Hommage à 5.B

Myseľ dokorán (poznámky z TEDx Bratislava)

Na počátku byl TED, z něj pak vznikly různé TEDx a v sobotu se jeden takový konal v Bratislavě. Byl jsem tam a vrátil jsem se nadšen.

Podtitulek konferencí TED je Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese...  -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.

Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo.   Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.

TEDx se konal v divadle s podivným názvem Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.

Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt Bjarke Ingels: jeho projekt Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)

Doporučit mohu dále Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“

Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize Here Comes Everybody.

Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.

A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona: The street finds its own uses for things.

Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít? Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“

Neuvěřitelná osůbka Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“

Farmář Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...

Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.

Slovenský spisovatel Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.

A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena. EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)

Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.

Vladislava Dolníková z nadace Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?

Vidím to před očima

Když jsem byl kluk, uměl jsem si představit elektron.

Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.

Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)

Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?

Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.

Sepsáno a publikováno tento týden

Do E15 jsem na vyžádání redakce napsal úvahu, jak to dopadlo s Paroubkem, Alešem Slabým a doménou paroubek.eu. Kdybyste nevěděli jak, tak stručná odpověď zní: kromě nás občanů pro všechny dobře. Do Hospodářek třetí díl historie informatiky.

Dárek k narozeninám

Víš, co by sis měl dát k narozeninám?

Žitný chleba a půl litru padesátiprocentní absolutky z mrazáku. Żubrówka došla.

Špatně. Vlastně úplně špatně. Mám něco lepšího.

Nechci. Ale co, ty mi to stejně řekneš.

Dej si svobodu. Přestaň veřejně hlásat názory, které ti lezou krkem, které zastáváš jen proto, že si myslíš, že je to nějaká tvoje vyšší mravní povinnost nebo co. Buď sám sebou, dělej a říkej co chceš, ne to, o čem si ve své popletené palici myslíš, že se to má. Bude ti líp, i lidem s tebou bude líp.

Jako třeba co?

Jako třeba se vyser na ty nácky. Jsi ve skutečnosti rád, že je někdo klepl přes prsty, ne? Na jejich ústavní práva kašleš, však dobře víš, že oni by se vykašlali na tvoje, jen kdyby mohli. Tak je neobhajuj chytrou sofistikou. Jsi dobrý se slovíčky, umíš okecat skoro všechno. To je nebezpečný nástroj. Nepoužívej ho proti sobě.

Ale zakazovat politickou stranu je špatné. Demokracie se nemá hájit nedemokratickými prostředky. A říkají to chytří lidé. Třeba Čulík. Nebo Kamojedov.

Že zrovna ti dva se jednou na něčem shodnou, že? Tak co, je to jejich názor. Jsou to snad jediní chytří lidé ve městě? Ty to cítíš jinak. Máš na to právo stejně tak jako oni na svoje postoje. Odvolávat to teď už nikde, proboha, nemusíš. Tak moc to nikoho nezajímá. Ale tebe to zajímat musí kvůli sobě. Tak jako tak žijeme se spoustou rozporů, protože svět nás tomu vystavuje. Přidělávat si další, to škodí zdraví. Zkoušíš si pravé opaky toho, co si myslíš, jako by ses převlíkal z šatů do šatů. Vystupuješ proti matematice, pohráváš si s teoriemi spiknutí, blbneš kolem sexuální morálky, na kterou máš ve skutečnosti velmi liberální názor - mlč, nezapomeň, že tě znám líp, než znáš sám sebe! A našlo by se toho víc.

Ale člověk by měl...

Co by měl? Hlásat něco, čemu sám nevěří, jen proto, že to je politicky korektní nebo džentlmenské nebo co? Anebo to děláš ze strachu, že ti někdo vynadá? Anebo proto, aby tě měli rádi všichni bez výjimky, aby padli na zadek z toho, jak jsi tolerantní? Aby ses zalíbil těm, které pokládáš za autority? Nebo prostě z neochoty jít do střetu, vyhnout se radikálnějšímu postoji, vědomě spornému? To všechno by člověk právě neměl. Člověk má být sám sebou. Když má většinový konformní názor, fajn, má ho. Když menšinový, taky fajn. Je třeba o nich přemýšlet, analyzovat je rozumem i citem, být připraven je změnit. Ale ne se hlásit k něčemu, co necítíš, jen jsi slyšel a četl, že by se to jako mělo. A taky máš právo si nemyslet nic. Připouštím, že něco z toho děláš kvůli literárním ambicím, jako kreativní experiment. A něco jako profesionální publicista, který už neví, čím zaujmout, a musí včas odevzdat fejeton. A něco jako rozený provokatér. Budiž, to jsou ty trochu lepší důvody, ne úplně dobré, ale přece trochu lepší. Živíš se do jisté míry jako placený šašek, jde ti to, baví tě to, máš rád pódium a prach ve světle reflektorů. Beru. Ale hlídej si ty meze.

Ty o tom mluvíš kvůli tomu Duškovi, že?

No ano, mimo jiné. Pustil ses do hádky, které tak docela nevěříš. Přesněji, v jistém bodě jsi jí přestal věřit. Jasně, neberu ti tvé levicové postoje, i když je to dost póza, viď? Žiješ snad podle nich? Ale to nic, tvoje věc. Chci ti ale říct, že s Duškem, který se chová jako vylízaná palice - a nejspíš jí opravdu je - nemáš nic společného. Jsi na jednu stranu chytřejší než on, intelektuálně, analyticky; asi taky poctivější; rozhodně slušnější; na druhou stranu vedle něj víš o životě celkem prd. Nikdy ses neživil rukama, máš je ostatně obě levé, nikdy jsi nepočítal, jestli vyjdeš od výplaty k výplatě, nikdy ti nehrozilo, že budeš na pracáku. Nikdy ses nerval o vedení v nějaké organizaci. Jsi z jiného světa než železničáři i než jejich Dušek, nic s tím nenaděláš, tak je nech být. Starej se o svoje věci.

Hm.

Malé špinavé tajemství: ty se trochu stydíš, že? Máš černé svědomí, že si sedíš v teplíčku a děláš čistou práci a oni se lopotí u výhybek a mezi nárazníky a jak si to všechno představuješ. A ty to znáš jen z rychlíku, doslova. Co z rychlíku, z Pendolina!

Jo... no jo, je to tak. Víceméně.

Hovadina. Lámeš si hlavu se svou pomýlenou představou, ne s realitou. No tak neděláš to co oni. Oni zas nedělají to, co ty, akorát že je ani nenapadne, že by na tom bylo něco divného. A jestli napadne, tak ať svlíknou montérky a jdou to dělat, nic jim nebrání - pokud to budou umět. Trápíš se ty tím, že nejsi neurochirurg? Nebo letecký dispečer? Šéfkuchař? Kvantový fyzik? Martina Sáblíková, Reinhold Messner? Ani na to nepomyslíš, že?

Nepomyslím.

Ale tu manuální práci ve svém salónním levičáctví pokládáš za něco výjimečného, za oběť. Pokrytectví a naivita, hochu. A ještě něco. Těmi kecy si řešíš špatné nálady. A promítáš své osobní problémy do celospolečenských morálních a kdejakých postojů. Nedělej to. Ne proto, že v tu chvíli vypadáš před lidmi jako vůl, na to se rychle zapomene, ale proto, že tím ubližuješ sobě. Křivíš si duši. Máš právo neubližovat si. Dokonce, když o tom přemýšlím, máš nejen právo, ale i povinnost neubližovat si.

Stydím se, když mi to říkáš před lidmi.

Není důvod. Tohle je problém spousty intelektuálů, zvlášť těch se zastydlou pubertou, což je mezi vámi slušná porce. Moc knížek, málo života. Přemoudřelé děti. Žádná tragédie. Buď rád, že máš někoho, kdo to s tebou vlídně rozebere. Jiní třeba takové štěstí nemají.

Ale stejně, ty daně...

Ale já ti přece neříkám, ať měníš ty názory, kterým doopravdy věříš a máš je solidně podložené! Neříkám ti, ať otočíš na pětníku. Souhlasím, že libertariáni uvažují nerealisticky a že stát má poskytovat sociální služby a tak dále. Říkám ti jen, že když rozumem víš A a pocit povinnosti, kterou sis sám přidělil, spolu se špatným svědomím a pomýleným pohledem na morálku ti říká B, tak správně je A. Logická analýza neřeší všechno, ale přece jen má pravdu nejčastěji. Většinou ji dovedeš používat, tak to důsledně dělej a bude ti líp. A mně taky - občas to není sranda s tebou vydržet.

Většinou ji používám.

Zaplaťpámbu. Tak se toho drž. Hezké narozeniny!

Sepsáno a publikováno tento týden + OSVČ/Dušek story

Pro Hospodářky druhý díl obecně známých řečí o historii výpočetní techniky: jak Babbage nepostavil a Ada programovala. Pro E15 reminiscenci na olympiádu a že sport bolí a že většina těch, kdo o něm/do něj kecají, o tom nemá páru. V mnohých článcích moralizuju a ne a ne se to odnaučit. Třeba je to kompenzace čert ví za co. Moralizují velmi často ti, kdo sami žijí v rozporu s hlásanými zásadami: Vaculík třeba, a toho zrovna čtu tak rád. - Měl jsem být farářem.

Kus duše mi sežral tento týden Dušek; ten Jaromír odborář, ne Jaroslav „Čtyři dohody“. Tedy, ani ne tak on osobně, ale debata, kterou jsem částečně rozpoutal o jeho rovnici OSVČ = příživník. Já OSVČ jsem si (blbý pun intended) přiživil v té diskusi hodně špatnou náladu, do čehož je světu houby, na druhou stranu v ní padlo pár zajímavých věcí. No4711 napsal návrh, čím by se v dnešní době odbory zabývat (a čím ne), připadá mi to promyšlené a informované. Uvědomil jsem si nad tím, že vlastně kecám do věcí, které neznám na vlastní kůži, vždyť já v odborech nikdy nebyl. (Před revolucí povinně v ROH, ale z toho jsem si praktické poučení o odborové práci věru neodnesl.) Dobře mě okomentoval a rozebral adent, akorát že tím téma rozšířil do nezvládnutelna, k otázkám rovnosti: další diskuse tímto směrem by vydala na učebnici politické filozofie, ne na komentář k Duškovi a neuskutečněné stávce. Modest Kamojedov, brilantní jako vždy, znepokojivě dospěl k jednomu podobnému závěru jako já, naštěstí natolik odlišným postupem a z tak odlišných východisek, že si kvůli tomu nemusí dělat starosti on ani já. Pod mým prvním a zejména druhým komentářem k věci Dušek se odehrála inspirativní diskuse, z níž bych vyzvedl zejména chytré šermování mezi bver a jvjr a laskavý nadhled Sylvin. Myslím, že jsme všichni o maličko znalejší i zamyšlenější. Já ano. -  Nejlepší korunu tomu ovšem nasadil pan Dušek osobně, když v dnešních Lidovkách v rozhovoru s Danielem Kaiserem předvedl, že je zlý idiot. (Byl-li citován správně, ale intuice mi napovídá, že byl.) Jsem tomu rád, neboť se cítím zproštěn závazku zastávat se ho před svými přáteli. Spor o uspořádání společnosti ovšem trvá nezávisle na nás, ten je věčný.

Sepsáno a publikováno tento týden

Tentokrát jen dva povinné články: nejprve komentář pro E15 o zákazu Dělnické strany. Mám na to pořád stejný názor a zastávám jej s nechutí. Kdyby to bylo jen pro to voltairovské „nesouhlasím, ale..“, vykašlal bych se na to - ani Voltaire by se patrně kvůli svobodě slova svého odpůrce nedal zabít, to jsou jen velká slova. Zakazování extremistických politických stran je však nejen nedemokratické, ale taky nepraktické a nebezpečné a především strašlivě pokrytecké. Zametáme problémy pod koberec a už tam máme pěkné svinstvo.

Do HN jsem začal předělávat několik svých starších materiálů na seriál o historii výpočetní techniky - seriál, který vznikl spontánně, není s redakcí dohodnutý a nevím, zda bude mít jaké pokračování. Noviny obecně nerady seriály, když jsem řídil časopis, neměl jsem je rád taky. Lidi to neradi čtou, to je vyzkoušeno.

Sepsáno a publikováno tento týden

Na Lupě mi vyšel článek o červeném tlačítku na čarodějnice, zřejmě trochu s křížkem po funuse, ale nešť. Kromě mé archivní kopie se můžete podívat i na jeho originál s diskusí. Pro Literárky jsem napsal pojednání o iPadu - tak, aby se do kontextu Literárek hodilo, takže nečekejte technické úvahy. Ty jsou v tomto případě tak jako tak nepodstatné. V Hospodářských novinách mám kratičké uvedení do real time webu, tak kratičké, že sám ten pojem se tam skoro ani nevešel. To je ovšem problém všech technických témat ve všeobecných médiích, pokud nejsou zpracována výjimečně dobře, což, jak už samo adjektivum naznačuje, se povede jen výjimečně. Konečně ve sloupku v E15 jsem si neodpustil rýpnout do zprofanovaného Kdo neskáče, není Čech, tentokrát v modifikaci „stadión pro Martinu". A zapletl jsem do toho i barda slezského lidu.

A dívají se na nás jak věrní psi

Kolik předmětů se asi nachází v dnešní průměrné domácnosti?

Ovšemže, je to velmi nepřesná otázka, ale projevte dobrou vůli. Předmětem mám na mysli funkční celek, nikoli výsledek testu rozebiratelnosti. Krabička sirek je jedním předmětem, ne čtyřiceti. U přenosného šicího stroje váhám, protože kdykoli je v použití, dá vzniknout druhému dočasnému předmětu, svému objemnému kufříku. Krabice se šicími potřebami, to je buď jeden kus, nebo učiněný mikrosvět s vlastními skrytými nehumanoidními civilizacemi. A dál tu máme: Nářadí. Cédéčka. Nádobí a kuchyňské vybavení vůbec. Šatstvo a botstvo. Knížky! Kabely, dobíječky, redukce, sluchátka, přívodní šňůry, antény and all that jazz. Obsah spíže. Neproniknutelné dětské prostory. Kupu starého horolezeckého železa. Alba známek po pradědečkovi. Koupelnu a všechna její zákoutí. Počítáte to někdo?

Ve skanzenu na Veselém Kopci lze nahlédnout do vesnické domácnosti, jak vypadala před dvěma sty (a možná ještě i sto) lety. Jistě, je to umělé. Ale o kolik méně, zcela dle očekávání, ti lidé měli věcí! Nejspíš každou z nich intenzivněji vnímali. Byli minimalisty z donucení, nikoli z přesvědčení a jistě by po našich vymoženostech rádi sáhli, nebo ne? Kdopak ví.

Stejně, to celkové číslo by mě zajímalo. Najmout nějakého autistu?