“Jedno Mojžíšovi neodpustím. Čtyřicet let nás vodil po poušti, aby nás nakonec přivedl na jediné místo na Středním Východě, kde není ropa,” řekla prý někdejší ministerská předsedkyně Izraele paní Golda Meirová - a jestli to neřekla, je to aspoň dobře vymyšleno. Doslova vzato to pravda není, hned dva sousedé Izraele, Jordánsko a Libanon, také žádné přírodní bohatství nemají. Moderní dějiny tamního regionu by však jistě vypadaly jinak, kdyby jejich pohonnou látkou nebyla právě ropa. Mojžíšova chyba spočívá spíš v tom, že svůj lid zavedl do tak třaskavého sousedství, kde se dnes kříží zájmy celého světa. Protože nejzávažnějším soudobým problémem lidstva - ač by se kandidátů na takový titul našlo dost - je opravdu energetika. Kdo nevěří, ať si zajede k benzínové pumpě a podívá se na ceny. A uvědomme si, že to je teprve nesmělý začátek dlouhodobého a nezvratného trendu.
Nedávné šedesátileté výročí Státu Izrael je třeba posuzovat i ve světle boje o zdroje. Kde by byli Palestinci se svými oprávněnými nároky prosazovanými neoprávněnými prostředky, kdyby je po desetiletí nefinancovali Saúdové? A koho by hořký souboj židovské pravdy s arabskou pravdou zajímal, nebýt strategické důležitosti Středního Východu?
Aniž by to vyvolalo ve světě příliš velkou pozornost, Izrael se teď pokouší o něco velmi důležitého a vtipného. Cílem vládního projektu Lepší místo je vyvinout plně použitelný elektromobil a zřídit v zemi hustou síť dobíjecích stanic - počítá se s půl milionem. Izrael je světová technologická velmoc, tento náročný záměr tedy nelze podceňovat. V důsledcích by mohl značně snížit závislost země na ropě. Jen Izraele, nebo celého západního světa? Kdyby za deset dvacet let nastalo i to druhé, poklesla by hospodářská relevance ropných států na přijatelnější úroveň. Ani na jaderné strašení by jim možná nezbyly peníze. Nebojujme o jejich zdroje, obejděme se bez nich! Velkým obloukem by se tak ulámalo pár hrotů i palestinskému konfliktu. Bylo by to o mnoho lepší řešení než cokoli z toho, co se děje dnes od Gazy po Basru.
(Vyšlo v deníku E15 14. května. "Jak se dostala naše ropa pod jejich písek?")
29. května 2008
23. května 2008
Nestrannost (Malá včerejší příhoda)
“Petr Koubský, dobrý den.”
“Dobrý den, tady XY, Český rozhlas - Radiožurnál. Máte na mě chvilku?”
“Jistě.”
“Rádi bychom s vámi udělali krátký rozhovor na téma návštěvy pana Ballmera v Praze. Víte, já se v té problematice moc nevyznám a potřebovala bych si s vámi napřed ujasnit, na co se ptát.”
To není úplně běžný postup, ale stává se to. Budiž.
“Prosím.”
“Tak tedy - nakupuje státní správa hodně od Microsoftu?”
“Ano. Když vezmete veřejnou správu jako celek, pak je určitě největším zákazníkem Microsoftu u nás.”
“A není to moc drahé? Existují jiné možnosti?”
“Jak v čem, třeba u databází docela určitě. Operační systémy a kancelářské programy lze taky často nahradit - třeba Linuxem a nějakým volně dostupným kancelářským balíkem.”
“Takže stát zbytečně utrácí, když nakupuje u Microsoftu.”
“To není tak jednoduché. Pořizovací cena softwaru je jen kousek z celkové ceny jeho provozu. Musíte připočítat náklady na instalaci, na údržbu, školení uživatelů, řešení havárií a kdeco dalšího. To je vesměs lidská práce a ta je drahá. Většinu těch peněz ostatně nedostane Microsoft, ale nějaká jiná firma, která ty služby dělá. Taky jde o množstevní slevy a ochranu předešlých investic. Řešení s Linuxem a řešení s Windows při dlouhodobém provozu většinou vyjde na zhruba stejné peníze. Když je hodně velké. Třeba v malé firmě by se to počítalo trochu jinak.”
“Zhruba stejné. Ale s tím Linuxem by to přece jen bylo o trochu levnější?”
“Nevím. Bez spousty dalších informací na tohle neumím odpovědět.”
“A jak je to jinde v Evropě?”
“Podobně jako u nás, v některých zemích je těch linuxových systémů víc, v některých velice málo. Mám ty státy vyjmenovat?”
“Ne, to mi stačí. Víte co, já si musím ještě rozmyslet, jestli ten rozhovor vlastně chceme. Zavolám vám za chvíli, ano?”
“Prosím. Na shledanou.”
Za deset minut:
“Dobrý den, tady XY, mluvili jsme spolu před chvilkou. Pane Koubský, já se tady poradila s kolegyní a rozhodly jsme se, že ten rozhovor s vámi dělat nebudeme. Ona by to byla taková reklama Microsoftu.”
“Reklama? Ale to, co jsem vám popsal, je realita.”
“Snad ano, ale vysílat to nebudeme. Tak někdy příště. Na shledanou.”
Na shledanou...
“Dobrý den, tady XY, Český rozhlas - Radiožurnál. Máte na mě chvilku?”
“Jistě.”
“Rádi bychom s vámi udělali krátký rozhovor na téma návštěvy pana Ballmera v Praze. Víte, já se v té problematice moc nevyznám a potřebovala bych si s vámi napřed ujasnit, na co se ptát.”
To není úplně běžný postup, ale stává se to. Budiž.
“Prosím.”
“Tak tedy - nakupuje státní správa hodně od Microsoftu?”
“Ano. Když vezmete veřejnou správu jako celek, pak je určitě největším zákazníkem Microsoftu u nás.”
“A není to moc drahé? Existují jiné možnosti?”
“Jak v čem, třeba u databází docela určitě. Operační systémy a kancelářské programy lze taky často nahradit - třeba Linuxem a nějakým volně dostupným kancelářským balíkem.”
“Takže stát zbytečně utrácí, když nakupuje u Microsoftu.”
“To není tak jednoduché. Pořizovací cena softwaru je jen kousek z celkové ceny jeho provozu. Musíte připočítat náklady na instalaci, na údržbu, školení uživatelů, řešení havárií a kdeco dalšího. To je vesměs lidská práce a ta je drahá. Většinu těch peněz ostatně nedostane Microsoft, ale nějaká jiná firma, která ty služby dělá. Taky jde o množstevní slevy a ochranu předešlých investic. Řešení s Linuxem a řešení s Windows při dlouhodobém provozu většinou vyjde na zhruba stejné peníze. Když je hodně velké. Třeba v malé firmě by se to počítalo trochu jinak.”
“Zhruba stejné. Ale s tím Linuxem by to přece jen bylo o trochu levnější?”
“Nevím. Bez spousty dalších informací na tohle neumím odpovědět.”
“A jak je to jinde v Evropě?”
“Podobně jako u nás, v některých zemích je těch linuxových systémů víc, v některých velice málo. Mám ty státy vyjmenovat?”
“Ne, to mi stačí. Víte co, já si musím ještě rozmyslet, jestli ten rozhovor vlastně chceme. Zavolám vám za chvíli, ano?”
“Prosím. Na shledanou.”
Za deset minut:
“Dobrý den, tady XY, mluvili jsme spolu před chvilkou. Pane Koubský, já se tady poradila s kolegyní a rozhodly jsme se, že ten rozhovor s vámi dělat nebudeme. Ona by to byla taková reklama Microsoftu.”
“Reklama? Ale to, co jsem vám popsal, je realita.”
“Snad ano, ale vysílat to nebudeme. Tak někdy příště. Na shledanou.”
Na shledanou...
18. května 2008
Ti, jejichž jména se nevyslovují
(Celkem pochopitelně jsem čekal, že za tenhle článek dostanu vynadáno. Stalo se. Ale nijak zvlášť moc. Od té doby se pár věcí stalo, Sparta ligu opravdu nevyhrála a Radek Hulán blog neprodal, což doprovodil velkohubým prohlášením - přesně ve svém stylu. Na názoru, který předkládám níže, to nic nemění.)
Spravedlivě posoudit někoho, kdo je vám z duše nesympatický, je těžké. A taky zdravé. - Za Spartu hraje obránce Tomáš Řepka. I ten, kdo se o fotbal příliš nezajímá, ví, že je to agresivní vztekloun, neurotik, zlý muž. Kromě toho velice dobrý fotbalista. Každému týmu, za který kdy hrál, pomohl a zároveň ho poškodil. Minulou sobotu svým zkratem Spartě ztížil cestu k titulu: hodil zblízka míč soupeři do obličeje a byl vyloučen. Možná přísně, ale v tom to právě je: od Řepky se už předem čeká lumpárna. Když se dopustí banálního dopravního přestupku, což se také stalo minulý týden, je z toho celostátní mediální pozdvižení. Nebo mu novináři závidí to lamborghini?
Velké koncertní turné právě teď podniká Daniel Landa. Skladatel, zpěvák, automobilový závodník, podnikatel a osoba svérázná aspoň stejně jako Řepka. Dost lidí ho pokládá za fašistu. Pokud jím je, pak se do stejné definice fašismu vejde tak třetina české populace: všichni, kteří mají pochopení pro přísnost, řád, nacionalismus, zdůrazněnou mužnost. Jsou to názory, které nemusí být sympatické, stejně jako Landova hudba se jistě dá pokládat za kýč.
Do třetice: kdo trochu zná český internet, setkal se s jménem Radek Hulán. Je to mladý muž s hodně velkým egem, ostatně kdo jiný by své webové stránky pojmenoval právě MyEgo? Vybudoval jim pověst, takže je teď prodává za slušné peníze. Píše protivně a chytře, má názory lišící se od většiny, je arogantní - málokdo mu ale dokáže prokázat větší chybu. Je úspěšný programátor a podnikatel a asi nejvíc pomlouvaná osoba na domácí webové scéně.
Řepka, Landa, Hulán. V mnohém jsou jako my ostatní. Skoro každý je občas nepřemýšlející hulvát jako Řepka, zastánce síly a nadřazenosti jako Landa, nesnesitelný egomaniak jako Hulán. Ale ne každý dovede hrát fotbal na evropské úrovni, vyprodat svým koncertem Sazka Arénu či vymyslet software, o kterém se ví ve světě. Pro schopné lidi platí stejná pravidla jako pro ostatní. Jejich dovednost a pracovitost není omluvou. Ale také není žádnou přitěžující okolností. Suďme je, ale z obou stran.
(Vyšlo v deníku E15 7. května. Spartě nefandím, Hulána čtu nepravidelně a osobně ho neznám, Landu poslouchám jen tehdy, když na mě vybafne z rádia. Nelíbí se mi rovnice je mi nesympatický = je to hlupák a lump. Ksakru, proč to vlastně potřebuju komentovat a zdůvodňovat? Snad abych předešel triviálním námitkám.)
Spravedlivě posoudit někoho, kdo je vám z duše nesympatický, je těžké. A taky zdravé. - Za Spartu hraje obránce Tomáš Řepka. I ten, kdo se o fotbal příliš nezajímá, ví, že je to agresivní vztekloun, neurotik, zlý muž. Kromě toho velice dobrý fotbalista. Každému týmu, za který kdy hrál, pomohl a zároveň ho poškodil. Minulou sobotu svým zkratem Spartě ztížil cestu k titulu: hodil zblízka míč soupeři do obličeje a byl vyloučen. Možná přísně, ale v tom to právě je: od Řepky se už předem čeká lumpárna. Když se dopustí banálního dopravního přestupku, což se také stalo minulý týden, je z toho celostátní mediální pozdvižení. Nebo mu novináři závidí to lamborghini?
Velké koncertní turné právě teď podniká Daniel Landa. Skladatel, zpěvák, automobilový závodník, podnikatel a osoba svérázná aspoň stejně jako Řepka. Dost lidí ho pokládá za fašistu. Pokud jím je, pak se do stejné definice fašismu vejde tak třetina české populace: všichni, kteří mají pochopení pro přísnost, řád, nacionalismus, zdůrazněnou mužnost. Jsou to názory, které nemusí být sympatické, stejně jako Landova hudba se jistě dá pokládat za kýč.
Do třetice: kdo trochu zná český internet, setkal se s jménem Radek Hulán. Je to mladý muž s hodně velkým egem, ostatně kdo jiný by své webové stránky pojmenoval právě MyEgo? Vybudoval jim pověst, takže je teď prodává za slušné peníze. Píše protivně a chytře, má názory lišící se od většiny, je arogantní - málokdo mu ale dokáže prokázat větší chybu. Je úspěšný programátor a podnikatel a asi nejvíc pomlouvaná osoba na domácí webové scéně.
Řepka, Landa, Hulán. V mnohém jsou jako my ostatní. Skoro každý je občas nepřemýšlející hulvát jako Řepka, zastánce síly a nadřazenosti jako Landa, nesnesitelný egomaniak jako Hulán. Ale ne každý dovede hrát fotbal na evropské úrovni, vyprodat svým koncertem Sazka Arénu či vymyslet software, o kterém se ví ve světě. Pro schopné lidi platí stejná pravidla jako pro ostatní. Jejich dovednost a pracovitost není omluvou. Ale také není žádnou přitěžující okolností. Suďme je, ale z obou stran.
(Vyšlo v deníku E15 7. května. Spartě nefandím, Hulána čtu nepravidelně a osobně ho neznám, Landu poslouchám jen tehdy, když na mě vybafne z rádia. Nelíbí se mi rovnice je mi nesympatický = je to hlupák a lump. Ksakru, proč to vlastně potřebuju komentovat a zdůvodňovat? Snad abych předešel triviálním námitkám.)
15. května 2008
Das ganze tschechische Volk ist eine Ersatzliebhaberbande
Dan Dočekal si pochvaluje, jak budeme chodit k doktorovi v sedm večer v hypermarketu mezi nákupem zlevněných potravin a večeří v KFC. Nesdílím jeho nadšení, nelíbí se mi mcdonaldizace čehokoli, ve zdravotnictví už vůbec ne. Menu zdravotnických řetězců bude podobně chudé jako to v mekáči: buď vám napíšou recept na antibiotika (která možná ani nepotřebujete, ale to by řekla až důkladnější prohlídka, kterou ovšem neudělají), nebo vás pošlou ke specialistovi. Jasně, mnohý praktický lékař dnes dělá přesně totéž. Ale řetězce to zafixují a udělají z toho standardní službu, místo aby si lidé zvykli, že taková péče je špatná. Úspěšná tahle politika však být může, protože je - hypermarketová. Většina národa má raději špatné zboží, jen když je ho hodně; špatné služby, jen když jsou levné; iluzi péče, jen když s ní nemají žádnou námahu sami. Nákupní vozíky narvané náhražkami. Počítání ze dne na den: to jsme zas báječně ušetřili! Až si však tenhle životní styl sečteme za celý život, zjistíme, že byl nejdražší možný.
14. května 2008
Naslouchat a být naslouchán
(Vy tenhle článek skoro určitě nepotřebujete a neoceníte. Ale pro tzv. veřejnost snad k něčemu dobrý být může.)
To nejzajímavější, co se internetu zatím letos přihodilo, se jmenuje Twitter. Vznikl vlastně už loni, ale teprve během posledních měsíců začal rychle růst a přitahovat pozornost širší veřejnosti. Twitter je tak jednoduchý, až se obtížně popisuje. Založíte si účet a začnete psát a odesílat krátké zprávy, to je vlastně celé.
Zprávy - ale komu? Těm, kdo chtějí číst (v řeči Twitteru - naslouchat), neboli vašim "followers". Získáte je třeba tak, že o svém účtu na Twitteru řeknete kamarádům. Nebo se porozhlédnete po širém světě Twitteru a najdete lidi, kteří píšou něco zajímavého, začnete jim sami naslouchat a oni vám to pak oplatí. Nebo taky neoplatí. Jedno z kouzel celé věci totiž spočívá v tom, že vztah mezi uživateli není symetrický. Když někomu naslouchám, nemusí automaticky naslouchat on mně. Dostane jen upozornění, že má nového "followera" a sám se rozhodne, zda ho zajímáte nebo ne. Zato vám nemůže v naslouchání jemu samému nijak zabránit.
Asymetrie může být značná, nejzajímavější lidé v síti mají až desetkrkát více těch, kdo je sledují než těch, které sledují oni sami. Za zdravou rovnováhu se pokládá poměr jedna k jedné. Když se vychýlíte na druhou stranu, vy nasloucháte kdekomu, zato vám skoro nikdo, jste na dobré cestě stát se twitter-šmírákem.
Twitter je tedy síť lidí propojených jediným typem vztahu: naslouchat. Tak jej aspoň popisuje Dave Winer, technologický revolucionář předchozí generace, jeden z prvních bloggerů a hlavní tvůrce RSS.
A k čemu je Twitter dobrý? Sám o sobě k ničemu, což je také důležitá složka úspěchu - bez ironie. Autoři ponechali uživatele, ať si užitek a zábavu najdou sami a nám, kdo jsme Twitteru propadli, se to docela daří. Je výborný jako nástroj komunikace uvnitř menších neformálních skupin. Dovede takové skupiny vytvářet, dávat dohromady lidi, kteří by se jinak nepotkali. Umožňuje být v šetrném kontaktu – nikdo si vaše odpovědi nevynucuje, můžete mlčet a jen poslouchat, ale jste s lidmi. Twitter jsou dveře pootevřené z vašeho počítače na globální dvorek. Denní šum planety plné lidí, z nějž tu a tam vyvstanou známé hlasy.
(Vyšlo v deníku E15 30. dubna. S velkou chybou: Winerovi jsem omylem přiřkl autorství Twitteru. Za upozornění děkuji Adamu Javůrkovi. Poslal mi ho přes Twitter, jak jinak...)
To nejzajímavější, co se internetu zatím letos přihodilo, se jmenuje Twitter. Vznikl vlastně už loni, ale teprve během posledních měsíců začal rychle růst a přitahovat pozornost širší veřejnosti. Twitter je tak jednoduchý, až se obtížně popisuje. Založíte si účet a začnete psát a odesílat krátké zprávy, to je vlastně celé.
Zprávy - ale komu? Těm, kdo chtějí číst (v řeči Twitteru - naslouchat), neboli vašim "followers". Získáte je třeba tak, že o svém účtu na Twitteru řeknete kamarádům. Nebo se porozhlédnete po širém světě Twitteru a najdete lidi, kteří píšou něco zajímavého, začnete jim sami naslouchat a oni vám to pak oplatí. Nebo taky neoplatí. Jedno z kouzel celé věci totiž spočívá v tom, že vztah mezi uživateli není symetrický. Když někomu naslouchám, nemusí automaticky naslouchat on mně. Dostane jen upozornění, že má nového "followera" a sám se rozhodne, zda ho zajímáte nebo ne. Zato vám nemůže v naslouchání jemu samému nijak zabránit.
Asymetrie může být značná, nejzajímavější lidé v síti mají až desetkrkát více těch, kdo je sledují než těch, které sledují oni sami. Za zdravou rovnováhu se pokládá poměr jedna k jedné. Když se vychýlíte na druhou stranu, vy nasloucháte kdekomu, zato vám skoro nikdo, jste na dobré cestě stát se twitter-šmírákem.
Twitter je tedy síť lidí propojených jediným typem vztahu: naslouchat. Tak jej aspoň popisuje Dave Winer, technologický revolucionář předchozí generace, jeden z prvních bloggerů a hlavní tvůrce RSS.
A k čemu je Twitter dobrý? Sám o sobě k ničemu, což je také důležitá složka úspěchu - bez ironie. Autoři ponechali uživatele, ať si užitek a zábavu najdou sami a nám, kdo jsme Twitteru propadli, se to docela daří. Je výborný jako nástroj komunikace uvnitř menších neformálních skupin. Dovede takové skupiny vytvářet, dávat dohromady lidi, kteří by se jinak nepotkali. Umožňuje být v šetrném kontaktu – nikdo si vaše odpovědi nevynucuje, můžete mlčet a jen poslouchat, ale jste s lidmi. Twitter jsou dveře pootevřené z vašeho počítače na globální dvorek. Denní šum planety plné lidí, z nějž tu a tam vyvstanou známé hlasy.
(Vyšlo v deníku E15 30. dubna. S velkou chybou: Winerovi jsem omylem přiřkl autorství Twitteru. Za upozornění děkuji Adamu Javůrkovi. Poslal mi ho přes Twitter, jak jinak...)
13. května 2008
Google Reader v nové mobilní verzi
Když už byla řeč o té RSS čtečce: na všech počítačích používám Google Reader, a to právě proto, že ho chci mít na všech počítačích (Mac, PC, iPhone). Kdybych měl jen jednu platformu, asi bych sáhl po nějaké samostatné čtečce, ale když potřebujete stroje střídat, není nad webovou aplikaci. Takže mě zaujalo, že Google právě teď uvedl novou mobilní verzi Readeru, zatím jako veřejnou betu. Liší se od té současné trochu vzhledem a hlavně chováním při prokliknutí položky: neotevírá nová okna, je tedy rychlejší, ovládání se už hodně podobá tomu, jak se s Readerem pracuje na desktopu. Pro iPhone mohu doporučit, na jiných mobilech musíte vyzkoušet sami. - Dozvěděl jsem se to od spolehlivé Giny Trapani, která to sama zase ví odjinud, jak už to tak chodí.
Kolik žárovek je třeba ke změně přístupu
Právě přelétám očima dávku tak čtyřiceti textů ručně vytříděných z tisícovky, kterou mi denně předkládá RSS čtečka. Dočetl jsem zprávu, že hasiči v Livermore v Kalifornii mají žárovku, která svítí nepřetržitě (s jedinou půlhodinovou pauzou) od roku 1901. A zarazil jsem se. Nač tohle, propána, potřebuju vědět? Proč jsem si to zatrhl k přečtení?
No ano, je to zajímavé. Je to technická kuriozita. Má to šmrnc steampunku, což mě baví. Možná by to šlo použít někdy jako metafora v eseji. Nebo dokonce jako motiv v románu či v povídce. A nejspíš mě zaujalo to Livermore, snad jsem dokonce na první pohled usoudil či předpokládal, že žárovka nějak souvisí s tamním jaderným výzkumákem.
Jenže ale: román ani povídky nenapíšu, vždyť na to myslím už léta a pořád nic; bylo by načase přiznat si to definitivně. Do eseje se mi ta žárovka jen tak brzy asi hodit nebude, a než by si své místo našla, dávno na ni zapomenu. Že si mohu článek poznamenat nebo schovat? To jistě, hned na spoustu míst: do nějaké lokální aplikace, do del.icio.us, do Google Notebooku, jako záložku v prohlížeči, jako ohvězdičkovanou položku v Readeru... anebo taky nikam, stačí zachovat si matnou vzpomínku "Livermore lightbulb" a mocné stroje zvládnou zbytek. Ale vždyť já si za pár týdnů ani nevzpomenu, že mám něco o žárovce v Kalifornii hledat; podobných inspirativních kuriozit si do té doby přečtu příliš mnoho, nelze to nosit všechno v hlavě.
Takže co? Promazat zdroje ve čtečce a omezit se na tři čtyři nejkvalitnější? To by bolelo. Anebo dál prosívat hlušinu, nalézat zlatá zrnka, prohlížet si je a pak je házet zpět do té hlušiny? Protože přesně to dělám. Vy taky?
No ano, je to zajímavé. Je to technická kuriozita. Má to šmrnc steampunku, což mě baví. Možná by to šlo použít někdy jako metafora v eseji. Nebo dokonce jako motiv v románu či v povídce. A nejspíš mě zaujalo to Livermore, snad jsem dokonce na první pohled usoudil či předpokládal, že žárovka nějak souvisí s tamním jaderným výzkumákem.
Jenže ale: román ani povídky nenapíšu, vždyť na to myslím už léta a pořád nic; bylo by načase přiznat si to definitivně. Do eseje se mi ta žárovka jen tak brzy asi hodit nebude, a než by si své místo našla, dávno na ni zapomenu. Že si mohu článek poznamenat nebo schovat? To jistě, hned na spoustu míst: do nějaké lokální aplikace, do del.icio.us, do Google Notebooku, jako záložku v prohlížeči, jako ohvězdičkovanou položku v Readeru... anebo taky nikam, stačí zachovat si matnou vzpomínku "Livermore lightbulb" a mocné stroje zvládnou zbytek. Ale vždyť já si za pár týdnů ani nevzpomenu, že mám něco o žárovce v Kalifornii hledat; podobných inspirativních kuriozit si do té doby přečtu příliš mnoho, nelze to nosit všechno v hlavě.
Takže co? Promazat zdroje ve čtečce a omezit se na tři čtyři nejkvalitnější? To by bolelo. Anebo dál prosívat hlušinu, nalézat zlatá zrnka, prohlížet si je a pak je házet zpět do té hlušiny? Protože přesně to dělám. Vy taky?
8. května 2008
Je Miloš Čermák grafoman?
U Miloše sice člověk nikdy neví, ale budu předpokládat, že svou otázku myslel vážně. Hodí se mi to jako záminka, abych k nabídnutému tématu něco řekl.
Nejprve se vypořádejme s tím nejsnazším. Miloš samozřejmě grafoman není, pokud tedy to slovo nechápeme jako přátelské poplácání po zádech: píšeš dobře a píšeš hodně, dělej to tak dál! Skutečný grafoman je příslušník mašíblu, zlý sen redaktora, stvůra plížící se podél zdí se štosem papírů a nezadržitelným proudem argumentů, proč se to má otisknout. (“Dyť se sakra tisknou ještě horší věci!”) Pár jsem jich potkal, Miloš jistě taky. Jednoho ukázkového zpodobnil Milan Kundera v povídce Nikdo se nebude smát. Tolik o grafomanech.
Problém Miloše Čermáka - a dalších jemu podobných včetně mne - je jiný. Spočívá v tom, že jsme ochotni vyjádřit se slovem a písmem skoro k čemukoli. A hůř, my se k téměř čemukoli skutečně vyjádřit umíme na akceptovatelné úrovni. A to je opravdu průšvih.
Zkusím to vysvětlit na sobě, ať se do Miloše nestrefuju příliš. V letošním roce jsem se už asi dvacetkrát mihl v televizi. Necpu se tam, ale když mi zavolají a aspoň trochu se mi to hodí, neodřeknu. A volají mi často. Proč? Jsem snad nejlepší odborník na probíranou otázku? Ovšemže ne, už jen proto, že ta otázka je pokaždé zcela jiná, jednou komentuju Microsoft/Yahoo, podruhé phishing, potřetí nedostatek absolventů vysokých škol v hi-tech. Tomu všemu dohromady nemůže na špičkové úrovni rozumět nikdo, ale televize taky nikoho takového nepotřebuje. Naopak, ten hypotetický odborník by byl spíš na závadu. Volají místo něj mě, protože:
a) Mají moje číslo na mobil;
b) Nemají rádi neznámé tváře, nejlepší kvalifikace k tomu, aby vás do televize pozvali, je ta, že vás tam už někdy pozvali;
c) Vědí, že se dokážu bez velkého rozmýšlení a přijatelně plynně vyjádřit k velkému rozpětí otázek souvisejících s IT přesně na té správné televizně povrchní úrovni; a i kdybych odpověď neznal, okecám to tak, že televizní divák bude spokojen a nic zvláštního nepostřehne.
Média takhle fungují. Forma je v nich vždy důležitější než obsah, formy je v nich hodně a obsahu málo. Nějaký tam ale přece jen být musí; částečně ze setrvačnosti, částečně proto, že lhostejnost čtenářů, posluchačů a diváků má taky své meze. Z toho plyne poptávka po lidech, kteří dovedou dělat právě to, co já v té televizi: říkat a psát věci, které jsou víceméně věcně správně, nejsou žalovatelné, jsou bez gramatických chyb, stylisticky příjemné, čtivé, vtipné, dodané v termínu a obsahující předem dohodnutý počet písmenek.
Miloš Čermák tohle umí velice dobře. Já taky. Každý časopis, každé noviny, potřebují takovéhle autory a redaktory - zkušené a zručné řemeslníky. Když to děláte delší dobu, uvědomíte si, že na té akceptovatelné úrovni, o níž jsem se zmínil výše, skutečně můžete psát o čemkoli - doslova o čemkoli. Člověk, který je sečtělý, má jistou stylistickou zručnost a umí anglicky, vám za dvě tři hodiny napíše deset tisíc znaků na libovolné téma, pokud mu dáte tichou místnost, kafe a počítač připojený k internetu. “Řekněte mi, jak to má být dlouhé a zda jsme pro nebo proti,” žertovával jsem v SWN, ale v té citaci z Haška je nepříjemně mnoho pravdy. Kdybyste teď chtěli článek o životě rolníků v mexickém vnitrozemí anebo o ochraně zvířat v Austrálii, spíchnu vám ho, přestože o tom zatím nevím vůbec nic. Takový, že půjde otisknout v jakémkoli všeobecném českém médiu, od Lidovek po Euro a zpět. Samosebou, kdybyste chtěli, aby šel otisknout ve Vesmíru, to by byla o hodně těžší práce, ale to už jsme také za hranicemi běžné publicistiky.
Ale kdybyste chtěli ten článek pro mainstreamové médium, napíšu vám ho, a Miloš Čermák jakbysmet. On vyhraněněji a vtipněji, já opatrněji a trochu víc do hloubky, ale rozdílů by bylo vcelku málo, byly by to dva standardní výrobky. Když tohle dovedete - naučit se to myslím může každý, ale ve skutečnosti to prozatím a u nás zdaleka každý neumí - má to dva důsledky.
Za prvé, devastujete svět. Vaše výrobky se pro povrchní příjemce - a to jsme mimo obor své práce a svých zájmů víceméně všichni - stanou Pravdou, nebo aspoň pravdou. Přestože to mohou být naprosté blbosti. Za druhé, devastujete sebe. Jste na dobré cestě uvěřit ve svou - no vševědoucnost ne, ale značnou všestrannost jistě. Neříkám, že se to stalo Milošovi a doufám, že se to nestalo mně, ale riziku tzv. zmoudření jsme vystaveni a pár příznaků se jistě už projevuje. Což je myslím přesně to, co má Miloš ve skutečnosti na mysli, když se ptá na grafomanii.
Jak se nestat moudrým a trapným? V množství to myslím není. Hlídat si nadprodukci není až tak důležité, koneckonců rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Daleko důležitější je přísná autocenzura témat. Čemu nerozumím, o tom nepíšu. (V rozumných mezích; důsledné uplatnění tohoto pravidla by ochromilo celý mediální trh.) Anebo píšu, ale to neporozumění otevřeně přiznám, nepředstírám opak, udělám z nouze ctnost. (To se však hodí jen pro hodně malý a specifický okruh témat a způsobů zpracování.) Anebo - vykašlu se na pravidla a doporučení. Jsem-li mimořádně nadaný a schopný, projde mi to. Kdo však zvolí tuto třetí cestu, ten by se neměl ptát veřejně, zda náhodou není grafoman. Je to nebezpečně inspirativní otázka.
Nejprve se vypořádejme s tím nejsnazším. Miloš samozřejmě grafoman není, pokud tedy to slovo nechápeme jako přátelské poplácání po zádech: píšeš dobře a píšeš hodně, dělej to tak dál! Skutečný grafoman je příslušník mašíblu, zlý sen redaktora, stvůra plížící se podél zdí se štosem papírů a nezadržitelným proudem argumentů, proč se to má otisknout. (“Dyť se sakra tisknou ještě horší věci!”) Pár jsem jich potkal, Miloš jistě taky. Jednoho ukázkového zpodobnil Milan Kundera v povídce Nikdo se nebude smát. Tolik o grafomanech.
Problém Miloše Čermáka - a dalších jemu podobných včetně mne - je jiný. Spočívá v tom, že jsme ochotni vyjádřit se slovem a písmem skoro k čemukoli. A hůř, my se k téměř čemukoli skutečně vyjádřit umíme na akceptovatelné úrovni. A to je opravdu průšvih.
Zkusím to vysvětlit na sobě, ať se do Miloše nestrefuju příliš. V letošním roce jsem se už asi dvacetkrát mihl v televizi. Necpu se tam, ale když mi zavolají a aspoň trochu se mi to hodí, neodřeknu. A volají mi často. Proč? Jsem snad nejlepší odborník na probíranou otázku? Ovšemže ne, už jen proto, že ta otázka je pokaždé zcela jiná, jednou komentuju Microsoft/Yahoo, podruhé phishing, potřetí nedostatek absolventů vysokých škol v hi-tech. Tomu všemu dohromady nemůže na špičkové úrovni rozumět nikdo, ale televize taky nikoho takového nepotřebuje. Naopak, ten hypotetický odborník by byl spíš na závadu. Volají místo něj mě, protože:
a) Mají moje číslo na mobil;
b) Nemají rádi neznámé tváře, nejlepší kvalifikace k tomu, aby vás do televize pozvali, je ta, že vás tam už někdy pozvali;
c) Vědí, že se dokážu bez velkého rozmýšlení a přijatelně plynně vyjádřit k velkému rozpětí otázek souvisejících s IT přesně na té správné televizně povrchní úrovni; a i kdybych odpověď neznal, okecám to tak, že televizní divák bude spokojen a nic zvláštního nepostřehne.
Média takhle fungují. Forma je v nich vždy důležitější než obsah, formy je v nich hodně a obsahu málo. Nějaký tam ale přece jen být musí; částečně ze setrvačnosti, částečně proto, že lhostejnost čtenářů, posluchačů a diváků má taky své meze. Z toho plyne poptávka po lidech, kteří dovedou dělat právě to, co já v té televizi: říkat a psát věci, které jsou víceméně věcně správně, nejsou žalovatelné, jsou bez gramatických chyb, stylisticky příjemné, čtivé, vtipné, dodané v termínu a obsahující předem dohodnutý počet písmenek.
Miloš Čermák tohle umí velice dobře. Já taky. Každý časopis, každé noviny, potřebují takovéhle autory a redaktory - zkušené a zručné řemeslníky. Když to děláte delší dobu, uvědomíte si, že na té akceptovatelné úrovni, o níž jsem se zmínil výše, skutečně můžete psát o čemkoli - doslova o čemkoli. Člověk, který je sečtělý, má jistou stylistickou zručnost a umí anglicky, vám za dvě tři hodiny napíše deset tisíc znaků na libovolné téma, pokud mu dáte tichou místnost, kafe a počítač připojený k internetu. “Řekněte mi, jak to má být dlouhé a zda jsme pro nebo proti,” žertovával jsem v SWN, ale v té citaci z Haška je nepříjemně mnoho pravdy. Kdybyste teď chtěli článek o životě rolníků v mexickém vnitrozemí anebo o ochraně zvířat v Austrálii, spíchnu vám ho, přestože o tom zatím nevím vůbec nic. Takový, že půjde otisknout v jakémkoli všeobecném českém médiu, od Lidovek po Euro a zpět. Samosebou, kdybyste chtěli, aby šel otisknout ve Vesmíru, to by byla o hodně těžší práce, ale to už jsme také za hranicemi běžné publicistiky.
Ale kdybyste chtěli ten článek pro mainstreamové médium, napíšu vám ho, a Miloš Čermák jakbysmet. On vyhraněněji a vtipněji, já opatrněji a trochu víc do hloubky, ale rozdílů by bylo vcelku málo, byly by to dva standardní výrobky. Když tohle dovedete - naučit se to myslím může každý, ale ve skutečnosti to prozatím a u nás zdaleka každý neumí - má to dva důsledky.
Za prvé, devastujete svět. Vaše výrobky se pro povrchní příjemce - a to jsme mimo obor své práce a svých zájmů víceméně všichni - stanou Pravdou, nebo aspoň pravdou. Přestože to mohou být naprosté blbosti. Za druhé, devastujete sebe. Jste na dobré cestě uvěřit ve svou - no vševědoucnost ne, ale značnou všestrannost jistě. Neříkám, že se to stalo Milošovi a doufám, že se to nestalo mně, ale riziku tzv. zmoudření jsme vystaveni a pár příznaků se jistě už projevuje. Což je myslím přesně to, co má Miloš ve skutečnosti na mysli, když se ptá na grafomanii.
Jak se nestat moudrým a trapným? V množství to myslím není. Hlídat si nadprodukci není až tak důležité, koneckonců rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Daleko důležitější je přísná autocenzura témat. Čemu nerozumím, o tom nepíšu. (V rozumných mezích; důsledné uplatnění tohoto pravidla by ochromilo celý mediální trh.) Anebo píšu, ale to neporozumění otevřeně přiznám, nepředstírám opak, udělám z nouze ctnost. (To se však hodí jen pro hodně malý a specifický okruh témat a způsobů zpracování.) Anebo - vykašlu se na pravidla a doporučení. Jsem-li mimořádně nadaný a schopný, projde mi to. Kdo však zvolí tuto třetí cestu, ten by se neměl ptát veřejně, zda náhodou není grafoman. Je to nebezpečně inspirativní otázka.
5. května 2008
Porno Nova
Jistěže je nahoty a přisprostlých pitomin na webu tolik, že tenhle přídavek by už nemusel nic znamenat. Ale znamená: jedna věc je prodávat pornočasopis, druhá věc je přibalovat ho k Vlastě či Květům. Nova je zaběhnutá značka, svým způsobem - ale ano! - důvěryhodná. Rodinná zábava. Nahé "moderátorky" (jak je teď asi těm normálním? napadá je, že je s těmi děvenkami budou aspoň občas házet do jednoho pytle? nebo hospodsky porovnávat?) a přehlídky veleňader by jinde tolik vadit nemusely. Ale v tomto kontextu, v rámci značky Nova, představují sdělení, že toto je normální.
Jistě, našim dětem vysvětlím, že to normální není, i proč není. Vy svým taky. Ale je to o závaží víc. O kámen v základech jakžtakž normální společnosti méně. Opakuju, porno mi nevadí, je nevyhnutelné a patří ke svobodě těch, kdo se na něj chtějí koukat a ty holky to taky dělají dobrovolně a za snesitelné peníze, aspoň doufám. Vadí mi, že si z toho porna udělala kšeft nejsledovanější televize, která představuje de facto základ české pop kultury. Nevadí mi tolik, že se k tomu děti dostanou - nedělejme si iluze, když budou chtít, dostanou se i jinam a k horším věcem. Ale vadí mi, strašně mi vadí, že se nám všem prostřednictvím kontextu sděluje, že tohle je normální a správné a přiměřené. Lidé z Novy dnes překročili něco jako civilizační hranici. Upřímně jim přeju, ať jim celý ten internetový krám brzy zkrachuje.
Jistě, našim dětem vysvětlím, že to normální není, i proč není. Vy svým taky. Ale je to o závaží víc. O kámen v základech jakžtakž normální společnosti méně. Opakuju, porno mi nevadí, je nevyhnutelné a patří ke svobodě těch, kdo se na něj chtějí koukat a ty holky to taky dělají dobrovolně a za snesitelné peníze, aspoň doufám. Vadí mi, že si z toho porna udělala kšeft nejsledovanější televize, která představuje de facto základ české pop kultury. Nevadí mi tolik, že se k tomu děti dostanou - nedělejme si iluze, když budou chtít, dostanou se i jinam a k horším věcem. Ale vadí mi, strašně mi vadí, že se nám všem prostřednictvím kontextu sděluje, že tohle je normální a správné a přiměřené. Lidé z Novy dnes překročili něco jako civilizační hranici. Upřímně jim přeju, ať jim celý ten internetový krám brzy zkrachuje.
Pověrčiví neznabozi
V časopisu Science před třemi lety vyšla studie Jona Millera. Porovnává, kolik procent obyvatel té které země přijímá či odmítá evoluční teorii. Podle očekávání - a pravděpodobně v souladu s tím, co autoři chtěli ukázat - se USA umístily na žebříčku 34 zemí druhé odspoda. Méně než Američané věří v evoluci už jen Turci: asi 25 %. V USA přijímá Darwina asi čtyřicet procent obyvatel, téměř čtyřicet ho odmítá. Je to vlastně jediná z porovnávaných zemí, kde je společnost mezi oba názory rozdělena symetricky. Na druhém konci škály je Island s osmdesáti procenty souhlasících. Českou republiku najdeme uprostřed žebříčku. Skoro dvě třetiny obyvatel jsou pro, pětadvacet procent proti, jen velmi málo nemá názor.
Americký výsledek možná není překvapivý. Český určitě je, protože neladí s všeobecně rozšířeným obrazem ČR jako bašty ateistů. Co to je za ateisty, když neuznávají Darwina?
Musíme zrušit rovnítko mezi darwinisty a nevěřícími. Spíš jde o to, kteří věřící chápou Starý zákon - nebo odpovídající pasáže Koránu - doslova a kteří jako metaforu. Víra není nutně v protikladu s racionalitou. A co je obzvlášť důležité, platí to také naruby: absence víry není zárukou racionálního uvažování. Pověrčivých neznabohů je kolem nás až dost.
Asi jich přibývá: lidí, jejichž pohled na svět je poslepován z toho, co se najde v intelektuálním odpadkovém koši západní civilizace. New Age, konzum, slabost pro jednoduchá řešení, latentní fašismus a pozapomenutá trojčlenka. Vejde se to klidně všechno do jedné hlavy, dá se s tím vystudovat vysoká škola i zaujmout nějaké odpovědné místo.
Než se hádat s takovými, to radši toho příslovečného farmáře z Kentucky, co nikdy nečetl nic jiného než rodinnou Bibli po pradědečkovi a dle biskupa Usshera věří, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před Kristem. I s těmi trilobity a dinosauřími kostmi.
(Vyšlo v deníku E15 23. dubna. Militantní ateista Dawkins, přes jehož web tu Millerovu studii cituju, mi jde ovšem na nervy taky. Další Majitel Pravdy. Trochu pokory a slušnosti, proboha! Pro kteréhokoli.)
Americký výsledek možná není překvapivý. Český určitě je, protože neladí s všeobecně rozšířeným obrazem ČR jako bašty ateistů. Co to je za ateisty, když neuznávají Darwina?
Musíme zrušit rovnítko mezi darwinisty a nevěřícími. Spíš jde o to, kteří věřící chápou Starý zákon - nebo odpovídající pasáže Koránu - doslova a kteří jako metaforu. Víra není nutně v protikladu s racionalitou. A co je obzvlášť důležité, platí to také naruby: absence víry není zárukou racionálního uvažování. Pověrčivých neznabohů je kolem nás až dost.
Asi jich přibývá: lidí, jejichž pohled na svět je poslepován z toho, co se najde v intelektuálním odpadkovém koši západní civilizace. New Age, konzum, slabost pro jednoduchá řešení, latentní fašismus a pozapomenutá trojčlenka. Vejde se to klidně všechno do jedné hlavy, dá se s tím vystudovat vysoká škola i zaujmout nějaké odpovědné místo.
Než se hádat s takovými, to radši toho příslovečného farmáře z Kentucky, co nikdy nečetl nic jiného než rodinnou Bibli po pradědečkovi a dle biskupa Usshera věří, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před Kristem. I s těmi trilobity a dinosauřími kostmi.
(Vyšlo v deníku E15 23. dubna. Militantní ateista Dawkins, přes jehož web tu Millerovu studii cituju, mi jde ovšem na nervy taky. Další Majitel Pravdy. Trochu pokory a slušnosti, proboha! Pro kteréhokoli.)
2. května 2008
Only a Pawn in Their Game
Tak koukám, že v Hospodářkách mi teď dlouho nic neotisknou. Michal Klíma vyjel po Erikovi Bestovi - jak to nazvat: nejvhodnější slovo bude nevkusně. A neúčelně. Zkušený mediální manažer má přece lépe než kdo jiný vědět, že přehnanou reakcí na takový komentář si neodpáratelně přišije nálepku potrefené husy. Takový vlastní gól nechápu. - O podstatě věci nic nevím. Nemám ponětí, zda podniky ve větší míře neobnovují předplatné HN. Jestli se to však děje, dovedl bych nabídnout k úvaze jeden či dva důvody, které mi připadají pravděpodobnější než vliv konkurenčního listu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)