Zápraží a Praha

Parkoviště před supermarketem ve Světlé nad Sázavou. Čtyřicet, možná padesát aut. Nejdražší je moje, vedle ojetých škodovek různých modelových řad vypadá velikánské a luxusní. Uhodilo mě to do očí, protože ten šest let starý nešetrně otlučený vůz kdekoli na ulici v Praze působí všedně a nezajímavě. Tady přitáhl pár pohledů, jež pak prozkoumaly i mě. Praha se pořád víc vzdaluje Zápraží. Špatné pro obě strany.

Taky mu už hrabe

Manu Chao na svém posledním albu La Radiolina (vyšlo loni, pořádně jsem si to poslechl až teď) ve skladbě Rainin in Paradize (pravopis ponechávám dle autora) hudebně vykradl sám sebe (pěknou písničku Mr. Bobby), což dělá samozřejmě tak běžně, že to ani nestojí za řeč. Za řeč ovšem stojí text:

In Baghdad, it's no democracy
That's just because it's a U.S. country
In Fallujah, too much calamity
This world go crazy, it's no fatality

Přidejte k tomu Oskarovu nenapodobitelnou výslovnost angličtiny a máte Pavla Lišku na Festivalu politické písně v Sokolově. Nebo tak něco. "Nechtěná sebeparodie" jsou asi ta správná a hodně zdvořilá slova. Vám je to možná fuk, ale já toho člověka poslouchám rád, takže je mi to spíš k pláči než k smíchu.

Psi na Žižkově. Amores perros.

Posrané ulice. Proč je tu těch psů tolik? Chudá, falešná, excentrická čtvrť heren, zastaváren a nových drsňáckých klubů. Mozky vypatlané fetem, pivem, esoterikou, blbými geny a ještě blbějšími školami. Cikáni, Vietnamci, důchodci, hledači štěstí, perličky na dně, bohémové, romantičtí Američani, podezřelí Rusové a pár zapomenutých měšťáků jako my. Proč psi? Objekty lásky, příchylnosti, vztahu, náhražka za všechno, co se v životě nepovedlo. Mexická hospoda na rohu se jmenuje Amores perros.

Kdyby tak někdo čistý

Pardubitz na nás v komentáři vytáhl Skácela (s překlepem plná/plán, který by dokonce ty verše vylepšil, kdyby byl rytmicky možný). Veden nějakou asociací jsem sáhl do knihovny pro autora, který byl z české literatury úspěšně odstraněn. Případ Nohavica v ostřejší verzi: chceme básníka s titulem RSDr.? Posuďte sami.

Znova a načisto

Když na tebe čas
položí svou tlapu
a obavy z čehosi nehmotného
ale zároveň krutě skutečného
se ti převalují v útrobách
jak vlažná slaná voda,
chtěla bys, aby ti někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
pomohl přenést přes srdce

noc
a příšeří v laciných kulisách domů,
prázdnotu mezi obrubníky,
barbarský pokřik ptáků,
když rychle houstne tma.

Je toho tolik, pod čím se člověk sehne!

Klaun večer,
sebezalíbený teplouš,
si líčí
obočí sirkou,
vlasy henou,
tváře rtěnkou.

Roztrpčení z čehosi běžného
ale zároveň hořce ponižujícího
ti ulpívá na víčkách jako maskara.
Kdyby tak někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
vytrhal všechny popsané listy!

Když mi bylo devatenáct, uměl jsem to nazpaměť. Ty verše i ty pocity. Ty hříčky a hry. (Někdo tu ale chodí / bez zvonku zvoní, bez zvenku voní /a bez chodidel kroky pátrají po pokoji). Co teď? Úzkost, žádné odpovědi. Kdyby tak někdo čistý...

Existenciální úzkost na křídě

Připouštím, mám své vlastní důvody k mizerné a úzkostné náladě (proto taky nic nepíšu); a k tomu jsem si v noci přečetl Rozšíření bitevního pole od Houellebecqa [wɛlˈbɛk] a dost mě to vzalo. Ale tuhle poznámku bych napsal tak jako tak, vážně.
Oč jde: v reklamní brožuře T-Mobile (pokouším se koupit si vyhovující mobilní připojení, ale to sem nepatří) jsem narazil na slogan, který mě nadzvedl. Neskutečně nadzvedl. Zní: “Proč pořád něco řešit, když si můžu užívat?”
Ono to není nic nového. Reklamních hesel podobného významu jsme zažili a zažíváme už spoustu, takže tohle je jen ta poslední kapka. Co tím autoři říkají? Že život může být bezstarostný, jen když víš, jak na to (a koupíš si ty správné věci, což je umístěno kvůli silnějšímu účinku až v druhém plánu). Pachtění a starosti jsou pro ostatní. Ty se tomu můžeš vyhnout, takže neváhej, nebuď socka, jeď a nerozhlížej se. Máš práva, nemáš povinnosti!
Já vím - kreativci a markeťáci by mi řekli, že to přece nejde brát doslova a že to nikdo tak zvrhle nepochopí. Nemohu souhlasit. Všichni máme podvědomí (těm, kdo si myslí, že jde o synonymum pro povědomí, doporučuju napřed návštěvu encyklopedie, jinak si nebudeme rozumět). Podvědomí je ve většině případů pamětí typu Write Once Read Many neboli WORM (ta zkratka náramně sedí). Ukládají se do něj vzory a obrazy, které nás pak řídí, aniž o tom víme. “Proč pořád něco řešit...” je přímý a hluboký zápis do podvědomí, snad dokonce záměrný, snad ne (dost možná prostě vychází z podvědomí autora, což samo stojí za úvahu).
Opakujte ten slogan často, přidejte k němu pár podobných. Výsledek: vytvoříte společenskou skupinu (nechci to dramatizovat a napsat generaci), která: se za prvé bude podle toho přikázání chovat, tedy kašlat zvysoka na všechno, co jí neslouží ku prospěchu, přesněji řečeno k uspokojení momentálního rozmaru; a za druhé, bude permanentně frustrovaná, protože takový přístup k životu je dlouhodobě neudržitelný, nefunguje, je v rozporu s ekonomickými, fyziologickými a fyzikálními zákony. Proč nefunguje, proč nejsou tak šťastni, jak jim to podvědomí slibuje a jak si to vyžaduje (přestože si kupují každé dva roky nový mobil a pijí ten správný energetický drink), to budou postižení jedinci řešit celý život s nemilými následky pro sebe i jiné. Žít mezi lhostejnými, frustrovanými a přesto akčními lidmi, to je moc pěkná vyhlídka.
Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se. Proč si pořád užívat, když můžu něco (vy)řešit?