Když mám na vybranou, vždy volím méně formální přístup. Raději tykám než vykám. Oblek nosím, jen když je to opravdu nutné a kravatu vážu, jen když je to ještě nutnější.
Respektuju, že občas to nutné je. Guth-Jarkovský je dnes legrační, ale pořád a nejen v otázkách etikety platí: abyste pravidla směli porušovat, musíte je znát. Trochu mě baví a trochu přivádí do rozpaků studenti, kteří mi na zkoušce sami podávají ruku jako první. A představují se: já jsem pan XY.
Oblek ovšem mívají pěkný a kravatu s pěkně utaženým windsorským uzlem. Já džínsovou košili a manšestráky.
31. ledna 2010
29. ledna 2010
iPad: ano
iPad si koupím, jako důvod by mi stačily aplikace Evernote a Instapaper, dva z mých základních pracovních nástrojů: tohle je pro ně ideální hardware. Dalším důvodem je častý pobyt v zawifinovaných prostorách včetně vlastního bytu: tedy web a možná mail, i když od psaní na soft klávesnici si moc neslibuju. Příjemné překvapení je, že na tom poběží iWork, pro tabulky a prezentace to bude užitečné, pro texty asi moc ne. Stanza se bude taky hodit a pevně doufám, že tam bude co nejlepší PDF prohlížeč, pokud možno s možností anotací - tedy vlastně Preview z Mac OS. Hardware, který tam někomu chybí, mně nechybí, naopak. Nevím, proč by tam měl být foťák, nepotřebuju tam telefon a tím pádem ani nechci 3G. Jsem taky rád, že pověsti o rozchodu s Google se přinejmenším zatím nepotvrdily.
Chápu, že hodně lidí iPad zklamal. Je málo šokující, vlastně nepřináší nic, co bychom neznali. Ale to teprv přijde, s časem, s aplikacemi, s vyššími verzemi. iPod byl kdysi taky jen další MP3 přehrávač a neuspěl přes noc. Myslím, že kouzlo téhle věci bude v detailech - jak je to u Apple zvykem.
Velká chyba je, že iTunes Store je pro ČR stále z větší části zavřený, což se téměř jistě bude týkat i knížek - ledaže by se ledy konečně hnuly, jak se o tom občas šeptá.
Můj tablet snů je ovšem jiný. Měl by mít víceméně zázračný displej, protože bych chtěl, aby se dal přepínat mezi třemi režimy: normální aktivní pro běžnou práci, e-ink pro čtení knížek a průhledný režim pro skenování a rozšířenou realitu. Nečekám, že bude k dostání letos nebo napřesrok, takže nákup iPadu je zatím ospravedlnitelná investice.
Pro vás třeba ne. Pokud nepracujete s útržky informací, které si musíte nějak třídit a procházet (dvě výše jmenované aplikace), pokud už něco od Apple nepoužíváte, pokud nemáte rádi iTunes... iPad neosloví každého a těžko se stane takovou prodejní bombou jako iPhone.
Apple se cílevědomě stává hlavním světovým uzlem prodeje digitálního obsahu: hudby, filmů, aplikací a nově tedy knih. Stále častěji asi budeme svědky toho, jak ti, kdo nemohou Apple porazit, se s ním budou muset spojit - jsem velmi zvědav na další kroky Amazonu. Protože to je on, nikoli Google nebo dokonce Microsoft, proti komu teď Apple stojí.
Zajímavé názory k fenoménu iPad:
Chápu, že hodně lidí iPad zklamal. Je málo šokující, vlastně nepřináší nic, co bychom neznali. Ale to teprv přijde, s časem, s aplikacemi, s vyššími verzemi. iPod byl kdysi taky jen další MP3 přehrávač a neuspěl přes noc. Myslím, že kouzlo téhle věci bude v detailech - jak je to u Apple zvykem.
Velká chyba je, že iTunes Store je pro ČR stále z větší části zavřený, což se téměř jistě bude týkat i knížek - ledaže by se ledy konečně hnuly, jak se o tom občas šeptá.
Můj tablet snů je ovšem jiný. Měl by mít víceméně zázračný displej, protože bych chtěl, aby se dal přepínat mezi třemi režimy: normální aktivní pro běžnou práci, e-ink pro čtení knížek a průhledný režim pro skenování a rozšířenou realitu. Nečekám, že bude k dostání letos nebo napřesrok, takže nákup iPadu je zatím ospravedlnitelná investice.
Pro vás třeba ne. Pokud nepracujete s útržky informací, které si musíte nějak třídit a procházet (dvě výše jmenované aplikace), pokud už něco od Apple nepoužíváte, pokud nemáte rádi iTunes... iPad neosloví každého a těžko se stane takovou prodejní bombou jako iPhone.
Apple se cílevědomě stává hlavním světovým uzlem prodeje digitálního obsahu: hudby, filmů, aplikací a nově tedy knih. Stále častěji asi budeme svědky toho, jak ti, kdo nemohou Apple porazit, se s ním budou muset spojit - jsem velmi zvědav na další kroky Amazonu. Protože to je on, nikoli Google nebo dokonce Microsoft, proti komu teď Apple stojí.
Zajímavé názory k fenoménu iPad:
18. ledna 2010
Miska
-Pořezal ses?
-Jen trochu.
Cucám si prst.
-Dej si na to kysličník.
Vybírám z výlevky střepy.
-Je jí škoda.
-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.
Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.
-Stejně je jí škoda.
-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?
-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.
-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.
-Já nevím, jestli je to správná úvaha.
-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?
Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.
-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.
-To by ti pěkně poděkovali.
Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.
Jenže sklo je navěky.
Možná se učíme špatnou ekonomii.
Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.
-Jen trochu.
Cucám si prst.
-Dej si na to kysličník.
Vybírám z výlevky střepy.
-Je jí škoda.
-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.
Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.
-Stejně je jí škoda.
-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?
-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.
-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.
-Já nevím, jestli je to správná úvaha.
-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?
Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.
-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.
-To by ti pěkně poděkovali.
Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.
Jenže sklo je navěky.
Možná se učíme špatnou ekonomii.
Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.
11. ledna 2010
Vzkaz do Antarktidy
Dovedl bych pochopit, že Dopravní podnik ani po navýšení rozpočtu pořád ještě nemá dost peněz, že má dražší vstupy a tak dále. Dovedl bych pochopit, že na síti pražské MHD je co optimalizovat, že některé spoje jsou nadbytečné a v některých případech se delší interval snese (což se ale rozhodně netýká metra v odpolední špičce). Souhlasím s tím, že by se víc měly využívat městské vlaky.
Zásadní problém však spočívá v aroganci představitelů města. Změny v dopravě se dotknou nejen nás, kteří v Praze bydlíme, ale také spousty dalších lidí, kteří sem dojíždějí pracovat. A nejen těch, kdo se bez MHD neobejdou, ale i řidičů, protože automobilů na ulicích po zhoršení veřejné dopravy zas přibude. Takže by bylo správné, kdyby někdo z magistrátu vybavený příslušnou odpovědností, zajisté nejlépe primátor, vhodnou formou jasně řekl minimálně toto: milí občané, asi vás to nepotěší, ale my musíme udělat taková a taková opatření z těch a těch důvodů, rádi si k tomu poslechneme vaše názory a námitky, půjde-li to, zkusíme k nim přihlédnout, nepůjde-li to, pak promiňte, musí to být, my se hlásíme k odpovědnosti za rozhodnutí, za nímž si stojíme.
Jenže namísto otevřeného sdělení se o plánovaných změnách v MHD dovídáme díky úniku informací do novin. Nebýt toho, zjistili bychom to nejspíš, až by chlapíci v dodávkách vyjeli přelepovat jízdní řády. Podobně tomu bylo i s omezením rychlosti na čtyřproudovkách. Podobně tomu bylo a je s územním plánem.
To vše uprostřed miliardového finančního skandálu, jenž se trapnou shodou okolností také týká veřejné dopravy. Primátor je v Antarktidě a kdyby tam byli i jeho podřízení, komunikaci občanů s nimi by to už nezhoršilo. Začínám věřit, že opravdu nechápou situaci a věří, že se takhle mohou chovat donekonečna.
A co hůř, zatím to vždycky dopadlo tak, že se v tomhle ohledu nemýlili.
Zásadní problém však spočívá v aroganci představitelů města. Změny v dopravě se dotknou nejen nás, kteří v Praze bydlíme, ale také spousty dalších lidí, kteří sem dojíždějí pracovat. A nejen těch, kdo se bez MHD neobejdou, ale i řidičů, protože automobilů na ulicích po zhoršení veřejné dopravy zas přibude. Takže by bylo správné, kdyby někdo z magistrátu vybavený příslušnou odpovědností, zajisté nejlépe primátor, vhodnou formou jasně řekl minimálně toto: milí občané, asi vás to nepotěší, ale my musíme udělat taková a taková opatření z těch a těch důvodů, rádi si k tomu poslechneme vaše názory a námitky, půjde-li to, zkusíme k nim přihlédnout, nepůjde-li to, pak promiňte, musí to být, my se hlásíme k odpovědnosti za rozhodnutí, za nímž si stojíme.
Jenže namísto otevřeného sdělení se o plánovaných změnách v MHD dovídáme díky úniku informací do novin. Nebýt toho, zjistili bychom to nejspíš, až by chlapíci v dodávkách vyjeli přelepovat jízdní řády. Podobně tomu bylo i s omezením rychlosti na čtyřproudovkách. Podobně tomu bylo a je s územním plánem.
To vše uprostřed miliardového finančního skandálu, jenž se trapnou shodou okolností také týká veřejné dopravy. Primátor je v Antarktidě a kdyby tam byli i jeho podřízení, komunikaci občanů s nimi by to už nezhoršilo. Začínám věřit, že opravdu nechápou situaci a věří, že se takhle mohou chovat donekonečna.
A co hůř, zatím to vždycky dopadlo tak, že se v tomhle ohledu nemýlili.
10. ledna 2010
Rytmus (života)
Dávné zemědělské společnosti žily v cyklickém čase. Neměly myšlenkový ani faktický aparát umožňující plánovat a řídit dále než rok dopředu.
Moderní demokracie žijí v cyklickém čase volebních období. Korporace žijí v cyklickém čase finančních roků, ne-li kvartálů. Za tento časový horizont dovedeme (ovšem velmi nepřesně) uvažovat, málokdy však jednat.
Přimět se k účinnému dlouhodobému plánování je velmi těžké. Zkušenost nám říká, že během pár let se svět kolem nás tak jako tak změní natolik, že se našim dnešním záměrům vysměje. To je velmi často pravda. Druhá věc je, že většinou dáváme přednost okamžitému užitku před časově vzdáleným, tedy bereme v úvahu diskontní sazbu (banky Život, Vesmír a Vůbec). I to je zpravidla v pořádku.
Zdá se, že během posledních řekněme padesáti let jsme se tady na Západě naučili tomu okamžitému užitku přičítat ještě větší váhu než dříve. Může být, že s tím šeredně narazíme. A ne, vůbec teď nemluvím jen o globální změně klimatu. Těch způsobů, jak narazit, je hodně. Hodně by nám asi pomohlo přejít na rytmus normálně fungující rodiny: cyklický čas střídání generací.
Jenže - prosaďte něco tak zpátečnického.
Moderní demokracie žijí v cyklickém čase volebních období. Korporace žijí v cyklickém čase finančních roků, ne-li kvartálů. Za tento časový horizont dovedeme (ovšem velmi nepřesně) uvažovat, málokdy však jednat.
Přimět se k účinnému dlouhodobému plánování je velmi těžké. Zkušenost nám říká, že během pár let se svět kolem nás tak jako tak změní natolik, že se našim dnešním záměrům vysměje. To je velmi často pravda. Druhá věc je, že většinou dáváme přednost okamžitému užitku před časově vzdáleným, tedy bereme v úvahu diskontní sazbu (banky Život, Vesmír a Vůbec). I to je zpravidla v pořádku.
Zdá se, že během posledních řekněme padesáti let jsme se tady na Západě naučili tomu okamžitému užitku přičítat ještě větší váhu než dříve. Může být, že s tím šeredně narazíme. A ne, vůbec teď nemluvím jen o globální změně klimatu. Těch způsobů, jak narazit, je hodně. Hodně by nám asi pomohlo přejít na rytmus normálně fungující rodiny: cyklický čas střídání generací.
Jenže - prosaďte něco tak zpátečnického.
6. ledna 2010
Kdo kolik dává
Američané prý dávají na charitu v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíc ze všech národů na světě - 300 miliard dolarů ročně. Čtvrtina z toho připadá na korporace, velmi bohaté individuální dárce a soukromé nadace, tři čtvrtiny na ostatní. Průměrná rodina daruje ročně dva tisíce dolarů.
To je třicet šest tisíc korun.
Chudší dávají větší část svého příjmu než bohatší. Konzervativci víc než liberálové. Největším příjemcem darů jsou církve.
Francouzi darují třikrát méně, Němci sedmkrát méně, Italové čtnáctkrát méně: i to je pořád dva a půl tisíce korun. U nás to podle údajů vyhrabaných z ČSÚ a MF vychází kousek pod tisíc korun na rodinu. Ochota dávat asi klesá s klesajícím HDP na hlavu a s rozsáhlejším systémem státního sociálního zabezpečení, tedy i vyššími daněmi - zní to logicky, ale ani z těch několika málo uvedených bodů nevychází navržená korelace úplně přesvědčivě.
Uvedené čísla vesměs pocházejí z období před začátkem krize. Ta dobročinnosti nejspíš neprospěje. Je taky otázka, nakolik jsou citovaná data spolehlivá a jak to kdo vlastně počítá. Třeba to někoho pobídne k rešerši.
To je třicet šest tisíc korun.
Chudší dávají větší část svého příjmu než bohatší. Konzervativci víc než liberálové. Největším příjemcem darů jsou církve.
Francouzi darují třikrát méně, Němci sedmkrát méně, Italové čtnáctkrát méně: i to je pořád dva a půl tisíce korun. U nás to podle údajů vyhrabaných z ČSÚ a MF vychází kousek pod tisíc korun na rodinu. Ochota dávat asi klesá s klesajícím HDP na hlavu a s rozsáhlejším systémem státního sociálního zabezpečení, tedy i vyššími daněmi - zní to logicky, ale ani z těch několika málo uvedených bodů nevychází navržená korelace úplně přesvědčivě.
Uvedené čísla vesměs pocházejí z období před začátkem krize. Ta dobročinnosti nejspíš neprospěje. Je taky otázka, nakolik jsou citovaná data spolehlivá a jak to kdo vlastně počítá. Třeba to někoho pobídne k rešerši.
5. ledna 2010
Slepice a vejce
Politici jsou zkorumpovaní, zní hlas lidu. A má samozřejmě pravdu. Ale: Zajímalo by mě, kdo z těch nadávajících by se na jejich místě choval stejně.
Mnozí ne. Mnozí ano. Zloděje - nebo ne - dělá teprve možnost volby.
Víc by bylo těch, kteří by odolali. Politika přitahuje speciální druh lidí, patrně náchylnějších nebo méně citlivých k nemorálnímu chování. Ale zároveň z nich takové lidi dělá.
Mnozí ne. Mnozí ano. Zloděje - nebo ne - dělá teprve možnost volby.
Víc by bylo těch, kteří by odolali. Politika přitahuje speciální druh lidí, patrně náchylnějších nebo méně citlivých k nemorálnímu chování. Ale zároveň z nich takové lidi dělá.
4. ledna 2010
Velikonoční ostrov
Příběh Velikonočního ostrova, jak jej vypráví Jared Diamond v Kolapsu, je v lecčem nepříjemně povědomý. Dnes si v souvislosti s ostrovem vybavíme hlavně podivné sochy moai a také jeho nesmírnou opuštěnost - k nejbližší pevné zemi je víc než dva tisíce kilometrů. Ostrov je malý, měří 170 km2, dnes na něm bydlí asi 5000 lidí, kteří se živí hlavně turistickým ruchem.
Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).
Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.
Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.
Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.
Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).
Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.
Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.
Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)