Co je v ceně a co ne

Rozmohla se nová mediální zábava – spotřebitelské testy zdravotnictví. Simulující redaktor/ka se dožaduje péče, kterou nepotřebuje, aby mohl/a kritizovat přístup personálu. Máme brát vážně články typu „Můj pes se má u veterináře lépe“? Titulek „Někteří lékaři se nechovají k některým pacientům vždy korektně“ by jistě tolik netáhl, takže co na tom, že by byl pravdivější. Ideální představa vlídně vysvětlujícího pana doktora a úslužné zdravotní sestry však není realizovatelná zde a nyní – v tomto křivém a děravém systému financování a řízení zdravotnictví. Se psy je to jednoduché, jejich majitelé platí na dřevo, jde o průhledný a konkurenční byznys. U lidí tohle udělat nejde, proto máme zdravotní pojištění. Tím pádem na jeden způsob, jak nastavit systém správně, připadá tisíc způsobů špatných, jež postupně zkoušíme. Lékař i pacient jsou společně lapeni v pasti vynuceně neracionálního chování. Základní péči požadovat můžeme a musíme; cokoli nad to je dobrá vůle zdravotníků. Spotřebitelské testy, zdá se, jsou plny údivu, že občas chybí právě ono „nad to“. Ale zdravotníci jsou také lidé a k dobré vůli někdy nemívají dostatek sil. Těm zcela vyčerpaným zbývá naděje, že je napadnou v novinách, nadřízený je vyhodí a jim nezbude než se živit jako farmaceutičtí reprezentanti – za několikanásobek dřívější mzdy. Anebo vydržet, než se podaří narovnat systém včetně náležitého a podrobného etického kodexu, jehož se pak budou moci dovolat obě strany, ne si jeho pravidla nechat ad hoc vymýšlet novináři.

(Vyšlo v Ekonomu 10.5. Někteří doktoři mají vychování řeznického psa, někteří novináři zas kůži hrochovu. Podstata věci je jinde, v pokřiveném systému. I dobře zaplacení lékaři se často cítí ukřivděně, stejně jako mnozí dobře ošetření pacienti. Efektní reportáže to nespraví, stejně jako když se Nora Nováková hrdinně vetřela v Ruzyni na plochu. Jenom všechny ještě víc podráždí. Není to dobrý nápad. Bulvarizace mainstreamových médií pokračuje, je s podivem, že ještě má kam.)

Malé cesty

Včera: křížem krážem středočeskou krajinou za různými cíli, pevnými i pohyblivými. Pomalými okreskami, s těžce naloženým autem a zvědavým Si na zadním sedadle. Byl jsem nucen důkladně zavzpomínat na zasuté znalosti zeměpisu, dějepisu i přírodopisu. Velice nenápadná krása středních Čech není, myslím, pro každého. Je třeba se k ní propracovat věkem, zkušeností a četbou dobrých autorů. Léta mě z přírody nezajímalo skoro nic jiného než holá skála 2000 m.n.m. a výše. Teď vidím jemněji, přesněji a jsem za to vděčný. Kde dřív byla bezvýrazná plocha, je dnes napínavá krajina plná příběhů. Rozlámaná rovina s nečekaně hlubokými proláklinami, koryty dávných řek. Fantastické výhledy - všimněte si někdy pozdě odpoledne za dobrého počasí, v příhodně šikmém slunci, odkud odevšud jsou vidět Krkonoše (třeba od Kostelce nad Černými lesy); teď, dokud jsou na hřebenech zbytky sněhu, je to snazší a nápadnější. O dalekých pohledech směrem ke Středohoří ani nemluvě. Jedete tou zelenou a žlutou a červenou krajinou, krajinou osení, kvetoucí řepky a střech, krajinou železničních tratí a zapomenutých potoků, a připadáte si jako mraveneček lezoucí po štábní mapě. Nad Křincem zničehonic kopec jak zmenšenina Řípu; opuková svědecká hora. Esoterika ve všech podobách mi je protivná, ale kdo nepocítí blízkost a současně nedostupnost jiného světa tady, ten má v sobě něco polámaného. (Nebudu dělat chytrého, jméno jsem si našel až doma: Chotuc. Takových míst je právě ve středních Čechách plno.) Nemáme nudnou zemi.