Vesmír vybuchne v srpnu

Lidé mají odedávna zálibu v apokalyptických příbězích. První z nich, nepřekonaný a nejspíš nepřekonatelný co do beznaděje a evokovaných hrůz, je součástí kanonického znění Nového zákona, což je na katastrofickou vizi slušná kariéra. Kam se hrabe Hollywood! Nejnovější módní apokalypsa je zas naprosto nejambicióznější a v tomto ohledu také těžko překonatelná. Mohla by se jmenovat Pohádka o Velkém Cyklotronu, který vyhodil do vzduchu vesmír.

V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.

Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.

Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.

(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)

Prázdniny jsou tady

Základní škola, nad níž se dnes zamysleme v bezpečí započatých prázdnin, je instituce zvrácená. Pozor, to není kritika! Ona nemůže a nesmí být jiná. Vykonává nezbytnou činnost, pro duši člověka však v mnoha ohledech nepřirozenou: socializuje mláďata, včleňuje je do společnosti. To je její pravý a důležitější obsah. Vyjmenovaná slova, násobilka a vyvraždění Slavníkovců jsou jen užitečným vedlejším efektem. V moderní západní společnosti, zbavené světských i náboženských iniciačních obřadů, převzala jejich roli škola. Postupně a nekompromisně zbavuje děti dětství.

Roli zasvěcovatelů do dospělosti hrají učitelky (a nečetní učitelé). K jejich specifičnosti značně přispívá, že jde o mizerně placené a přitom obtížné povolání. Takovou práci budete dělat nejspíš tehdy, když k ní máte hluboký vztah, když vám skýtá radost, jíž si nahradíte jiná ocenění. Lidé tohoto typu, což se netýká jen učitelů, mají sklon brát svou práci velmi vážně, což je výborné, a bez odstupu, což výborné není. Práce je součástí jich samých, jejich osobností, proto nedobře snášejí kritiku, brání se změnám - oboje nemohou vnímat jinak než jako osobní útok.

A to pořád nemluvíme o samotných dětech. Pravda, už mají za sebou nejvnímavější období a jsou do značné míry zformovány, přesto pořád představují třaskavou směs poddajnosti, důvěry, vzpurnosti a sobectví. Jsou po hlavě vrženy do mnohosti sociálních rolí. Už nejsou jen půlkou vztahu dítě - rodiče. Stávají se dílkem kolektivu, členem neformální hierarchie, podřízeným, kamarádem; tím vším najednou. Vnější okolnosti a kulisy jsou jiné, ale pořád je škola tou dávnou africkou savanou, kde děvčátko poprvé pozvedne nádobu s vodou na cestu ke studni a chlapec se vydá na svůj první lov s oštěpem ještě příliš těžkým.

To je pěkná dřina pro tělo i duši, tenkrát tam stejně jako teď tady. Popřejme tedy hezký prázdninový odpočinek dětem, učitelům i rodičům. Potřebují ho jako sůl.

(Vyšlo v deníku E15 2. července. A už je z prázdnin týden v tahu.)

Kapky a balvani

V očích náročnějšího voliče, například čtenáře tohoto listu, se všechny parlamentní strany již stihly historicky znemožnit - ta, jejíž filozofové tohle pěkné sousloví vymysleli, již před rokem 1989, ostatní potom. Zavinily si to politickými handly, trapnou permanentní rvačkou o koryta, korupcí, papalášstvím i prostou hloupostí, tou asi nejvíc. Jasnější okamžiky, které bychom jim upřít neměli, to nevyváží. Odpověď na otázku, koho volit - a letos na podzim jedny volby máme - je stále obtížnější.

Můj přítel, významný pražský lékař, navrhuje (skoro) vážně občanský protest formou vhazování prázdných lístků do uren. Jako happening by to mohlo být velmi pěkné, ale i kdyby takový přístup nabyl velkých rozměrů - což se sotva stane - co bychom tím získali? Žádné “nové” politiky raději nechtějme, nemá to smysl. Za prvé nejsou: slušný, schopný a příčetný člověk do toho nepůjde, půjdou do toho jen ti, jimž alespoň jedna z těchto vlastností chybí. Za druhé, najde-li se výjimka, není to stejně k ničemu dobré. Stroj české politiky si ji buď předělá k obrazu svému, nebo poničenou vykopne ven. Za třetí, tyto výjimky jsou nezvolitelné, protože je veřejnost buď nezná, nebo se jí nebudou líbit. V obecních volbách to občas může být jinak, i když si nedělejme iluze ani tam. Je-li však vůbec nějaká naděje na zlepšení, pak ji hledejme v menších městech a obcích, kde dobrá samospráva může místní poměry projasnit - v obou smyslech slova.

Volební neúčast nejspíš poroste. To nemusí a může být cesta do pekel ovládaných schopnými demagogy a lumpy; cesta snesitelně pomalá, ale tím hůř. Řešení? Jediné a skoro nemožné. Musíme si trochu zkultivovat ty politiky, které máme, především obě hlavní strany. Začít bychom opravdu mohli těmi bílými lístky; třeba by se někdo chytil za nos. A posílejme jim stížnosti a náměty, bušme do nich, nedejme jim pokoj. Tvařme se s předstíranou naivitou, že opravdu věříme, že nám mají sloužit, a požadujme ty služby. Kapka kámen proráží. Bohužel jen někdy, a vždy děsivě pomalu.

(Vyšlo v deníku E15 25. června.)