Papež a prezervativy

Každému, kdo chce věcně diskutovat o neblahých důsledcích afrických proslovů Benedikta XVI., doporučuji zvážit následující body:

1. První a hlavní důvod, proč se v Africe málo používají kondomy, je ekonomický. Když vyděláváte dva dolary denně, je pro vás ta papírová krabička sakra drahá a peníze se dají použít užitečněji i příjemněji. Výjimkou je Jižní Afrika, kde v lékárnách dostanete kondomy zdarma, velká poptávka po nich však ani tam není, protože...
2. ...pro většinu Afričanů (neříkám, že také Afričanek, ale těch se většinou nikdo neptá) je tento způsob ochrany nemužný, komický a zahanbující. Kdyby kamarádi věděli, budou se vám smát hodně dlouho - a to je rozhodujcí.
3. Mnozí obyvatelé Afriky naprosto nevěří ve spojitost mezi AIDS a pohlavním stykem, někteří z nich jsou vlivní a hlásají tento názor z pozice autority, dobře známým příkladem je bývalý jihoafrický prezident Thabo Mbeki.
4. Ke křesťanství se hlásí asi třetina obyvatel Afriky. Zdaleka ne všichni z této třetiny jsou římští katolíci a zdaleka ne všichni, kdo se k římskému katolicismu hlásí, berou papežova slova jako zákon.

Afriku zachrání - pokud něco - vzdělání dětí a pevnější ekonomické postavení žen, nikoli projevy kohokoli včetně papeže, ať se v nich bude říkat cokoli. Ostatní druhy pomoci a soucitu se neosvědčily a sotva se to změní.

Pokud jde o katolickou církev, ta má své priority a přežití jednotlivců mezi nimi prostě občas není ta nejvyšší. (V tom není mezi podobnými institucemi ani sama, ani nejhorší.) Dokud bude, jiná nebude. Je pošetilé očekávat, že její nejvyšší představitel, patřící navíc ke konzervativnímu křídlu, sebeméně zpochybní důležitou část dogmatu. Radí-li zdrženlivost a věrnost namísto antikoncepce a ochrany proti nákaze, není to lživá rada, jen nerealistická. Zrovna tak nerealistické ovšem je žádat po něm něco jiného.

Neříkám, že tohle všechno je dobře, jen říkám, že to tak je.

Březen měsíc ničeho

(Sloupek v E15 z této středy. Jaro je tady!)

V liturgickém kalendáři minulého režimu býval březen Měsícem knihy. Během budování reálného kapitalismu se stal Měsícem internetu, ale to už je také minulost, letos poprvé se tato kampaň nekoná – pro nezájem sponzorů. Oba ty svátky propagovaly, co propagaci nepotřebovalo: lidé četli a připojovali se k internetu i bez nich. Oba byly závislé, každý dle povahy své doby: první na ideologii, druhý na penězích. Měsíc knihy nepatřil všem knihám, ale jen těm, které nezlobily. Ty druhé ke čtenářům nesměly nejen v březnu, ale po celý rok. Měsíc internetu existoval díky snaze počítačových firem vychovat si stálé zákazníky.

A fungovalo to špatně, protože obě kampaně cílily na inteligentnější část společnosti a s tou se to vždycky může zvrtnout a taky že zvrtlo. Cílová skupina prvního Března se rychle propracovala od Fučíkova odznaku k Solženicynovi a Orwellovi. Internetová generace přestala komerčním evangeliím věřit ještě rychleji. Takže proč platit masáž mozků, když tím více věrných nezískáte?

Ať si nadšenci moderních technologií tvrdí co chtějí, rozvratná síla internetu je však mnohem menší než moc knihy. Kniha je čistý obsah a nic než obsah. Na webu se hlouposti a manipulace dají našminkovat do půvabna mnohem účinněji. V tom je také dvojsečnost širokých kampaní v dnešní době [hrozná formulace - takových kampaní jako BMI, chtěl jsem tím říci]. Ať to myslíte sebelíp, vždycky to někdo dokáže použít po svém, pro sebe.

Ať se dobře daří tvůrcům i příjemcům sdělení, ať žije kniha i internet: bez kampaní. Ať si každý jeden z nás hledá cesty jimi a k nim sám. Březen ponechme tím, čím byl po tisíciletí, místem rovnodennosti, pohanským Měsícem jara, přes nějž se houpavě sem tam procházejí křesťanské a židovské pohyblivé svátky. Na jednu dvanáctinu roku je to náklad až až.

CEE

(Sloupek v E15 z minulé středy, zapomněl jsem ho vyvěsit. The Economist mezitím otiskl v rubrice Zasláno dopis viceguvernéra ČNB Miroslava Singera uvádějící na pravou míru, jak je to s českou ekonomikou. Obávám se, že ke změně vnímání to nestačí. V krizi točící se kolem čísel ta čísla sama už skoro nikoho nezajímají.)

Vídeň, jak všichni vědí, je na východ od celého historického Království českého (pomineme-li Lanškroun). Geografický střed Evropy naproti tomu leží - jak aspoň tvrdí Wikipedia - u běloruského města Marjina Horka kousek jihovýchodně od Minsku. Aby se však Evropa opravdu otáčela podle tohoto středu, musí zahrnovat například i republiku Komi, mimochodem větší než celé Německo, a to včetně tamních vorkutských lágrů. Z hlediska zeměpisu i dějepisu to tak je správně, ale vykládejte to dneska někomu v Bruselu! O Praze ani nemluvě.

Východní, nebo střední? Čím víc se o nálepku střední Evropy budeme prát, tím víc budeme objektivně patřit do východní, kde se lidé perou o nálepky, neboť na těch tam záleží víc než na realitě. Na Západě to o nás vědí a proto už dávno vymysleli sousloví "střední a východní", Central and Eastern Europe, CEE. Čti: to je ta východní Evropa, co si o sobě myslí, že je střední. Je to politicky korektní a zcela jasné.

Nám Čechům by se teď náramně hodilo nakreslit nějakou dělicí čáru, protože kdo jiný z CEE by se ocitl od ní na západ, když ne my? Ona v podstatě historicky existuje, dělila staré Rakousko na Cislajtánii a Translajtánii (zadejte do Google: Leitha). Anebo by se dala chápat jako mez latinské evangelizace, což je vstřícnější k našim visegrádským přátelům. Jenže nic z toho už neplatí, čáry po svém překreslil Stalin a Churchill s Rooseveltem kývali, a teď je zas kreslí Banka a Fond a Moody's a Fitch a S&P.

Dějepisu a zeměpisu neutečete. Budou nás vždy házet do jednoho pytle se sousedy. Křik zevnitř: „Já tu jsem omylem!“ nepomůže. Každá jiná strategie je lepší.

Jeden bit nestačí - dodatek

Hele, toho pana Denta jsi moc nepotěšil.

To mě mrzí, to je to poslední, co jsem chtěl udělat. Ale až si to přečte znova, musí přece pochopit, že sakra nejsme v rozporu. Znám to z vlastní zkušenosti, jak nepřesně a zaujatě čte člověk napoprvé všechno, co se ho týká osobně. Zřejmě tě před tím neuchrání ani maska Misantropa. Podívej jen na tu poslední větu: „Pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl a velmi mne to mrzí.“ Za prvé, jací „všichni“? Za druhé, ani jen jeden já jsem to takhle nepochopil a nenapsal.

Opravdu nenapsal? Řekl jsi, že tě mrzí, žes na ten dotazník odpovídal. Žes jeho autorovi naletěl. Že se za to stydíš.

Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě. Za to hergot autor otázek nemůže, tak ať mi to nepodsouvá, nebo se namouduši kvůli samé slušnosti a ohleduplnosti začneme navzájem škrtit!

Uklidni se, chlape.

Podívej, Arthur Dent má samozřejmě pravdu v tom, že jednoznačné odpovědi požaduje kdekdo. Myslím, že nejen dnes, že to tak bylo vždycky. ("Co si myslíte o vstupu spojeneckých vojsk?") Rozlišme dvě situace: buď jsme spolu jen my hoši, co spolu mluvíme, pak si můžeme ujasňovat pojmy a vybrušovat nástroje a upozorňovat se na špatně položené otázky. Anebo - člověk stojí před ozbrojencem nebo Dějinami nebo Vyšší bytostí nebo prachobyčejnou mravní povinností. Těm se nedá říct, že jejich otázka je špatně položená (což je téměř vždy). Těm musíš odpovědět, rychle a jednoznačně a nevratně. Dent navrhl: zahrajme si hru, jak bychom v takové situaci odpověděli. K žádnému černobílému vidění světa nanabádá. Jen se ptá, co říkat těm, kdo sami ten svět černobíle vidí. A tady se rozcházíme.

Jak?

On by jim prostě odpověděl. Předpokládám, že hlavně proto, aby je měl z krku, aby dali pokoj. Já to udělal po jeho vzoru taky, ale teď si myslím, že správnější by bylo takovému tazateli říci: hele, jsi Dějiny nebo Vyšší bytost nebo mravní povinnost nebo na mě aspoň něčím míříš? Protože pokud ne, pak si buď poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč...

...za klobouk.

Jojo. A ač pana Denta neznám osobně, myslím, že on by se k tomu hypotetickému tazateli zachoval stejně. Nejsme v rozporu.

Tak proč o tom tolik nažvaníte, kluci?

Baví nás to. Jsme grafomani. Já mám navíc právě teď spoustu jiné naléhavé práce a takhle ji mohu hořkosladce odkládat. - A třeba v takových diskusích přece jen něco maličko objevíme, já i pan Dent i ostatní.

Nech toho a jdi pracovat. A toho Denta pozvi někdy na flašku vína, povídejte si sami, potykejte si u toho už konečně a zbytek světa aspoň na chvíli vynechte.

Výborný nápad. Kdy máte čas, Martine?

Jeden bit nestačí

Víš, co mě nejvíc mrzí z toho, co jsem tady napsal? Co bych rád vzal zpátky, kdyby web neměl tak sloní paměť?

Vím, vždyť já jsem taky ty. Ale proč jsi tedy ten Dentův dotazník vyplňoval, nutil tě někdo?

To byla ta Gaza tenkrát… a vůbec, občas se člověk chce definovat. To je v pořádku, ale má se to dělat mlčky. Činem, ne slovem. Naletěl jsem Dentovu tvrzení, že je zapotřebí jednoznačných odpovědí. To je pravda, ale k tomu musí také být otázky, které takovému zadání vyhovují. Ty jeho takové nebyly.

Dokaž to.

To mohu vzít jako příklad cokoli. Pravice/levice? Co to znamená? Lidé se hlásí k tomu či onomu, ale to se přihlašují k nálepce, ne k podstatě, tu nemají promyšlenou. Kráčejí s davem souvěrců do svého kostela. Shodnou se dva „levičáci“ dnes, co to je levice? - Dotaz na ekonomickou víru či preferenci? To je ještě mlhavější. Jak z bláta uplácat jednoznačnou odpověď? Palestina/Izrael? Na to snad ani jednoznačná odpověď být nesmí, vždyť by se rovnala rozsudku nad národem. Aktivisté? Jací aktivisté, kdo to je? Copak existují nějací všeobecní aktivisté, aktivisté s neurčitým členem? (Připouštím – pár takových lidí by se i našlo.) Radar? Žádný radar není, je jen klubko dílčích otázek, které s ním nějak souvisejí. Klaus? Vždyť pořád nemám vyřešeno, zda to je nesoudný protivný dědek nebo odvážný muž s mozkem jak břitva (a mám podezření, že platí ta nejhorší možnost: že on je tohle oboje najednou). Globální oteplování? Námitka, pane předsedo, ať pan právní zástupce jasně formuluje otázku! A tak dále.

Některé z Dentových otázek ale bezpochyby fungují jako dichotomie.

Některé ano, anebo by s nevelkým upřesněním tak fungovat mohly: Temelín, 30 Kč, politické strany, snad i ta Lisabonská smlouva. Člověče, formulovat správně otázku, která řeže a nedrolí, na kterou se dá odpovědět jen ano/ne, to vůbec není snadná věc.

A asi to nejde na jakékoli téma.

To nevím. Má se jíst maso? To je špatná dichotomie, na to se nedá odpovědět ano/ne. Ale: Jsi vegetarián? To je jednoduché a v pořádku. Musíš se ptát na osobní postoj, ne na obecný princip; a ten postoj musí být kódovatelný jedním bitem. A třetí podmínka: formulace otázky nesmí používat mlhavé pojmy, takové, které si každý může vykládat a pravděpodobně vykládá po svém. Brusel ano, Brusel ne? To je otázka zjišťující osobní postoj – v pořádku, má (dejme tomu) jen dvě možné odpovědi – v pořádku, ale co to je ten metaforický Brusel? Pro každého z nás něco jiného.

Takže třeba: Může podle tvého názoru LHC v CERN zničit vesmír?

Ano, to by šlo. Tady ale zas vidíš, že je také třeba dekódovat odpověď. Z téhle se dozvíš buď to, zda dotazovaný něco ví o fyzice, nebo to, zda by měl zajít k psychiatrovi. Bez dalších informací ale neodlišíš tyhle dvě možnosti od sebe. V jedné škatulce se tak ocitnou potrhlí katastrofisté, jistá část duševně zdravých humanitních vzdělanců, nějaké promile těch, kdo se jen rádi liší a nemohou ten sklon překonat, a možná jeden nerozpoznaný génius, který tuší něco, co my ne.

Tím, že jsi připustil toho génia, ses do té směsné škatulky zařadil sám, víš to?

Ano. Ale už nepoznáš, kterým z jejích možných obyvatel jsem. Podobné dotazníky mohou být čtivé, ale nedají se brát vážně, protože metodologicky jsou úplně špatně. Každý, kdo pracuje třeba v průzkumu veřejného mínění, by z nich dostal osypky.

Nepřeháněj, je to jen zábava.

Když já nevím. Přispívá to ke zmatení pojmů, víš? Lidé si myslí, že si udělali jasněji – odpověděli přece dvacetkrát po sobě ano/ne – a přitom v tom mají větší zmatek než předtím. Hlásíme se k nálepkám, ne k podstatě. K víře, ne ke znalosti toho, v co věříme. Kolik levičáků četlo a promyslelo Marxe, Marcuseho, Fromma, Žižeka? Kolik pravičáků doopravdy zná Friedmana (Miltona, ne Toma) a rakouskou školu? Kdo četl a chápe aspoň tu Ayn Rand?

Spousta lidí, náfuko.

A spousta ne, nebo povrchně, ale hlásí se k té či oné nálepce. Kloužeme po povrchu. Říkáme ano/ne tam, kde žádné ano/ne není, anebo tam, kde nechápeme, na jakou otázku to vlastně odpovídáme.

Za to Arthur Dent opravdu nemůže.

Copak ho obviňuju? Leda sebe, že jsem na jeho zajímavý nápad takhle neodpověděl hned.

Končí jedna éra

(Sloupek v E15 z poslední středy. Někdejší šéfredaktor PC Worldu Michal Pospíšil už v půlce devadesátých let popsal situaci přesně: „Máš doma ledničku? Máš. A čteš časopis o ledničkách?“ Ani na veletrhy ledniček není proč jezdit, i když některým z nás trvalo dlouho, než jsme si to naplno připustili. - Michal z toho vyvodil závěry včas, počítačové žurnalistice dal spokojeně vale a založil si místo toho školu paraglidingu, což mu upřímně přeju a schvaluju. Možná by o něčem podobném měl v IT uvažovat leckdo.)

Minulý týden jsme se dozvěděli, že veletrh Invex po osmnácti letech končí – zbyde z něj jen jméno a snad začátek nové tradice odborných konferencí. V pondělí zas tyto noviny otiskly rozhovor s Janem Mühlfeitem, jedním z šéfů evropského Microsoftu, a v tom rozhovoru téměř nepadlo slovo informatika. To spolu souvisí. Informační technologie neztratily sice význam, ale lesk, slávu a kouzlo ano. Je to špatná zpráva pro pořadatele veletrhů, pro reklamu, pro odborné časopisy. Z hlediska podstaty věci – tedy produkce a užití IT – však tyhle novinky neznamenají téměř nic.

Informační technologie jsou všední součástí života, doma i v práci. Ke komunikaci a k práci s údaji všeho druhu, od úředních formulářů po filmy, používáme počítač, protože co jiného přece? Co bývalo převratné – internet, digitální fotoaparát, DVD, práce z domova, jízdenka na tramvaj ve formě SMS – je dnes banální. Od zázraku k banalitě jsme přitom dorazili nesmírně rychle. Veletrh počítačů je náhle veletrhem banalit, informace o novinkách si každý najde snáze na webu a velké obchody v podnikové sféře se také uzavírají už dočista jinak, než když se inženýři a ředitelé kdysi scházeli u vystaveného prototypu, uznale zamlaskali a podpis smluvy zapili koňakem.

Informatika teď začne být neviditelná – ve dvou smyslech slova. Jednak se postupně vytratí ze seznamu módních trendů (ne docela: čas od času se vždy objeví nějaký nový Twitter či iPhone), jednak začne být daleko více než dříve infrastrukturní záležitostí. Kdo z nás vlastně ví, na kolika počítačích najednou se vyřizuje dotaz zadaný do Google, a kde ty počítače jsou, a jaký složitý software je řídí? Takhle vypadá blízká budoucnost IT – užitečná, nefotogenická, na první pohled naprosto nezajímavá. Vnitřek elektrárny také nemá přitažlivost pro nikoho kromě hrstky odborníků. (A teroristů.)