Máte tu nějakou práci

Ač se to nezdá, závažná témata v české politice existují: americká protiraketová základna a obecněji koncepce bezpečnosti státu; termín přijetí eura; dlouhodobá hospodářská politika; a konečně propojení části justice, policie a – řekněme – quasipolitické vrstvy s organizovaným zločinem. Našlo by se toho možná víc, ale tahle čtyři témata stačí. Nevyřeší nám je Brusel, neviditelná ruka trhu ani prostý běh času. Žádné z nich nesmí ignorovat ten, kdo to s ovlivňováním chodu země myslí vážně.

Politická krize, do níž země upadla po volbách, samosebou znemožňuje, aby se v těchto věcech cokoli dělo. Teď máme vládu s nevalným mandátem, vládu, kterou polovina obyvatelstva nechce. Bude mít mnoho starostí sama se sebou. Skutečné problémy řešit nebude: nebude moci, takže ani nebude muset, což nakonec z jejího hlediska není nepříjemné. Namísto toho se napře plnou silou do pseudoproblémů: zrušit či nezrušit nějaké ministerstvo? Zakázat kouření ještě víc, než už je? Povolit jízdu kamionů v sobotu odpoledne? Na tom všem také záleží, ale je špatné používat takovou agendu jako výmluvu, proč se nelze věnovat záležitostem hlavním.

Nic z toho asi nebude, ale za pokus to přece stojí: apelujme na ženy a muže ve vládě a v parlamentu, aby překonali sami sebe. Chtějme po nich domluvu vedoucí k pokroku ve věcech, které jsou závažné; nikoli reality show. Protože – čas běží. Je to náš čas, vyměřený čas našeho života, nikdo nám ho nevrátí. Přeloženo do prakticky použitelných pojmů, při současném rozdělení politických preferencí obyvatelstva se prostě musí na nějakém kompromisu dohodnout ODS a ČSSD. Nakonec se to stejně stane, proč tedy tím časem dál plýtvat?

Máme politickou scénu, jakou si zasloužíme? Vcelku ano - když se i jiná média než tabloidy více zajímají o to, s kým spí předseda vlády, než o to, jak chce řešit výše uvedené čtyři problémy, a přitom nezkrachují kvůli nezájmu čtenářů.

Revoluce se konat nebude. Poklidná, ale nemalá změna poměrů je úkolem společenských elit, tedy úzké vrstvy těch, kdo mají vliv; úkolem, který větší část této vrstvy ignoruje a menší část na něj jde tak nešikovně, že působí víc škody než užitku. Zadrhnutý uzel stagnace české společnosti, její neschopnosti řešit – a co víc, rozpoznat – to, co je opravdu důležité, se však musí začít rozvazovat právě zde. Celé národní obrození taky uvedlo do pohybu tak málo lidí, že by se jistě všichni vešli do jedné hospody. Dnes by to mohla být třeba jedna středně velká konferenční místnost.

(Vyšlo v Ekonomu 7. 9. Všechno se nepovede, tohle není dobře napsaná úvaha. Co jsem jí chtěl říci, k tomu by víceméně stačil poslední odstavec. Kdo má schopnost ovlivňovat lidi, má i takovou povinnost. Elity u nás však sledují daleko osobnější a krátkodobější cíle.)

Penal de máxima seguridad

To je fantastické jméno pro basu: Zacatras... Dostat se ale v Salvadoru za katras žádná velká legrace nebude.

Deníček... hm, no prostě deníček

Nejspíš to není vtip; byl by přehnaně pracný. Určitě jsem už někdy viděl na webu něco ještě praštěnějšího než tohle, jen si na to momentálně nemůžu vzpomenout. Píšu zrovna pro Inside seriál článků o sociálním softwaru. MyBlackBook tam nezahrnu, i když by to bylo lákavé; pojem "sociální" se touhle službou posouvá do úplně nové dimenze. Je to tak strašlivá blbost, že se klidně může ujmout.

Blátem a louží

Komentář pro Inside se dnes jmenuje Vyšetřování ztráty třídní knihy v HP a je pokusem o co nejstručnější popis aférky, kterou má Hewlett-Packard v těchto dnech v Americe. Tohle je ten novinový článek, kvůli kterému se otevřelo peklo; chápete, proč vlastně? Já ne.

Z družiny domů přes Kavčí hory

Pozvali mě včera do ekonomického zpravodajství České televize pohovořit o softwarovém pirátství. Byl bych dal přednost nějakému jinému tématu... ale budiž. Rozhovor byl veden věcně, bylo na něj dost času - až příliš; řekl bych, že jim něco vypadlo a bylo třeba zaplnit místo - a sestříhali ho jen mimimálně. Čímž mi sebrali všechny myslitelné výmluvy a za to, co se odvysílalo, už můžu jen já sám. Příjemné překvapení! Už jsem se taky viděl na obrazovce říkat jedinou hloupou větu z pětiminutového interview. Ale to bylo na jiné stanici a v jiném století.

Z logistických důvodů jsem s sebou musel vzít K&S, dostali od hodných slečen žlutou limonádu a omalovánky. Odcházeli jsme, zrovna když se přestali stydět a začali se osmělovat. Tedy na poslední chvíli. Čekal jsem, že televize zevnitř na ně udělá dojem, dělá ho vždycky i na mě: ruch, shon, obrazovky, telefony, papíry, sto činností najednou a zvířený prach. Ale vzali to v klidu jako jedno další místo k zběžnému okouknutí. Nějak se ty dnešní děti málo dovedou divit, ani s dopomocí jim to nejde. Neštěstí to žádné není, škoda trochu ano, jejich i naše.

Tohle bude ještě velmi zábavné, protože držitelé zneplatněných licencí obratem zažalují stát. Tyhle přízemní věci jsme my všichni vizionáři digitální televize nějak nevzali v úvahu, že?

Zrušit ministerstvo?

Vladimír Mlynář ve své obhajobě další existence ministerstva informatiky neříká nic nového. Prakticky stejnými slovy hájí úřad, v jehož čele stál, již několik let. Přesto stojí jeho argumentace za přečtení, i kdyby jen z toho banálního a nudného důvodu, že má pravdu. Tedy, z větší části má pravdu; nesouhlasím s jeho paušálním odsudkem úředníků z vnitra, mám za to, že jeho odbor informatiky udělal a dělá hodně kvalitní práce. Mezi MV a MI ovšem vždycky existovaly spory, to je uvnitř státní správy bohužel běžná věc. (Všeobecně lidská: když k nám domů přišel elektrikář, také po shlédnutí stávající instalace s gustem pravil: "Které prase vám to dělalo?")

Formou podrobnější analýzy se existence MI zastal také Jiří Kofránek, místopředseda odborné komise ČSSD pro informatiku a telekomunikace. I tu stojí za to pečlivě pročíst; kdo chce předložit dobré argumenty pro zrušení ministerstva, měl by umět přesvědčivě vyvrátit hlavní body obou citovaných textů. Vím, že pro mé pravicové přátele je Kofránek a možná i Mlynář příliš nalevo, ale podstata problému není politická, je zcela věcná, racionálně řešitelná, spočitatelná. Takže argumenty ad hominem přenechme těm, kteří na nic chytřejšího nemají.

Pokud ovšem nepřistoupíme na názor, že politický problém = kdo může odkud tahat peníze pro sebe a své kamarády. Pak existence MI zajisté politickým problémem je, stejně jako každá kompetenční otázka v celé veřejné správě. Zkusme však prozatím ještě vycházet z předpokladu, že tohle není celá pravda o naší zemi.

Televize z telefonní zásuvky

Dnešní komentář pro Inside: Telefónica O2 začala provozovat televizní vysílání přes ADSL. Připadá mi to jako jednoznačně dobrá zpráva - kabelové televize konkurenci nutně potřebují. O2 na to má: už sama funkce zpožděného příjmu televizního pořadu (jmenuje se TV Archiv) je tak atraktivní, že se pro mnoho lidí může stát hlavním důvodem, proč k O2 přejít. Někdejší Telecom jako motor konkurenčního trhu? Ale staly se už podivnější věci. - Nebezpečný háček možná spočívá v kapacitě sítě; kolik zákazníků si O2 může dovolit, aby to systém vydržel? Jak rychle dokáže přenosovou kapacitu posilovat, pokud to bude třeba? Znalci již léta zachmuřeně (a bez důkazů) říkají, že Telecom je podinvestovaný, navzdory těm desítkám miliard, které do něj stát vložil. Teď přijde zatěžkávací zkouška.

Blog 2.0

S blogem jsem poprvé začal v létě 2004. Byla to záležitost původně anonymní, ale někteří mě rychle odhalili. Ignoroval jsem to a psal dál své a po svém: osobně, víceméně upřímně, s minimální autocenzurou, zato s velkou mírou – přehánění? Ne. Spíš: stylizace do role, která se mi zrovna zalíbila. Chvíli do jedné, chvíli do jiné. Zkoušel jsem si identity, názory, postoje, nálady. To si ukázněný publicista píšící za peníze, což je moje řemeslo, může dovolit málokdy, v tak velké míře nikdy. Může si to zajisté dopřát spisovatel, ale tak daleko mé slovesné nadání ani má pracovitost nesahá, takže blog mi byl velice příjemnou hračkou.

Když si hrajete s nějakou neřestí, nevyhnutelně dojdete do bodu hraničícího s tím pověstným, odkud není návratu – do bodu, za nímž si ta neřest začne hrát s vámi. Veřejně provozovaný deník vypadá jako relativně nevinná věc, ale není: když si nedáte pozor, začnete prodávat vlastní duši za trochu efektu, ani o tom nevíte. Vašim čtenářům je to sice fuk, protože mají jiné starosti než vás, ale na autorovi se to vnitřně podepíše. Zkrátka a dobře, nechal jsem toho, bylo to překrásné a bylo toho dost.

Z mého prvního blogovacího období zůstalo pár věcí, o nichž si myslím, že mají jistou informační nebo literární hodnotu:

• Úvaha o dětské knížce Žabákova dobrodružství (autor Kenneth Grahame);
  
• Esej Čáry dělící Evropu;
  
• Miniesej o knize Gulag (Anne Applebaum): Gulag a bolšaja zona;
  
• Česká pop-music: písničky, které mi chybí;
  
• P.F.2005 na písmena Ž.S.O. (už přemýšlím, která tři to budou na rok 2007, do roku 2006 jsem rozesílal péefko na M.S.K., ale moc se nepovedlo);
• Virtuální největší Čech - to byla taková televizní soutěž, kdekdo tou dobou sestavoval svůj vlastní žebříček, udělal jsem tedy také jeden - tvořený literárními postavami;
  
• Úvaha o hlavních městech světa;
• Seriál o Londýně: nultý, první, druhý, třetí a čtvrtý díl;
• Něco jako recenze na knihu Pí a jeho život (Yan Martel);
  
• Seriál o životě programátorského učně na začátku osmdesátých let minulého století (poslední díl, prolinkováno zpětně).
  

pár věcí, které se snad líbily jiným:

• Asi asi
  
• Pohřeb vzdálených příbuzných na vesnici mezi kopci
  
• Americká noc (Generace)
  
• Existuje Ježíšek? Nezamýšlená variace na klasický doják Yes, Virginia...
  

a konečně pár věcí, které se nelíbily zřejmě nikdy nikomu kromě mě samotného:

• Kdysi uprostřed noci
  
• Eschatologie pro mateřské školy
• Žižkov III.
  
• Komenská loďka
• Sen o jiném městě
  
• Jen ty příjemné věci
  

Tolik k minulosti. Tento blog je jiný. Dělám ho pod svým jménem jako jednu ze svých profesionálních aktivit. Není sice součástí toho, čím se zabývám ve svém zaměstnání, tedy ve vydavatelství Softwarové noviny, ale je s tím v souladu. Přesto - čistě z formálních důvodů - je třeba říci, že za obsah stránek Idées fixes odpovídám já sám, nikoli vydavatelství.

Proč blog provozuji? Jednak pro radost, jednak proto, že mi to pomáhá lépe organizovat vlastní myšlenky - a taky kvůli zpětné vazbě od čtenářů, která může být nesmírně užitečná. Myslím, že k práci publicisty, analytika, novináře, učitele apod. – což všechno ve větší či menší míře jsem, jak je dnes, v době rozmazaných specializací, normální - tato forma komunikace patří a že na ni má jeho publikum právo: ukaž co dovedeš, ať sami posoudíme, co jsi zač, co umíš a zda ti chceme platit tolik a tehdy, kolik a když to požaduješ.

Idées fixes je v souladu s tímto záměrem jednoduchý web s důrazem na obsah. Chci zde zveřejňovat většinu svých článků publikovaných kdekoli, okud získám souhlas příslušného vydavatele (poslední dobou píšu pravidelně pro náš měsíčník Click! a pro týdeník Ekonom, ne příliš často pro Lidové noviny, MF Dnes, Hospodářské noviny, od příštího roku se zřejmě vrátím taky na stránky Respektu).

Celkem samozřejmou výjimkou je moje hlavní práce, tedy časopis Inside, kde jsem šéfredaktorem. Ten stojí na placeném obsahu a zveřejňovat jej tímto způsobem nelze. K Inside však patří denní komentáře na jeho webové stránce, ty jsou volně přístupné a zde na ně budu odkazovat. Vedle toho budu na blog dávat drobnější komentáře, postřehy, odkazy… prostě to, co dělá blog blogem: aktuální věci.

Jako základní nástroj jsem si vybral nový Blogger Beta, jehož provozovatelem je Google. Je jednoduchý i pružný, dovoluje mi starat se o obsah, ne o formu, dovede zakrýt, že o webdesignu nevím nic... má tedy většinu rysů, které potřebuji. Jeho jedinou – relativní – nevýhodou je to, že je jako všechno od Google stále ve vývoji a čas od času nečekaně mění chování, sice většinou k lepšímu, ale překvapení to být může; pro autora i pro čtenáře.

Značku Google nese i většina použitých doplňkových nástrojů. Google Calendar používám pro záznam nadcházejících událostí, které zde chci zveřejnit (rubrika Stalo se / Stane se v pravém sloupci). Google Notebook mi slouží jako rychlý poznámkový blok na webové stránky, které mě zaujaly – a můžete mi je pak číst takříkajíc přes rameno, stačí kliknout na příslušný odkaz, rovněž v pravém sloupci. Statické stránky pro trvalejší obsah jsem si založil rovněž u Google. Pro svůj linkblog používám už třetím rokem del.icio.us, plně mi vyhovuje. To je vcelku všechno, co tu je k vidění; změny v průběhu vývoje samozřejmě nejsou vyloučeny.

Těším se na všechny čtenáře a jejich reakce.