Ve stockholmské městské dopravě zavádějí zóny bez mobilních telefonů. Nejen proto, že telefonující obtěžují okolí svými hovory, ale také kvůli obavám ze škodlivého elektromagnetického záření. To sice podle dobrozdání vědců neexistuje, přesto úřady Švédům zaručují právo mít z něj obavy a vyhýbat se mu.
Pražský magistrát ještě nedosáhl osvícenosti stockholmského, takže v tramvajích a autobusech je prozatím zakázáno jen jíst a pít, včetně čisté vody, což potěší hlavně v létě. Není tam však, jak se zdá, zakázáno jezdit načerno z konečné na konečnou, ve spánku padat na spolucestující, nadlidsky páchnout, šířit zcela jistě blechy, nejspíš vši a dost možná tuberkulózu. Kdyby s tímhle pan primátor a Dopravní podnik něco udělali, klidně by jim většina cestujících prominula, že se tolik nezabývají škodlivým elektromagnetickým zářením.
Nezlehčujme. Být bezdomovec není žádná legrace. Kdo nevěří, ať zkusí přežít na ulici jen zanedbatelných čtyřiadvacet hodin bez haléře v kapse. V zimě je to mnohem instruktivnější, ale i letní zkušenost je poučná. Mimořádně nepříznivý souběh okolností může udělat bezdomovce prakticky z kohokoli, člověk na to nemusí být feťákem, alkoholikem, osobou mdlého rozumu nebo notorickým flákačem (i když to všechno pomáhá). V zásadě však stačí neléčená duševní choroba nebo smolná kriminální epizoda, a už v tom lítáte. Dá se z toho dostat, spousta lidí to dokáže – nevíme o nich, protože nejsou vidět. Ale každému se to nepovede.
Je to mrzutá věc. Česká republika má sice podfinancovaný, ale pořád dost výkonný sociální systém. Společnost je homogenní, opravdu chudých lidí je u nás málo a skutečných bezdomovců ještě míň. Jednoduché a levné pomoci pro ně – mít se občas kde najíst, umýt, schovat před mrazem či horkem – je však málo, osvěty o ní ještě méně. Místo toho se úřady tváří, že nevidí těch pět šest míst permanentně obsazených málem v každé pražské tramvaji. To je naoko zadarmo. Platí za to však ostatní cestující svou horší náladou; bezdomovci záští, kterou vůči sobě vyvolávají; tu a tam někdo možná tou tuberkulózou. Nikdo netvrdí, že je to snadno řešitelný problém. Jenže právě tohle je praktická politika: předveďte, volení zástupci a jmenovaní funkcionáři, co dovedete! Jest se však obávat, že dříve než tohle, zakážou nám ty mobily.
(Vyšlo v Ekonomu 24.8. Jezdím denně devítkou kolem Hlavního nádraží. Když tam tramvaj zastaví, vždycky mě překvapí, kolik slušně oblečených, zcela tuctových lidí postává před Nadějí. Nic z toho nevyvozuju, ale ta myšlenka se vnucuje: pomoc vyhledává ten, kdo je schopen pomáhat si aspoň trochu sám. Anebo ten, kdo ji vlastně nepotřebuje, zneužívá? Oboje bude pravda. Kdo to už nezvládne, ten se veze... na konečnou.)
Žádné komentáře:
Okomentovat