Ano, jsme malí

(Šéfredaktor deníku E15 Tomáš Skřivánek byl tak laskav a pozval mě, abych pro ně psal pravidelný sloupek. O čem, zeptal jsem se. O čemkoli, opáčil; to je ovšem pěkné a dvojsečné zadání. Mám rozum a budu se držet přiměřených témat, tedy většinou. Ale jak vidíte, svých leitmotivů se člověk nezbaví. Tohle vyšlo 16. dubna. Mimochodem, celý E15 je denně ke stažení v PDF po bezplatné registraci. Ty noviny se mi líbí. Zatím jdou ostře nahoru - což říkám, samosebou, bez nejmenší souvislosti se svými sloupky.)

Všimli jste si někdy důležitého rozdílu mezi titulní stránkou českých novin a - dejme tomu - dánských? Ty české téměř vždy lákají čtenáře na nějakou domácí událost. V Dánsku (Portugalsku, Slovinsku, Finsku, Jižní Africe...) je mnohem častěji zprávou dne něco závažného ze zahraničí. Logicky, protože v tomto krásně a děsivě propojeném světě stále častěji záleží na tom, co se děje někde daleko od vás.

A když už máme zprávy ze světa, pak se zkreslenou optikou, takže to vypadá, že summit NATO nejednal o ničem jiném než o radaru v Brdech, že NHL stojí a padá s českými hokejisty (což je taky nesmysl, ale aspoň má k pravdě o chlup blíž než ten radar), že názory toho či onoho našeho státníka na klimatické změny zajímají někoho za Šumavou či za Vsetínem.

Jsme sebestřední proto, že taková jsou naše média, anebo jsou ta média taková, aby nám vyhověla? Je to kvůli desetiletím izolace za železnou oponou či snad tím, že nemáme moře? S tím ať si láme hlavu někdo chytřejší. Důležité je vědět, že to tak je. Důležité je nezapomínat, že bouře ve sklenici minerálky někde v centru Prahy často není zajímavá už v Libni či v Chuchli, natož kdekoli dál.

Na první pohled jsou patrné dva důsledky. Za prvé, prohlubuje se propast mezi těmi, kdo si dovedou opatřit lepší informace (což mimo jiné znamená, že čtou alespoň anglicky) a těmi, kdo nedovedou či nechtějí. Za druhé, kdo se s vámi bude v cizině bavit, když znáte jen své vlastní problémy? To je vlastně definice nedospělosti, nezralosti u jednotlivce i národa: jsme malí, dokud se nestaráme o nic jiného než o sebe.

(Ten poslední odstavec mě napadl před pár týdny v rozhovoru s Václavem Bartuškou. To je pozoruhodný člověk v pozoruhodné pozici: velvyslanec se zvláštním posláním pro oblast energetické bezpečnosti. Vysvětloval mi, že když chce, aby se někdo v cizině zajímal o jeho problémy (třeba ty naše s energetickou závislostí na ruských surovinách), musí nejprve on znát a chápat problémy svého partnera (třeba ty francouzské s dodávkami týchž surovin z Alžírska), přestože nás samotných se vůbec netýkají (pokud se tedy dá o čemkoli tvrdit, že se to čehokoli jiného netýká). Soudím, že tohle platí nejen v diplomacii.)