S celebritami se vídám často. Ne už denně, to bylo dřív, když děti chodily do školky a při odevzdávání i vyzvedávaní jsem potkával Jana Krause, Ivanu Chýlkovou, nebo vzácně i oba najednou. Naše děti se s jejich Jáchymem (aka “Jácha”, dlouho jsem myslel, že to je příjmení a nespojoval jsem si tu osobu s malým Krausem) dokonce trochu kamarádily, což mohla být dobrá cesta k pozvednutí našeho společenského statutu, kdyby o to člověk stál - ale nic z toho nebylo. Zdravili jsme se, s Krausem jsem několikrát prohodil pár vět o ničem. Chýlkovou jsem občas omylem nepoznal a proto nepozdravil jako první. Tak špatnou paměť na obličeje mám. Nejspíš by mi to nevěřila. Nevěří mi to nikdo.
Teď nám osud přivál do blízkosti jinou hvězdu: Si hraje florbal v týmu, jehož členem je i Franta, syn herce Ivana Trojana. Trojan poctivě chodí na všechny zápasy a pozorně hru sleduje, dokonce jí na rozdíl od většiny ostatních rozumí. Chtě nechtě je obletovanou hvězdou našeho malého rodičovského kroužku, což nese elegantně, snaží se to trochu shazovat, ale ne zas úplně, aby nebral ostatním tu radost. (Tak to vnímám já. Co se jemu honí hlavou, těžko říci.)
Ale proč to vlastně píšu: pokaždé mě napadne, jak zajímavé by mohlo být popovídat si s Ivanem Trojanem. Ne nutně o divadle, vlastně raději vůbec ne o divadle - tam bych brzy ztroskotal na mělčině, například právě v Dejvickém jsem ještě nikdy nebyl (ale půjdu se teď podívat aspoň na ty Karamazovy do kina). Ne nutně o něčem intelektuálním. O čemkoli, třeba o Bohemians a jejich šanci udržet se v lize. (Trojan jim za tím účelem půjčuje Českého lva a zatím to funguje.) Nebo o přechodném nedostatku rychloobrátkového zboží v Tescu. Nebo se ho zeptat, co se mu doopravdy, ne jen dle mých představ, honí hlavou, když je chtě nechtě celebritou i na tom dětském florbalu a svléknout to ze sebe nemůže. Nebo zdrbnout jeho švagra Lukáše, protože to je osoba, o níž se dobře mluví.
Jenže to nejde, protože se stydím. Nerad se lepím na slavné lidi a navazuju rozhovor. Vždycky mám pocit, že je připravuju o čas, že jsem nudný, že se zakoktám. Že dolejzám. Legrační je, že vlastně mám v tomhle oboru docela velké zkušenosti. Dokud jsem byl novinář, absolvoval jsem takových rozhovorů hodně, pocity nepocity, a ještě mi za to platili. Dělal jsem interview s Billem Gatesem (dvakrát), s Jormou Ollilou (nebo jak se to správně skloňuje), s Romanem Staňkem (třikrát), s generálním ředitelem IBM Samem Palmisanem, s Carly Fiorinou, dokud řídila HP, s Carol Bartz, když byla CEO Autodesku, se Stevem Ballmerem, s Jamesem Goslingem (hlavní autor Javy), s Michaelem Dellem, s Esther Dyson - a bylo toho mnohem víc. Profesoři a rektoři, ministři a poslanci a evropští komisaři, vývojáři a geniální děti, investoři, podnikatelé, vizionáři i gauneři. Taky Zdeněk Svěrák a Miroslav Holub. Plus generální ředitelé a jiní bossové snad všech českých IT firem od obratu sto mega výše. Dokonce i František Fuka. A jeden slavný jazzman navrch. Málokdy jsem se u toho cítil dobře, ale zachraňovala mě jednoznačně definovaná role, diktafon, zápisník, novinářská visačka. Do té role jsem se schoval a vylezl ven, až když bylo po všem.
Tahle dovednost mi však s Ivanem Trojanem - a s dalšími podobnými - nikterak nepomůže. Budu dál klopit oči, stát stranou a připadat si jako neandrtálec. Anebo naopak - jako ten, kdo do toho vidí: co by mi koneckonců nezávazné plkání s Trojanem dalo? Možnost někde se tím chlubit? A co by dalo jemu? Pět nudných minut, které musí zvládnout co nejzdvořileji, aby se neřeklo, že má nos nahoru?
Moudřejší, zdvořilejší a oboustranně pohodlnější je s celebritami mlčet.
11 komentářů:
Ano! Mám také špatnou paměť na obličeje (nebo možná horší schopnost je rozpoznávat?) a nikdo mi to nevěří. Všichni si myslí, že schválně nezdravím.
Možná by lidé jako my měli nosit na triku nějaké upozornění :)
A nejedná se spíš o blok ve Vaší hlavě? Neznám celebrity, nikdy jsem s žádnou nemluvil, ale dost mi to připomíná moje uvažování z období puberty: když jsem se do nějaké dívky zahleděl, taky bylo pro mne nepředstavitelné se s ní - v mých očích téměř božskou - dát do řeči, třeba jen o tom, jak se dneska ve školní jídelně (ne-)povedl oběd. To, že je to v první řadě stejný člověk jako jsem já, řešící podobné problémy, starosti i radosti, jsem vidět nedokázal.
Zrovna s Ivanou Chýlkovou byste problém mít neměl. Ona je žena, tak ji prostě budete zdravit první, stejně jako (doufám) zdravíte kteroukoli jinou ženu.
když jsem onehdy přemýšlel nad Vámi? No nic, „Moudřejší, zdvořilejší a oboustranně pohodlnější je s celebritami mlčet.".
tak to já mívám tenhle pitomý pocit i s mým bratrancem, který donedávna patřil ke světové špičce ve sportu. A to se známe odjakživa, jako děti jsme si spolu hráli. Jsem si myslel, že jiní lidi to tak nemají, tak mě docela těší, že jo (škodolibá radost, že jiní jsou na tom stejně blbě, jako já).
Vtipné, nějakou dobu uvažuju, že bych se s vámi rád setkal (čtu už roky celou sérii vašich blogů) a pozval vás třeba na večeři nebo pivo, jenže mám stejné pocity jako vy s Ivanem Trojanem :)
I já mám špatnou paměť na obličeje a vždy jsem myslel, že je to dané mou neschopností prostorového vidění (zkrátka šilhám)... Dvě hubené blondýny v jednom filmu už je na mne skoro moc. Ale aby se to srovnalo, tak jeden můj velmi dobrý známý pozná člověka i po pěti letech a stačí, aby s nim jen krátce jednal. Musím se ho zeptat, jak je na tom s asiaty.
Možná trochu offtopic: Na Bučísu se mi líbí, s jakou chutí hrajou i fandí, ačkoliv většinou prohrajou. Je tam cítit taková radost ze sportu jako málokde ....
Fandor: No, kdo nemá...
Ovšem snadné řešení je "Dobrý den [tedy, já pořád do mailů píšu akorát Vážený pane, ale zjevně už jsem s tím stará vykopávka], dal byste mi rozhovor pro můj blog?"
Jéžiš, to znám!
Vzpomínám si, jak jsem začala pracovat v jednom IT měsíčníku a hrozně jsem se chtěla lidsky skamarádit s místní celebritou, Otcem zakladatelem, protože mi byl sympatický lidsky. Ale byl tak nedosažitelný, že při občasném setkání u rychlovarné konvice nezbývalo, než napjatě mlčet.
Ten blok mám dodnes a nejen vůči celebritám, v podstatě vůči každému. Tak si na vizitky píšu ředitelka festivalu nebo předseda představenstva, abych celebrita byla já, ale moc to teda nepomáhá :-)
Otce zakladatele zdraví
-lmat
Náhodou špatná paměť je na tohle úžasná, protože před nepoznanou celebritou pak člověk nemá zábrany.
Fakt je, že tyhle zábrany mohou být dost zlé, já když jsem měl to štěstí potkat se s Františkem Fajtlem, tak jsem s hrůzou pozoroval, že se mi třesou kolena a nejsem schopný vydat hlásku. Ono je to na druhou stranu možná opravdu dobře pro obě strany, protože co bych mu tak asi vykládal - že je můj hrdina, velký vzor a že až jednou budu mít syna, bude se menovat František jako on (a taky generál Peřina)? Nevím, co by mi na to tak asi mohl říct, a takhle to bylo trapné jen pro mne, když jsem se snažil, aby mi čéšky neklapaly o sebe.
Okomentovat