iHNed: reforma mailu

Týdenní komentář pro iHNed. Mail je nemotorný nástroj, ale všechny snahy o vylepšení se zatím míjejí účinkem.

Vše směřuje k mobilnímu mailu, protože to je stále častější způsob, jak s korespondencí nakládáme: vyřizujeme ji ve výplňkových časech, a tudíž mimo počítač.

Filtrem vlastních (ne)znalostí

Vždycky jsem pokládal za samozřejmé, že současná mladá generace (řekněme pod třicet) je šikovnější a úspěšnější než my starší (řekněme přes 45). Vidím to kolem sebe na každém kroku. Mladí lidé jsou tvořiví, podnikaví, odvážní a sebevědomí v míře, kterou jsme my v jejich věku neměli. Mám z toho radost. Ostatně, byla by katastrofa, kdyby to tak nebylo, kdyby nová generace nevyužila možností, které se po roce 1989 naskytly.

Mám radost z českých startupů světové úrovně, z mladých českých vědců na dobrých zahraničních univerzitách, ale taky z prodavačky v pekařství v Chrudimi, která cizince pohotově obslouží v plynné angličtině s perfektním přízvukem. Mám radost ze svých studentů na VŠE a na iCollege. Mám radost z generace, díky níž na stará kolena bydlím v Evropě, ne v gubernii. Jezdí na Nový Zéland s větší samozřejmostí, než my jsme jezdili do Nového Boru. Znají svou hodnotu a chovají se podle toho.

Velice mě zaujal krátký text Tomáše Feřteka na blogu Respektu. Píše tam ohromně důležitou věc:

(...) ti starší posuzují mladší obvykle podle toho, co umí sami - a myšlenkovou matricí je pro ně právě vzdělávání, které před lety sami získali. Pokud ti mladší neumí, co umím já, považuji je za nevzdělané. 

Fakt, že ti mladší umí něco, co já neumím, se mi posuzuje mnohem hůř. Prostě proto, že často ani neumím pochopit, co oni to vlastně umí a k čemu jim to je. Je to zcela mimo můj záběr. Když srovnám svoje vzdělání ve dvaceti se svými dětmi, ano, přečetl jsem v jejich věku asi tak stonásobně víc knih. Ale to je tak všechno. V dalších parametrech na ně nemám ani náhodou.

To je přesné a Feřtek zasluhuje velké ocenění za odvahu — je o rok mladší než já a tímhle článkem generačně zradil. Hluboce s ním souhlasím. A doporučuji svým vrstevníkům: přečtěte si to celé, pomalu a pozorně. A vzpomeňte si na to, až budete zas nadávat, že mládež nestojí za nic (budete, neříkejte, že ne, znám vás jak své boty, však jsem jeden z vás).

Přiznat si, že velká část toho, co jsme se naučili ve škole, bylo k ničemu, je velice nepříjemné. Přiznat si, že mýtus o kvalitním vzdělávacím systému socialistického Československa je z velké části opravdu jen mýtem, je ještě těžší. Přestat filtrem těchto předsudků posuzovat své okolí je asi vůbec nejtěžší. Ale jestli chceme, aby nás mladší brali aspoň trochu vážně, aby v nás byli ochotni vidět lidi, s nimiž má smysl se bavit, pak to zvládnout musíme. Nezvládneme-li, jsme opravdu odepsaní. A na to jsme pořád ještě moc mladí, milí spolužáci!

Nedávno jsem jednomu vrstevníkovi nadšeně vyprávěl, že někteří ze studentů, jež učím, píšou lépe anglicky než česky. Zachmuřeně přikývl: „Jasně — oni přece už vůbec neumějí pravopis.“ Dá se k tomu něco dodat?