Když oplakáváme slavné, oplakáváme kus vlastního života, protože ať chceme či ne, velké osobnosti vytvářejí a definují prostor, v němž pak žijeme.
Steve Jobs nám kus toho prostoru vytvořil moc hezky.
Posunul technologii dál, protože ukázal, že musí mít duši a že ji mít může. Zasloužil se o radostnější a přemýšlivější svět. Točila a točí se v tom samozřejmě hromada peněz. Vtip je ale v tom, že po většině jemu podobných zbude jen ta hromada peněz, tedy z dlouhodobého pohledu nic. Jobs změnil svět. Ne tím, že nám prodal pěkné přístroje, ale tím, že nás přiměl jinak uvažovat o věcech, jež se pomocí těch přístrojů dělají. Otevřel nové možnosti. Napsali to už jiní: byl to náš Edison.
Bude nám chybět. Ale tu změnu nám už nikdo nevezme a dá se s ní dál pracovat.
A Pixar by o něm měl udělat pěkný film.
6. října 2011
18. září 2011
Příští stanice 1974
Dopravní podnik pořádá jednou za měsíc exkurze do kačerovského depa včetně projížďky historickou soupravou Ečs. To jsou ty nejstarší ruské vozy, co se používaly na céčku od samotného začátku provozu. Trať opustily až v roce 1997. Z původních 85 vagonů má dnes DP tři a udržuje je pěkně nablýskané a občas v nich povozí lidi, což se poštěstilo i nám. Pravím - poštěstilo, ona je to totiž dost vyhledávaná atrakce. Lístky jsem kupoval půl roku dopředu, vyprodáno je do konce roku.
Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).
A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.
Z informací, které jsme ještě pochytili:
Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).
A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.
Z informací, které jsme ještě pochytili:
- Metro má stejný rozchod i profil kolejnic jako železnice. Vozy metra mohou po železniční trati jezdit a skutečně po ní občas jezdí, hlavně mezi kačerovským depem a železniční stanicí Krč, kde má metro zkušební trať. Naopak to samozřejmě nejde, běžný železniční vagón by se do metra na šířku nevešel.
- Na lince C v současné době jezdí 53 souprav. V sobotu odpoledne jich bylo na trati 26, v ranní špičce se nasazují úplně všechny.
- Brzdná dráha soupravy v okamžiku vjezdu do stanice (kde má předepsanou rychlost 40 km/h) se téměř rovná délce nástupiště, jinými slovy, vlak nelze brzdit o mnoho silněji, než brzdí tak jako tak. Z toho plyne jednoznačný osud osob skákajících pod vlak. (Neúmyslný pád se přežít dá, stačí maličkost - lehnout si a nechat se vlakem přejet, podvozek je dost vysoko.)
Čistě jen pro záznam
...Bootcamp, o němž viz níže, byl pro letošek definitivně zrušen, takže všem, kdo plýtvali vášněmi v diskusi, jednak dávám za pravdu, jednak se omlouvám. Tak to někdy chodí.
3. srpna 2011
Na čem zrovna pracuji: Bootcamp
Už půldruhého roku se chvílemi méně, chvílemi více podílím na obsahu konferencí a jiných akcí sdružení Tuesday Business Network čili TBN (to Tuesday se má správně psát verzálkami, ale tak daleko jsem ještě neustoupil), jež patří pod společnost Internet Info. (Dokonce mi vnutili vizitky s titulem programového ředitele, což se mi nelíbí, protože se tím značně nadceňuje můj význam. Jsem jen kluk, co do toho trochu dělá.) Některé ty akce byly a budou prima (myslím, že hodně se nám povedly třeba Success Stories nebo Televizní seriál), v případě některých jsme měli snahu a výsledek byl průměrně neslaně nemastný. Třeba jste tam někdy byli a máte názor sami. Zpočátku mě to bavilo, pak nebavilo a teď zase baví, protože snad konečně začínám přicházet na kloub tomu, jak se to má dělat. (Taky jsem se ale poučil, jak se nasedá do rozjetého vlaku. Zatím jsem vždycky jen něco zakládal nebo pracoval sám na sebe a se sebou.)
Nikdy jsem tady nelákal na žádnou naši akci, tentokrát si ale myslím, že bych výjimku udělat mohl. 26. - 27. srpna pořádáme Bootcamp a já bych tam potřeboval co nejvíc dobrých a tvořivých účastníků. Vysvětlím.
Bootcamp je taky blbé slovo - bože můj, já snad nikdy nedělal nic, co by nemělo špatný název! (Nejmarkantnější příklad jsou Softwarové noviny, které jsme odjakživa představovali slovy „ani softwarové, ani noviny“. Dobrý úvod to většinou nebyl.) Jak známo, skutečný bootcamp je výcvikový tábor pro nováčky v ozbrojených silách, jehož smyslem je dát jim pořádně zahulit. Když já byl na vojně, říkalo se tomu přijímač a byl to hnus. Pak se toho slova chytli vtipálci manažeři a tím pádem přišlo k nám jako označení intenzivního školení/semináře/workshopu pro podnikatele a manažery. Bootcampy pořádané TBN bývaly pověstné, rozdávaly se na nich zelené mikiny a obsah byl nabitý užitečnými dovednostmi hlavně pro startupy.
Publikum ovšem jednak stárne (ti věrní), jednak mládne (ti noví), každopádně se mění. Informace, kterak podnikat, jsou daleko dostupnější než dřív. Proto jsme se letos poprvé rozhodli udělat Bootcamp trochu jinak než v minulých letech. Nezašli jsme tak daleko, abychom změnili název (což mě chvíli mrzelo), ale zato jsme hodně přemýšleli o účastnících, tedy o vás. Na rovinu řečeno, chceme vás vyvést z míry, možná trochu rozhodit (a tím inspirovat). Žádná učebna a kurs marketingu, to si zařiďte jinde. Program spolu s týmem TBN a se mnou sestavuje Petr Maňas, což je dobře, protože on je praktičtější, zatímco já se snažil dodávat ulítlejší (a non-IT, non-byznys) nápady.
Výsledek posuďte sami. Budeme tam mít Danu Drábovou ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; socioložku Jiřinu Šiklovou; podnikatele na vozíku Romana Pospíšila; IQ a EQ rozcvičky za pomoci filmových ukázek; nějaká další překvapení, o nichž ještě pořád jednáme; a celoodpolední emocionálně/inteligenčně/sportovní hru s pravidly, jaké jste ještě nezažili (já taky ne - psychologicky brutální). Budeme si povídat o jaderných haváriích, o pádu z koně a asistenčních psech, o tom, proč je česká společnost zacyklená do neschopnosti změnit se. Souhrnně se to jmenuje Okamžiky, které rozhodují.
A celé to nebude fungovat bez účastníků, kteří program dotvoří na místě a rozsvítí. Takže vám nabízím a doporučuji - přihlaste se a přijeďte. Já vím, stojí to nějaké peníze, s tím nic nenadělám. Ale budeme se vám snažit dát za ně maximum. Zase jednou bych rád zkusil, co všechno jde a kdo se přidá.
Jo, a zelené mikiny nebudou, budou trička v Navy :) Blue. Je to na pěkném místě. A možná společně založíme novou tradici.
Nikdy jsem tady nelákal na žádnou naši akci, tentokrát si ale myslím, že bych výjimku udělat mohl. 26. - 27. srpna pořádáme Bootcamp a já bych tam potřeboval co nejvíc dobrých a tvořivých účastníků. Vysvětlím.
Bootcamp je taky blbé slovo - bože můj, já snad nikdy nedělal nic, co by nemělo špatný název! (Nejmarkantnější příklad jsou Softwarové noviny, které jsme odjakživa představovali slovy „ani softwarové, ani noviny“. Dobrý úvod to většinou nebyl.) Jak známo, skutečný bootcamp je výcvikový tábor pro nováčky v ozbrojených silách, jehož smyslem je dát jim pořádně zahulit. Když já byl na vojně, říkalo se tomu přijímač a byl to hnus. Pak se toho slova chytli vtipálci manažeři a tím pádem přišlo k nám jako označení intenzivního školení/semináře/workshopu pro podnikatele a manažery. Bootcampy pořádané TBN bývaly pověstné, rozdávaly se na nich zelené mikiny a obsah byl nabitý užitečnými dovednostmi hlavně pro startupy.
Publikum ovšem jednak stárne (ti věrní), jednak mládne (ti noví), každopádně se mění. Informace, kterak podnikat, jsou daleko dostupnější než dřív. Proto jsme se letos poprvé rozhodli udělat Bootcamp trochu jinak než v minulých letech. Nezašli jsme tak daleko, abychom změnili název (což mě chvíli mrzelo), ale zato jsme hodně přemýšleli o účastnících, tedy o vás. Na rovinu řečeno, chceme vás vyvést z míry, možná trochu rozhodit (a tím inspirovat). Žádná učebna a kurs marketingu, to si zařiďte jinde. Program spolu s týmem TBN a se mnou sestavuje Petr Maňas, což je dobře, protože on je praktičtější, zatímco já se snažil dodávat ulítlejší (a non-IT, non-byznys) nápady.
Výsledek posuďte sami. Budeme tam mít Danu Drábovou ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; socioložku Jiřinu Šiklovou; podnikatele na vozíku Romana Pospíšila; IQ a EQ rozcvičky za pomoci filmových ukázek; nějaká další překvapení, o nichž ještě pořád jednáme; a celoodpolední emocionálně/inteligenčně/sportovní hru s pravidly, jaké jste ještě nezažili (já taky ne - psychologicky brutální). Budeme si povídat o jaderných haváriích, o pádu z koně a asistenčních psech, o tom, proč je česká společnost zacyklená do neschopnosti změnit se. Souhrnně se to jmenuje Okamžiky, které rozhodují.
A celé to nebude fungovat bez účastníků, kteří program dotvoří na místě a rozsvítí. Takže vám nabízím a doporučuji - přihlaste se a přijeďte. Já vím, stojí to nějaké peníze, s tím nic nenadělám. Ale budeme se vám snažit dát za ně maximum. Zase jednou bych rád zkusil, co všechno jde a kdo se přidá.
Jo, a zelené mikiny nebudou, budou trička v Navy :) Blue. Je to na pěkném místě. A možná společně založíme novou tradici.
28. července 2011
Nepopřeješ sluchu
D-Fens: I helped build missiles. I helped protect this country. You should be rewarded for that. But instead they give it to the plastic surgeons, you know they lied to me.
Sergeant Prendergast: Is that what this is about? Is that why my chicken dinner is drying out in the oven? You're mad because they lied to you? Listen, pal, they lie to everyone. They lie to the fish. But that doesn't give you any special right to do what you did today.
Anders Behring Breivik je úspěšný člověk. Je slavný, má spoustu nových kamarádů, které sice nikdy neuvidí, ale na jejichž podporu se může spolehnout. Záměr, který chystal léta, se mu vydařil nad jeho vlastní očekávání. Čeká ho teď příjemně vybavené vězení, kde bude střežen čtyřiadvacet hodin denně - hlavně proto, aby mu nikdo neublížil, protože to teď je a dlouho bude jeho hlavní obtíž.
To hlavní, oč usiloval, mu vyšlo dokonale: vnutil politikům a veřejnosti svou agendu. Návod: až budete mít pocit, že víte o nějakém problému a nikdo vás nechce poslouchat, postřílejte nějaké děti lidí z establishmentu, čím víc, tím líp. Zabere to.
Vy můžete za to, že zemřeli, říká nám (a mnozí to po něm opakují). Vy jste vinni, protože přikyvujete špatné politice, nebo ji dokonce aktivně děláte. Kdybyste byli jiní, mohli ti lidé žít.
Stará hra, stará a špinavá a k uzoufání primitivní a stejně na to vždycky spousta lidí naletí. Protože agresivita a manipulace funguje.
Jo, ta politika (kolem přistěhovalců, islámu, multi kulti atd.) je v některých ohledech opravdu špatná. Na světě je vůbec spousta věcí v nepořádku. Ale to nikoho neopravňuje střílet. Nepředstavuje to žádnou polehčující okolnost. Ani to nikoho neopravňuje (to sloveso jsem nezvolil náhodou ani snadno) brát Breivika vážně. Nebo dokonce připustit zcela chorou myšlenku, že jeho čin je jakousi odplatou za masakry, jež spáchali jiní lidé na jiných lidech. Nic z toho, co Breivik (a každý, kdo spáchal něco podobného) říká, se nesmí brát vážně a používat v seriózní diskusi. To není otázka moralizování nebo dokonce upírání svobody slova. To je otázka sebezáchovy společnosti.
Nepopřeješ sluchu masovému vrahovi!
Souvislost mezi (nepochybně existujícími a závažnými) problémy soužití v Evropě a masakrem v Norsku existuje jen v hlavě psychopatického střelce. Jestli ji náhodou vidíte i někde jinde, jste pod jeho vlivem a měli byste s tím něco dělat. (Anebo patříte k jeho novým kamarádům a tím pádem si asi moc rozumět nebudeme.)
Může to vypadat jako hraní se slovíčky, ale namouduši není: evropští politikové a veřejnost musí udělat něco praktického proti národnostnímu a náboženskému a kulturnímu napětí mezi starousedlíky a přistěhovalci; musí to udělat rychle; a nesmí to udělat pod diktátem či vlivem Breivika.
Že to bude pod jeho vlivem tak jako tak? Může být a nemusí. Jak se pozná, že to pod jeho vlivem nebylo? Jednoduše: podle přijatého řešení. Jestli bude pokrytecké, prázdné, žádné nebo naopak diskriminační (vůči komukoli), zkrátka nedemokratické, pak Breivik vyhrál. Jestli se o řešení ani nepokusíme, pak vyhrál tuplem. Jestli bude někdo argumentovat domnělou vinou obětí, jakkoli zastřeně, pak je to zmatený hlupák nebo Breivikův kamarád nebo oboje.
Nejlepší komentář v češtině - obávám se dokonce, že jediný, který stojí za to číst - napsal k Breivikovi muž s názory tak opačnými oproti mým, že víc už snad ani nelze: Roman Joch. Kromě části předposledního odstavce to kdykoli podepíšu. A mé výhrady k pasáži o zbraních jsou spíš praktické než politické. Určitě bychom se dohodli.
Třeba se nakonec dohodneme všichni. Ne že bych tomu moc věřil, ale zkoušet se to musí.
Mimochodem: jsem přesvědčen, že na rozdíl např. od krize sociálního systému, na kterou rozumný recept neexistuje, se multikulturalita v Evropě dá zvládnout docela dobře, i když ne rychle. Žádnému politikovi se do toho nechce. Změna statu quo - jakákoli - totiž vyvolá simultánní řev zleva („Diskriminace! Rasismus!“) a zprava („Cizinci žijí na náš úkor! Islámské nebezpečí! Teroristé!“) Jelikož Evropa nedisponuje žádným Churchillem, který by slíbil a splnil pot, krev a slzy, je to na lidech výrazně menších než on. Mohou ovšem dokázat stejně velké, ba větší věci: když se dohodnou.
Opakuju, ne že bych tomu moc věřil.
6. ledna 2011
Tři velmi stručné příběhy o českém školství
Úterý, devět třicet ráno, v Praze za slušné viditelnosti vrcholí zatmění Slunce. Kantor učí zeměpis a napomíná neukázněné žáky, kteří natáčejí hlavy k oknu ve snaze vidět aspoň něco.
Paní učitelka na rodičovském sdružení: „Když přijdete ve dvě, o půl třetí domů z práce, nechte napřed děti tak hodinku odpočinout, než se s nimi začnete učit.“
Početní úloha pro pátou třídu: Země je od Slunce vzdálená 150 milionů kilometrů, Mars 230 milionů kilometrů, Pluto 5,9 miliardy kilometrů. Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Marsem? Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Plutem? - Příklad, jak se ukázalo, není míněn jako téma k zajímavé diskusi, ale jako jednoduchá aritmetická úloha s jediným správným výsledkem, po této nápovědě už víte, s jakým.
Paní učitelka na rodičovském sdružení: „Když přijdete ve dvě, o půl třetí domů z práce, nechte napřed děti tak hodinku odpočinout, než se s nimi začnete učit.“
Početní úloha pro pátou třídu: Země je od Slunce vzdálená 150 milionů kilometrů, Mars 230 milionů kilometrů, Pluto 5,9 miliardy kilometrů. Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Marsem? Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Plutem? - Příklad, jak se ukázalo, není míněn jako téma k zajímavé diskusi, ale jako jednoduchá aritmetická úloha s jediným správným výsledkem, po této nápovědě už víte, s jakým.
1. ledna 2011
p.f. 2011
andělé rozkradli nebe // autocenzura rezignovaného novináře // analfabeta rektorem neuděláš // armáda rabuje Nazaret // ateistovo rušné nanebevzetí // adié regulovanému nájemnému // amputace raněné nohy // antidepresiva rozdejte nezaměstnaným // Assange rozzuřil naivky // Arab rabína neobřeže // Afghánce rozehnali napalmem // američtí roboti nastupují // agronomové rukují nazítří // až rozkvetou narcisy // alibi rafinovaného náměstka // alkohol rozjaří návštěvu // angažujme rodiče nestydů // Achillův rezavý nůž // anatomovi rychle napověz // abstinentovy rozpačité námluvy // anabáze rudých námořníků // abatyše rosomákem nepohrdne // asociace registrovaných nudistů // anarchistům rozkazy nesvědčí // atlet rudý námahou // airbus roluje nazpátek // anýz rulíkem nenahradíš // asketova romantická noc // anšlus Rakouska Německem // Ahmadínežádův raketový nosič // astroložka republice nevěří // Antikrist rozprodal Narnii // autista rumunské národnosti // autorčiny ruce nezahálí // alpinista rourou neprošel // azbuku Rusům neberte // almužna rebelům nemocnic // antarktická rašelina nehoří // atestujte ropu Norům // Apači rokují nonstop // adresujte radním nabídku // autority razí neologismy // ani ránu nadarmo // atentátník rázuje nalehko // agresivní roj našinců // avantýry rozmarné nymfy // abeceda racionální nevěry // antikoncepci Ratzinger neschválí // archivář riskuje nepříjemnosti // aféra různých neviňátek // abdikujte raději nyní // Amazonka rybaří nahá // anonyma ropucha nepředčí // adopce rejsků nutriemi // antabus rumem nezapíjet // animální rytmy náměsíčníků // abnormálně ryzí nikl // alimenty revolucionáři neplatí // anexe ráje nácky // ani rekviem nedohráli // ať rozhodne náhoda - anebo rychlé neutrony // archu roubí Noe // asembláž relevantních nesmyslů // apokalypsu raději ne
5. září 2010
Pedály
Nedosáhnout na pedály motokáry je pokořující zkušenost pro kluka, který se právě začíná cítit jako velký. Plně to chápu. Zkouším mu vysvětlit, na kolik pedálů v životě taky nedosáhnu, ač se na ně cítím, ale nakonec je ta metafora úmorná i pro mě. Ukazuje se být jedním z těch pedálů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)