K tomu sociálnímu státu

iDnes zveřejnila zprávičku, že přibývá důchodců, kteří už nemají na živobytí, nezvládají platit nájem a končí na ulici. Souběh deregulace nájemného a postupujících reforem. Myslím, že velká část tohoto problému je teď těsně pod hladinou a teprve se vynoří. Povídám si běžně s lidmi, kterým po zaplacení nájmu a poplatků za energie zbývá z důchodu patnáct stovek, dva tisíce. Přežít z toho lze i v drahé Praze, když se uskrovníte na minimum, nebo když máte něco našetřeno. Rozhodně však ne důstojně. A hlavně to je na doraz, další utažení šroubu se už zvládnout nedá.

To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.

1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?

Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.

Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.

Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.

2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.

3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.

4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.

Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.

Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.

Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.

Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.