(Sloupek v E15 z 10. 6. Většina těch nevyvěšených zde trapně zastarala, byly k událostem tak aktuálním, že ani já jako autor teď nechápu, o čem jsem to vlastně psal. Tenhle zato asi platí věčně.)
O volbách raději ne, tedy o čem? - Tyto noviny vycházejí a jsou k mání téměř výhradně v Praze, pojďme si tedy jednou promluvit o venkovanech, když oni nás neslyší.
Autor tohoto sloupku pobyl teď pár dní na místě vzdáleném od Café Louvre na Národní pětašedesát kilometrů vzdušnou čarou. Cestuje se tam vlakem, autobusem a ještě jedním autobusem a trvá to dvě a půl hodiny, když vám přípoje dobře klapnou. Tedy stejnou dobu, během níž rázný řidič dožene svůj vůz manažerské třídy někam na okraj Vídně.
I na místo, o němž mluvím, můžete zajisté jet autem, jenže v tom je právě ten vtip. Tohle totiž není venkov rekreačních chalup, tohle je kraj, kde se žije po svém a pro sebe. Lépe či hůře než v metropoli, to je věc názoru, rozhodně však jinak. Pomaleji a téměř beze změn, se stejnou hasičskou zbrojnicí a špatně zásobenou sámoškou otevřenou pár hodin denně. Jsou tam vesnice, kde není kostel a dokonce takové, kde nemají ani hospodu. Ve Středočeském kraji, na zápraží Prahy. Za exotikou nemusíte putovat do Albánie ani na Srí Lanku, skutečný český venkov je zrovna tak neznámý svět.
Kdo zná jen Prahu nebo Brno, nezná svou vlast. Jen třetina z nás žije ve stotisícových a větších městech. Krajina je zbrázděná úžlabinami drobných říček a v nich se schovávají stovky vesnic, o nichž nikdy neuslyšíte. Možná by se vám tam nelíbilo, nedá se tam koupit Cola Light a Tullamore Dew, což je snad v pořádku, ani rajčata, což teď na kraji léta v pořádku určitě není. Pro každé volby, pro každý politický program, pro každý marketingový plán, pro každou morální úvahu však platí: oni tam, to je většina národa. Menšina jsme my.
5 komentářů:
Ano, znám. Tam je spousta takových míst, kde má člověk pocit, že přešel do paralelního vesmíru. A pokud přitom bude hovořit i s místními, bude mít ten dojem velmi intenzivní. (Mými favority jsou vesnice v "zemi nikoho" - v trojúhelníku Český Brod - Kolín - Uhlířské Janovice. Tam jsem měl pocit odcizení velmi intenzivní...)
Již J-J Rousseau ... Dle ČSÚ nás ve stotisícových a větších městech nežije třetina, ale pětina. Nicméně ve městě žijí 3/4 národa a v sídlech pod 500 obyvatel jen něco kolem osmi procent. To vše před konverzí na disponabilní příjem. Marketingové plány s tím pochopitelně počítají dnes a denně.
Omlouvám se za chybu ve výpočtu, kterou neumím zpětně reprodukovat... Když k pěti "velkoměstům" (pátý je Olomouc, kdybyste nevěděli) připočteme šest měst těsně pod 100.000 až po Haviřov včetně, dostaneme 2,77 mil. (v roce 2005). Ale třetina to pořád není ani náhodou. - Nicméně si nadále myslím, že většina Čechů jsme venkovani.
Ta Olomouc
K tomu bych ještě dodal, že i ten venkov se mění. Buďto stárne a evakuuje se do měst (důchodci o Colu Light a Tullamorku zájem nemají), nebo se naopak transformuje na zvláštní a stále vzdálenější satelity - vesnice, kde jsme měli chalupu (dnes v ní bydlí rodiče) je od Prahy 35 km, a za posledních pár let se co do počtu obyvatel zdvojnásobila (brzy to bude trojnásobek). Už to tam není, co bývalo, představte si, lidi tam dokonce chodí venčit psy!
Ještě, že ten venkov je o lidech, ne jen o místě. I proto si ho lze užívat třeba v Rokytnici nad Jizerou, v mé oblíbené hospodě U Kroupů. Pro mého firemního partnera zcela nepochopitelný a nepoužitelný podnik (natočení piva trvá cca dvacet minut).
Okomentovat