(Včerejší sloupek v E15. Neodolal jsem a rozvedl trochu tu stručnou poznámku z 15. 1. O rozkladu infrastruktury nepíšu poprvé ani naposled, to je opravdu jedna z mých utkvělých představ, tak do toho bubnu tluču a tluču.)
Havárie kamionu zastavila provoz na dálnici. Kvůli prasklému potrubí netekla v části Prahy dva dny voda. Spor postsovětských mocipánů (a jedné mocipaní) přerušil dodávky plynu do Evropy. Porucha ukrajinského ropovodu zamořila slovenskou řeku. Internetem se rychle šíří nezvykle chytrý virus. Společný jmenovatel: infrastruktura.
Žijeme v době zranitelných zázraků. Máme se dobře jako nikdy předtím, ale jsme vystaveni větším rizikům než dříve. Naše příliš velká města už dávno nejsou soběstačná. Závisejí na křehké síti potrubí, vztahů a zásobovacích tras. Občas se něco trochu poláme. Když se to poláme hodně, je zle, protože nemáme žádný plán B. Ve městě už dávno nemůžeme topit dřevem a také ke studni máme daleko. V obleženém Sarajevu hořely ohníčky na podlahách panelákových bytů. Pálily se v nich knihy. Hořely prý překvapivě špatně. Ceněné byly spisy klasiků marxismu-leninismu, tlusté a proschlé. Kradly se z veřejných knihoven a prodávaly svázané do otýpek.
Kde je příští Sarajevo? Kdekoli. Potřebujeme plán B a nejspíš i nějaký plán C. Nejvíce ze všeho nás neohrožují teroristé, Putin ani tajné služby. Hlavní nebezpečí spočívá v samotné naší infrastruktuře. Je složitá a přetížená. Dříve nebo později se prostě musí porouchat, stát se obětí chyby, zlého úmyslu, opotřebení. Musíme se zaměřit na dvě věci: jednak infrastrukturu opatrovat a vylepšovat, jednak se naučit obejít se bez ní – v takové míře, jak je to jen možné. To první je úkol pro různé složky státu, to druhé pro každého od vlády po žáka základní školy. Klepat se strachy před katastrofou je hloupé, nevidět riziko je hloupé neméně. Kdyby prasklo něco většího než vodovodní trubka, budeme sedět a volat na bezplatnou zákaznickou linku, nebo si poradíme lépe?
3 komentáře:
Áno, žijeme v mestách len tak tak. Kedysi som čítal že arabi čo žijú v tých púšťach v prepychu a stavajú veľké mestá zo skla by bez elektriky neprežili ani týždeň. A dnes sa ukazuje že sa od nich veľmi nelíšime. Žijeme v nevedomosti.
To ako sa o nás štát stará je vidieť napríklad na poslednom probléme s plynom.
Dobrý občan je ten čo platí dane a nič za to nechce.
Bohužel plnohodnotné záložní řešení asi neexistuje. Všechny ty plány B a C tedy předpokládají, že si nejdříve položíme otázku: "Co/koho obětujeme?"
A pak už naskakují otázky jako "Kdo je to my?" "Kdo má právo určit hranice toho nezbytného co se musí zachovat? " "Vejdu se tam taky?" "Jak to můžu ovlivnit?" "Koho budu volit?" --> no a výsledkem musí být logicky naprosto nerealistický plán B slibující zachování všeho a všech ...
Víte co mě fascinuje, pane Koubský? Když dva udělají totéž, není to vždy totéž.
Když píšu někde o tom, že není vhodná doba na žerty, protože lidi skrz pěstovanou slepotu a vlastní převislý pupek nevidí ani na vlastní ocas, tak dostanu od "takňák-moudrých" komentátorů drbec, jaký jsem hloupý a naivní plašan. Když něco napíšete vy, tak to vypadá že ti co vědí významně mlčí a ti co nevědí tak maximálně tak tiše lapou po dechu.
Víte, dám Vám návrh. Jestli máte srovnáno v hlavě a nelžete jen do své vlastní kapsy vezouce se rozkošnicky na vlně blbé nálady, tak o tom pište dál. Témat je na stohy, jen je dobré je vidět. Pište tak, aby to rozmluvilo ty co mlčí protože vědí a umlčelo ty co žvaní, protože nevědí.
Přeju Vám, ať to nevzdáte. Další fáze je konec psaní a mluvení. Pak je potřeba něco s tím už dělat. Zdravím, TS.
Okomentovat