Pomáhat bez emocí

Padesát tisíc mrtvých po zemětřesení v Číně – a bude jich mnohem víc, přidá-li se očekávaná epidemie cholery – je otřesné číslo. Přitom ta tragédie téměř nikoho u nás na Západě doopravdy nezajímá, projevy soucitu jsou formální a málo upřímné, poskytovaná pomoc spíš symbolická. Nechováme se správně. – Je to pravda? Myslím, že ne.

To nepředstavitelné množství obětí se nás týká v metafyzickém smyslu – tedy alespoň těch z nás, kdo takové hledisko uznávají. V praktickém smyslu však ne, a je chyba namlouvat si opak. Nejenže nemáme jak doopravdy pomoci, ale – ač to zní nesmírně tvrdě – není ani proč. Čína má záchranářů i lékařů dost. Administrativní a dopravní překážky jsou tak velké, že každý pomocník z ciziny bude mít spoustu starostí sám se sebou, než se k nějaké skutečné práci vůbec dostane. A to je v Číně nepoměrně lépe než v Barmě, kde vás za pokus pomáhat obětem cyklónu nejspíš rovnou zavřou.

Dokud neexistovala celosvětová média, hlavně kabelové televize a internet, měli jsme málo informací o tom, co se děje mimo skutečný kontext našeho života. Dnes je máme, a tím pádem i zdání, že onen kontext se rozšířil na celý svět. Ale není to pravda, je to škodlivá iluze. Musíme rozlišovat, a je to těžší než kdykoli dříve, věcně i emocionálně. Něco je globální. Něco je lokální. Co vysílá CNN, nemusí být nutně doopravdy globální. Naopak to platí taky, ale to je zas jiná pohádka.

Pomáhat se musí! Ale tam, kde to přináší největší užitek, ne tam, kde to nejvíc uchlácholí či potěší pomáhajícího. To není výtka nikomu z těch, kdo se cítí být povinni bojovat s bolestmi světa. Jen připomínka, že takových bolestí je až až všude kolem nás v okruhu pár kilometrů, stačí se dívat – na svět, ne na televizi. Dobrá vůle bez střízlivé racionální mysli je k ničemu a kdo to popírá, ten to vlastně potvrzuje.

(Vyšlo v deníku E15 21. května. Někdy jde logika úvahy pořádně proti srsti i autorovi. Tohle je ten případ. Spor můžeme vést o tom, zda je ta logika mylná či správná, nikoli však o tom, zda se má použít.)