Epizoda z mládí vynikajícího spisovatele: v sedmnácti letech se dobrovolně přihlásil k elitní vojenské jednotce, aby pomohl své těžce zkoušené vlasti. Sloužil tam, kde byly úkoly nejtěžší a ztráty největší. Po zbytek života o tom skromně pomlčel. Háček je jen v tom, že ty elitní jednotky se jmenovaly Waffen SS.
Přiznání nositele Nobelovy ceny Güntera Grasse není příjemné těm, kdo věří v černobílý svět, a to jsme čas od času všichni. Dobro v jednom koutě boxerského ringu, zlo v protilehlém, barvy trenýrek zřetelně odlišitelné. Většina Evropanů má dodnes dvojitý blesk pevně asociovaný se zlem v nejčistší podobě, se zlem s velkým Z. Uvažovat o motivech, názorech, morálce jednotlivých esesáků – už jen to slovo! – se zdá být vyloženě nemožné. Jenže Grass nás k tomu nutí.
Bude se říkat, že měl mozek vymytý propagandou. Jistě, ale nejde jen o to. Jsou situace, kdy propaganda už není potřeba, protože realita je dost působivá sama o sobě. Je vám sedmnáct, žijete v zemi, na kterou padají bomby, pod troskami domů umírají hlavně ženy a děti, protože muži jsou na frontě. Co uděláte? Půjdete dobrovolně bojovat tam, kde se to zdá být nejúčinnější, nejhrdinštější? Anebo zalezete do kouta a později budete pronášet břitké morální soudy?
Vítězové nejen píšou dějiny, ale také zpětně rozhodují o tom, co bylo správné. Kdyby vyhrálo Německo válku, byla by ta mladistvá epizoda ozdobou každého Grassova životopisu. V němž by ovšem chyběla díla jako Plechový bubínek. (Ale nepochybně by tam byla jiná, neméně proslulá.) Izraelský pilot stíhačky je pro nás dnes morálně přijatelný, palestinský otrhanec s bazookou na rameni nikoli. Co když jednou bude názor většiny opačný? Němci z Grassovy generace prodělali větší názorový kotrmelec. Mnozí Češi koneckonců také upřímně věřili, že Amerika a západní Německo je nepřítel. A co víc, on to nepřítel objektivně byl; mířily na nás odtamtud rakety a byly myšlené zcela vážně.
Odsuzovat Güntera Grasse je zbabělé – protože příliš snadné – a zároveň nestoudně odvážné, protože: víme my, jak bude jednou někdo hodnotit nás? Dobro a zlo, máme-li dospět k nějakému závěru, jsou podle všeho kategorie pro jednotlivce. Ne pro skupiny lidí a už vůbec ne pro dějiny. Každý ať dělá to, co pokládá za správné, slušné, čestné… a nestará se, jak mu to historie spočte, protože to nemůže vědět ani ovlivnit.
(Vyšlo v Ekonomu 17.8. Grassovo doznání je ještě po dvou týdnech viditelné mediální téma, převládá odsudek. Walęsa kupříkladu chce, aby spisovatel vrátil čestné občanství Gdańska. Čekal jsem tudíž rozhořčené reakce čtenářů, protože se mi jich dostalo už za méně kontroverzní nápady. Tentokrát nic. Třeba si už všichni zvykli. To může vést k inflaci radikálních stanovisek; nedám se.)
1 komentář:
odsuzovat Grasse není jen odvážné ale i nutné. Prvně vzhledem k jeho dílu a zaměření. Dále proto, že jak upozornil Reflex, existují lidé, často němci, kteří si dokázali za války udržet čistý morální štít. Výmluvy typu dělali to všichni, nebyla jiná možnost mi přijou liché v poměru k lidem, již se represe dotkla tisíckrát víc, než jen že "sestra nemohla studovat na VŠ" nebo "bych byl odvelen k horší jednotce".
Doporučuji přečíst si článek Já ne http://www.reflex.cz/Clanek24789.html
A když už budete na stránkách reflexu, přečtěte si esej "O angažovaných pozorovatelích" od pana Hvížďaly. http://www.reflex.cz/Clanek24805.html
Na osudech lidí jako Joachim Fest a Karl Popper, kteří zlo odhalili a nepodlehli mu vyznívá "doznání" Gunthera Grasse jen jako marketingový tah před vydáním jeho knihy.
Grass sloužil u fešácké nacistické jednotky, jeho dílo z něj udělalo mentora německé morálky a hle - před vydáním své knihy přijde s přiznáním. Nevidím důvod k shovívavosti. Domnívám se, že špatnost, zlo, zkaženost a podobné projevy je nutno odsuzovat vždy a ne je relativizovat či omlouvat okolnostmi.
post scriptum: ostatně, předčasné vydání knihy vzpomínek je další perlou v taktice Grasse - než aby se rozproudila do října obecná a etická diskuze, radši vydal knihu co nejdříve, aby stáhl citlivost tématu do osobní roviny.
Okomentovat