Nedotýkat se ani spadlých na zem

Povalený sloup elektrického vedení jsem už párkrát viděl (jeden například dvě stě metrů od tohoto). Ohnutý jako stvol pampelišky ještě nikdy. Nachází se u silnice č. 43 z Lanškrouna do Svitav kousek za Rudolticemi. Ve středu večer tam muselo být opravdu šeredně. Okolí sloupu nasvědčuje ani ne tak vichru působícímu plošně, jako tornádu: pole je místy netknuté, místy udusané. Jako by tudy po klikaté dráze proběhlo stádo slonů - nebo větrný sloup.

Suveréni

Přeceňujeme roli svých volených zástupců stejně jako význam vlády, která je od nich odvozena. Ve skutečnosti ovlivňují naše životy hlavně lidé, které jsme nevolili my, případně takoví, které nevolil vůbec nikdo. Žádné spiknutí, samozřejmě. Jen výsledek proměnlivé tahanice zájmů, sil a okolností na malé planetě. Náš zítřek závisí na tom, kdo bude americkým prezidentem, jak se rozhodne čínské politbyro, co doopravdy chce Putin, kam napřou svou pozornost velcí mezinárodní investoři, kolik ropy dají vytěžit saúdští princové, jak vysoké mzdy si vynutí indičtí počítačoví inženýři, jak dobré nervy má izraelský generální štáb, s kým se spojí Hugo Chávez... Samozřejmě také na úrokových sazbách Evropské centrální banky a na rozhodnutích Evropské komise.

Mluvit o “vytunelované suverenitě”, což je výraz, který mají rádi čeští euroskeptici, nemá smysl. Dávno žádnou suverenitu, která by stála za řeč, nemáme. Když už o něčem podobném hloubat, tedy o tom, zda je celá západní demokracie ještě demokracií, nebo už nevratně něčím jiným. Do toho se však celkem pochopitelně nechce nikomu, kdo má v rámci demokracie - demokracie? - nějaké oficiální postavení. Snazší je trefovat se do Lisabonské smlouvy nebo antidiskriminačního zákona. Což jsou normy, které sice formální suverenitu českých úřadů bezpochyby omezují, stejně jako každá evropská legislativa, ale přinejmenším nám neškodí. Možná by dokonce mohly občanům Česka tu a tam prospět. To je víc, než se dá tvrdit o značné části toho, co dělají v rámci své omezené suverenity naši úředníci a politici. Nejde o to, kolik pravomoci kdo má. Jde o to, k čemu ji používá.

(Vyšlo v deníku E15 18. června. Neméně záleží i na tom, kolik půjčil Lájosi Bácsovi strejda Vik z Jihlavy, jak lehký je topný olej, kdo, s kým, o čem a pro koho... ale to už je strašně omleté. Suverenita? Jaká, která, čí? Co to je vůbec za nesmysl, mluvit o nějaké suverenitě? Když máme jen ty suverény.)

Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete)

Psáno pro záznam. A pro vás mladší a úspěšnější, jimž se časem stane nebo nestane totéž. Věřte, já taky myslel, že mně ne.

Letos jsem přibral deset kilo. Loni jsem shodil jedenáct, takže zatím nula od nuly pojde, ale bude hůř. Mám přirozené sklony k tloustnutí a ztratil jsem vůli něco proti tomu dělat. Kromě toho: nějakou radost si člověk přece dopřát musí, ne? Ještě cvičím, ale čím dál tím míň, po dvaceti minutách na eliptickém trenažéru jsem vyřízený, na cvičné stěně mi už nechybí jen síla v rukou, ale i technika. Kecám: vždyť už dávno nelezu. Všechno se dá zapomenout, všecičko.

Mění se mi názory, pomalu, o to záludněji. Když si přečtu, co jsem psal před pouhými pěti lety, připadá mi ten autor jako vůl. A vím, že jemu bych jako korunovaný vůl připadal se svým dnešním psaním já. Jsem salónní levičák, ale McCain mi najednou připadá jako menší zlo než Obama. Jsem ochoten přiklonit se ke Klausovi ve věcech změny klimatu i EU. Ničemu z toho vlastně nerozumím, řídím se jen emocemi, hůř: předsudky. Už se mi je nechce měnit, už to moc bolí. Jsem maloměšťák se vším všudy, omezené obzory a nedůvěra ke všemu za nimi. Bylo by hezké vyvrátit to sám sobě, ale to lze jen činem a když na jakýkoli takový pomyslím, hned ho odmítnu.

Rozčiluje mě dusající rytmus, který zní z dětského pokoje, stejně jako mé rodiče rozčilovala moje muzika. Velmi legrační: jak se tohle mohlo stát? No ano, můžu si říct, že ta naše hudba byla lepší než dnešní, ale to jsem přesně tam, kde vždycky všichni staří. Ostatně nebyla lepší: mezi Ewou Farnou a Deep Purple je daleko menší rozdíl, než se zdá, vážně.

Víc čtu staré známé knížky než nové. Dokolečka Vaculíka a švédské detektivky od té dvojice, jejíž jména vždycky zapomenu, ty s Martinem Beckem a Lennartem Kollbergem, o Gunvaldu Larssonovi nemluvě. Nové věci se snad už ani dovídat nechci - ne, to není pravda, to ještě pořád ano. Jinak: nechci prožívat nové pocity. Emoční spektrum, které jsem dosud poznal, mi stačí až až.

A není to nic zvláštního, je to pravý opak tragédie. Obyčejný život, žádný Hordubal, žádný povětroň. Žádný svět podle Garpa, žádná Sofie a už vůbec žádná volba. Děti do školy a ze školy, za kolik to máš špagi?, dvakrát osmnáct třicet šest, Haničko, vyčistila sis zuby?, je to stejný jako za komunistů, pani, celozrnné rohlíky a plnou nádrž na cestu provždy okružní, slovesa nám říkají, co osoby, zvířata a věci dělají, volte Komárka a z koruny bude marka, než zapálíš plamínek, das Pferd, die Puppe, der Hund, hoď tam varný kamínek, dneska půjdu dřív spát, ano, já zas později, Ctrl-C Ctrl-V, kdy pošlete dodáte napíšete zavoláte co nejdříve! this will make your wife happier solve all your erectile woes now, už to nehul!,ještě si dáme dvě, gól! to neni možný, vole!, jaro léto podzim a jak je to dál, Haničko?, sůl je na krev, nebo na červené víno? ale je to vlastně fuk, anebo citrón? aspoň ten pes je šťastnej když my ne, HDD 1 TB levně, kyselinu do vody, nikdy naopak! se Sovětským svazem psanci této země a nikdy jinak, hustý ty vado!, kopce jako bílí sloni, bylo to vůbec? tak ahoj a třeba někdy, činžák u trati, co bylo opustit a co bylo vzít s sebou... zima, Haničko. Zima.

Nechal jsem za sebou kdeco polámaného a už to nedám dohromady. O bolestech a nemocech a eschatologických záležitostech nebudu mluvit, ale patří to sem taky. Tolik osobní nechci být ani tehdy, když jsem tolik osobní. Sami si představte a dosaďte něco svého, někoho svého.

Není to nic zvláštního. Je to normální.

Boha respektuju jako intelektuální konstrukci, bez níž je svět nemožný, něco jako nekonečno v matematice. Ale nedovedu to procítit, tedy být skutečně věřící. Chybí mi to, byla by to veliká pomoc. Tohle je problém mé generace raněné ateismem; nepochopili jsme včas, že máme na výběr. Nebo jsme jen byli blbí a jsme dál, protože na to si člověk zvykne snáz než na cokoli jiného.

Tramvají na Hlavní nádraží. Lístek do Kyjeva. Tam druhý, do Orenburgu. Zmizet ve stepi. V Euroasii.

Chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno a přestat vysílat volací znak.

Bývám unavený mnohem častěji než dřív. Z ničeho. Hodiny surfuju bezcílně po webu. Už nepracuju po nocích, tedy občas ještě ano, ale nenese to celkem žádné výsledky; kola se točí setrvačností naprázdno. Bývám rozmrzelý a vrčím kolem sebe. Zachutnalo mi pivo. Vůbec piju nějak víc než zdrávo, slušno a rozumno. Co jsem se nenaučil, to se už nejspíš nenaučím, protože se mi strašlivě nechce. Půl roku jsem už bez zaměstnání a nové nehledám, ač je to zcela nerozumné. Ale veverčí klec už nesnesu... nojo, jenže děti a hypotéka a tak dále. Neřešitelné. Před deseti lety bych v takové situaci začal dřít a vzdělávat se a rozesílat cévéčka. Dneska počítám, jak to překlepat a dělám v těch výpočtech jednu chybu za druhou.

Entropie, řekl Ijáček. A země se nepatrně zachvěla. Pú a Prasátko se přitiskli k sobě, protože věděli. Na konci tunelu není světlo. Na konci světla je tunel. Na konci světa tuleň.

Bude si tam se mnou někdo hrát s míčkem?

Respektuju, co respektovat nemám. Nepohádám se s paní učitelkou z obavy, aby se pak nevozila po dětech. Neopravím po ní hrubku, kterou napíše do zadání úkolu. Stále častěji držím hubu a krok. Nedělával jsem to. Ale ne, buďme poctiví: hubu jsem často nedržel, ale krok většinou ano. Správně to je naopak.

Ještě pořád se nedívám na české televizní seriály. Ještě pořád nechodím na točené ke Kurelům, kde je každou středu obsluha nahoře bez. Ale už vnímám, že tyhle věci existují. Ještě netoužím po tom, aby sousedovi chcípla koza, ale už na ni hledím závistivě. Kde k ní přišel? Koupil ji za poctivé peníze? Copak na takovou kozu může někdo vydělat, když já to nedokážu?

Je to normální.

Už nebudu umět německy, roubovat stromy ani postavit rovnou zeď. Už se nenaučím tancovat. Nepodívám se na Nový Zéland ani do Tiraspolu. Už asi nevylezu na Mont Blanc. Nestanu se docentem a profesorem. Nezačnu úspěšně podnikat a zářit úsměvem z reklamy na Colgate. Přestože bych se k čemukoli z toho ještě mohl upnout, porvat se o to nebo si docela jednoduše koupit lístek. Ale nejde to, už ne - a nedá se to vysvětlit, to musíte zažít, tu změnu a sesuv v sobě. Jiné hodnoty. Jiné priority. Jiný já. Vzpomínka na tamtoho: pár věcí se mu povedlo, ale jinak celkem komická figurka.

Normální.

Je mi sedmačtyřicet. To je myslím přesně ten věk, kdy se chlap stane nebo nestane strejcem, podle toho, jak se k věci postaví. Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na stařecké kecy, které tu vedu. Pupkovatím a stávám se amorfním. Ještě to vím. Už to nezměním. Přechodná fáze, hlášení pro ostatní o jednom druhu konce. Růže pro Algernon; ve které chvíli začal být hloupnoucí Charlie Gordon znova šťastný? Dočkám se?

Bude tam mít květiny? Víte, ona má ráda květiny.

(Mohl bych o sobě napsat i něco hezkého. Možná jindy.)

Nosím doma tepláky s vytahanými koleny, protože jsou pohodlné přes to velké břicho. Vypadají odporně. Rád si odpoledne zdřímnu. Jsem ochoten uvažovat o dovolené kousek od Prahy, protože mě najednou unavuje cestování. Mám někdy strach, že jsem předčasně dorazil do své Jasné Poljany. Zdává se mi o tom. A o posledním vlaku. O silnici z Magdeburgu do Halle, zatímco se stmívá. It's not dark yet, but it's getting there. Ach, ta sladká sebelítost, omluva pro všechno. A velkou vodku navrch.

Takoví nikdy nebudete. Ale možná ano.

Mohl to být úvod ke knize. Kterou nikdy nenapíšu, protože se mi už nechce. A nebude.

Poražené holky

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let demonstrativně pálily podprsenky, aby daly najevo opovržení stereotypem ženské role. Dnes to může vypadat přepjatě, jenže to prádlo hořelo ve stejném ohníčku jako povolávací lístky jejich kluků. Moderní feministické hnutí vyšlo z toho nejlepšího, co v Americe bylo a je, z ducha svobody, nezávislosti a tolerance. Jestliže tato slova dnes nejsou zrovna to první, co člověka napadne, když vidí vlajku USA, není to vinou těch tehdy rozzlobených mladých žen. Jejich snaha přerostla hranice a stala se podstatnou složkou západní civilizace. Šlo jim o ukončení diskriminace, o rovné podmínky, rovné platy, rovnou možnost podílet se na řízení společnosti. Stručně řečeno, o respekt. Vyhráno ještě není, ale změnilo se hodně, nejen v Americe. Bez nátlaku, který tehdy začal, by k tomu nedošlo.

Minulý týden padla pro tuto generaci šance, že se dočká svého největšího snu, ženy na místě prezidentky Spojených států. Je to hořký a předčasný konec zápasu. Technicky vzato, paní Clintonová jej prohrála tím, že vedla svou kampaň méně účinně než pan Obama. Prakticky vzato, stála proti přesile, na kterou nemohla stačit. Zpochybnit Obamu na základě toho, že je černoch, je - právem - nepřijatelné. Nejen zpochybňovat, ale vulgárně urážet Clintonovou proto, že je žena, si naproti tomu dovolilo mnoho amerických médií. Beztrestně. Plus ji omlátili o hlavu všechny dávné manželovy hříchy, jako by byla jejich spolupachatelem a ne obětí. Všimněte si mimochodem té familiárnosti i v našem tisku: vždy Obama nebo Barack Obama, nikdy jen “Barack”, zato pozoruhodně často jen “Hillary”.

Být ženou je - může-li to muž posoudit - někdy příjemné, někdy těžké. Být chytrou, energickou a cílevědomou ženou je pro většinu ostatních lidí, mužů i žen, hřích. A nestydět se za to, to už je vážná přitěžující okolnost. Pan Obama vyhrál proto, že je - že dovede být - mnohem méně černochem, než je paní Clintonová ženou. A pan McCain je tak zas o krůček blíže k Bílému domu.

(Vyšlo v deníku E15 11. června. Paní Clintonovou bych opravdu rád viděl rád jako prezidentku USA, stejně jako jsem tam svého času docela rád viděl jejího manžela - který tak jako tak pracoval v tandemu s ní. Jenže prohrála primárky. Není za takových okolností lepší volbou republikán? No, jsem rád, že si s touhle volbou sám za sebe hlavu lámat nemusím. Pokud jde o napadání a pomluvy, viz např. zde. )

Fotbal je mrtev, ať žije

Dovedu být nekritický fanda jako každý jiný, takže včera večer jsem napřed nakopl dveřní futra a pak šel do mrazáku pro vodku. Ale berme to sportovně: Češi si prohráli klíčový zápas sami a Turci si za fantastický závěr vítězství zaslouží - zrovna jako si naši zasloužili to 3:2 s Nizozemskem před čtyřmi lety.

Výkon českého týmu celkově nebyl dobrý. Švýcary porazili upachtěně a s pomocí rozhodčího, s nijak zázračnými Portugalci prohráli příliš snadno. Patřím k těm, kdo si myslí, že Brückner koučoval hodně konzervativně - ale na druhou stranu, on ty hráče na rozdíl od nás žvanilů skutečně zná, takže bych jeho úsudek raději nezpochybňoval. Ač se mnou asi mnozí nebudou souhlasit, líbila se mi hra Zdeňka Grygery; velmi dobrý byl Sionko, což jistě nepřehlédl nikdo; řekl bych, že dost platný byl David Rozehnal; pěkně hrál k mému údivu Baroš proti Portugalcům. Je mi líto, že jsme vůbec neviděli Fenina a jen maličko Svěrkoše. Jako vyslovený propadák mi nepřišel nikdo, i když třeba Koller proti Švýcarům rozhodně neměl den. Bylo by zajímavé vědět, jak by hru týmu změnil Rosický; myslím, že hodně. Petr Čech je jistě sympatický mladý muž, ale z mého pohledu zklamal, a nejen tím šíleným kiksem. Což je ale dáno hlavně tím, jak moc se od něj čekalo. Pověst “nejlepšího brankáře světa” si (přinejmenším podle toho, co předvedl v uplynulých dnech) nezaslouží, do jedné kategorie s Lehmannem, van der Sarem nebo Buffonem zatím nepatří. V rámci Eura tak lepší průměr, myslím. I to je dost, ne?

Končí jedna éra, a nebyla špatná. Nový trenér bude muset sestavit nový tým, stejně jako to musel udělat před sedmi lety Karel Brückner. Tahle parta (a její trenér! - protože teď se mu bude hromadně nadávat) si zaslouží uznání. Nám, co máme fotbal rádi, přinesla hodně radosti. Euro 2004 nevyhráli, ale odvezli si odtamtud pověst, jako by se stalo; hráli krásně, nadchli diváky. Kdy tohle čeští/českoslovenští fotbalisté dokázali naposled? V roce 1962?

Takže se musí začít znova od začátku. Český fotbal je mrtev. Ať žije!

Mistrovství Evropy sleduju samozřejmě dál, fandím Chorvatům, Francouzům a Rusům, za vítěze tipuju Nizozemce.

Silové pole

Proč by většina měla připlácet na kulturní život menšiny? Pražský radní Milan Richter položil tu otázku možná arogantně a určitě z pozice síly, přesto by se nemělo přehlédnout, že na ni dosud nedostal uspokojivou odpověď. Demonstrace, dny “neklidu” a jednohlasná mediální podpora pro divadla vystavená hrozbě snížení dotací - to je vyjádření emocí a zájmů. Pochopitelné, ale z hlediska podstaty problému bezvýznamné.

Odpovědi jsou dvě, první se bude líbit panu radnímu, druhá nejspíš nikomu. Ta první: snižovat dotace je správné. Praha má přes milion obyvatel. Kolik z nich chodí na umělecky náročná představení? Deset tisíc? Proč jim má ten zbytek přispívat? Což se týká nejen milionu Pražáků, ale vlastně všech občanů - nezapomínejme, že městské daně u nás nemáme, státní rozpočet je jen jeden. Lze s čistým svědomím chtít po kadeřnici z Fulneku, aby přidala byť jen pár korun na provoz Dejvického divadla? Pochopitelně, dotáhnout tuto logiku do konce znamená skončit na pozicích extrémního libertarianismu. Milan Richter není Ayn Rand; a velká část státních peněz se vynakládá a nadále bude vynakládat po všech stránkách hůř. Ale postupné snížení dotací a snaha přimět divadla, aby se snažila vydělat si na sebe, je v tomto světle naprosto v pořádku.

A pak je tu ta druhá odpověď. Tzv. klasické “vysoké” umění potřebujeme kvůli prestiži, jako symbol a o něm také není v tomto sporu řeč: to je Národní divadlo, Karlštejn, Jan Zrzavý, Goethe v kůži vázaný. Smysl malých divadel je subtilnější, pro krajní pragmatiky špatně pochopitelný. Jsou to osamělé body hledání. Každý večer se v nich vede kousíček velkého sporu o podstatu světa. Rozšiřují vědomí společnosti, která o tom samozřejmě z velké části neví a je jí to fuk. Přesto z toho hledání nějak profituje každý. Zneklidňující myšlenky se přenášejí od člověka k člověku, dělají nás tu o chlup tvořivějšími, tu odvážnějšími, vnímavějšími... Žijeme v silovém poli a chytré divadlo patří k zdrojům, kde ta síla vyvěrá. Ty zdroje si musíme udržovat a platit, bez nich nám bude zle.

V tuhle druhou odpověď věřím - o málo víc než v tu první. Kadeřnici z Fulneku bych ji však vysvětlit nedovedl a panu radnímu už vůbec ne.

(Vyšlo v deníku E15 4. června.)

Jednoduchost vs. rozšiřitelnost

Tohle je dobrý postřeh:

Two of Silicon Valley's truisms are increasingly in conflict with each other, and you can see the battle at Google.

The first is that to make software that is really powerful and easy to use, you take out all but the most essential features. Apple has been the leading advocate of this method. Google, too, has often, but not entirely consistently, tried to introduce products where the complexity is under the hood, not in the screens that users see.

The second very popular idea, competing with the first, is that software and Web sites can be made far more useful if they are opened up to additions and modifications from others. Firefox browser plug-ins and Facebook social networking applications are two examples of this approach.

The conflict is obvious. A community of developers can enrich software with creativity, fun and all sorts of utility. But it is virtually impossible for a mob to keep it simple.

Ano, je to neslučitelné. Patřím také k těm, kdo se chytli a okamžitě si některé z těch experimentálních novinek v GMailu zapnuli. Zdá se, že bychom často měli uvažovat přesně opačně: co vypínat, neinstalovat, nepoužívat. Dokonce ani nevyzkoušet.

Snížený pocit bezpečí

Česká republika je zatím i na evropské poměry bezpečná země, na což upozorňují hlavně cizinci. My sami spíš vnímáme, že se situace postupně zhoršuje, pomalu, ale jistě. Bývaly časy, kdy před obchody parkovaly bez dozoru kočárky s miminy uvnitř. Dnes by něco takového udělal jen šílenec. Jistě, to bylo za starého režimu a tudíž v podmínkách policejního státu, kde je i pouliční kriminalita nevyhnutelně menší. Ale právě proto je dnešní situace zejména pro starší znepokojivá.

Jak se zachováme, až se ozve volání po větší přísnosti a pořádku? Protože ono se ozve. Nedávno zmizel devítiletý chlapec, únos a násilí jsou nejpravděpodobnějším vysvětlením. Nedošlo k tomu v chaosu velkoměsta, ale za bílého dne v ospalém městečku na Vysočině. (I když, pravda, po Zelenkově případu se tohle už o Havlíčkově Brodě s jistotou tvrdit nedá, naopak, brzy bude mít pověst centra všemožných hrůz.) Může se to stát každému a kdekoli? Nejspíš ano. A kdo si to uvědomí a procítí osobně, ten obvykle skončí s liberální rétorikou a stává se zastáncem tvrdé ruky. Zpravidla ostatně stačí mnohem méně, třeba ukradené autorádio. A z mnohých českých salónních multikulturalistů a teoretiků lidských práv se po první srážce s realitou jiné kultury stali přesvědčení a vášniví rasisté, nejspíš na celý život.

Jsme v těchto věcech mnohem méně zkušení než Západoevropané, kteří nikdy neměli zavřené hranice – ideám ani lidem. A proto jsme náchylnější reagovat unáhleně. Přísnost a pořádek potřebujeme, nutně je potřebujeme, a máme v tomto směru hodně co dohánět. Až se to stane, budeme ovšem muset dávat pozor na opačný extrém – nekontrolovanou moc, autoritářský stát. Už teď není spolehnutí na justici, státní zástupce, policii, vyšetřovatele, tajné služby – tam všude dochází k aférám, pravděpodobně ke korupci. Volání po řádu dá těmto lidem větší moc. Teď to ještě není aktuální problém, ale brzy určitě bude a vyplatí se počítat s ním předem. Na občanech, ne na státu – ten to nedokáže – bude hledání cestičky mezi riziky zločinnosti a riziky „pořádku“.

(Vyšlo v deníku E15 28. května. Nic nového, problém demokracie s pevnější rukou, která nepřestane být demokracií, mi straší v hlavě už dlouho. Podvědomě sám od sebe opisuju, kdykoli se k tomuto tématu dostanu.)

Pomáhat bez emocí

Padesát tisíc mrtvých po zemětřesení v Číně – a bude jich mnohem víc, přidá-li se očekávaná epidemie cholery – je otřesné číslo. Přitom ta tragédie téměř nikoho u nás na Západě doopravdy nezajímá, projevy soucitu jsou formální a málo upřímné, poskytovaná pomoc spíš symbolická. Nechováme se správně. – Je to pravda? Myslím, že ne.

To nepředstavitelné množství obětí se nás týká v metafyzickém smyslu – tedy alespoň těch z nás, kdo takové hledisko uznávají. V praktickém smyslu však ne, a je chyba namlouvat si opak. Nejenže nemáme jak doopravdy pomoci, ale – ač to zní nesmírně tvrdě – není ani proč. Čína má záchranářů i lékařů dost. Administrativní a dopravní překážky jsou tak velké, že každý pomocník z ciziny bude mít spoustu starostí sám se sebou, než se k nějaké skutečné práci vůbec dostane. A to je v Číně nepoměrně lépe než v Barmě, kde vás za pokus pomáhat obětem cyklónu nejspíš rovnou zavřou.

Dokud neexistovala celosvětová média, hlavně kabelové televize a internet, měli jsme málo informací o tom, co se děje mimo skutečný kontext našeho života. Dnes je máme, a tím pádem i zdání, že onen kontext se rozšířil na celý svět. Ale není to pravda, je to škodlivá iluze. Musíme rozlišovat, a je to těžší než kdykoli dříve, věcně i emocionálně. Něco je globální. Něco je lokální. Co vysílá CNN, nemusí být nutně doopravdy globální. Naopak to platí taky, ale to je zas jiná pohádka.

Pomáhat se musí! Ale tam, kde to přináší největší užitek, ne tam, kde to nejvíc uchlácholí či potěší pomáhajícího. To není výtka nikomu z těch, kdo se cítí být povinni bojovat s bolestmi světa. Jen připomínka, že takových bolestí je až až všude kolem nás v okruhu pár kilometrů, stačí se dívat – na svět, ne na televizi. Dobrá vůle bez střízlivé racionální mysli je k ničemu a kdo to popírá, ten to vlastně potvrzuje.

(Vyšlo v deníku E15 21. května. Někdy jde logika úvahy pořádně proti srsti i autorovi. Tohle je ten případ. Spor můžeme vést o tom, zda je ta logika mylná či správná, nikoli však o tom, zda se má použít.)