Společný jmenovatel

Nějaký tam je, ale jak ho pojmenovat? Má někdo nápad?

• ČR podepsala smír s japonskou Nomurou v případu IPB. Půjde řádově o miliardy korun. "Je to varianta blízká nule. Pro mě je důležité, že se odbourává hrozba plateb desítek miliard korun," prohlásil Tlustý.
• MD nepovolí Kapschi spustit pilotní provoz k 1. prosinci. Jisté je, že pilotní provoz 1. prosince nezačne (...). Tím je ohrožen termín spuštění ostrého provozu systému od 1. ledna 2007. Podle ministra dopravy Aleše Řebíčka však stát nemůže převzít dílo, které má právní vady. (...) Místo na původně ohlášených místech Kapsch vystavěl některé brány o několik desítek metrů vedle.
• Ministerstvo informatiky zřejmě 1. ledna neskončí. "Není žádný spěch, abychom zkracovali lhůtu a považovali za nezbytné toto projednat v době, kdy nevíme, jestli bude vláda, která bude mít důvěru parlamentu," řekl [Zdeněk Jičínský]. Zároveň ale připustil, že za vytvořením ministerstva informatiky původně stály i politické důvody. ČSSD totiž toto ministerské křeslo potřebovala pro svého tehdejšího vládního partnera US-DEU.
  

► "Cílem této služby není nic jiného než co nejrychleji nalézt nějakou firmu." Jestli tohle Ivo Lukačovič & his girls'n'boys opravdu splní, jest jejich zásluha převeliká. Zkusil jsem najít pět středně těžkých cvičných cílů, úspěšnost 80 %, dávám zatím dvojku a budu dále sledovat.

Konferenci máme za sebou

Bylo na ní přes šedesát lidí, zazněla spousta zajímavých nápadů... a já si potěšeně i zděšeně uvědomil, že práce tím neskončila, ale spíš začala. Musíme to teď všechno probrat, utřídit, dát dohromady co nejlepší sborník a rychle rozjet všelijaké následné aktivity, než se to všechno zas vytratí a rozplizne, jak to často bývá. Jak pravil Bertolt Brecht (arciť o něčem dočista jiném): obtíže hor jsou za námi, před námi jsou obtíže rovin. Fotky z konference si můžete prohlédnout zde, myslím, že atmosféra "něčeho jiného" je z nich vidět. Z pěti navržených scénářů nakonec v hlasování zvítězil ten, který jsme nazvali Pořád stejně, ale nevyvozoval bych z toho, že to bude v českém IT vypadat pořád stejně... Myslím, že právě naopak.

Nekamenovat!

Nejhorší, co můžete provést komukoli, kdo prorokuje budoucnost, je zapamatovat či schovat si jeho slova až do doby, kdy měla vstoupit v platnost. Stačí deset let a legrace je zaručena. A to nedopadl ten pan Millett ještě tak špatně. Povšimněme si: obecně předpokládal rychlejší pokrok, než jaký doopravdy nastal; naprosto se zmýlil tam, kde došlo ve vývoji k nelinearitě (terorismus a poptávka po bezpečnosti), což je ale nevyhnutelné; a nejvíc se spletl tam, kde nešlo o novou techniku, ale o nové obchodní modely. Technologie se vyvíjejí, lidé jsou pořád stejní - budoucí proroci, o tomhle přemýšlejte.

Celková cena mýtného

Neuplyne den, abychom nebyli zpraveni, co nového se děje kolem dálničního mýta. Hned slyšíme, že se to stihne; hned, že ne. Peněz se vybere dost! Málo! Smlouva s dodavatelem je výhodná! Nevýhodná! Nezákonná! Zcela legální! Sledovat ty zprávy nemá smysl, než si je přeberete, už jsou tady nové, dočista odlišné.

Zhruba to bylo takhle: proběhl tendr. Jeho zadavatel, Ministerstvo dopravy, vyhlásil vítěze. Proběhla odvolání, byla zamítnuta. Další instancí, na níž se jeden z poražených obrátil, je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ten výběrové řízení přezkoumal, nenašel na něm podstatných vad a obhájil tento svůj názor před soudem. Nyní z vlastní iniciativy otvírá kauzu znovu a chystá se na svůj předchozí závěr zaútočit, protože smlouva mezi ministerstvem a dodavatelem má dodatek, o němž ÚOHS nevěděl. Po dobu těchto tahanic se pořád stavějí mýtné brány, až na pár dní, kdy to zakázalo soudní předběžné opatření. Zdá se, že stojíme tváří v tvář směsi neschopnosti, alibismu a korupce uvnitř různých státních institucí, není však jasné, kde je ta směs jak namíchána.

Každé větší výběrové řízení je v ČR zárodkem maléru. Kdo prohraje, ten se odvolá, za pokus to stojí; a specializovaní právníci téměř vždy najdou aspoň formální chybu, první očko na punčoše, kterou lze v tom místě začít párat. Možná je protest příliš snadný a málo rizikový; možná by šlo nastavit laťku jinak, aby odvolání proti lumpárně bylo plně použitelné, ale aby se zároveň úmyslný planý poplach nevyplatil, a to citelně. Jenže taková úvaha je k ničemu, protože by vznikl jen další zneužitelný právní institut.

Cynici snadno dojdou k závěru, že režie některých státních zakázek po započtení souvisejících ztrát pravděpodobně přesahuje cenu těch zakázek po započtení úplatků. Pokud se mýto nezačne v lednu vybírat, vstoupí otázka možného předražení mýtného systému do zcela nového světla. S tužkou, papírem a zdravým rozumem, který lze nahradit či doplnit jedním semestrem ekonomie, jasně vychází, že rozestavěný systém je třeba dodělat tak, jak je, pokud možno v termínu. Případné viníky čehokoli lze hledat, dopadnout a pozavírat až potom. Utopené náklady už stejně nikdo zpátky nedostane. Zejména pokud do nich započteme externality, k nimž nevyhnutelně patří rostoucí ztráta důvěry v Českou republiku jako ve fungující zemi. Taková tvrzení se zpravidla míní jako bonmot, je však na čase začít je brát doslova – a neuvažovat jen o pocitech velkých bossů a zahraničních investorů, ale o rozpoložení doslova každého občana.

(Vyšlo v Ekonomu 23. 11. Občas se někde něco zvrtne, ale kdy u nás naposled proběhlo velké výběrové řízení bez obtíží? Plané poplachy se nedají odlišit od reálných. Neřešitelné; buď zavést drakonickou diktaturu, nebo vyměnit větší část obyvatelstva.)

► Ztrácím přehled o dění v hardware. Dodnes jsem například - jistě mimo mnohého jiného - neslyšel o "fyzikální kartě" a když mi zmínka o ní dorazila do života v tiskové zprávě Asusu, myslel jsem, že to je nějaký neuvěřitelně blbý překlad. Není.

► Tak jsem to vypnul. Ehm... nechce mi třeba někdo napsat, že to je škoda?

► Koukám, že z moci úřední skončil jeden názvoslovný spor, který pamatuju od dětství a vlekl se jistě mnohem déle: Česká dolina ve Vysokých Tatrách se definifivně jmenuje Ťažká. Nejde o žádný národnostní spor, ale o nápravu dávného slovensko-polského přeslechnutí: "Ako sa volá táto dolina?" - "Ciężka." Je to tedy v pořádku, ale otázka, zda měnit vžitá špatná jména, je obecně vzato neřešitelná. Kolumbus byl taky v Indiích a říká se tam tak dodnes.

Čtenáři nám píší

Článek o naší konferenci na Aktuálně.cz. Pobavila mě reakce čtenáře: "I když firmy jako Microsoft (už podle názvu) asi do světa špičkové a hlavně velké IT nevidí, nemluvě o fanoušcích amatérského software (Linux, Open source)." - Správně! Jak říkal ve svých lepších časech Jiří Suchý: Když si to s někým rozházet, tak s každým.

Verkeersbordvrij!

Padesátitisícové nizozemské město Drachten je verkeersbordvrij neboli se snaží obejít bez dopravních značek, semaforů, zeber a jízdních pruhů. "Drž se vpravo Dej přednost zprava (velmi trapná chyba v překladu, díky za upozornění!)" a "Když budeš překážeš, odtáhneme ti auto" jsou prý jediná uznávaná pravidla. Konšelé se řídí znamenitou ideou, že bez předpisů budou lidé dávat větší pozor. Překvapivě vstřícný - kam se poděla německá vášeň pro explicitní řád? - článek z Der Spiegel zde, diskuse na Slashdotu zde. Nemůžu se dočkat, až to někdo v touze po důkladném zviditelnění zkusí u nás. Velikostí by odpovídala tak Jihlava nebo Teplice.

Wie heißt das auf deutsch?

V neděli musel pod tlakem představenstva odstoupit z funkce generálního ředitele německého Telekomu pan Kai-Uwe Ricke, pokračovatel rodinné telekomunikační dynastie a vůbec velmi zajímavá postava světové manažerské scény. Zlomil mu vaz, jak to bývá, dlouhodobější pokles akcií a jeden výrazně špatný kvartál. Vystřídal ho ambiciózní, nebývale rychle povyšovaný pan René Obermann, který dosud řídil T-Mobile. Dají se tudíž čekat změny v politice nejvlivnější evropské telekomunikační společnosti, možná přehodnocení jejích majetkových účastí ve střední a východní Evropě. Obchodní svět je z toho auf. A u nás se o tom skoro nepíše a nemluví.

Zvláštní, ale typické. Žijeme na zápraží třetí největší světové ekonomiky, ale staráme se o ni pramálo. Německo je nejen pro průměrného českého zaměstnance, ale i pro většinu podnikatelů a manažerů zemí, kde se hraje špatný hokej a dobrý fotbal, kde mají velké slovo odbory, kde obchody mají nařízeno zavírat neprakticky brzo… a to je tak všechno. Pak snad ještě ty meďáky, bavoráky a audiny… Většinou nejde jen o zjednodušený pohled, ale o nesmyslné přezírání toho, co je pro nás životně důležité. Mimochodem, nejen hospodářsky: na mapě světa se nezměnilo nic, stále žijeme a budeme žít v geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem, ať to bereme vážně nebo ne – ale to je zas jiná písnička, která se dosud až příliš často hrála do pochodu.

Jedna správně rozpoznaná mezera na německém trhu může uživit řadu českých – a na místní poměry velkých – firem. Jeden dobře sjednaný kontrakt v Německu může otevřít dveře k mnoha dalším. Německý trh je pro české dodavatele daleko přístupnější než třeba americký. Nejeden jiný národ by takové sousedství, takovou polohu vedle obra pokládal za výhru, za největší možné aktivum. Hýčkal by si takovou výjimečnou příležitost. My děláme opak. Dnešní generace českých elit jen zřídkakdy umí dobře německy. Nedává své děti „na handl“, jak to bylo běžné za první republiky, nečte Frankfurter Allgemeine a Handelsblatt, nepřemýšlí o Německu jako o zásadní příležitosti. Jména Ricke a Obermann u nás málokomu něco řeknou – na rozdíl třeba od Billa Gatese nebo Jacka Welche.

Samosebou, ekonomika je globální. Ale Německo, které je nám i kulturně, způsobem myšlení a práce, daleko bližší než anglosaské země či dokonce Asie, je nejdostupnější součástí toho glóbu. Přes něj vede cesta dál. Do světa se létá přes Frankfurt – nejen doslova.

(Vyšlo v Ekonomu 16. 11. Tohle asi nikomu vadit nebude, lidí s protiněmeckými předsudky je sice hodně, ale k webu se většina z nich nedostane. Názor na česko-německé vztahy je, řekl bych, silně korelovaný jednak s věkem, jednak se sociálním postavením. Nebo se pletu? Uvidíme.)

► V učebně, kde každou středu večer přednáším, jsou radiátory ústředního topení už od půlky října zapnuté naplno. Rukojeti ventilů někdo buď ukradl, nebo úmyslně odnesl. Opravu jsem reklamoval, zatím marně. Jediný způsob, jak zjednat v místnosti přijatelnou teplotu, je otevřít okna. Vysoká škola ekonomická?

Okraj propasti

Když vsetínský starosta pan Jiří Čunek vystěhoval z města několik romských rodin, neudělal nic, co by bylo v Česku nové. Jako první však pochopil, že se nemusí stydět, naopak. Poté – nedopusťme se zde chyby post hoc ergo proper hoc, i když to hodně svádí; ale dokázat to nelze – byl zvolen senátorem a má šanci stát se předsedou své politické strany. Je z něj populární a úspěšný muž. Tolerance většiny k netolerantnímu zacházení s menšinami zřetelně roste. Přestože v Evropě snad není země, kde by problémy s menšinami byly zanedbatelnější než právě u nás.

Než vzkřikneme slovo rasista, bude dobré se zamyslet. Co má dělat městská samospráva tváří v tvář nepřizpůsobivé části obyvatel, s níž se ostatním žije těžko? Možností je málo, nejběžnější spočívá v tom, že starosta a zastupitelé zavřou oči. Vyhnou se tak obvinění z rasismu a porušování lidských práv, neudělají však nic pro zlepšení poměrů v obci. Co zkusil pan Čunek, to slušný člověk pochopit může a má, ač souhlasit nesmí.

Chyba není v tom, že město netoleruje neplatiče nájemného. Chyba je v tom, že pro skutečné řešení udělal pan Čunek doslova méně než nic – připustíme-li, že svět nekončí na hranici Vsetína. Postavit někoho do nezvládnutelné situace, byť by to na papíře bylo stokrát spravedlivé, je veliká hloupost. Z menšího problému se tak vyrábí větší, dražší a nebezpečnější. Vypukne však jindy a jinde, ne brzy a ve Vsetíně. Obvinění z rasismu vůbec není zapotřebí, stejně je zřejmé, že pan Čunek jednal špatně.

Nucené přestěhování skutečným lumpům neublíží. Ti se přizpůsobí, dovedou využít a zneužít vše, co většinová společnost dává i nedává k dispozici. To je nejviditelnější část menšiny, zhruba vlastně jediná viditelná. Pak jsou četní ti, kdo se cítí ve světě úřadů, sporožirových účtů a psaného zákona zmateni a ztraceni. Takové srazí odsun z okraje, kde jakžtakž přežívali, dolů do propasti. Už se nevyhrabou z dluhů, z neporozumění, z odmítnutí většinových hodnot, z cesty do kriminálu. Konečně mohli být mezi odsunutými i plně adaptovaní lidé, kteří se svezli třeba kvůli oddanosti rodině. Těm se zle ukřivdilo.

Budiž, co tedy dělat? Prostá a těžká věc: vymáhat zákon, ale vždy individuálně, nikdy skupinově. Zvažovat nápravná opatření ne podle toho, zda se budou líbit sousedům nebo naopak pražským liberálním intelektuálům; ale podle toho, jaké výsledky pravděpodobně přinesou - prohloubí o něco propast, nebo ji maličko zasypou? Pěkné, ale senátorem vás za to nezvolí ani náhodou.

(Vyšlo v Ekonomu 9. 11. Pan Čunek, ohraná písnička; snad mě omlouvá, že jsem se na to zkusil podívat trochu jinak. Diskutovat o Romech je těžké, protože do pěti minut jedna strana začne křičet "rasisti ven!" a druhá "zkuste vedle nich bydlet, vy pseudohumanisti", přičemž je pravda sice oboje, ale nikam to nevede. Přes tento mrtvý bod je třeba se dostat.)

Bílá místa

Na Aljašce jsem nikdy nebyl. Ze Švédska jsem viděl jen dvě netypická města na jihu. Kdybych se jednou v neděli v Seattle dal přemluvit k půldennímu výletu do Vancouveru a nešel si raději číst, mohl bych si teď vybarvit celou Kanadu. A tak dále. Ale přesto, je to zábavná hračka. A ukazuje, že je pořád kam cestovat.

create your own visited countries map
or vertaling Duits Nederlands

Konference Inside se blíží

Konečně se mi podařilo dát dohromady vše potřebné pro naši tak trochu jinou konferenci a spustili jsme také její blog. Začínám se na tu akci docela těšit! Nemá smysl, abych ji tu popisoval znova, prohlédněte si ty odkazy sami... a předplatitelé mají slevu :)

Myšlenky se nezakazují

Ministerstvo vnitra minulý týden zakázalo Komunistický svaz mládeže. Plynou z toho dvě věci. Za prvé, až budete zakládat skutečnou podvratnou organizaci, která chce vyhodit do povětří Národní divadlo, provést světovou revoluci a podobně, nechte si to prostě pro sebe, nepište to do stanov ani na web – vnitro vás pak nechá na pokoji. Za druhé, paragraf čtyři zákona 83/1990 Sb. není ozdobou českého právního řádu.

Levičáci, zejména rozpuštění komsomolci sami, budou křičet – vlastně už křičí – o nedemokratickém zacházení, ale o to tu nejde. Žádná společnost neposkytuje rovná faktická práva všem a vždy. Existují praktické meze tolerance, nepřesné, nespravedlivé a nezbytné. Potloukat se o půlnoci temnou ulicí a nahlížet do zaparkovaných aut je perfektně legální činnost, ale bude-li vás přitom málo vlídně legitimovat policejní hlídka, není na místě tvrdit, že porušuje vaše lidská práva. Praxe má v tu chvíli přednost před teorií.

KSM provokuje, je to jeho raison d’être. A většinová společnost se vyprovokovat nechala. Rozpuštění výnosem ministerstva vnitra je výhra mladých komunistů, nikoli prohra. Bude soud, Komsomol nakonec změní stanovy a obnoví činnost, bude vlivnější než dřív. Jistě, zákon je zákon, ale i v jeho rámci se mohou státní orgány chovat pružně a rozumně. Především by však bylo žádoucí ten paragraf 4 zrušit a přibrat k němu paragrafy 260 a 261 trestního zákona o „podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka“. Zakazovat a trestat se mají činy, ne myšlenky.

Komsomolci nejsou důležití. Jsou mladí a svérázně se baví. Až jim bude třicet, budou z nich právníci, manažeři, politici – vůbec ne nutně jen levicoví! – , úředníci, podnikatelé. Odpovídá to jejich vzdělání a převážně středostavovskému původu, odpovídá to normálnímu vývojovému cyklu evropského levicového radikála: od trička s Guevarou k obleku od Armaniho. Se skutečnou dělnickou mládeží to mimochodem nemá nic společného, ta z větší části buď drží ústa a krok a pracuje někde v ochrance v supermarketu; anebo, z mnohem menší části, si ta ústa otvírá - v maskáčích, bomberu, s vyholenou hlavou a nunčakem v kapse.

Zákaz Komsomolu také není důležitý – sám o sobě. Je však důkazem malého sebevědomí české demokracie, která si musí pomáhat mocensky tam, kde by stačil klid a nadhled. A ještě jedna věc: ozvěna toho zákazu může někde v temném koutě společnosti probudit síly, které by bylo opravdu lépe nechat spát.

(Vyšlo v Ekonomu 26. 10. Vyvěšuju to zde opožděně oproti obvyklému rytmu, tím "minulým" týdnem, o němž je výše řeč, je už předminulý. Před týdnem mi to připadalo jako dobré téma. Dnes se mi už zdá, že na tom vůbec nezáleží. Staré noviny. I když - svět ten zákaz odsuzuje...)