém poli se rovně a se vztyčenou hlavou chodit nedá. Odvolací soud téměř jistě zkoriguje předchozí rozsudek, přesto Mlynář bez ztrát různého druhu nevyvázne. Jeho případ je varováním pro mnohé: jasně ukazuje, jak dopadne v politice ten, kdo má víc cti a hrdosti než taktiky a zákulisních dovedností.

(Vyšlo v Ekonomu 1. 2. O čí naivitě to tady píšu, o Mlynářově nebo o své? Nejsme žádní kamarádi, vlastně se moc neznáme. Vždycky jsem si ho vážil, ale vždycky mezi námi byl tak asymetrický vztah, taková vzdálenost, že o tom ani nebylo kde a jak a proč mluvit. Chápu výhrady mnohých lidí z IT byznysu proti Mlynářově působení na MICR, ale ať by tam byl kdokoli, stejně by se nezavděčil. Tenhle ministr se to aspoň všechno snažil dělat průhledně, viditelně. Taky mu teď neláme vaz nějaké spiknutí finančních a politických žraloků, ale jeden ukřivděný bývalý zaměstnanec a jedna soudkyně s názorem hodně odlišným od většiny ostatních právníků.)

Asymetrie

Číňané raketou sestřelili z oběžné dráhy ve výšce 865 kilometrů svou vlastní vysloužilou meteorologickou družicí. Západ jednak protestuje proti demonstraci vojenské síly, jednak ubezpečuje své občany, že vlastně o nic nejde, protože použitá technologie je zastaralá. Američani i Rusové dovedli stejný trik už před dvaceti lety. Ty dva pohledy jdou špatně dohromady, přesto jsou oba platné. Méně dokonalá technologie může být při konfliktu paradoxně výhodou: odborníci tomu říkají asymetrická válka. Typickým příkladem je láhev s benzínem hozená na tank; nebo boj v džungli, kde brzy navlhne běžná elektronika. Nebo primitivní, ale nezničitelný kalašnikov. Sestřelování satelitů „jako když se hodí kamenem“ do této kategorie patří. Rub asymetrie ovšem spočívá v tom, že slabší se stane silnějším jen v příznivých a spíše výjimečných podmínkách. Tank v úzké městské ulici lze zastavit Molotovovým koktejlem; když to týž partyzán zkusí na volném prostranství, je to poslední, co v životě udělá. I v asymetrické válce nakonec zvítězí hrubá síla, musí však vynaložit velké prostředky. Do skutečného nebezpečí se Západ dostane jen tehdy, pokud ve srovnání s jinou vojenskou velmocí relativně zchudne. Tento posun rovnováhy už probíhá. Jednou překročí bezpečný bod.

(Vyšlo v Ekonomu 25. 1. Dolary a zbraně je třeba sečítat v tomtéž sloupci.)

Eschatologie pro ZŠ, .nl verze

Někdy člověk pocítí doslova, co znamená fráze "nad tím mi zůstal rozum stát":

Školáci vyrobili v dílnách umírající učitelce rakev (...) Žákům prý výroba rakve nikterak nevadí, naopak. Pokud na ní zrovna nepracují, tak si hrají v jejím vnitřku a předstírají, že jsou v ponorce. Eri Van den Biggelaarová to jen sleduje a musí se tomu prý smát. Je ráda, že se s tím děti vyrovnávají tímto způsobem. Na stavbě rakve se podíleli i její vlastní potomci, kteří školu navštěvují.

Je to správné, nebo je to příšerné? Namouduši nevím, mám silný pocit nějaké nepojmenovatelné třetí možnosti a je mi smutno.

Bloguj pomalu

No vida:

“Thou shall post every day” is the most fundamental and most well known principle of blogging. Every new blogger is warned about “the” ultimate rule and is confronted with the pressure of a day going by with no new post. (...) You cannot be successful if you do not go by the rule, right? RIGHT?
Wrong. Daily posts are a legacy of a web 1.0 mindset and early web 2.0 days (meaning 12 months ago!). The pressure around posting frequency will ultimately become a significant barrier to the maturity of blogging. Here are 10 reasons why.

Neustrňme tedy v loňském majndsetu a pojďme s dobou... ani jsem netušil, jak jsem moderní! Odkaz mi poslal Štefan Vadocz, asi ví proč. (A teraz by si fakt ale už aj ty mal niečo napísať, čo povieš, Emsi? - Konec hlášení ve slovenském jazyce.)

Veselo v Bukurešti

Tohle je dobrý! Rumunský prezident Basescu vysvětlil minulý čtvrtek Billovi, že pirátství je vynikající věc:

Appearing with Gates at the opening of a Microsoft global technology center in Bucharest (...) "Piracy helped the young generation discover computers. It set off the development of the IT industry in Romania," he said. Cue sound of Microsoft PR jaws dropping.

Propána, to musel být trapas. A Basescu je v tom celkem nevinně; řekl jen nahlas a bez diplomatického protokolu, co všichni ve východní Evropě vědí. Myslel, že je vtipný a netušil, do čeho šlape. Když byl Jásir Arafát poprvé v Moskvě, pohostili ho vepřovým. To muselo koneckonců být ještě horší.