Internetová socka

Obecní konektivita zdarma je podle mě špatná věc, což se snažím zdůvodnit v dnešním komentáři pro Inside. Méně špatnou variantou špatné věci je uspořádání, které chce zavést městská část Praha 8. Podrobně o tom píše Jiří Peterka, já bych byl v hodnocení skeptičtější než on, ale - budiž, takhle nějak by to být mohlo. Základní služba s malou přenosovou rychlostí, třeba i uměle omezenou, vhodná pro ty, kdo doopravdy počítají každou korunu, připojují se málo, ale odříznuti být nechtějí. Taková... inu, socka. Absolutně nepoužitelná ke stahování filmů nebo muziky; umožnit takové věci z veřejných peněz je nemravné. Pořád si ovšem myslím, že užitečněji by se ty peníze vynaložily na zřizování volně přístupných terminálů na úřadech, v knihovnách a podobně. Tam internet patří; do Listiny základních práv a svobod rozhodně ne.

Вот так мы живем

Dvě Rusky v pražské lékárně. Drmolenou mateřštinou s výslovností moskevské ulice - ch namísto g - se dožadují antikoncepčních pilulek. Magistra jim nerozumí. Nepletu se do toho, holky jsou nesympatické. Je jim tak šestnáct, oblečené draze, ale bez vkusu, přesněji řečeno dle byzantského vkusu. Zmalované. Lížou zmrzlinu. Na pomoc magistře přichází starší kolegyně, která jistě ruštinu pamatuje ze školy. Chápe a říká pak děvenkám, že bez předpisu nelze. Česky. Zklamaně odcházejí, zřejmě zkusit jinou lékárnu.

1 + 1 < 2

O čem je dnešní komentář pro webovou stránku Inside? (Rozumějte: já ho tu neopisuju, já tady komentuju vlastní komentáře!) Na trh, zatím v Americe, přicházejí první notebooky s architekturou Intel Core 2. Ta architektura, to jsou dva procesory-siamská dvojčata na jednom čipu se sdílenou L2 cache (cache první úrovně má pochopitelně každý svou) a důmyslné je na tom, že takto vzniklý celek má zhruba stejnou spotřebu energie (asi dokonce o chlup menší) jako stejný procesor s jedním jádrem, nepotřebuje totiž vyšší hodinovou frekvenci. Počítač lze tedy zrychlit, aniž bychom ho uvařili. PR lidé v mzdě Intelu vložili do úst Senior Vicepresidenta Mobility Group pana Davida Perlmuttera výrok, že "notebookům přináší tento nový procesor dvojnásobný výkon", ale zapomněli napsat, oproti čemu dvojnásobný. Patrně tím mysleli totéž co já výše, tedy vůči stejnému procesoru-singlovi, jenže o tom by se dalo s úspěchem pochybovat. Za prvé, přesné jednojaderné analogie procesorů řady Intel Core 2 Duo neexistují, srovnání s řadou Pentium 4 je zatíženo pořádnou chybou (porovnávat se spolu s procesorem musí i chipset a ten je zcela odlišný). Za druhé, v paralelních výpočetních systémech nikdy neplatí 1 + 1 = 2, vždycky je výsledek menší, protože (a) spousta úloh se paralelizovat vůbec nedá, (b) i u těch, kde to jde, většinou není software řídící paralelní zpracování plně efektivní, (c) i kdyby byl, část výkonu se jednoduše musí spotřebovat na to, že si ta dvě jádra povídají mezi sebou. Intel koneckonců sám uvádí naměřený výkon vyšší o 74 % oproti plus minus srovnatelnému Pentiu, což je pořád až až, ale budiž. Ani slovo proti Core 2 nebo proti Intelu - technologie je to závratná. O to hloupější však je propagovat ji tak jarmarečně.

Google Apps for Your Domain

Sergey & Larry to Steve & Bill: Be afraid, be very afraid.

Možná. Možná ne. Microsoft se zatím vždycky dovedl přizpůsobit, embrace and extend, není zásadní důvod, proč by to nezvládl i teď. Ostatně, už je tu Live. - A možná není co zvládat. Postupný přechod k nelokálním aplikacím (software-as-a-service, hostované aplikace, říkejte tomu jak chcete) je sice nevyhnutelný, ale do tradičního uspořádání nacpali uživatelé, samosebou hlavně ti podnikoví, tolik peněz, že mají důvod chtít jej nějakou dobu zachovat - právě tak dlouhou dobu, aby se nové hře naučil nejen Microsoft, ale mnoho dalších dodavatelů. A pak tady jsou sklony lidí být přirozeně konzervativní; a otázka pocitu bezpečnosti. Ale stejně... ten Google! Jedou jako dráha.

Sag mir, wo die Daten sind

V dnešním komentáři pro Inside připomínám zákonnou povinnost společností s ručením omezeným archivovat účetní data (klíčová po dobu deseti let, veškerá po dobu pěti let, viz zákon o účetnictví). Nedělejme si iluze, najít deset let stará data může v mnoha českých společnostech představovat dost velký problém, zejména v těch, jejichž obor činnosti je od počítačů hodně vzdálen. Soudný člověk by to měl všechno schovávat na papíře. Počítače však vyvolávají pocit, že to není potřeba. Účetníctví je křiklavý příklad (a ne moc dobrý - to si většina firem i živnostníků asi opravdu uhlídá), ale hodně lidí se možná bude divit, až budou za pár let hledat digitální fotky z rodinné dovolené. A místo milostných dopisů zbude jen vzpomínka na vymazané SMS.

Šest milionů baterií

Můj dnešní komentář pro Inside je o bateriích, které stahuje po Dellu (4,2 milionu) i Apple (1,8 milionu), takže jejich počet vzrostl na šest milionů. Je to mizerná reklama pro výrobce příslušných Li-ion článků, tedy pro Sony, je to velká nepříjemnost i pro výrobce notebooků, kteří za to samosebou nemohou. Zkusil jsem tedy pro kontrast vymyslet někoho, kdo na tom vydělá. Jasně, že existuje. Hádejte, kdo to je? - Mimochodem, jak se dá ekologicky zlikvidovat šest milionů baterií? Ale ono jich ve skutečnosti ani zdaleka tolik nebude. Kolik jich asi doopravdy vymění, kolik lidí se přihlásí? Deset procent z toho avizovaného čísla? Dvacet? Je to v zásadě povyk pro nic, vznítit se může za nepříznivých okolností každá Li-ion baterie této velikosti a kapacity, pokud se zkratuje. Statistik by určitě potvrdil, co se dá tušit bez výpočtu: rozdíl v riziku u stahované série baterií Sony a u průměrné baterie jakékoli značky je zanedbatelný. Mundus vult decipi, ergo decipiatur.

Jak překlopit web do iPodu

Jednoduše: takhle. Jde o webový generátor, který ze zadaného textového souboru anebo z obsahu stránky zadané adresou vyrobí soubor ve formátu eBook. Ten se pak dá nahrát do iPodu a číst tam. Vyzkoušel jsem, funguje to, ale nenadchne, protože (1) přece jen postup není tak rychlý, jak autoři slibují; (2) text webové stránky se načte i s kusem HTML kódu, číst se to dá, ale ruší to; (3) a to především, číst na maličkém displeji iPodu není nic příjemného. Ale jako nouzová možnost, když nemáte po ruce jiného kapesní zařízení s displejem, se to hodit může. Já bych si v takovém případě požadovaný text raději vytiskl... nebo snad i opsal.

Přepravní pravidla

Ve stockholmské městské dopravě zavádějí zóny bez mobilních telefonů. Nejen proto, že telefonující obtěžují okolí svými hovory, ale také kvůli obavám ze škodlivého elektromagnetického záření. To sice podle dobrozdání vědců neexistuje, přesto úřady Švédům zaručují právo mít z něj obavy a vyhýbat se mu.

Pražský magistrát ještě nedosáhl osvícenosti stockholmského, takže v tramvajích a autobusech je prozatím zakázáno jen jíst a pít, včetně čisté vody, což potěší hlavně v létě. Není tam však, jak se zdá, zakázáno jezdit načerno z konečné na konečnou, ve spánku padat na spolucestující, nadlidsky páchnout, šířit zcela jistě blechy, nejspíš vši a dost možná tuberkulózu. Kdyby s tímhle pan primátor a Dopravní podnik něco udělali, klidně by jim většina cestujících prominula, že se tolik nezabývají škodlivým elektromagnetickým zářením.

Nezlehčujme. Být bezdomovec není žádná legrace. Kdo nevěří, ať zkusí přežít na ulici jen zanedbatelných čtyřiadvacet hodin bez haléře v kapse. V zimě je to mnohem instruktivnější, ale i letní zkušenost je poučná. Mimořádně nepříznivý souběh okolností může udělat bezdomovce prakticky z kohokoli, člověk na to nemusí být feťákem, alkoholikem, osobou mdlého rozumu nebo notorickým flákačem (i když to všechno pomáhá). V zásadě však stačí neléčená duševní choroba nebo smolná kriminální epizoda, a už v tom lítáte. Dá se z toho dostat, spousta lidí to dokáže – nevíme o nich, protože nejsou vidět. Ale každému se to nepovede.

Je to mrzutá věc. Česká republika má sice podfinancovaný, ale pořád dost výkonný sociální systém. Společnost je homogenní, opravdu chudých lidí je u nás málo a skutečných bezdomovců ještě míň. Jednoduché a levné pomoci pro ně – mít se občas kde najíst, umýt, schovat před mrazem či horkem – je však málo, osvěty o ní ještě méně. Místo toho se úřady tváří, že nevidí těch pět šest míst permanentně obsazených málem v každé pražské tramvaji. To je naoko zadarmo. Platí za to však ostatní cestující svou horší náladou; bezdomovci záští, kterou vůči sobě vyvolávají; tu a tam někdo možná tou tuberkulózou. Nikdo netvrdí, že je to snadno řešitelný problém. Jenže právě tohle je praktická politika: předveďte, volení zástupci a jmenovaní funkcionáři, co dovedete! Jest se však obávat, že dříve než tohle, zakážou nám ty mobily.

(Vyšlo v Ekonomu 24.8. Jezdím denně devítkou kolem Hlavního nádraží. Když tam tramvaj zastaví, vždycky mě překvapí, kolik slušně oblečených, zcela tuctových lidí postává před Nadějí. Nic z toho nevyvozuju, ale ta myšlenka se vnucuje: pomoc vyhledává ten, kdo je schopen pomáhat si aspoň trochu sám. Anebo ten, kdo ji vlastně nepotřebuje, zneužívá? Oboje bude pravda. Kdo to už nezvládne, ten se veze... na konečnou.)

Vezměte si, děti, učebnice

...a začerněte si jméno té poslední planety. Zapomeňte na ni. - V Praze, městě vcelku provinčním, se zničehonic dějí velké věci! Heute die Welt, morgen das Sonnensystem.

GraSS

Epizoda z mládí vynikajícího spisovatele: v sedmnácti letech se dobrovolně přihlásil k elitní vojenské jednotce, aby pomohl své těžce zkoušené vlasti. Sloužil tam, kde byly úkoly nejtěžší a ztráty největší. Po zbytek života o tom skromně pomlčel. Háček je jen v tom, že ty elitní jednotky se jmenovaly Waffen SS.

Přiznání nositele Nobelovy ceny Güntera Grasse není příjemné těm, kdo věří v černobílý svět, a to jsme čas od času všichni. Dobro v jednom koutě boxerského ringu, zlo v protilehlém, barvy trenýrek zřetelně odlišitelné. Většina Evropanů má dodnes dvojitý blesk pevně asociovaný se zlem v nejčistší podobě, se zlem s velkým Z. Uvažovat o motivech, názorech, morálce jednotlivých esesáků – už jen to slovo! – se zdá být vyloženě nemožné. Jenže Grass nás k tomu nutí.

Bude se říkat, že měl mozek vymytý propagandou. Jistě, ale nejde jen o to. Jsou situace, kdy propaganda už není potřeba, protože realita je dost působivá sama o sobě. Je vám sedmnáct, žijete v zemi, na kterou padají bomby, pod troskami domů umírají hlavně ženy a děti, protože muži jsou na frontě. Co uděláte? Půjdete dobrovolně bojovat tam, kde se to zdá být nejúčinnější, nejhrdinštější? Anebo zalezete do kouta a později budete pronášet břitké morální soudy?

Vítězové nejen píšou dějiny, ale také zpětně rozhodují o tom, co bylo správné. Kdyby vyhrálo Německo válku, byla by ta mladistvá epizoda ozdobou každého Grassova životopisu. V němž by ovšem chyběla díla jako Plechový bubínek. (Ale nepochybně by tam byla jiná, neméně proslulá.) Izraelský pilot stíhačky je pro nás dnes morálně přijatelný, palestinský otrhanec s bazookou na rameni nikoli. Co když jednou bude názor většiny opačný? Němci z Grassovy generace prodělali větší názorový kotrmelec. Mnozí Češi koneckonců také upřímně věřili, že Amerika a západní Německo je nepřítel. A co víc, on to nepřítel objektivně byl; mířily na nás odtamtud rakety a byly myšlené zcela vážně.

Odsuzovat Güntera Grasse je zbabělé – protože příliš snadné – a zároveň nestoudně odvážné, protože: víme my, jak bude jednou někdo hodnotit nás? Dobro a zlo, máme-li dospět k nějakému závěru, jsou podle všeho kategorie pro jednotlivce. Ne pro skupiny lidí a už vůbec ne pro dějiny. Každý ať dělá to, co pokládá za správné, slušné, čestné… a nestará se, jak mu to historie spočte, protože to nemůže vědět ani ovlivnit.

(Vyšlo v Ekonomu 17.8. Grassovo doznání je ještě po dvou týdnech viditelné mediální téma, převládá odsudek. Walęsa kupříkladu chce, aby spisovatel vrátil čestné občanství Gdańska. Čekal jsem tudíž rozhořčené reakce čtenářů, protože se mi jich dostalo už za méně kontroverzní nápady. Tentokrát nic. Třeba si už všichni zvykli. To může vést k inflaci radikálních stanovisek; nedám se.)

Jel blíž a uvnitř spatřil žluté světlo a oheň, večeře byla hotova a čekali ho. (...) Sam se zhluboka nadechl. "Tak jsem se vrátil," řekl.